o 149 658 Kč s příslušenstvím

1. Uvedeným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu o zaplacení částky 149 658 Kč se specifikovaným úrokem z prodlení a uložil žalobci povinnost zaplatit žalované náklady řízení ve výši 4 200 Kč.

2. Takto rozhodl o žalobě, kterou se žalobce domáhal zaplacení uvedené částky jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která mu měla vzniknout v důsledku nepřiměřené doby trvání daňového řízení. Vycházel ze zjištění, že dne 1. 4. 2015 podal žalobce daňové přiznání za zdaňovací období roku 2014, dne 13. 4. 2015 byla správcem daně vyměřena daň platebním výměrem. Dne 16. 6. 2016 byla zahájena kontrola daně z příjmu fyzických osob u žalobce za roky 2013 a 2014, daň za rok 2014 byla doměřena dodatečným platebním výměrem ze dne 5. 3. 2018, proti kterému žalobce podal dne 13. 4. 2018 odvolání, o němž rozhodlo [orgán] dne 6. 5. 2019, rozhodnutí nabylo právní moci 16. 5. 2019. Soud prvního stupně v bodě 3 odůvodnění napadeného rozsudku podrobně zrekapituloval jednotlivé úkony, které byly v průběhu daňového řízení učiněny. Dne 17. 7. 2019 žalobce podal proti rozhodnutí [orgán] opožděnou žalobu u Krajského soudu v [adresa], kterou tento soud z důvodu opožděnosti odmítl usnesením ze dne 1. 7. 2021, kasační stížnost podanou žalobcem Nejvyšší správní soud zamítl rozsudkem ze dne 2. 9. 2021, ústavní stížnost podanou žalobcem odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 25. 1. 2022. Po právní stránce soud prvního stupně poukázal na ustanovení § 13 zák. č. 82/98 Sb. a judikaturu Nejvyššího soudu a Nejvyššího správního soudu a uvedl, že soudní řízení před Krajským soudem v [adresa], Nejvyšším správním soudem a Ústavním soudem se již netýkala merita věci, když správní žaloba byla žalobcem podána opožděně, doba posuzovaného řízení, po kterou mohl žalobce pociťovat nejistotu ohledně výsledku řízení, je od 16. 6. 2016 do 16. 5. 2019, v tu dobu správce daně činil jednotlivé úkony konzistentně a v časové souslednosti, učinil mnoho relevantních dotazů a dožádání kvůli složitosti předmětu daňového řízení, k prodlužování řízení přispíval i sám žalobce, postup správního orgánu nebyl zatížen obdobím nečinnosti, a proto délku posuzovaného řízení nelze považovat za nepřiměřeně dlouhou, když odpovídala jeho skutkové a procesní složitosti. Dále soud prvního stupně uvedl, že je třeba akcentovat i to, že posuzované řízení bylo po celou dobu vedeno s ohledem na nesprávný postup žalobce při plnění daňových povinností, a zdůraznil, že rozsudkem Krajského soudu v [adresa] č.j. [spisová značka] byl potvrzen zamítavý rozsudek Okresního soudu ve [místo] č. j. [spisová značka], kde bylo rozhodováno o nároku na nemajetkovou újmu vzniklou v paralelně probíhajícím řízení stejného žalobce za zdaňovací období roku 2013. Veden těmito závěry uzavřel, že není dána odpovědnost státu, a proto žalobu zamítl a o nákladech řízení rozhodl podle § 142 odst. 1 o. s. ř.

3. Rozsudek napadl odvoláním žalobce. Namítal, že Nejvyšší soud v rozsudku sp. zn. [spisová značka] správně zrekapituloval základní parametry daňového řízení, vyvodil z nich však chybné závěry. Zdůraznil, že daňový subjekt ví, že jediný, kdo je oprávněn stanovit správnou daň, je správce daně, a zákon správci daně ukládá tak bez průtahů učinit. Z toho povstává nejistota daňového subjektu z výsledku určení správné daně, která je v příčinné souvislosti jedině s jednáním daňových orgánů již od okamžiku podání daňového přiznání. Až správce daně zhodnotí, jak daňový subjekt uspěl s primárním důkazním břemenem, je oprávněn požadovat po daňovém subjektu nesení dalšího sekundárního důkazního břemene. Za tohoto stavu soud prvního stupně nesprávně určil počátek průtažného řízení. Dále uvedl, že okolnost, že se účastník průtažného řízení dopustil protiprávního jednání, nevylučuje sama o sobě právo na peněžité zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce řízení, zjištěnou protiprávnost jednání lze přičítat účastníku k tíži jen tehdy, kdy se dopustil úmyslného trestného činu, přestupku či správního deliktu, což v daném případě nenastalo. Ohledně délky namítaného daňového řízení poukázal na ustanovení § 71 a § 177 správního řádu ve spojení s judikaturou Nejvyššího správního soudu s tím, že tam, kde není stanovena lhůta pro úkon správce daně, se použije § 71 správního řádu, a daňové řízení tak mohlo trvat maximálně 2× 60 dnů, a nikoliv bezmála 3 roky. Poukázal rovněž na § 254a daňového řádu, v němž je stanovena přiměřená délka daňového řízení na 4 měsíce. Závěrem navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil a žalobě vyhověl.

4. Žalovaná ve vyjádření poukázala na skutečnost, že žalobce podal žalobu též z titulu nepřiměřené délky daňového řízení za rok 2013, které probíhalo souběžně s řízením za rok 2014, o jeho žalobě bylo pravomocně rozhodnuto, ve věci rozhodoval též Nejvyšší soud rozhodnutím sp. zn. [spisová značka]. Soud prvního stupně správně neshledal žádné důvody, které by jej opravňovaly odchýlit se od judikatury Nejvyššího soudu, z pohledu zákona o odpovědnosti za škodu se materiálně jednalo o jediné řízení, žalobce tak ohledně délky řízení vnímal toliko jediný, nikoli dvojitý, pocit nejistoty, a tak i o případné nemajetkové újmě v nyní posuzovaném řízení již bylo rozhodnuto v řízení zahájeném žalobcem podáním u Okresního soudu ve [místo]. Aplikace správního řádu na řízení vedené podle daňového řádu je vyloučena přímo daňovým řádem, ale i ustálenou judikaturou. Závěrem navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek potvrdil.

5. Odvolací soud přezkoumal z podnětu odvolání žalobce napadený rozsudek i řízení předcházející jeho vyhlášení podle § 212 a § 212a o. s. ř. a neshledal odvolání důvodným. Soud prvního stupně správně zjistil skutkový stav věci v rozsahu potřebném pro konečné rozhodnutí a nepochybil ani při jejím právním posouzení.

6. V řízení o obdobné věci, kde se žalobce domáhal žalobou podanou u Okresního soudu ve [místo] zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která mu měla vzniknout nepřiměřenou délkou daňového řízení za zdaňovací období roku 2013, rozhodl Nejvyšší soud rozsudkem sp. zn. [spisová značka], kde se vypořádal s námitkami žalobce uplatněnými i v tomto řízení, odvolací soud se se závěry Nejvyššího soudu ztotožňuje, a nemá důvod z nich nevycházet. Lze tedy konstatovat, že nejistota žalobce o výsledku daňového řízení nemohla být od okamžiku podání daňového přiznání dne 1. 4. 2015 do 16. 6. 2016, kdy byla zahájena daňová kontrola příslušným správcem daně, vyvolána nesprávným úředním postupem, za nějž by odpovídala žalovaná, nelze pro účely náhrady nemajetkové újmy s označeným obdobím počítat jako dobou trvání řízení, za něž by mohlo být odškodnění přiznáno. Jestliže žalobci bylo dne 16. 5. 2019 doručeno a téhož dne nabylo právní moci rozhodnutí [orgán], jímž bylo zamítnuto odvolání žalobce proti dodatečnému platebnímu výměru ze dne 5. 3. 2018, pak[Anonymizováno]tímto dnem posuzované daňové řízení z hlediska zákona č. 82/98 Sb. skončilo, neboť žalobce v zákonem stanovené prekluzivní lhůtě proti označenému rozhodnutí nebrojil žalobou. Pokud žalobce inicioval řízení před správními soudy po marném uplynutí prekluzivní lhůty k podání žaloby, nelze v takovém případě vycházet z toho, že by v tomto rozsahu uplatňoval či bránil nárok, o němž se jednalo v původním správním řízení. Nedodržení zákonem stanovené lhůty pro podání žaloby tak nemohlo ovlivnit nejistotu žalobce o výsledku řízení. Je proto třeba v tomto případě ve shodě se soudem prvního stupně konstatovat, že doba posuzovaného řízení, po kterou mohl žalobce pociťovat nejistotu ohledně výsledku řízení, trvala v daném případě od 16. 6. 2016 do 16. 5. 2019.

7. Správný je rovněž závěr soudu prvního stupně, že v průběhu předmětného daňového řízení správce daně činil jednotlivé úkoly konzistentně a v časové souslednosti, prováděl relevantní dotazy i dožádání kvůli složitosti předmětu daňového řízení, k prodloužení řízení přispíval i sám žalobce, který opakovaně žádal o prodloužení lhůty, postup správního orgánu nebyl zatížen obdobím nečinnosti, a celková doba řízení tak byla přiměřená, neboť odpovídá jeho skutkové a procesní složitosti. K odvolacím námitkám žalobce je třeba uvést, že podle § 262 zák. č. 280/2009 Sb. (daňový řád) při správě daní se správní řád nepoužije, nelze proto vycházet ze lhůt pro vydání rozhodnutí upravených v § 71 správního řádu (zákon č. 500/2004 Sb.), a to ani s poukazem na ustanovení § 177 správního řádu. Žalobcem poukazované rozhodnutí Nejvyššího správního soudu sp. zn. 1As 69/2010 hovoří o povinnosti orgánu vydat rozhodnutí a vycházet z obecných zásad obsažených v § 2 - § 8 správního řádu, v nichž však není obsažena žádná konkrétní lhůta pro vydání rozhodnutí, ale pouze zásada, že správní orgán věci vyřizuje bez zbytečných průtahů ve lhůtě přiměřené. Další žalobcem poukazované rozhodnutí Nejvyššího správního soudu sp. zn. 2Afs 144/2004 se zabývá lhůtou pro vyřízení námitek proti postupu pracovníka správce daně a nikoli lhůtou pro věcné rozhodnutí v daňovém řízení, ani z tohoto rozhodnutí proto nelze dovodit, že by na rozhodnutí v daňovém řízení bylo možno aplikovat ustanovení o lhůtách podle § 71 správního řádu, a že by proto daňové řízení mohlo trvat maximálně 2× 60 dnů. Ustanovení § 254a daňového řádu upravuje úrok z daňového odpočtu a nikoli zadostiučinění za pozdní rozhodnutí v daňovém řízení, ani z tohoto ustanovení proto nelze dovodit, že by upravovalo obecnou lhůtu 4 měsíců pro rozhodnutí v daňovém řízení. Správce daně je tedy v daňovém řízení povinen rozhodnout ve lhůtě přiměřené a bez zbytečných průtahů, přičemž splnění této povinnosti je třeba posuzovat podle konkrétních okolností daného daňového řízení, tedy, zda délka daňového řízení odpovídala jeho skutkové a právní složitosti. Tímto způsobem soud prvního stupně daňové řízení posoudil, v bodě 3 odůvodnění napadeného rozsudku podrobně popsal jednotlivé úkony daňového orgánu i žalobce, které v průběhu řízení byly učiněny, a z této rekapitulace je zřejmé, že správce daně postupoval bez zbytečných průtahů, úkony prováděl konzistentně a v časové souslednosti, řízení bylo složité, správce daně požadoval součinnost od ostatních orgánů, činil výzvy žalobci k prokázání konkrétních skutečností, žalobce opakovaně žádal o prodloužení lhůt, a celkovou dobu trvání daňového řízení v období od 16. 6. 2016 do 16. 5. 2019 proto nelze považovat za nepřiměřenou. Za tohoto stavu chybí základní předpoklad pro odpovědnost státu podle zákona č. 82/98 Sb., neboť v namítaném řízení nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu § 13 cit. zák. spočívajícímu v nepřiměřené délce řízení. Soud prvního stupně proto rozhodl správně, pokud žalobu zamítl, a proto odvolací soud potvrdil napadený rozsudek podle § 219 o. s. ř. jako věcně správný včetně výsledku sporu odpovídajícího akcesorického výroku o nákladech řízení.

8. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 224 odst. 1 o. s. ř., neboť žalovaná měla i v odvolacím řízení plný úspěch. Náklady odvolacího řízení představuje paušalizovaná náhrada hotových výdajů nezastoupeného účastníka podle § 151 odst. 3 o. s. ř. ve spojení s vyhláškou č. 254/2015 Sb., tedy 3 úkony (vyjádření k odvolání, příprava k účasti na odvolacím jednání, účast na odvolacím jednání) po 300 Kč.