o zaplacení částky 726 203 Kč s příslušenstvím

1. Napadeným rozsudkem soud I. stupně zamítl žalobu s návrhem, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobci částku 726 203 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení z této částky od 1. 12. 2024 do zaplacení (výrok I.) a uložil žalobci povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 62 034,80 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám jejího právního zástupce (výrok II.).

2. Takto rozhodl o žalobě, kterou se žalobce domáhal po žalované zaplacení částky 726 203 Kč s tím, že žalovaná užívala na základě nájemní smlouvy uzavřené se žalobcem dne 3. 7. 2003 bytovou jednotku č. [číslo] v k. ú. [adresa], takto ji užívala i od 5. 6. 2016 do 27. 4. 2021. Tato smlouva byla následně shledána neúčinnou a posléze i neplatnou rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2018, č.j. [spisová značka], a žalobci bylo uloženo pozemky, na nichž se nachází bytový dům s bytovou jednotkou užívanou žalovanou, vyklidit. Následně se insolvenční správce společnosti [právnická osoba]. domáhal po žalobci vydání bezdůvodného obohacení za užívání nemovitostí v konkursní podstatě, tedy i bytové jednotky užívané žalovanou. Žalobce takto uhradil do konkursní podstaty z titulu bezdůvodného obohacení částku 18 261 187 Kč a 18 318 500 Kč. Žalovaná částka představuje podíl žalované na tomto bezdůvodném obohacení.

3. Žalovaná s tímto požadavkem nesouhlasila, v předně namítla promlčení nároku s tím, že bytovou jednotku užívala do 27. 4. 2021, přičemž nejpozději z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2018 se žalobce dozvěděl, že je smlouva mezi účastníky neplatná, tudíž je bytová jednotka užívána bez právního důvodu. Namítala dále, že povinnosti v rámci smluvního vztahu plnila, poukázala na ust. § 2999 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), dle něhož je třeba bezdůvodné obohacení určit ve výši ujednané úplaty.

4. Žalobce dále tvrdil, že povinnost žalované vydat bezdůvodné obohacení dovozuje z ust. § 2994 o. z. ve spojení s § 3002 odst. 1 a § 2999 odst. 2 o. z. Nesouhlasil s promlčením s tím, že promlčecí lhůta mohla začít běžet až dnem, kdy byl povinen vydat bezdůvodné obohacení do majetkové podstaty úpadce na základě pravomocných rozhodnutí soudů. Namítal, že žalovaná při užívání bytové jednotky nebyla v dobré víře nejpozději od rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2018.

5. Soud I. stupně na základě nesporných tvrzení účastníků a provedeného dokazování dospěl ke skutkovému závěru, že žalovaná v žalovaném období od 5. 6. 2016 do 27. 4. 2021 užívala bytovou jednotku jako členka družstva žalobce, a to na základě nájemní smlouvy, kterou s ní žalobce uzavřel dne 3. 7. 2003, ačkoliv dle závěrů Nevyššího soudu ČR vyjádřených v rozsudku č.j. [spisová značka] nejpozději od června 2000 věděl, že s bytovými domy (tedy ani s touto bytovou jednotkou) nesmí nakládat z důvodu, že byly sepsány do konkursní podstaty úpadce [právnická osoba] Dále vycházel z toho, že dne 23. 7. 2018 nabyl právní moci rozsudek Nejvyššího soudu č. j. [spisová značka], tedy nejpozději tímto dnem muselo být účastníkům řízení (tedy i žalobci) známo, že bytovou jednotku je nutno vyklidit, neboť užívací tituly k pozemkům, potažmo k bytovým domům na nich postavených, a tedy i k bytové jednotce, jsou neplatné a z jakého důvodu tomu tak je, a že napříště je bytová jednotka užívána bez právního důvodu. Dne 14. 5. 2019 byla žalobci správcem konkursní podstaty doručena předžalobní výzva k vydání bezdůvodného obohacení v souvislosti s užíváním bytových domů za část žalovaného období (nárok byl posléze projednáván Okresním soudem [adresa] pod sp. zn. [spisová značka], řízení zahájeno podáním žaloby dne 5. 6. 2019), a tedy nejpozději od 14. 5. 2019 žalobce věděl, resp. musel vědět, že bezdůvodné obohacení v souvislosti s užíváním bytové jednotky je ve výši uvedené v předžalobní výzvě (tj. ve výši částky uplatněné následně žalobou) uplatňováno na něm jako na neoprávněném držiteli a v jaké výši. Dne 16. 12. 2021 byla žalobci správcem konkursní podstaty doručena předžalobní výzva k vydání bezdůvodného obohacení v souvislosti s užíváním bytových domů za další část žalovaného období (nárok posléze projednáván Okresním soudem [adresa] pod sp. zn. [spisová značka], řízení zahájeno podáním žaloby dne 29. 12. 2021), a tedy nejpozději od 16. 12. 2021 žalobce věděl, resp. musel vědět, že bezdůvodné obohacení v souvislosti s užíváním bytové jednotky je ve výši uvedené v předžalobní výzvě (tj. ve výši částky uplatněné následně žalobou) uplatňováno na něm jako na neoprávněném držiteli a v jaké výši. Teprve dne 7. 1. 2025 byla žalobcem podána žaloba proti žalované v této právní věci.

6. Na základě výše uvedeného dospěl soud I. stupně k závěru, že nárok žalobce je promlčen. Vycházel přitom z toho, že žalobce se o všech rozhodných skutečnostech pro počátek běhu subjektivní promlčecí lhůty dozvěděl nejpozději dnem 23. 7. 2018, kdy nabyl právní moci rozsudek Nejvyššího soudu č. j. [spisová značka], kterým bylo určeno, že užívací titul (nájemní smlouva ze dne 18. 5. 1998 uzavřená s [právnická osoba]), na jehož základě žalobce s bytovou jednotkou užívanou žalovanou nakládal, je neplatným právním úkonem (jednáním), nemovitosti jsou tedy užívány (i žalovanou) bez právního důvodu a současně bylo žalobci Nejvyšším soudem uloženo, aby nemovitosti vyklidil. Nejpozději od tohoto data musel tedy žalobce subjektivně vědět o užívání bytové jednotky bez právního důvodu, věděl rovněž, že předmětná bytová jednotka je užívána žalovanou, a to na základě nájemní smlouvy ze dne 3. 7. 2003, která je nutně rovněž neplatným právním úkonem, a mohl tak bez větších obtíží učinit úsudek o tom, kdo je případně osobou povinnou k vydání bezdůvodného obohacení. Subjektivní tříletá promlčecí lhůta dle § 629 odst. 1 o. z. tedy uplynula dnem 23. 7. 2021. Považoval přitom za nerozhodné s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu, že žalobce v rozhodném okamžiku (23. 7. 2018) neměl povědomí o konkrétní výši majetkového prospěchu žalované, když výši majetkového prospěchu mohl bez větších obtíží zjistit vhodným způsobem alespoň rámcově.

7. Pokud žalobce argumentoval ust. § 2994 o. z., že správce konkursní podstaty mohl uplatnit nárok na vydání bezdůvodného obohacení vůči neoprávněnému uživateli, tedy žalované, poukázal soud I. stupně na to, že nejpozději od doručení předžalobních výzev správce konkursní podstaty na vydání bezdůvodného obohacení (14. 5. 2019 a 16. 12. 2021) bylo žalobci zřejmé, že nárok je uplatňován vůči němu. V té době mu bylo rovněž známo, v jaké výši je nárok uplatňován. Byly mu tak známy všechny podstatné okolnosti rozhodné pro uplatnění nároku na vydání bezdůvodného obohacení vůči žalované jako skutečnému uživateli dané bytové jednotky. Pokud byla žaloba podána až 7. 1. 2025, byla uplatněna po uplynutí promlčecí lhůty. Pro argumentaci žalobce, že promlčecí lhůta počala běžet až od doby uhrazení bezdůvodného obohacení do konkursní podstaty, neshledal oporu v právní úpravě ani v judikatuře.

8. Neshledal opodstatněnou ani námitku žalobce ohledně námitky promlčení v rozporu s dobrými mravy, poukázal přitom na skutkové okolnosti, zejména na to, že původcem protiprávního stavu v daném případě byl právě žalobce.

9. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto dle § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), úspěšné žalované byla přiznána náhrada nákladů za právní zastoupení ve výši specifikované v odst. 34 odůvodnění napadeného rozsudku.

10. Proti tomuto rozsudku podal žalobce včasné odvolání, uplatnil odvolací důvody dle § 205 odst. 2 písm. b), c), d), e) a g) o. s. ř. Poukázal na skutkové okolnosti věci, namítal, že od rozsudku Nejvyššího soudu ohledně vyklizení se mohl promlčovat nárok správce konkursní podstaty vůči družstevníkům (uživatelům), nikoliv nárok družstva (žalobce) vůči družstevníkům (uživatelům) s tím, že tento nárok neexistoval až do doby úhrady do konkursní podstaty provedené žalobcem. Namítal, že dokud nebylo zaplaceno, nebylo možno po žalované nic požadovat. Argumentoval tím, že správce konkursní podstaty mohl ve smyslu § 2994 o. z. uplatnit svůj nárok vůči žalované v plné výši kdykoliv až do okamžiku, kdy mu byl žalobcem uhrazen. Závěr soudu I. stupně, že měl podat žalobu vůči žalované již v roce 2018, nepovažoval za správný. Námitku promlčení uplatněnou žalovanou považoval za rozpornou s dobrými mravy, žalovaná by při její aplikaci těžila z vlastního protiprávního jednání, neboť to byla právě ona, kdo bytovou jednotku užíval. Žalobce by byl sankcionován za legitimní procesní obranu, kdy se bránil proti vydání majetku do konkursní podstaty a tuto povinnost nepřenášel na své členy, dokud úhradu sám neprovedl. Namítal, že se soud I. stupně touto námitkou nezabýval dostatečně. Nesouhlasil se závěrem soudu I. stupně, pokud běh promlčecí lhůty odvíjel od právní moci konečného rozhodnutí o vyklizení s tím, že promlčecí lhůta uplynula nejpozději dnem 23. 7. 2021, poukázal na to, že se jedná o uplatnění dvou dílčích nároků za dobu od 5. 6. 2016 do 31. 12. 2018 a od 1. 1. 2019 do 27. 4. 2021. Nesouhlasil ani se závěrem o běhu promlčecí lhůty od doručení předžalobní výzvy ze strany správce konkursní podstaty s tím, že tato výzva nebránila tomu, aby správce konkursní podstaty uplatnil nárok současně vůči žalované. Poukázal na ust. § 621 o. z. s tím, že vědomost o vzniku, popř. rozsahu bezdůvodného obohacení a o osobě obohaceného mohl mít až okamžikem úhrady bezdůvodného obohacení správci konkursní podstaty. Teprve potom vznikl žalobci regresní nárok. Namítal, že správce konkursní podstaty až do této úhrady mohl svůj nárok uplatnit přímo po žalované. Poukázal na rozhodnutí Obvodního soudu pro [adresa] č. j. [spisová značka], podporující jeho závěr o počátku běhu promlčecí lhůty až od úhrady do konkursní podstaty. Nesouhlasil s tím, jaký význam byl přikládán rozsudku o vyklizení s tím, že z něj nelze činit žádný závěr o vypořádání mezi subjekty dle § 2994 o. z. Poukázal na komentář k tomuto ustanovení dostupný v ASPI. Namítal, že nemohl žalovanou žalovat preventivně, dokud sám neplnil do konkursní podstaty. Závěr soudu I. stupně vede k tomu, že by svůj nárok nikdy nemohl uplatnit. Vyjádřil se dále k aplikaci ust. § 2999 odst. 2 o. z. s tím, že výše úplaty byla ovlivněna skutečností, že bylo nájemné sjednáno jako nájemné k družstevnímu bytu, přestože se o družstevní byt nejednalo. Poukázal na komentář k tomuto ustanovení dostupný v ASPI. Žádal, aby odvolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil soudu I. stupně k dalšímu řízení.

11. V doplnění odvolání žalobce zopakoval svou argumentaci k aplikaci § 2994 a § 2999 odst. 2 o. z. Namítal, že předmětem přezkumu odvolacího soudu by měla být nejen otázka promlčení, ale posouzení otázky vzniku a existence tvrzeného hmotněprávního nároku. S ohledem na aktuální judikaturu argumentoval k možnému uplatnění nároku dle § 2993 o. z. se závěrem, že takto postupovat nemohl. Namítal, že v roce 2018 nemohl po žalované požadovat tržní nájemné za byt, jehož nebyl vlastníkem a neměl žádný titul s ním nakládat. Namítal, že tehdy tak mohl postupovat v souladu s § 2994 o. z. pouze správce konkursní podstaty. Právní možnost žalovat žalovanou se tak žalobci otevřela teprve v okamžiku, kdy nárok vlastníka sám uspokojil. Teprve tím se původní nevymahatelný nárok vlastníka transformoval na nárok regresní. Namítal, že v souladu s rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 26 Cdo 3353/2024 bylo zcela vyloučeno, aby žaloval družstevníky „preventivně“. Žalovaný nárok nemůže být promlčen, neboť vznikl teprve okamžikem, kdy bylo žalobcem plněno za žalovanou, co měla plnit sama. Odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 1214/2023. Trval na tom, že před zaplacením do konkursní podstaty žádný nárok vůči žalované neměl. Úhradou do konkursní podstaty vznikl zcela nový závazek. Vyjádřil se dále k absenci dobré víry žalované, byť ji ve vztahu k uplatněnému nároku nepovažoval za významnou. Nesouhlasil s tvrzením žalované, že ji k opuštění bytové jednotky nevyzval, poukázal na to, že žalovaná byla vedlejším účastníkem v řízení o vyklizení, byla tak o rozsudku na vyklizení, resp. jeho dopadech informována. Navíc byla informována ze strany žalobce. Žalovaná si tak musela být vědoma toho, že užívání bytové jednotky nemůže odvozovat od žalobce. Nemohla tak být v dobré víře ohledně oprávněnosti užívání bytové jednotky.

12. V dalším vyjádření žalobce poukázal na ekonomickou podstatu sporu a vzájemný vztah mezi správcem konkursní podstaty, žalobcem a žalovanou, namítal, že žalovaná kumuluje prospěch na jeho úkor. Tomu má zabránit právní úprava § 2994 o. z. Touto úpravou vzniká pasivní solidarita žalobce a žalované ve smyslu § 1872 odst. 1 o. z. a pokud žalobce vyrovnal dluh celý, má právo na 100 % úhradu vzhledem k tomu, že to byla žalovaná, kdo měl 100 % podíl na užívání bytové jednotky. Poukázal dále na absenci dobré víry již před rokem 2018, když bytová jednotka byla sepsána do konkursní podstaty, což bylo zřejmé z katastru nemovitostí. Žalovaná o tom byla informována již v roce 2008, resp. 2015 prostřednictvím rozsudků, v nichž členové družstva figurovali jako vedlejší účastníci. Minimálně byla informována z veřejně dostupných informací v médiích. Označil důkazy k prokázání absence dobré víry žalované. Popsal situaci předcházející rozhodnému období, dle níž si žalovaná musela být vědoma, že s bytovou jednotkou může nakládat pouze správce konkursní podstaty. Poukázal dále na rozhodnutí odvolacího soudu v obdobné věci sp. zn. [spisová značka] a sp. zn. [spisová značka], dle jehož závěrů nárok žalobce promlčen není. Obdobné závěry učinil odvolací soud ve věci sp. zn. [spisová značka] a sp. zn. [spisová značka]. Poukázal na zásadu legitimního očekávání.

13. Žalovaná se ve vyjádření k odvolání žalobce ztotožnila se skutkovými i právními závěry soudu I. stupně, odvolání považovala za nedůvodné. Poukázala na to, že žalobce skutkový stav nezpochybňuje, soudu I. stupně vytýká pouze nesprávný právní názor. Opakuje přitom argumentaci, s níž se soud I. stupně již vypořádal. Nesouhlasila s názorem žalobce, že před úhradou do konkursní podstaty žádná pohledávka mezi účastníky neexistovala, ani s tím, že by žalobce do konkursní podstaty plnil za žalovanou. Poukázala na to, že bezdůvodné obohacení vzniklo na jeho straně, a to v okamžiku a po dobu, kdy s bytovou jednotkou disponoval, ačkoliv mu k tomu nesvědčil právní titul. Povinnost vydat bezdůvodné obohacení žalobci nevznikla až rozhodnutím soudu, ale již v okamžiku, kdy s bytovou jednotkou disponoval. Stejně tak na straně osob, které bytové jednotky užívaly, vzniklo bezdůvodné obohacení vůči žalobci v době, kdy bytové jednotky samy užívaly. Povinnost vydat bezdůvodné obohacení nevzniká až v okamžiku, kdy sám žalobce uhradí bezdůvodné obohacení správci konkursní podstaty. Považovala za vyloučené, aby promlčecí lhůta k uplatnění nároku na náhradu bezdůvodného obohacení vůči žalované byla počítána jinak než promlčecí lhůta běžící žalobci vůči nároku správce konkursní podstaty. Poukázala dále na to, že žalobce coby disponent se s žalovanou dohodl na finančním protiplnění, které bylo žalovanou řádně uhrazeno. V tomto směru tak žalobci z povahy věci nemohl vzniknout jakýkoliv další finanční nárok spojený s užíváním bytové jednotky. Žalované nemůže být kladeno k tíži, že se žalobce rozhodl bytovou jednotku dát do užívání žalované za jiných než tržních podmínek. Ohradila se proti tvrzení žalobce, že námitka promlčení byla uplatněna v rozporu s dobrými mravy, poukázala na postavení žalobce a postavení své coby členky družstva s tím, že jednala tak, jak se vůči žalobci zavázala. Namítala, že argumentace žalobce dovolávající se absence dobré víry žalované je založena na nesprávném výkladu a aplikaci § 2994 o. z. a na nepochopení vztahu bytového družstva a jeho členů. Žádala, aby odvolací soud napadený rozsudek jako věcně správný potvrdil a přiznal žalované náhradu nákladů odvolacího řízení.

14. Při odvolacím jednání účastníci setrvali na svých stanoviscích. Žalobce dále pro případ neúspěchu ve věci žádal, aby při rozhodnutí o náhradě nákladů řízení byl aplikován § 150 o. s. ř. s tím, že přiznání náhrady nákladů řízení by bylo zjevně nespravedlivé a v rozporu s dobrými mravy s tím, že to byli ostatní členové družstva, kteří ze svých prostředků uhradili dluh za žalovanou, pokud by měli hradit rovněž náhradu nákladů řízení, považoval to za nepřiměřenou tvrdost a „sankci za solidaritu“.

15. Odvolací soud ve smyslu ust. § 212 a § 212a odst. 1 a 5 o. s. ř. přezkoumal napadený rozsudek i řízení, které předcházelo jeho vydání, a odvolání žalobce důvodným neshledal, přistoupil pouze ke změně výše náhrady nákladů řízení, byť z jiných než žalobcem namítaných důvodů.

16. Odvolací soud zamítl návrh žalobce na doplnění dokazování pro nadbytečnost, neboť skutečnosti, které jimi měly být prokázány (absence dobré víry žalované), nepovažoval pro posouzení věci za rozhodné.

17. Soud I. stupně učinil na základě provedeného dokazování odpovídající skutkový závěr, který správně posoudil i po stránce právní. Odvolací soud se ztotožnil s jeho závěrem o promlčení nároku žalobce, neboť žaloba byla uplatněna až po uplynutí tříleté promlčecí lhůty poté, co měl žalobce vědomost o všech okolnostech pro uplatnění nároku na vydání bezdůvodného obohacení po žalované.

18. Podle § 2991 odst. 1 o. z., kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.

19. Podle § 2993 o. z., plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

20. Podle § 2994 o. z., dal-li někdo neoprávněně věc k užívání nebo požívání jinému, aniž ten byl v dobré víře, má vlastník nebo spoluvlastník věci vůči uživateli nebo poživateli právo na náhradu.

21. Podle § 621 o. z., okolnosti rozhodné pro počátek běhu promlčecí lhůty u práva na vydání bezdůvodného obohacení zahrnují vědomost, že k bezdůvodnému obohacení došlo, a o osobě povinné k jeho vydání.

22. Podle § 629 odst. 1 o. z. promlčecí lhůta trvá tři roky.

23. Odvolací soud předně neshledal opodstatněnou argumentaci žalobce ustanovením § 2994 o. z. Odvolací soud nesdílí názor žalobce, že toto ustanovení vytváří nový právní vztah mezi žalobcem a žalovanou; toto ustanovení práva a povinnosti žalobce neupravuje, neboť žalobce není v postavení vlastníka, ani uživatele či poživatele. Toto ustanovení pouze umožňuje vlastníkovi domáhat se bezdůvodného obohacení přímo na uživateli (či poživateli), nejen na neoprávněném disponentovi. Nikterak nemění právo vlastníka domáhat se vydání bezdůvodného obohacení po neoprávněném disponentovi, jehož bezdůvodné obohacení vzniklo nakládáním s věcí, k níž mu takové oprávnění nesvědčilo, tedy na úkor vlastníka. O tom ostatně svědčí i úspěch správce konkursní podstaty v řízení vedeném proti žalobci o vydání bezdůvodného obohacení.

24. Ustanovení § 2994 o. z. tak na právní vztah mezi žalobcem a žalovanou nedopadá. Toto ustanovení tak nezakládá počátek běhu nové promlčecí lhůty pro vypořádání vztahu mezi nimi. Jejich vzájemný vztah je upraven § 2993 o. z., který řeší práva a povinnosti účastníků neplatné smlouvy. Tak tomu bylo v daném případě, účastníci uzavřeli nájemní smlouvu, která byla následně shledána absolutně neplatnou pro rozpor se zákonem (tato skutečnost nebyla mezi účastníky sporná), měli tak provést vypořádání dle tohoto ustanovení (§ 2993 o. z.), tj. vrátit si vzájemná plnění, případně odpovídající finanční ekvivalent. Podmínky pro vypořádání jejich vztahu tak nastaly již v době užívání bytové jednotky žalovanou, a to v době, kdy obě strany zjistily nejpozději z rozsudku Nejvyššího soudu č. j. [spisová značka], že bytový dům, v němž se nacházela bytová jednotka užívaná žalovanou, patří do konkursní podstaty úpadce [právnická osoba]. a pokud žalobce s nimi nakládal, jednal protiprávně.

25. Soud I. stupně v této souvislosti správně vycházel z ust. § 621 o. z., který pro počátek běhu promlčecí lhůty vyžaduje vědomost, že k bezdůvodnému obohacení došlo a o osobě povinné k jejímu vydání. Jak správně uzavřel soud I. stupně, vědomost o tom, že je smlouva neplatná, měli oba účastníci nejpozději z výše uvedeného rozsudku Nejvyššího soudu č. j. [spisová značka], v té době také měli vědomost o tom, kdo získává bezdůvodné obohacení plněním z neplatné smlouvy. Přitom je však třeba zohlednit, že bezdůvodné obohacení vznikalo postupně, neboť účastníci získali vědomost o neplatnosti smlouvy již v roce 2018, žalovaná však bytovou jednotku užívala až do roku 2021, přičemž jí nemohla vzniknout povinnost vydat bezdůvodné obohacení dříve, než k obohacení (užíváním bytové jednotky) došlo. Promlčecí lhůta tak počala běžet postupně, přičemž posledním dnem počátku běhu promlčecích lhůt byl poslední den užívání bytové jednotky, tj. 27. 4. 2021. Tříletá subjektivní promlčecí doba tak uplynula dnem 27. 4. 2024. Pokud byla žaloba uplatněna až 7. 1. 2025, byla uplatněna po uplynutí promlčecí lhůty.

26. Žalovaná tak uplatnila námitku promlčení důvodně, odvolací soud přitom neshledal důvodnou námitku žalobce, že tak učinila v rozporu s dobrými mravy. Odvolací soud přitom vycházel z konstantní judikatury, která dovodila, že uplatnění námitky promlčení by se příčilo dobrým mravům jen v těch výjimečných případech, kdy by bylo výrazem zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí lhůty nezavinil, a vůči němuž by za takové situace zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí lhůty byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3825/2011). Výkon práva namítat promlčení uplatněného nároku může být shledán v rozporu s dobrými mravy, byl-li toliko prostředkem umožňujícím poškodit jiného účastníka právního vztahu, zatímco dosažení vlastního smyslu a účelu sledovaného právní normou by zůstalo vedlejší a z hlediska jednajícího zcela bez významu. Jednalo by se tak sice o výkon práva, který je formálně se zákonem v souladu, avšak šlo by o výraz zneužití tohoto subjektivního práva (označované rovněž jako šikana) na úkor druhého účastníka, a tedy o výkon v rozporu s dobrými mravy. Tyto okolnosti by přitom musely být naplněny v natolik výjimečné intenzitě, aby byl odůvodněn tak významný zásah do principu právní jistoty, jakým je odepření práva uplatnit námitku promlčení (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2013, sp. zn. 28 Cdo 2230/2012, v němž byla shrnuta dosavadní judikatura k této otázce). O takovou situaci se v daném případě nejednalo, žalobci nic nebránilo, aby nároky z neplatné smlouvy uplatnil vůči žalované včas. Na jeho prodlení s uplatněním nároku vůči žalované se žalovaná nikterak nepodílela. Ani skutečnost, že oba účastníci nebyli po celou dobu trvání jejich smluvního vztahu v dobré víře, sama o sobě nezakládá důvod pro hodnocení námitky promlčení jako rozporné s dobrými mravy.

27. Odvolací soud tak neshledal důvodnou argumentaci žalobce ohledně nutnosti vyčkání na postup ochuzeného vlastníka. V této souvislosti nepovažoval za správné, pokud žalobce svůj nedostatek obezřetnosti (prodlení s uplatněním žalobního požadavku vůči žalované) odůvodňoval benevolencí či ochranou svých členů (družstevníků). I kdyby vlastník uplatnil svůj nárok vůči žalované, nemělo by to dopad na režim vypořádání účastníků, žalované by pouze svědčila možnost požadovat zohlednění plnění vůči vlastníkovi při vypořádání se žalobcem (viz komentář v ASPI, na nějž sám žalobce poukazoval). Odvolací soud přitom vycházel z toho, že to byl primárně žalobce coby neoprávněný disponent, komu svědčila povinnost vydat bezdůvodné obohacení vlastníkovi. Navíc soud I. stupně v této souvislosti správně poukázal na to, že v době běhu promlčecí lhůty žalobce měl již vědomost o tom, že vlastník svůj nárok uplatňuje vůči němu, a nikoliv vůči žalované, další vyčkávání tak již postrádalo smysl.

28. Odvolací soud tak neshledal opodstatněnou argumentaci žalobce, že by teprve úhrada bezdůvodného obohacení vlastníkovi (správci konkursní podstaty) zakládala nový nárok žalobce vůči žalované (regresní nárok). Žalobce tímto plněním neplnil za žalovanou, ale plnil svou vlastní povinnost vůči vlastníkovi (správci konkursní podstaty) vydat bezdůvodné obohacení dle § 2991 o. z.

29. Nadto odvolací soud nepovažoval požadavek žalobce na úhradu bezdůvodného obohacení žalované v rozsahu obvyklého nájemného důvodným i s ohledem na § 2999 odst. 2 o. z. Vycházel přitom z toho, že rozsah povinnosti k vydání bezdůvodného obohacení je odlišný ve vztahu mezi neoprávněným disponentem a uživatelem a ve vztahu mezi neoprávněným disponentem a vlastníkem (případně mezi uživatelem a vlastníkem). V prvém případě se uplatní § 2999 odst. 2 o. z., ve druhém případě naopak § 2999 odst. 1 o. z. (obvyklé nájemné). Na vypořádání vztahu mezi žalobcem a žalovanou tak dopadá právě odstavec 2 daného ustanovení, podle kterého má žalobce z uvedené absolutně neplatné smlouvy nárok na plnění jen v rozsahu sjednaného nájemného, a nikoliv ve výši obvyklého nájemného, které byl naopak žalobce povinen uhradit vlastníkovi ve smyslu odstavce 1 tohoto ustanovení. Odvolací soud přitom vycházel z toho, že důvody neplatnosti vyslovené Nejvyšším soudem v rozsudku ze dne 27. 6. 2018 neměly vliv na sjednanou výši nájemného, důvodem neplatnosti smlouvy pak ani nebyla vlastní výše úplaty. Jelikož vztah mezi žalobcem a žalovanou je třeba řešit jako vztah z bezdůvodného obohacení, nelze aplikovat jinou právní úpravou týkající se jiného právního institutu (např. vypořádání nároku na náhradu škody způsobené více škůdci podle § 2916 o. z.), nejedná se ani o obecný „regresní“ vztah mezi dvěma spoluvlastníky odpovídajícími za totéž bezdůvodné obohacení podle § 1876 o. z.

30. Pokud žalobce argumentoval závěry rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 26 Cdo 3353/2024, nepovažoval je odvolací soud v dané věci za přiléhavé, neboť se týkaly jiné skutkové situace; tehdy šlo o (tvrzenou) pohledávku na vydání bezdůvodného obohacení, ze skutkové podstaty dle § 2991 odst. 2 o. z. v podobě protiprávního užití cizí hodnoty, uplatněnou vůči jejímu faktickému uživateli, jemuž byla věc (odlišným) disponentem předána, nikoliv ze strany vlastníka věci (či jejího spoluvlastníka; dále souhrnně jen „vlastník“), ale jejího nájemce, za období, v němž nájemní poměr mezi vlastníkem a tímto nájemcem trval a kdy disponentem byl podnájemce (za trvání podnájemního vztahu). Jinými slovy, jednalo se o otázku aktivní (věcné) legitimace takového nájemce v popsané situaci (viz odst. 17 odůvodnění tohoto rozhodnutí).

31. Stejně tak nepovažoval odvolací soud za přiléhavou argumentaci žalobce rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 1214/2023, v němž Nejvyšší soud řešil otázku vydání bezdůvodného obohacení vzniklého plněním za jiného. O takovou situaci se v daném případě nejednalo, žalobce plněním správci konkursní podstaty neplnil za žalovanou, ale plnil svůj vlastní dluh vůči správci, jak již bylo výše uvedeno.

32. Pokud žalobce dále argumentoval rozhodnutími zdejšího soudu sp. zn. [spisová značka] a sp. zn. [spisová značka], v nichž byla akceptována jeho argumentace ohledně počátku běhu promlčecí lhůty až po úhradě do konkursní podstaty, odvolací soud se s těmito závěry neztotožnil z výše uvedených důvodů. Pokud dále žalobce poukazoval na rozhodnutí sp. zn. [spisová značka] a sp. zn. [spisová značka], nejedná se o rozhodnutí zdejšího soudu, odvolací soud jejich obsah neměl k dispozici, nemohl se tedy k nim vyjádřit.

33. Ze všech těchto důvodů tedy odvolací soud shledal napadený rozsudek věcně správným, proto jej ve výroku o věci samé potvrdil dle § 219 o. s. ř.

34. Soud I. stupně rovněž správně přiznal úspěšné žalované právo na náhradu nákladů řízení dle § 142 odst. 1 o. s. ř. Odvolací soud neshledal důvody pro aplikaci § 150 o. s. ř., jak požadoval žalobce, neboť v okolnostech dané věci žádné výjimečné důvody zvláštního zřetele hodné pro odepření náhrady nákladů řízení úspěšné žalované neshledal. Jak vyplývá z výše uvedeného, žalobce nebyl úspěšný zejména s ohledem na důvodně uplatněnou námitku promlčení, přičemž na marném uplynutí promlčecí lhůty se žalovaná nikterak nepodílela. Plněním do konkursní podstaty žalobce plnil svou vlastní povinnost vydat bezdůvodné obohacení vlastníkovi coby neoprávněný disponent, nejednalo se o plnění za žalovanou. Odvolací soud pouze neshledal část nákladů žalované účelně vynaloženou, a to náklady cestovného a s tím související náhradu za ztrátu času, a to s ohledem na bydliště žalované i sídlo soudu, který věc projednával (obě v [adresa]). Volba advokáta ze značně vzdáleného místa (z [adresa]) tak neměla žádné opodstatnění, když se nejednalo o věc vyžadující advokáta se zvláštní specializací, který by v daném místě (v [adresa]) absentoval (srov. nález Ústavního soudu ze dne 2. 10. 2013, sp. zn. II. ÚS 736/12). Žalované tak vznikly účelně vynaložené náklady za právní zastoupení za 4 úkony (převzetí zastoupení, vyjádření z 29. 7. 2025, vyjádření z 13. 10. 2025 a účast u soudního jednání dne 20. 10. 2025) po 11 220 Kč (z tarifní hodnoty 726 203 Kč) dle § 7 a § 11 odst. 1 písm. a), d) a g) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif (dále jen „AT“), paušální náhradu hotových výdajů 4 x po 450 Kč dle § 13 odst. 1 a 4 AT a 21 % DPH dle § 137 odst. 3 o. s. ř. ve výši 9 802,80 Kč, celkem 56 482,80 Kč. Odvolací soud tedy změnil napadený rozsudek ve výroku o nákladech řízení (II.) dle § 221a o. s. ř. ohledně výše těchto nákladů, jinak jej jako správný potvrdil dle § 219 o. s. ř.

35. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto dle § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., úspěšné žalované byla přiznána náhrada nákladů i za odvolací řízení, rovněž bez nákladů cestovného a náhrady za ztrátu času. Odvolací soud za účelně vynaložené náklady považoval náklady právního zastoupení za 2 úkony (vyjádření k odvolání a účast u soudního jednání 26. 2. 2025) po 11 220 Kč dle § 7 a § 11 odst. 1 písm. d) a g) AT, paušální náhradu hotových výdajů 2 x po 450 Kč dle § 13 odst. 1 a 4 AT a 21 % DPH ve výši 4 901,40 Kč, celkem 28 241,40 Kč.