Rozhodnutí 58 Co 194/2024-201

1. V záhlaví uvedeným rozsudkem ze dne [datum] (dále též jen „napadený rozsudek“) soud I. stupně žalované uložil povinnost do tří dnů od právní moci rozsudku zaplatit žalobkyni částku [částka] s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z této částky od [datum] do zaplacení (výrok I.) a k rukám advokáta žalobkyně na náhradu nákladů řízení částku [částka] (výrok II.), dále žalované uložil povinnost do tří dnů od právní moci rozsudku zaplatit České republice náhradu nákladů řízení ve výši [částka] (výrok III.).

2. Soud I. stupně tak rozhodl v řízení zahájeném dne [datum] návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu, v němž žalobkyně uplatnila vůči žalované nárok na zaplacení částky [částka] (s příslušenstvím) z titulu smlouvy o zápůjčce uzavřené s žalovanou telefonicky dne [právnická osoba]. 2020 s tím, že žalovaná uvedené finanční prostředky, které jí byly žalobkyní vloženy na bankovní účet, vrátí po svém návratu ze zahraničí. Žalovaná původně kontaktovala [jméno FO], kterého žádala o zapůjčení peněz z důvodu rozbitého vozidla, protože žalobkyně byla u telefonátu přítomna a [jméno FO] peníze neměl, nabídla se, že je žalované zapůjčí, což také učinila. Žalovaná však poskytnutou zápůjčku ani přes výpověď smlouvy ze dne [datum] nevrátila.

3. Žalovaná nárok žalobkyně neuznala. Ke své obraně předně sporovala uzavření tvrzené smlouvy o zápůjčce, neboť s žalobkyní nikdy telefonicky nehovořila a žádnou zápůjčku si s ní neujednala. K poskytnutí částky [částka] žalobkyní na účet žalované dne [právnická osoba]. 2020 žalovaná tvrdila, že měla za to, že se jedná o peníze [jméno FO], který tím splácí svůj dluh u žalované vzniklý z dohody o nahrazení škody, která žalované vznikla v souvislosti s prodejem bytu a vyřešení bytové situace své dcery [jméno FO] a její rodiny, tj. dětí a otce dětí [jméno FO]; žalobkyně o pravém účelu poskytnutí peněz věděla; jednalo o peníze [jméno FO]. Žalovaná ke své obraně dále vznesla námitku promlčení s tím, že jedná-li se o bezdůvodné obohacení, počíná promlčecí lhůta běžet ode dne poskytnutí finanční částky. Žalobní požadavek rovněž označila za rozporný s dobrými mravy, neboť žalobkyně úmyslně uvádí nepravdivé skutečnosti.

4. Soud I. stupně rozhodl po provedeném dokazování na základě skutkových zjištění popsaných pod bodem 4. až 18. odůvodnění napadeného rozsudku (na něž odvolací soud v tomto směru odkazuje), která považoval za dostatečná pro rozhodnutí ve věci, byť (jak uvedl) při hodnocení provedených důkazů jednotlivě a ve vzájemné souvislosti nedospěl k jednoznačnému závěru o skutkovém stavu (viz bod 20. odůvodnění napadeného rozsudku). V této souvislosti konstatoval, že jak žalobkyně, tak žalovaná měly odlišnou verzi skutkových tvrzení, která na obou stranách v zásadě spočívala na ústních dohodách. Každý z vyslechnutých svědků podpořil verzi jedné z účastnic a navzájem si svědci odporovali. Svědek [jméno FO] měl vše z doslechu od žalované, tudíž na jeho výpovědi nebylo možné rozhodnutí postavit. Rozhodnutí nebylo možné postavit ani na výpovědi svědka [jméno FO], neboť tento svědek se soudu I. stupně (jak v odůvodnění napadeného rozsudku vysvětlil) jevil nevěrohodným, ačkoli zcela podporoval verzi žalobkyně. Naopak výpověď žalované potvrzovala do jisté míry výpověď svědkyně [jméno FO], nicméně ani na základě této výpovědi nemohl soud I. stupně jednoznačně dospět ke skutkovému závěru, neboť tato výpověď se do určité míry rozcházela i s výpovědí žalované, která ji následně korigovala, a nebyla podpořena dalšími důkazy. Soud I. stupně považoval za zcela zjevné, že osoby si ve svých výpovědích verze upravovaly, „ať již méně či více, vědomě či nevědomě“, pročež vycházel zejména z listiny o vkladu částky [částka] na účet žalované dne [právnická osoba]. 2020.

[právnická osoba] tvrzení žalobkyně, že mezi účastníky byla ústně – telefonicky uzavřena smlouva o zápůjčce, která byla následně realizována, podporovanému výpovědí svědka [jméno FO], soud I. stupně uzavřel (viz bod 21. odůvodnění napadeného rozsudku), že ani z výpovědí účastnic a svědků nemá za prokázané uzavření smlouvy o zápůjčce o konkrétním obsahu, neboť žalovaná tvrzení žalobkyně popírá a výpověď svědka [jméno FO] není zcela věrohodná. Dospěl tak k závěru, že smlouva o zápůjčce uzavřena nebyla.

6. S ohledem na skutečnost, že žalobkyně prokázala, že částku [částka] na účet žalované vložila, se soud I. stupně následně zabýval tvrzením žalované, že právním důvodem vložení této částky byl dluh svědka [jméno FO], že žalovaná již v době vkladu těchto peněz věděla, za jakým účelem se vkládají, a že se nejedná o peníze žalobkyně, ale o peníze uvedeného svědka. V této souvislosti uvedl, že svědek [jméno FO] tvrdil, že se o něčem takovém mezi ním a žalovanou hovořilo, ale ke konkrétní dohodě nedošlo; dále, že žalovaná ve své výpovědi uvedla, že dluh činil právě [částka], že jí svědek [jméno FO] neřekl, že peníze pošle, ale protože se jednalo o částku odpovídající dluhu, automaticky předpokládala, že se jedná o jeho splacení; a konečně, že svědkyně [jméno FO] naopak uvedla, že svědek [jméno FO] měl žalované platit [částka] měsíčně od srpna 2019 do konce roku 2020, tedy celkem asi [částka], k čemuž žalovaná svou výpověď upravila, „že je to pravda“, že zbytek částky svědkovi odpustila. Z důvodu uvedených odlišných výpovědí soud I. stupně uzavřel, že nemá za prokázané, že mezi žalovanou a uvedeným svědkem došlo k uzavření konkrétní dohody o zaplacení konkrétní částky a její splatností, tj. právně závazné ústní dohody obsahující podstatné náležitosti, zejména konkrétní práva a povinnosti stran (viz bod 22. odůvodnění napadeného rozsudku). Žalované se nepodařilo prokázat ani to, že žalobkyně již v době vkladu peněžité částky si byla vědoma existujícího dluhu svědka [jméno FO] u žalované a toho, že peníze vkládá za účelem jeho uhrazení, když žalobkyně i svědek [jméno FO]-[jméno FO] toto jednoznačně vyvrací, a výpověď svědkyně [jméno FO] o tom, že byla u telefonátu, kdy svědek [jméno FO] řekl žalobkyni, aby uvedenou částku vložila na účet žalované, není dostatečně věrohodná pro vyvrácení výpovědí žalobkyně a svědka [jméno FO] za situace, kdy si svědkyně nepamatovala, kdy se rozešla se svým partnerem (svědkem [jméno FO]), ale „přesně si pamatovala, že peníze byly vloženy v úterý a co bylo v telefonátu řečeno“, přičemž výpověď svědkyně nebyla podložena jiným jednoznačným a věrohodným důkazem (viz bod 23. odůvodnění napadeného rozsudku).

7. Soud I. stupně dospěl k závěru, že ani jedné z účastnic se nepodařilo jednoznačně prokázat její skutkovou verzi, na základě, které by mohl dojít k závěru, že se jednalo buď o zápůjčku nebo o splacení existujícího dluhu (viz bod 24. a 25. odůvodnění napadeného rozsudku). Jak uvedl, výpovědi účastníků a svědků byly provedeny tak, že jeden svědek zcela podpořil verzi žalobkyně, svědkyně pak verzi žalované. Žalobkyně svá skutková tvrzení neměnila, byla konzistentní a trvala na tom, že se jednalo o její peníze a že neměla v úmyslu splatit dluh svědka [jméno FO]. Žalovaná pak svá skutková tvrzení v průběhu řízení upravovala podle toho, co vyšlo najevo; nejdříve sdělila, že se svědkem [jméno FO] ohledně peněz nekomunikovala, poté ale „najednou“ předložila WhatsAppovou komunikaci; tvrdila, že neměla problémy s vozidlem, když je ale potvrdil svědek [jméno FO], uvedla, že si spletla roky; neshodla se svědkyní [jméno FO] ohledně výše a splatnosti údajného dluhu svědka [jméno FO]. Výpovědi všech osob vedle sebe nemohou obstát, „vyslýchané osoby si své verze ať již méně či více upravovaly tak, aby se jim to hodilo“. Největší pochybnosti soud I. stupně vyjádřil o věrohodnosti svědka [jméno FO] „včetně toho, že zřejmě upravil předloženou WhatsAppovou komunikaci s žalovanou“; nicméně ani z této komunikace však není jednoznačné, o jaký dluh se mělo jednat, a že žalobkyně věděla, že vkladem peněz splácí dluh svědka.

8. Z uvedených důvod soud I. stupně vycházel pouze z listiny o vkladu peněžité částky [částka] žalobkyní na účet žalované dne [právnická osoba]. 2020 a z toho, že vůlí žalobkyně nebylo splatit tím dluh svědka, nebylo tedy prokázáno, že se jedná o vědomé plnění dluhu třetí osobou dle § 1936 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“). S ohledem na skutečnost, že nebyl prokázán právní důvod poskytnutí této částky, posoudil nárok žalobkyně jako bezdůvodné obohacení žalované na úkor žalobkyně podle § 2991 o. z. s tím, že podle § 2993 věta prvá o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Žalobě z uvedeného důvodu v plném rozsahu vyhověl a přiznal žalobkyni právo na zaplacení částky [částka], a to včetně úroku z prodlení dle § 1970 o. z. ve výši stanovené v nařízení vlády č. 351/2013 Sb. od [datum] do zaplacení, tj. po uplynutí lhůty stanované žalované žalobkyní ve výzvě k vrácení plnění ze dne [datum], když splatnost bezdůvodného obohacení posoudil podle § 1958 odst. 2 o. z. dnem následujícím po dni, kdy byl dlužník vyzván k plnění (viz bod 26. až 29 odůvodnění napadeného rozsudku).

9. Ohledně námitky promlčení vznesené žalovanou soud I. stupně (pod bodem 30. odůvodnění napadeného rozsudku) uzavřel, že z důvodu neprokázání vůle žalobkyně splácet dluh svědka, musel vycházet z toho, že vůlí žalobkyně bylo poskytnout žalované zápůjčku, ačkoli k uzavření smlouvy nikdy nedošlo. Subjektivní promlčecí lhůta 3 roky (§ 629 odst. 1 o. z.) běží od okamžiku, kdy se žalobkyně dozvěděla nebo mohla dozvědět o tom, že se žalovaná na její úkor obohatila (§ 621 o. z.); protože toto vědomí v době vkladu peněžité částky na účet žalobkyně nebylo prokázáno, nemohla promlčecí lhůta běžet již od tohoto okamžiku. Kdy jindy se žalobkyně mohla o tomto dozvědět nebylo zcela tvrzeno ani prokázáno. Vzhledem k tomu, že účastnice se shodnou na tom, že nebyly v mezidobí v kontaktu a žalovaná na připsání peněžité částky ve vztahu k žalobkyni nereagovala, nezapočala promlčecí lhůta běžet dříve než po výpovědi smlouvy o zápůjčce dne [datum] a uplynutí stanovené lhůty k plnění. Promlčecí lhůta ke dni podání žaloby dne [datum] tedy neskončila. Soud I. stupně dále (pod bodem 31. odůvodnění napadeného rozsudku) uzavřel, že žalovaný nárok nelze posoudit jako rozporný s dobrými mravy, neboť nepodařilo-li se prokázat vědomí žalobkyně o tom, že se jedná o splátku dluhu svědka [jméno FO], vykonávala pouze své právo na vrácení poskytnuté peněžité částky.

10. Výrok o nákladech řízení účastníků odůvodnil odkazem na § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (zkráceně jen ,,o. s. ř.“), kdy zcela úspěšné žalobkyni přiznal náhradu nákladů sestávajících ze zaplaceného soudního poplatku z žaloby a z nákladů právního zastoupení podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif (dále jen „AT“), jak je specifikoval pod bodem 33. odůvodnění napadeného rozsudku. O nákladech státu ve výši [částka], která odpovídá proplacené odměně tlumočníka za tlumočení výslechu svědka [jméno FO] ve výši [částka] po zohlednění zálohy [částka] zaplacené na provedení uvedeného důkazu žalovanou, rozhodl podle § 148 odst. 1 o. s. ř.

11. Proti rozsudku podala žalovaná včasné a přípustné tzv. blanketové odvolání. V jeho doplnění zejména namítla, že soud I. stupně nesprávně posoudil námitku promlčení, přičemž (i s odkazem na judikaturu vyjadřující se k počátku běhu subjektivní promlčení lhůty) argumentovala k tomu, že jedná-li se v tomto případě o bezdůvodné obohacení, počíná tříletá promlčecí lhůta běžet ode dne poskytnutí finanční částky. Po připomenutí, že žalobkyně uplatnila ve své žalobě ze dne [datum] nárok na zaplacení (resp. vrácení) částky [částka] z titulu smlouvy o zápůjčce uzavřené mezi účastnicemi řízení dne [právnická osoba]. 2020, a zdůraznění skutečnosti, že tvrzení žalobkyně o uzavření smlouvy o zápůjčce ze dne [právnická osoba]. 2020 nebylo v řízení prokázáno, uvedla, že žalobkyně od počátku věděla, respektive s běžnou péčí a opatrností měla vědět, že mezi ní a žalovanou neexistuje žádný závazkový vztah, který by odůvodňoval poskytnutí finančních prostředků. Žalovaná se ohradila proti závěru soudu I. stupně, že v řízení nebylo zcela tvrzeno, kdy se žalobkyně mohla o neexistenci právního důvodu k poskytnutí finanční částky dozvědět, s tím, že opakovaně tvrdila, že skutečným důvodem pro provedení finanční transakce byl pokyn svědka [jméno FO]-[jméno FO], aby za něj prostředky žalované vložila na bankovní účet. Toto tvrzení potvrdili svědek [jméno FO] a svědkyně [jméno FO], zejména však bylo prokázáno písemnou komunikací svědka [jméno FO]-[jméno FO], který žalované dne [právnická osoba]. 2020 poslal fotografii potvrzení o vložení hotovosti v Raiffaisenbank, odpověděl „vloženo“ a potvrdil, že mu vůči žalované zbývá dluh v řádech tisíců korun. Závěr soudu I. stupně, že vůlí žalobkyně bylo poskytnout zápůjčku, ačkoliv k uzavření smlouvy nedošlo, nemá oporu v provedeném dokazování; soud I. stupně zde dovozuje skutečnosti ve prospěch žalobkyně, aniž ta by své tvrzení čímkoliv prokázala. Žalobkyně nemohla na základě „imaginárního“ telefonátu, o němž tvrdila, že proběhl, ale nepodařilo se jí ho prokázat, jít do banky, vložit peníze na účet žalované a současně mít vůli žalované tyto finanční prostředky zapůjčit. Pokud bylo vyvráceno tvrzení žalobkyně o existenci zápůjčky, nelze bez dalšího dovozovat, že i tak žalobkyně měla vůli finanční prostředky zapůjčit. Žalovaná se ve vztahu k žalobkyni dovolávala uplatnění právní domněnky dle § 4 odst. 1 o. z. s tím, že žalobkyně je osobou s rozumem průměrného člověka a schopností užívat jej s běžnou péčí a opatrností; naproti tomu žalovaná je pak oprávněna tyto schopnosti u žalované důvodně očekávat, přičemž žalobkyně jako osoba případu znalá při zvážení okolností, které jí musely být v jejím postavení zřejmé, musela (resp. mohla a měla) mít vědomost o následcích svého jednání. Žalovaná shrnula, že žalobkyně mohla poprvé uplatnit právo na vrácení finančních prostředků dne [datum]; jestliže svůj žalobní nárok uplatnila u soudu dne [datum], učinila tak po uplynutí tříleté subjektivní promlčecí lhůty a její případný nárok je promlčen. Žalované nelze klást k tíži, že na připsání částky nereagovala; objektivně neměla žádnou možnost zjistit, že finanční prostředky, které jí byly dne [právnická osoba]. 2020 připsány na bankovní účet, pocházejí od žalobkyně. Na této skutečnosti nemohla nic změnit ani listina žalobkyně nazvaná „výpověď smlouvy o zápůjčce“; žalobkyně neměla co vypovědět, když zde od počátku žádný závazek nebyl. Existenci závazku nelze dovodit zpětně na základě tvrzení jedné strany, že jej vypovídá; nelze dovodit ani uzavření smlouvy o zápůjčce konkludentně. Z tvrzeného jednání žalobkyně, tím že měla poskytnout finanční prostředky žalované, nelze usuzovat, že se jednalo ze strany žalobkyně o projev vůle směřující k uzavření smlouvy o zápůjčce. Žalovaná rovněž soudu I. stupně vytkla nesprávná skutková zjištění, která vedla k nesprávným skutkovým závěrům, kdy konkrétně namítla nesprávné hodnocení výpovědi svědkyně [jméno FO], která potvrdila tvrzení žalované o existenci dluhu mezi žalovanou a svědkem [jméno FO], který byl vkladem částky [částka] na účet žalované splacen, což vedle této svědecké výpovědi prokazuje zejména WhatsAppová komunikace mezi žalovanou a svědkem [jméno FO], v níž svědek písemně potvrdil, že jeho dluh za žalovanou je vkladem částky ve výši [částka] ve prospěch bankovního účtu žalované dne [právnická osoba]. 2020 z převážné části splacen, a která vypověděla, že byla přítomna u telefonátu, kdy svědek [jméno FO] řekl žalobkyni, aby uvedenou částku vložila na účet žalované. Soud I. stupně toto tvrzení nepovažoval za dostatečně schopné vyvrátit výpověď žalobkyně a svědka [jméno FO], byť výpověď svědka je obecně považována za důkaz silnější nežli účastnická výpověď, a svědek [jméno FO] byl soudem I. stupně hodnocen jako nedůvěryhodný. Žalovaná závěrem navrhla, aby odvolací soud změnou napadeného rozsudku žalobu zcela zamítl, a aby uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení.

12. Žalovaná v písemném vyjádření k odvolání navrhla potvrzení napadeného rozsudku jako věcně správného. Argumentovala k tom, že počátek běhu promlčecí lhůty v jejím případě se shoduje s okamžikem, kdy zjistila, že nelze nárok posoudit podle ustanovení o zápůjčce, a že žalovaná se na její úkor bezdůvodně obohatila, s tím že tato vědomost nenastala dříve než výpovědí smlouvy o zápůjčce dne [datum] a uplynutím výpovědní doby. K tvrzení žalované, že od počátku věděla, že mezi ní a žalovanou neexistuje žádný závazkový vztah, který by odůvodňoval poskytnutí finančních prostředků, uvedla, že věřila, že prostředky poskytuje na základě ústně uzavřené smlouvy o zápůjčce, a proto se obrátila na žalovanou s výzvou k vrácení zápůjčky; kdy až po neúspěšném pokusu o prokázání existence této smlouvy byl nárok posouzen jako bezdůvodné obohacení. Soud I. stupně tedy správně určil počátek běhu promlčecí lhůty v návaznosti na výpověď smlouvy o zápůjčce dne [datum] a uplynutím stanovené lhůty k plnění s tím, že žalovaný nárok není promlčen. Poukázala na to, že na výpověď smlouvy o zápůjčce, jakož i na předžalobní upomínku neobdržela ze strany žalované žádnou reakci, a tak předpokládala pouhou neochotu žalované splácet dluh, nikoli to, že by žalovaná rozporovala uzavření zápůjčky jako takové. K tvrzení žalované, že si žalobkyně si musela být vědoma, že finanční prostředky poskytuje bez právního důvodu, což měla zjistit s běžnou péčí a opatrností již dne [právnická osoba]. 2020, uvedla, že v dobré víře vycházela z předpokladu existence závazkového vztahu; až když bylo zřejmé, že soud I. stupně nemá za prokázané, že smlouva o zápůjčce byla uzavřena, zjistila, že se jedná o bezdůvodné obohacení. Soud I. stupně nepochybil při hodnocení svědecké výpovědi [jméno FO], která potvrdila tvrzení žalované o existenci dluhu mezi žalovanou a svědkem [jméno FO], jenž měl být splacen vkladem částky [částka] na účet žalované dne [právnická osoba]. 2020. Tvrzení žalované, že finanční prostředky představovaly splátku dluhu svědka [jméno FO], nebylo v řízení prokázáno a je v rozporu s provedenými důkazy. Žalobkyně naopak má za prokázaný svůj nárok na zaplacení [částka] na základě smlouvy o zápůjčce uzavřené ústní formou prostřednictvím telefonické komunikace. V této souvislosti uvedla, že neměla pochybnosti o osobě žalované, zvlášť když společnosti dcery žalované zapůjčila již několikrát finanční prostředky a nebyl s vrácením problém. Soud I. stupně se kriticky vyjádřil ve vztahu k důkazům provedeným na návrh obou účastnic.

13. U odvolacího jednání žalovaná (prostřednictvím své právní zástupkyně) v rekci na vyjádření žalobkyně uvedla, že žalobkyně tvrzenou dobrou víru, že zapůjčuje finanční prostředky nijak neprokazuje, oproti tomu výpověďmi svědků bylo prokázáno tvrzení žalované, že zde nebyl žádný důvod k tomu, aby si zapůjčovala jakékoliv finanční prostředky, když byla v té době v zahraničí; v dalším v zásadě zopakovala svoji odvolací argumentaci s akcentem na skutečnost, že žalobkyně od počátku věděla, že zde není žádný závazkový vztah, vůči komu jedná i o jakou částku se jedná, tudíž ve chvíli, kdy žalobu podala až [datum], učinila tak po uplynutí subjektivní promlčecí doby. Žalobkyně (prostřednictvím svého právní zástupkyně) setrvala na svém písemném vyjádření k odvolání. Žalobkyně k tomu osobně dodala, že se domnívala, že pomáhá známé v nouzi.

14. Odvolací soud z podnětu podaného odvolání přezkoumal napadený rozsudek včetně řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212, § 212a odst. 5, 6 o. s. ř.), při nařízeném jednání, přičemž dospěl k závěru, že odvolání žalované není důvodné.

15. Odvolací soud má na základě soud I. stupně zjištěného skutkového stavu za správný jeho závěr o tom, že nebyla jednoznačně prokázána - tedy nikoliv, že v řízení byla vyvrácena, jak v odvolání namítá žalovaná – skutková verze žalobkyně, ani nebyla jednoznačně prokázána skutková verze žalované, z jakého titulu byly žalobkyní dne [právnická osoba]. 2000 poskytnuty finanční prostředky ve výši [částka] na účet žalobkyně. Soud I. stupně provedl oběma účastnicemi navržené důkazy, které následně řádně zhodnotil v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů. Soud I. stupně zcela dostatečně a přesvědčivě popsal své úvahy, kterými byl při hodnocení důkazů jednotlivě i v jejich vzájemné souvislosti veden. Zcela správně přihlédl i k tomu, že žalobkyně byla při svých tvrzeních zcela konzistentní, oproti tomu žalovaná stávající tvrzení dílčím způsobem upravovala podle toho, co vyšlo v průběhu řízení na základě provedeného dokazování najevo. V tomto směru lze odkázat na úvahy a závěry soudu I. stupně shrnuté pod body 4. až 7. shora, s nimiž se odvolací soud zcela ztotožnil (k možnosti odvolacího soudu omezit se v odůvodnění svého rozhodnutí na pouhé přitakání správnosti skutkových závěrů a právního posouzení věci soudem I. stupně viz např. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. [spisová značka], včetně poukazu na usnesení sp. zn. [spisová značka], uveřejněné pod číslem 53/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

16. Za situace, kdy se žalobkyni nepodařilo prokázat uzavření v žalobě tvrzené zápůjčky, přičemž bylo prokázáno, že dne [právnická osoba]. 2020 poskytla finanční prostředky ve výši [částka] vložením na účet žalované, oproti tomu žalované se nepodařilo prokázat jí tvrzenou existenci dluhu svědka [jméno FO] vůči žalované ani skutečnost, že by si žalobkyně snad v době vkladu uvedené částky byla vědoma nějakého dluhu svědka [jméno FO] vůči žalované, soud I. stupně nepochybil posoudil-li žalovaný nárok jako bezdůvodné obohacení, jehož se dostalo žalované na úkor žalobkyně plněním bez právního důvodu, s tím, že je povinna žalobkyni jej vrátit (§ 2991 odst. 1 , § 2993 o. z.).

17. Soud I. stupně při posuzování žalovanou vznesené námitky promlčení nároku žalobkyně na vydání bezdůvodného obohacení rovněž zcela správně uzavřel, že k uplynutí subjektivní tříleté promlčecí lhůty (§ 692 odst. 1 o. z.) nedošlo před podáním žaloby, neboť promlčecí lhůta nezačala běžet dříve než po doručení listiny, označené žalobkyní jako ,,Výpověď smlouvy o zápůjčce ze dne [právnická osoba]. 2020“, datované dnem [datum]. Z tvrzení žalobkyně vyplývá, že její vůlí bylo poskytnout žalované finanční prostředky formou zápůjčky (jinými slovy zaslat jí na účet finanční obnos ve výši [částka]), byť se jí uzavření samotné smlouvy o zápůjčce, popsané v žalobě, nepodařilo prokázat. Tato procesní situace však bez dalšího nevylučuje skutečnost, že vůlí žalobkyně bylo poskytnutí finančních prostředků žalované formou zápůjčky. Žalobkyně se pak nejdříve až na základě dopisu ze dne [datum], který žalované zaslala ve svém přesvědčení o existenci zápůjčky, mohla dozvědět o tom, že žalovaná poskytnutí zápůjčky, respektive existenci jakéhokoliv smluvního vztahu mezi účastnicemi sporuje. Není tak případný poukaz žalované na § 4 odst. 1 o. z. ve vztahu k žalobkyni. Pokud žalovaná na dopis ani na předžalobní výzvu nijak nereagovala, mohla tím žalobkyni jen utvrdit v přesvědčení, že poskytnuté finanční prostředky nechce vrátit.

18. Ze všech uvedených důvodů odvolací soud napadený rozsudek ve výroku o věci samé (I.) jako věcně správný podle § 219 o. s. ř. potvrdil, včetně správných souvisejících nákladových výroků (II. a III.), když ani ohledně náhrady nákladů řízení účastníků a státu neshledal ze strany soudu I. stupně žádné pochybení.

19. O náhradě nákladů odvolacího řízení bylo rozhodnuto ve smyslu § 224 odst. 1 ve spojení s § 142 odst. 1 o. s. ř., neboť s ohledem na jeho výsledek je třeba žalobkyni považovat i v tomto stádiu řízení za plně procesně úspěšnou. Žalobkyni vznikly v odvolacím řízení náklady sestávající z odměny advokáta za 2 úkony právní služby (vyjádření k odvolání žalované, účast na jednání odvolacího soudu - § 11 odst. 1 AT) po [částka] (§ 6 odst. 1, § 8 odst. 1 a § 7 AT), ze 2 náhrad hotových výdajů po [částka] (§ 13 odst. 4 AT) a 21 % DPH ve výši [částka], celkem tedy [částka]. Lhůta k plnění a platební místo vyplývají z § 149 odst. 1 a § 160 odst. 1 o. s. ř.