o zaplacení 180 000 Kč s příslušenstvím

1. Napadeným rozsudkem soud I. stupně zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal, aby žalované byla uložena povinnost zaplatit žalobci částku 180 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky od 9. 7. 2024 do zaplacení (výrok I.) a uložil žalobci povinnost zaplatit žalované na náhradu nákladů řízení částku 900 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II.).

2. Takto rozhodl o žalobě, kterou se žalobce domáhal odškodnění za nepřiměřenou délku řízení vedeného u Městského soudu [adresa] pod sp. zn. [spisová značka], v němž žalobce vystupoval v pozici povinného. Řízení trvalo 10 let a 4 měsíce, jednalo se o spor o neuhrazené výživné, řízení mělo dopad na vztah žalobce se synem.

3. Žalovaná učinila nesporným, že žalobce svůj nárok u ní předběžně uplatnil, řízení považovala za nepřiměřeně dlouhé, žalobci již bylo poskytnuto odškodnění formou konstatování porušení práva, toto odškodnění považovala za dostatečné. Poukázala přitom na to, že v průběhu exekučního řízení byla exekuce odložena z důvodu žalobcem uplatněného návrhu na snížení výživného v opatrovnickém řízení, za délku tohoto opatrovnického řízení již byl žalobce odškodněn.

4. Soud I. stupně po provedeném dokazování vzal za prokázané, že posuzované řízení trvalo ve vztahu k žalobci od 1. 12. 2014, kdy mu bylo doručeno vyrozumění o zahájení exekučního řízení, do 13. 3. 2024, kdy Ústavní soud odmítl ústavní stížnost žalobce, tedy 9 let a 3 měsíce. Žalobce v řízení vystupoval jako povinný. Předmětem exekučního řízení byl nárok oprávněného nezletilého na hrazení části výživného na bankovní účet specifikovaný v rozhodnutí soudu v rámci opatrovnického řízení. V řízení došlo k průtahům a mělo dopady do osobnostní sféry žalobce. Řízení nebylo složité, ovšem bylo třeba vyčkat rozhodnutí opatrovnického soudu, tj. řízení vedeného u Okresního soudu [adresa] pod sp. zn. [spisová značka] (za toto řízení byl žalobce žalovanou odškodněn částkou 30 000 Kč, žaloba týkající se tohoto řízení byla zamítnuta rozsudkem Obvodního soudu pro [adresa] ze dne 9. 3. 2021, č. j. [spisová značka]). Řízení bylo zastaveno pro běžné výživné ve výši 10 000 Kč měsíčně od 1. 5. 2023 do budoucna, ve zbytku zastaveno nebylo. Žalobce u žalované svůj nárok předběžně uplatnil dne 8. 7. 2024. Žalovaná vydala 6. 1. 2025 stanovisko, kterým konstatovala, že v posuzovaném řízení došlo k porušení práva žalobce na projednání a rozhodnutí věci v přiměřené lhůtě.

5. Na základě takto zjištěného skutkového stavu dospěl soud I. stupně k závěru, že byly naplněny předpoklady odpovědnosti státu za škodu, že došlo k nesprávnému úřednímu postupu spočívajícímu v nepřiměřené délce posuzovaného řízení dle § 13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále jen „OdpŠk“), a že tedy žalobci náleží odškodnění. Po zhodnocení jednotlivých kritérií ust. § 31a odst. 3 OdpŠk shledal jako postačujícím odškodnění konstatování porušení práva žalobce na projednání věci v přiměřené lhůtě. Vycházel přitom z toho, že posuzované řízení nebylo nijak složité, poukázal na to, že zahájení řízení zavinil žalobce sám neplněním vykonatelného exekučního titulu. Soud I. stupně hodnotil postup orgánů veřejné moci jako v zásadě plynulý, úkony byly činěny v přiměřených lhůtách s výjimkou období od června 2021 do prosince 2021 a od února 2022 do ledna 2023, v nichž shledal nečinnost soudu. Žalobce se svým jednáním na délce řízení nijak nepodílel. Význam řízení hodnotil jako standardní s tím, že toto řízení sice mělo vztah k řízení opatrovnickému, ale jednalo se o řízení exekuční, v němž žalobce vystupoval jako povinný, zvýšený význam tak neshledal.

6. Soud I. stupně dále vycházel z toho, že odškodnění konstatováním porušení práva žalobce již bylo žalovanou poskytnuto v zákonné šestiměsíční lhůtě, žalobu proto zamítl.

7. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto dle § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), úspěšné žalované byla přiznána náhrada nákladů nezastoupeného účastníka dle § 151 odst. 3 a vyhlášky č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle § 151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle § 89a exekučního řádu.

8. Proti tomuto rozsudku podal žalobce včasné blanketové odvolání, které následně doplnil. Uplatnil odvolací důvod dle § 205 odst. 2 písm. d) a e) o. s. ř., vytýkal soudu I. stupně neúplná skutková zjištění a nesprávné právní posouzení. Nesouhlasil s tím, že soud I. stupně neshledal zvýšený význam tohoto řízení pro něj. Poukázal na to, že se jednalo o řízení exekuční, které bylo významné nejen pro žalobce, ale i pro celou jeho rodinu, zejména oprávněného syna. Řízení mělo dopad na jeho povolání, jako advokát byl vyloučen z veřejných soutěží, pozbyl důvěry u svých klientů. Nesouhlasil se závěry soudu I. stupně prezentovanými v odst. 29 odůvodnění napadeného rozsudku, že zjištěné okolnosti průběhu posuzovaného řízení svědčí pro závěr o tom, že konstatování porušení práva žalobce představuje dostatečnou formu odškodnění. Namítal, že není zřejmé, jaké konkrétní okolnosti měl soud I. stupně na mysli. Rozhodnutí tak považoval za nepřezkoumatelné. Vytýkal dále soudu I. stupně, že dostatečně nezohlednil skutečnost, že žalobce byl za opatrovnické řízení, kvůli němuž byla exekuce odložena, odškodněn. Poukázal na to, že význam posuzovaného řízení byl s významem opatrovnického řízení srovnatelný. Jedná se přitom o odlišné řízení, nelze tak dospět k závěru, že žalobce byl již v podstatě odškodněn. Poukázal dále na to, že účastník není povinen vést orgány veřejné moci k dřívějšímu vydání rozhodnutí, vydat rozhodnutí v přiměřené době je naopak obecnou povinností těchto orgánů. Konstatování skutečnosti, že si žalobce zavinil sám zahájení exekučního řízení, považoval za formalistické, když uváděl celou řadu důvodů a skutečností pro své jednání, které vyplývají z obsahu spisu, dlužné výživné hradil tak, aby nedošlo k újmě oprávněné osoby. Žádal, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil a žalobě vyhověl a přiznal žalobci náhradu nákladů řízení.

9. Žalovaná ve vyjádření k odvolání nepovažovala odvolání žalobce za důvodné, napadené rozhodnutí neshledávala nepřezkoumatelným. Pokud žalobce namítal zvýšený význam posuzovaného řízení, bylo na něm, aby okolnosti, z nichž dovozuje zvýšený význam, tvrdil a prokázal. Poukázala na to, že zvýšený význam pro žalobce nelze dovodit u řízení exekučního, kde vystupoval v postavení povinného, který neplnil podle exekučního titulu řádně a včas. Navrhla potvrzení napadeného rozsudku.

10. Při odvolacím jednání účastníci setrvali na svých stanoviscích.

11. Odvolací soud ve smyslu ust. § 212 a § 212a odst. 1 a 5 o. s. ř. přezkoumal napadený rozsudek i řízení, které předcházelo jeho vydání, a neshledal odvolání žalobce důvodným. Shodně se soudem I. stupně dospěl k závěru, že konstatování porušení práva žalobce na projednání a rozhodnutí věci v přiměřené lhůtě představuje plně odpovídající formu odškodnění za posuzované řízení.

12. Podle § 13 odst. 1 OdpŠk stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Podle odst. 2 tohoto ustanovení právo na náhradu škody má ten, jemuž byla nesprávným úředním postupem způsobena škoda.

13. Podle § 31a odst. 1 OdpŠk bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu.

14. Podle § 31a odst. 3 OdpŠk se v případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění přihlédne rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k: a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro poškozeného.

15. Soud I. stupně učinil správný závěr o nepřiměřené délce posuzovaného řízení, tato otázka ostatně nebyla mezi účastníky sporná, žalovaná ji uznala a poskytla žalobci zadostiučinění formou konstatování porušení práva žalobce.

16. Soud I. stupně rovněž správně rozebral jednotlivá kritéria ust. § 31a odst. 3 OdpŠk a na jejich základě určil odpovídající formu odškodnění. Odvolací soud neshledal důvodnou námitku žalobce, že by závěry soudu I. stupně byly nepřezkoumatelné. Pokud soud I. stupně hodnotil výše uvedená kritéria již při posuzování přiměřenosti délky řízení a při úvaze o způsobu odškodnění na tato svá hodnocení odkázal, neshledal v tom odvolací soud žádné pochybení, když je zcela zřejmé, jakými úvahami se soud I. stupně při svém rozhodování řídil.

17. Soud I. stupně správně určil celkovou délku řízení ve vztahu k žalobci 9 let a 3 měsíce, řízení nevykazovalo významnou složitost, řízení probíhalo na dvou stupních soudní soustavy a před Ústavním soudem. Na délku tohoto řízení mělo vliv řízení opatrovnické, kvůli němuž byla exekuce odložena usnesením Městského soudu v [adresa] ze dne 29. 12. 2014 ve spojení s usnesením Krajského soudu v [adresa] ze dne 25. 11. 2015. V exekuci bylo pokračováno až v lednu 2020 po skončení opatrovnického řízení. Pokud došlo k průtahům v tomto vedlejším řízení, což vedlo k závěru o nepřiměřené délce tohoto řízení, byl již žalobce za délku vedlejšího řízení odškodněn, nelze tak délku tohoto řízení zohlednit opětovně. Ohledně postupu orgánů veřejné moci soud I. stupně správně zhodnotil, že v řízení došlo ke dvěma obdobím nečinnosti, což nepochybně přispělo k závěru o nepřiměřené délce posuzovaného řízení. Stejně správně neshledal žádný podíl na délce řízení na straně žalobce.

18. Ohledně kritéria významu řízení odvolací soud shodně se soudem I. stupně neshledal zvýšený význam tohoto řízení pro žalobce. Vycházel přitom ze specifického charakteru tohoto řízení. Je sice nepochybné, že exekuční řízení představuje významný zásah do postavení povinné osoby, je však třeba zohlednit smysl a účel exekučního řízení (vymoci splnění povinnosti stanovené exekučním titulem, kterou povinný dobrovolně neplní). Odvolací soud přitom poukazuje na to, že smyslem odškodnění nepřiměřeně dlouhého řízení je kompenzace stavu nejistoty, do níž byl poškozený v důsledku nepřiměřeně dlouze vedeného řízení uveden a v níž byl udržován, odškodňována je tedy újma způsobená nejistotou ohledně výsledku řízení a s ním souvisejícím právním postavením poškozeného. Toto však platí pouze pro nalézací řízení, v řízení vykonávacím u povinného nemůže vznikat stav nejistoty, neboť výsledek řízení je již předem znám. Exekuční řízení je vedeno dlouho pouze z toho důvodu, že žalobce jako povinný neplní své povinnosti.

19. Odvolací soud v této souvislosti odkazuje na závěr Ústavního soudu v usnesení ze dne 13. 3. 2024, sp. zn. [spisová značka]připojeného k žalobě), jímž byla odmítnuta stížnost žalobce proti rozhodnutí Krajského soudu v [adresa] vydaném v posuzovaném exekučním řízení, dle něhož bylo jednoznačnou povinností povinného (nyní žalobce) v úplnosti respektovat exekuční titul, a to až do doby, než bude pravomocně rozhodnuto o jeho změně v samostatném nalézacím řízení. Exekuční řízení tak bylo zahájeno a vedeno pouze z důvodů na straně povinného (nyní žalobce).

20. Odvolací soud neshledal opodstatněnou ani námitku žalobce, že význam exekučního řízení je srovnatelný s řízením opatrovnickým, za které byl odškodněn finanční částkou. Opatrovnické řízení má zcela jiný charakter, jedná se o řízení nalézací, v němž se účastník nachází ve stavu nejistoty, jak bude ve věci rozhodnuto. Opatrovnické řízení je navíc obecně posuzováno jako řízení se zvýšeným významem, neboť řeší úpravu rodinných vztahů, která má zásadní dopad do života účastníků tohoto řízení. Charakter i význam opatrovnického řízení jsou tak zcela odlišné od řízení exekučního.

21. Ze všech těchto důvodů tedy odvolací soud shodně se soudem I. stupně dospěl k závěru, že plně dostačující formou odškodnění za posuzované řízení je konstatování porušení práva žalobce na projednání věci v přiměřené lhůtě, toto odškodnění již bylo žalobci poskytnuto. Žaloba na relutární formu odškodnění tak byla důvodně zamítnuta.

22. Odvolací soud tedy napadený rozsudek jako věcně správný potvrdil dle § 219 o. s. ř. včetně rovněž správného akcesorického výroku o nákladech řízení.

23. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto dle § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., úspěšné žalované byla přiznána náhrada nákladů nezastoupeného účastníka dle § 151 odst. 3 o. s. ř. za 2 úkony (vyjádření k odvolání a účast u jednání) po 300 Kč dle § 1 odst. 3 písm. a) a c) a § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb.