pro [část Prahy] dne [datum rozhodnutí], č. j. 27 C 213/2020-112, ve spojení s doplňujícím rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 27 C 213/2020-158

1. V záhlaví uvedeným rozsudkem ze dne [datum] soud I. stupně zamítl žalobu ohledně žalobního požadavku na zaplacení částky [částka] s úrokem z prodlení ve výši 8,05% ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení (výrok I.) a žalobkyni uložil povinnost do 3 dnů od právní moci rozsudku zaplatit žalovanému na náhradu nákladů řízení [částka] (výrok II.). V doplňujícím rozsudku ze dne [datum] zamítl žalobu ohledně úroku z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky [částka] od [datum] do [datum] (výrok I.) a vyslovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení spojených s vydáním doplňujícího rozsudku (výrok II.).

2. Soud I. stupně tak rozhodl v řízení, v němž se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení částky [částka] s příslušenstvím (s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky [částka] za dobu od [datum] do zaplacení) jako náhrady škody, kterou jí měl žalovaný jako zaměstnanec žalobkyně způsobit tím, že po dopravní nehodě, ke které došlo dne [datum], jezdil s poškozeným vozidlem, i když svítila výstražná kontrolka, v důsledku čehož došlo k poškození motoru.

3. Soud I. stupně rozhodl na základě skutkových zjištění z provedeného dokazování uvedených v odůvodnění napadeného rozhodnutí pod bodem 11. až 22., pod body 23. až 31. uvedl, které skutečnosti má za prokázané a které nikoliv a z jakých důvodů, a následně se vypořádal i s důkazy které považoval pro rozhodnutí za nevýznamné, pročež je nehodnotil (bod 32. a 33. odůvodnění napadeného rozhodnutí) nebo je neprovedl (bod 35. a 36. odůvodnění napadeného rozhodnutí). Odvolací soud v tomto směru na odůvodnění rozsudku soudu I. stupně pro stručnost vlastního rozhodnutí odkazuje). Soud I. stupně po citaci § 248 odst. 1, § 249 odst. 1 a 3, § 250 a § 257 odst. 2 zákoníku práce (zákon č. 262/2006 Sb. - dále případně jen„ ZP“).

4. Po skutkové stránce soud I. stupně uzavřel, že dne [datum] žalovaný jako zaměstnanec žalobkyně při plnění svých pracovních úkolů řídil vozidlo [příjmení], které měla žalobkyně vypůjčené od jiné společnosti ([právnická osoba]), přičemž měl dopravní nehodu, při které poškodil přední nárazník, masku, víko motoru, přední levé světlo a přední registrační značku uvedeného vozidla. Žalovaný po dopravní nehodě telefonoval s představitelem žalobkyně, kterému popsal poškození vozidla, a bylo mu sděleno, ať pokračuje v jízdě. Dne [datum] ráno přijel žalovaný do depa žalobkyně, kde žalobkyně vozidlo prohlédla, na vozidle neshledala patrné známky toho, že dochází k úniku chladicí kapaliny; po nastartování vozidlo nevykazovalo známky zahřívání a nesvítily žádné kontroly teploty. Z tohoto důvodu byl dán žalovanému pokyn k tomu, aby vozidlo použil k jízdě. Žalovaný tedy použil vozidlo k jízdě se souhlasem žalobkyně. Téhož dne odpoledne se vozidlo zastavilo a bylo dále nepojízdné. Nebylo prokázáno, že by žalovaný dne [datum] jezdil přesto, že by svítila kontrolka teploty chladicí kapaliny, nebo že by vůbec tato výstražná kontrolka svítila. Žalobkyně nechala vozidlo odtáhnout do autoservisu, v němž bylo jednak opraveno poškození, ke kterým došlo při dopravní nehodě dne [datum], a jednak byl opraven motor, který se poškodil někdy v době od dopravní nehody dne [datum] do zastavení vozidla odpoledne dne [datum]. Žalobkyně zaplatila za opravu motoru [částka]. Dne [datum] žalobkyně požádala žalovaného o náhradu škody ve výši [částka] (náklady na opravu motoru bez DPH). Dopisem ze dne [datum] zástupce žalobkyně vyzval jménem žalobkyně žalovaného k úhradě [částka] ve lhůtě osmi dnů od obdržení tohoto dopisu. Žalovaný tuto částku žalobkyni nezaplatil.

5. Po právní stránce soud I. stupně věc posoudil podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění ke dni poškození vozidla (dále jen„ ZP“). Konstatoval, že jde o náhradu škody, která vznikla žalobkyni tím, že vynaložila náklady na uvedení vozidla [příjmení] do původního stavu, čímž plnila svou povinnost k náhradě škody vůči vlastníkovi vozidla ([právnická osoba] s. r. o.), od něhož měla vozidlo v době dopravní nehody zapůjčené. Dospěl k závěru, že žalovaný za škodu neodpovídá. Žalobkyně se profesionálně zabývá silniční motorovou dopravou, poškozené vozidlo používá k provozování své činnosti. Z důvodu zajištění bezpečnosti zdraví svých zaměstnanců a svého majetku žalobkyně měla po dopravní nehodě nechat vozidlo prohlédnout v odborném autoservisu. Při dopravní nehodě totiž mohla vzniknout poškození vozidla, jež při jeho dalším provozu mohla ohrozit zdraví či život žalovaného jako jejího zaměstnance, ale také ostatních účastníků silničního provozu, a majetek žalobkyně (což se také stalo). Povrchní neodborná prohlídka ze strany žalovaného bezprostředně po dopravní nehodě, ale i prohlídka žalobkyně druhého dne po nehodě, byly nedostatečné, a to už z toho důvodu, že všechna poškození nemusela být (a také nebyla) zřejmá. Žalobkyně nejenže vozidlo po dopravní nehodě nenechala prohlédnout v odborném autoservisu, ale dokonce uložila žalovanému po nehodě dne [datum] a po prohlídce vozidla dne [datum], aby s poškozeným vozidlem jezdil v silničním provozu. Žalobkyně tím porušila povinnost zajistit žalovanému takové pracovní podmínky, aby mohl řádně plnit své pracovní úkoly bez ohrožení zdraví a majetku (§ 248 odst. 1 zákoníku práce); současně tím porušila prevenční povinnost vůči ostatním účastníkům silničního provozu. Žalovaný svou prevenční povinnost splnil tím, že oznámil žalobkyni vznik dopravní nehody a poškození vozidla při dopravní nehodě (§ 249 odst. 1 a 3 zákoníku práce). Tvrzení žalobkyně, že vina je na straně žalovaného, protože je řidič profesionál, neobstojí. Profesionálem je především žalobkyně. Co se týče žalovaného, ten se stal profesionálem tři dny před dopravní nehodou ([datum]), přičemž žalobkyně netvrdila, natož aby prokazovala, že žalovaný byl profesionálním řidičem již předtím. I kdyby měl žalovaný profesionální zkušenosti s řízením motorových vozidel, nezbavovalo by to povinnosti žalobkyně nechat vozidlo prohlédnout v autoservisu; žalobkyně má tuto povinnost bez ohledu na to, jestli jejím zaměstnanec má profesionální zkušenosti. Bylo na žalobkyni, aby žalovanému sdělila, že po dopravní nehodě nemá pokračovat v jízdě s poškozeným vozidlem. Žalobkyně neprokázala zavinění žalovaného, které mělo spočívat v tom, že po pokynu žalobkyně k jízdě s automobilem jezdil, i když na palubní desce vozidla svítila kontrolka signalizující přehřátí motoru. Jen pro úplnost soud I. stupně uvedl, že žalobkyně by neměla právo na zaplacení celé požadované částky, neboť ta přesahovala 4,5násobek výdělku žalovaného; žalobkyně netvrdila, že žalovaný by škodu způsobil úmyslně (§ 257 odst. 2 ZP).

6. Soud I. stupně uzavřel, že došlo k porušení prevenční povinnosti na straně žalobkyně, jež vedlo k poškození motoru - pokud žalobkyně nejen vozidlo po dopravní nehodě nenechala prohlédnout v odborném autoservisu, ale dokonce uložila žalovanému po nehodě dne [datum] a po prohlídce vozidla dne [datum], aby s poškozeným vozidlem jezdil v silničním provozu. Za škodu na motoru tedy odpovídá žalobkyně. Primárně z tohoto důvodu soud I. stupně žalobu zamítl. Sekundárně žalobu zamítl z důvodu, že žalobkyně neprokázala zavinění žalovaného, jež mělo spočívat v jízdě s vozidlem při svítící kontrolce, která měla signalizovat přehřátí motoru. Žalovaný proto není povinen k náhradě škody. Jestliže žalovaný nemá tuto povinnost, není ani v prodlení, pročež není povinen žalobkyni platit úrok z prodlení.

7. O nákladech řízení mezi účastníky rozhodl dle § 142 odst. 1 zák. č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, dále jen,,o. s. ř.“ s tím, že v řízení zcela úspěšné žalované přiznal za použití § 151 odst. 3 o. s. ř. dvě paušální náhrady nezastoupeného účastníka podle vyhlášky č. 254/2015 Sb.

8. Žalobkyně napadla rozsudek a doplňující rozsudek včasným a přípustným odvoláním. Vyjádřila zásadní nesouhlas se závěrem soudu I. stupně, že nebylo prokázáno, že by žalovaný jezdil dne [datum], přestože by svítila kontrolka teploty chladicí kapaliny, nebo že by vůbec tato výstražná kontrolka svítila. Poukázala na to, že k důkazu soudu I. stupně předložila zakázkový list (doklad [číslo]), ve kterém je jednoznačně uvedeno, že„ poškození motoru bylo způsobeno jízdou vozidla“ .,,Řidič pokračoval, i když ho upozorňovaly kontrolky teploty.“ Namítla, že soud I. stupně interpretoval výpověď žalovaného v jeho prospěch, pokud žalovaný uvedl, že si není vědom, že by svítily kontrolky,„ je to už déle, takže ty kontrolky buď nesvítily, nebo já jsem si nevšiml, že svítily“. Kdyby tomu bylo tak, jak uvádí soud I. stupně, svědek by podle názoru žalobkyně musel jednoznačně prohlásit, že kontrolky nesvítily, což neučinil a svícení kontrolek připustil. Sdělení firmy [právnická osoba] ze dne [datum] soud I. stupně rovněž interpretoval ve prospěch žalovaného, když v tomto vyjádření ze dne [datum] je uvedeno, že„ systém vozu dle originální diagnostiky [příjmení] vykazoval závadu na čerpací jednotce chlazení [příjmení] ventilu, kde byla tato závada zaznamenána 104x a nejednalo se tedy o prvotní poruchu hlášenou vozidlem“. Z uvedeného podle názoru žalobkyně vyplývá, že byla vykázána závada na čerpací jednotce chlazení - vozidlo bylo bez chladicí kapaliny a tato závada byla sdělována řidiči 104x, tedy musel si za tuto dobu všimnout, že kontrolka svítila, tedy dávala znamení k tomu, že je problém s chladicí kapalinou. V uvedeném sdělení je pak uvedeno, že„ řidič vozidla musí co nejdříve navštívit značkový servis a vzhledem k tomu, že toto neučinil, tj. ignoroval svítící kontrolky a únikem chladicí kapaliny, pak došlo k poškození motoru, který musel být vyměněn“. Žalobkyně vyjádřila přesvědčení, že prokázala, že žalovaný porušil své povinnosti při jízdě, tj. nezastavil vozidlo, resp. nebyl vyhledán značkový servis poté, co se rozsvítila kontrolka a sdělila řidiči závadu na čerpací jednotce chlazení. Je tak dána přímá souvislost mezi jednáním resp. nejednáním žalovaného a vzniklou škodou. Soud I. stupně tedy pochybil, jestliže k doloženým důkazů prokazujícím uvedenou skutečnost nepřihlédl, došel k chybnému závěru o skutkovém stavu a prohlásil uvedenou skutečnost za neprokázanou. Z uvedených důvodů žalobkyně navrhla, aby odvolací soud změnou napadeného rozsudku žalobě zcela vyhověl.

9. Žalovaný se k odvolání žalobkyně nevyjádřil.

10. Odvolací soud přezkoumal z podnětu podaného odvolání správnost rozhodnutí soudu I. stupně i řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212, § 212a o. s. ř.), a to při nařízeném jednání (§ 214 odst. 1 o. s. ř.), kdy bylo jednáno v nepřítomnosti žalovaného (v souladu s § 101 odst. 3 o. s. ř.). Dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně není důvodné.

11. Odvolací soud dospěl k závěru, že soud I. stupně provedl dokazování v rozsahu potřebném pro řádné rozhodnutí ve věci. Z provedených důkazů učinil odpovídající skutková zjištění. Provedené důkazy hodnotil podle své úvahy, a to jednotlivě i v jejich vzájemné souvislosti (§ 132 o. s. ř.). [jméno] a stručně vyložil, které skutečnosti má za prokázány a které nikoliv, o které důkazy opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, proč neprovedl i další důkazy. Učinil provedeným důkazům odpovídající skutkový závěr a věc zcela správně posoudil i po právní stránce. Žalobkyně ve svém odvolání pouze polemizuje s tím, jak prvostupňový soud hodnotil provedené důkazy.

12. Soud I. stupně pod bodem 24. až 31. odůvodnění napadeného rozsudku vyložil svůj závěr (uvedený pod bodem 23. odůvodnění napadeného rozsudku), že nemá za prokázáno tvrzení žalobkyně, že žalovaný pokračoval v jízdě i poté, kdy kontrolka na palubní desce vozidla signalizovala přehřátí motoru, v důsledku čehož došlo k poškození motoru, když konstatoval, že pro toto tvrzení žalobkyně svědčí jedině ručně psaný text na zakázkovém listu [právnická osoba], že„ řidič pokračoval v jízdě, i když ho upozorňovaly kontrolky teploty“. Uvedl, že uvedený text obsahuje prosté konstatování, které není ničím odůvodněno ani podloženo, a jako takové nemá větší důkazní hodnotu. Navíc proti němu svědčí písemné vyjádření žalovaného pro [právnická osoba] ze dne [datum], že žalovaný dne [datum] během jízdy nezaznamenal žádnou informaci na displeji vozidla o úniku motorového oleje nebo přehřátí a úniku vody z chladiče. V řízení pak žalovaný tvrdil, že si není vědom, že by svítily kontrolky, a to vzhledem k době, jež mezitím uplynula; uvedl, že kontrolky buď nesvítily, nebo si nevšiml, že svítily. Soud I. stupně hodnotil, že časově blíže k dopravní nehodě je písemné vyjádření žalovaného ze dne [datum], pročež je mu třeba dát větší důležitost než nynějšímu tvrzení žalovaného. Soud I. stupně s konstatováním své vědomosti,„ že uvedené písemné prohlášení žalovaného také nemá velkou váhu, protože jeho autorem je žalovaný, který se mohl a může snažit vyhnout odpovědnosti za škodu“, avšak označil uvedené prohlášení za významné v souvislosti s dalšími provedenými důkazy. V této souvislosti uvedl, že proti tvrzení žalobkyně svědčí rovněž písemné vyjádření autoservisu [právnická osoba] ze dne [datum], v němž se autoservis k poškození motoru vozidla [příjmení] vyjádřil tak, že byl zjištěn únik chladicí kapaliny, a to z důvodu mechanického poškození přední části vozidla; vozidlo bylo bez chladicí kapaliny, mechanicky byla poškozena přední část vozidla, svítila kontrola systému odstraňování emisí, nebylo možno nastartovat; systém vozidla podle diagnostiky vykazoval závadu na čerpací jednotce chlazení [příjmení] ventilu, kde byla tato závada zaznamenána 104 (, a nejednalo se tedy o prvotní poruchu hlášenou vozidlem; na základě tohoto ignorování svítící kontrolky a úniku chladicí kapaliny došlo k poškození motoru a ztrátě komprese na válcích. Soud I. stupně poukázal na to, že motor vozidla měl být podle autoservisu poškozen únikem chladicí kapaliny, přičemž žalovaný měl v jízdě pokračovat, i když ho upozorňovala kontrolka teploty; podle písemného vyjádření téhož autoservisu však svítila kontrola systému odstraňování emisí. Podle listiny„ Světelné kontrolky“ s popisem jejich funkcí (připojené autoservisem ke shora uvedenému prohlášení) je ve vozidle přítomna„ Kontrolka systému odstraňování emisí“, ale také„ Výstražná kontrolka teploty chladicí kapaliny“. Soud I. stupně k tomu uvedl, že měla-li žalovaného upozorňovat na závadu motoru kontrolka teploty, potom by svítila„ Výstražná kontrolka teploty chladicí kapaliny“, která však podle autoservisu nesvítila. Vyjádření autoservisu ze dne [datum] tedy svědčí proti tvrzení žalobkyně. [příjmení] shora uvedeného podle písemného vyjádření autoservisu ze dne [datum] systém diagnostiky zaznamenal závadu na čerpací jednotce chlazení [příjmení] ventilu 104 (, neuvádí se však v jakém časovém období, k čemuž soud I. stupně uvedl, že pokud by se to dělo také v období před dopravní nehodou, pak by žalobkyně provozovala vozidlo přes výstražné kontrolky, a svítící kontrolka by nebyla v příčinné souvislosti s dopravní nehodou; pokud by se to dělo až po dopravní nehodě dne [datum], potom by svítící kontrolka musela svítit po poškození vozidla při dopravní nehodě, jež měla být příčinou úniku kapaliny, tedy i dne [datum], přičemž při takové četnosti záznamů (104 () by svítící kontrolku musela zaznamenat žalobkyně při prohlídce dne [datum] ráno. Tvrzení žalobkyně, že při prohlídce dne [datum] ráno vozidlo nevykazovalo žádné známky zahřívání a že nesvítily žádné kontrolky teploty, rovněž svědčí proti jejímu tvrzení o tom, že žalovaný jezdil s vozidlem přes svítící kontrolku. Pokud totiž došlo k poškození motoru v důsledku poškození přední části vozidla dne [datum], pak k úniku kapaliny muselo docházet hned po dopravní nehodě; kontrolka by začala svítit dne [datum] a musela by svítit i dne [datum], kdy žalobkyně prohlížela vozidlo. Žalobkyně by při prohlídce vozidla dne [datum] ráno také objevila známky úniku kapaliny pod vozidlem. Pokud by kapalina unikala z motoru, musel by být její únik zřetelný, například jako kaluže pod vozidlem. Soud I. stupně uzavřel, že uvedené skutečnosti značně zpochybňují tvrzení žalobkyně, že žalovaný jezdil s automobilem, i když svítila výstražná kontrolka na palubě vozidla, která signalizovala přehřátí motoru, proto nemohl dojít k přesvědčení, že tvrzení žalobkyně je pravdivé, pročež je nemá za prokázané.

13. Odvolací soud se se shora uvedenou argumentací soudu I. stupně zcela shoduje. Neměl důvod se odchýlit od toho, jak soud I. stupně provedené důkazy hodnotil.

14. Soud I. stupně však jako stěžejní (resp. primární) důvod pro zamítnutí žaloby označil skutečnost, že došlo k porušení prevenční povinnosti na straně žalobkyně (ve smyslu § 248 odst. 1 ZP), jež vedlo k poškození motoru - pokud žalobkyně nejen vozidlo po dopravní nehodě nenechala prohlédnout v odborném autoservisu, ale dokonce uložila žalovanému po nehodě dne [datum] a po prohlídce vozidla dne [datum], aby s poškozeným vozidlem jezdil v silničním provozu; za škodu na motoru tedy odpovídá žalobkyně. Uvedené ustanovení zakotvuje zvláštní prevenční povinnost zaměstnavatele v pracovněprávních vztazích, jež na něj klade vyšší a konkrétnější nároky, než je tomu v případě obecné prevenční povinnosti (srov. § 2900 až 2901 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník účinný od 1. 1. 2014, zkráceně„ o. z.“). I v tomto směru odvolací soud sdílí závěry soudu I. stupně. Ostatně ani žalobkyně proti uvedenému závěrům ničeho v podaném odvolání nenamítala.

15. Odvolací proto napadený rozsudek (ve spojení s doplňujícím rozsudkem) podle § 219 o. s. ř. jako věcně správný potvrdil, včetně správných souvisejících výroků o náhradě nákladů řízení.

16. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 224 odst. 1 o. s. ř. a § 142 odst. 1 o. s. ř., kdy v odvolacím řízení úspěšný žalovaný by měl proti žalobkyni právo na náhradu nákladů nezastoupeného účastníka v podobě paušálních náhrad (za použití § 151 odst. 3 o. s. ř. podle vyhlášky č. 254/2015 Sb.), žalovanému však žádné náklady v tomto stádiu řízení nevznikly, proto bylo rozhodnuto tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.