pro [část Prahy] dne [datum rozhodnutí], č. j. 43 C 381/2021-42

1. V záhlaví uvedeným rozsudkem ze dne [datum] soud I. stupně uložil žalované povinnost do tří dnů od právní moci rozsudku zaplatit žalobkyni částku [částka] (výrok I.) a na náhradu nákladů řízení k rukám jejího advokáta částku [částka] (výrok II.).

2. Soud I. stupně tak rozhodl v řízení, v němž se žalobkyně domáhala zaplacení shora uvedené částky z titulu poplatků podle zákona č. 348/2005 Sb., o rozhlasových a televizních poplatcích (dále jen„ zákon č. 348/2005 Sb.“), které žalovaná neuhradila v období od dubna [rok] do dubna [rok] (od [datum] do [datum], když žalovaná částka sestává z jistiny ve výši [částka], odpovídající pěti čtvrtletním platbám po [částka] (v dubnu, červenci a říjnu [rok] dále v lednu a dubnu [rok]) a kapitalizovaného příslušenství ve výši [částka] (zákonný úrok z prodlení jsoucí od prvého dne prodlení s každou jednotlivou čtvrtletní platbou do dne vyhotovení žaloby, tj. k datu [datum]).

3. Žalovaná ke své obraně s odkazem na § 2 odst. 2 zákona č. 348/2005 Sb. namítla, že nárok žalobkyně na uhrazení televizních poplatků předpokládá možnost šíření reprodukovaného televizního vysílání prostřednictvím televizních přijímačů. Nárok na poplatek žalobkyni vzniká za podmínky, že je šířeno televizní vysílání. Toto bylo žalované v důsledku opatření přijatých vládou České republiky k zabránění šíření pandemie covid (dále případně též„ epidemie nemoci covid 19) omezeno, ne-li zcela znemožněno, když došlo k uzavření prostor, ve kterých se televizní přijímače nacházejí, a nebyla dána možnost dalšího šíření televizního vysílání. Z těchto důvodů žalobkyni nárok na zaplacení poplatků nevznikl. Na základě usnesení vlády ze dne [datum] [číslo] o přijetí krizového opatření bylo žalované, počínaje dnem [datum] až do [datum], zcela zakázáno poskytování ubytovacích služeb. Jednání žalobkyně je v rozporu s dobrými mravy. Žalovaná z uvedených důvodů navrhovala zamítnutí žaloby v plném rozsahu.

4. Soud I. stupně rozhodl na základě skutkových zjištění z provedeného dokazování uvedených pod bodem 5. až 10. a shrnutých pod bodem 11. odůvodnění rozhodnutí prvostupňového soudu (na které v tomto směru odvolací soud pro stručnost vlastního rozhodnutí odkazuje), přičemž po právním posouzení věci podle § 6 a násl. zákona 348/2005 Sb., dospěl k závěru, že žalovaná je povinna platit žalobkyni televizní (koncesionářské) poplatky. Měl za prokázaný počet televizních přístrojů evidovaných žalobkyní na základě úkonů samotné žalované (přihlášení televizorů), když žalovaná neprokázala, že by učinila v rozhodném období nějaký úkon, směřující k odhlášení nějakého televizního přijímače, a za aktuální počet televizorů (79 kusů) také poplatky platila naposledy [datum]. Konstatoval, že nijak nezpochybňuje, že na základě usnesení vlády ČR [číslo], [číslo], [číslo], [číslo], [číslo], [číslo], [číslo], [číslo], [číslo], [číslo] [rok] o přijetí krizových opatření od [datum] od 6 hod. do [datum] a od [datum] do [datum] a dále až do [datum], bylo zakázáno poskytování ubytovacích služeb, s výjimkou poskytování ubytovacích služeb osobám za účelem výkonu povolání, podnikatelské nebo jiné obdobné činnosti, osobám, kterým byla nařízena pracovní povinnost podle krizového zákona, cizincům do doby opuštění území ČR a cizincům s pracovním povolením na území ČR, osobám, kterým byla nařízena izolace nebo karanténa, osobám, jejichž ubytování bylo sjednáno státem, územním samosprávním celkem atd. Žalovaná tvrdila, ale ničím nedoložila, zda po celou dobu uvedených opatření byl její provoz zcela uzavřen, případně v jakém rozsahu. Soud I. stupně neshledal, že by postup žalobkyně, kterým vymáhá koncesionářské poplatky, které jsou příjmem státního rozpočtu, byl v rozporu s dobrými mravy, jak tvrdila žalovaná s odkazem na § 2 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník účinného od 1. 1. 2014 (dále jen„ o. z.“). Neztotožnil se ze závěry Okresního soudu Plzeň-město v rozhodnutí č. j. 36 C 159/2021-61, že smyslem hrazení koncesionářských poplatků je to, že někdo těchto služeb využívá, tedy že někdo má ničím nerušenou možnost využívat veřejnoprávního vysílání, tj. sledovat televizi, na které odkazovala žalovaná, když přisvědčil argumentaci žalobkyně o nesprávnosti takového výkladu zákona, protože právnická osoba je povinna platit televizní poplatek z každého přijímače, který je schopen signál šířit, tedy obsahuje tuner, který je schopen vysílání šířit, kromě zákonem stanovených výjimek. Žalovaná by tak byla povinna platit poplatky i tehdy, pokud by byly televizory např. někde uskladněny a nepoužívány. [jméno] žalovaná shora uvedený počet televizorů přihlásila, žádný neodhlásila, poslední platba, kterou provedla, byla ve výši [částka]. Žalovaná mohla předejít soudnímu řízení, kdyby požádala o nějaký odklad zaplacení žalované částky, sama žalobkyně není oprávněna poplatky odpouštět. Z uvedených důvodů soud I. stupně žalobě v plném rozsahu vyhověl. Za situace, kdy se žalovaná dostala do prodlení se zaplacením žalované částky, přiznal žalobkyni i právo na zaplacení příslušenství pohledávky podle § 10 zákona č. 348/2005 Sb. a § 1970 o. z. ve spojení s § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Žalobkyně požadovala jen kapitalizovaný úrok z prodlení 8,25 % p. a. celkem [částka] za dobu do [datum] a to vždy z částky [částka] od 16. 4., 16. 7. a [datum] dále od 16. 1. a [datum].

5. O náhradě nákladů řízení soud I. stupně rozhodl podle § 142 odst. 1 zák. č. 99/1963 občanského soudního řádu, (dále,,o. s. ř.“) tak, že přiznal zcela úspěšné žalobkyni náhradu nákladů řízení sestávajících z nákladů právního zastoupení podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu (dále jen„ AT“).

6. Rozsudek soudu I. stupně napadla včasným a přípustným odvoláním žalovaná. Po shrnutí skutkového stavu věci; citaci § 2 odst. 2 zákona 348/2005 Sb. (upravujícího předmět televizních poplatků); zdůraznila, že žalobkyně nárok opírá o existenci zařízení technicky způsobilých k individuálně volitelné reprodukci televizního vysílání, byť právě v důsledku (žalovanou specifikovaných) opatření vlády (dále též je„ Opatření“) žádné z tvrzených zařízení nebylo objektivně možné v rozhodné době k individuálně volitelné reprodukci užívat, což žalovaná nemohla nikterak ovlivnit, natož pak tomuto stavu předejít, ani předvídat jeho vývoj-pročež po žalované ani nelze spravedlivé požadovat, aby po přijetí jednotlivých opatření omezujících její podnikatelskou činnost žalovaná odhlašovala televizní přijímače, což ostatně § 8 odst. 8 zákona 348/2005 Sb. žalované (a dalších právnických osob podnikajících na poli gastronomie a pohostinství) v rámci písm. a) až c) nepřipouští. Smyslem televizních poplatků je poskytnutí finančního ekvivalentu za možnost využívat tuto službu, jak podle žalované lze dovodit i z důvodové zprávy k uvedenému zákonu či rozhodnutí Nejvyššího soudu č. j. [číslo jednací] ze dne [datum rozhodnutí]. Žalovaná má tedy za to, že soud I. stupně posoudil vznik nároku žalobkyně na úhradu televizního poplatku v rozporu s § 2 o. z., jakož i v rozporu se skutkovým stavem vyvolaným nikoli žalovanou; porušil zákaz přepjatého formalismu při výkladu právních norem. Pokud soud I. stupně v rozsudku uzavřel, že žalovaná ničím nedoložila, zda po celou dobu přijatých Opatření byl její provoz zcela uzavřen, případně v jakém rozsahu, pominul, že k prokázání tohoto tvrzení navrhovala učinit dotaz na Český statistický úřad za účelem zjištění počtu ubytovaných osob, když je povinna tyto údaje pravidelně nahlašovat, přičemž nedostatečně vylíčil důvody, pro které nevyhověl návrhu žalované. Pokud nepovažoval uzavření provozu žalované po celou dobu účinnosti Opatření za objektivně prokázané, měl v tomto ohledu žalovanou poučit ve smyslu § 118a odst. 1 o. s. ř. Neprovedení navrženého důkazu nemůže jít k tíži žalované. Soud I. stupně přiznal žalobkyní žalovanou částku v plné výši, když výše této částky je přímo závislá na počtu televizních přijímačů žalované, ač žalovaná opakovaně namítala, že počet přijímačů není řádně prokázán. Soud I. stupně nezohlednil korektiv dobrých mravů. Pokud stát znemožnil žalované realizovat právo na svobodné podnikání, a vyloučil tak možnost za úplatu čerpat předmětné služby ze strany příjemců, tj. potenciálně ubytovaných v ubytovacích zařízeních provozovaných žalovanou, znemožnil žalované generovat zisk (i k úhradě poplatku), není nárok na úhradu televizních poplatků za rozhodné období po právu,„ kdy je zcela zjevně v kontradikci s dobrými mravy“. Soud I. stupně neposoudil projednávanou věc správně. Ve vztahu k náhradě nákladů řízení žalovaná namítla, že na jednání soudu I. stupně poukázala na okolnosti zvláštního zřetele hodné ve smyslu § 150 o. s. ř., kdy je nutno přihlédnout k okolnostem předcházejícím podání žaloby, soud I. stupně se však s touto argumentací žalované stran nákladů řízení jakkoli nevypořádal, bez dalšího přiznal žalobkyni náhradu nákladů v celé výši. Na základě výše uvedeného žalovaná shrnula, že své odvolání podává z následujících důvodů: podle § 205 odst. 2 písm. b) o. s. ř., kdy soud I. stupně nepřihlédl k žalovanou tvrzeným skutečnostem a k jí označeným důkazům, neboť nezohlednil situaci v rozhodném období a bez objektivních důvodů neprovedl řádně označený důkaz navržený žalovanou, tj. nevyžádal si evidenci od Českého statistického úřadu; podle § 205 odst. 2 písm. d) o. s. ř., kdy soud I. stupně neúplně zjistil skutkový stav věci, neboť neprovedl navržené důkazy potřebné k prokázání rozhodných skutečností, když neprovedl žalovanou řádně označený důkaz, jenž je právně významný pro posouzení vzniku tvrzeného nároku; podle § 205 odst. 2 písm. e) o. s. ř., kdy soud I. stupně dospěl na základě provedených důkazů k nesprávným skutkovým zjištěním, neboť nereflektoval následky pandemie COVID-19 v rozhodné době, nezabýval se námitkou žalované stran neprokázání počtu televizních přijímačů, neprovedl žalovanou navrhovaný důkaz; podle § 205 odst. 2 písm. g) o. s. ř. kdy rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení, neboť i v případě, že by žalobkyni vznikl nárok na úhradu televizních poplatků v rozhodné době, soud I. stupně rozhodoval přepjatě formalisticky, když nezohlednil kritérium dobrých mravů a účelu televizních poplatků vyplývajících ze zákona 348/2005 Sb. Navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil tak, že žalobu v plném rozsahu zamítne a přizná žalované náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů nebo napadený rozsudek zrušil a věc vrátil soudu I. stupně k dalšímu řízení.

7. Žalobkyně ve vyjádření k odvolání žalované označila napadený rozsudek za věcně správný a navrhla jeho potvrzení, když v zásadě zopakovala svoji argumentaci uplatněnou před soudem I. stupně.

8. Odvolací soud přezkoumal z podnětu podaného odvolání správnost rozhodnutí soudu I. stupně i řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212, § 212a o. s. ř.), a to při nařízeném jednání (§ 214 odst. 1 o. s. ř.), přičemž dospěl k závěru, že odvolání žalované není důvodné.

9. Na základě skutkových zjištění soudu I. stupně dospěl odvolací soud k závěru, že soud I. stupně provedl dokazování v rozsahu potřebném pro řádné rozhodnutí ve věci. Z provedených důkazů učinil odpovídající skutková zjištění. Provedené důkazy hodnotil podle své úvahy jednotlivě i v jejich vzájemné souvislosti (§ 132 o. s. ř.). Učinil z provedených důkazů odpovídající skutkový závěr a dospěl rovněž ke správnému právnímu závěru ohledně povinnosti žalované k úhradě televizních poplatků za rozhodné období.

10. Odvolací soud sdílí závěry soudu I. stupně, že za situace, kdy se žalovaná přihlásila jako poplatník televizního poplatku do příslušné evidence České televize, stíhá ji poplatková povinnost ve smyslu soudem I. stupně citovaných ustanovení zákona č. 348/2005 Sb. Žalobkyně je při výběru poplatků vázána zákonem a nemá legislativní zmocnění ke změně způsobu platby poplatku, když zákon č. 348/2005 Sb. přesně stanoví, kdo je povinen televizní poplatky platit a připouští jen omezené výjimky pro jejich neplacení. Povinnost hradit poplatek je dána po celou dobu, kdy je poplatník evidován, a to až do konce měsíce, v němž se z evidence odhlásil; není tak vázána na dobu držení televizního přijímače, ale na dobu, po kterou je poplatník v evidenci veden.

11. Poukazovala-li žalovaná na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. [číslo jednací] ze dne [datum rozhodnutí], ten přijal ve vztahu k televiznímu poplatku následující argumentaci, že mimo jiné svou povahou jde o„ platbu povahy neekvivalentní, veřejné, placené veřejné instituci na veřejně prospěšný účel a uložené a podrobně upravené zákonem, u něhož převažují prvky veřejnoprávní úpravy.“ (bod 43), Česká televize je veřejnou institucí hospodařící s prostředky určenými pro veřejně prospěšný účel (z nichž naprosto převážnou část tvoří televizní poplatky), a to pod kontrolou státu jako jejího zřizovatele a garanta jejího fungování (bod 53), platba televizního poplatku je uložena a podrobně upravena zákonem, konkrétně zákona č. 348/2005 Sb., o rozhlasových a televizních poplatcích (bod 58), nejde o úhradu za poskytnutí služby (srovnej bod 63), Česká televize je veřejnou instituci hospodařící s televizními poplatky jakožto prostředky určenými pro veřejný účel, a to pod institucionalizovaným dohledem státu. (bod 97), povinnost platit televizní poplatek je stanovena a podrobně upravena zákonem, přičemž tato úprava je konstruována podobně jako např. u daní. Vznik ani obsah platební povinnost není založen dispozitivními úkony účastníků právního vztahu. V zákoně o rozhlasových a televizních poplatcích převažují prvky veřejnoprávní úpravy (bod 98), televizní poplatek je – stejně jako jiné veřejnoprávní poplatky – platbou povinnou, vynutitelnou, nenávratnou a neekvivalentní. Jde o svého druhu daň z majetku. Tato povaha televizního poplatku byla zdůrazněna již v zákoně č. 252/1994 Sb. a v důvodové zprávě k němu. Nejde o úhradu za poskytnutí služby. Zaplacení poplatku neodpovídá nárok na příjem vysílání v nějakém rozsahu (v nějakém čase) (bod 99). Z právě uvedeného je zřejmé, že výklad zastávaný žalovanou v projednávané věci, že nárok žalobkyně na televizní poplatky vzniká v okamžiku, kdy je šířeno televizní vysílání, což bylo žalované v důsledku Opatření vlády v rozhodném období omezeno, ne-li zcela znemožněno, když došlo k uzavření prostor, ve kterých se televizní přijímače nacházejí, a nebyla dána možnost dalšího šíření televizního vysílání, není správný. V této souvislosti bylo zcela nadbytečné vyžadovat si důkazy k tomu, zda žalovaná mohla byť v nějakém omezeném rozsahu poskytovat ubytovací služby, pročež ani nebylo třeba žalované v tomto směru poskytovat jakékoliv poučení ve smyslu § 118a o. s. ř.

12. K počtu televizních přijímačů prvostupňový soud vysvětlil, že vycházel z počtu přijímačů na základě přihlášek žalované, za něž také televizní poplatky před rozhodným obdobím hradila, přičemž žalovaná ani netvrdila, tím spíš ani neprokazovala, že by nějaký z přihlášených televizních poplatků před rozhodným (žalovaným) obdobím kdy hlásila.

13. Správný je rovněž závěr soudu I. stupně, že žalovaný nárok není v rozporu s dobrými mravy, skutečnosti žalovanou uváděné v odvolání, takový rozpor rozhodně zakládat nemohou. Soud I. stupně postupoval zcela v souladu příslušnou právní úpravou a nikoliv formalisticky, jak namítá žalovaná.

14. Z výše uvedených důvodů proto odvolací soud neshledal obrannou argumentaci žalované důvodnou, ale naopak přisvědčil závěru soudu I. stupně, že žalovaná byla povinna poplatky v rozhodné době, za niž žalobkyně zaplacení poplatku požaduje, i přes protipandemická opatření, uhradit. Odvolací soud proto rozsudek soudu I. stupně ve výroku o věci samé (výrok I.) jako věcně správný potvrdil (§ 219 o. s. ř).

15. Ve výroku o náhradě nákladů řízení před soudem I. stupně (II.) bylo rozhodnuto správně podle § 142 odst. 1 o. s. ř., nicméně odvolací soud dospěl k závěru, že v řízení zcela úspěšnou žalobkyní vynaložené náklady na právní zastoupení jsou náklady neúčelnými ve smyslu nálezu Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. I. ÚS 3768/14, když agenda televizních poplatků Česká televize spadá do správa přímo České televize, pročež v tomto směru výrok o nákladech řízení (výrok II.) změnil dle ust. § 221a o. s. ř. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 224 odst. 1 o. s. ř. a § 142 odst. 1 o. s. ř., ve smyslu stejné argumentace.