o vyloučení majetku z exekuce

1. V záhlaví uvedeným rozsudkem ze dne 20. 2. 2025 (dále též jen „napadený rozsudek“) soud I. stupně rozhodl, že vozidlo [název], RZ: [SPZ], VIN: [VIN kód] sepsané dne 5. 1. 2024 do soupisu movitých věcí povinného [právnická osoba] profi [právnická osoba]., IČO [IČO] v exekuční věci vedené u [tituly před jménem] [jméno FO], soudního exekutora, Exekutorský úřad [adresa] pod sp. zn. [spisová značka], se vylučuje z výkonu rozhodnutí (výrok I.), a žalované uložil povinnost do tří dnů od právní moci rozsudku zaplatit žalobci k rukám jeho advokáta na náhradu nákladů řízení 24 200 Kč (výrok II.).

2. Soud I. stupně tak rozhodl v řízení zahájeném excindační žalobou (podanou dne 25. 5. 2024), ve které se žalobce domáhal vydání rozhodnutí, kterým by bylo z exekuce vedené u [tituly před jménem] [jméno FO], soudního exekutora, Exekutorský úřad [adresa], pod sp. zn. [spisová značka] (dále jen „exekuce“), proti povinnému [právnická osoba] profi [právnická osoba]., IČO [IČO] (dále jen „povinný“), vyloučeno vozidlo [název], RZ: [SPZ], VIN: [VIN kód], sepsané dne 5. 1. 2024 do soupisu movitých věcí povinného (dále jen „vozidlo“). Uvedl, že sám je vlastníkem vozidla, nikoliv povinný, který jím nikdy nebyl, a proto nemůže být ani vozidlo v exekuci využito k uspokojení pohledávky oprávněné, kterou je žalovaná. Povinný dne 18. 3. 2021 uzavřel úvěrovou smlouvu se společností s [právnická osoba]., IČO [IČO] (dále jen „leasingová společnost“), na jejímž základě leasingová společnost poskytla povinnému úvěr ve výši 367 999 Kč za účelem koupě vozidla. Úvěr byl zajištěn zajišťovacím převodem práva k vozidlu s tím, že vlastnické právo k vozidlu svědčilo po celou dobu leasingové společnosti a povinný jej užíval pouze jako vypůjčitel. Vzhledem k tomu, že povinný nesplácel úvěr řádně a včas, přistoupila leasingová společnost dne 14. 8. 2023 k okamžitému zesplatnění úvěru a vyzvala povinného k vrácení vozidla. Povinný vstoupil do jednání s leasingovou společností a dojednal s jejím souhlasem prodej vozidla žalobci. Dne 30. 9. 2023 byla uzavřena kupní smlouva s tím, že celá kupní cena, zaplacená žalobcem dne 18. 12. 2023, byla použita k úhradě závazků povinného za leasingovou společností.

3. Žalovaná navrhla zamítnutí žaloby. Na svoji obranu uvedla, že i kdyby došlo k uzavření kupní smlouvy mezi leasingovou společností a žalobcem, taková kupní smlouva by byla neplatná, neboť leasingová společnost, které svědčil zajišťovací převod práva k vozidlu, nebyla sama oprávněna po dobu jeho trvání převést vlastnické právo k vozidlu na žalobce; mohla by tak učinit až po nesplnění zajištěného dluhu povinným, tato skutečnost však nenastala, když úvěrová smlouva nebyla leasingovou společností vypovězena. Rovněž povinný nebyl oprávněn případně udělit leasingové společnosti souhlas s převodem vlastnického práva na žalobce, neboť v době, kdy mělo být vlastnické právo k vozidlu převedeno, měl povinný v důsledku generálního inhibitoria zakázáno nakládat se svým majetkem a souhlas by tak byl neplatný pro rozpor se zákonem; kupní cenu vozidla žalobce zaplatil, resp. úvěr byl splacen až dne 18. 12. 2023, přičemž účinky generálního inhibitoria nastaly ke dni 16. 11. 2023. Žalovaná také poukázala na nesrovnalosti v kupní smlouvě ze dne 30. 9. 2023, kdy jako prodávající je označen sám povinný, nikoliv leasingová společnost.

4. Soud I. stupně rozhodl po provedeném dokazování (listinami) na základě skutkových zjištění popsaných pod bodem 4. až 20. odůvodnění napadeného rozsudku (kdy odvolací soud v tomto směru na odůvodnění napadeného rozsudku v zájmu stručnosti vlastního rozhodnutí odkazuje). V bodu 21. odůvodnění nápadného rozsudku uvedl, které z důkazů účastníky navržených neprovedl a z jakého důvodu, a vysvětlil rovněž (k námitce žalované) z jakého důvodu provedl důkaz Všeobecnými obchodními podmínkami (dále jen „VOP“), aniž by byl tento důkaz předložen žalobcem. Po skutkové stránce (pod bodem 23. odůvodnění napadeného rozsudku) pak ve stručnosti shrnul, že dne 16. 11. 2023 bylo na majetek povinného vyhlášeno generální inhibitorium, které se vztahovalo i na předmětné vozidlo; žalobce jako vlastník vozidla se neúspěšně domáhal u soudního exekutora jeho vyloučení z výkonu rozhodnutí. Za účelem koupě vozidla poskytla leasingová společnost povinnému dne 18. 3. 2021 úvěr ve výši 367 999 Kč. Úvěr byl zajištěn zajišťovacím převodem vlastnického práva k vozidlu, na jehož základě převedl povinný s účinností ke dni 23. 3. 2021 své vlastnické právo k vozidlu na leasingovou společnost. Převod vlastnického práva k vozidlu zpět na povinného byl svázán s úplným a včasným splacením úvěru nebo s úplným a nikoliv včasným splacením úvěru, pokud by do té doby leasingová společnost nepřistoupila k realizaci zajišťovacího převodu vlastnického práva. Vzhledem k tomu, že povinný úvěr řádně a včas nesplácel, leasingová společnost dne 14. 8. 2023 s účinností ke dni 25. 8. 2023 vůči němu uplatnila právo na okamžité splacení úvěru a současně realizovala zajišťovací převod vlastnického práva k vozidlu. Jako vlastník vozidla leasingová společnost prodala dne 30. 9. 2023 po domluvě s povinným vozidlo žalobci s tím, že většina kupní ceny zaplacená žalobcem dne 18. 12. 2023 byla použita na úhradu celkového dluhu povinného u leasingové společnosti. Následně leasingová společnost zmocnila povinného k zápisu změny vlastníka v registru silničních vozidel.

5. Po právním posouzení věci - po citaci § 267 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (zkráceně jen „o. s. ř.), § 2395, § 2040 až § 2044, a § 2079 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (zkráceně jen „o. z.“) - soud I. stupně uvedl, že hlavní právní otázkou v projednávané věci byla povaha a forma zajišťovacího převodu práva zřízeného ve prospěch leasingové společnosti a současně časová osa vzniku a zániku vlastnického práva (vlastnických práv) k vozidlu. Vyšel z toho, že povinný uzavřel dne 18. 3. 2021 s leasingovou společností smlouvu o úvěru dle § 2395 o. z., jejíž součástí bylo též smluvní ujednání o zajišťovacím převodu práva k zajištění veškerých pohledávek vzniklých a souvisejících s úvěrovou smlouvou dle § 2040 o. z. Nedílnou součástí smlouvy o úvěru a smlouvy o zajišťovacím převodu práva se staly VOP úvěrů poskytovaných leasingovou společností. Vozidlo, na jehož koupi byl úvěr leasingovou společností povinnému poskytnut, bylo povinnému předáno prodejcem na základě písemného protokolu dne 23. 3. 2021 s tím, že k tomu datu se stal účinným dle čl. 6.1 VOP také dočasný převod vlastnického práva povinného k vozidlu na leasingovou společnost. Dle § 2040 odst. 2 o. z. platí, že zajišťovací převod práva je převodem s rozvazovací podmínkou, že bude dluh splněn; jedná se tak o zajištění věcně-právní povahy dočasného charakteru s rozvazovací podmínkou tak, aby příjemce zajištění mohl z takto převedené věci dosáhnout přednostního a zásadně výhradního uspokojení zajištěného dluhu. Dle čl. 6.1 a 8.1 VOP je leasingová společnost oprávněna realizovat zajišťovací převod vlastnického práva k vozidlu k okamžiku uplatnění práva leasingové společnosti na okamžité splacení úvěru v případě prodlení se splácením jakékoliv splátky úvěru. Při realizaci zajišťovacího převodu práva je leasingová společnost dále oprávněna vozidlo prodat za obvyklou tržní cenu např. přímým prodejem. Dle čl. 8.2 VOP povinnost splatit úvěr okamžitě nabývá účinnosti v den doručení oznámení o uplatnění práva společnosti. Jelikož leasingová společnost v souladu se smlouvami a VOP pro prodlení povinného oznámením ze dne 14. 8. 2023 (i) uplatnila své právo na okamžité splacení úvěru, (ii) aktivovala zajištění a (iii) vypověděla smlouvu o výpůjčce vozidla, stala se k datu účinnosti tohoto oznámení, tj. k datu 25. 8. 2023, řádným (výlučným) vlastníkem vozidla, jak předvídá § 2044 odst. 1 o. z. Prodej vozidla žalobci byl realizován na základě kupní smlouvy ze dne 30. 9. 2023 ve smyslu § 2079 odst. 1 o. z., kdy po aktivaci zajištění byla prodávajícím leasingová společnost jako řádný vlastník vozidla. Právní jednání uskutečňovaná po realizaci zajišťovacího převodu vlastnického práva k vozidlu leasingovou společností, povinným a žalobcem směřovala pouze k uspokojení nesplacených pohledávek leasingové společnosti u povinného a k převodu vlastnického práva k vozidlu z leasingové společnosti na žalobce. Nic na tom nemění nepřesnosti uvedené v kupní smlouvě, když tu je třeba stejně jako všechna právní jednání posuzovat podle svého obsahu a z něho je zřejmé, že ač je jako prodávající v záhlaví označen povinný, tak (i) jako vlastník vozidla vystupuje v celé smlouvě leasingová společnost a (ii) vypořádání kupní ceny bylo majoritně sjednáno ve prospěch účtu leasingové společnosti s tím, že tato část kupní ceny následně pokryla celý zbývající dluh povinného u leasingové společnosti. Stejně tak leasingová společnost následně sama jednala jako vlastník vozidla, když k zápisu změny vlastníka vozidla v registru vozidel udělila dne 28. 12. 2023 povinnému plnou moc. Povinný se tak dá označit „v celém příběhu“ jako zprostředkovatel samotného prodeje vozidla jednající na účet leasingové společnosti a též jako zprostředkovatel převodu vlastnického práva z leasingové společnosti na žalobce. Vzhledem k tomu, že se leasingová společnost na základě shora uvedeného stala ke dni 25. 8. 2023 řádným (výlučným) vlastníkem vozidla a následně své vlastnické právo k vozidlu převedla na žalobce, je podaná excindační žaloba důvodná, neboť povinný, na jehož majetek je vedena exekuce, nebyl ke dni 16. 11. 2023, kdy nastaly účinky generálního inhibitoria, vlastníkem předmětného vozidla, pojatého soudním exekutorem do soupisu movitých věcí povinného. Z těchto důvodů soud I. stupně žalobě vyhověl.

6. O náhradě nákladů řízení účastníků rozhodl s odkazem na § 142 odst. 1 o. s. ř. s tím, že v řízení úspěšnému žalobci přiznal náhradu nákladů řízení sestávajících ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 2 000 Kč a z nákladů za právní zastoupení podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif (zkráceně jen „AT“), jak je specifikoval pod bodem 38 odůvodnění napadeného rozsudku.

7. Proti tomuto rozsudku podala žalovaná včasné a přípustné tzv. blanketové odvolání. V jeho doplnění namítla, že soud I. stupně při svém závěru o okamžiku, kdy se měla leasingová společnost stát výlučným vlastníkem vozidla, který založil na oznámení o uplatnění práva na okamžité splacení ze dne 14. 8. 2023, kdy měl být povinný vyzván k neprodlenému předání automobilu, zcela pominul, že leasingová společnost na předání vozidla zjevně netrvala a k předání vozidla leasingové společnosti nikdy nedošlo; oznámení ze dne 14. 8. 2023 tak zcela zjevně mělo za cíl pouze motivovat povinného k plnění povinností podle úvěrové smlouvy. To prokazuje pozdější výzva společnosti [právnická osoba]. (leasingovou společností zmocněné k provádění činností a uskutečňování úkonů za účelem uplatnění, zajištění a uspokojování finančních pohledávek vůči klientům leasingové společnost) ze dne 30. 9. 2023, která je dle názoru žalované výzvou k narovnání, když v ní byl povinný vyzván k předání vozidla anebo (vzhledem ke „ztučnění“ textu ve výzvě, který žalovaná v odvolání citovala) preferovaně k narovnání uvěrové smlouvy. Vzhledem k tomu, že částka 33 462 Kč byla uhrazena a z provedených důkazů neplyne, že by k předání vozidla na základě výzev leasingové společnosti došlo, má žalovaná za prokázané, že došlo k narovnání úvěrové smlouvy, pročež v rozhodném období do splacení úvěru byli povinný i leasingová společnost nadále omezeni v nakládání s vozidlem (ve smyslu § 2042 o. z., kdy mohli vykonávat pouze prostou správu vozidla) a nebyli oprávněni vozidlo prodat žalobci. Ke splacení úvěru pak došlo až dne 18. 12. 2023, tedy v době, kdy již povinný nebyl oprávněn nakládat se svým majetkem. Závěr, že se v srpnu 2023 stala výlučným vlastníkem vozidla leasingová společnost, soud I. stupně založil na účelovém výkladu VOP leasingové společnosti, které si nadto zajistil sám z vlastní iniciativy. Při výkladu VOP soud I. stupně přehlédl, že podle VOP je leasingová společnost pouze oprávněna realizovat zajišťovací převod práva a/nebo požadovat okamžité splacení úvěru. Soud I. stupně ignoroval skutečnost, že z provedených důkazů vyplývá, že došlo k narovnání úvěrové smlouvy a žádné z oprávnění leasingové společnosti nebylo ve věci plně realizováno, když došlo k úhradě dlužné částky a vozidlo nebylo leasingové společnosti předáno. Pokud soud I. stupně dospěl k závěru, že kupní smlouva ze dne 30. 9. 2023 je platná, a to přesto, že je uzavřena mezi povinným (zastoupeným otcem žalobce) a žalobcem, žalovaná namítla, že se nevypořádal s tvrzenou nepravostí, nesprávností a neplatností kupní smlouvy (kdy byla uzavřena mezi osobami blízkými za zjevně časově podivných okolností) a naopak dospěl k absurdnímu závěru, že povinný jako neoprávněný mohl uzavřít kupní smlouvu a převést vlastnické právo na žalobce. Konstrukt soudu I. stupně označila za absurdní i z pohledu leasingové společnosti; pokud by byl závěr soudu I. stupně o tom, že leasingová společnost převedla vlastnické právo k vozidlu na žalobce, správný, tak by leasingová společnost jistě dluh žalobce zajistila obdobně jako v uvěrové smlouvě a/nebo by došlo k postoupení (narovnané) úvěrové smlouvy na žalobce. Žalovaná dále namítla, že z postupu leasingové společnosti vyplývá, že si uzavření kupní smlouvy a jakéhokoliv oprávnění žalobce k vozidlu nebyla vědoma, když po splacení úvěru dle úvěrové smlouvy dne 28. 12. 2023 zmocnila povinného (nikoliv žalobce jako tvrzeného kupujícího) k provedení změny vlastníka vozidla; zjevně nepovažovala žalobce za osobu, které by svědčilo jakékoliv oprávnění k vozidlu. Navíc zmocnění podle plné moci ze dne 28. 12. 2023 bylo uděleno (výslovná citace z plné moci) „v souvislosti s vozidlem [název], VIN [VIN kód], které je předmětem smlouvy [číslo].“ Z provedených důkazů tedy podle žalované vyplývá, že nedošlo k zániku úvěrové smlouvy, a tedy povinný a ani leasingová společnost nebyli oprávněni vozidlo prodat před splacením úvěru, ke kterému došlo až dne 18. 12. 2023. Žalovaná rovněž namítla, že soud I. stupně v rozporu s § 6 o. z. aproboval jednání žalobce a povinného (resp. otce žalobce), byť činili právní jednání vedoucí ke zkrácení práv žalované na uspokojení její pohledávky vůči povinnému podle vykonatelného smíru, kdy žalobce, jako osoba blízká povinnému, o pohledávce žalované vědět měl či mohl. Navíc časový sled jednání žalobce a povinného (doručení předexekuční výzvy dne 22. 9. 2023; uzavření kupní smlouvy dne 30. 9. 2023) nasvědčují tomu, že jednání žalobce a povinného bylo vedeno v úmyslu poškodit žalovanou jako věřitele, a mohlo tak naplňovat skutkovou podstatu trestného činu poškození věřitele dle § 222 odst. 1 a 2 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, v účinném znění, a to minimálně ve stádiu pokusu. Soud I. stupně tedy dospěl k nesprávným právním závěrům o zániku úvěrové smlouvy ke dni 14. 8. 2023, platnosti kupní smlouvy ze dne 30. 9. 2023 a vlastnickém právu k vozidlu. Žalovaná proto navrhla, aby odvolací soud změnou napadeného rozsudku žalobu zamítl a přiznal žalované náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.

8. Žalobce se k odvolání písemně vyjádřil. Označil napadený rozsudek za věcně správný a navrhl, jako potvrzení. Popsal okolnosti uzavření úvěrové smlouvy (jejíž nedílnou součástí jsou VOP a je do ní vtělena smlouva o zajišťovacím převodu práva a o výpůjčce) ze dne 18. 3. 2021 leasingovou společností ([právnická osoba].) s povinným (společnost [právnická osoba] profi [právnická osoba].) s tím, že s ohledem na prodlení povinného s úhradami úvěrových splátek dne 23. 7. 2023 leasingová společnost v souladu s uzavřenými smlouvami (úvěrovou smlouvou a do ní vtělenou smlouvou o zajišťovacím převodu práva) a VOP uplatnila své právo na okamžité splacení úvěru, aktivovala zajištění, vypověděla smlouvu o výpůjčce vozidla a vyzvala povinného k jeho neprodlenému přistavení. Poukaz žalované na skutečnost, že leasingová společnost zjevně netrvala na předání vozidla, a že k předání vozidla zpět leasingové společnosti nikdy nedošlo, označil za nepodstatný, neboť k vypovězení smlouvy došlo a leasingová společnost se stala výlučným vlastníkem vozidla a se svým vlastnictvím disponovala. K žalovanou namítanému narovnání smlouvy nedošlo a z podstaty věci dojít nemohlo. K tomu, aby mohlo dojít k narovnání smlouvy by bylo nezbytné, aby dlužník (společnost [právnická osoba] profi [právnická osoba].) uhradil částku 33 462 Kč, což se nestalo; nedošlo tedy ke splnění základní podmínky k narovnání smlouvy. Leasingová společnost již jako vlastník vozidla se rozhodla vozidlo přímo prodat žalobci, který za něj uhradil sjednanou kupní cenu. Právní jednání, provedená po realizaci zajišťovacího práva převodu vlastnického práva k předmětnému vozidlu leasingové společnosti, směřovala k uspokojení pohledávky, kterou leasingová společnost měla za povinným, a k převodu vlastnického práva k vozidlu z leasingové společnosti na žalobce. Tento postup nelze považovat za nějak vadný či nesprávný; bylo pouze na rozhodnutí leasingové společnosti, jak se svým vlastnictvím naloží. Z provedených důkazů je zjevné, že leasingová společnost vystupovala jako výlučný vlastník vozidla, se svým vlastnictvím nakládala a rozhodla se, že vozidlo prodá. Za předpokladu, že by předmětné vozidlo nekoupil žalobce, je nepochybné, že by vozidlo koupil jiný subjekt. Nelze tedy s úspěchem tvrdit, že by úvěrová smlouva byla jakkoliv narovnaná. Konstrukt, který žalovaná označuje jako absurdní z pohledu leasingové společnosti, je naopak zcela běžný. Není tedy přiléhavá odvolací námitka, že soud I. stupně ignoroval skutečnost, že z provedených důkazů jednoznačně vyplývá, že došlo k narovnání úvěrové smlouvy a žádné oprávnění leasingové společnosti nebylo ve věci plně realizováno. Žalovanou poukazovaná předexekuční výzva ze dne 12. 9. 2023 pouze potvrzuje skutečnost, že povinný neměl k dispozici finanční prostředky, aby mohl plnit své závazky, a proto k 25. 8. 2023 leasingová společnost uplatnila své právo na okamžité splacení úvěru, aktivovala zajištění a vypověděla smlouvu o výpůjčce; předexekuční výzva ani následné jednání žalované nemůže nic změnit na tom, že ke dni 25. 8. 2023 se leasingová společnost stala výlučným vlastníkem předmětného vozu a mohla s ním disponovat. Leasingová společnost postupovala zcela v souladu s uzavřenou smlouvou a VOP, stala se výlučným vlastníkem vozidla, nemůže se tedy jednat o porušení principu nemo plus iuris ad alium (nikdo nemůže převést víc práv, než sám má) nebo snad o zkrácení práv žalované. VOP jsou nedílnou součástí úvěrové smlouvy, kterou žalobce k důkazu navrhl a předložil, pročež výtky žalované nejsou důvodné.

9. Při jednání odvolacího soudu oba účastníci v zásadě setrvali na své argumentaci v projednávané věci dosud uplatněné.

10. Odvolací soud z podnětu podaného odvolání přezkoumal při nařízeném jednání napadený rozsudek včetně řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212, § 212a odst. 5, 6 o. s. ř.), přičemž odvolání neshledal důvodným.

11. Předně lze konstatovat, že soud I. stupně si pro své rozhodnutí opatřil dostatek podkladů, učinil z nich správná skutková zjištění o pro věc zásadních skutečnostech. Věc správně posoudil i po stránce právní. Rozsudek soudu I. stupně tak mohl být dostatečným podkladem i pro rozhodnutí odvolacího soudu ve věci. Vzhledem k tomu, že soud I. stupně své rozhodnutí náležitě odůvodnil a odvolací soud zcela souhlasí s jeho skutkovými i právními závěry lze v podrobnostech odkázat na odůvodnění napadeného rozsudku, odvolacím soudem zrekapitulované pod body 4. a 5. odůvodnění shora. K možnosti odvolacího soudu omezit se v odůvodnění svého rozhodnutí na pouhé přitakání správnosti skutkových závěrů a právního posouzení věci soudem I. stupně (viz např. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 3450/2011, včetně poukazu na usnesení sp. zn. 29 Odo 257/2002, uveřejněné pod číslem 53/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

12. Soud I. stupně se v projednávané věci zcela správně zaměřil na povahu a formu zajišťovacího převodu práva zřízeného ve prospěch leasingové společnosti a časovou osu vzniku a zániku vlastnického práva (vlastnických práv) k vozidlu. Vysvětlil pak, že s ohledem na prodlení povinného s úhradami úvěrových splátek (dne 23. 7. 2023) leasingová společnost v souladu s uzavřenými smlouvami (úvěrovou smlouvou a do ní vtělenou smlouvou o zajišťovacím převodu práva a o výpůjčce) a VOP (čl. 6.1, 8.1 a 8.2) oznámením ze dne 14. 8. 2023 uplatnila své právo na okamžité splacení úvěru, aktivovala zajištění, vypověděla smlouvu o výpůjčce vozidla a vyzvala povinného k jeho neprodlenému přistavení. Dospěl pak ke zcela správnému závěru, že se k datu účinnosti (doručení) uvedeného oznámení, tj. k datu 25. 8. 2023, leasingová společnost stala řádným (výlučným) vlastníkem vozidla (§ 2044 odst. 1 o. z.). VOP (čl. 6.1, 8.1 a 8.2) soud I. stupně vyložil zcela v souladu s jejich zněním (jak jsou citována v bodech 10. až 12. napadeného rozsudku), přičemž nepochybil, provedl-li je k důkazu bez návrhu žalobce, pokud byly nedílnou součásti žalobcem k důkazu označené a předložené úvěrové smlouvy. Poukaz žalované na skutečnost, že leasingová společnost zjevně netrvala na předání vozidla a že k předání vozidla zpět leasingové společnosti nikdy nedošlo, je nepodstatný za situace, kdy se leasingová společnost na základě realizace zajišťovacího převodu práva stala výlučným vlastníkem vozidla a se svým vlastnictvím následně disponovala tak, že vozidlo prostřednictvím povinného - jak rovněž soud I. stupně vysvětlil vzhledem k námitkám žalované ohledně platnosti kupní smlouvy - prodal žalobci. K žalovanou namítanému narovnání smlouvy nedošlo již jen proto, že dlužník (společnost [právnická osoba] profi [právnická osoba].) leasingové společnosti dlužnou částku neuhradil; částku 33 462 Kč uhradil leasingové společnosti žalobce jako kupující vozidla. Právní jednání, provedená po realizaci zajišťovacího práva převodu vlastnického práva k předmětnému vozidlu leasingové společnosti, směřovala k uspokojení pohledávky, kterou leasingová společnost měla za povinným, a k převodu vlastnického práva k vozidlu z leasingové společnosti na žalobce a tento postup nelze považovat za nějak vadný či nesprávný, a konstrukt, který žalovaná označuje jako absurdní z pohledu leasingové společnosti, je naopak zcela běžný – jak dle odvolacího soudu zcela přiléhavě uvedl žalobce ve vyjádření k odvolání. Lze uzavřít, že z provedeného dokazování nevyplynulo, že by došlo k narovnání úvěrové smlouvy, a že by žádné z oprávnění leasingové společnosti nebylo ve věci plně realizováno, právě naopak. Soud I. stupně se rovněž zcela správně vypořádal s žalovanou namítanou neplatností kupní smlouvy; vysvětlil, že s ohledem na obsah smlouvy jako prodávající vystupovala leasingová společnost, a že povinného lze považovat za pouhého zprostředkovatele. Leasingová společnost postupovala zcela v souladu s uzavřenou smlouvou a VOP, stala se výlučným vlastníkem vozidla, nemůže se tedy v projednávané věci jednat o porušení principu, že nikdo nemůže převést víc práv, než sám má, nebo o zkrácení práv žalované, a tedy o postup soudu I. stupně v rozporu s § 6 o. z. Odvolací námitky žalované jsou tedy zcela nedůvodné.

13. Odvolací soud ze shora uvedených důvodů rozsudek soudu I. stupně v napadeném výroku o věci samé (I.) jako věcně správný potvrdil dle § 219 o. s. ř.

14. Pokud jde o nákladový výrok (II.) napadeného rozsudku, soud I. stupně náhradu nákladů řízení posoudil s ohledem na výsledek řízení dle správného ustanovení (§ 142 odst. 1 o. s. ř.). V řízení byl zcela úspěšný žalobce, který tak má právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení. Nicméně odvolací soud nesouhlasí s výší nákladů řízení soudem I. stupně žalobci přiznaných. Náklady řízení podle obsahu spisu spočívají v zaplaceném soudním poplatku ve výši 2 000 Kč a v účelně vynaložených nákladech právního zastoupení dle AT ve výši 15 750 Kč. Účelně vynaložené náklady právního zastoupení dle odvolacího soudu tvoří odměna po 2 500 Kč (stanovená dle § 9 odst. 3 písm. a/ a § 7 AT ve znění do 31. 12. 2024 z tarifní hodnoty 35 000 Kč) za každý ze dvou úkonů uvedených v § 11 odst. 1 AT (převzetí zastoupení dne 28. 3. 2024, podání žaloby dne 10. 4. 2024), a dvě paušální náhrady hotových výdajů po 300 Kč dle § 13 odst. 4 AT ve znění do 31. 12. 2024, dále odměna po 3 700 Kč (stanovená dle § 9 odst. 3 písm. a/ a § 7 AT ve znění od 1. 2. 2025 z tarifní hodnoty 65 000 Kč) za každý ze dvou úkonů uvedených v § 11 odst. 1 AT (podání ze dne 27. 1. 2025 a účast na jednání dne 20. 2. 2025), a dvě paušální náhrady hotových výdajů po 450 Kč dle § 13 odst. 4 AT ve znění od 1. 2. 2025. Za účast na jednání dne 9. 1. 2025 náleží náhrada za promeškaný čas ve výši ½ odměny 3 700 Kč, když uvedené jednání bylo odročeno bez projednání věci za účelem rozhodnutí o procesním nástupnictví na straně žalované (viz protokol o jednání na č. l. 44 spisu. Za poradu s klientem dne 6. 1. 2025 (předcházející na 9. 1. 2025 nařízenému jednání) žalobci dle odvolacího soudu nenáleží odměna, neboť nelze mít za účelnou poradu s klientem přesahující jednu hodinu za situace, kdy ani následné podání žalobce ze dne 27. 1. 2025 (podané bez výzvy soudu zřejmě v reakci na to, že jednání dne 9. 1. 2025 bylo odročeno bez projednání věci) neobsahuje žádnou rozsáhlou argumentaci, která by odůvodňovala poradu delší. Soud I. stupně pak správně žalobci nepřiznal odměnu za úkon návrhu na vyškrtnutí vozidla ze dne 10. 4. 2024, když ten byl podán opožděně a dále za úkon porada s klientem dne 23. 1. 2025, když té nepředcházela žádná změna stavu, na kterou by bylo nutné návazně uskutečnit poradu s klientem. Celkem tedy náklady řízení žalobce v prvostupňovém řízení činí 17 750 Kč.

15. Ze shora uvedených důvodů odvolací soud napadený rozsudek ve výroku o náhradě nákladů řízení (II.) změnil dle § 221a o. s. ř. co do výše těchto nákladů, v ostatním (uložení platební povinnosti, určení místa plnění a lhůty k plnění) jej jako věcně správný dle § 219 o. s. ř. potvrdil.

16. O náhradě nákladů odvolacího řízení bylo rozhodnuto ve smyslu § 224 odst. 2 ve spojení s § 142 odst. 1 o. s. ř. V tomto stádiu řízení úspěšnému žalobci účelně vynaložené náklady sestávají z odměny po 3 700 Kč za dva úkony (podané vyjádření ze dne 2. 7. 2025 k odvolání žalované a účast na jednání odvolacího soudu dne 17. 7. 2025 - § 11 odst. 1 písm. d/ a g/ AT), ze dvou paušálních náhrad hotových výdajů po 450 Kč (§ 13 odst. 4 AT). Celkem náklady řízení žalobce v odvolacím řízení činí 8 300 Kč. Odvolací soud nepřiznal žalobci požadovanou odměnu za poradu s klientem dne 30. 6. 2025, neboť nelze hodnotit jako účelný úkon právní služby poradu v rozsahu přesahujícím jednu hodinu za situace, kdy s ohledem odvolací argumentaci nebyla k projednávání na této poradě jiná problematika než, jaká byla projednávána před soudem I. stupně, ani poradu s klientem dne 14. 7. 2025, když po podaném vyjádření k odvolání žalované nenastala žádná skutečnost, pro kterou by bylo nutné před jednáním odvolacího soudu uskutečnit další poradu s klientem přesahující jednu hodinu.

17. O lhůtě k plnění nákladů odvolacího řízení bylo rozhodnuto dle § 160 odst. 1 věta před středníkem o. s. ř., o místu k plnění pak dle § 149 odst. 1 o. s. ř.