o náhradu škody ve výši 821 000 Kč s příslušenstvím

1. Napadeným rozsudkem soud I. stupně zamítl žalobu proti druhé žalované, tj. České republice – [orgán] (výrok I.), uložil žalobci povinnost zaplatit druhé žalované náklady soudního řízení ve výši 750 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok II.), uložil prvé žalované povinnost zaplatit žalobci částku 786 582,33 Kč spolu s 15 % úrokem od 3. 8. 2023 do zaplacení do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok III.), ohledně částky 14 336,67 Kč s 15 % úrokem od 3. 8. 2023 do zaplacení žalobu ve vztahu mezi žalobcem a prvou žalovanou zamítl (výrok IV.), ve vztahu mezi žalobcem a prvou žalovanou uložil prvé žalované povinnost zaplatit žalobci náklady soudního řízení k rukám jeho zástupce ve výši 185 826,50 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok V.) a řízení částečně zastavil ohledně částky 20 181 Kč s příslušenstvím – 15 % úrokem z této částky od 3. 8. 2023 do zaplacení (výrok VI.).

2. Takto rozhodl o žalobě, kterou se žalobce domáhal zaplacení částky 821 100 Kč s příslušenstvím s tím, že se jedná o ušlý zisk z titulu nezákonného rozhodnutí [funkce] [právnická osoba] (dále jen „[funkce] [právnická osoba]“) ze dne 11. 11. 2020, kterým byl odvolán z [funkce] [funkce] [právnická osoba]. Žalovaná částka představovala výši odměny za listopad 2020 až červenec 2022, kterou by žalobce získal nebýt tohoto odvolání.

3. Prvá žalovaná nárok neuznala. Zpočátku sporovala věcnou nepříslušnost obvodního soudu s tím, že se jedná o rozhodnutí vrchnostenské povahy, nárok žalobce by měl být posuzován dle zákona č. 82/1998 Sb., za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím tak odpovídá stát. Potvrdila, že došlo k odvolání členů [funkce] [funkce] [právnická osoba] usnesením č. 225/18/20, na základě správní žaloby bylo toto usnesení zrušeno, žádné nové rozhodnutí přijato nebylo.

4. Ohledně věcné a místní příslušnosti soud I. stupně odkázal na rozhodnutí Vrchního soudu v [adresa] ze dne 1. 11. 2023 a sídla prvé žalované v obvodu [adresa].

5. Soud I. stupně dále vycházel z toho, že v obdobných věcech (jiných odvolaných členů [funkce] [funkce] [právnická osoba]) již bylo tamním soudem rozhodnuto pod sp. zn. [spisová značka] a [spisová značka], rozhodnutí v těchto věcech byla potvrzena soudem odvolacím (sp. zn. [spisová značka] a [spisová značka]). Soud I. stupně se tak zabýval pouze konkrétními skutkovými okolnostmi dané věci.

6. Soud I. stupně vycházel z toho, že skutkové okolnosti byly mezi účastníky nesporné, volbu a odvolání členů [funkce] [funkce] [právnická osoba] je třeba považovat za úkon veřejné správy ve smyslu vrchnostenském, a to dle ustanovení § 4 odst. 1 písm. a) s. ř. s. a [funkce] [právnická osoba] za tzv. jiný orgán vystupující v pozici správního orgánu a usnesení [funkce] [právnická osoba] tak představovalo fakticky správní rozhodnutí vydané bez formalizovaného postupu, resp. postupem upraveným v zákoně o [právnická osoba]. Soud I. stupně přitom odkázal na rozhodnutí správního soudu. Zrušení takového správního aktu správním soudem má účinky ex nunc, které působí výlučně do budoucna, neboť právní řád je založen na zásadě presumpce správnosti aktů vydaných orgány veřejné správy, až do okamžiku, kdy příslušný orgán zákonem předvídanou formou prohlásí správní akt nezákonným a zruší jej, k čemuž existuje judikatura Nejvyššího správního soudu. Neshledal tak případným argument druhé žalované, že žalobce se měl domáhat své odměny za výkon funkce u státu, pokud nedošlo k jeho řádnému odvolání. Rozhodnutí o odvolání bylo shledáno jako nezákonné, přičemž až do zrušení tohoto rozhodnutí v říjnu 2022, bylo nutno respektovat presumpci správnosti tohoto odvolání a usnesení vyvolávalo právní následky, zakládalo práva a povinnosti. Žalobce se tak nemohl domáhat své odměny pro výkon funkce, neboť usnesení o odvolání z [funkce] bylo zrušeno až poté, co již uplynulo jeho funkční období v této funkci, které trvalo do 15. 7. 2022. Žalobce tak byl nezákonně odvolán z funkce uvedeného orgánu, v jehož důsledku mu nebyla vyplácena odměna za výkon této funkce ve výši 39 100 Kč měsíčně. Nezákonným odvoláním z funkce člena [funkce] tak žalobci vznikla škoda v podobě ušlého zisku nevyplacením odměny za uvedené měsíce, když nebylo tvrzeno ani prokazováno, že by žalobce uvedenou funkci v rozhodném období nevykonával z jiných důvodů.

7. Soud I. stupně dále uzavřel, že v daném případě nelze dovodit odpovědnost státu za škodu dle § 1 odst. 1 a § 3 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále jen „OdpŠk“), vycházel přitom z toho, že [funkce] [právnická osoba] nevykonává žádnou státní moc, [funkce] [právnická osoba] je orgánem decentralizované veřejné správy, který vykonává veřejnou moc, mj. prostřednictvím individuálních správních aktů, neboť jí to zákonná úprava umožňuje a tuto pravomoc jí svěřuje. [funkce] [právnická osoba] při výkonu své pravomoci nad [funkce] nevykonává státní správu, neboť jí tato nebyla žádným zákonem svěřena, jedná se o výkon decentralizované veřejné správy, odkázal přitom na nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 3638/15. Žalobu vůči druhé žalované tedy zamítl, neboť na její straně neshledal pasivní legitimaci ve sporu.

8. Nárok žalobce vůči prvé žalované posoudil dle obecných předpisů o odpovědnosti za škodu, tj. dle § 2910 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“). Poukázal přitom na to, že nelze-li dovodit odpovědnost za škodu dle OdpŠk, řídí se odpovědnost veřejnoprávních subjektů za škodu vzniklou při výkonu zákonem svěřené působnosti obecnými předpisy (viz rozsudek nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 2301/2017). Vycházel přitom z toho, že [funkce] [právnická osoba] nemá právní subjektivitu, za její činnost tak odpovídá prvá žalovaná. Předpoklady odpovědnosti za škodu shledal naplněné, žalobci vznikla škoda (újma) v příčinné souvislosti s nezákonným rozhodnutím [funkce] [právnická osoba], přičemž na straně [funkce] [právnická osoba] byla dána minimálně nevědomá nedbalost, neboť vzhledem k okolnostem a konkrétním poměrům dotčený subjekt vědět měl a mohl, že odvolání [funkce], v níž byl žalobce členem, je nezákonné a nejsou splněny podmínky § 6 odst. 2 ve spojení s § 8 a) odst. 2 zákona 483/1991 Sb., o [právnická osoba] (dále jen „zákon o [právnická osoba]“).

9. V rozsahu částky 15 071 Kč s příslušenstvím však shledal opodstatněnou námitku prvé žalované, že žalobci za měsíc listopad přísluší ušlý zisk pouze v rozsahu odpovídajícím počtu odpracovaných dnů, v této části tedy žalobu zamítl. Jinak žalobě vyhověl včetně úroků z prodlení s odkazem na § 1970 o. z. a § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb.

10. Úspěšné druhé žalované přiznal vůči žalobci právo na náhradu nákladů řízení dle § 142 odst. 1 zák. č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, dále jen ,,o. s. ř.“ v celkové výši 750 Kč.

11. Ve vztahu k prvé žalované přiznal naopak právo na náhradu nákladů řízení úspěšnému žalobci v plném rozsahu s tím, že jeho neúspěch byl pouze nepatrný, a to za zaplacený soudní poplatek 41 050 Kč a náklady právního zastoupení za 10 úkonů po 11 620 Kč včetně režijních paušálů a DPH.

12. V rozsahu částky 20 181 Kč s příslušenstvím bylo řízení zastaveno dle § 96 o. s. ř. s ohledem na částečné zpětvzetí žaloby.

13. Proti tomuto rozsudku (výrokům III. a V.) podala prvá žalovaná včasné odvolání. Uplatnila odvolací důvody dle § 205 odst. 2 písm. d), e) a g) o. s. ř. Rozsudek spatřovala rovněž nepřezkoumatelným s tím, že nesplňuje náležitosti § 157 odst. 2 o. s. ř. Namítala, že jsou jí známa rozhodnutí ohledně ušlého zisku jiných členů [funkce] [funkce] [právnická osoba], nicméně v daném řízení byly uplatněny nové argumenty a tvrzení, z tohoto důvodu nelze bez dalšího převzít závěry z těchto rozhodnutí. Trvala na tom, že v daném sporu není pasivně legitimována, odpovědnost za škodu by měl nést stát s tím, že [funkce] [právnická osoba] není orgánem [právnická osoba], ale orgánem státu. Poukazovala na specifické postavení [funkce] [právnická osoba], která jako polonezávislý orgán státu bdí nad fungováním [právnická osoba], vztah mezi [funkce] [právnická osoba] a [právnická osoba] považovala za obdobný vztahu státu a [právnická osoba]. Poukázala přitom na odbornou literaturu. Vytýkala soudu I. stupně, že z odůvodnění napadeného rozhodnutí není zřejmé, jak dospěl k závěru, že [funkce] [právnická osoba] je orgánem [právnická osoba], když zákon o [právnická osoba] toliko ustanovuje existenci [funkce] [právnická osoba], ale nikde nestanoví, že by se mělo jednat o orgán [právnická osoba], jedná se přitom o zcela zásadní otázku pro rozhodnutí v dané věci. Poukázala v této souvislosti na důvodovou zprávu k Mediální novele (zákonu č. 119/2025 Sb., kterým byl změněn zákon o [právnická osoba] a o [právnická osoba]) část první bod 22, v němž bylo deklarováno, že [funkce] [právnická osoba] je orgánem vykonávajícím kontrolu nad činností [právnická osoba], přičemž se jedná o subjekt na vedení [právnická osoba] nezávislý, což je zajištěno tím, že jeho členové jsou voleni a odvoláváni Poslaneckou sněmovnou a Senátem. Pokud se jedná o orgán nezávislý na [právnická osoba], nemůže se jednat o její orgán. V této souvislosti poukázal na závěry rozhodnutí Nejvyššího správního soudu v rozsudku č. j. [spisová značka], dle nichž je [funkce] [právnická osoba] orgánem moci výkonné, tedy z povahy věci nemůže jít o orgán [právnická osoba]. I pokud by soud dospěl k závěru, že [funkce] [právnická osoba] není státním orgánem, pak vykonává státní moc přeneseně, za její činnost tedy odpovídá stát. Poukázala přitom na obdobné postavení vysokých škol, které jsou též nezávislé a chráněné akademickou samosprávou, ale v rámci tzv nostrifikace vykonávají státní správu. Stejně tak [orgán] při udělování osvědčení k výkonu funkce odborného zástupce vykonává státní moc. Namítala, že pokud byla [funkce] [právnická osoba] zákonem svěřena pravomoc (a současně povinnost) jmenovat členy [funkce] a ze zákonem stanovených důvodů je též odvolávat, přičemž účelem [funkce] bylo podpořit [funkce] [právnická osoba] při kontrole [právnická osoba] a souvisejícím vyhotovování dokumentů pro Parlament ČR, je třeba dovodit, že odvolání členů [funkce] musí nutně spadat pod státní správu. Poukázala v této souvislosti na důvodovou zprávu k Mediální novele, část první bod 9, dle níž je na komoru Parlamentu při odvolání člena [funkce] z funkce třeba nahlížet jako na „jiný orgán, jemuž bylo svěřeno rozhodování o právech a povinnostech fyzických osob v oblasti veřejné správy“ ve smyslu § 4 odst. 1 písm. a) soudního řádu správního, a její rozhodnutí o odvolání člena [funkce] z funkce má povahu rozhodnutí správního, které lze napadnout žalobou podle § 65 a násl. soudního řádu správního, a v případě, že je takové rozhodnutí pro nepřezkoumatelnost zrušeno, mohou osoby dotčené zrušeným rozhodnutím vůči státu uplatnit nárok na náhradu škody dle OdpŠk. S touto argumentací se soud I. stupně vůbec nevypořádal. Pokud bylo argumentováno nálezem Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 3638/15, považovala žalovaná tento nález za nepřiléhavý, neboť se týkal problematiky výkonu veřejné moci v rámci profesní samosprávy. Soud I. stupně se rovněž nezabýval požadavkem na rozšíření působnosti zákona OdpŠk tak, aby odpovědnost státu dopadala též na výkon veřejné správy, nikoliv však územní samosprávy. Vytýkala tak soudu I. stupně, že učinil závěr o její pasivní legitimaci, aniž by se s touto její argumentací jakkoliv vypořádal. Poukázala v této souvislosti i na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu (dále jen „NSS“) č.j. [spisová značka], v němž NSS v odst. 20 dovodil, že [funkce] [právnická osoba] vykonává státní moc. Namítala dále absenci zavinění na straně [funkce] [právnická osoba] s tím, že nesprávný právní názor nelze považovat za zaviněné porušení právní povinnosti. Poukázala na to, že v rozhodné době neexistovala judikatura, která by postup při odvolání členů [funkce] tak, jak byl v daném případě učiněn, označovala za nezákonný, naopak tato otázka byla považována za složitou, až rozhodnutí NSS věc definitivně vyložilo. Nelze tak dovodit, že by členové [funkce] [právnická osoba] mohli vědět, že jejich jednání je protizákonné, nelze tak uvažovat ani o nevědomé nedbalosti. Závěr soudu I. stupně k otázce zavinění považovala za nepřezkoumatelný. Poukázala přitom na to, že na výkon funkce člena [funkce] [právnická osoba] nejsou vyžadovány zvláštní odborné předpoklady, nelze tak předpokládat, že by se členové [funkce] [právnická osoba] orientovali v problematice, na niž nebyl ani mezi odborníky jednoznačný pohled. V této souvislosti poukázala rovněž na to, že v rámci Mediální novely došlo k úpravě § 8a odst. 2 zákona o [právnická osoba], a to k vypuštění odkazu na přiměřené užití § 6 odst. 2, zákonodárce tak dal najevo, že nepovažuje funkci člena [funkce] [funkce] [právnická osoba] za hodnou zvláštní ochrany, přičemž k této úpravě došlo v návaznosti na výklad učiněný NSS v rozsudku sp. zn. [spisová značka]. Pokud by se odvolací soud neztotožnil s touto argumentací, namítala, že se soud I. stupně nezabýval otázkou moderace ve smyslu § 2953 o. z., poukázala v této souvislosti na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSSR sp. zn. 3 Cz 17/68, které považovala za stále aplikovatelné. Nesouhlasila se závěrem soudu I. stupně, že nebyly tvrzeny žádné skutečnosti, že by žalobce danou funkci nevykonával, pokud by nebyl odvolán. Poukázala na závěry rozsudku Městského soudu v [adresa] ze dne 3. 11. 2021, č. j. [právnická osoba], a rozsudku NSS č. j. [spisová značka], z nichž vyplývá, že žalobce byl odvolán za situace, kdy [funkce] [právnická osoba] měla výhrady k práci [funkce] [funkce] [právnická osoba], že [funkce] [právnická osoba] byla dlouhodobě nespokojena s výsledky práce [funkce], které vyslovila v květnu a v srpnu 2020 a v srpnu bylo navrženo její odvolání; pokud [funkce] opakovaně neplnila své povinnosti stanovené zákonem, byl dán důvod pro její odvolání. Žalovaná dále poukázala na odkazy na zpravodajské články ohledně nespokojenosti [funkce] [právnická osoba] s fungováním [funkce], lze tak očekávat, že by k odvolání došlo znovu, a to v souladu se zákonem. Pokud žalobce tvrdil, že by ve funkci setrval, bylo na něm, aby to prokázal. Namítala dále, že se soud I. stupně nijak nevypořádal s jejím odkazem na § 200 zákoníku práce, dle něhož zaměstnanci náleží pracovní volno pro výkon veřejných funkcí bez náhrady mzdy, pokud tedy zaměstnanec veřejnou funkci nevykonává, pracuje v tomto čase pro svého zaměstnavatele, za což mu náleží mzda. Toto považovala za zcela zásadní důvod pro moderaci výše škody. Soud I. stupně měl vzít v potaz i skutečnost, zda žalobce v rozhodném období vykonával nějakou činnost, která mu přinášela zisk, poukázala v této souvislosti na § 69 odst. 2 zákoníku práce. Poukázala rovněž na to, že žalobce nemusel vynaložit žádné náklady (práci, čas, cestovní výdaje), které by v případě řádného výkonu funkce musel vynaložit. Dále namítala, že by rovněž mělo být zohledněno, že ke škodě došlo za nepřehledného právního stavu, kdy správní soud v rozhodnutí ze dne 3. 11. 2021 považoval odvolání z funkce za zákonné. Namítala, že mělo být dále zohledněno, že [právnická osoba] nemá žádnou možnost ovlivnit činnost [funkce] [právnická osoba], již z toho důvodu měla být výše škody moderována. Rovněž mělo být přihlédnuto k tomu, že žalobce by obdržel odměnu sníženou o zákonné odvody. Žalovaná dále spatřovala pochybení soudu I. stupně v tom, že neprovedl navržený důkaz výslechem žalobce s tím, že tímto výslechem měly být zjištěny okolnosti rozhodné pro určení skutečného nároku na náhradu škody a okolností rozhodných pro případnou moderaci, když jiným způsobem zjištěny být nemohly. Soud I. stupně se ani nedotázal žalobce, zda se svým výslechem souhlasí, provedení tohoto důkazu ani nezamítl, čímž zatížil řízení vadou. Dále nebyl proveden důkaz zvukovým záznamem z 18. jednání [funkce] [právnická osoba] ze dne 11. 11. 2020, jímž žalobce dokládal, že [funkce] [právnická osoba] jednala nedbale. Kdyby byl tento důkaz proveden, vyšlo by naopak najevo, že členové [funkce] [právnická osoba] o návrhu na odvolání členů [funkce] jednali a diskutovali. Ani o tomto důkazu soud I. stupně nerozhodl. Žalovaná nesouhlasila ani s rozhodnutím o nákladech řízení. Poukázala na to, že dle odůvodnění rozsudku bylo rozhodnuto o náhradě nákladů dle § 142 odst. 2 o. s. ř., tedy podle úspěchu ve věci, přitom nebylo přihlédnuto k částečnému neúspěchu žalobce, žalobci byla přiznána náhrada nákladů řízení v plném rozsahu, zřejmě dle § 142 odst. 3 o. s. ř., kdy soud I. stupně považoval neúspěch žalobce za nepatrný. Žalovaná byla postižena i tím, že odměna za jeden úkon byla stanovena z původně požadované částky 821 000 Kč, přestože byla tato částka žalobcem vyčíslena nesprávně, správně tak měla být použita pouze za období do ledna 2025 a následně měl soud vycházet z tarifní hodnoty 800 919 Kč, neboť žalovaná by neměla nést důsledky nesprávné žaloby a pomalého postupu soudu. Nesouhlasila ani s postupem dle § 142 odst. 3 o. s. ř., poukázala na § 13 o. z. a namítala, že byť soud I. stupně ve svém rozhodnutí o věci samé plně vycházel ze závěrů rozsudků dříve vydaných v obdobných věcech, o nákladech řízení rozhodl rozdílně, když v obou předchozích případech bylo rozhodnuto dle úspěchu ve věci dle § 142 odst. 2 o. s. ř. Neúspěch žalobce nepovažovala ani za zanedbatelný. Nesouhlasila ani s množstvím úkonů, za které byla žalobci přiznána náhrada. Za neúčelný považovala úkon rozšíření žaloby, kdy žalobce z opatrnosti rozšířil žalobu i vůči České republice. Poukázala, že tento úkon se žalované nikterak netýkal, stejně tak vyjádření žalobce z 2. 5. 2024. Za neúčelné považovala i vyjádření z 13. 8. 2024, v němž žalobce pouze oznamoval výsledek obdobných řízení, když je zřejmé, že soud I. stupně byl s výsledky těchto řízení seznámen. A stejně tak vyjádření z 28. 11. 2024, v němž žalobce oznamoval výsledek odvolacích řízení v těchto věcech. Výše náhrady nákladů řízení by tak měla činit nejvýše 117 078,89 Kč. Žádala, aby odvolací soud rozsudek v napadených výrocích změnil tak, že žalobu vůči prvé žalované zamítne a přizná jí vůči žalobci náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů, případně aby jej zrušil a věc vrátil soudu I. stupně k dalšímu řízení, případně aby změnil alespoň nákladový výrok ohledně výše náhrady nákladů řízení.

14. Žalobce ve vyjádření k odvolání prvé žalované považoval toto odvolání za nedůvodné. Ohledně namítané absence její pasivní legitimace poukázal na rozhodnutí Městského soudu v [adresa] č.j. [číslo] a rozhodnutí NSS č. j. [spisová značka], v nichž se tyto soudy vyjádřily ke specifickému postavení [funkce] [právnická osoba]; ze skutečnosti, že byla označena jako orgán moci výkonné, tj. moci veřejné, v jejímž rámci je státní moc pouze jednou z jejích součástí, nelze dovodit tak, jak činí žalovaná, že nemůže být orgánem [právnická osoba]. Poukázal na to, že naopak v těchto rozhodnutích byla akcentována nezávislost [funkce] [právnická osoba] na státní moci. Nedostatek nezávislosti nelze dovodit ani možností odvolání [funkce] [právnická osoba] Poslaneckou sněmovnou či výší [název] poplatků. Závěr soudu I. stupně o absenci odpovědnosti státu za škodu způsobenou činností [funkce] [právnická osoba] odpovídá judikatuře. Vyjádřil se rovněž k argumentaci žalované důvodovou zprávou k zákonu č. 119/2025 Sb., mediální novele, polemizoval se závěry učiněné žalovanou. Nesouhlasil ani s argumentací postavením nezávislých subjektů (vysoké školy, [orgán] apod.) vykonávajících státní správu s tím, že se jedná o specifické pravomoci svěřené státem k rozhodování o právech a povinnostech blíže neurčeného okruhu jednotlivců, naopak [funkce] [právnická osoba] rozhoduje toliko o záležitostech spojených s fungováním [právnická osoba]. Nesouhlasil ani s požadavkem na rozšíření působnosti zákona OdpŠk, takový postup naopak považoval za oslabení právní jistoty a v přímém rozporu se zásadou legitimního očekávání ve smyslu § 13 o. z. Vyjádřil se rovněž k tvrzené absenci zavinění, dle jeho názoru se soud I. stupně s otázkou zavinění vypořádal dostatečným způsobem, k tomu odkázal již na svá předchozí vyjádření. Pokud žalovaná vytýkala soudu I. stupně neprovedení důkazu zvukovým záznamem z 18. jednání [funkce] [právnická osoba], který měl ve prospěch žalované svědčit o tom, že odvolání [funkce] nebylo provedeno nedbale, když mělo být některými členy předjednáno, poukázal žalobce na to, že z něj však nelze dovodit, že by členové [funkce] [právnická osoba] postupovali obezřetně, naopak je zřejmé, že skupina členů [funkce] [právnická osoba] se v kuloárech domluvila na nestandardním postupu, který zabránil zbylým členům [funkce] [právnická osoba] na jejich návrh adekvátně reagovat. Jednání [funkce] [právnická osoba] tak bylo nejen nedbalé, ale hraničící s nepřímým úmyslem. Žalobce se vyjádřil rovněž k požadavku žalované na moderaci výše náhrady škody s tím, že ust. § 69 zákoníku práce nelze v daném případě analogicky použít s tím, že se u žalobce nejedná o výkon závislé činnosti, ale o výkon veřejné funkce, který je vykonáván zpravidla vedle jiné výdělečné činnosti, relevantní by mohlo být pouze to, pokud by žalobce vykonával jinou veřejnou funkci, za niž by dostával vyšší odměnu, než která mu příslušela ve funkci [funkce]. Nic takového nebylo tvrzeno ani prokazováno. I pokud by soud přistoupil k moderaci dle § 2953 odst. 1 o. z., mělo by být vzato v úvahu ust. § 2953 odst. 2 o. z. vylučující moderaci. Tvrzení o tom, že by byl žalobce později odvolán zákonným způsobem, považoval za ničím nepodloženou spekulaci. Ohledně neprovedených důkazů poukázal na to, že zvukový záznam byl jím navržen k podpoře jeho tvrzení, pokud žalovaná nyní přichází s tím, že měl být proveden v její prospěch, činí tak až po koncentraci řízení. Ke svému výslechu žalobce poukázal na to, že žalovaná dostatečně netvrdila, proč by dané informace o případném jiném zdroji příjmů žalobce, nemohly být prokázány jiným způsobem. Pochybení soudu I. stupně v neprovedení těchto důkazů tak nespatřoval. Žalobce se vyjádřil rovněž k námitkám žalované vůči nákladovému výroku, námitky považoval za nekonzistentní, postup soudu I. stupně dle § 142 odst. 3 o. s. ř. považoval za správný, poukázal přitom na to, že byl neúspěšný pouze v rozsahu 4,21 %. Nesouhlasil ani s námitkou neúčelnosti jí tvrzených úkonů. Poukázal dále na zásadu legitimního očekávání dle § 13 o. z. s ohledem na výsledky řízení v obdobných sporech, v nichž byli jiní členové [funkce] s nárokem na náhradu škody vůči žalované úspěšní. Navrhl potvrzení napadeného rozsudku a přiznání náhrady nákladů řízení.

15. Při odvolacím jednání účastníci setrvali na svých stanoviscích. Prvá žalovaná reagovala na vyjádření žalobce, nesouhlasila s jeho vyjádřením k moci výkonné uvedené v rozsudku NSS s tím, že orgán moci výkonné v užším slova smyslu musí být orgánem státním, poukázala v této souvislosti na učebnice správního práva. Namítala, že ust. § 2953 odst. 2 o. z. nelze v daném případě použít, když zákon žádnou zvláštní odbornost pro výkon funkce člena [funkce] [právnická osoba] nevyžaduje. Upřesnila, že nepožadovala analogické užití zákoníku práce, jednalo se pouze o podpůrnou argumentaci k moderaci výše náhrady škody. Ohledně náhrady nákladů řízení dále namítala, že žalobci bylo přiznáno více, než sám požadoval.

16. Odvolací soud ve smyslu ust. § 212 a § 212a odst. 1 a 5 o. s. ř. přezkoumal napadený rozsudek i řízení, které předcházelo jeho vydání, a odvolání prvé žalované shledal důvodným toliko proti nákladovému výroku, proti výroku o věci samé jej důvodným neshledal. Prvá žalovaná sice oprávněně namítala, že se soud I. stupně dostatečně nevypořádal s některou její argumentací, jednalo se však o vady, které bylo možno zhojit v odvolacím řízení.

17. Odvolací soud též neshledal rozsudek nepřezkoumatelným, vycházel přitom z toho, že měřítkem toho, zda rozhodnutí soudu prvního stupně je či není přezkoumatelné, je především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít v odvolání proti tomuto rozhodnutí odvolací důvody. I když rozhodnutí soudu prvního stupně nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu odvolání – na újmu uplatnění práv odvolatele (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

18. Podle § 1 odst.1 OdpŠk stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu způsobenou při výkonu státní moci.

Územní samosprávné celky odpovídají za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci svěřené jim zákonem v rámci samostatné působnosti (odst. 2).

19. Stát odpovídá za škodu, kterou způsobily

a) státní orgány,

b) právnické a fyzické osoby při výkonu státní správy, která jim byla svěřena zákonem nebo na základě zákona, (dále jen "úřední osoby"),

c) orgány územních samosprávných celků, pokud ke škodě došlo při výkonu státní správy, který na ně byl přenesen zákonem nebo na základě zákona (dále jen "územní celky v přenesené působnosti").

20. Dle § 1 odst. 1 zákona o [právnická osoba], ve znění účinném do 30. 9. 2023, se zřizuje [právnická osoba] se sídlem v [adresa]. Dle odst. 2 téhož ustanovení je [právnická osoba] právnickou osobou, která hospodaří s vlastním majetkem, jehož základem je majetek převedený z [právnická osoba]. [právnická osoba] vlastními úkony nabývá práv a zavazuje se. Dle odst. 3 téhož ustanovení stát neodpovídá za závazky [právnická osoba] a [právnická osoba] neodpovídá za závazky státu.

21. Dle § 2 odst. 1 zákona o [právnická osoba] [právnická osoba] poskytuje službu veřejnosti tvorbou a šířením [činnost], popřípadě dalšího multimediálního obsahu a doplňkových služeb na celém území České republiky za účelem naplňování demokratických, sociálních a kulturních potřeb společnosti a potřeby zachovat mediální pluralitu (dále jen "veřejná služba v oblasti [činnost]").

22. Dle § 4 odst. 1 zákona o [právnická osoba] orgánem, jímž se uplatňuje právo veřejnosti na kontrolu činnosti [právnická osoba] je [funkce] [právnická osoba] (dále jen "[funkce]"). [funkce] má 15 členů. Členy [funkce] volí a odvolává Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky (dále jen "Poslanecká sněmovna") tak, aby v ní byly zastoupeny významné regionální, politické, sociální a kulturní názorové proudy. Dle § 4 odst. 5 zákona o [právnická osoba] je [funkce] ze své činnosti odpovědna Poslanecké sněmovně.

23. Dle § 6 odst. 1 zákona o [právnická osoba] členství v [funkce] zaniká: a) uplynutím funkčního období, b) dnem bezprostředně následujícím po dni doručení písemně učiněného vzdání se funkce předsedovi Poslanecké sněmovny, c) odvoláním z funkce, d) dnem, kdy člen [funkce] přestal splňovat předpoklady pro zvolení do funkce člena [funkce] stanovené v § 4 odst. 3, e) úmrtím.

24. Dle § 6 odst. 2 zákona o [právnická osoba] Poslanecká sněmovna člena [funkce] z funkce odvolá, a) přestal-li splňovat předpoklady pro výkon funkce člena [funkce] stanovené v § 5, b) narušil-li závažným způsobem důstojnost funkce člena [funkce] nebo dopustil-li se takového jednání, které zpochybňuje jeho nezávislost nebo nestrannost při výkonu funkce člena [funkce], c) nezúčastňuje-li se po dobu více než 3 měsíců schůzí [funkce].

25. Dle § 6 odst. 3 zákona o [právnická osoba] Poslanecká sněmovna může [funkce] odvolat, neplní-li [funkce] opakovaně své povinnosti stanovené tímto zákonem, nebo pokud Poslanecká sněmovna dvakrát po sobě neschválí Výroční zprávu o činnosti [právnická osoba] nebo Výroční zprávu o hospodaření [právnická osoba].

26. Dle § 8a odst. 1 zákona o [právnická osoba] je [funkce] poradním orgánem [funkce] ve věcech kontroly hospodaření [právnická osoba]. Jejím úkolem je sledovat, zda jsou finanční zdroje a majetek [právnická osoba] účelně a hospodárně využívány podle schváleného rozpočtu [právnická osoba] v souladu s právními předpisy a s požadavky práva Evropských společenství. [funkce] je povinna upozorňovat [funkce] na zjištěné nedostatky a předkládat jí návrhy na jejich odstranění.

27. Dle § 8a odst. 3 zákona o [právnická osoba] jsou členové [funkce] voleni na funkční období 4 let, a to i opětovně, ne však na více než 4 po sobě jdoucí funkční období. Pro zvolení do funkce člena [funkce] a pro výkon této funkce platí předpoklady stanovené v § 4 odst. 3 a § 5 obdobně. Pro zánik funkce člena [funkce] platí přiměřeně § 6 odst. 1 a 2.

28. Dle § 8b odst. 4 zákona o [právnická osoba] výši odměn členů [funkce] stanoví [funkce].

29. Podle § 2910 o. z., škůdce, který vlastním zaviněním poruší povinnost stanovenou zákonem a zasáhne tak do absolutního práva poškozeného, nahradí poškozenému, co tím způsobil. Povinnost k náhradě vznikne i škůdci, který zasáhne do jiného práva poškozeného zaviněným porušením zákonné povinnosti stanovené na ochranu takového práva.

30. Podle § 2911 o. z., způsobí-li škůdce poškozenému škodu porušením zákonné povinnosti, má se za to, že škodu zavinil z nedbalosti.

31. Podle § 2952 věty prvé o. z. se hradí skutečná škoda a to, co poškozenému ušlo (ušlý zisk).

32. Podle § 2953 odst. 1 o. z. soud náhradu škody z důvodů zvláštního zřetele hodných přiměřeně sníží. Vezme přitom zřetel zejména na to, jak ke škodě došlo, k osobním a majetkovým poměrům člověka, který škodu způsobil a odpovídá za ni, jakož i k poměrům poškozeného. Náhradu nelze snížit, byla-li škoda způsobena úmyslně.

Odstavec 1 se nepoužije, způsobil-li škodu ten, kdo se hlásil k odbornému výkonu jako příslušník určitého stavu nebo povolání, porušením odborné péče (odst. 2).

33. Odvolací soud při posuzování dané věci v prvé řadě vycházel z toho, že v obdobných věcech již bylo zdejším soudem rozhodnuto, přičemž další argumentaci vznesenou prvou žalovanou nepovažoval za způsobilou zvrátit závěry již dříve učiněné.

34. Ohledně otázky pasivní legitimace prvé žalované dospěl odvolací soud shodně se soudem I. stupně k závěru, že nelze aplikovat zákon o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (OdpŠk), je třeba vycházet z obecné úpravy náhrady škody dle občanského zákoníku a že za subjekt odpovědný za škodu způsobenou činností [funkce] [právnická osoba] je třeba považovat právě prvou žalovanou.

35. Pro odpovědnost státu za vzniklou škodu dle OdpŠk by musely být naplněny podmínky ust. § 1 odst. 1 či 2 nebo § 3 odst. 1 tohoto zákona, což by bylo pouze v případě, že by činnost a rozhodnutí [funkce] [právnická osoba] o odvolání členů [funkce] [funkce] [právnická osoba] byly výkonem státní moci nebo státní správy.

36. Odvolací soud při posuzování charakteru činnosti a postavení [funkce] [právnická osoba] vycházel zejména z rozsudků Městského soudu v [adresa] č. j. [spisová značka] č. j. [spisová značka], v nichž byl učiněn závěr, že rozhodování [funkce] [právnická osoba] je rozhodováním v oblasti veřejné správy, nikoliv však státní správy, jedná se o výkon decentralizované veřejné správy sui generis. Pokud prvá žalovaná poukazovala na odst. 20 rozhodnutí NSS, pokud byla [funkce] [právnická osoba] označena jako orgán moci výkonné, nelze z něj dovodit, že by se jednalo o orgán státní moci. Hovoří se zde pouze o moci výkonné (nikoliv státní), a to ve vztahu k moci zákonodárné, přičemž je zde jednoznačně řečeno toliko, že [funkce] [právnická osoba] je nezávislým orgánem, jímž se uplatňuje právo veřejnosti na kontrolu činnosti [právnická osoba], jak vyplývá z ustanovení § 4 odst. 1 a § 5 zákona o [právnická osoba]. Prvá žalovaná ve svém odvolání vytrhuje pouze část věty z kontextu celého odůvodnění.

37. Státní moc a veřejná moc jsou dva navzájem provázané, ale nikoliv totožné pojmy. K obsahu pojmu veřejná moc se vyjádřil zdejší soud již v předchozích rozhodnutích v obdobných věcech (odvolací soud odkazuje zejména na rozsudek č. j. [spisová značka]), v nichž odkázal na nález Ústavního soudu České a Slovenské Federativní Republiky ze dne 9. 6. 1992, sp. zn. I. ÚS 191/1992 (publikovaný ve Sbírce usnesení a nálezů Ústavního soudu ČSFR č. 3/1992), v němž Ústavní soud konstatoval, že „veřejnou mocí je taková moc, která autoritativně rozhoduje o právech a povinnostech subjektů, ať už přímo, nebo zprostředkovaně. Subjekt, o jehož právech nebo povinnostech orgán veřejné moci rozhoduje, se nenachází v rovnoprávném postavení s tímto orgánem a obsah rozhodnutí tohoto orgánu nezávisí na vůli subjektů.“ Ústavní soud (České republiky) na tuto koncepci veřejné moci výslovně navázal v řadě rozhodnutí, např. v usnesení ze dne 1. 12. 1998, sp. zn. I. ÚS 41/98, v němž řešil otázku vztahu veřejné a státní moci: „Ústavní soud odkazuje na svůj nález, sp. zn. II. ÚS 75/93, v němž uvádí, že veřejnou mocí se rozumí taková moc, která autoritativně rozhoduje o právech a povinnostech subjektů, ať již přímo, nebo zprostředkovaně. Subjekt, o jehož právech nebo povinnostech rozhoduje orgán veřejné moci, není v rovnoprávném postavení s tímto orgánem a obsah rozhodnutí tohoto orgánu nezávisí od vůle subjektu. Institut "veřejné moci" je vnímán jako institut, zahrnující přímou "moc státní" a dále "zbývající veřejnou moc". Státní mocí disponuje sám stát a zabezpečuje ji prostřednictvím svého zvláštního aparátu. Tzv. zbývající veřejná moc je v příslušném rozsahu svěřena subjektům nestátního charakteru ke správě veřejných záležitostí, je od státní moci v jistém smyslu odvozena a nemůže s ní být v rozporu. S veřejnou mocí přitom souvisí neoddělitelně nerovnost v postavení subjektů ve vztazích touto mocí ovládaných.“ Jak plyne i z výše uvedeného, veřejná moc (impérium) je považována za širší pojem než moc státní. Rozumí se jí uplatňování autoritativních projevů vůle v organizované společnosti, směřující ke stanovení pravidla určitého chování a vynucování jeho zachovávání (k tomu srov. též např. Holländer, P. Základy všeobecné státovědy. Plzeň: Aleš Čeněk, 2009, zejm. s. 30 a 165). Zahrnuje jak státní moc vykonávanou státními orgány (a na základě zákona orgány subjektů od státu odlišných), tak další (ostatní) veřejnou moc vykonávanou nestátními subjekty, resp. jejich orgány (veřejnoprávní korporace, jimiž jsou např. územní samosprávné celky nebo profesní komory).

38. V nálezu ze dne 28. 2. 2017, sp. zn. IV. ÚS 3638/15 se Ústavní soud zabýval otázkou decentralizace výkonu veřejné moci a konstatoval následující: „Poměr veřejné moci k moci státní je, zdá se, obdobný jako vztah veřejné správy ke správě státní. Stejně jako nelze ztotožnit pojem státní moc a veřejná moc, nemají stejnou obsahovou náplň termíny státní správa a veřejná správa. Státní správa se z hlediska subjektů, jejichž orgány ji (na základě zákona) vykonávají, dělí jednak na státní správu přímou, prováděnou bezprostředně orgány státu (především správními úřady) – ať již v rámci hierarchické struktury státní správy, či mimo ni – a dále na státní správu nepřímou, vykonávanou v přenesené působnosti orgány veřejnoprávních korporací (obce, kraje) nebo jejíž výkon byl na základě a v souladu se zákonem svěřen (propůjčen) soukromé právnické nebo fyzické osobě (např. osoby působící jako lesní a vodní stráž). Samospráva, kterou lze zjednodušeně chápat jako správu vlastních záležitostí veřejného významu, se také dále člení na samosprávu územní, profesní a ostatní (např. školskou a akademickou). Samospráva územní a profesní nese výrazný charakteristický rys, totiž že je – na rozdíl od správy státní – výlučně vykonávána orgány subjektů odlišných od státu, tzv. veřejnoprávními korporacemi. Dochází zde k situaci, kdy byla exekuce vymezených státních (veřejných) záležitostí (zákonem) svěřena samostatným veřejnoprávním subjektům jako výraz decentralizace výkonu veřejné moci. Decentralizace jako organizační princip veřejné správy tedy znamená delegaci působnosti a pravomoci, charakterizovanou vysokou mírou samostatnosti (podrob. srov. Sládeček, V., cit. dílo, s. 268, Hendrych, D. Správní věda. Praha: C. H. Beck, 2009, sl. 121 an). Předmětem samosprávy je správa (části) veřejných věcí na místní (územní) úrovni (obce, kraje) anebo v souvislosti s výkonem určitého specifického, „svobodného“ povolání (profesní komory), příp. jako realizace akademické svobody (veřejné vysoké školy). Samospráva se od nepřímé státní správy liší právě tím, že je vykonávána (ovšem na základě zákona a jiných právních předpisů) samostatně, příslušný subjekt není – v zákonem daném rámci – v podřízeném vztahu k žádnému „vyššímu“ správnímu úřadu. Do jeho samosprávné činnosti lze zasahovat, resp. ji kontrolovat, jen na základě zákona a pouze omezeně. Ostatní veřejná správa se pak považuje za zbytkovou oblast veřejné správy, kterou vykonávají částečně samosprávné a nesamosprávné instituce, když plní veřejné úkoly (podrob. srov. Sládeček, V., cit. dílo, s. 20 an.).“

39. Na základě výše uvedeného dospěl odvolací soud shodně jako v rozsudku č. j. [spisová značka] i č. j. [spisová značka] k závěru, že [funkce] [právnická osoba] při odvolání [funkce] vystupovala v pozici správního orgánu vykonávajícího veřejnou moc, nikoliv státní.

40. Vycházel přitom z toho, že [právnická osoba] je veřejným ústavem se specifickým postavením daným zejména charakterem vykonávaných služeb vymezených v § 2 a § 3 zákona o [právnická osoba]. Zákonná úprava fungování [právnická osoba] zajišťuje ve značném rozsahu nezávislost tohoto veřejného ústavu na aktuální politické reprezentaci (zejména financování z [název] poplatků, nikoli z veřejných rozpočtů), zároveň je vykonáván dohled veřejnosti nad řádným naplňováním svěřených úkolů. Orgánem dohledu je [funkce] [právnická osoba], která v [právnická osoba] plní funkci orgánu, jímž se uplatňuje právo veřejnosti na kontrolu činnosti tohoto veřejného ústavu (§ 4 odst. 1 zákona o [právnická osoba]), je tedy nezávislým orgánem veřejné moci, který je sice ze své činnosti odpovědný Poslanecké sněmovně, která volí i odvolává členy [funkce] [právnická osoba] či [funkce] [právnická osoba] jako celek, avšak pouze při splnění konkrétně vymezených zákonných podmínek (§ 6 odst. 2 a 3 zákona o [právnická osoba]). Z tohoto plyne, že [funkce] [právnická osoba] není v pozici podřízeného správního orgánu vůči Poslanecké sněmovně Parlamentu ČR, což ostatně potvrzuje i ta skutečnost, že proti rozhodnutí [funkce] [právnická osoba] není k Poslanecké sněmovně přípustné odvolání.

41. [funkce] [právnická osoba] nevykonává žádné úkoly, které by jí byly svěřeny státem nebo jejími orgány, není jim nijak podřízena, její činnost není hrazena ze státního rozpočtu. Nelze tak dospět k závěru, že by [funkce] [právnická osoba] byla orgánem státu či orgánem vykonávajícím státní moc či státní správu.

42. Pokud prvá žalovaná poukazovala na postavení vysokých škol vykonávajících státní správu v oblasti nostrifikací a [orgán] při udělování osvědčení k výkonu funkce odborného zástupce, a porovnávala je s postavením [funkce] [právnická osoba], jedná se o případy, kdy byla na dané subjekty státní správa zákonem výslovně přenesena. V případě [funkce] [právnická osoba] se o výkon státní správy nejedná. [funkce] [právnická osoba] není státním orgánem, nevykonává žádné úkoly, které by jí byly svěřeny státem nebo jejími orgány, není jim nijak podřízena, jak již bylo výše uvedeno, neboť by pak nemohla být zajištěna nezávislost prvé žalované a výkon veřejné služby ve smyslu zákona o [právnická osoba]. [funkce] [právnická osoba] tak představuje relativně samostatný, na státní moci nezávislý, orgán [právnická osoba], její spojení s [právnická osoba] vyplývá z právní úpravy jejího postavení v rámci zákona o [právnická osoba], z vymezení jejích pravomocí i odměňování z rozpočtových prostředků [právnická osoba], v neposlední řadě i z jejího označení.

43. Odvolací soud nepovažoval za přiléhavé ani přirovnání [funkce] [právnická osoba] k postavení [orgán] či [jméno FO], v případě [funkce] [právnická osoba] se nejedná o orgán státu, zatímco kancelář [orgán] je organizační složkou státu dle § 1a odst. 1 zákona č. 229/2002 Sb., o [orgán], rovněž kancelář veřejného ochránce práv je organizační složkou státu dle § 25 odst. 1 zákona č. 349/1999 Sb., o veřejném ochránci práv a o ochránci práv dětí, veřejný ochránce práv je placen ze státního rozpočtu (§ 26 tohoto zákona), oproti tomu [funkce] [právnická osoba] není organizační složkou státu, je placena z rozpočtu [právnická osoba] (§ 8 odst. 3 zákona o [právnická osoba]).

44. Pokud prvá žalovaná odkazovala na důvodovou zprávu k mediální novele (zákon č. 119/2025 Sb.), nelze z jejího textu dovodit závěr učiněný žalovanou, že [funkce] [právnická osoba] je orgánem státním, navíc se jedná o důvodovou zprávu k zákonu, který v rozhodném období dosud neplatil, nelze tak z této zprávy vycházet při výkladu předchozí právní úpravy.

45. Zákon OdpŠk tak na činnost [funkce] [právnická osoba] nedopadá. Činnost [funkce] [právnická osoba] nelze zahrnout pod případy uvedené v § 1 odst. 1 a 2 a § 3 odst. 1 OdpŠk, kde je zcela jasně vymezeno, na které případy odpovědnosti za škodu lze tento zákon aplikovat. Odvolací soud přitom neshledal důvod pro rozšíření působnosti tohoto zákona, vycházel přitom z toho, že tento zákon je zákonem speciálním vůči občanskému zákoníku (o. z.), pokud na daný případ OdpŠk nedopadá, jediným možným řešením je aplikace obecné právní úpravy, tedy o. z., jak správně učinil soud I. stupně.

46. Soud I. stupně správně shledal předpoklady odpovědnosti prvé žalované za škodu vzniklou žalobci, když ke vzniku škody (ušlého zisku) došlo v příčinné souvislosti s rozhodnutím [funkce] [právnická osoba] vydaným v rozporu se zákonem. Odvolací soud shodně s ním má za naplněný i předpoklad zavinění, vycházel přitom z toho, že členy takto významného orgánu budou osoby dostatečně kvalifikované, vědomy si svých zákonných kompetencí, které tedy měly tedy mít vědomost, za jakých podmínek lze odvolat člena [funkce]. Pokud těmto skutečnostem nevěnovaly pozornost, jednalo se z jejich strany minimálně o nedbalost nevědomou, jak správně dovodil soud I. stupně. Odvolací soud dále poukazuje na ust. § 2911 o. z., dle něhož se v případě porušení zákonné povinnosti zavinění ve formě nedbalosti předpokládá. Prvá žalovaná by tak musela tvrdit skutečnosti, které by zavinění členů [funkce] [právnická osoba] vylučovalo, to se však nestalo.

47. Ohledně požadavku na moderaci výše náhrady škody, odvolací soud neshledal v daném případě pro takový postup žádné důvody zvláštního zřetele hodné, jak vyžaduje ust. § 2953 odst. 1 o. z. Pokud prvá žalovaná namítala, že by v rozhodné době došlo k odvolání žalobce z funkce v [funkce] již zákonným způsobem, jednalo se o ničím nepodloženou spekulaci. Odvolací soud k tomu podotýká, že důvodem pro odvolání měly být výhrady k činnosti členů [funkce], tato skutečnost však nepředstavovala zákonný důvod pro jejich odvolání. [funkce] [právnická osoba] přitom nemohla členy [funkce] odvolat z jiných než zákonem vymezených důvodů – viz rozsudek NSS č.j. [spisová značka] (odst. 28). Nelze tedy předpokládat, že by byl žalobce následně odvolán, tedy že by funkci nevykonával po celé funkční období, když žádný jiný důvod pro odvolání či jiné důvody, pro které by žalobce danou funkci nemohl vykonávat, tvrzeny nebyly. Ke skutečnosti, že mediální novela odstranila odkaz na předpoklady odvolání členů [funkce] [právnická osoba], nelze přihlédnout, neboť je třeba vycházet z úpravy platné v rozhodné době.

48. Odvolací soud neshledal důvod k moderaci ani na základě argumentace zákoníkem práce (§ 69), a to s ohledem na charakter funkce člena [funkce] – jedná se o veřejnou funkci, která nevylučuje výkon jiné pracovní činnosti s výjimkou pracovní činnosti pro [právnická osoba], není tedy podstatné, zda žalobce v rozhodném období vykonával nějakou výdělečnou činnost. Jiné důvody zvláštního zřetele hodné předpokládané ust. § 2953 odst. 1 o. z. nebyly tvrzeny ani nevyšly v řízení najevo. Vzhledem k tomu, že důvody pro moderaci nebyly shledány, bylo nadbytečné se zabývat možnou aplikací § 2953 odst. 2 o. z.

49. Odvolací soud nepovažoval za vadu řízení vedoucí k nesprávnému rozhodnutí ve věci ani opomenuté důkazy, neboť tato vada nemohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Pokud se jedná o výslech žalobce, prvá žalovaná jej navrhovala ke zjištění jiných příjmů žalobce v rozhodném období, ty však nepovažoval odvolací soud za podstatné, jak již bylo výše uvedeno. Stejně tak záznam z jednání [funkce] [právnická osoba], který byl navržen žalobcem k prokázání, že [funkce] [právnická osoba] jednala nedbale, nebyl pro posouzení věci podstatný, když předpoklady odpovědnosti za škodu byly doloženy jinými důkazy. Pokud pak tento důkaz navrhla žalovaná jako důkaz ve svůj prospěch, žalobce oprávněně namítal, že tak učinila až po koncentraci řízení. Navíc i pokud by bylo prokázáno, že naopak z tohoto záznamu vyplývá, že o odvolání členů [funkce] jednali a diskutovali – neměnilo by to nic na tom, že pro jejich odvolání nebyl v té době žádný zákonný důvod.

50. Ze všech těchto důvodů tedy odvolací soud dospěl shodně se soudem I. stupně k závěru, že předpoklady odpovědnosti prvé žalované za škodu vzniklou žalobci v plné výši byly naplněny, napadený rozsudek tedy ve výroku o věci samé (III.) jako věcně správný potvrdil dle § 219 o. s. ř.

51. Důvodnou shledal pouze námitku ohledně postupu při rozhodování o náhradě nákladů řízení. Žalobce neměl ve věci plný úspěch a s ohledem na výši částky, ohledně níž neuspěl (34 417,67 Kč), nelze dospět k závěru, že by se jednalo o neúspěch zcela nepatrný, byť tato částka představuje pouze cca 4 % z požadované částky. Na místě tak byl postup dle § 142 odst. 2 o. s. ř., žalobci tak náleží náhrada nákladů řízení v rozsahu odpovídajícímu rozdílu mezi mírou jeho úspěchu a neúspěchu, tj. v rozsahu 92 %. K námitce prvé žalované, že žalobci bylo přiznáno více, než sám požadoval, odvolací soud poukazuje na to, že o náhradě nákladů řízení soud rozhoduje z úřední povinnosti, není tak vázán návrhy účastníků (§ 153 odst. 2 o. s. ř.). K námitce výše tarifní hodnoty odvolací soud poukazuje na to, že pro určení její výše je rozhodná částka, která byla předmětem řízení v době provedení úkonu, skutečnost, že část nároku byla uplatněna nedůvodně, se projeví v poměrném rozsahu náhrady nákladů řízení. Pokud bylo o zpětvzetí žaloby rozhodnuto až v napadeném rozsudku, byla po celou dobu řízení před soudem I. stupně předmětem sporu částka 821 000 Kč, ta tedy tvoří tarifní hodnotu pro určení odměny advokáta v řízení před soudem I. stupně.

52. Žalobci vznikly náklady za soudní poplatek 41 050 Kč a náklady právního zastoupení. Odvolací soud přitom shledal důvodnou námitku prvé žalované, že za účelně vynaložený úkon nelze považovat dvě písemná podání, a to vyjádření ze dne 13. 8. 2024 a 28. 11. 2024, v nichž byla pouze shrnuta předchozí argumentace a byly předloženy rozsudky v obdobných sporech, o jejichž existenci byl soud I. stupně již informován. Naopak odvolací soud neshledal důvodnou námitku prvé žalované, že jí nelze uložit náhradu za úkon – rozšíření žaloby vůči druhé žalované, neboť se jednalo o úkon ve věci samé, v níž byla účastníkem. Žalobci tak vznikly účelně vynaložené náklady za 7 úkonů (převzetí zastoupení, předžalobní výzva, sepis žaloby, změna žaloby - rozšíření vůči ČR, částečné zpětvzetí žaloby z 6. 1. 2025, vyjádření z 3. 4. 2025, představující repliku k vyjádření žalované z 28. 2. 2025 a účast u soudního jednání 10. 4. 2025) po 11 620 Kč (z tarifní hodnoty 821 000 Kč) dle § 7 a § 11 odst. 1 písm. a), d) a g) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif (dále jen „AT“), 2 úkony za poloviční odměnu (vyjádření k odvolání proti usnesení o připuštění rozšíření žaloby a vyjádření k návrhu na přerušení řízení) po 5 810 Kč dle § 11 odst. 2 písm. c) AT, paušální náhradu hotových výdajů 5 x po 300 Kč dle § 13 odst. 1 a 4 AT, ve znění účinném do 31. 12. 2024, a 4 x po 450 Kč dle § 13 odst. 1 a 4 AT v platném znění a 21% DPH dle § 137 odst. 3 o. s. ř. ve výši 20 214,60 Kč, celkem 157 524,60 Kč (41 050 + 7 x 11 620 + 2 x 5 810 + 5 x 300 + 4 x 450 + 20 214,60). Z této částky činí 92 % 144 922,63 Kč, tuto částku tedy odvolací soud uložil prvé žalované zaplatit žalobci na náhradu nákladů řízení.

53. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto dle § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., žalobce byl v odvolacím řízení plně úspěšný, byla mu tak přiznána náhrada nákladů řízení v plném rozsahu. Žalobci vznikly náklady za právní zastoupení za 2 úkony (vyjádření k odvolání a účast u jednání) po 11 460 Kč (z tarifní hodnoty 786 582,33 Kč) dle § 7 a § 11 odst. 1 písm. d) a g) AT, paušální náhradu hotových výdajů 2 x po 450 Kč a 21 % DPH ve výši 5 002,20 Kč, celkem 28 822,20 Kč.