Rozhodnutí 58 Co 304/2024-164

1. Napadeným rozsudkem soud I. stupně zamítl žalobu s návrhem, aby žalované byla uložena povinnost zaplatit žalobci částku [částka] se zákonným úrokem z prodlení od [datum] do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I.) a uložil žalobci povinnost zaplatit žalované na náhradu nákladů řízení částku [částka] do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II.).

2. Takto rozhodl o žalobě, kterou se žalobce domáhal zaplacení této částky z titulu odškodnění nemajetkové újmy, která mu vznikla nepřiměřenou délkou řízení vedeného Městským soudem v Praze pod sp. zn. [spisová značka], žalobce byl v tomto konkursním řízení v postavení věřitele s pohledávkou ve výši [částka], kterou přihlásil dne [datum], v prosinci 2022 bylo vydáno rozvrhové usnesení, dle kterého měl být žalobce uspokojen v rozsahu 10,28 %.

3. Žalovaná navrhla zamítnutí žaloby, nesporovala, že u ní byl návrh předběžně uplatněn dne [datum] a [datum]. Dříve uplatněná žaloba žalobce byla zamítnuta rozsudkem Obvodního soudu pro [adresa] sp. zn. [spisová značka], poukázala na specifika posuzovaného řízení, žalobce nebyl v nejistotě ohledně výsledku řízení, ale pouze ohledně výše uspokojení své pohledávky, neshledávala důvody pro finanční odškodnění.

4. Účastníci učinili nesporným, že žalobce u žalované dne [datum] uplatnil nárok na zadostiučinění nemajetkové újmy za nesprávný úřední postup spočívající v nepřiměřené délce posuzovaného řízení, přičemž žalovaná stanoviskem ze dne [datum] konstatovala porušení práva žalobce na přiměřenou délku řízení, avšak finanční zadostiučinění neposkytla, neboť konstatování porušení práva žalobce považovala za dostatečné. Dále že žalobci byla v rámci posuzovaného řízení dne [datum] vyplacena částka [částka] dle rozvrhového usnesení ze dne [datum].

5. Soud I. stupně provedl dokazování obsahem spisu Městského soudu v Praze sp. zn. [spisová značka] a dospěl k závěru, že ve vztahu k žalobci řízení trvalo 20 let a 4 měsíce od [datum] do [datum], tuto délku shledal nepřiměřenou, shledal tak naplnění nesprávného úředního postupu dle § 13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále jen „OdpŠk“), coby prvého předpokladu odpovědnosti státu za škodu. Poukázal na specifika posuzovaného konkursního řízení při posuzování jednotlivých kritérií dle § 31a odst. 3 OdpŠk, vycházel z toho, že řízení bylo značně složité s ohledem na počet přihlášených věřitelů cca 15 000, přičemž každá jednotlivá přihláška musela být přezkoumána, řada věřitelů (přes 600) v průběhu řízení zemřela, bylo tak nutno vyčkat výsledku dědického řízení, bylo dále potřeba lustrovat věřitele v rámci doručování, na Slovensku i prostřednictvím dožádání, v souvislosti s tímto řízením proběhlo 1 032 incidenčních sporů. Postup soudu shledal plynulý, úkony byly činěny včas a v přiměřených lhůtách, soud plnil dohled nad činností správce konkursní podstaty, nicméně kvůli nedostatečné spolupráci se správcem konkursní podstaty byla věc přikázána jinému soudci. Význam řízení pro žalobce shledal nepatrný, vycházel přitom z toho, že předmětem konkursního řízení je především to, aby poškozený došel uspokojení přihlášené pohledávky na rozdíl od nalézacích sporů, kdy je účastník v nejistotě ohledně výsledku řízení, zda bude v rámci sporu procesně úspěšný či nikoliv. Tato otázka pak působí zásadní nejistotu, která je spojena právě s nalézacím řízením. Naopak v konkursním řízení má již poškozený jistotu v tom, že disponuje vůči úpadci určitou pohledávkou a nejistota pak zůstává toliko ve výši jejího uspokojení. Tedy jinak řečeno konkursní řízení disponuje podstatně nižší formou nejistoty pro poškozeného než řízení nalézací. Žalobce již při uplatnění své pohledávky v rámci konkursního řízení musel být seznámen s případnými obtížemi, které se s pohledávkami spojenými s konkursním řízením pojí. Ty spočívají zejména v obtížné vymahatelnosti a v tom, že výše uspokojení bude pouze částečné a že i s ohledem na vysoké množství věřitelů nebude s vysokou mírou pravděpodobnosti uspokojen v plné výši. Soud I. stupně dále poukázal na to, že se žalobce o posuzované řízení a případné uspokojení své pohledávky prakticky nezajímal. Zdůraznil, že nelze v tomto řízení odškodňovat to, že žalobce v konkursním řízení nedosáhl uspokojení celé výše přihlášené pohledávky. Poukázal dále na to, že v průběhu posuzovaného řízení bylo zřejmé, že uspokojení věřitelů bylo možno očekávat v rozsahu 6 – 8 %. Následně byla upřesňována pouze výše uspokojení. Z rozvrhového usnesení se podává, že uspokojení nakonec činilo 10,28 %. Míra uspokojení v uvedeném rozmezí navíc byla uvedena již v částečném rozvrhu. Žalobci tak míra uspokojení byla po celá léta zřejmá a tato se plynutím času dokonce navýšila, byť jen o 2 %. O nejistotě stran výše uspokojení tak nemůže být v zásadě řeč. Nadto soud I. stupně poukázal na to, že žalobce nebyl ve smyslu judikatury Nejvyššího soudu osobou vyššího věku, tj. starší 75 let (v době skončení posuzovaného řízení dosáhl věku 63 let).

6. Za této situace považoval konstatování porušení práva žalobce za zcela dostatečnou satisfakci, této satisfakce se žalobci již dostalo, proto žalobu na finanční plnění nepovažoval za opodstatněnou. Soud I. stupně takto rozhodl při vědomí značného množství obdobných sporů, o nichž nebylo rozhodnuto jednotně. Pokud žalobce poukazoval na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. [spisová značka], poukázal soud I. stupně na to, že zde Nejvyšší soud pouze opětovně učinil závěr, že nízký či nepatrný význam řízení pro žalobce nelze založit pouze na charakteru konkursního řízení. V daném případě však soud I. stupně shledal nepatrný význam i s přihlédnutím k dalším okolnostem, a to k výši uplatněné a následně uspokojené pohledávky, k věku žalobce i jeho nezájmu o průběh řízení.

7. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto dle § 142 odst. 1 zák. č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen ,,o. s. ř.“), úspěšné žalované byla přiznána náhrada nákladů nezastoupeného účastníka dle § 151 odst. 3 o. s. ř. a vyhlášky č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle § 151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle § 89a exekučního řádu za 3 úkony po [částka].

8. Proti tomuto rozsudku podal žalobce včasné odvolání, nesouhlasil se závěry soudu I. stupně, poukázal na to, že rozvrhové usnesení bylo vydáno až v prosinci 2022, kdy teprve bylo zřejmé, že výše uspokojení věřitelů bude 10,28 %. Nesouhlasil tak se závěrem, že míra uspokojení byla zřejmá již z částečného rozvrhu ze dne [datum]. Poukázal na nedostatečnou spolupráci konkursního soudu se správcem konkursní podstaty, kvůli čemuž došlo k výměně soudce, dohledová činnost tak nebyla plněna řádně. Vytýkal soudu I. stupně, že se nikterak nevypořádal s rozhodnutími soudů v obdobných věcech, kdy poškození měli přihlášeny pohledávky v obdobné výši jako žalobce a bylo jim přiznáno finanční odškodnění. Poukázal na závěry rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. [spisová značka] a sp. zn. [spisová značka]. Žádal, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil a žalobě vyhověl a přiznal žalobci náhradu nákladů řízení.

9. Žalovaná se ve vyjádření k odvolání žalobce ztotožnila se závěry soudu I. stupně, poukázala na to, že rozhodovací praxe odvolacího soudu není jednotná, část setrvává na tom, že morální satisfakce je s ohledem na konkrétní okolnosti zcela dostačující. Pokud žalobce vytýkal soudu I. stupně, že se měl zabývat tím, zda v posuzovaném řízení nastaly skutečnosti, na jejichž základě mohl očekávat vyšší míru uspokojení, poukázala na to, že žádné takové skutečnosti žalobce před soudem I. stupně netvrdil ani neprokazoval, naopak žalobce již od počátku posuzovaného řízení mohl mít představu o výši plnění, vzhledem k postavení nezajištěného věřitele, pokud by se o řízení skutečně zajímal. Pokud se žalobce o řízení nezajímal, nemohl ani pociťovat nejistotu spojenou s výsledkem řízení. I když částka, která byla žalobci dle rozvrhového usnesení vyplacena, není bagatelní, tak žalobce nemohl očekávat vyšší míru uspokojení, nejistota panovala maximálně v rozsahu odhadu 6 – 8 % či 8 – 10 %, pokud se žalobce alespoň minimálně o dané řízení zajímal, musela mu být míra uspokojení alespoň v hrubých rysech zřejmá. Poukázala dále na extrémní složitost daného řízení s ohledem na množství věřitelů, zjištění majetku úpadce a úkony související s jeho zpeněžením, velké množství incidenčních sporů, objektivně tak nebylo možno řízení ukončit podstatně dříve. Poukázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. [spisová značka], dle něhož sama délka incidenčních sporů ospravedlňuje délku konkursního řízení, které se bez jejich ukončení nemůže dostat do závěrečné fáze. Nelze přitom dospět k závěru, že by se stát na délce řízení podílel, že by jinak bylo možno řízení skončit výrazně dříve. Zásadní vliv na délku tohoto řízení měla extrémní složitost. Navrhla potvrzení napadeného rozsudku a přiznání náhrady nákladů odvolacího řízení.

10. Při odvolacím jednání účastníci setrvali na svých stanoviscích, žalobce vytkl soudu I. stupně, že zmínil pouze ta rozhodnutí v obdobných věcech, v nichž nebylo požadavku na finanční plnění vyhověno, poukázal na jiná rozhodnutí, v nichž naopak tomuto požadavku bylo vyhověno. Žalovaná dále namítala, že v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. [spisová značka] se Nejvyšší soud zabýval zejména významem věku poškozeného.

11. Odvolací soud ve smyslu ust. § 212 a § 212a odst. 1 a 5 o. s. ř. přezkoumal napadený rozsudek i řízení, které předcházelo jeho vydání, a odvolání žalobce shledal částečně důvodným.

12. Soud I. stupně se správně zabýval průběhem posuzovaného řízení, učinil správný závěr o tom, že délka řízení ve vztahu k žalobci činila 20 let a 4 měsíce, přičemž tuto dobu shledal nepřiměřenou, shledal tak základní předpoklad odpovědnosti státu za škodu spočívající v nesprávném úředním postupu dle § 13 OdpŠk, to ostatně ani žalovaná nezpochybňovala.

13. Rovněž správně se následně zabýval při určení formy odškodnění jednotlivými kritérii dle § 31a odst. 3 OdpŠk. Odvolací soud se však neztotožnil s jeho závěrem o nepatrném významu posuzovaného řízení pro žalobce, který soud I. stupně dovodil z charakteru řízení s tím, že nejistota žalobce se týkala pouze výše uspokojení, které nakonec činilo 10,28 %. Poukázal přitom na to, že žalobce se o posuzované řízení prakticky nezajímal. Přihlédl přitom rovněž k tomu, že žalobce nebyl osobou vyššího věku ve smyslu judikatury Nejvyššího soudu, tedy osobou nad 75 let. Tyto okolnosti dle závěru odvolacího soudu pro určení nepatrného významu řízení pro žalobce nepostačují. Odvolací soud přitom vycházel z toho, že Nejvyšší soud v rozsudku sp. zn. [spisová značka], na který žalobce poukazoval, za obdobných okolností učinil závěr, že samotný charakter konkursního řízení a nízká míra uspokojení pro závěr o nepatrném významu řízení pro poškozeného nepostačují, to vše za situace, kdy se poškozenému mělo dostat částky [částka] (resp. [částka] dle rozvrhového usnesení). V daném případě se žalobci sice dostalo uspokojení cca v poloviční výši [částka] oproti případu, jímž se zabýval Nejvyšší soud, avšak ani tuto částku nelze považovat za částku bagatelní. Význam posuzovaného řízení pro žalobce tak na základě těchto skutečností nelze hodnotit jako nepatrný. Pokud dále soud I. stupně poukazoval na věk žalobce nedosahující 75 let a nezájem žalobce o řízení, vycházel odvolací soud z toho, že břemeno tvrzení a důkazní ohledně sníženého významu řízení leží na žalované, ta spatřovala nepatrný význam právě v okolnostech souvisejících se specifickým charakterem tohoto řízení, jiné okolnosti před soudem I. stupně netvrdila. Navíc věk poškozeného nedosahující 75 let není důvodem pro snížení významu řízení pro poškozeného, ale pro hodnocení významu jako standardního. Případný vyšší věk by naopak vedl ke zvýšení významu řízení pro poškozeného. Pokud soud I. stupně dále dovozoval, že se žalobce o průběh řízení nezajímal, není zřejmé, z čeho takový závěr učinil, skutečnost, že se žalobce na řízení aktivně nepodílel, přitom samo o sobě pro snížení významu nesvědčí, a to zejména s ohledem na specifický charakter tohoto řízení, jehož průběh na aktivitě žalobce nezávisel.

14. Z těchto důvodů dospěl odvolací soud k závěru, že je na místě finanční odškodnění žalobce. Základní částku určil v souladu se stanoviskem Nejvyššího soudu sp. zn. Cpjn 206/2010 ve výši [částka], tj. [částka] za každý rok řízení, za prvé dva roky v poloviční výši, tj. 2 x [částka] a za 4 měsíce 4 x [částka], tedy celkem [částka].

15. Tuto částku odvolací soud dále modifikoval na základě kritérií uvedených v § 31a odst. 3 OdpŠk, tedy snížil o 50 % pro složitost řízení (vysoké množství věřitelů, řadu incidenčních sporů, nezbytnost zjištění výsledků dědického řízení po zemřelých věřitelích), na kterou žalovaná důvodně poukazovala, dále o 30 % pro nízký význam tohoto řízení pro žalobce s ohledem na nízkou míru nejistoty ohledně výsledku řízení, jak správně argumentoval soud I. stupně. Takto zjištěnou částku [částka] dále modifikoval na výši plnění, kterého se žalobci dostalo na základě rozvrhového usnesení, tj. na částku [částka]. Odvolací soud přitom vycházel z judikatury Nejvyššího soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka]), dle níž zadostiučinění poskytované podle § 31a odst. 2 OdpŠk v případě nepřiměřené délky řízení musí být přiměřené újmě poškozeného, jejíž intenzita je dána především významem předmětu řízení pro poškozeného. Je-li předmětem řízení peněžité plnění, není obecně důvodné, aby ji zadostiučinění přiznané v penězích svou výší přesahovalo, nadto několikanásobně, leda by pro mimořádnou výši zadostiučinění svědčilo některé z kritérií uvedených v § 31a odst. 3 písm. a) až d) OdpŠk. Vzhledem k tomu, že v daném případě pro navýšení odškodnění žádné z kritérií § 31a odst. 3 OdpŠk nesvědčilo, byla žalobci přiznána náhrada v této výši.

16. Žalobci byl rovněž přiznán úrok z prodlení v zákonné výši, ale až po uplynutí šestiměsíční lhůty určené k předběžnému projednání nároku, teprve po jejím uplynutí se žalovaná dostala do prodlení dle § 15 odst. 2 OdpŠk. Žalobce svůj nárok uplatnil [datum], žalovaná se tak dostala do prodlení [datum].

17. V tomto rozsahu tedy odvolací soud napadený rozsudek změnil dle § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a žalobě vyhověl, ve zbývajícím rozsahu zamítavý výrok jako věcně správný potvrdil dle § 219 o. s. ř.

18. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto dle § 142 odst. 1 o. s. ř., když žalobce byl do základu svého nároku úspěšný, byla mu tedy přiznána náhrada nákladů řízení v plné výši za soudní poplatek [částka] a náklady právního zastoupení za 3 úkony (převzetí zastoupení, sepis žaloby a účast u jednání) po [částka] dle § 7, § 9 odst. 4 písm. a) a § 11 odst. 1 písm. a), d) a g) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif (dále jen „AT“), paušální náhradu hotových výdajů 3 x po [částka] dle § 13 odst. 1 a 4 AT a náklady cestovného ve výši [částka] (při průměrné spotřebě vozidla 5,4 litrů/100 km, sazbě základní náhrady [částka]/km, ceně pohonných hmot [částka]/litr dle vyhlášky č. 398/2023 Sb. a vzdálenosti ze sídla advokáta do sídla soudu a zpět 180 km), náhradu za promeškaný čas za tuto cestu za 8 půlhodin po [částka] dle § 14 odst. 1 a 3 AT, celkem [částka].

19. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto dle § 224 odst. 1 a 2 a § 142 odst. 1 o. s. ř. V odvolacím řízení žalobci vznikly náklady za právní zastoupení za 2 úkony (sepis odvolání a účast u jednání) po [částka] dle § 7, § 9 odst. 4 písm. a) a § 11 odst. 1 písm. d) a g) AT, paušální náhradu hotových výdajů 2 x po [částka] dle § 13 odst. 1 a 4 AT a náklady cestovného ve výši [částka] shodně jako v řízení před soudem I. stupně, náhradu za promeškaný čas za tuto cestu za 8 půlhodin po [částka] dle § 14 odst. 1 a 3 AT, celkem [částka].