o zaplacení 46 800 Kč s příslušenstvím

1. Napadeným rozsudkem soud I. stupně zastavil řízení co do příslušenství ve formě kapitalizovaného úroku ve výši 280,23 Kč (výrok I.), uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 46 800 Kč spolu s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 2 269,40 Kč, kapitalizovaným úrokem ve výši 14 980,27 Kč, zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 44 300 Kč od 30. 5. 2024 do zaplacení, úrokem ve výši 19,99 % ročně z částky 44 300 Kč od 30. 5. 2024 do zaplacení a náklady spojenými s uplatněním pohledávky ve výši 1 200 Kč, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok II.) a uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 36 526,40 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám jejího zástupce (výrok III.).

2. Takto rozhodl o žalobě, kterou se žalobkyně domáhala zaplacení této částky s příslušenstvím s tím, že se jedná o pohledávku ze smlouvy o služební kreditní kartě, kterou účastníci uzavřeli dne 2. 5. 2016, žalovaná porušila podmínky této smlouvy, proto žalobkyně od smlouvy odstoupila dopisem ze dne 11. 7. 2023 a došlo k zesplatnění dluhu. Konečná dlužná jistina činila 44 300 Kč, dále žalobkyně požadovala poplatky úvěru 2 500 Kč, kapitalizovaný obchodní úrok 15 260,50 Kč a kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 2 269,40 Kč a poplatek 1 200 Kč dle § 3 nařízení vlády č. 351/2013 Sb.

3. Žalovaná nárok neuznala. Učinila nesporným, že došlo k uzavření smlouvy o služební kreditní kartě, namítala však, že ke smlouvě byly připojeny pouze Všeobecné obchodní podmínky, nebyl zde uveden ani odkaz na webové stránky, kde by bylo možno dokumenty stáhnout. Odstoupení žalobkyně považovala za neplatné, když důvod odstoupení odkazoval na podmínky ke služebním a korporátním kreditním kartám, které nebyly součástí smlouvy. Rozporovala rovněž výpočet kapitalizovaného obchodního úroku i úroku z prodlení, použitou metodu výpočtu, pozdní připisování plateb ze strany žalobkyně v rozporu se zákonem o platebním styku. Namítala rovněž, že k předžalobní výzvě nebyla připojena plná moc advokáta.

4. V průběhu řízení byla žaloba vzata zpět ohledně částky 280,23 Kč představující část kapitalizovaného smluvního úroku, ohledně této částky bylo řízení zastaveno dle § 96 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“).

5. Na základě provedeného dokazování dospěl soud I. stupně ke skutkovému závěru, že účastníci uzavřeli smlouvu o služební kreditní kartě, na základě které žalovaná mohla čerpat prostřednictvím kreditní karty úvěr až do výše 50 000 Kč a zavázala se ho splácet v pravidelných měsíčních splátkách ve výši 1/10 vyčerpané jistiny úvěru, přičemž nedílnou součástí smlouvy byly ve smlouvě specifikované dokumenty, kdy žalovaná podpisem smlouvy potvrdila, že se seznámila s jejich obsahem a vzala na vědomí, že i tyto dokumenty jsou pro ni závazné s právními následky za jejich nesplnění. Žalovaná však porušila podmínky smlouvy, kdy se dostala do prodlení s úhradou dluhu, pročež žalobkyně odstoupila od smlouvy a vyzvala žalovanou k úhradě dlužné částky.

6. Po právní stránce věc posoudil jako smlouvu o úvěru dle § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), vycházel současně z ust. § 1751 odst. 1 o. z., dle něhož lze část obsahu smlouvy určit odkazem na obchodní podmínky. Námitku žalované, že obchodní podmínky, na jejichž základě došlo k odstoupení od smlouvy, nebyly součástí smlouvy účastníky uzavřené, tak neshledal důvodnou. Vycházel z toho, že žalovaná jednala v postavení podnikatele, podpisem smlouvy potvrdila, že se s těmito dokumenty seznámila, což považoval s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu za dostatečný důkaz o tom, že se žalovaná s těmito podmínkami seznámila. Žalovaná si tedy musela být vědoma, jaké jsou její smluvní povinnosti, kde jsou konkrétní podmínky smlouvy dále upraveny a jaké jsou pro případ neplnění jejích povinností právní následky. Tyto dokumenty tedy považoval za součást smlouvy pro žalovanou závaznou bez ohledu na to, zda se s nimi reálně seznámila. Odstoupení žalobkyně od smlouvy shledal platným s tím, že žalovaná porušila své povinnosti, dostala se do prodlení s úhradou dluhu vzniklého na základě smlouvy dle 6.1 písm. a) podmínek, žalobkyně tak mohla od smlouvy v souladu s bodem 6.2 podmínek odstoupit a po žalované požadovat úhradu celé dlužné částky.

7. Soud I. stupně neshledal důvodnou ani námitku, že řízení nemohlo být zahájeno, pokud k předžalobní výzvě nebyla připojena plná moc zástupce žalobkyně. Tuto námitku považoval za účelovou s tím, že tato skutečnost nepředstavuje důvod, který by bránil podání žaloby.

8. Pokud žalovaná namítala opožděné připisování plateb na účet žalobkyně, neshledal v tom soud I. stupně porušení povinností žalobkyně. Poukázal na to, že žalobkyně vystupovala primárně v pozici věřitele, příslušenství tak počítala v souladu s § 1957 odst. 1 o. z. podle toho, kdy byly platby připsány na její účet. Pokud dále žalovaná namítala nesprávný výpočet úroků, vycházel soud I. stupně z toho, že v řízení bylo prokázáno, že žalobkyně při výpočtu smluvního úroku využívá metodu 360/360, kdy se předpokládá, že měsíc má 30 dnů (nejsou tedy počítány skutečné dny v měsíci) a kalendářní rok má 360 dnů. Soud I. stupně dospěl na základě svých provedených výpočtů ohledně kapitalizovaného smluvního úroku k podobným výsledkům jako žalobkyně, dokonce ještě k zanedbatelně vyšší částce. Soud I. stupně se tedy přiklonil k tabulce výpočtu kapitalizovaného smluvního úroku předloženého žalobkyní (zejména pak na č. l. 96 spisu). Vycházel z toho, že pro výpočet kapitalizovaného smluvního úroku byla sjednána úroková sazba 19,99 % ročně a použita byla metoda 360/360, kdy za období od října 2022 do května 2024 činil kapitalizovaný smluvní úrok částku 15 261,35 Kč, žalobkyně však žádala přiznat pouze částku 14 980,27 Kč.

9. Soud I. stupně tedy žalobě ve zbývajícím rozsahu vyhověl včetně příslušenství pohledávky dle § 513 a § 1970 o. z. sestávající z úroků ve sjednané výši, úroků z prodlení ve výši stanovené dle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., a také z nákladů spojených s uplatněním pohledávky ve výši 1 200 Kč dle § 3 nařízení vlády č. 351/2013 Sb.

10. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto dle § 142 odst. 3 o. s. ř., soud I. stupně vycházel z toho, že neúspěch žalobkyně byl pouze nepatrný a přiznal jí náhradu nákladů řízení v plné výši, a to za zaplacený soudní poplatek a náklady právního zastoupení specifikované v odst. 29 odůvodnění napadeného rozsudku.

11. Proti tomuto rozsudku (výrokům II. a III.) podala žalovaná včasné odvolání. Uplatnila odvolací důvody dle § 205 odst. 2 písm. e) o. s. ř. Namítala, že k odstoupení žalobkyně od Smlouvy o služební kreditní kartě došlo neplatně s tím, že žalobkyně v odstoupení odkazuje na čl. 6.1 Podmínek ke služebním a korporátním kartám, které měly být součástí Smlouvy, ale ve skutečnosti součástí Smlouvy nebyly. Podání žaloby považovala za neoprávněné s tím, že předžalobní výzva nebyla doplněna plnou mocí právního zástupce, plná moc nebyla žalované předložena ani následně. Namítala dále, že úroky byly chybně spočítané, výpočet byl proveden jinou metodou, než je uvedeno v dokumentech banky, žalobkyně počítá úroky metodou 365/360, ačkoliv v podmínkách banky je u kreditních karet uvedena metoda 360/360. Platby jsou pozdě připisovány, což rovněž vede k chybnému výpočtu úroků. Poukázala přitom na to, že platby byly hrazeny z účtu žalobkyně na jiný účet žalobkyně žalobkyní určený, skutečnost, že si žalobkyně mezi vlastními účty připisuje platby o den i více později, nemůže jít k tíži klienta. Okamžik připsání peněz na účet určený pro splácení dluhu musí být brán jako okamžik splacení dlužné částky. Namítala, že není důvod k tomu, aby měl dlužník horší postavení v případě, kdy je věřitelem banka. Pokud žalobkyně poukazovala na ust. § 169 zákona o platebním styku, namítala, že v případě platební transakce téhož poskytovatele je třeba aplikovat ust. § 171 téhož zákona. Žalobkyně tak úroky počítá chybně, částka v předžalobní výzvě tak byla chybná. Žádala, aby odvolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil soudu I. stupně k dalšímu řízení.

12. Žalobkyně se ve vyjádření k odvolání žalované ztotožnila se závěry soudu I. stupně, poukázala na svá předchozí vyjádření. Otázku připisování plateb považovala za nerozhodnou, poukázala na § 1957 o. z., dle něhož je dluh splněn okamžikem připsání platby na účet věřitele. Žalobkyně v tomto řízení současně nevystupuje jako poskytovatel platebních služeb, toto postavení nemá na závazek mezi stranami vliv. Poukázala na to, že úroky ze stokorunových plateb za jeden den jsou v řádu haléřů, žalovaná svým postojem jen účelově prodlužuje řízení. Žádala, aby odvolací soud napadený rozsudek jako správný potvrdil.

13. Při odvolacím jednání účastníci setrvali na svých stanoviscích.

14. Odvolací soud poté ve smyslu ustanovení § 212 a § 212a odst. 1 a 5 ve spojení s ustanovením § 214 odst. 1 o. s. ř. přezkoumal napadený rozsudek včetně řízení, které předcházelo jeho vydání, v rozsahu podaného odvolání, a odvolání žalované shledal částečně důvodným, a to v rozsahu kapitalizovaného úroku, jinak je důvodným neshledal.

15. Soud I. stupně učinil na základě provedených důkazů odpovídající skutkový závěr, věc správně posoudil i po stránce právní. Žalovaná uzavřela se žalobkyní smlouvu o služební kreditní kartě, na základě této smlouvy byl žalované poskytnut úvěr ve smyslu § 2395 a násl. o. z., který žalovaná řádně nesplácela, žalobkyně proto od smlouvy odstoupila. Žalované tak svědčí povinnost uhradit dlužnou jistinu včetně sjednaného úroku a zákonného úroku z prodlení. Tyto skutečnosti byly ostatně mezi účastníky nesporné, účastníci učinili nesporným i výši dlužné částky ke dni zesplatnění i následně provedené úhrady žalovanou.

16. Odvolací soud shodně se soudem I. stupně nepovažoval za důvodnou námitku žalované, že k odstoupení od smlouvy došlo s odkazem na Podmínky ke služebním a korporátním kreditním kartám, které však nebyly připojeny ke smlouvě uzavřené mezi účastníky. Soud I. stupně správně dovodil, že mezi účastníky bylo sjednáno, že tyto Podmínky tvoří součást smlouvy, skutečnost, že nebyly přímo připojeny v tištěné podobě ke smlouvě, správně nepovažoval za relevantní s poukazem na ust. § 1751 odst. 1 o. z., dle něhož lze část obsahu smlouvy určit odkazem na obchodní podmínky. Žalovaná vystupovala ve smluvním vztahu jako podnikatel, pokud se s obsahem obchodních podmínek neseznámila, byť tak měla dle textu smlouvy o služební kreditní kartě učinit, jde to k její tíži.

17. Stejně tak považoval odvolací soud za nedůvodnou její námitku, že k předžalobní výzvě učiněné prostřednictvím advokáta nebyla připojena plná moc zmocňující jej k takovému úkonu. Plná moc pouze navenek osvědčuje rozsah smluvně založeného zástupčího oprávnění zmocněnce, ale nezakládá je, neboť zástupčí oprávnění vzniká uzavřením smlouvy mezi zástupcem a zastoupeným. Pokud měla žalovaná pochybnosti o existenci zmocnění, mohla si je ověřit u žalobkyně, případně vyžádat doklad o zmocnění od zmocněnce (advokáta). Navíc uplatnění předžalobní výzvy nebylo v daném případě podstatné. Platební povinnost žalované nebyla na předžalobní výzvu nikterak vázána. Předžalobní výzva má význam při rozhodování o nákladech řízení, jejím smyslem je umožnit dlužníkovi splnit závazek dříve, než dojde k soudnímu řízení. Ust. § 142a odst. 1 o. s. ř. tak nutí věřitele, aby tuto možnost dlužníkovi poskytl, v opačném případě riskuje, že i v případě úspěchu ve věci mu nebude přiznána náhrada nákladů soudního řízení. To však neplatí v případě, kdy z jednání dlužníka v soudním řízení je zřejmé, že by svůj závazek nesplnil, ani kdyby mu předžalobní výzva byla zaslána. Tak je tomu zejména v případě, že dlužník (žalovaný) dobrovolně neplní ani po doručení žaloby v zahájeném soudním řízení, v takovém případě není důvod sankcionovat věřitele – žalobce nepřiznáním náhrady nákladů řízení (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2015 sp. zn. 29 Cdo 506/2015). V daném případě je z postoje žalované v průběhu řízení zřejmé, že nehodlala dobrovolně svůj závazek splnit, předžalobní výzva tak byla v daném případě z hlediska rozhodnutí o náhradě nákladů řízení zcela nerozhodná.

18. Odvolací soud však na rozdíl od soudu I. stupně shledal opodstatněnou námitku žalované ohledně nesprávně stanovené výše kapitalizovaného úroku. Žalovaná důvodně namítala, že žalobkyně postupovala v rozporu se zákonem, pokud při připsání plateb žalované na příslušný účet nepostupovala v souladu s § 171 zákona o platebním styku.

19. Podle § 169 odst. 1 zákona č. 370/2017 Sb., o platebním styku, poskytovatel plátce zajistí, aby částka platební transakce byla připsána na účet poskytovatele příjemce nejpozději do konce následujícího pracovního dne po přijetí platebního příkazu.

20. Podle § 171 téhož zákona se ustanovení § 169 nepoužije v případě platební transakce v rámci téhož poskytovatele na území České republiky. V tomto případě musí být částka platební transakce připsána na platební účet příjemce, nebo nevede-li poskytovatel příjemci platební účet, dána příjemci k dispozici neprodleně po přijetí platebního příkazu. Zahrnuje-li taková platební transakce směnu měn jinou než mezi měnami členských států, mohou se plátce a jeho poskytovatel dohodnout na lhůtě o 1 pracovní den delší.

21. Z výše uvedeného vyplývá, že v případě platební transakce mezi účty téhož poskytovatele (téže banky) má být částka připsána na účet neprodleně po přijetí platebního příkazu. Skutečnost, že žalobkyně byla v daném případě v postavení věřitele, jí nezbavuje povinnosti postupovat v souladu s tímto ustanovením. Při výpočtu kapitalizovaného úroku z prodlení je tak třeba vycházet ze dne, kdy žalovaná dala platební příkaz k úhradě dlužné částky, neboť již tento den měla být daná částka připsána na příslušný účet žalobkyně v souladu s § 171 zákona o platebním styku. Pokud žalobkyně postupovala v rozporu s tímto ustanovením, nelze to klást k tíži žalované. Odvolací soud v této souvislosti poukazuje rovněž na ust. § 6 odst. 2 o. z., dle něhož nikdo nesmí těžit ze svého nepoctivého jednání.

22. Vzhledem k tomu, že se soud I. stupně z důvodu jiného právního názoru nezabýval otázkou, kdy při úhradě dlužné částky byly dány ze strany žalované jednotlivé platební příkazy (vycházel z data připsání na účet), je v tomto rozsahu rozsudek nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů.

23. Ohledně jistiny vycházel odvolací soud z toho, že její výše byla účastníky učiněna nespornou, správně byla žalované rovněž uložena povinnost uhradit bankovní poplatky 2 500 Kč, odvolací soud tedy napadený rozsudek jako věcně správný potvrdil dle § 219 o. s. ř. ve výroku o věci samé (II.) ohledně částky 46 800 Kč představující jistinu 44 300 Kč a bankovní poplatky 2 500 Kč, ohledně zákonného úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 44 300 Kč od 30. 5. 2024 do zaplacení a úroku ve výši 19,99 % ročně z téže částky od 30. 5. 2024 do zaplacení a nákladů spojených s uplatněním pohledávky ve výši 1200 Kč. Ohledně kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 2 269,40 Kč a kapitalizovaného úroku ve výši 14 980,27 Kč a ve výroku o náhradě nákladů řízení (III.) rozsudek soudu I. stupně zrušil dle § 219a odst. 1 písm. b) o. s. ř. a v tomto rozsahu věc vrátil soudu I. stupně k dalšímu řízení dle § 221 odst. 1 písm. a) o. s. ř.

24. Na soudu I. stupně nyní bude, aby se zabýval otázkou, kdy byly jednotlivé platební příkazy učiněny, za tím účelem poučí žalobkyni ve smyslu § 118a o. s. ř., aby doplnila svá tvrzení, zjistí výši kapitalizovaných úroků a o věci znovu rozhodne.

25. Ve výroku o částečném zastavení řízení (I.) zůstal rozsudek soudu I. stupně nedotčen (§ 206 odst. 1 o. s. ř. a contrario).