o zaplacení 362 685 Kč s příslušenstvím

1. Napadeným rozsudkem soud I. stupně zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal po žalované zaplacení částky 311 797 Kč spolu se zákonným úrokem specifikovaným v podání žalobce ze dne 24. 10. 2024 (výrok I.) a uložil žalobci povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 48 666,20 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám jejího právního zástupce (výroky II.).

2. Takto rozhodl o žalobě, kterou se žalobce domáhal vydání bezdůvodného obohacení původně ve výši 362 685 Kč s příslušenstvím z důvodu neplatnosti pojistné smlouvy č. [číslo] uzavřené mezi žalobcem a žalovanou dne 5. 6. 2006. Neplatnost pojistné smlouvy spatřoval v neurčitosti smluvních ujednání o rizikovém pojistném a poplatcích, když tato ujednání nelze od ostatního obsahu smlouvy oddělit, proto považoval za neplatnou celou smlouvu.

3. V průběhu řízení bylo řízení částečně zastaveno v důsledku částečného zpětvzetí žaloby co do částky 53 588 Kč se zákonným úrokem z této částky od 14. 11. 2024 do zaplacení a předmětem řízení zůstala částka 311 797 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 14,75 % p. a. z částky 358 985 Kč od 11. 4. 2024 do 13. 11. 2024, z částky 305 397 Kč od 14. 11. 2024 do zaplacení a se zákonným úrokem z prodlení ve výši 12,75 % z částky 6 400 Kč od právní moci usnesení o změně žaloby, tj. od 15.11.2024 do zaplacení.

4. Žalovaná nesouhlasila s tvrzením žalobce o neurčitosti pojistné smlouvy, nesouhlasila ani s vyčíslením bezdůvodného obohacení a vznesla námitku promlčení s ohledem na informace, které žalobce měl již v době uzavření pojistné smlouvy a z Informačních dopisů a Informací k pojistné smlouvě, které žalobci pravidelně zasílala.

5. Na základě provedeného dokazování vzal soud I. stupně za prokázané, že účastníci sjednali dne 5. 6. 2006 pojistnou smlouvu č. [číslo], typ životní pojištění [název] (dále jen "Pojistná smlouva"), jehož obsahovou součástí jsou Všeobecné pojistné podmínky verze [VPP] (dále jen „VPP“) a Doplňkové pojistné podmínky verze [DPP] (dále jen „DPP“), smlouva byla sjednána na dobu určitou (17 let) do 5. 6. 2023 na pojistnou částku pro případ smrti 1 000 000 Kč pro obmyšlenou manželku žalobce. Pojistná smlouva sjednala vedle hlavního životního pojištění také úrazové pojištění žalobce, jeho manželky a jeho dětí. Žalobce za tato úrazová připojištění hradil rizikové pojistné, jehož částka byla uvedena přímo v Pojistné smlouvě. Za tato sjednaná pojištění žalobce hradil měsíční rizikové pojistné ve sjednané výši celkem 306 Kč měsíčně. Žalobce podpisem na smlouvě stvrdil převzetí a seznámení se s VPP a DPP. Žalobce obdržel mimořádné výběry v celkové výši 22 153 Kč. Dále žalobci bylo vyplaceno na několik pojistných událostí 17 190 Kč a dále plnění ve výši 3 700 Kč. Dále byla žalobci vyplacena částka 53 588 Kč poté, kdy skončilo životní pojištění žalobce (dne 5. 7. 2024), protože uplynula doba, na kterou bylo pojištění sjednáno z titulu dožití. O výši KH(TÚM), která slouží k pokrytí nákladové struktury pojištění a rizikového pojistného, byl žalobce každoročně informován prostřednictvím výročních dopisů, počínaje dnem 6. 4. 2008, přičemž počínaje červnem 2017 byly žalobci namísto původních výročních dopisů zasílány informace k pojistné smlouvě, které kromě stavu KH(TÚM) obsahovaly i podrobný rozpis jednotlivých složek KH(TÚM), včetně konkrétních částek strženého rizikového pojistného a nákladů za daný pojistný rok a vyčíslení aktuální výše odkupného.

6. Po právní stránce soud I. stupně věc posoudil s ohledem na přechodná ustanovení § 3028 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), dle zákona o pojistné smlouvě č. 37/2004 Sb. a zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“) jako nárok z titulu bezdůvodného obohacení dle § 451 a násl. obč. zák., neboť pojistnou smlouvu shledal absolutně neplatnou pro neurčitost dle § 37 odst. 1 obč. zák. s tím, že neobsahuje konkrétní ujednání o výši rizikového pojistného za pojištění, tuto výši nelze zjistit ani z DPP či jiných smluvních dokumentů. Vzhledem k tomu, že ujednání o výši rizikového pojistného nelze od ostatního obsahu pojistné smlouvy oddělit, neboť není zjistitelné, jaká část běžného pojistného po odečtení rizikového pojistného má být investována do nákupu podílových jednotek a není-li ujednáno konkrétní rizikové pojistné, nejde vůbec o pojištění, neboť celé běžné pojistné by v takovém případě mělo být investováno, jedná se tak o neplatný právní úkon.

7. Nárok na vydání bezdůvodného obohacení dle § 457 obč. zák. však shledal promlčeným, vycházel přitom z běhu dvouleté subjektivní promlčecí doby dle § 107 odst. 1 obč. zák., která počíná běžet dle konstantní judikatury od okamžiku, kdy se oprávněný skutečně dozví o tom, že došlo k bezdůvodnému obohacení a kdo je získal. Soud I. stupně přitom vycházel z toho, že žalobce neplatnost smlouvy dovozoval výhradně z jejího textu, s nímž byl seznámen v den podpisu. Žalobce se tedy o bezdůvodném obohacení mohl dozvědět již při první platbě pojistného, neboť již v okamžiku uzavírání Pojistné smlouvy měl k dispozici veškeré informace, ze kterých nyní dovozuje její neplatnost z důvodu neurčitých či zneužívajících ujednání. Soud I. stupně tak uzavřel, že žalobci by bylo možné přiznat bezdůvodné obohacení za jím uskutečněné plnění žalované nejvýše za dva roky zpětně od podání návrhu, tj. za období od 18. 6. 2022 do 18. 6. 2024. Za tyto dva roky na straně žalované k bezdůvodnému obohacení nedošlo. Soud I. stupně neshledal opodstatněnou námitku žalobce, že by v daném případě měla být promlčecí doba 10letá, neboť na straně žalované nelze dovodit úmysl bezdůvodně se obohatit na úkor žalobce. Námitku promlčení neshledal rozpornou s dobrými mravy, poukázal na související judikaturu Nejvyššího soudu, dle níž je rozpor s dobrými mravy naplněn tam, kde by námitka promlčení byla výrazem zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil a vůči němuž by za takové situace zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva s důvody, pro které své právo včas neuplatnil. V daném případě nelze dovodit, že by se jednalo o zneužití práva ze strany žalované, poukázal přitom na to, že rozpor námitky promlčení s dobrými mravy je pak třeba dovozovat pouze z okolností, za kterých byla námitka promlčení uplatněna, nikoli z okolností a důvodů, z nichž je dovozován vznik uplatněného nároku. Pokud žalobce odkazoval na rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie (dále jen „SDEU“) SDEU C-485/19, nepovažoval je soud I. stupně v dané věci za aplikovatelné s tím, že SDEU svůj závěr o běhu promlčecí doby založil na jiných skutkových okolnostech spočívajících v závažném defektu smlouvy, a to porušení evropských pravidel týkajících se nepřiměřených podmínek, resp. zneužívajících ustanovení, popřípadě pravidel stanovených na ochranu dlužníků ze spotřebitelských úvěrových smluv vyplývajících z evropských předpisů. Soud I. stupně v této souvislosti poukázal na nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 1984/22, který v obdobné věci rovněž neshledal důvod k aplikaci daného rozhodnutí SDEU o nutnosti stanovení počátku promlčení tak, aby se spotřebitel mohl efektivně domoci svých prostředků hrazených na nevyvážený spotřebitelský úvěr.

8. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto dle § 142 odst. 1 zák. č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen ,,o. s. ř.“), úspěšnému žalobci (zjevně míněno žalované) byla přiznána náhrada nákladů řízení za právní zastoupení podrobně specifikovaných v bodu 40. odůvodnění napadeného rozsudku.

9. Proti tomuto rozsudku podali včasná odvolání oba účastníci. Žalobce podal blanketové odvolání, které následně doplnil. Uplatnil odvolací důvody dle § 205 odst. 2 písm. e) a g) o. s. ř. Vytýkal soudu I. stupně nesprávné zjištění skutkového stavu a nesprávné právní posouzení. Nesouhlasil se závěrem soudu I. stupně ohledně počátku běhu subjektivní promlčecí doby s tím, že je v rozporu s nálezem Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 2127/21 a s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu. Namítal, že soud I. stupně vycházel pouze z dedukce, nikoliv z prokázané vědomosti žalobce o vzniku bezdůvodného obohacení, poukázal přitom zejména na bod 26 a 27 výše uvedeného nálezu. Namítal, že kdyby měl vědomost o neplatnosti Pojistné smlouvy, nehradil by pojistné po dobu 17 let. Důvody neplatnosti jsou právního charakteru, které pro žalobce jako právního laika nebyly seznatelné. Pokud soud I. stupně vycházel z informací k pojistné smlouvě/výročních dopisů, nebylo prokázáno, že žalobce skutečně tyto listiny obdržel a že se seznámil s jejich obsahem. Namítal, že žalovaná žádnou informaci o neplatnosti pojistných smluv svým klientům nesdělila ani sdělit nechtěla. I kdyby žalobce z těchto listin zjistil, že se žalovaná obohacuje, nemohl vědět, že se jedná o bezdůvodné obohacení, to by nejprve musel učinit závěr o neplatnosti smlouvy. Odkázal přitom na nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2429/23. V řízení nebyla prokázána ani žádná následná vědomost žalobce, s níž by bylo možno spojit počátek běhu subjektivní promlčecí doby. V této souvislosti poukázal rovněž na závěry nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2460/17. Další pochybení soudu I. stupně spatřoval v závěru soudu I. stupně o tom, že daný nárok podléhá promlčení v obecné tříleté promlčecí lhůtě. Namítal, že v daném případě nelze aplikovat objektivní promlčecí dobu, poukázal přitom na judikaturu Městského soudu v [adresa] (sp. zn. [spisová značka], sp. zn. [spisová značka], sp. zn. [spisová značka], sp. zn. [spisová značka]), která se odklonila od dřívější rozhodovací praxe, v níž dopad Směrnice Rady 93/13 EHS na obdobné pojistné smlouvy nespatřovala. Žalobce dále namítal rozpor námitky promlčení s dobrými mravy, poukázal na to, že žalovaná měla vědomost o tom, že její formulářové pojistné smlouvy trpí systémovými vadami, a to na základě rozsudku Městského soudu v [adresa] ze dne 14. 11. 2019, sp. zn. [spisová značka]. Od tohoto data inkasovala od pojistníka pojistné, ačkoliv věděla, že inkasuje plnění, které jí nenáleží. Odkázal přitom na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 329/2010. Pokud žalovaná věděla o neplatnosti pojistných smluv, toto pochybení neřešila, řadu let se vědomě bezdůvodně obohacovala na úkor svých klientů, nelze takovému jednání poskytnout právní ochranu v podobě námitky promlčení. Odkázal přitom na závěry rozhodnutí Městského soudu v [adresa] sp. zn. [spisová značka]. Žalobce dále vytýkal soudu I. stupně, že se blíže nezabýval vypořádáním vzájemných plnění účastníků, poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 52/2002, dle něhož k vypořádání vzájemných plnění dochází formálně k okamžiku, kdy nárok na vydání bezdůvodného obohacení vznikl, v okamžiku svého vzniku přitom nemůže být nárok promlčen. Dovozoval tedy, že je třeba zúčtovat veškerá vzájemně poskytnutá plnění, nikoliv pouze nepromlčené pohledávky z titulu bezdůvodného obohacení. Poukázal v této souvislosti na rozhodnutí Městského soudu v [adresa] sp. zn. [spisová značka] a sp. zn. [spisová značka]. V této souvislosti namítal, že z neplatné pojistné smlouvy nemůže být poskytována žádná pojistná ochrana. Pojistná ochrana je pojem, který není v zákoně definován a nemá ekonomický ekvivalent. Žalobce dále vytýkal soudu I. stupně, že se nezabýval existencí zneužívajících smluvních ujednání. Nesprávně právně posoudil ochranu žalobce jako spotřebitele před zneužívajícími smluvními ujednáními. Postupoval tak v rozporu s judikaturou SDEU a s nálezy Ústavního soudu týkající se ochrany spotřebitelů. Namítal, že pojistná smlouva neobsahuje žádnou informaci o výši a způsobu stanovení rizikového pojistného a dalších nákladů a poplatků v napadených smluvních ujednáních. Žalobce nebyl s výší uvedených srážek na vrub kapitálové hodnoty žalovanou seznámen. Napadená smluvní ujednání jsou tak zneužívajícími ujednáními ve smyslu článku 3 Směrnice Rady 93/13 EHS. Poukázal na to, že komplex ujednání o rizikovém pojistném a poplatcích v dané pojistné smlouvě způsobuje, že žalobce nemohl znát cenu pojištění při uzavření smlouvy, takové ujednání naplňuje charakter nepřiměřených smluvních ujednání ve smyslu § 56 odst. 3 písm. i) a g) obč. zák. Poukázal v této souvislosti na rozhodovací praxi Městského soudu v [adresa] (senátu [číslo] a aktuálně ve věci sp. zn. [spisová značka]). Poukázal na rozhodnutí SDEU ve věci C-630/23, dle něhož přezkumu z hlediska zneužívajících ujednání podléhají i ujednání, u nichž byla konstatována neplatnost z jiného důvodu. Pokud takto soud I. stupně nepostupoval, porušil tím právo žalobce na soudní ochranu dle čl. 38 Listiny základních práv a svobod. Pokud by měl odvolací soud pochybnosti o aplikaci Směrnice a judikatury SDEU v předmětné věci, měl by podat žádost SDEU o rozhodnutí o předběžné otázce týkající se výkladu unijního práva. Žádal, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil tak, že uloží žalované povinnost zaplatit žalobci částku 311 797 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 14,75 % p. a. z částky 358 985 Kč od 11. 4. 2024 do zaplacení a se zákonným úrokem z prodlení ve výši 12,75 % p. a. z částky 6 400 Kč od právní moci usnesení o zastavení řízení a změně žaloby do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku a přiznal žalobci náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. Případně aby napadený rozsudek zrušil a věc vrátil soudu I. stupně k dalšímu řízení.

10. Žalovaná svým odvoláním brojila proti nákladovému výroku. Nesouhlasila s vyčíslením svých nákladů tak, jak jej učinil soud I. stupně. Popsala, jak se v průběhu řízení měnil předmět sporu, soud I. stupně tak vycházel z nesprávné tarifní hodnoty a dále nepřiznal náhradu za všechny úkony, které ve věci učinila. Namítala, že učinila dva úkony s tarifní hodnotou 362 685 Kč, 1 úkon s tarifní hodnotou 358 985 Kč a 3 úkony s tarifní hodnotou 311 797 Kč, celkem jí tak vznikly náklady řízení včetně režijních paušálů a DPH ve výši 72 950,90 Kč. Žádala, aby odvolací soud napadený výrok II. změnil tak, že uloží žalobci zaplatit žalované na náhradu nákladů řízení částku 72 950,90 Kč.

11. Žalovaná se dále vyjádřila k odvolání žalobce. Nesouhlasila s jeho námitkami ohledně aplikace nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 2127/21, poukázala na odůvodnění napadeného rozsudku ohledně počátku běhu promlčecí doby, soud I. stupně se otázkou vědomosti žalobce o neplatnosti Pojistné smlouvy zabýval. Pokud žalobce sporoval doručení výročních dopisů a informací k pojistné smlouvě, poukázala na to, že prokázala jejich dodání do sféry dispozice žalobce, to považovala za dostatečné k prokázání skutečnosti, že se žalobce s nimi seznámil. Pokud v odvolání sporoval jejich doručení, jedná se o nepřípustnou novotu. Těmito listinami byl žalobce informován o konkrétní výši kapitálové hodnoty pojištění a způsobu nakládání s hrazeným pojistným, od roku 2017 byly žalobci zasílány informace k pojistné smlouvě, které obsahovaly i rozpis jednotlivých složek kapitálové hodnoty, včetně konkrétních částek strženého rizikového pojistného a nákladů za daný pojistný rok a vyčíslení aktuální výše odkupného. Odkázala na ustálenou rozhodovací praxi Městského soudu v [adresa], dle níž nejpozději v době získání informací z výročního dopisu pojišťovny, které kvůli neurčitým ujednáním pojistné smlouvy nebylo možno přezkoumat, muselo být pojištěnému jasné, že pojistná smlouva neobsahuje potřebná dostatečně určitá ujednání a že jediný subjekt, který se mohl na základě takto vadné smlouvy obohatit, je žalovaná pojišťovna. Žalovaná dále nepovažovala za pochybení soudu I. stupně, pokud neshledal důvod k aplikaci objektivní promlčecí doby, v této souvislosti poukázala na závěry usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2429/23 a navazující rozhodnutí Nejvyššího soudu. Žalovaná se rovněž vyjádřila k námitce žalobce ohledně nemravnosti uplatnění námitky promlčení, závěry soudu I. stupně považovala za souladné s judikaturou Nejvyššího soudu i rozhodovací praxí Městského soudu v [adresa]. Vyjádřila se rovněž k otázce vypořádání bezdůvodného obohacení, rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 52/2002, na něž poukazoval žalobce, považovala za nepřiléhavé, neboť se nezabývalo otázkou promlčení. Vypořádání je nutno provést pouze v rámci dosud nepromlčených plnění účastníků řízení. Způsob zúčtování požadovaný žalobcem by vedl k popření účelu námitky promlčení. V případě vypořádání bezdůvodného obohacení nemohla být žaloba důvodná, neboť nepromlčená plnění žalované převyšovala nepromlčená plnění žalobce. Vyjádřila se dále k požadavku žalobce na přezkum tzv. zneužívajících ujednání. V této souvislosti poukázala na závěry rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 499/2023, které byly aprobovány i Ústavním soudem (IV. ÚS 2429/23). Závěr žalobce, že je-li ujednání neurčité, je současně také zneužívající ve smyslu Směrnice Rady č. 93/13/EHS, je tak v rozporu s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu i Ústavního soudu, ale také s praxí SDEU. Položení předběžné otázky tak považovala za nepřípustné. Žádala, aby odvolací soud napadený rozsudek ve výroku o věci samé jako věcně správný potvrdil.

12. Při odvolacím jednání účastníci setrvali na svých stanoviscích. Žalobce dále poukázal na rozhodnutí SDEU ve věci C-630/23. Žalovaná poukázala na aktuální rozhodnutí odvolacího soudu sp. zn. [spisová značka] a sp. zn. [spisová značka].

13. Odvolací soud ve smyslu ustanovení § 212 a § 212a odst. 1 a 5 ve spojení s ustanovením § 214 odst. 1 o. s. ř. přezkoumal napadený rozsudek včetně řízení, které předcházelo jeho vydání, a odvolání žalobce neshledal důvodným, důvodným shledal pouze odvolání žalované směřující proti nákladovému výroku. Soud I. stupně učinil na základě provedeného dokazování odpovídající skutkový závěr, který rovněž v zásadě správně posoudil po stránce právní.

14. Odvolací soud vycházel ze skutkového stavu zjištěného soudem I. stupně, který pouze dílčím způsobem doplnil ohledně plnění ze strany žalobce. Z přehledu předloženého žalobcem jako přílohu k žalobě vzal za prokázané, že žalobce platil pojistné ve výši 2 054 kč měsíčně počínaje červnem 2006 do června 2014 včetně, následně platil 1 600 Kč měsíčně, naposledy v únoru 2024 (8. 2. 2024).

15. Odvolací soud shledal správným právní závěr soudu I. stupně o absolutní neplatnosti pojistné smlouvy i promlčení nároku žalobce na vydání bezdůvodného obohacení. Soud prvního stupně aplikoval náležitou právní úpravu, účinnou ke dni uzavření předmětné pojistné smlouvy. Dle § 3028 odst. 3 a § 3036 o. z. se posuzovaný nárok včetně běhu lhůt a dob řídí dosavadními právními předpisy, tj. právní úpravou obč. zák. a zákona č. 37/2004 Sb., o pojistné smlouvě.

16. Odvolací soud shledal zcela správným závěr soudu I. stupně o neurčitých ujednáních Pojistné smlouvy, pokud neobsahovala ujednání o výši rizikového pojistného, kterou nebylo možno zjistit ani z DPP či jiných dokumentů pojišťovny. Nebylo tak zjistitelné, jaká část běžného pojistného má být určena k investování. Ujednání o výši rizikového pojistného přitom nebylo možno od ostatního obsahu Pojistné smlouvy oddělit, závěr o neplatnosti je tudíž třeba vztáhnout na celou Pojistnou smlouvu. Soud I. stupně tak správně shledal danou Pojistnou smlouvu neplatnou pro neurčitost dle § 37 odst. 1 obč. zák.

17. Odvolací soud shledal rovněž správným jeho závěr o aplikaci dvouleté subjektivní promlčecí doby dle § 107 odst. 1 obč. zák. Byť soud I. stupně přesně nespecifikoval počátek běhu promlčecí doby, je zjevné, že informovanost žalobce o okolnostech, z nichž bylo možno neurčitost ujednání, a tudíž neplatnost Pojistné smlouvy, odvíjel z obsahu Pojistné smlouvy ve spojení s obsahem výročních dopisů a zejména informací k pojistné smlouvě, které byly žalobci zasílány počínaje měsícem červnem 2017 a které obsahovaly i podrobný rozpis jednotlivých složek KH(TÚM) včetně konkrétních částek strženého rizikového pojistného a nákladů za daný pojistný rok a vyčíslení aktuální výše odkupného i vysvětlení, jakým způsobem je s pojistným nakládáno. Minimálně v době doručení těchto informací měl žalobce vědomost o skutkových okolnostech, z nichž dovozoval neplatnost Pojistné smlouvy, a musel mít rovněž vědomost o tom, že subjektem, jemuž tím vzniká bezdůvodné obohacení, může být pouze žalovaná. V této souvislosti žalovaná oprávněně namítala, že žalobce je vysokoškolsky vzdělán, Pojistnou smlouvu uzavíral v postavení finančního ředitele, lze tak u něj předpokládat vyšší míru orientace ve finančních záležitostech než u běžného spotřebitele. Počátek běhu subjektivní promlčecí doby by měl být odvíjen od konkrétních objektivizovatelných skutečností, nikoliv až od okamžiku, kdy konkrétní účastník právního vztahu výslovně prohlásí vědomost o neplatnosti konkrétní smlouvy.

18. Pokud žalobce v odvolacím řízení namítal, že výroční dopisy a informace k pojistné smlouvě mu doručeny nebyly, žalovaná oprávněně namítala, že prokázala jednotlivými e-maily, že byly doručeny do sféry dispozice žalobce. Odvolací soud shodně se soudem I. stupně tak považoval za prokázané, že se s nimi žalobce seznámil. Pokud žalobce až v odvolání zpochybnil jejich doručení, jednalo se o nepřípustnou novotu ve smyslu § 205a o. s. ř., jak žalovaná oprávněně namítala.

19. Ke splnění předpokladů pro počátek běhu subjektivní promlčecí doby pak nemůže dojít předtím, než bezdůvodné obohacení vůbec vznikne. Subjektivní promlčecí doba proto může začít běžet nejdříve s počátkem lhůty objektivní. Objektivní promlčecí doba dle § 107 odst. 2 obč. zák. v daném případě běžela od jednotlivých plnění poskytnutých účastníky. Rovněž subjektivní promlčecí doba tedy počala běžet od jednotlivých plateb pojistného následujících po poskytnutí informací k pojistné smlouvě, které byly žalobci zasílány od června 2017. Za této situace soud I. stupně správně uzavřel, že za nepromlčená plnění lze považovat pouze ta plnění, k nimž došlo v době dvou let před podáním žaloby, tj. od 18. 6. 2022. Za tuto dobu na straně žalované žádné bezdůvodné obohacení nevzniklo.

20. I kdyby však nebylo možno dovodit subjektivní vědomost žalobce o neplatnosti smlouvy a vzniku bezdůvodného obohacení, bylo by na místě shledat žalobcův nárok promlčený v důsledku uplynutí tříleté objektivní promlčecí doby dle § 107 odst. 2 obč. zák. Objektivní promlčecí doba běžela od jednotlivých plnění žalobce, za nepromlčená plnění by tak bylo možno považovat pouze ta plnění, k nimž došlo v době tří let před podáním žaloby, tj. od 18. 6. 2021. Ani za tuto dobu na straně žalované žádné bezdůvodné obohacení nevzniklo.

21. Odvolací soud v této souvislosti zvažoval, zda lze s ohledem na evropskou legislativu a judikaturu objektivní promlčecí dobu na tento případ aplikovat a dospěl k závěru, že ano, a to s ohledem na to, že v daném případě nebyla neplatnost shledána z důvodu zneužívajících ujednání, ale z důvodu jejich neurčitosti. Vycházel přitom z toho, že Nejvyšší soud se této otázce věnoval v rozsudku ze dne 31. 5. 2023, sp. zn. 33 Cdo 499/2023, přičemž dospěl k závěru, že „spočívá-li důvod neplatnosti dotyčné pojistné smlouvy v absenci určitého ujednání (ve smyslu § 37 obč. zák. jde o vadu projevu, spočívající v tom, že určité ujednání, jež má přímý dopad na celou smlouvu, ve smlouvě obsaženo není), pak takové (chybějící, neexistující) ujednání logicky vzato nelze podrobit přezkumu z hlediska jeho přiměřenosti podle § 56 odst. 1 obč. zák. (zda nejde o jednání, jež v rozporu s požadavkem poctivosti způsobuje významnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran)“. K tomu obdobně srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2024, č. j. 33 Cdo 3113/2023, neboť v tam posuzované věci obdobně jako ve zde projednávané věci byla smlouva o investičním životním pojištění shledána absolutně neplatnou pro neurčitost ujednání spočívající v tom, že smlouva neobsahuje určení výše a způsobu stanovení rizikového pojistného a počátečních, správních a inkasních nákladů.

22. Z výše uvedených důvodů odvolací soud neshledal ani důvodnou námitku žalobce, že se soud I. stupně v dané věci nezabýval existencí zneužívajících ujednání a nepovažoval rovněž za přiléhavou argumentaci žalobce rozhodnutím SDEU ve věci C-630/23, v němž se SDEU zabýval zneužívajícími ujednání ve spotřebitelských smlouvách. Tyto závěry tak na danou věc nedopadají. Odvolací soud tak v dané věci neshledal důvod k podání žádosti SDEU o rozhodnutí o předběžné otázce, neboť v dané věci nevznikly pochybnosti o výkladu unijního práva.

23. Pokud žalobce na podporu své argumentace poukazoval na rozhodnutí zdejšího soudu se shodnou argumentací, odvolací soud se s nimi v dané věci neztotožnil, vycházel naopak z toho, že shodným způsobem bylo v obdobných věcech rozhodnuto např. pod sp. zn. [spisová značka], sp. zn. [spisová značka], sp. zn. [spisová značka], sp. zn. [spisová značka], sp. zn. [spisová značka].

24. Odvolací soud neshledal pochybení ani v závěru soudu I. stupně, že námitku promlčení nelze v daném případě považovat za rozpornou s dobrými mravy, přičemž přiléhavě odkázal na judikaturu Nejvyššího soudu. Správně dovodil, že na rozpor s dobrými mravy lze usuzovat pouze z okolností, za nichž byla námitka promlčení vznesena, nikoliv okolností a důvodů, z nichž je dovozován vznik nároku. Pokud žalobce odkazoval na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 329/2010, odvolací soud nepovažoval tyto závěry v dané věci za přiléhavé s ohledem na odlišné skutkové okolnosti. V daném případě oba účastníci dlouhodobě jednali v souladu s Pojistnou smlouvou v přesvědčení o její platnosti, žalobce platil pojistné a v průběhu doby čerpal pojistná plnění. Na straně žalované nelze dovodit, že by od počátku přijímala pojistné s vědomím o neplatnosti Pojistné smlouvy a že by se tak vědomě obohacovala na úkor žalobce, žalované nelze klást k tíži, že jednala nadále v souladu s Pojistnou smlouvou i poté, co ohledně jiné pojistné smlouvy obdobného charakteru byla konstatována její neplatnost. Žalovaná v této souvislosti oprávněně namítala individuální charakter každé smlouvy. Vznesení námitky promlčení ze strany žalované tak nelze považovat za zneužití práva.

25. Žalobce však oprávněně namítal, že soud I. stupně neprovedl dostatečným způsobem vypořádání účastníků, tedy že nespecifikoval, k jakým plněním v rozhodné době došlo. Nejednalo se však o vadu, kterou by nebylo možno zhojit v odvolacím řízení. Jak odvolací soud zjistil, žalobce platil pojistné 1 600 Kč měsíčně, za dobu od 18. 6. 2022 do 8. 2. 2024 zaplatil 20 x 1 600 Kč, tedy 32 000 Kč, v dalším období již žádné pojistné neplatil, v této době přitom obdržel od žalobkyně 53 588 Kč. Je tak zřejmé, že na straně žalované při aplikaci subjektivní dvouleté promlčecí doby bezdůvodné obohacení nevzniklo. Ani při aplikaci objektivní tříleté promlčecí doby by nebylo možno dojít k závěru o bezdůvodném obohacení na straně žalované. Žalobce zaplatil na pojistném za dobu od 18. 6. 2021 do 8. 2. 2024 celkem 32 x 1 600 Kč, tedy 51 200 Kč, v této době přitom obdržel od žalobkyně 53 588 Kč. Pokud žalobce odkazoval na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 52/2002, žalovaná oprávněně namítala, že toto rozhodnutí Nejvyššího soudu se nezabývalo otázkou promlčení nároku na vydání bezdůvodného obohacení, nelze jej tak v dané věci aplikovat.

26. Ze všech těchto důvodů shledal odvolací soud napadený rozsudek ve výroku o věci samé věcně správným, proto jej dle § 219 o. s. ř. potvrdil.

27. V závislosti na výsledku sporu byla rovněž správně přiznána náhrada nákladů řízení úspěšné žalované. Avšak, jak již bylo uvedeno, žalovaná důvodně namítala nesprávně určenou výši těchto nákladů řízení. Žalovaná učinila v řízení před soudem I. stupně 6 úkonů, přičemž tarifní hodnota se v průběhu sporu dvakrát změnila. Žalované vznikly v řízení před soudem I. stupně náklady za právní zastoupení za odměnu advokáta za 2 úkony (převzetí zastoupení a vyjádření k žalobě) z tarifní hodnoty 362 685 Kč po 9 780 Kč, za 1 úkon z tarifní hodnoty 358 985 Kč (po částečném zpětvzetí částky 3700 Kč) za vyjádření k replice ze dne 13. 11. 2024 ve výši 9740 Kč a 3 úkony z tarifní hodnoty 311 588 Kč (po částečném zpětvzetí o 53 588 Kč) po 9 580 Kč (účast u jednání 29. 4. 2025 a 5. 6. 2025 a vyjádření ze dne 2. 6. 2025) dle § 7 a § 11 odst. 1 písm. a), d) a g) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif (dále jen „AT“). Žalované dále náleží paušální náhrada hotových výdajů 3 x po 300 Kč za úkony učiněné do 31. 12. 2024 a 3 x po 450 Kč za úkony učiněné po 1. 1. 2025 dle § 13 odst. 1 a 4 AT a 21 % DPH dle § 137 odst. 3 o. s. ř. ve výši 12 660,90 Kč, celkem 72 950,90 Kč.

28. Odvolací soud tak změnil napadený rozsudek ve výroku o nákladech řízení dle § 221a o. s. ř. tak, že jejich výše činí 72 950,90 Kč, jinak jej jako věcně správný rovněž potvrdil dle § 219 o. s. ř.

29. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto dle § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., úspěšné žalované byla přiznána rovněž náhrada nákladů odvolacího řízení. Žalované vznikly náklady řízení za 2 úkony (vyjádření k odvolání žalobce a účast u odvolacího jednání) po 9 580 Kč, 1 úkon v poloviční výši (odvolání proti výroku o nákladech řízení) dle § 11 odst. 2 písm. c) AT, paušální náhradu hotových výdajů 3 x po 450 Kč a 21 % DPH ve výši 5 313 Kč, celkem 30 613 Kč.