o zaplacení 81 317,33 Kč s příslušenstvím

1. Napadeným rozsudkem soud I. stupně uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 81 317,33 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z této částky od 13. 9. 2024 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I.) a uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 32 743 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám jejího právního zástupce (výrok II.).

2. Takto rozhodl o žalobě, kterou se žalobkyně domáhala zaplacení žalované částky jako bezdůvodného obohacení s tím, že její právní předchůdkyně [jméno FO], dříve [jméno FO] uzavřela s právním předchůdcem žalované společností [právnická osoba]. smlouvu o úvěru dne 1. 2. 2010, na jejímž základě byla [jméno FO] poskytnuta částka 10 000 Kč. Na základě smluvních podmínek měla dlužnice vrátit ve 13 měsíčních splátkách celkem 16 250 Kč, úroková sazba převyšovala 93 % p. a. a RPSN činilo 199,70 %. Úvěrová smlouva byla zajištěna řadou smluvních sankcí v neprospěch dlužníka. Pohledávky úvěrující společnosti z této smlouvy byly vymáhány v exekučním řízení vedeném soudním exekutorem [tituly před jménem] [jméno FO], Exekutorský úřad [adresa] pod sp. zn. [spisová značka] na základě exekučního titulu, kterým byl rozhodčí nález [tituly před jménem] [jméno FO] ze dne 22. 7. 2011, č.j. [číslo]. Exekuce byla zastavena usnesením Okresního soudu v [adresa] ze dne 25. 10. 2021, č.j. [spisová značka], z důvodu absolutní neplatnosti rozhodčí doložky, a tudíž nedostatku pravomoci rozhodce v dané věci. Na základě úvěrové smlouvy bylo právnímu předchůdci žalované plněno celkem 100 272,55 Kč (před zahájením exekuce a v jejím průběhu), právní předchůdkyni žalobkyně přitom byla poskytnuta pouze částka 10 000 Kč. Vzhledem k absolutní neplatnosti úvěrové smlouvy náleží právní předchůdkyni žalované pouze částka 10 000 Kč (jistina) a částka 8 955,22 Kč (úrok z prodlení z částky 10 000 Kč za dobu od 2. 2. 2010 do 10. 12. 2021), celkem 18 955,22 Kč. Žalobkyně se tak domáhala vydání bezdůvodného obohacení spočívajícího v rozdílu mezi touto částkou a částkou, která byla právní předchůdkyni žalované vyplacena (100 272,55 Kč).

3. Žalovaná nesouhlasila s tvrzením žalobkyně o absolutní neplatnosti úvěrové smlouvy, poukázala na to, že byla zkoumána úvěruschopnost dlužníka, přestože taková povinnost v té době úvěrujícímu dosud nesvědčila, úrok ve výši 20 % ročně považovala za přiměřený. Z opatrnosti vznesla námitku promlčení uplatněného nároku.

4. Soud I. stupně vzal na základě provedeného dokazování za prokázané, že právní předchůdce žalované coby věřitel uzavřel dne 1. 2. 2010 úvěrovou smlouvu s právní předchůdkyní žalobkyně coby dlužníkem dle § 497 a násl. zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník (dále jen „obch. zák.“), na jejímž základě byla věřitelem dlužníkovi poskytnuta částka 10 000 Kč. Mezi smluvními stranami bylo sjednáno, že poskytnutá částka úvěru bude splácena s navýšením o sjednaný poplatek 6 250 Kč třinácti měsíčními splátkami po 1 250 Kč. Vzhledem k tomu, že se dlužnice dostala do prodlení, zahájila právní předchůdkyně žalované rozhodčí řízení, v němž byl vydán rozhodčí nález, který byl exekučním titulem v následně zahájeném exekučním řízení. Exekuce byla zastavena usnesením Okresního soudu v [adresa] ze dne 25. 10. 2021, č. j. [spisová značka], exekuční soud shledal exekuci nepřípustnou ve smyslu § 268 odst. 1 písm. h) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“) s ohledem na neplatně sjednanou rozhodčí doložku, potažmo nedostatek pravomoci rozhodce rozhodovat o sporu mezi účastníky. Toto usnesení nabylo právní moci dne 10. 12. 2021. Soud I. stupně se ztotožnil se závěrem exekučního soudu ohledně absolutně neplatné rozhodčí doložky a nezpůsobilosti rozhodčího nálezu coby exekučního titulu a dále dospěl k závěru, že předmětná úvěrová smlouva se zjevně příčí dobrým mravům, a to s ohledem na významnou nerovnováhu práv a povinností smluvních stran úvěrové smlouvy v neprospěch dlužníka v postavení spotřebitele. Soud I. stupně vycházel z toho, že poskytnutá jistina 10 000 Kč měla být vrácena s navýšením o 6 250 Kč (62,5 % poskytnuté částky). Byť byl ve smlouvě uveden úrok 20 %, ze smlouvy vyplývala povinnost dlužníka zaplatit výše uvedený poplatek, který soud I. stupně posoudil rovněž jako úplatu za půjčení peněz, tedy v podstatě kapitalizovaný úrok. Soud I. stupně přitom poukázal na to, že daný poplatek byl sjednán za činnosti spojené s poskytnutím půjčky, které nijak nevybočovaly z běžné činnosti poskytovatele úvěrů. Pokud měla být vrácena částka představující 162,5 % poskytnuté částky, posoudil soud I. stupně sjednané úroky jako zjevně nepřiměřené, přesahující úrokovou míru v té době obvyklou. Pro úplnost poukázal i na zjevně nepřiměřenou výši RPSN 199,7 %. Významnou nerovnováhu v postavení smluvních stran shledal i v množství a výši sjednaných smluvních pokut v neprospěch dlužníka spotřebitele, v této souvislosti poukázal na částku vymoženou v exekučním řízení téměř 100 000 Kč. Úvěrovou smlouvu tak shledal absolutně neplatnou dle § 39 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“) s ohledem na přechodná ustanovení § 3028 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“). Nárok žalobkyně na vydání bezdůvodného obohacení spočívajícího v rozdílu mezi vzájemnými plněními posoudil jako nárok na vydání bezdůvodného obohacení dle § 2991 o. z. jako plnění, jehož právní důvod odpadl a shledal jej opodstatněným, a to včetně úroků z prodlení s odkazem na § 1970 o. z. Námitku promlčení důvodnou neshledal. Vycházel přitom z toho, že úvěrová smlouva byla uzavřena dle obch. zák., je tak třeba aplikovat promlčecí lhůtu čtyřletou dle § 397 obch. zák. Počátek běhu této promlčecí doby se v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu odvíjel od právní moci usnesení o zastavení exekuce, tj. od 10. 12. 2021, do podání žaloby dne 21. 10. 2024 tak dosud neskončil. Soud I. stupně přitom odkázal na shodné závěry dalších soudů v obdobných věcech.

5. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto dle § 142 odst. 1 o. s. ř., úspěšné žalobkyni byla přiznána náhrada nákladů řízení za soudní poplatek a náklady právního zastoupení podrobně specifikované v bodu 26 odůvodnění napadeného rozsudku.

6. Proti tomuto rozsudku podala žalovaná včasné blanketové odvolání, které následně doplnila. Uplatnila odvolací důvod dle § 205 odst. 2 písm. g) o. s. ř. Vytýkala soudu I. stupně nesprávné právní posouzení. Nesouhlasila se závěrem soudu I. stupně ohledně neplatnosti úvěrové smlouvy. Poukázala na ust. § 499 obch. zák. umožňující sjednání úplaty za poskytnutí úvěru s tím, že tuto úplatu nelze zaměňovat s úroky z úvěru. Poukázala na to, že smlouvou byl sjednán úrok 20 % p. a., přitom obvyklá úroková míra u bankovních subjektů tehdy činila 14,66 %. V této souvislosti poukázala na judikaturu, která za odporující dobrým mravům považuje úrokovou míru převyšující až trojnásobně běžnou úrokovou míru. O takový případ se v dané věci nejednalo. Vytýkala soudu I. stupně, že posuzoval úvěrovou smlouvu jako celek, pokud některá ujednání považoval za nepřiměřená, měl je posuzovat odděleně. Za nepřiměřenou nepovažovala ani smluvní pokutu, poukázala na judikaturu Nejvyššího soudu k otázce přiměřenosti výše smluvní pokuty, je-li důsledkem dlouhodobého prodlení a s tím spojeným navyšováním. V této souvislosti poukázala i na rizikovost úvěru v porovnání s úvěrem v bankovním sektoru. Nesouhlasila s tím, že je platnost úvěrové smlouvy uzavřené před 15 lety posuzována dnešní optikou. Žalovaná dále nesouhlasila se závěrem soudu I. stupně ohledně počátku běhu promlčecí doby, nesouhlasila se závěrem, že ochuzený se spolehlivě dozví o vzniku bezdůvodného obohacení až okamžikem právní moci rozhodnutí o zastavení exekuce. Namítala, že zastavením exekuce získá ochuzený vědomost pouze o nezpůsobilosti exekučního titulu, nikoliv o (ne)platnosti závazku, který byl vymáhán. Pravomocné rozhodnutí o tom, zda je úvěrová smlouva absolutně neplatná, bude vydáno až v tomto řízení, ochuzený dosud tak spolehlivě neví, zda mu právo na vydání bezdůvodného obohacení náleží. Odkázala na závěry rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 3870/19, v němž byl učiněn závěr o tom, že povinný nemá otálet s požadavkem na vrácení vymoženého plnění v případě zastavení exekuce z důvodů, které se vztahují k počátkům smluvních vztahů, jako je tomu v daném případě. Počátek běhu promlčecí doby se tak měl v daném případě odvíjet od okamžiku, kdy fakticky došlo k přeplacení finanční částky poskytnuté na základě neplatné úvěrové smlouvy. Právní předchůdkyně žalobkyně tak mohla vedle exekučního řízení zahájit i řízení o vydání bezdůvodného obohacení. Namítala, že povinný při přeplácení jistiny (nejpozději při podání návrhu na zastavení exekuce) předpokládal neplatnost úvěrové smlouvy a ve stejném postavení byl v době pravomocného rozhodnutí o zastavení exekuce. Okamžik právní moci zastavení exekuce nepovažovala pro běh promlčecí doby za podstatný, poukázala přitom na to, že v následném nalézacím řízení mohla být úvěrová smlouva shledána platnou. Žalobce se najisto o svém právu na vydání bezdůvodného obohacení dozví až v nynějším řízení, počátek běhu promlčecí doby však nemůže být spojován až s okamžikem pravomocného přiznání tohoto nároku. Žalovaná tak namítala, že běh promlčecí doby se měl odvíjet od okamžiku, kdy došlo k přeplacení finanční částky poskytnuté na základě neplatné úvěrové smlouvy, právní předchůdce žalobkyně tak nemusel vyčkávat až do skončení exekučního řízení, ale měl vést řízení o vydání bezdůvodného obohacení souběžně. Žalovaná dále nesouhlasila ani s aplikací obchodního zákoníku na běh promlčecí doby. Namítala, že v případech, jimiž se Nejvyšší soud v této souvislosti zabýval, se jednalo o vztahy mezi podnikateli; pokud je jednou ze smluvních stran spotřebitel, není k aplikaci promlčecí doby dle obch. zák. důvod. Pokud je smlouva absolutně neplatná, neplatnost by byla dána ex tunc, není tak důvod aplikovat na vztah se spotřebitelem obchodní zákoník. V daném případě tak měla být aplikována subjektivní promlčecí doba dle § 107 obč. zák., v takovém případě by byl nárok promlčen, i kdyby se počátek běhu lhůty odvíjel až od právní moci usnesení o zastavení exekuce. Žádala, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil tak, že žalobu zamítne a přizná žalované náhradu nákladů řízení, případně aby jej zrušil a věc vrátil soudu I. stupně k dalšímu řízení.

7. Žalobkyně ve vyjádření k odvolání s námitkami žalované nesouhlasila. Ohledně absolutní neplatnosti úvěrové smlouvy poukázala na nepřiměřené podmínky smlouvy s tím, že ujednání byla klamavá, pokud byl ve smlouvě uveden úrok 20 %, ačkoliv ve skutečnosti činil 93 % p. a. Tvrzená úplata pouze zakrývala skutečnou výši úrokové sazby. Poukázala na to, že v daném případě k žádné rezervaci finančních prostředků mezi sjednáním úvěru a čerpáním úvěru ve smyslu § 499 obch. zák. nedošlo, peníze byly úvěrujícím subjektem poskytnuty již při podpisu smlouvy. Namítala, že skutečnou výši roční úrokové sazby lze zjistit až z přepočtu podle splátkového kalendáře, ta v daném případě činila již zmíněných 93 % p. a., které více než šestinásobně převyšují tehdejší běžnou úrokovou sazbu 14,5 % p. a. Argumentaci žalované, že výše úplaty není judikaturou nijak omezená, považovala za nemístnou. Poukázala na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1644/21, který se podobnou situací zabýval se závěrem, že i výše úplaty je podstatná při hodnocení přiměřenosti zátěže vyplývající z úvěrové smlouvy, ujednání o úplatě tak podléhá hodnocení ze strany soudů. Obdobně rovněž nález sp. zn. III. ÚS 3725/13. Sjednaná úplata tak musí být zahrnuta do celkového posouzení přiměřenosti úvěrové smlouvy. Poukázala na rovněž nepřiměřenou výši RPSN 199,7 %, když průměrná RPSN úvěrů na spotřebu tehdy činila 15,80 %. Odkázala na závěry Nejvyššího soudu, např. rozsudek sp. zn. 33 Cdo 1201/2012, dle nichž nelze posuzovat práva a povinnosti ze smlouvy o spotřebitelském úvěru odděleně od použitých zajišťovacích prostředků, a další související judikaturu Nejvyššího soudu. Ztotožnila se tak se závěry soudu I. stupně ohledně absolutní neplatnosti úvěrové smlouvy. Ohledně počátku běhu promlčecí doby odkázala na judikaturu Nejvyššího soudu, dle níž teprve na základě výroku o zastavení exekuce lze uzavřít, že plnění, které bylo na povinném vymoženo, oprávněnému nenáleží, odkázala i na aktuální rozhodnutí Nejvyššího soudu z 24. 3. 2025 sp. zn. 33 Cdo 383/2024. Názor žalované, že měl být nárok z bezdůvodného obohacení uplatněn v době probíhající exekuce, považovala za nelogický, taková žaloba by musela být zamítnuta. Žalovanou zmíněnou judikaturu Ústavního soudu považovala za nepřiléhavou s ohledem na odlišné skutkové okolnosti. Nárok považovala za včas uplatněný s tím, že se jedná o bezdůvodné obohacení z právního důvodu, který odpadl dle § 2991 o. z., k uplynutí tříleté subjektivní lhůty tak nedošlo. Současně poukázala na to, že se jednalo o plnění z úvěrové smlouvy dle § 497 obch. zák., obch. zák. přitom obsahuje speciální úpravu promlčení, promlčecí doba je čtyřletá. Ustanovení § 394 odst. 2 obch. zák. nelze použít s ohledem na to, že v daném případě bylo plněno nedobrovolně, čtyřletá promlčecí doba tak nemohla začít běžet dříve, než došlo k pravomocnému rozhodnutí o zastavení exekuce. Závěry soudu I. stupně ohledně běhu promlčecí doby považovala za zcela logické, neboť nejdříve musel být odstraněn důvod plnění. Odkázala rovněž na nedávné rozhodnutí odvolacího soudu sp. zn. 53 Co 131/2025 se shodnými závěry. Žalobkyně dále z opatrnosti poukázala na judikaturu Soudního dvora Evropské unie (dále jen „SDEU“), dle níž je objektivní promlčecí doba (3 či 10 let) příliš krátká na to, aby byl spotřebitel schopen efektivně hájit svá práva přiznaná unijním právem a v souvislosti s tím poukázala na rozsudek odvolacího soudu sp. zn. [spisová značka], v němž odvolací soud právě s odkazem na judikaturu SDEU dospěl k závěru, že objektivní promlčecí dobu nelze v obdobném případě aplikovat. Pokud by se odvolací soud s touto argumentací neztotožnil, žalobkyně namítla rozpor námitky promlčení s dobrými mravy, a to s přihlédnutím k okolnostem, za nichž byla úvěrová smlouva uzavřena a nároky z této smlouvy vymáhány. Poukázala na to, že žalovaná jako profesionál ve svém oboru musela vědět o neplatnosti úvěrových smluv, musela být seznámena s judikaturou ohledně přípustné výše úroků, ochrany spotřebitele, rozhodčích řízení a platnosti rozhodčích nálezů a následných exekucí. Žalovaná tak dlouhodobě úmyslně zachovávala protiprávní stav. Za této situace považovala jí vznesenou námitku promlčení za nemravnou. Žádala, aby odvolací soud napadený rozsudek jako věcně správný potvrdil a přiznal jí náhradu nákladů řízení.

8. Při odvolacím jednání žalobkyně setrvala na svém stanovisku. Žalovaná svou neúčast omluvila, souhlasila s projednáním věci v její nepřítomnosti, odvolací soud proto jednal dle § 101 odst. 3 ve spojení s § 211 o. s. ř. v její nepřítomnosti.

9. Odvolací soud ve smyslu ustanovení § 212 a § 212a odst. 1 a 5 ve spojení s ustanovením § 214 odst. 1 o. s. ř. přezkoumal napadený rozsudek včetně řízení, které předcházelo jeho vydání, a odvolání žalované neshledal důvodným. Soud I. stupně učinil na základě provedeného dokazování odpovídající skutkový závěr, který rovněž v zásadě správně posoudil po stránce právní.

10. Soud I. stupně správně shledal předmětnou úvěrovou smlouvu absolutně neplatnou, správně přitom posuzoval nejen výši deklarovaných úroků, ale všechny další platby, k nimž byl dlužník zavázán, i všechna sankční ujednání pouze v neprospěch dlužníka, která způsobovala významnou nerovnováhu v postavení smluvních stran. Soud I. stupně přitom správně dovodil, že nelze vycházet z výše úroku deklarovaného ve smlouvě 20 % p. a., ale je třeba vyjít z požadované splátky; dlužník měl v daném případě za 13 měsíců zaplatit mimo poskytnuté částky 10 000 Kč dalších 6 250 Kč, tedy 162,5 % poskytnuté částky. Přiléhavě tak poukázal na nepřiměřenou výši RPSN 199,7 %. Soud I. stupně tak správně uzavřel, že se úvěrová smlouva zjevně příčí dobrým mravům, a je tak neplatná dle § 39 obč. zák.

11. Odvolací soud neshledal důvodnou argumentaci žalované, že ve splátkách je kromě úroků zahrnuta též úplata dle § 499 obch. zák., neboť pro postup dle tohoto ustanovení nebyl dán v dané věci důvod. Odvolací soud přitom vycházel z toho, že „úplata dle tohoto ustanovení představuje odměnu věřiteli za to, že po dobu mezi sjednáním smlouvy o úvěru a skutečným čerpáním úvěru musí pro dlužníka rezervovat peněžní prostředky, popřípadě mít zajištěny jejich zdroje“ (PLÍVA, Stanislav. § 499 [Úplata za sjednání závazku]. In: ŠTENGLOVÁ, Ivana, PLÍVA, Stanislav, TOMSA, Miloš a kol. Obchodní zákoník. 13. vydání. Praha: C. H. Beck, 2010.) V daném případě žalobkyně oprávněně namítala, že peníze byly úvěrujícím subjektem poskytnuty již při podpisu smlouvy, k rezervaci finančních prostředků, a tudíž k úplatě za ni, tak nebyl důvod.

12. Soud I. stupně tak dospěl ke správnému závěru, že plněním na základě neplatné úvěrové smlouvy došlo na straně právní předchůdkyně žalované k bezdůvodnému obohacení, pochybil pouze v tom, že nárok na vydání bezdůvodného obohacení posoudil podle současné právní úpravy § 2991 o. z. Závazek k vydání bezdůvodného obohacení se v daném případě řídí právním předpisem účinným v době, kdy právní důvod k plnění vznikl (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5369/2016), tedy § 457 obč. zák. Aplikoval-li tedy soud prvního stupně na uplatněný nárok žalobkyně novou právní úpravu účinnou od 1. 1. 2014, učinil tak nesprávně. To však nemělo žádný vliv na věcnou správnost napadeného rozsudku.

13. Soud I. stupně správně posoudil i námitku promlčení, správně vycházel z čtyřleté promlčecí doby dle § 397 obch. zák. Úvěrová smlouva byla podle § 261 odst. 3 písm. d) obch. zák. tzv. absolutním obchodem. Obchodním závazkovým vztahem je přitom i vztah z bezdůvodného obohacení získaného přijetím plnění z neplatné smlouvy o úvěru, a to i ve vztazích se spotřebiteli (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2003, sp. zn. 29 Odo 813/2001, rozsudek ze dne 24. 7. 2012, sp. zn. 32 Cdo 3337/2010).

14. Soud I. stupně rovněž správně odvíjel běh promlčecí doby od právní moci usnesení o zastavení exekuce v souladu s judikaturou, na niž přiléhavě odkázal (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 7. 2019, sp. zn. 20 Cdo 1227/2019, ze dne 26. 10. 2023, sp. zn. 33 Cdo 1124/2023). Probíhající exekuce představovala právní důvod pro vymáhání plnění, který odpadl až jejím pravomocným zastavením. I když byla exekuce od počátku vedena na základě nezpůsobilého exekučního titulu, jímž byl rozhodčí nález, v době, kdy exekuce probíhala, nemohla právní předchůdkyně žalobkyně uplatnit požadavek na vrácení vymoženého plnění s tvrzením, že se jedná o bezdůvodné obohacení. Teprve právní mocí rozhodnutí o jejím zastavení odpadl právní důvod, na jehož základě bylo plnění vymoženo. Čtyřletá promlčecí lhůta počala běžet tedy od 10. 12. 2021 (právní moc rozhodnutí o zastavení exekuce), žaloba byla podána již dne 21. 10. 2024, k promlčení nároku tak nedošlo.

15. Soud I. stupně nepochybil ani při vypořádání účastníků, výše bezdůvodného obohacení ostatně nebyla účastníky ani sporována.

16. Odvolací soud tedy potvrdil napadený rozsudek jako věcně správný dle § 219 o. s. ř. včetně rovněž správného akcesorického výroku o nákladech řízení.

17. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto dle § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., úspěšné žalobkyni byla přiznána náhrada nákladů odvolacího řízení za 2 úkony (vyjádření k odvolání, účast u jednání dne 2. 10. 2025) po 4 380 Kč dle § 7 a § 11 odst. 1 písm. d) a g) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif (dále jen „AT“), paušální náhradu hotových výdajů 2 x 450 Kč dle § 13 odst. 1 a 4 AT, vše s 21 % DPH dle § 137 odst. 3 o. s. ř. ve výši 2 028,60 Kč, celkem 11 688,60 Kč.