o zaplacení 58 333 Kč s příslušenstvím

1. V záhlaví uvedeným rozsudkem ze dne [datum] (dále též jen „napadený rozsudek“) soud I. stupně zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal po žalované zaplacení částky [částka] spolu s úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z této částky od [datum] do zaplacení (výrok I.) a žalobci uložil povinnost zaplatit žalované do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám advokátky žalované na náhradu nákladů řízení [částka] (výrok II.).

2. Soud I. stupně tak v projednávané věci rozhodl o žalobě (doručené mu dne [datum]), kterou se žalobce domáhal vůči žalované zaplacení shora uvedené částky s tvrzením, že jako jeden ze spoluvlastníků nemovitostí zapsaných na LV č. [číslo] pro k. ú. [adresa] (jedná se o pozemek parc. č. [číslo], jehož součástí je budova č. p. [číslo] - rodinný dům, a pozemek parc. č. [číslo] - zahrada – dále jen „nemovitosti“) má vůči žalované právo na náhradu za to, že nemůže užívat nemovitosti v rozsahu svého spoluvlastnického podílu, resp. že v tomto rozsahu žalovaná užívá nemovitosti nad rámec velikosti svého spoluvlastnického podílu. Podílovými spoluvlastníky nemovitostí jsou žalobce s velikostí spoluvlastnického podílu id. 1/6, žalovaná s velikostí spoluvlastnického podílu id. 4/6, a bratr žalované ([jméno FO], bytem [adresa]) s velikostí spoluvlastnického podílu id. 1/6, přičemž od okamžiku nabytí spoluvlastnického podílu na nemovitostech žalobcem je jediným uživatelem nemovitostí žalovaná. Ohledně výše náhrady (bezdůvodného obohacení) vyšel z vyjádření společnosti [právnická osoba] ze dne [datum], podle něhož činí tržní cena pronájmu rodinného domu č. p. [číslo] (který je součástí pozemku parc. č. [číslo] v k. ú. [adresa]) na adrese [adresa] částku [částka] měsíčně; tj. jedna šestina z této částky činí cca [částka]. Za období od [datum] do [datum] tak žalobci vzniklo právo na náhradu ve výši [částka]. Žalobce vyzval žalovanou k zaplacení této částky, avšak neúspěšně.

3. Žalovaná navrhla zamítnutí žaloby. Ke své obranu označila za nepravdivé tvrzení žalobce, že žalovaná je jediným uživatelem předmětných nemovitostí, když jednu místnost v domě č. p. [číslo] a dále garáž na pozemku parc. č. [hodnota] má k užívání spoluvlastník [jméno FO]. Rovněž není pravdou tvrzení žalobce, že nemůže užívat předmětné nemovitosti ve výši svého spoluvlastnického podílu. Žalovaná žalobci nabízela možnost společného spoluužívání nemovitostí, nicméně žalobce se o uzavření dohody o spoluužívání nesnaží, neboť je mu znám faktický (havarijní) stav nemovitosti. Dle žalované žalobce neměl a nemá v úmyslu spoluvlastněnou nemovitost spoluužívat, neboť variantu společného užívání nepřipouští. Jediné, co žalobce chce a čeho chce dosáhnout je, aby žalovaná na žalobce svůj podíl převedla, a to za co pro něho nejvýhodnější cenu.

4. Soud I. stupně rozhodl na základě skutkových zjištění jednak ze skutečností mezi účastníky nesporných, jednak z provedeného dokazování (jak popsal pod bodem 5. až 7. odůvodnění napadeného rozsudku), na něž odvolací soud v tomto směru odkazuje. Dospěl k závěru, že žaloba je nedůvodná. Vyšel při tom ze zjištění, že žalobce, žalovaná a bratr žalované [jméno FO] jsou (ve smyslu § 1115 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, dále jen „o. z.“) podílovými spoluvlastníky v žalobě specifikovaných nemovitostí v k. ú. [adresa], a to žalobce s velikostí spoluvlastnického podílu id. 1/6, žalovaná s velikostí spoluvlastnického podílu id. 4/6 a bratr žalované [jméno FO] s velikostí spoluvlastnického podílu id. 1/6. V předmětném období od [datum] do [datum] nemovitosti užívala žalovaná, která jediná disponovala klíči od domu; klíči od zahrady pak disponoval i její bratr. Za zásadní pak považoval zjištění, že žalobce po celé předmětné období neprojevil žádný zájem o užívání daných nemovitostí, žalovanou o klíče či možnost užívání nemovitostí nijak nežádal, naopak na následný návrh žalované co do možnosti spoluužívání předmětu spoluvlastnictví výslovně uvedl, že případné spoluužívání nemovitostí dle něj není vhodné. Poprvé po nabytí svého spoluvlastnického podílu v rámci dražby kontaktoval žalovanou teprve v listopadu 2021, a to pouze v rámci řešení otázky vypořádání podílového spoluvlastnictví. S požadavkem zaplacení náhrady za užívání svého podílu žalovanou pak kontaktoval žalovanou teprve až po uplynutí období, za které je náhrada požadována, a nedal jí tak žádnou možnost případně řešit užívání nemovitostí na základě dohody jiným způsobem. Při nabytí svého spoluvlastnického podílu byl zcela jednoznačně seznámen s velmi špatným stavem předmětných nemovitostí, přičemž svůj zájem o dané nemovitosti opíral očividně o polohu těchto nemovitostí s úmyslem vystavět na části pozemku dům pro svou rodinu; jeho primární zájem se tak nepochybně váže k vypořádání podílového spoluvlastnictví účastníků. Z uvedených skutečností dle soudu I. stupně vyplývá, že žalobce nikdy neměl ani zájem užívat nemovitosti v aktuální podobě a technicko - stavebním stavu, a tento svůj zájem ve vztahu k žalované proto ani nikdy neprojevil. Pokud se následně na žalovanou žalobce obrátil s požadavkem náhrady, žalovaná mu v reakci výslovně možnost spoluužívání navrhla. Soud I. stupně v této souvislosti poukázal i na tu skutečnost, že dané nemovitosti zahrnují nejen samotnou stavbu, ale i přilehlou zahradu spolu se dvěma garážemi, kdy žalobce by mohl realizovat své spoluvlastnické právo právě i jejich užíváním, žalobce však neprojevil nikdy žádný zájem ani o předání klíčů od zahrady, byť tyto klíče má k dispozici nejen žalovaná, ale i její bratr [jméno FO], se kterým je žalobce od počátku v kontaktu. Soud I. stupně uvedl, že je mu známa rozsáhlá judikatura soudu vyšších stupňů, dle které užívá-li spoluvlastník bez právního důvodu společnou věc nad rámec svého spoluvlastnického podílu, je povinen vydat to, oč se takovým užíváním obohatil, ostatním spoluvlastníkům podle pravidel o vydání bezdůvodného obohacení (§ 2991 a násl. o. z.). Vždy je však třeba se zabývat konkrétními okolnostmi dané věci, kdy v daném případě tyto okolnosti důvodnosti nároku žalobce nesvědčí. Mezi účastníky není sporné, že mezi nimi, potažmo mezi nimi a rovněž třetím spoluvlastníkem [jméno FO], nedošlo k žádné dohodě o užívání společné věci. Byla-li žalovanou, byť po předmětném období (nicméně právě v reakci na požadavek žalobce na zaplacení náhrady za užívání), tato otázka nastolena, nebylo na ní ze strany žalobce v podstatě reagováno, když teprve v e-mailové zprávě ze dne [datum] bylo stranou žalující sděleno, že žalobce zastává názor, že rozumné je pouze takové užívání nemovitostí, kdy jsou užívány jedním ze spoluvlastníků, který ostatním spoluvlastníkům poskytuje náhradu; k navržené možnosti užívat část zahrady či garáž se žalobce již nijak nevyjádřil. Mezi účastníky (včetně bratra žalované) přesto probíhala jednání, tato se však soustředila na otázku vypořádání podílového spoluvlastnictví k daným nemovitostem, z pohledu zájmů žalobce pochopitelně stěžejní. V řízení nebylo prokázáno, že by žalovaná žalobci v užívání nemovitostí, či jejich části s ohledem na velikost jeho spoluvlastnického podílu bránila, žalobce si tak mohl vyžádat klíče, ať již přímo od žalované či jejího bratra, a minimálně zahradu v případě svého zájmu užívat. Poukaz žalobce na napjaté vztahy mezi žalovanou a jejím bratrem s tím, že se lze důvodně domnívat, že obdobně by žalovaná postupovala i vůči žalobci, označil soud I. stupně s ohledem shora uvedené skutečnosti za pouze účelovou spekulaci. Soud I. stupně uzavřel, že žalobce měl možnost dané nemovitosti s přihlédnutím k výši svého spoluvlastnického podílu v případě svého zájmu užívat, a pokud tak nečinil, jednalo se o jeho svobodné rozhodnutí, které nelze klást k tíži žalované. Soud I. stupně v této souvislosti odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. [spisová značka], dle kterého „má spoluvlastník právo na náhradu za to, že neužívá společnou věc v rozsahu odpovídajícím jeho spoluvlastnickému podílu. Vznik bezdůvodného obohacení je vázán na situaci, kdy existující poměry, rozhodnutí nebo dohoda spoluvlastníků neumožňují některému ze spoluvlastníků realizaci jeho práva.“ Žalobci za situace, kdy mu byla v případě jeho zájmu realizace jeho práva umožněna, nárok na jakoukoli náhradu od žalované nepřísluší. I pokud by soud přisvědčil tvrzení žalobce o nemožnosti (či nevhodnosti) užívání nemovitostí spolu se žalovanou, bylo by z důvodů výše uvedených (zejména nezájem užívat nemovitosti v jejich aktuální podobě, byť v době nabytí spoluvlastnického podílu byl jejich stav žalobci znám, tj. z toho od počátku vyplývající jasný zájem žalobce nikoli dané nemovitosti užívat, ale přistoupit k výstavbě nového domu na daném pozemku; dále očividný nezájem o nabízenou dohodu se žalovanou co do spoluužívání daných nemovitostí; rovněž jednání žalobce, který v podstatě bez jakékoli předchozí komunikace postavil žalovanou se svým finančním požadavkem teprve následně tzv. „před hotovou věc“) na místě jeho případný nárok na vydání bezdůvodného obohacení odmítnout jako nemravný s poukazem na § 6, § 8 o. z. Nad rámec uvedeného soud I. stupně uvedl, že s ohledem na dezolátní stav předmětných nemovitostí, je žalobcem uváděná tržní cena jejich pronájmu ve výši [částka] měsíčně „i pro laika“ velmi nadnesená a rozhodně neodpovídající; k žalobcem navrženému dokazování znaleckým posudkem nebylo přistoupeno z důvodu nehospodárnosti a nadbytečnosti, „nicméně na prvý pohled je zřejmé, že byl-li by dán základ nároku, což soud odmítá, lze důvodně předpokládat, že jeho případná výše by byla značně ponížená“. Ze všech shora uvedených důvodů soud I. stupně shledal žalobu nedůvodnou, pročež ji zamítl.

5. O náhradě nákladů řízení soud I. stupně rozhodl s odkazem na § 142 odst. 1 o. s. ř., zcela úspěšné žalované přiznal náklady řízení spočívající nákladech právního zastoupení dle vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif (zkráceně jen „AT“), jak specifikoval pod bodem 18. odůvodnění napadeného rozsudku.

6. Proti tomuto rozsudku podal žalobce včasné a přípustné odvolání. Namítl, že napadený rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení věci, neboť soud I. stupně vyšel z nesprávného předpokladu, že právo na náhradu by vzniklo pouze tehdy, pokud by žalobce projevil zájem o spoluužívání nemovitostí a žalobkyně by žalobci v takovém spoluužívání bránila. Soud I. stupně zcela pominul judikaturu označenou žalobcem v jeho závěrečném návrhu (konkrétně uvedl rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. [spisová značka], publikovaný pod č. 17/2013 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, stanovisko pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl.ÚS-st. 48/18 a usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. [spisová značka]), dle níž spoluvlastník užívající společnou věc nad rámec spoluvlastnického podílu je zásadně povinen vydat bezdůvodné obohacení, jež mu tím vzniklo. Soud I. stupně se v napadeném rozsudku od této judikatury odchýlil, vyšel z rozhodnutí, které je uvedenou judikaturou překonáno. Zdůraznil, že vztah z bezdůvodného obohacení je zákonem i judikaturou pojímán jako objektivní, regulovaný právní úpravou směřující k tomu, aby se nikdo neobohacoval na úkor druhého bez právem aprobovaného titulu; samotný vznik bezdůvodného obohacení tak není ve své podstatě ovlivněn ani subjektivními okolnostmi na straně ochuzeného; pro povinnost spoluvlastníka (který užíval nemovitost nad rámec svého spoluvlastnického podílu) vydat ostatním spoluvlastníkům, oč se takto obohatil, není proto bez dalšího rozhodující, zda druhý spoluvlastník neužíval nemovitost (společnou věc) dobrovolně; spoluvlastník, který společnou nemovitost užívá nad rámec svého spoluvlastnického podílu, nemusí ostatním spoluvlastníkům poskytovat peněžitou náhradu (ekonomickou protihodnotu užívání) pouze tehdy, prokáže-li existenci smlouvy o bezúplatném užívání společné nemovitosti. Dále žalobce namítl, že soud I. stupně dospěl k nesprávnému skutkovému zjištění, pokud jde o možnost, aby rodinný dům užíval žalobce vedle žalované. Žalobce zopakoval svoji argumentaci (kterou uved i před prvostupňovým soudem), že rozumné je pouze takové užívání nemovitostí, kdy jsou užívány jedním ze spoluvlastníků, neboť nebylo možné, aby v předmětném rodinném domě byly vedle sebe domácnost žalované a domácnost žalobce a jeho rodiny. Soud I. stupně tedy dospěl v napadeném rozsudku k nesprávnému (byť nikoli výslovně uvedenému) zjištění, že bylo možné, aby v rodinném domě vedle sebe bydleli žalovaná a žalobce se svou rodinou. Žalobce v tomto směru považuje napadený rozsudek za nepřezkoumatelný, neboť v něm není srozumitelně vysvětleno, proč něco takového možné bylo. Žalobce navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil soudu I. stupně k dalšímu řízení.

7. Žalovaná se k odvolání vyjádřila. Napadený rozsudek označila za věcně správný a odvolání žalobce za nedůvodné. Žalovaná zrekapitulovala rozhodné skutečnosti, z nichž vyšel při svém rozhodnutí soud I. stupně; zdůraznila, že žalobci nebránila a nebrání ve spoluužívání, bylo prokázáno, že žalobce neměl a nemá v úmyslu nemovitost spoluužívat a ze strany žalované byla opakovaně nabízena varianta spoluužívání, a dokonce i varianta, aby žalobce užíval za přiměřenou náhradu celý podíl žalované. Žalovaná ani neužívala nemovitosti nad rámec svého podílu a žalobce vždy mohl v rozsahu svého 1/6 podílu nemovitosti užívat; i třetí z podílových spoluvlastníků [jméno FO] (podíl 1/6 k celku) měl k dispozici pokoj v domě a garáž a věci na pozemku, od vstupu na pozemek měl klíče, což žalobce věděl, přesto tyto klíče nepožadoval ani po něm. Uvedla, že uzavření dohody o užívání společných nemovitostí není reálné právě pro postoj žalobce, kdy tento spoluužívání odmítá v jakékoliv formě, a že každý případ musí být posuzován podle svých specifik a okolností případu. Zopakovala, že žalobce neměl nikdy v úmyslu nemovitosti spoluužívat, přitom šel do dražby, v níž vydražil 1/6 těchto nemovitostí; jeho skutečným zájmem je, což ostatně i připustil, odkoupit podíl od žalované, a nikoliv s ní nemovitosti spoluužívat, a to jakoukoliv formou. Přiznání bezdůvodného obohacení, a to v jakékoliv výši, za těchto okolností by bylo i v rozporu s dobrými mravy. Žalovaná navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek potvrdil.

8. Při jednání odvolacího soudu účastníci setrvali na svých stanoviscích.

9. Odvolací soud z podnětu podaného odvolání projednal věc při nařízeném jednání (§ 214 odst. 1 o. s. ř.), kdy přezkoumal správnost rozhodnutí soudu I. stupně i řízení, které předcházelo jeho vydání (§ 212, § 212a odst. 1, 5 o. s. ř.). Dospěl k závěru, že odvolání žalobce není důvodné.

10. Soud I. stupně provedl zcela dostatečné dokazování pro zjištění relevantních skutečností pro rozhodnutí v dané věci. Na základě soudem I. stupně řádně zjištěného skutkového stavu bylo možné o odvolání žalobce rozhodnout. Vzhledem k tomu, že soud I. stupně své rozhodnutí náležitě a pečlivě odůvodnil a odvolací soud zcela souhlasí s jeho skutkovými i právními závěry, lze v podrobnostech odkázat na odůvodnění napadeného rozsudku (k možnosti odvolacího soudu omezit se v odůvodnění svého rozhodnutí na pouhé přitakání správnosti skutkových závěrů a právního posouzení věci soudem I. stupně viz např. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. [spisová značka], včetně poukazu na usnesení sp. zn. [spisová značka], uveřejněné pod číslem 53/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

11. Není důvodná odvolací námitka žalobce, že soud I. stupně pominul judikaturu, na níž žalobce poukázal ve svém závěrečném návrhu. I z rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. [spisová značka], uveřejněném pod číslem 17/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, žalobcem akcentovaného (i další jím označené judikatury) se podává, že při posouzení, zda v konkrétní věci spoluvlastník užívá věc v rámci podílu, které je posouzením právním, vycházejícím ze skutkových zjištění, musí soud brát v úvahu všechny okolnosti věci. Vzhledem ke skutečnosti, že i v aktuální judikatuře Nejvyššího soudu je stále poukazováno na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. [spisová značka], z něhož vycházel při svém rozhodnutí soud I. stupně (viz např. rozhodnutí sp. zn. [spisová značka] nebo sp. zn. [spisová značka]), není důvodná ani odvolací námitka, že uvedené rozhodnutí bylo novější judikaturou překonáno. Ve smyslu závěrů rozhodnutí Nejvyššího soudu sp .zn. [spisová značka], vznik bezdůvodného obohacení za nadužívání nemovitosti je vázán na situaci, kdy existující poměry, rozhodnutí nebo dohoda spoluvlastníků neumožňují některému ze spoluvlastníků realizaci jeho práva. V projednávané věci s ohledem na konkrétní okolnosti, a to zejména postoj žalované, která žalobci nabízela možnost užívat nemovitosti (kdy je třeba zdůraznit, že nejde jen o rodinný dům, ale i o rozsáhlou zahradu) v rozsahu jeho spoluvlastnického podílu (o velikosti ideální 1/6), o což žalobce neprojevil zájem, záměr žalobce vystavět na zahradě pro svoji rodinu nový rodinný dům, zájem žalobce na takovém uspořádání, kdy by nemovitosti užíval jediný spoluvlastník, který by ostatním spoluvlastníkům hradil náhradu, lze uzavřít, že zde neexistují žádné skutečnosti (poměry), které by neumožňovaly žalobci realizaci spoluvlastnického práva resp. že by byl žalobce žalovanou omezen užívat předmětné nemovitosti v rozsahu a intenzitě odpovídajícímu jeho spoluvlastnickému podílu. Je tak správný závěr soudu I. stupně, že žalobci za rozhodné období žalovaný nárok nepřísluší. Odvolací soud tak nemá za správnou odvolací námitku žalobce ohledně právní posouzení věci soudem I. stupně.

12. Nedůvodná je odvolací námitka, že soud I. stupně v napadeném rozsudku dospěl k nesprávnému zjištění, že bylo možné, „aby v rodinném domě vedle sebe bydleli žalovaná a žalobce se svou rodinou“. Takové zjištění se z napadeného rozsudku nepodává. Jak již bylo uvedeno shora, nemovitosti ve spoluvlastnictví účastníků netvoří jen rodinný dům, ale i o rozsáhlá zahrada. Podle zjištění soudu I. stupně byla žalobci nabízena žalovanou dohoda o tom, že by s ohledem na výši svého spoluvlastnického podílu mohl užívat část zahrady a případně jednu garáž. Není tak důvodná odvolací námitka dílčí nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku. Odůvodnění rozsudku prvostupňového soudu nadto takové deficity, jež by byly na újmu procesních práv žalobce nevykazuje, což ostatně vyplývá mimo jiné ze skutečnosti, že na podkladě odůvodnění napadeného rozsudku byl schopen zformulovat odvolací důvody (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka], publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 100/2013).

13. Ze všech uvedených důvodů odvolací soud napadený rozsudek ve výroku o věci samé (I.) jako věcně správný podle § 219 o. s. ř. potvrdil, a to včetně správného souvisejícího nákladového výroku (II.), když ani ohledně náhrady nákladů řízení neshledal ze strany soudu I. stupně žádné pochybení.

14. O náhradě nákladů odvolacího řízení bylo rozhodnuto ve smyslu § 224 odst. 1 ve spojení s § 142 odst. 1 o. s. ř., neboť s ohledem na jeho výsledek je třeba žalovanou považovat i v tomto stádiu řízení za plně procesně úspěšnou. Účelně vynaložené náklady žalované představují náklady jejího právního zastoupení dle AT. Ty tvoří odměna po [částka] (§ 8 odst. 1, § 7 AT) za 2 úkony právní služby (§ 11 odst. 1 AT – vyjádření k odvolání a účast na jednání odvolacího soudu), 2 paušální náhrady hotových výdajů po [částka] (§ 13 odst. 4 AT) a 21 % DPH ve výši [částka]. Celkem náklady odvolacího řízení činí [částka].

15. O lhůtě k plnění v případě náhrady nákladů řízení bylo rozhodnuto v souladu s § 160 odst. 1 o. s. ř. část věty před středníkem; o místu plnění pak podle § 149 odst. 1 o. s. ř.