pro [část Prahy] dne [datum rozhodnutí], č. j. 6 C 410/2020-73

1. Napadeným rozsudkem soud I. stupně uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobcům částku [částka] se zákonným úrokem z prodlení z této částky ve výši 10 % ročně od [datum] do zaplacení, to vše do 3 dnů od právní moci rozsudku (výrok I). Současně žalovanému uložil i povinnost zaplatit žalobcům na nákladech řízení částku [částka] do 3 dnů od právní moci rozsudku na účet jejich právního zástupce (výrok II).

2. Soud I. stupně tím zcela vyhověl žalobě, podané dne [datum], v níž žalobci tvrdili, že dne [datum] uzavřeli se žalovaným coby zájemcem o koupi jejich nemovitostí v katastrálním území Litol, obci [obec], rezervační smlouvu, kterou se žalovaný zavázal uzavřít s nimi kupní smlouvu nejpozději do [datum]. Pro případ nesplnění této povinnosti byla sjednána smluvní pokuta ve výši [částka]. Žalobci nechali vypracovat a žalovanému včas zaslali návrh kupní smlouvy k případným námitkám, což ale zůstalo bez jakékoliv odezvy z jeho strany. V poslední den lhůty, tj. dne [datum] žalobci podepsali veškerou smluvní dokumentaci a žalovaného vyzvali, aby tak rovněž učinil, když současně zajistili, aby kupní smlouva a další související listiny pro něj byly připraveny k podpisu v kanceláři advokáta Mgr. [jméno] [jméno]. Žalovaný si však odmítl jejich zásilku s výzvou k podpisu a s kopiemi smluvních dokumentů převzít a kupní smlouvu, a to výhradně z důvodů na své straně, neuzavřel. Žalobcům tak vznikl nárok na smluvní pokutu, na který žalovaný odmítl plnit, a proto se domáhají jeho uspokojení soudní cestou. Žalovaný na svou obranu uvedl, že při uzavření rezervační smlouvy byl žalobci uveden v omyl, neboť byl ujišťován, že nemovitosti bude lze rozdělit na tři samostatné celky, na nichž budou umístěny tři budovy (včetně nově vybudovaného rodinného domu), a s tímto záměrem k podpisu rezervační smlouvy přistoupil, jinak by ji neuzavřel. Následně však dotazem u příslušného stavebního úřadu zjistil, že to nebude možné. Kromě toho mu byla ze strany žalobců zamlčena i ta skutečnost, že nemovitosti se nacházejí v oblasti s vysokým nebezpečím výskytu povodní, což komplikuje možnost jejich zatížení hypotečním úvěrem, jenž byl nezbytný k financování záměru žalovaného. Rezervační smlouvu měl proto žalovaný za neplatnou, nadto od ní (z opatrnosti) i odstoupil, a to z důvodu jejího porušení žalobci podstatným způsobem. Je přesvědčen, že za této situace žalobcům nárok na smluvní pokutu vzniknout nemohl.

3. Soud I. stupně vyšel ze zjištění, která popsal v odst. 7 až 23 napadeného rozsudku, na něž odvolací soud v podrobnostech odkazuje. Především vzal za prokázané, že rezervační smlouvou ze dne [datum], uzavřenou mezi žalobci coby vlastníky nemovitostí – pozemků parc. [číslo] jehož součástí je stavba [adresa], parc. [číslo] parc. [číslo] jehož součástí je stavba [adresa] a parc. č. st. 43, zapsaných na LV [číslo] pro k. ú. [část obce], obec Lysá nad Labem (dále jen„ nemovitosti“), a žalovaným coby zájemcem, se žalobci zavázali převést na žalovaného vlastnické právo k nemovitostem za cenu [částka] a ten se zavázal uzavřít s nimi kupní smlouvu do [datum]. V čl. II bod 2 a 4 rezervační smlouvy byla pro každou ze smluvních stran ujednána povinnost, že nesplní-li kterýkoliv ze svých závazků, a to z důvodů spočívajících na její straně, zaplatí druhé straně smluvní pokutu ve výši [částka], a to nejpozději do sedmi dnů od vyžádání. Návrh rezervační smlouvy byl připraven žalovaným, žalobci naopak nechali připravit návrh kupní smlouvy spolu s dohodou o úschově finančních prostředků a návrhem na vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí a tyto dokumenty zaslali žalovanému k možnému připomínkování nejprve e-mailem dne [datum] a následně je předali dne [datum] k doručení prostřednictvím kurýrní služby. Ta ještě téhož dne kontaktovala žalovaného v místě jeho bydliště za účelem převzetí doručované zásilky, žalovaný to ale odmítl a kupní smlouvu ve sjednaném termínu se žalobci neuzavřel. Z textu rezervační smlouvy se nijak nepodává, že by si žalovaný (jenž je podnikatelem v oboru realit) na žalobcích vymiňoval konkrétní vlastnosti nemovitostí. Žalobce a) k tomu ve své účastnické výpovědi uvedl, že žalovaný, ani jeho společník, svědek [příjmení], který se spolu s ním prohlídky nemovitostí účastnil, se ohledně nemovitostí na nic neptali, hovořili pouze o tom, že si zde vybudují luxusní restauraci. S návrhem na uzavření rezervační smlouvy přišel žalovaný (sami žalobci nic takového nepožadovali) a ten také navrhl zajistit závazky smluvní pokutou, původně dokonce ve výši [částka], s čímž ale žalobce a), který jednal i jako zmocněnec žalobců b) a c), nesouhlasil, neboť se mu taková částka zdála příliš vysoká. Nakonec se domluvili na částce [částka]. Soud I. stupně vyslechl k tomu, co mělo uzavření rezervační smlouvy předcházet, i svědka [jméno] [příjmení], navrženého žalovaným, nicméně jeho výpověď stran toho, že při prohlídce nemovitostí měla být se žalobcem a) řešena i možnost jejich rozdělení a vybudování nového objektu na rozdělených nemovitostech a že žalobce a) je ujistil, že to není problém, nepovažoval za věrohodnou, a to vzhledem k blízkému vztahu svědka a žalovaného, kteří jsou dlouholetými kamarády a společně se osobně angažují i v obchodních společnostech [právnická osoba] a [právnická osoba], jejichž předmětem podnikání je realitní zprostředkování. Dále bylo zjištěno, že žalovaný se dne [datum] u stavebního úřadu v [obec] dotazoval, zda a případně za jakých podmínek lze u nemovitostí změnit výměru pozemků. [ulice] úřad mu dne [datum] sdělil, že dle platného územního plánu obce Lysá nad Labem je minimální velikost pozemku pro nízkopodlažní obytnou zástavbu v případě nové parcelace nebo dělení pozemku stanovena ve výměře 700 m² a je možné ji snížit jen v odůvodněných případech. Oddělením zahrady by stávající rodinný dům na pozemku parc. [číslo] ani provozovna na pozemku parc. [číslo] nesplňovaly koeficient zeleně, nezůstala by v podstatě žádná nezastavěná a nezpevněná plocha, která má u rodinného domu činit minimálně 40 %, u nově zastavovaných pozemků dokonce 70 % výměry pozemku. Výzvou ze dne [datum], předanou k poštovní přepravě dne [datum], žalobci vyzvali žalovaného k zaplacení smluvní pokuty dle rezervační smlouvy ve lhůtě sedmi dnů na zde uvedený účet; dne [datum] mu (a jeho advokátce) adresovali i předžalobní výzvu k plnění, která byla do datové schránky advokátky doručena dne [datum]. Žalovaný naopak přípisem ze dne [datum] vznesl námitku neplatnosti rezervační smlouvy z důvodu, že byl při jejím uzavření uveden v omyl, neboť při prohlídce nemovitostí jasně projevil svůj záměr rozdělit je na tři samostatně evidované pozemky a na jednom z nich vystavět nový dům, a ze strany žalobců byl o bezproblémové realizaci tohoto záměru ujištěn, přičemž bylo zřejmé, že jinak by rezervační smlouvu neuzavřel.

4. Na zjištěný skutkový stav věci soud I. stupně aplikoval § 4 odst. 1, § 5 odst. 1, § 583, § 2001, § 2002 odst. 2, § 2048 a § 2051 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o. z.“), a dospěl k závěru, že námitka žalovaného týkající se neplatnosti rezervační smlouvy není důvodná. Žalovaný, ač k tomu byl soudem dle § 118a odst. 1 a 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o. s. ř.“), vyzýván, neprokázal, že by si byl při uzavření rezervační smlouvy vymínil určité vlastnosti nemovitostí, bez nichž by smlouvu neuzavřel, a že by byl žalobci přímo utvrzen v tom, že tyto vlastnosti nemovitosti mají. Výpověď svědka [příjmení] neměl soud I. stupně v tomto ohledu (z důvodů uvedených shora) za věrohodnou, nadto i kdyby taková prohlášení zazněla, nebylo by lze je hodnotit jako úmyslné uvedení žalovaného v omyl, a to i s přihlédnutím k jeho profesi a možnostem si potřebné skutečnosti ověřit. Pokud by oddělitelnost nemovitostí měla pro rozhodování žalovaného, zda rezervační smlouvu uzavře či nikoliv, tak zásadní význam, jak tvrdil, nepochybně by (navíc jako podnikatel v oboru realit) takovou podmínku vtělil do rezervační smlouvy, jejíž text sám připravil, anebo by si takové informace sám zjistil z dostupných zdrojů (katastru nemovitostí, veřejně přístupného územního plánu či na stavebním úřadu) ještě před uzavřením rezervační smlouvy. Byl to tedy žalovaný, kdo se vlastním liknavým, ba neprofesionálním jednáním uvedl v omyl, což nemůže činit rezervační smlouvu neplatnou. Neobstojí ani jeho obrana, že od rezervační smlouvy platně odstoupil, neboť (ač soudem dle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. poučen) neprokázal, že by žalobci rezervační smlouvu podstatným způsobem porušili, a žalovanému tak vzniklo právo od ní dle § 2002 odst. 1 o. z. odstoupit, když žádné jiné podmínky pro odstoupení si účastníci ve smyslu § 2001 o. z. nedojednali. Konečně namítal-li žalovaný, že smluvní pokuta je nepřiměřeně vysoká, a domáhal-li se jejího snížení, soud I. stupně podmínky pro užití moderačního práva neshledal, neboť přihlédl jednak k tomu, že to byl právě žalovaný, kdo smluvní pokutu a její výši do rezervační smlouvy vtělil, jakož i k tomu, že tato výše odpovídá hodnotě i významu zajišťované povinnosti (kupní cena nemovitostí činila [částka]).

5. Z výše uvedených důvodů soud I. stupně žalobě vyhověl a v souladu s § 142 odst. 1 o. s. ř. přiznal procesně úspěšným žalobcům právo na náhradu nákladů řízení, které jsou představovány soudním poplatkem a náklady jejich právního zastoupení (jejichž výše byla určena dle vyhl. č. 177/1996 Sb., advokátní tarif).

6. Proti tomuto rozsudku podal žalovaný včasné a přípustné odvolání. Namítal, že soud I. stupně dospěl k nesprávnému skutkovému závěru ohledně toho, že by žalovaný neprokázal, že byl ze strany žalobců ujištěn o určité vlastnosti předmětu rezervační smlouvy. To zcela jednoznačně vyplynulo z výpovědi svědka [příjmení], přičemž jen z toho, že se jedná o kamaráda žalovaného, nelze dovozovat, že by tento měl mít zájem na výsledku sporu či že by měl být nevěrohodný. Výpověď svědka [příjmení] není v rozporu s žádným jiným provedeným důkazem, naopak v podstatě shodně navazuje na účastnickou výpověď žalobce a). Právě ujištění žalobce a) o vlastnosti věci vedlo žalovaného k uzavření smlouvy a bylo tedy pro něj podstatné, neboť bez tohoto ujištění by smlouvu neuzavřel. Když se pak následně ukázal opak, tedy to, že žalovaný byl uveden v omyl, mohlo to vést k neplatnosti smlouvy, resp. znamenalo to minimálně podstatné porušení smlouvy, pro které bylo možno od ní odstoupit. V posuzovaném případě nelze aplikovat ani § 5 o. z., neboť žalovaný se ve styku se žalobci k žádnému odbornému výkonu jako příslušník určitého povolání nepřihlásil, naopak se žalobci jednal jako nepodnikající občan, který má zájem o koupi jejich nemovitosti. Ostatně žalobci na to zpočátku ani nepoukazovali, začali to namítat až poté, co byl vyslechnut svědek [příjmení]. Důkazy (výpisy z obchodního rejstříku ohledně firem, v nichž je žalovaný společníkem) byly navíc ze strany žalobců navrženy až po koncentraci řízení, a proto je soud ani neměl provádět. Soud I. stupně špatně určil i výši náhrady nákladů řízení, kterou žalobcům přiznal, neboť namísto § 12 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb. nesprávně použil § 12 odst. 4 této vyhlášky. Žalobci totiž uplatnili pouze jedinou pohledávku (jeden nárok), která vychází z jediné smlouvy, a tedy ze stejného skutkového základu. V této souvislosti žalovaný odkázal na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 5233/2016, jakož i usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 302/2014 či nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1081/17, dle nichž se § 12 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb. aplikuje právě v případě nároku uplatněného v jednom řízení více účastníky oprávněnými společně a nerozdílně nebo vystupujícími v řízení jako nerozluční společníci. Z uvedených důvodů žalovaný navrhl, aby odvolací soud rozsudek soudu I. stupně změnil tak, že žalobu v plném rozsahu zamítne, a přiznal žalovanému náhradu nákladů řízení.

7. Žalobci k odvolání žalovaného uvedli, že je mají za nedůvodné, a navrhli, aby rozsudek soudu I. stupně byl jako věcně správný potvrzen. Souhlasili s jeho závěrem, že žalovaný neprokázal své tvrzení ohledně toho, že byl žalobci ujišťován o vlastnosti předmětu rezervační smlouvy. Soud I. stupně náležitě objasnil, proč má výpověď svědka [příjmení] za nevěrohodnou, přičemž svůj závěr, jímž vyloučil, že by žalovaný byl žalobci uveden v omyl, vystavěl i na tom, že žalovaný je profesionál z oboru realit a jako takový si mohl nepochybně potřebné informace ověřit. Je nepravděpodobné, že by žalovaný očekával, že nemovitosti budou mít určitou vlastnost, a přitom by se spoléhal jen na neověřené (údajné) tvrzení žalobců, že takovou vlastnost mají, aniž by svůj požadavek současně vtělil do rezervační smlouvy. Nadto z vyjádření stavebního úřadu nevyplývá, že by dělení pozemků bylo v každém případě vyloučeno, neboť v „ odůvodněných případech“ je připustit lze. Co se týče námitky ohledně předložení důkazů po koncentraci řízení, žalobci poukázali na to, že svědek [příjmení] byl vyslechnut až při druhém jednání, které se konalo dne [datum], a teprve poté se žalobci mohli vyjadřovat k věrohodnosti jeho výpovědi, včetně toho, co uvedl o svém vztahu se žalovaným. Takový postup je jednak v souladu s § 118b o. s. ř., jednak soud může dle § 120 odst. 2 o. s. ř. provést i jiné než účastníky navržené důkazy, jsou-li potřebné ke zjištění skutkového stavu a vyplývají-li z obsahu spisu.

8. Žalovaný na vyjádření žalobců reagoval podáním ze dne [datum]. Zopakoval v něm, že provedení důkazů výpisy z obchodního rejstříku, v nichž je žalovaný společníkem, bylo nepřípustné s ohledem na koncentraci řízení, a odmítl argumentaci žalobců, kteří opak dovozovali z toho, že jimi měla být zpochybněna věrohodnost svědka [příjmení]. Žalovaný má i nadále za to, že zájem svědka [příjmení] na výsledku sporu z ničeho nevyplývá, neboť ten nebyl stranou rezervační smlouvy, a osobní závazky žalovaného jeho podnikatelskou činnost nemohly nijak ovlivnit. Z pouhé skutečnosti, že žalovaný a svědek jsou známí, na nevěrohodnost jeho výpovědi usuzovat nelze, nadto není-li tato výpověď v rozporu s žádným jiným provedeným důkazem. V tomto směru tedy žalovaný spatřuje zásadní pochybení soudu I. stupně, který považoval výpověď svědka [příjmení], jež je klíčová k prokázání tvrzení žalovaného, za nevěrohodnou, a proto z ní nevycházel. Žalovaný znovu zdůraznil, že ze strany žalobce a) byl na osobní schůzce, které se účastnil právě i svědek [příjmení], ujištěn o možnosti rozdělení nemovitostí, což kromě svědka [příjmení] potvrdil ve své účastnické výpovědi i sám žalobce. Ten uvedl, že si byl vědom toho, že žalovaný má v plánu rekonstrukci stávajících objektů, vystavění domu a úpravu zahrady a že tento záměr schvaloval. Z těchto výpovědí a dále i z korespondence žalovaného se stavebním úřadem vyplývá, že žalovaný měl konkrétní záměr s nemovitostmi, a pokud by tento záměr nebyl možný, rezervační smlouvu by neuzavřel. Soud I. stupně dle něj nevzal v potaz judikaturu Nejvyššího soudu týkající se obvyklé míry opatrnosti v případech, kdy smluvní strana důvěřovala prohlášení druhé smluvní strany. Žalovaný opětovně poukázal i na to, že ve smluvním vztahu nevystupoval jako podnikatel, a tvrdil, že na danou situaci nelze aplikovat ani § 4 o. z., když důvěra v žalobcovo prohlášení o možnosti realizace jeho záměru je dostatečně vyvinutou opatrností. Konečně žalovaný soudu I. stupně vytýkal, že neshledal podmínky pro moderaci smluvní pokuty, když ze strany žalovaného rozhodně nešlo o bezdůvodné odepření uzavření kupní smlouvy, a žádal odvolací soud, aby otázku moderace posoudil znovu v případě, že by se závěry soudu I. stupně ztotožnil.

9. Odvolací soud přezkoumal z podnětu podaného odvolání napadený rozsudek, včetně řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212, § 212a odst. 1, 5 o. s. ř.), a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

10. Soud I. stupně provedl dokazování v rozsahu potřebném pro posouzení věci, z provedených důkazů vyvodil skutkové závěry, které není důvod zpochybnit, a správně věc posoudil i po stránce právní.

11. Soud I. stupně po vyhodnocení důkazů, které se nijak nepříčí zásadám vyplývajícím z § 132 o. s. ř., předně nezval za prokázané, že by žalovaný byl ze strany žalobce o určité vlastnosti nemovitostí, která by byla pro uzavření rezervační smlouvy podstatnou okolností, ujišťován, nebo-li že se na vzniku omylu žalovaného o tom, že nemovitosti bude možné rozdělit, nepodílel. V podstatě jediný důkaz, který k tomu, že žalobce měl být původcem jeho mylného přesvědčení, žalovaný po poučení dle § 118a o. s. ř. nabídl, byla výpověď svědka [příjmení]. U této výpovědi však bylo přihlédnuto k tomu, že se jedná o kamaráda žalovaného a rovněž i osobu spoluúčastnou s ním ve společnostech zabývajících se realitní činností, přičemž s argumentací žalovaného ohledně nepřípustnosti důkazů (výpisů z obchodního rejstříku), které posledně zmíněnou skutečnost dokládaly, se odvolací soud neztotožnil. Je naopak třeba přisvědčit žalobcům, že důkazy, jimiž měla být zpochybněna věrohodnost jiného již provedeného důkazu (zde výpověď svědka [příjmení] kvůli jeho vztahu k žalovanému), představují výjimku z koncentrace řízení ve smyslu § 118b odst. 1, věta třetí, o. s. ř. To, že svědka nelze považovat za osobu, která by nejen k žalovanému, ale i projednávané věci neměla žádný vztah, vyplynulo rovněž z jeho výpovědi, dle které se svědek měl na koupi nemovitostí finančně spolupodílet, a tyto nemovitosti pak chtěli společně se žalovaným pronajímat. Zcela jistě pak nelze souhlasit s tím, že by výpověď svědka [příjmení] korespondovala s ostatními v řízení provedenými důkazy, zejména ne s účastnickou výpovědí žalobce, který popřel, že by si žalovaný vymiňoval konkrétní vlastnosti nemovitostí, o jejichž existenci by měl být z jeho strany utvrzován. To, že by otázka budoucího dělení nemovitostí byla účastníky probírána či že by žalovaný tímto uzavření rezervační smlouvy podmiňoval, nijak neplyne ani ze samotného textu této smlouvy, byť jeho autorem, včetně rukou vpisovaných poznámek byl právě žalovaný. Shledával-li proto soud I. stupně tvrzení žalovaného (podporované výpovědí svědka [příjmení]) za nevěrohodné mimo jiné i z toho důvodu, že se jevilo jako nepravděpodobné, že by si pro něj natolik podstatnou vlastnost předmětu budoucí koupě neošetřil přímo v textu rezervační smlouvy, nelze mít ani takový úsudek za nepřiléhavý. Odvolací soud proto přisvědčuje závěru soudu I. stupně, že nelze mít za prokázaný jeden z předpokladů neplatnosti právního jednání z důvodu dle § 583 o. z., kterým je (vedle toho, že omyl se týká rozhodné okolnosti pro uzavření smlouvy), rovněž to, aby jednající v omylu byl v takový omyl uveden druhou stranou smlouvy.

12. Soud I. stupně dále správně poukázal na to, že ani v tom případě, že by bylo prokázáno, že žalovanému se ze strany žalobců dostalo mylné informace o tom, že rozdělení nemovitostí nic nebrání, nebylo by možné omyl tímto vyvolaný považovat za omluvitelný. Dosavadní (a stále použitelná judikatura) vychází z toho, že pokud si jednající způsobí omyl vlastním jednáním či neopatrností, je zásadně namístě, aby nesl i jeho důsledky a nepřenášel je na druhou smluvní stranu (srov. [příjmení], P. a kol., Občanský zákoník I. Obecná část (§ 1−654), Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2022, s. [číslo] – [číslo]). Omluvitelným je proto jen takový omyl, k němuž došlo přesto, že jednající (mýlící se) osoba postupovala s obvyklou mírou opatrnosti (že vyvinula obvyklou péči), kterou lze se zřetelem k okolnostem konkrétního případu po každém požadovat k tomu, aby se takovému omylu vyhnul. Naopak o omluvitelném omylu nelze hovořit tam, kde byl zaviněn nedbalostí jednajícího, který nevyužil možnost ověřit si skutečnosti rozhodné pro uskutečnění zamýšleného právního jednání (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 1830/2007 či sp. zn. 30 Cdo 1251/2002). Pokud se tedy žalovaný údajně spolehl toliko na ústní sdělení žalobce, ač si mohl (jak to ostatně později i učinil) ověřit potřebné informace o nemovitostech (jako byla možnost jejich dělení, případně i jejich umístění v zátopové oblasti) z relevantních zdrojů, např. dotazem na stavebním úřadě, nahlédnutím do veřejně přístupného územního plánu apod., pak si svůj omyl způsobil převážně sám vlastní neopatrností. Takovou míru opatrnosti by bylo lze požadovat po každém jednajícím (§ 4 o. z.), natož po osobě, která (byť se k tomu ve styku se žalobci nepřihlásila a z této pozice s nimi rezervační smlouvu uzavírala) je podnikatelem v oboru realit a nepochybně je s možnostmi, jak si obdobné informace opatřit dobře obeznámena. Byť tedy není namístě nahlížet na jednání žalovaného při uzavření rezervační smlouvy přímo z pohledu § 5 o. z. (v tomto ohledu nelze jeho odvolací námitku označit za zcela lichou), není na druhou stranu důvod jeho odbornost zcela opomíjet v rámci hodnocení úrovně péče, kterou při posuzovaném právním jednání k ochraně svých zájmů vyvinul, a která v tomto konkrétním případě nedosáhla ani té míry, kterou by bylo lze považovat za obvyklou.

13. Dovolával-li se žalovaný (pro případ, že jeho námitka neplatnosti rezervační smlouvy z důvodu omylu nebude shledána opodstatněnou) toho, že od smlouvy platně odstoupil, nelze ani tomuto jeho obrannému tvrzení přisvědčit. Soud I. stupně správně vyšel z toho, že možnost odstoupení od rezervační smlouvy nebyla účastníky sjednána (§ 2001 o. z.), a přicházela tak v úvahu pouze tehdy, pokud by žalobci smlouvu podstatným způsobem porušili. Z provedeného dokazování vyplynulo, že žalovaný tento úkon„ z opatrnosti“ vtělil do dopisu, adresovaného žalobcům (ze dne [datum]), jímž namítl neplatnost rezervační smlouvy, přičemž okolnosti, v nichž je spatřováno podstatné porušení smlouvy ze strany žalobců v řízení nedotvrdil a neprokázal ani přes poučení dle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř., kterého se mu ze strany soudu I. stupně dostalo. Mělo-li snad porušení smlouvy ze strany žalobců spočívat ve stejných okolnostech, z nichž žalovaný dovozoval vznik svého omylu, pak nejenže nebylo prokázáno, že by jim jeho způsobení bylo možno přičítat (viz shora), ale pokud by se tak i stalo, sotva by mohlo dojít k platnému sjednání závazkového vztahu a jen od takového by bylo možno (následně) platně odstoupit.

14. Konečně ani závěru soudu I. stupně o tom, že není namístě užití moderačního práva ke snížení výše smluvní pokuty (§ 2051 o. z.), nelze nic vytknout. Smluvní pokutu ve výši [částka] nelze považovat za nepřiměřeně vysokou, a to jak vzhledem k povaze zajišťované povinnosti (která směřovala k převodu nemovitostí v hodnotě [částka]), tak s přihlédnutím k okolnostem, které její dojednání provázely. Zde nelze odhlédnout především od toho, že to byl právě žalovaný, kdo zajištění vzájemných závazků formou smluvní pokuty navrhl (neboť – jak vyplynulo z dokazování - měl o nemovitosti velký zájem), a to původně i v částce mnohem vyšší, přičemž k okolnostem, které nastaly později, nelze přihlížet. Odvolací soud proto rozsudek soudu I. stupně, pokud jde o věc samu, jako věcně správný podle § 219 o. s. ř. potvrdil.

15. Změny však doznal výrok o nákladech řízení, neboť soud I. stupně sice správně (v souladu s § 142 odst. 1 o. s. ř.) uložil povinnost k jejich náhradě procesně neúspěšnému žalovanému a při určení jejich výše správně aplikoval § 12 odst. 4 vyhl. č. 177/1996 Sb., který dopadá na případ, kdy jsou činěny společné úkony při zastupování více žalobců. Přehlédl však, že žaloba není koncipována tak, že by každý ze žalobců uplatňoval sám pro sebe částku [částka], nýbrž tak, že 3 žalobci uplatňují (dohromady) [částka], a z ničeho nevyplývá, že by tak činili coby věřitelé oprávněni společně a nerozdílně. Současně z ničeho nevyplývá (ani z rezervační smlouvy ne), že by jejich podíly na společné pohledávce byly jiné, nebo-li každého z nich je třeba považovat za věřitele jen svého dílu, o němž se má za to, že jeho velikost je stejná jako velikost dílů ostatních věřitelů (§ [číslo] odst. 1, § [číslo], § 1122 odst. 3 o. z.). Skutečnost, že jejich nároky vycházejí z tvrzeného porušení povinnosti odpovídající právu přiznanému jedním smluvním dokumentem (rezervační smlouvou), není z tohoto pohledu rozhodná. Každý ze žalobců tak ve skutečnosti mohl samostatně a na ostatních nezávisle uplatňovat své právo, jemuž odpovídala částka [částka] (dohromady [částka]). Odměna za jeden úkon za jednoho žalobce proto činí [částka], snížená o 20 %, tj. [částka]. Advokát žalobců učinil v řízení 9 úkonů, při nichž společně zastupoval 3 žalobce, a náleží mu proto odměna ve výši [částka] (=3 x 9 x 4 080), k níž je třeba připočítat 9 režijních paušálů po [částka] (§ 13 odst. 1 a 3 vyhl. č. 177/1996 Sb., když rozhodovací praxe je ustálena v závěru, že za společné úkony při zastupování více osob přísluší advokátu ke každému úkonu pouze jedna paušální náhrada výdajů; srov. např. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 1483/2011, sp. zn. 32 Cdo 3295/2012, sp. zn. 21 Cdo 42/2014 či sp. zn. 29 Cdo 239/2014) a rovněž náhradu za daň z přidané hodnoty ve výši [částka] (§ 137 odst. 3 o. s. ř.). Spolu se soudním poplatkem ve výši [částka] činí celková náhrada náklady řízení [částka]. V souladu s tím byl rozsudek soudu I. stupně ve výroku o nákladech řízení (ad II) podle § 221a o. s. ř. změněn jen ohledně výše přiznané náhrady, jinak byl (ohledně uložení povinnosti k náhradě nákladů řízení a místa a lhůty ke splnění platební povinnosti) podle § 219 o. s. ř. jako věcně správný potvrzen.

16. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto dle § 224 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 142 odst. 1 o. s. ř. a žalobcům, kteří i v odvolacím řízení uspěli, byla přiznána jejich náhrada sestávající z odměny advokáta za dva úkony právní služby (vyjádření k dovolání a účast u jednání; § 11 odst. 1 písm. d/ a g/ vyhl. č. 177/1996 Sb.) vykonané společně pro tři žalobce ve výši [částka] (2 x 3 x [částka]; § 7§ § 8 odst. 1, § 12 odst. 4 vyhl. č. 177/1996 Sb.), dvou režijních paušálů po [částka] (§ 13 odst. 1 a 3 vyhl. č. 177/1996 Sb.) a náhrady za daň z přidané hodnoty ve výši [částka], celkem [částka] Lhůta a místo k plnění této částky byly určeny dle § 160 odst. 1 a § 149 odst. 1 o. s. ř.