pro [část Prahy] dne [datum rozhodnutí], č. j. 33 C 45/2022-102

1. Napadeným rozsudkem soud I. stupně zamítl žalobu se žádostí, aby žalovaná 2) byla povinna zaplatit žalobci [částka] (výrok I.). Žalobci uložil povinnost zaplatit žalovanému 1) na náhradu nákladů řízení [částka] do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám jeho advokáta (výrok II.), žalobci uložil povinnost zaplatit žalované 2) na náhradu nákladů řízení [částka] do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám jejího advokáta (výrok III.).

2. Rozhodl v řízení, v němž se žalobce domáhal zaplacení shora uvedené částky po žalované 2) s tvrzením, že žalobce je oprávněným v exekučním řízení vedeném Obvodním soudem pro Prahu 4 pod sp. zn. [spisová značka] se žalovaným 1) jako povinným a žalovanou 2) jako manželkou povinného na základě vykonatelného notářského zápisu sepsaného JUDr. [jméno] [příjmení], notářkou, dne [datum rozhodnutí] pod sp. zn. [spisová značka], NZ [číslo], přičemž exekuci dříve vedl Mgr. [jméno] [příjmení], soudní exekutor, a v současnosti ji vede Mgr. [jméno] [příjmení], soudní exekutor. Soudní exekutor vydal dne [datum rozhodnutí] exekuční příkaz č. j. [číslo jednací] o přikázání jiné peněžité pohledávky, a to všech pohledávek, splatných, nesplatných nebo které teprve budou ze vztahů povinného a jeho dlužníka vznikat, vyplývajících především z titulu nároku povinného na vypořádací podíl z vypořádání zaniklého společného jmění žalovaných, jakož i z titulu nároku na plnění ze všech jejich smluvních i bezesmluvních vztahů jiných. Žalobce dále uvedl, že předmětem řízení ve věci samé je vypořádání zaniklého společného jmění manželů (dále i jen,,SJM“) žalovaných,„ a to pokud jde o povinnost bývalé manželky nahradit, co bylo ze společného jmění manželů vynaloženo na její osobní majetek“. Podle žalobce bylo manželství žalovaných rozvedeno rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 22 C 186/2019-24, nicméně část jejich společného jmění nebyla dohodou vypořádána a v jejich zaniklém společném jmění se dosud nachází majetek v zákonném majetkovém režimu, který žalobce podrobněji specifikoval. Svou aktivní věcnou legitimaci k podání návrhu na vypořádání společného jmění žalovaných dovodil z ust. § 312 odst. 2 zák. č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen,,o. s. ř.“), podle něhož,,jednání potřebná k uplatnění práva, která přísluší podle zvláštního právních předpisů povinnému, provádí místo povinného oprávněný“. Zdůraznil, že neusiluje o komplexní vypořádání společného jmění manželů žalovaných, nýbrž„ postihuje právě a jen povinnost bývalé manželky uhradit v rámci vypořádání to, co bylo ze SJM vynaloženo na majetek v jejím osobním vlastnictví“, a jeho návrh„ směřuje ke stanovení pohledávky, která je postižena označeným exekučním příkazem“. Žalobce dospěl k částce požadované výplaty ve výši [částka] výpočtem tak, že jde o 75 % z kupní ceny utržené za prodané společné nemovitosti manželů.

3. Žalovaní navrhli zamítnutí žaloby. Ztotožnili se s právním názorem prvostupňového soudu vyjádřeným v usnesení ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 33 C 45/2022-50 o zamítnutí návrhu na nařízení předběžného opatření, a Městského soudu v Praze jako soudu odvolacího vyjádřeným v jeho usnesení ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 58 Co 100/2022-75, že žalobce postrádá aktivní věcnou legitimaci. Dále uvedli, že předmětné nemovité věci (jednotky) nabyla výlučně žalovaná 2) za své výlučné prostředky, nemovité věci nenáležely do SJM žalovaných a nemohou být předmětem jeho vypořádání. Nemohla a nemůže tak žalovanému 1) vzniknout jakákoli pohledávka z tohoto titulu vůči žalované 2), která by mohla být přikázána žalobci. Žalovaní též zpochybnili existenci a výši exekučně vymáhané pohledávky žalobce za žalovaným 1), byť připustili, že posuzování této otázky není předmětem tohoto řízení.

4. Soud I. stupně učinil následující skutková zjištění, za nejpodstatnější je nutno zrekapitulovat, že žalobce a žalovaný 1) ujednali formou notářského zápisu sepsaného dne [datum] JUDr. [jméno] [příjmení], notářkou, pod sp. zn. [spisová značka], NZ [číslo] dohodu o splnění pohledávek a svolení k vykonatelnosti, týkající se zápůjček poskytnutých žalobcem žalovanému 1). Soudní exekutor Mgr. [jméno] [příjmení] vydal dne [datum] vyrozumění o zahájení exekuce č. j. [číslo jednací] Soudní exekutor Mgr. [jméno] [příjmení] vydal dne [datum rozhodnutí] pod č. j. [číslo jednací] exekuční příkaz k provedení exekuce přikázáním pohledávky specifikované jako„ jiná peněžitá pohledávka než ze smlouvy o účtu s peněžním ústavem, a to pohledávka, či všechny pohledávky, splatné, i dosud nesplatné nebo které teprve ze vztahů povinného a jeho dlužníka budou v budoucnu postupně vznikat, vyplývající především z titulu nároku povinného na vypořádací podíl z vypořádání zaniklého společného jmění s jeho bývalou manželkou [jméno] [příjmení], jakož i z titulu nároku na plnění ze všech jejich smluvních i bezesmluvních vztahů jiných“. Žalovaní uzavřeli formou notářského zápisu sepsaného dne [datum] Mgr. [jméno] [jméno], notářem, pod spi. Zn. [spisová značka], NZ [číslo] 2012 smlouvu o zúžení společného jmění manželů ohledně v budoucnu nabytého majetku a závazků. Manželství žalovaných bylo rozvedeno rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 22 C 186/2019-24. Usnesením Městského soudu v Praze ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 14 Co 393/2021-492 bylo rozhodnuto o odvolání žalovaných (v postavení povinných) v rámci exekučního řízení (vedeného k návrhu žalobce v postavení oprávněného) tak, že exekuce se zčásti zastavuje a zčásti se usnesení soudu I. stupně zrušuje a věc se vrací soudu I. stupně k dalšímu řízení. Žalovaná 2) a [právnická osoba] s.r.o., [IČO], uzavřely dne [datum] kupní smlouvu, kterou žalovaná 2) prodala jednotky [číslo] spoluvlastnický podíl o velikosti [číslo] na jednotce [číslo] vše s příslušným podílem na společných částech domu a na pozemcích.

5. Soud I. stupně neprovedl žalobcem navrhovaný důkaz ustanovením znalce k ocenění jednotek, ani žalovanou 2) navrhované důkazy výslechem obou žalovaných, čestnými prohlášeními žalovaného 1) k původu finančních prostředků, potvrzením finančního úřadu ohledně obou žalovaných, smlouvou o koupi jednotek z roku 2012 a záznamy z jednání mezi účastníky z jara 2020, kdy všechny tyto důkazy měly směřovat k prokázání, co bylo obsahem SJM žalovaných, neboť s ohledem na právní závěr o nedostatku aktivní věcné legitimace žalobce se jeví provedení těchto důkazů nadbytečným (i zjišťování hodnoty jednotek bylo nadbytečné a na výsledku řízení nemohlo ničeho změnit).

6. Soud I. stupně po citaci úst. § 765 odst. 2 zák. č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, (dále jen,, o. z.“) a § 312 odst. 1, 2 o. s. ř. neshledal žalobní návrh důvodným. Uzavřel, že žalobce není aktivně věcně legitimován k podání návrhu na vypořádání společného jmění žalovaných. Již jen z dikce ust. § 765 odst. 2 o. z. je zřejmé, že žalobu (návrh na vypořádání rozhodnutím soudu) může podat jeden z bývalých manželů, což ovšem žalobce není. Je nutno rozlišovat případnou pohledávku vzniklou z vypořádání společného jmění bývalých manželů na jedné straně a právo navrhnout soudu, aby vypořádání provedl, na druhé straně. Jde o dvě různá, samostatná práva. Právo navrhnout vypořádání, které zákon přiznává bývalému manželovi, není právem na plnění a neodpovídá mu žádný dluh, není tudíž pohledávkou. A naopak, přikázání hypotetické budoucí pohledávky z vypořádání SJM v sobě nezahrnuje právo učinit jednání či procesní úkon, kterým by teprve taková pohledávka vznikla. Žalobci byla přikázána hypotetická budoucí pohledávka, avšak nikoli právo domáhat se jejího vytvoření rozhodnutím soudu. Aplikace ust. § 312 odst. 2 o. s. ř. není přiléhavá. V nynější věci totiž nejde o jednání potřebné k uplatnění práva (čímž je v této souvislosti zákonem míněno uplatnění přikázané pohledávky), nýbrž o snahu teprve dosáhnout vytvoření pohledávky rozhodnutím soudu. Přikazovaná pohledávka (na plnění z titulu vypořádání SJM žalovaných) neexistuje, přičemž zatím není dán ani základ takového práva (viz odst. 15 odůvodnění usnesení Městského soudu v Praze ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 58 Co 100/2022-75). Právní konstrukce žalobce by vedla k absurdním důsledkům. Podle jím uplatněné logiky by na základě přikázání hypotetické budoucí pohledávky z vypořádání SJM mohl žalobce též vypořádat SJM dohodou se žalovanou 2). Vypořádání společného jmění manželů se musí vždy týkat nějakých konkrétních položek jmění (byť ne nutně všech), v žalobě žalobce však žádné položky jmění k vypořádání navrženy nejsou. Jediným obsahem žaloby je vytvoření pohledávky na zaplacení náhrady z titulu vypořádání – avšak není zřejmé čeho, když žádné konkrétní položky jmění se žalobcem navrhovaným rozhodnutím soudu vypořádat nemají. Žalobce si je či musí být vědom, že není oprávněn žádné konkrétní majetkové položky za jednoho z manželů vypořádávat. Řízení o vypořádání společného jmění má specifický charakter. Jedná se o iudicium duplex, v němž soud není vázán návrhem účastníků (§ 153 odst. 2 o. s. ř.), tudíž by podle okolností mohl hypoteticky např. rozhodnout tak, že nikoli žalovaná 2) žalovanému 1) (a tedy žalobci coby věřiteli), ale žalovaný 1) žalované 2) má něco plnit. To by se ovšem vůbec nesrovnávalo s postavením žalobce, neboť by jistě nebylo přípustné, aby soud žalobci v takovém hypotetickém případě uložil povinnost na místě žalovaného 1) něco zaplatit žalované 2). O náhradě nákladů řízení rozhodl dle ust. § 142 odst. 1 o. s. ř. Soud I. stupně neaplikoval ust. § 8 odst. 6 vyhl. č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen,,AT“), neboť v tomto řízení šlo o žalobní návrh třetí osoby na zaplacení peněžité pohledávky (byť odůvodněné tím, že soud má vypořádat SJM žalovaných), proto stanovil odměnu za úkon právní služby dle ust. § 7 a § 8 odst. 1 AT.

7. Proti rozsudku soudu I. stupně podal žalobce odvolání. Žalovaný 1) je povinným v exekučním řízení, v němž je žalobce oprávněným. Vědomým nepodáním návrhu na vypořádání SJM pak žalovaný 1) jako povinný účelově brání tomu, aby byla exekučně postižena jeho pohledávka z takového vypořádání povstávající. Soudní exekutor Mgr. [jméno] [příjmení] vydal dne [datum rozhodnutí] pod č. j. [číslo jednací] exekuční příkaz k provedení exekuce přikázáním pohledávky specifikované jako„ jiná peněžitá pohledávka než ze smlouvy o účtu s peněžním ústavem, a to pohledávka, či všechny pohledávky, splatné, i dosud nesplatné nebo které teprve ze vztahů povinného a jeho dlužníka budou v budoucnu postupně vznikat, vyplývající především z titulu nároku povinného na vypořádací podíl z vypořádání zaniklého společného jmění s jeho bývalou manželkou [jméno] [příjmení], jakož i z titulu nároku na plnění ze všech jejich smluvních i bezesmluvních vztahů jiných“. Pohledávky žalovaného 1) z vypořádání SJM jsou tedy exekučně postiženy ve prospěch žalobce. Žalovaná 2) kupní smlouvou ze dne [datum] prodala ze SJM [právnická osoba] s.r.o., [IČO] dvě bytové jednotky a spoluvlastnický podíl na související nebytové jednotce, jakož i spoluvlastnický podíl na společných částech domu. Utržené finanční prostředky si ponechala ve svém výlučném vlastnictví a zakoupila si za ně do svého výlučného vlastnictví jinou nemovitost. Žalovanému 1) tak zcela zřetelně vzniklo právo žádat v rámci vypořádání SJM náhradu za tento výdaj SJM směrem k výlučnému majetku žalované 2). Žalovaný 1) však žádné kroky k vymožené takové pohledávky nečiní, neboť si je vědom toho, že pohledávka je exekučně postižena. Žalovaní tedy ve své vzájemné součinnosti doslova„ tunelují“ SJM, když popsaným postupem z něj odstranili majetek, na nějž by žalobce mohl vést exekuci. Jedná se o,,jasně fraudulentní“ počínání žalovaných, když je evidentní, že každý rozumný člověk v postavení žalovaného 1) by o vypořádání SJM usiloval (jedná se o mnohamilionové částky), přičemž žalovaný 1) tak nečiní právě a jen proto, aby poškodil žalobce jako svého (exekučního) věřitele. Žalobce přistoupil k podání žaloby dle ustanovení § 312 odst. 2 poslední věta o. s. ř., podle něhož jednání potřebná k uplatnění práva, která přísluší podle zvláštních právních předpisů povinnému, provádí místo povinného oprávněný. V řízení bylo prokázáno, že žalobce je oprávněným v exekučním řízení vedeném s žalovanými jako povinnými, přičemž v jeho prospěch byla postižena mimo jiné pohledávka žalobce. Právo navrhnout vypořádání SJM není pohledávkou, ale jiným právem (právem učinit úkon), nicméně taková situace přesně odpovídá dikci právní úpravy, která výslovně počítá s tím, že oprávněný může pohledávku inkasovat, a dále že může činit úkony nutné k tomu, aby byla řádně uplatněna. Zákon přitom nespecifikuje, o jaké úkony se má jednat, nicméně odkazuje na„ zvláštní právní předpisy“, a tedy na situace, kdy pohledávku nelze inkasovat či vymáhat přímo, ale je třeba, aby takovému vymáhání předcházelo nějaké specifické jednání – výzvy, vznesení nároku – anebo zde vypořádání SJM. Smyslem ustanovení § 312 odst. 2 o. s. ř. je zabránit situaci, kdy povinný, jehož pohledávka byla postižena, bude sabotovat její inkaso oprávněným tak, že zkrátka neučiní nějaký úkon, na němž je pohledávka závislá. O takovou situaci se jedná v projednávané věci. Žalovaní úmyslně vyprázdnili své nevypořádané, exekučně postižitelné SJM, když žalovaná 2) prodala nemovitost do něj spadající a za utržené peníze si do svého výlučného vlastnictví koupila bytové jednotky. SJM je proti takovému postupu„ chráněno“ právě nárokem na vyrovnání jednoho manžela proti druhému. Soud I. stupně svým právním názorem v zásadě aprobuje toto pokoutné vyprazdňování SJM. Ztotožnit se nelze ani s dalšími úvahami prvostupňového soudu obsaženými v bodech 16 a 17 odůvodnění. Pokud soud uvádí, že žalobcem prezentovaná konstrukce je absurdní, protože pak by žalobce zřejmě mohl též vypořádat SJM dohodou se žalovanou 2), je žalobce toho názoru, že na tom není absurdního vůbec nic a přesně takto věci stojí. V poddlužnickém vztahu vstupuje oprávněný do pozice svého dlužníka a poddlužníkova věřitele a samozřejmě může s poddlužníkem ohledně pohledávky činit nejrůznější dohody. Soud I. stupně se též mýlí, pokud uvádí, že vypořádání společného jmění manželů se musí vždy týkat nějakých konkrétních položek. Nárok dle ustanovení § 742 odst. 1 písm. b) o. z. je způsobilým samostatným nárokem v řízení o vypořádání SJM. Z ničeho neplyne závěr, že by kromě tohoto nároku bylo nutno učinit předmětem řízení ještě nějaký další majetek. Konečně nesprávná je úvaha, že na překážku věci je zvláštní povaha řízení o vypořádání SJM, v němž by soud mohl – hypoteticky - např. rozhodnout tak, že ne žalovaná 2) žalovanému 1), ale žalovaný 1) žalované 2) má něco plnit. Žalobce proto uzavírá, že si je samozřejmě vědom toho, že podaná žaloba není v soudní praxi obvyklá, ale je přípustná. Je nepřijatelné akceptovat teorii, že se povinný manžel může nechat bývalou manželkou„ poškodit“ vyváděním majetku ze SJM, a pak ke škodě svého věřitele nárok na kompenzaci takového vyvedení majetku jednoduše neuplatnit a vymožení náhradové pohledávky ve prospěch oprávněného tím zmařit. Výklad soudu I. stupně se příčí elementární spravedlnosti. Smyslem ustanovení § 312 odst. 2 o. s. ř. je bránit tomu, aby povinný bránil exekuci na svůj majetek účelovou nečinností. Soud I. stupně výslovně neaplikoval ustanovení § 8 odst. 6 AT, podle kterého ve věcech vypořádání společného jmění manželů se vychází z poloviny hodnoty všech jednotlivých věcí, pohledávek a dluhů, které strany učinily předmětem vypořádání. Jedná se o řízení o vypořádání SJM. Nazírání soudu na toto řízení jako na řízení o vypořádání SJM je patrno též z vyměřeného soudního poplatku. Soud I. stupně při rozhodování o nákladech řízení nedostatečně zvážil možnou aplikaci ustanovení § 150 o. s. ř. Takovým důvodem je počínání žalovaných v této věci. Jak je již z provedeného dokazování patrno, počínání žalovaných je,,organizovaným a sofistikovaným konáním in fraudem creditorum“, kdy je promyšlenými kroky odstraňován majetek z dosahu žalobce jako oprávněného. Není souladné s obecnou spravedlností, aby žalovaným, kteří k žalobě zavdali podnět svým poškozujícím chováním, byla poskytnuta plná náhrada nákladů řízení, jako kdyby byli osobami„ nespravedlivě žalovanými“. Soud I. stupně měl přikročit k moderaci náhradového nároku na 10 % vypočtené částky. S ohledem na výše uvedené žalobce žádal, aby odvolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil soudu I. stupně k dalšímu řízení. Pokud odvolací soud napadený rozsudek ve výroku ve věci samé potvrdí, pak žádal, aby v nákladových výrocích napadený rozsudek změnil tak, že žalovaným přizná právo na náhradu nákladů řízení nejvýše v rozsahu 10% částky vypočtené za aplikace ustanovení § 8 odst. 6 AT, přičemž tuto redukci uplatní též v rozhodnutí o nákladech odvolacího řízení.

8. Žalovaný 1) se vyjádřil k podanému odvolání. Žalobci aktivní legitimace k podání předmětné žaloby na vypořádání SJM žalovaných nepřísluší, kdy takovou aktivní legitimaci nezakládá ani žalobcem odkazované ust. § 312 odst. 2 o. s. ř. Žalovaný 1) se zcela ztotožňuje s odůvodněním napadeného rozhodnutí. Návrh na vypořádání SJM může podat toliko bývalý manžel. Na tom pak nic nemění ani znění procesněprávní normy § 312 odst. 2 o. s. ř., neboť to podle svého obsahu míří na případy, kdy povinnému náleží proti jeho dlužníku pohledávka z určitého závazkového vztahu. SJM však závazkovým vztahem z povahy věci není, žalobce žádným přikázaným právem žalovaného 1) (jakožto povinného) ve smyslu § 312 odst. 2 o. s. ř., k jehož uplatnění by byl oprávněn provést potřebné jednání (tzn. pohledávkou), nedisponuje, neboť pohledávka žalovaného 1) vůči žalované 2) z titulu vypořádání SJM neexistuje. Případná předmětná pohledávka žalovaného 1) za žalovanou 2) by mohla být založena toliko rozhodnutím soudu o vypořádání SJM, které je ovšem nepochybně rozhodnutím konstitutivním a nikoliv deklaratorním, což dobře demonstruje, že zde žádná taková tvrzená pohledávka není (neexistuje) a nemůže tak pod hypotézu ust. § 312 odst. 2 o. s. ř. spadat. Žalobce totiž zjevně přehlíží zásadní rozdíl mezi pohledávkou jako takovou a jednáním, která směřují k uplatnění pohledávky. Jak žalobce uvádí, ust. § 312 odst. 2 o. s. ř. zakládá právo oprávněného činit kroky k uplatnění pohledávky povinného za jeho dlužníkem; nikoliv však právo k tomu, aby oprávněný svým jednáním za povinného pohledávku (dosud vůbec neexistující) teprve vytvořil. Žalovaný 1) považuje za věcně správný i žalobcem napadený výrok o náhradě nákladů řízení. Předmětem řízení nebylo vypořádání SJM jako takové, nýbrž výslovný žalobní požadavek žalobce, aby mu žalovaná 2) byla povinna zaplatit částku [částka]. Za nepřípadnou pak žalovaný 1) považuje i argumentaci žalobce, že by měla být náhrada nákladů řízení moderována (snížena) podle § 150 o. s. ř., kdy k takovému postupu za dané situace není dán žádný důvod. Rozhodl-li se žalobce o své vůli podat žalobní návrh, který v platném právu zjevně nemá oporu (a nadto na něm stále setrvává), musí nést i rizika procesního neúspěchu v řízení. Za nedůvodný a zjevně obstrukční považuje žalovaný 1) konečně i žalobcem vznesený návrh na přerušení tohoto řízení do skončení dovolacího řízení vedeného u Nejvyššího soudu pod sp. zn. 20 Cdo 1252/2022. Žalobce uvádí, že předmětem dovolacího řízení je otázka, zda majetek nabytý po zániku manželství jedním z manželů za majetek náležející do nevypořádaného SJM spadá opět do nevypořádaného SJM, kdy pokud by tomu tak bylo,„ zdejší žaloba by postrádala smyslu“. Řešení dané otázky však nemá pro toto řízení význam, neboť na ní rozhodnutí ve věci nezávisí. Žalovaný 1) navrhl potvrzení napadeného rozsudku a žádal náhradu nákladů odvolacího řízení.

9. Žalovaná 2) se rovněž písemně vyjádřila k podanému odvolání. Nedostatek aktivní legitimace žalobce namítala již před soudem I. stupně, současně poukazovala na fakt, že v době vydání exekučních příkazů již žádné společné jmění neexistovalo. Žalovaná 2) uvedla časovou souslednost jednotlivých událostí, jelikož podání žalobce obsahují nepravdy a účelová tvrzení, SJM manželů [příjmení] tvořilo toliko obvyklé vybavení domácnosti. Vzhledem k tomu, že žalovaný 1) nesděloval své tehdejší manželce řadu podstatných skutečností, které mohly mít vliv či dopad na rodinu (např. neinformoval manželku, že vůči němu bylo zahájeno trestní stíhání, nebo o dluzích z jeho podnikatelské činnosti), vyžadovala žalovaná 2) rozdělení SJM. Manželé [příjmení] tak uzavřeli dne [datum] ve formě notářského zápisu sp. zn. NZ [číslo] 2012, sepsaného Mgr. [jméno] [jméno], notářem se sídlem v [obec] smlouvu o zúžení společného jmění manželů. Žalovaná 2) následně nabyla bytové jednotky [číslo] obě v bytovém domě na adrese [adresa], [obec a číslo], zapsáno v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro hlavní město Prahu, Katastrální pracoviště Praha, v katastru nemovitostí pro obec Praha, katastrální území Kyje na [list vlastnictví], na základě kupní smlouvy ze dne [datum], tedy v době, kdy již manželství žalovaných bylo pravomocně rozvedeno, a SJM v rozsahu věcí tvořících obvyklé vybavení domácnosti bylo mezi bývalými manžely vypořádáno a tedy zaniklo. Kupní cena za oba byty byla uhrazena z výlučných prostředků žalované 2). Žalovaná 2) se o údajné pohledávce žalobce za žalovaným 1) dozvěděla od žalovaného 1) náhodně dne [datum]. Obratem, dopisem ze dne [datum], vůči žalobci projevila nesouhlas s jednáním bývalého manžela, které přesahovalo míru přiměřenou majetkovým poměrům manželů a dluh rovněž nesloužil k obstarávání každodenních potřeb rodiny. Žalobce se tedy nejprve pokoušel údajné pohledávky prodat žalované 2), až poté zahájil exekuční řízení za pomoci svého známého, exekutora Mgr. [příjmení], který byl vyloučen pro podjatost. Nepravdivé je tvrzení o tom, že by se s žalovaným 1) údajně pokoušela poškodit žalobce. Z jednání žalobce je od počátku patrná snaha poškodit žalovanou 2), která nereagovala na jeho„ obchodní nabídky“, když odmítla sanovat neúspěch obchodních případů, které realizoval žalobce s třetí osobou. Jednání žalobce nese prvky nízkých pohnutek, absence morálních, jakož i stavovských zásad, přičemž platí, že šikanózní výkon práva nepožívá právní ochrany. Žalovaná 2) se ztotožňuje s právním názorem prvostupňového soudu, že návrh na vypořádaní SJM dle ust. § 765 odst. 2 o. z. může podat pouze některý z manželů, žalobce tak není k podání žaloby věcně aktivně legitimován. Postup dle ust. § 312 odst. 2 o. s. ř. je možný pouze v případě, že se jedná o pohledávku z obchodního závazkového vztahu, a současně že pohledávka existuje. Za účelový a ničím nepodložený je rovněž návrh žalobce na moderaci nákladů řízení, jak s odkazem na ust. § 8 odst. 6 AT, tak s odkazem na ust. § 150 o. s. ř. Pokud jde o návrh na přerušení řízení, pak Nejvyšší soud ve věci v mezidobí rozhodl usnesením č. j. 20 Cdo 1252/2022-557, kdy usnesení Městského soudu v Praze ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 14 Co 393/2021-492 zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení, přičemž vyložil, že„ v řízení o návrhu na částečné zastavení exekuce je třeba posoudit majetkový režim manželů podle právních předpisů účinných do [datum] s tím, že dohoda o zúžení SJM uzavřená do [datum] nepozbývá svých účinků po [datum] (tedy po účinnosti o. z.), a proto je třeba ji respektovat i v případě, že závazek povinného vznikl po [datum]“ Žalovaná 2) navrhla potvrzení napadeného rozsudku a přiznání náhrady nákladů odvolacího řízení.

10. Pokud žalobce žádal přerušení řízení do pravomocného skončení řízení vedeného u Nejvyššího soudu pod sp. zn. 20 Cdo 1252/2022, pak tento návrh shledal odvolací soud nedůvodným (viz usnesení Městského soudu v Praze ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 58 Co 345/2022-136, na odůvodnění rozhodnutí lze pro stručnost odkázat).

11. Při odvolacím jednání účastníci setrvali na svých stanoviscích. Žalobce zdůraznil přepjatý formalismus prvostupňového soudu, zopakoval svá skutková tvrzení a poukázal na ust. § 312 odst. 2 o. s. ř., na základě něhož dovozoval svoji věcnou aktivní legitimaci.

12. Odvolací soud tak přezkoumal rozsudek soudu I. stupně jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, dle ust. § 212 o. s. ř., ve věci nařídil jednání (ust. § 214 odst. 1 o. s. ř.), a dospěl k závěru, že odvolání žalobce není důvodné.

13. Podle ust. § 765 odst. 2 o. z. nedohodnou-li se rozvedení manželé o vypořádání, může bývalý manžel podat návrh na vypořádání rozhodnutí soudu.

14. Odvolací soud shodně se soudem I. stupně uzavřel, že žalobce není aktivně legitimován k podání žaloby na vypořádání společného jmění manželů, kteří by byli v postavení žalovaných; již z dikce zák. ust. § 765 odst. 2 o. z. se podává, že soud rozhoduje na základě žaloby podané jedním z manželů, jinými slovy k podání takového návrhu na zahájení řízení je legitimován toliko bývalý manžel.

15. Podle ust. 312 odst. 1 o. s. ř. výkon rozhodnutí přikázáním jiné peněžité pohledávky povinného než pohledávky z účtu u peněžního ústavu nebo nároku uvedeného v § 299 lze nařídit i v případě, že pohledávka povinného se stane splatnou teprve v budoucnu, jakož i v případě, že povinnému budou dílčí pohledávky z téhož právního důvodu v budoucnu postupně vznikat.

16. Podle ust. § 312 odst. 2 o. s. ř. soud postupuje podle odstavce 1 i v případě, že plnění vyplývající ze závazku, jehož je povinný účastníkem, je podmíněno nebo vázáno na dosažení věku nebo jiný běh času. Je-li to účelné, soud po právní moci usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí nahradí svým rozhodnutím prohlášení vůle povinného k výpovědi tohoto závazku nebo k žádosti o plnění. Souhlas třetí osoby, je-li jím právní jednání podmíněno, je nahrazen usnesením o nařízení výkonu rozhodnutí. Jednání potřebná k uplatnění práva, která přísluší podle zvláštních právních předpisů povinnému, provádí místo povinného oprávněný (odst. 2).

17. Žalobce dovozuje svoji aktivní legitimaci z ust. § 312 odst. 2 věta poslední o. s. ř., odvolací soud této argumentaci nepřisvědčuje a ztotožňuje se se závěrem soudu I. stupně, že na projednávanou věc citované ustanovení nedopadá, a to s ohledem na níže uvedené. Výkonem rozhodnutí podle § 312 o. s. ř. lze postihnout jakoukoliv peněžitou pohledávku povinného, která není vyloučena z výkonu rozhodnutí a pro niž není upraven specifický způsob výkonu rozhodnutí (§ 299, § 303 o. s. ř.). Podmínkou je existence pohledávky v době nařízení výkonu rozhodnutí. Její nesplatnost překážkou nařízení výkonu rozhodnutí není. Rozhodná není ani právní povaha pohledávky - tj. její soukromoprávní či veřejnoprávní charakter (R 12/05), ani to, zda má svůj původ v hmotném, či procesním právu (rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 470/2004). K uspokojení dílčích pohledávek, které mají v budoucnu teprve vzniknout, lze výkon rozhodnutí nařídit tehdy, je-li v době vydání usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí určen alespoň základ dané pohledávky konkrétním právním vztahem, smlouvou či jinou právní skutečností (rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 1128/2004). Oprávněný získává pouze zvláštní, procesním právem založenou, legitimaci k uplatnění nároku, jenž by jinak svědčil povinnému. Není proto oprávněn s přikázanou pohledávkou disponovat, např. postoupit ji třetí osobě (rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 2286/2004). Jedná se tak např. o případ nahrazení projevu vůle povinného k výpovědi smlouvy o životním pojištění nebo výpovědi závazku, kdy vzniká pohledávka povinného na peněžité plnění vyplývající právě z ukončené smlouvy o životním pojištění (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 5043/2016), tedy základ dané pohledávky je dán smlouvou, resp. vyplývá ze závazku, jehož je povinný účastníkem.

18. V posuzovaném případě tvrzená pohledávka žalovaného 1) za žalovanou 2) v době zahájení exekuce, vedené žalobcem v postavení oprávněného proti žalovanému 1) v postavení povinného a žalované 2) v postavení manželky povinného, neexistuje; s ohledem na povahu řízení o vypořádání společného jmění manželů a okruh účastníků v takovém řízení nelze v tomto řízení dovodit ani právní základ (konkrétní právní vztah, smlouva či jiná právní skutečnost) takové pohledávky, která by měla v budoucnu teprve vzniknout, (v této souvislosti nutno poznamenat, že ze strany bývalého manžela/manželky nebylo řízení ve věci vypořádání SJM žalovaných zahájeno, nebyla doložena ani dohoda mezi bývalými manžely - žalovanými ohledně vypořádání SJM, v rámci které by byla případně vypořádána i tvrzená pohledávka žalovaného 1) za žalovanou 2), nadto nelze přehlédnout samotné tvrzení žalované 2), že SJM žalovaných již bylo vypořádáno a tvrzená pohledávka nikdy netvořila masu SJM); tvrzená jiná pohledávka, která by měla být exekučně postižena, totiž nevyplývá ze závazku povinného, nelze tak v tomto konkrétním případě ani dovodit procesním právem založenou legitimaci žalobce k uplatnění takového nároku na zaplacení, nadto v řízení, které žalobce zahájil s odkazem na ustanovení, která upravují vypořádání SJM bývalých manželů, kde je okruh účastníků zákonem jednoznačně vymezen. Potud byla stěžejní odvolací námitka žalobce stran aktivní věcné legitimace vyplývající z ust. § 312 odst. 2 o. s. ř. shledána nedůvodnou.

19. S ohledem na výše uvedené nebylo nutno se zabývat hypotetickým výsledkem vypořádání SJM žalovaných, potažmo způsobem takového vypořádání a ani tím, co tvoří či tvořilo masu (případně nevypořádanou masu) SJM žalovaných.

20. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto dle ust. § 142 odst. 1 o. s. ř. žalobce nebyl v řízení úspěšný, žalovaní tak mají právo na náhradu nákladů řízení; soud I. stupně tak správně aplikoval ust. § 8 odst. 1 AT Náklady řízení žalovaného 1) tvoří odměna za zastupování za tři úkony právní služby po [částka] dle § 7, § 8 odst. 1, § 11 odst. 1 písm. a), d), g) AT (převzetí a příprava zastoupení, vyjádření k žalobě, účast při ústním jednání dne [datum]), tři náhrady hotových výdajů po [částka] dle ust. § 13 odst. 4 cit. vyhl. a 21 % DPH z odměny a náhrady hotových výdajů [částka] 692,40 dle ust. § 137 odst. 3 o. s. ř. celkem [částka].

21. Náklady řízení žalované 2) tvoří odměna za zastupování za dva úkony právní služby po [částka] dle § 7, § 8 odst. 1, § 11 odst. 1 písm. a), g) AT (převzetí a příprava zastoupení, účast při ústním jednání dne [datum]), dvě náhrady hotových výdajů po [částka] dle ust. § 13 odst. 4 cit. vyhl. a 21 % DPH z odměny a náhrady hotových výdajů ve výši [částka] dle ust. § 137 odst. 3 o. s. ř. celkem [částka].

22. Odvolací soud neshledal důvodnou odvolací námitku žalobce, že je na místě aplikovat ust. § 8 odst. 6 AT, neboť bylo třeba v tomto konkrétním případě (sám žalobce poukázal na to, že projednávaný žalobní návrh není v,,soudní praxi obvyklý“) vzít v potaz, co bylo předmětem řízení, resp. co bylo účelem zahájeného řízení,,o vypořádání společného jmění manželů“, předmětem žalobního žádání byl výslovný žalobní požadavek žalobce, který není v postavení bývalého manžela, de facto na stanovení pohledávky ve výši [částka] a na zaplacení částky [částka]. V této souvislosti je nutno poznamenat, že v tomto konkrétním případě pro stanovení příslušné tarifní hodnoty je nerozhodné, o jaké ustanovení zákona žalobce svůj nárok opírá (§ 742 odst. 1 písm. b) o. z., § 312 odst. 2 o. s. ř.), ale co bylo pro účastníky skutečně,,ve hře“. Rovněž tak nelze shledat podmínky pro aplikaci ust. § 150 o. s. ř., kdy lze přisvědčit argumentaci žalovaného 1), že bylo-li vůlí žalobce uplatnit žalobní požadavek, který nemá oporu v hmotném ani procesním právu (a nadto na něm stále setrvává), musí nést i rizika procesního neúspěchu v řízení. Tvrzení žalobce, že počínání žalovaných je,,organizovaným a sofistikovaným konáním in fraudem creditorum, kdy je promyšlenými kroky odstraňován majetek z dosahu žalobce jako oprávněného“ nemá oporu v provedeném dokazování, pokud byl žalobní návrh zamítnut pro nedostatek věcné aktivní legitimace žalobce.

23. S ohledem na výše uvedené odvolací soud rozsudek soudu I. stupně jako věcně správný dle ust. § 219 o. s. ř. potvrdil.

24. O náhradě nákladů odvolacího řízení bylo rozhodnuto dle ust. § 142 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s ust. § 224 odst. 1 o. s. ř., žalovaný 1) byl v této fázi řízení úspěšný, náleží mu tak náhrada účelně vynaložených nákladů, které tvoří odměna za dva úkony právní služby po [částka] dle ust. § 8 odst. 1, 9 odst. 1, § 11 odst. 1 písm. d), g) AT (vyjádření k odvolání a účast u odvolacího jednání), dvě náhrady hotových výdajů po [částka] dle ust. 13 odst. 4 cit. vyhl., 21 % DPH z odměny a náhrady hotových výdajů ve výši [částka], celkem [částka].

25. Rovněž žalovaná 2) byla v této fázi řízení úspěšná, náleží jí tak náhrada účelně vynaložených nákladů řízení, které tvoří odměna za dva úkony právní služby po 53 180 dle ust. § 8 odst. 1, § 11 odst. 1 písm. d), g) AT (vyjádření k odvolání a účast u odvolacího jednání), dvě náhrady hotových výdajů po [částka] dle ust. § 13 odst. 4 cit. vyhl. a 21 % DPH z odměny a náhrady hotových výdajů ve výši [částka], celkem [částka].