o určení vlastnického práva

1. Napadeným rozsudkem soud I. stupně zamítl žalobu s návrhem, aby soud určil, že žalobkyně je vlastníkem nemovitostí ve výroku specifikovaných (výrok I.) a uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení částku 165 250 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám jeho zástupkyně (výrok II.).

2. Takto rozhodl o žalobě, kterou se žalobkyně domáhala určení, že je vlastníkem těchto nemovitostí s tím, že se žalovaným uzavřela dne 10. 4. 2024 kupní smlouvu, na jejímž základě se žalovaný zavázal na ni převést tyto nemovitosti za kupní cenu 4 500 000 Kč. Následně však žalovaný od kupní smlouvy odstoupil dne 30. 4. 2024. Návrh na vklad vlastnického práva žalobkyně do katastru nemovitostí tak Katastrální úřad pro [adresa] zamítl. Žalobkyně považovala odstoupení od smlouvy za účelové vedené snahou zmařit provedení vkladu do katastru nemovitostí, k odstoupení od smlouvy nebyl dán důvod. Kupní smlouvu tak považovala za platnou. Naléhavý právní zájem na určení svého vlastnického práva spatřovala v tom, že se její vlastnické právo stalo nejistým.

3. Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby. Namítal, že v zákonné lhůtě nebyla podána žaloba, řízení před katastrálním úřadem bylo pravomocně ukončeno, žalobkyně měla uplatnit svůj nesouhlas s odstoupením od smlouvy v rámci žaloby dle § 18 odst. 5 zákona č. 256/2013 Sb., o katastru nemovitostí, jestliže tak neučinila, je žalovaný oprávněně veden v katastru nemovitostí jako vlastník. Žalovaný dále namítal nepřiměřenost kupní ceny, nejednal s jednatelem žalobkyně, ale s panem [jméno FO], který si od něj navíc půjčil finanční prostředky, v kupní smlouvě nebylo zakotveno jeho právo užívat nemovitost, jak bylo domluveno.

4. Žalobkyně k tomu uvedla, že pan [jméno FO] je osoba zabývající se zprostředkováním obchodu a služeb, na žalovaného nebyl vyvíjen žádný nátlak, cena odpovídala hodnotě nemovitostí s ohledem na její faktické a právní vady.

5. Po provedeném dokazování dospěl soud I. stupně k závěru, že žaloba na určení vlastnického práva nebyla podána po právu. S ohledem na charakter určovací žaloby se zabýval otázkou naléhavého právního zájmu na požadovaném určení dle § 80 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“) s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu a shledal, že žalobkyně má naléhavý právní zájem na určení svého vlastnického práva s ohledem na to, že v katastru nemovitostí je jako vlastník zapsán žalovaný.

6. Dále se zabýval aktivní věcnou legitimací žalobkyně, tedy zda jí svědčí vlastnické právo k daným nemovitostem. Vycházel přitom z ust. § 1105 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“) a související judikatury Nejvyššího soudu. Poukázal na to, že u kupní smlouvy o převodu vlastnického práva se rozlišují její obligační a věcně právní účinky. Při vzniku vlastnického práva k nemovitostem evidovaným v katastru nemovitostí na základě smlouvy je třeba rozlišovat právní důvod nabytí vlastnického práva a právní způsob jeho nabytí. I když ze smlouvy o převodu nemovitostí (kupní smlouvy) vznikají jejím účastníkům práva a povinnosti, ke vzniku vlastnického práva podle ní nedochází, ten nastává až vkladem vlastnického práva do katastru nemovitostí. Kupní smlouva nemá účinek převodní, ale pouze obligační. Dle § 1105 o. z. má vklad do katastru konstitutivní účinky. Soud I. stupně uzavřel, že v daném případě nastaly obligační účinky kupní smlouvy ze dne 10. 4. 2024, nenastaly však účinky věcně právní. Bez povolení vkladu vlastnického práva účinky věcně právní nenastaly, žalobkyně se nestala vlastníkem uvedených nemovitostí. Soud I. stupně poukázal na to, že věcně právní účinky kupní smlouvy jsou spojeny se zápisem (vkladem) do katastru nemovitostí, nemohou být nahrazeny jinou právní skutečností. Rozhodnutí soudu o určení vlastnického práva má pouze deklaratorní povahu, konstatuje existující hmotné právo, nemůže konstituovat neexistující právo. V určovací žalobě dle § 80 o. s. ř. soud není oprávněn změnit či nahradit rozhodnutí katastrálního úřadu o zamítnutí návrhu na vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí. K tomu slouží žaloba podle páté části o. s. ř. Pokud žalobkyně rozhodnutí katastrálního úřadu o zamítnutí návrhu na vklad vlastnického práva k předmětným nemovitostem řádně a včas nenapadla, je pro soud pravomocné rozhodnutí katastrálního úřadu v této věci závazné dle § 135 odst. 2 o. s. ř. Poukázal na to, že s ohledem na deklaratorní povahu určovací žaloby je pro její úspěch nezbytné, aby v době vydání rozsudku právo (v daném případě vlastnické) již existovalo. Tak tomu v daném případě nebylo, pokud žalobkyně nebyla jako vlastník předmětných nemovitostí v katastru zapsána, nestala se ve smyslu § 1105 o. z. jejich vlastníkem. Nemůže se tak úspěšně domáhat určení svého vlastnického práva k nim. Žalobkyně se svým požadavkem de facto domáhá nahrazení rozhodnutí katastrálního úřadu, což je nepřípustné. Žalobu tedy zamítl, přičemž se již pro nadbytečnost nezabýval otázkou platnosti odstoupení od kupní smlouvy či postavením žalovaného coby spotřebitele.

7. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto dle § 142 odst. 1 o. s. ř., úspěšnému žalovanému byla přiznána náhrada nákladů řízení, a to nákladů za právní zastoupení specifikovaných v odst. 37 odůvodnění napadeného rozsudku.

8. Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně včasné blanketové odvolání, které následně doplnila. Uplatnila odvolací důvody dle § 205 odst. 2 písm. b) až g) o. s. ř. Vytýkala soudu I. stupně absenci poučení dle § 118a odst. 2 o. s. ř. Poukázala na to, že nezapsáním vlastnického práva do katastru nemovitostí na základě neplatného odstoupení od smlouvy došlo k nepřiměřenému zásahu do jejích práv. Nesouhlasila s tím, že by žaloba dle § 18 odst. 5 katastrálního zákona byla jedinou právní obranou k zajištění vlastnického práva. Poukázala na to, že samotná žaloba dle části páté o. s. ř. by nevyřešila všechny sporné otázky mezi stranami a pouze by vyvolala další navazující řízení, jak ostatně připustil i soud I. stupně. Poukázala na smysl určovací žaloby eliminovat stav ohrožení práva či nejistoty v právním vztahu, když k odpovídající nápravě nelze dospět jinak. Pokud měl soud I. stupně za to, že žalobě nelze vyhovět, měl o tom žalobkyni poučit dle § 118a odst. 2 o. s. ř. Rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 3877/2018, na které soud I. stupně odkázal, považovala za nepřiléhavé, neboť Nejvyšší soud se otázkou možnosti soudního přezkumu správnosti postupu správních orgánů v tomto rozhodnutí nezabýval, naopak tento rozsudek dává za pravdu žalobkyni ohledně možností použití určovací žaloby. V daném případě určovací žaloba eliminuje minimálně tři paralelní řízení (určení neplatnosti právního jednání, nový návrh na vklad do katastru nemovitostí, žaloba dle části páté o. s. ř. nebo určení platnosti kupní smlouvy). Namítala, že by mělo být zohledněno i ust. § 6 odst. 2 o. z., dle něhož nikdo nesmí těžit ze svého nepoctivého nebo protiprávního jednání. Žádala, aby odvolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil soudu I. stupně k dalšímu řízení.

9. Žalovaný se ve vyjádření k odvolání žalobkyně ztotožnil se závěry soudu I. stupně, k postupu dle § 118a odst. 2 o. s. ř. neshledával důvod. Poukázal na to, že již od počátku tvrdil a dokládal absenci aktivní věcné legitimace žalobkyně, nadto ani případná realizace poučovací povinnosti soudu by nemohla vést k jinému výsledku sporu. Nesouhlasil s tím, že by došlo k nepřiměřenému zásahu do vlastnictví žalobkyně, když vlastnictví k daným nemovitostem žalobkyni platně nevzniklo. Poukázal na to, že žalobkyně se v odvolání domáhá existence naléhavého právního zájmu na určovací žalobě, nedostatek věcné legitimace nikterak nezpochybňuje. Žádal, aby odvolací soud napadený rozsudek jako správný potvrdil.

10. Při odvolacím jednání účastníci setrvali na svých stanoviscích. Žalobkyně dále namítala nesprávný výpočet nákladů řízení s tím, že soud I. stupně vycházel z nesprávné tarifní hodnoty.

11. Odvolací soud ve smyslu ustanovení § 212 a § 212a odst. 1 a 5 ve spojení s ustanovením § 214 odst. 1 o. s. ř. přezkoumal napadený rozsudek včetně řízení, které předcházelo jeho vydání, a odvolání žalobkyně neshledal důvodným. Soud I. stupně učinil na základě provedeného dokazování odpovídající skutkový závěr, který rovněž správně posoudil po stránce právní.

12. Odvolací soud se plně ztotožnil s jeho závěrem, že žaloba na určení vlastnického práva je žalobou deklaratorní, aby byl žalobce úspěšný, musí mít v konkrétním případě naléhavý právní zájem na požadovaném určení a musí být prokázáno, že ke dni rozhodnutí soudu byl držitelem práva, jehož určení se domáhá, v daném případě vlastnického práva k předmětným nemovitostem. Shodně se soudem I. stupně má odvolací soud za splněný předpoklad naléhavého právního zájmu na požadovaném určení, nikoliv však existenci vlastnického práva žalobkyně.

13. Podle § 1105 o. z., převede-li se vlastnické právo k nemovité věci zapsané ve veřejném seznamu, nabývá se věc do vlastnictví zápisem do takového seznamu.

14. Soud I. stupně správně aplikoval toto ustanovení, pokud dovodil, že pokud v daném případě k zápisu (vkladu) do katastru nemovitostí nedošlo, žalobkyně vlastnické právo k předmětným nemovitostem nenabyla. Nemohlo tedy být rozhodnutím soudu určeno (deklarováno), že je jejich vlastníkem.

15. K poučení dle § 118a odst. 2 o. s. ř. nebyl v daném případě důvod, když skutková tvrzení a zjištění postačovala pro rozhodnutí soudu o žalobě. Odvolací soud v této souvislosti odkazuje na judikaturu Nejvyššího soudu, mimo jiné též rozsudek sp. zn. 22 Cdo 3877/2018, dle níž ,,K poučení podle § 118a odst. 2 o. s. ř. je třeba přistoupit pouze v případě, že soud uvažuje o posouzení předmětu řízení podle jiných hmotněprávních norem, než odpovídá názoru účastníka, jímž není navíc soud vázán, vyvolá-li tento nesoulad v právní kvalifikaci potřebu doplnění dalších skutkových tvrzení [srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 11. 4. 2006, sp. zn. 21 Cdo 1586/2005, ze dne 23. 6. 2010, sp. zn. 23 Cdo 721/2008, a ze dne 11. 1. 2016, sp. zn. 32 Cdo 137/2014 (všechny dostupné na www.nsoud.cz)]. Postačují-li ovšem v řízení přednesená tvrzení a navržené (či nenavržené, ale provedené) důkazy pro objasnění skutkové stránky věci i při případném jiném právním názoru soudu, není potřeba k poučení podle ustanovení § 118a odst. 2 o. s. ř. přistupovat [srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2006, sp. zn. 22 Cdo 2335/2005, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2003, sp. zn. 21 Cdo 121/2003 (obojí dostupné na www.nsoud.cz)]“. Tak tomu bylo i v daném případě, kdy na základě tvrzení žalobkyně a provedeného dokazování bylo možno rozhodnout, žaloba nebyla zamítnuta pro neunesení břemene tvrzení či břemene důkazního. Poučení o jiném právním názoru soudu ve smyslu § 118a odst. 2 o. s. ř. tak nebylo na místě.

16. Pokud žalobkyně zdůrazňovala smysl určovací žaloby s odkazem na související judikaturu, pak tato argumentace byla podstatná pro prokázání naléhavého právního zájmu žalobkyně na určovací žalobě. Ten však byl soudem I. stupně a stejně tak i soudem odvolacím shledán. Žaloba nebyla zamítnuta pro nedostatek naléhavého právního zájmu, ale pro neexistenci vlastnického práva žalobkyně k předmětným nemovitostem v době rozhodnutí soudu I. stupně. V tomto směru nedošlo k žádné změně ani v průběhu odvolacího řízení.

17. Soud I. stupně rovněž správně uzavřel, že soudy nemohou v občanskoprávním řízení přezkoumávat správnost postupu správních orgánů s odkazem na judikaturu (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2018, sp. zn. 22 Cdo 3877/2018). Žalobkyně sice oprávněně namítala, že takovýto závěr nebyl v tomto rozhodnutí Nejvyššího soudu výslovně uveden, nicméně vyplývá z další navazující judikatury Nejvyššího soudu, která na toto rozhodnutí v tomto smyslu odkazuje (srov. např. usnesení ze dne 18. 9. 2019, sp. zn. 22 Cdo 3703/2017).

18. Odvolací soud tedy napadený rozsudek jako věcně správný potvrdil dle § 219 o. s. ř. včetně rovněž správného akcesorického výroku o nákladech řízení.

19. Odvolací soud neshledal důvodnou ani námitku žalobkyně ohledně nesprávného výpočtu nákladů řízení. Soud I. stupně správně vycházel z hodnoty předmětu řízení 4 500 000 Kč jako tarifní hodnoty za úkony učiněné do 31. 12. 2024 dle § 8 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif (dále jen „AT“), ve znění účinném do 31. 12. 2024. Postupoval tak v souladu s judikaturou Ústavního soudu, která dovodila, že je-li předmětem řízení určení vlastnického práva k nemovitostem, jedná se o plnění penězi ocenitelné a nelze proto aplikovat § 9 odst. 3 písm. a) advokátního tarifu (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 23. 2. 2011, sp. zn. IV. ÚS 1332/07). Následně však došlo k novele advokátního tarifu, s účinností od 1. 1. 2025 se dle § 9a odst. 1 písm. d) AT ve věcech určení, zda tu je právní vztah nebo právo, jde-li o nemovitou věc, považuje za tarifní hodnotu výše peněžitého plnění nebo cena věci anebo práva, nejvýše však částka 500 000 Kč. Soud I. stupně tak zcela správně při výpočtu náhrady nákladů řízení vycházel z odměny advokáta za úkony učiněné do 31. 12. 2024 ve výši 26 300 Kč (z tarifní hodnoty 4 500 000 Kč) a za úkony učiněné po 1. 1. 2025 ve výši 10 300 Kč (z tarifní hodnoty 500 000 Kč). S účinností od 1. 1. 2025 byla dále navýšena paušální náhrada hotových výdajů z 300 Kč na 450 Kč. I tuto skutečnost soud I. stupně při výpočtu náhrady nákladů řízení řádně zohlednil. Odvolací soud neshledal pochybení soudu I. stupně ani v nepřiznání náhrady za některé úkony, které považoval za neúčelné. Ohledně přesného výpočtu celkové výše a specifikace jednotlivých úkonů odvolací soud pro stručnost odkazuje na odůvodnění napadeného rozsudku (odst. 37).

20. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto dle § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., úspěšnému žalovanému byla přiznána náhrada nákladů odvolacího řízení za 2 úkony (vyjádření k odvolání, účast u jednání dne 18. 9. 2025) po 10 300 Kč dle § 7 a § 9a odst. 1 písm. d) AT, ve znění účinném od 1. 1. 2025, paušální náhradu hotových výdajů 2 x 450 Kč dle § 13 odst. 1 a 4 AT, ve znění účinném od 1. 1. 2025, a náhradu za ztrátu času ve výši 5 150 Kč za účast u jednání 11. 9. 2025, které bylo odročeno bez projednání věci, dle § 14 odst. 2 AT, celkem 26 650 Kč.