o zaplacení 196 958 Kč s příslušenstvím

1. Napadeným rozsudkem soud I. stupně uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 5 833 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně z této částky od 20. 1. 2025 do zaplacení, to vše do 15 dnů od právní moci rozsudku (výrok I.), zamítl žalobu o zaplacení částky 191 125 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně z této částky od 20. 1. 2025 do zaplacení (výrok II.) a uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů řízení částku 33 121,20 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám jejího právního zástupce (výrok III.)

2. Takto rozhodl o žalobě, kterou se žalobkyně domáhala odškodnění za nepřiměřenou délku řízení vedeného u Obvodního soudu pro [adresa] pod sp. zn. [spisová značka], které bylo zahájeno dne 11. 7. 2003 a dosud neskončilo. Žalobkyně již byla odškodněna za délku řízení od 11. 7. 2003 do 11. 10. 2013 částkou 78 625 Kč, za další období žalovaná poskytla další odškodnění ve výši 125 542 Kč.

3. Žalovaná učinila nesporným, že žalobkyně svůj nárok u ní předběžně uplatnila, žalobkyni bylo poskytnuto odškodnění 125 542 Kč, celkem 204 167 Kč, tuto částku považovala za odpovídající, se žalobním požadavkem na vyšší odškodnění nesouhlasila.

4. Soud I. stupně s ohledem na shodná stanoviska účastníků rozhodl postupem dle § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), vycházel z nesporných tvrzení účastníků ohledně dosud vyplaceného odškodnění a z obsahu spisu Obvodního soudu pro [adresa] sp. zn. [spisová značka]. Průběh řízení popsal pod bodem 5. až 7. odůvodnění napadeného rozsudku, vycházel rovněž z průběhu dědického řízení vedeného u Obvodního soudu pro [adresa] pod sp. zn. [spisová značka] popsaného pod bodem 8.

5. Na základě takto zjištěného skutkového stavu dospěl soud I. stupně k závěru, že byly naplněny předpoklady pro poskytnutí zadostiučinění dle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále jen „OdpŠk“) a judikatury Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“), na základě kritérií ust. § 31a odst. 3 OdpŠk shledal posuzované řízení nepřiměřeně dlouhým. Vycházel přitom z toho, že toto řízení bylo zahájeno dne 11. 7. 2003 a ke dni vyhlášení napadeného rozsudku trvalo 22 let a dosud neskončilo. Řízení hodnotil jako složitější, a to jednak v procesní rovině, když během řízení byla vydána řada procesních usnesení, soud prvního i druhého stupně musel opakovaně rozhodovat o žádosti žalobce i žalovaného o osvobození od soudních poplatků, o přerušení řízení, o změně žaloby, o částečném zastavení řízení, o ustanovení znalce, o znalečném, o ustanovení tlumočníka a o tlumočném, o procesním nástupnictví. V řízení byl přítomen cizí prvek, když původní žalovaný během řízení zemřel v [stát], jeho potenciální procesní nástupci pobývali v cizině, bylo nutno opakovaně provádět dožádání, listiny doručované do [stát] bylo nutné překládat do anglického jazyka, zásilky se soudu opakovaně vracely jako nedoručené, bylo třeba pátrat po jedné z procesních nástupkyň. Věc byla složitější i skutkově, když za účelem zkoumání pravosti podpisu původního žalovaného musel být soudem ustanoven znalec z oboru písmoznalectví, ve věci bylo třeba vyslechnout několik svědků. Věc byla rozhodována na dvou stupních soudní soustavy, ke dni vydání napadeného rozsudku v tomto řízení vydal obvodní soud platební rozkaz, rozsudek pro uznání, rozsudek, odvolací soud vydal ve věci samé jedno usnesení a jeden rozsudek. V době vydání napadeného rozsudku bylo ve věci podáno dovolání. Ohledně významu posuzovaného řízení pro žalobkyni vycházel z toho, že předmětem řízení byla žaloba o zaplacení pohledávky ve výši 19 mil. Kč s příslušenstvím, odkázal na závěry rozsudku Městského soudu v [adresa] ze dne 17. 10. 2013, č. j. [spisová značka], dle nichž sice bylo řízení vedeno pro značnou částku, žalobkyně však převzala ručitelský závazek dobrovolně, z čehož bylo možno usuzovat, že se jeho výše nevymykala jejím majetkovým poměrům, k vymáhání pohledávky u soudu přistoupila až po třech letech od její splatnosti, z čehož lze dovodit, že výše závazku nehrála pro žalobkyni fatální roli. Význam řízení pro žalobkyni tak hodnotil jako standardní. Při hodnocení postupu soudů shledal, že řízení nebylo vždy plynulé, poukázal přitom na období nečinnosti v průběhu roku 2006. V této souvislosti se rovněž ve smyslu judikatury Nejvyššího soudu zabýval otázkou, zda bylo řízení přerušeno důvodně a zda vedlejší řízení, kvůli němuž bylo řízení přerušeno, postupovalo plynule a dospěl k závěru, že v tomto směru nelze soudu nic vytknout; dobu, po kterou bylo řízení přerušeno, tak nelze považovat za průtah v řízení. S ohledem na délku posuzovaného řízení dospěl k závěru, že je na místě finanční odškodnění, přičemž vycházel z částky 20 000 Kč ročně, za prvé dva roky v poloviční výši, stanovil tak základní částku 420 000 Kč. Na základě kritérií ust. § 31a odst. 3 OdpŠk pak tuto částku snížil o 50 % z důvodu procesní složitosti s tím, že délka řízení byla způsobena především cizím prvkem v řízení a žalovanou nelze činit odpovědnou za trvání dědického řízení vedeného před orgány cizího státu. K další modifikaci výše odškodnění důvod neshledal, když postup soudů se na délce řízení podstatnou měrou nepodílel. Za odpovídající tak považoval částku 210 000 Kč, po odečtení částky 204 167 Kč, kterou již žalobkyně obdržela, žalobě vyhověl ohledně částky 5 833 Kč a ve zbylé výši žalobu zamítl. Přiznal žalobkyni rovněž nárok na úhradu úroků z prodlení z přiznané částky s odkazem na § 15 odst. 1 OdpŠk.

6. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto dle § 142 odst. 1 o. s. ř. s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu, žalobkyni byla přiznána náhrada nákladů řízení za soudní poplatek a náklady právního zastoupení podrobně specifikované v bodě 26 odůvodnění napadeného rozsudku.

7. Proti zamítavému výroku tohoto rozsudku (II.) podala žalobkyně včasné odvolání, uplatnila dovolací důvod dle § 205 odst. 2 písm. e) a g) o. s. ř., vytýkala soudu I. stupně nesprávná skutková zjištění a nesprávné právní posouzení. Nesouhlasila s určením výše odškodnění, pokud soud I. stupně vycházel z částky 20 000 Kč za jeden rok řízení a s následným snížením o 50 %. Namítala, že naopak z důvodu extrémní délky řízení měla být základní částka navýšena o 50 % na 30 000 Kč za jeden rok řízení, poukázala přitom i na mimořádný význam řízení a inflaci od roku 2011, v jejímž důsledku jsou hodnoty stanovené ve Stanovisku Nejvyššího soudu sp. zn. Cpjn 206/2010 v roce 2025 nepřiměřené. K extrémní délce řízení namítala, že v počátku řízení docházelo k průtahům, které vedly k tomu, že původní žalovaný zemřel dříve, než bylo řízení pravomocně skončeno. Pravomocnému skončení řízení v průběhu necelých 6 let přitom nic nebránilo. Poukázala přitom na to, že nároky byly zamítnuty z důvodu neplatnosti smlouvy o půjčce a promlčení. Úmrtí žalovaného a následná délka řízení by tak měly jít k tíži žalované. Ke snížení odškodnění pro složitost tak nemělo dojít. Namítala dále, že nebyl zohledněn mimořádný význam řízení pro ni, vytýkala soudu I. stupně, že pouze přejal závěr z rozsudku Městského soudu v [adresa] č.j. [spisová značka], který považovala za spekulativní. Soud I. stupně se měl zabývat majetkovou a příjmovou situací žalobkyně, jakož i její činností a posláním a na tomto základě učinit závěr o významu řízení. Namítala, že převzetí ručitelského závazku, jeho splnění a následné vymáhání bylo pro ni věcí zcela mimořádnou. I tato okolnost svědčila pro navýšení základní částky na 30 000 Kč za jeden rok. Poukázala dále na inflaci s tím, že částka, která odpovídala poměrům v roce 2011, nemůže odpovídat poměrům v roce 2025, základní částka tak měla být valorizována. Žádala, aby odvolací soud rozsudek v napadeném výroku změnil a žalobě vyhověl.

8. Žalovaná omluvila svou neúčast u odvolacího jednání, souhlasila s tím, aby bylo jednáno v její nepřítomnosti. Závěry soudu I. stupně považovala za správné, odkázala na své vyjádření k žalobě a navrhla potvrzení napadeného rozsudku.

9. Odvolací soud tedy jednal dle § 101 odst. 3 ve spojení s § 211 o. s. ř. v nepřítomnosti žalované. Žalobkyně při odvolacím jednání setrvala na svém stanovisku.

10. Odvolací soud ve smyslu ust. § 212 a § 212a odst. 1 a 5 o. s. ř. přezkoumal napadený rozsudek i řízení, které předcházelo jeho vydání, a neshledal odvolání žalobkyně důvodným. Soud I. stupně učinil o průběhu posuzovaného řízení odpovídající skutkový závěr, který rovněž v zásadě správně posoudil po stránce právní.

11. Podle § 13 odst. 1 OdpŠk stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Podle odst. 2 tohoto ustanovení právo na náhradu škody má ten, jemuž byla nesprávným úředním postupem způsobena škoda.

12. Podle § 31a odst. 1 OdpŠk bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu.

13. Podle § 31a odst. 2 OdpŠk se zadostiučinění poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo.

14. Podle § 31a odst. 3 OdpŠk se v případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění přihlédne rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k: a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro poškozeného.

15. V daném případě bylo předmětem žaloby odškodnění nemajetkové újmy za řízení vedené u Obvodního soudu pro [adresa] pod sp. zn. [spisová značka]. Toto řízení bylo zahájeno 11. 7. 2003 a dosud neskončilo, soud I. stupně na základě hodnocení jednotlivých kritérií dospěl ke správnému závěru, že se jedná o řízení nepřiměřeně dlouhé, že tedy došlo k naplnění předpokladů odpovědnosti státu za nesprávný úřední postup ve smyslu § 13 OdpŠk a že žalobkyni náleží finanční odškodnění za nemajetkovou újmu tím vzniklou, jejíž výši je třeba určit postupem dle § 31a odst. 3 Odpšk. To ostatně nebylo mezi účastníky sporné, sporné bylo pouze posouzení jednotlivých kritérií § 31a odst. 3 OdpŠk a v závislosti na tom určení výše odškodnění.

16. Odvolací soud sice neshledal správným postup soudu I. stupně při určení výše odškodnění za část řízení, která byla předmětem tohoto kompenzačního řízení, nicméně toto pochybení nemělo vliv na věcnou správnost napadeného zamítavého výroku tohoto rozsudku. Soud I. stupně totiž dostatečně nezohlednil, že žalobkyně se v daném případě domáhá dalšího odškodnění, kdy za část posuzovaného řízení již byla pravomocně odškodněna, při výpočtu výše odškodnění je tak třeba vycházet pouze z té fáze řízení, za niž je odškodnění poskytováno.

17. Odvolací soud přitom vycházel z judikatury Nejvyššího soudu (viz Stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. Cpjn 206/2010 a dále např. rozsudky sp. zn. 30 Cdo 2328/2015 či sp. zn. 30 Cdo 5756/2016), dle níž lze žalobu na kompenzaci porušení práva na přiměřenou délku řízení podat již v jeho průběhu (je-li zjevné, že již dosavadní délka řízení je nepřiměřená) a újmu za další průběh průtažného řízení lze tzv. „dožalovat“. V případě „dožalování“ újmy při posuzování přiměřenosti délky řízení soud vychází z jeho celkové délky, ovšem zadostiučinění se přiznává jen za tu fázi řízení, která nebyla zohledněna v předchozím odškodňovacím řízení. Dospěje-li tedy soud k závěru, že je třeba poskytnout přiměřené zadostiučinění v penězích, bude při stanovení základní částky zadostiučinění počítat s tou fází řízení, která v předchozím odškodňovacím řízení nebyla zohledněna (z logiky věci pak vyplývá, že nebude možné provést modifikaci za prvé dva roky řízení). Musí rovněž dbát, aby svým rozhodnutím nenarušil nezměnitelnost rozhodnutí v dřívějším odškodňovacím řízení, a zohlední tedy právě ty konkrétní okolnosti případu, jež se projevily v nyní odškodňované fázi průtažného řízení jako nové skutečnosti ve smyslu další délky posuzovaného řízení, a odůvodní, jaké bylo jejich působení v této fázi. Pokud přistoupí k úvaze a výpočtu částky, jakou by poskytl poškozenému v případě, rozhodoval-li by v jediném odškodňovacím řízení po skončení průtažného řízení, použije takový výpočet orientačně - jeho základem by měla být úvaha, na jakou výši zadostiučinění by měl poškozený nárok za řízení jako celek, od čehož je na místě odečíst to, co mu již bylo přiznáno, popř. plněno.

18. V daném případě žalobkyně požadovala odškodnění za dobu od 12. 10. 2013 do 12. 7. 2024, tj. 10 let a 9 měsíců. Základní částka odškodnění tak činí 215 000 Kč (10 x 20 000 + 20 000 :12 x 9). Odvolací soud shledal správným závěr soudu I. stupně, že je třeba při určení základní částky vycházet z částky 20 000 Kč za každý rok řízení s ohledem na extrémní délku řízení, které trvá již 22 let a dosud neskončilo. Pokud žalobkyně požadovala částku 30 000 Kč za každý rok s ohledem na extrémní délku řízení a inflaci, k níž v mezidobí došlo, odvolací soud vycházel z konstantní judikatury Nejvyššího soudu, která dovodila, že na přiměřenost výše základní částky zadostiučinění nemá znehodnocení měny v důsledku inflace nebo změna kursu měny vliv (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1964/2012, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2989/2011, ze dne 24. 6. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3331/2012, a ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. 30 Cdo 5760/2017, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 29. 10. 2019, sp. zn. III. ÚS 1548/19). Obdobný závěr zaujal Nejvyšší soud i ve vztahu k otázce vlivu změny životní úrovně (srov. usnesení ze dne 26. 9. 2019, sp. zn. 30 Cdo 1153/2019). Kromě toho zdůraznil, že z části VI. Stanoviska Cpjn 206/2010 vyplývá, že základní částka 15 000 Kč až 20 000 Kč za první dva a dále za každý následující rok trvání nepřiměřeně dlouho vedeného řízení je obecně nastavena výrazně výše než nezbytných 45 % toho, co za porušení předmětného práva přiznal ve věcech proti České republice Evropský soud pro lidská práva, přičemž tomuto požadavku uvedené finanční rozpětí stále vyhovuje. Nejvyšší soud proto i ve své nedávné judikatuře několikrát zopakoval, že nenachází důvod, pro který by bylo namístě tuto právní otázku posuzovat nyní jinak, na čemž i nadále setrvává [srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 11. 2022, sp. zn. 30 Cdo 2207/2022, nebo ze dne 15. 3. 2024, sp. zn. 30 Cdo 287/2024, a zejména pak rozsudek ze dne 16. 1. 2025, sp. zn. 30 Cdo 2356/2024, v němž Nejvyšší soud podrobně vysvětlil, a to na podkladě analýzy aktuální rozhodovací praxe Evropského soudu pro lidská práva (zahrnující též porovnání výše částek, které byly tímto soudem z titulu náhrady nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou řízení v jeho nejnovějších rozhodnutích poškozeným přiznány), že i nadále není dán důvod k paušální valorizaci uvedených částek přistupovat]. Odvolací soud v této souvislosti odkazuje i na aktuální rozhodnutí Ústavního soudu - nález ze dne 29. 9. 2025, sp. zn. Pl. ÚS 26/25, jímž byly částky přiznávané na základě Stanoviska Cpjn 206/2010 shledány odpovídajícími požadavkům ESLP, navýšení z důvodů inflace bylo odmítnuto. Ústavní soud v tomto nálezu uzavřel, že „Soudní praxe založená na stanovisku i v současné době odpovídá požadavkům kladeným ESLP. Lze souhlasit s tezí Nejvyššího soudu, že ESLP ani v současnosti nezvýšil přiznávané částky. Částky, které český stát a soudy přiznávají jako odškodnění za nepřiměřenou délku řízení, dosahují i v současnosti dokonce částek, jaké by přiznal sám ESLP. Přiznávané částky proto převyšují minimální standard ochrany stanovený ESLP (tj. minimálně 45 % částky, kterou by sám přiznal)“.

19. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu I. stupně, že základní částku je třeba snížit o 50 % pro složitost, zvláště procesní, zejména s ohledem na cizí prvek a nutnost doručování do ciziny. Soud I. stupně rovněž správně poukázal na velké množství procesních rozhodnutí, potřebu vypracování znaleckého posudku a výslechy svědků. Při hodnocení tohoto kritéria bylo rovněž správně zohledněno, že přerušení řízení nelze klást k tíži žalované, neboť řízení bylo přerušeno důvodně a vedlejší řízení probíhalo plynule.

20. K další modifikaci odvolací soud shodně se soudem I. stupně důvod neshledal. Postup soudů byl v rozhodném období plynulý. Pokud žalobkyně namítala nedostatečnou koncentrovanost a období nečinnosti na počátku řízení s tím, že nebýt toho, řízení mohlo být skončeno ještě před úmrtím žalovaného, odvolací soud k této námitce nepřihlížel, neboť tato tvrzená nečinnost se netýkala rozhodného období, za toto období již byla žalobkyně odškodněna.

21. Shodně se soudem I. stupně odvolací soud shledal význam řízení pro žalobkyni standardní, neshledal přitom důvod odchýlit se od posouzení významu řízení v předchozím odškodňovacím řízení, když v nyní posuzované části řízení nenastala žádná okolnost, která by vedla ke zvýšení či snížení významu řízení pro žalobkyni. Ostatně žalobkyně ani žádné jiné okolnosti z hlediska významu řízení netvrdila. Z obecných tvrzení o specifickém postavení žalobkyně nelze zvýšený význam dovodit. Soud I. stupně tak nepochybil, pokud ohledně posouzení významu řízení poukázal na rozhodnutí Městského soudu v [adresa] ze dne 17. 10. 2013, č. j. [spisová značka], který se zabýval odškodněním žalobkyně za předchozí část posuzovaného řízení, v němž byl význam řízení pro žalobkyni hodnocen jako standardní s tím, že řízení sice bylo vedeno pro značnou částku, nicméně předmět sporu vyplýval z ručitelského závazku žalobkyně, který dobrovolně převzala, bylo tak možno předpokládat, že se jeho výše nevymykala jejím majetkovým poměrům. V této souvislosti bylo rovněž poukázáno na to, že žalobkyně k vymáhání pohledávky přistoupila až po třech letech od splatnosti, i z toho bylo možno dovodit, že vymáhaná pohledávka nehrála pro žalobkyni fatální roli. Odvolací soud neshledal důvod se od těchto závěrů odchýlit ani v tomto řízení.

22. Ani další kritérium - jednání žalobkyně v posuzovaném řízení – nepředstavovalo důvod pro další modifikaci výše odškodnění.

23. Odvolací soud tak shledal odpovídajícím odškodněním za žalobou vymezenou část řízení 107 500 Kč (215 000 – 50 %), žalovaná již žalobkyni plnila 125 542 Kč, tedy dokonce vyšší částku, než ke které dospěl odvolací soud, ke změně zamítavého výroku napadeného rozsudku tak odvolací soud důvod neshledal.

24. Výpočet provedený soudem I. stupně za celou dosavadní délku řízení lze použít pouze orientačně ve smyslu výše citované judikatury, ani tato soudem I. stupně zjištěná částka nemohla vést k jinému rozhodnutí.

25. Odvolací soud tedy rozsudek soudu I. stupně v napadeném zamítavém výroku o věci samé jako věcně správný dle § 219 o. s. ř. potvrdil včetně rovněž správného akcesorického výroku o nákladech řízení.

26. V odvolacím řízení byla žalobkyně neúspěšná, náhrada nákladů řízení jí tak nepřísluší. Úspěšné žalované v tomto stádiu řízení žádné náklady nevznikly.

27. Ve vyhovujícím výroku o věci samé (I.) zůstal napadený rozsudek nedotčen (§ 206 odst. 1 o. s. ř. a contrario).