o určení výživného pro manželku před i po rozvodu manželství

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně výrokem I. zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala na žalovaném povinnosti hradit žalobkyni na výživném částku 12 000 Kč měsíčně od 1. 3. 2021 a výrokem II. uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalovanému náklady řízení 120 552,30 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku k rukám jeho právního zástupce.

2. Rozhodl tak o žalobě, kterou žalobkyně požadovala na žalovaném hrazení výživného před a po rozvodu manželství ve výši 12 000 Kč měsíčně počínaje dnem 1. 3. 2021, s tím, že manželství účastníků bylo uzavřeno dne [datum] a žalovaný dne 7. 11. 2014 opustil společnou domácnost. Žalobkyně od 1. 9. 2018 nemá nárok na podporu v nezaměstnanosti. Přestože se snažila najít zaměstnání, tak se jí to nezdařilo. Žalobkyně nemá finanční prostředky na zajišťování svých osobních a finančních potřeb, když její životní minimum je 3 860 Kč a hradí náklady na bydlení, které tuto částku převyšují.

3. Žalovaný s žalobou nesouhlasil a poukázal na skutečnost, že již v minulosti se žalobkyně vůči němu domáhala výživného pro nerozvedenou manželku. Této žalobě bylo vyhověno, avšak od roku 2016 byl návrh soudy zamítnut, neboť dospěly k závěru, že přiznání takovéhoto příspěvku od uvedeného data by bylo v rozporu s dobrými mravy vzhledem k chování žalobkyně vůči žalovanému. Žalobkyně také nepřispívá žalovanému, který má ve výlučné péči jejich syna na jeho výchovu a výživu, a to více jak dva roky a veškeré náklady hradí žalovaný. Žalobkyně v závadovém chování nadále pokračuje, když proti němu podala řadu žalob, které jsou řešeny v působnosti obvodních soudů na území hl. m. [adresa], přičemž se jedná o žaloby šikanózní v jejichž souvislosti musí žalovaný vynakládat finanční prostředky na své zastupování.

4. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobkyně a žalovaný uzavřeli manželství dne [datum] a toto bylo rozvedeno rozsudkem Obvodního soudu pro [adresa] ze dne [datum], č. j. [spisová značka] ve spojení s rozsudkem Městského soudu v [adresa] ze dne [datum], č. j. [spisová značka], který nabyl právní moci dne [datum]. Manželství účastníků bylo trvale a hluboce rozvráceno, když k ukončení společného soužití došlo na podzim roku 2014. Ze strany žalobkyně, jak bylo v řízení o rozvod manželství zjištěno, docházelo vůči manželovi k nepřátelskému až šikanóznímu jednání. V rámci opatrovnického řízení nebylo zjištěno závadové jednání otce vůči nezletilému, a naopak bylo prokázáno, že žalobkyně ukryla nezletilého syna před žalovaným v zahraniční a tento o něm neměl po značně dlouhou dobu žádné informace. Pro toto jednání bylo vůči žalobkyni zahájeno trestní stíhání, konkrétně pro podezření ze spáchání přečinu ohrožování výchovy dítěte podle § 201 odst. 1 písm. d), odst. 3 písm. b) tr. zákoníku. V rámci trestního řízení byl zpracován znalecký posudek na žalobkyni z oboru psychiatrie a adiktologie a bylo zjištěno, že žalobkyně v době spáchání trestného činu trpěla závažnou duševní poruchou z psychotického spektra – trvalou poruchou s paranoidními a kverulačními bludy s tím, že žalobkyně jednala pod vlivem bludných fantazií a konstrukcí zaměřených především vůči osobě svého manžela, tedy žalovaného.

5. Rozsudkem Obvodního soudu pro [adresa] ze dne 20. 11. 2019, č. j. [spisová značka] ve spojení s rozsudkem Městského soudu v [adresa] ze dne 25. 9. 2019, č. j. [spisová značka] bylo mj. rozhodnuto o tom, že nezletilý [jméno FO] byl svěřen pro dobu do a po rozvodu manželství do péče otce a matce nebylo na nezletilého stanoveno výživné. Rozsudkem Obvodního soudu pro [adresa] ze dne 23. 11. 2016, č. j. [spisová značka] ve spojení s rozsudkem Městského soudu v [adresa] ze dne 13. 6. 2019, č. j. [spisová značka] bylo žalovanému uloženo hradit výživné pro manželku od 1. 1. 2015 do 30. 9. 2016 ve výši 5 000 Kč měsíčně, neboť to odůvodňovaly její majetkové a osobní poměry, avšak přiznání výživného od 1. 10. 2016 shledal Městský soud v [adresa] jako soud odvolací v rozporu s dobrými mravy pro chování žalobkyně k žalovanému. V rámci zahájeného řízení o svéprávnosti žalobkyně na podnět Obvodního státního zastupitelství pro [adresa] byl zpracován znalecký posudek dne 6. 2. 2023 z nějž vyplývá, že žalobkyně trpí duševní paranoidní poruchou osobnosti, kdy tato je obecně částečně kompenzovatelná ve svých projevech dlouhodobou intenzivní psychoterapeutickou péčí, avšak ne v případě žalobkyně, a to z důvodu nedostatku jejího aktivního zájmu a silné vnitřní motivace. Tato porucha žalobkyni ovlivňuje ve vztahu k rodinným záležitostem, avšak ne v právních a běžných záležitostech každodenního života. Žalobkyni s ohledem na její nepříznivý zdravotní stav, který jí neumožňuje, aby byla zaměstnána, byl přiznán invalidní důchod prvého stupně. Žalobkyně byla vedena v evidenci uchazečů o zaměstnání od 29. 3. 2018 do 28. 8. 2018.

6. Právně věc soud I. stupně posoudil s odkazem na § 2 odst. 1 o.z. a § 760 odst. 1 o.z. Stran období výživného pro nerozvedenou manželku poukázal soud I. stupně na skutečnost, že žalobkyně v rámci řízení, ani po poučení podle § 118b odst. 1 o. s. ř. netvrdila a zejména neprokázala svou osobní, majetkovou a finanční situaci, když toliko v žalobním návrhu uvedla, že od září 2018 nemá nárok na podporu v nezaměstnanosti a nedaří se jí sehnat práci. Žalobkyně však nedoložila svou aktuální finanční situaci, ani to, že si aktivně hledá zaměstnání, event. že jí její zdravotní stav fakticky brání v získání zaměstnání. Soud I. stupně rovněž nárok žalobkyně za uvedené období (do rozvodu manželství) neshledal jako opodstatněný z důvodu rozporu s dobrými mravy, neboť žalobkyně má i nadále vůči žalovanému dlouhodobý negativní postoj, což brání tomu, aby byl žalovaný povinen její výživnou.

7. Za období od rozvodu manželství dospěl soud I. stupně k závěru, že nebyly naplněny kumulativně podmínky stanovené v § 760 odst. 1 o. z. že žalobkyně není schopna se sama živit a že tato její neschopnost má svůj původ v manželství, což žalobkyně ani netvrdila a ani neprokazovala. Soud prvního stupně také poukázal na to, že jí nemohl poskytnout v tomto směru poučení podle § 118a o. s. ř., když žalobkyně se k poslednímu nařízenému jednání nedostavila, opětovně žádala o odročení jednání těsně před nařízeným jednáním s odkazem na svůj nepříznivý zdravotní stav, ačkoli tuto skutečnost nedoložila aktuálními a relevantními lékařskými zprávami. Soud I. stupně proto jednal v nepřítomnosti žalobkyně. Ostatně tato snaha žalobkyně, o prodloužení řízení, jak doplnil soud I. stupně, se podává z jejího procesního chování v rámci celého řízení, když opakovaně žádala o osvobození od soudních poplatků, ačkoli o dané žádosti bylo již negativně rozhodnuto a žalobkyně v každé další žádosti netvrdila žádné nové skutečnosti. Opakovaně žádala i o odročení nařízených jednání.

8. Proti rozsudku soudu I. stupně podala žalobkyně včasné odvolání, ve kterém namítala procesní pochybení soudu I. stupně, který, ač o to žádala, neodročil nařízené jednání na den 17. 4. 2024, neboť nebyla schopna se v řízení sama ze zdravotních důvodů zastupovat, naopak jednal v její nepřítomnosti a při tomto jednání rozhodl ve věci samé v její neprospěch. Dále soudu I. stupně vytýkala, že nesdělil účastníkům svůj právní názor a neposkytl lhůtu k reakci, nepřihlédl k důkazům, které soudu I. stupně zaslala před jednáním (např. ústavní stížnost ze dne 1. 6. 2020) a naposledy, že neposkytl lhůtu k doplnění tvrzení a důkazů. Zbytek odvolání žalobkyně je již nesourodé, žalobkyně netvrdí žádné konkrétní skutečnosti, pro které nesouhlasí s rozsudkem soudu prvního stupně. Žalobkyně také v rámci svého odvolání, které čítá 20 stran, polemizuje s rozhodnutími a důkazy (znalecké posudky) provedenými v rámci dalších řízení, týkající se opatrovnické věci, řízení o svéprávnosti žalobkyně a trestního řízení vedeného proti žalobkyni. V podaném odvolání se naopak žalobkyně nadále negativně vyjadřuje k osobě žalovaného, když např. žádá provést k důkazu videonahrávku nezletilého [jméno FO] s jeho stížností na užití sexuálního obtěžování ze strany žalovaného a jeho partnerky, poukazuje na to, že se nezletilý žalovaného bojí a že je nezletilý žalovaným obelháván.

9. Žalovaný k odvolání žalobkyně uvedl, že žalobkyně opakovaně poukazuje na jiná řízení a tvrdí skutečnosti, které nemají jakoukoliv spojitost s předmětem tohoto řízení. Její odvolání naopak podporuje závěry soudu I. stupně o tom, že žalobkyně má k žalovanému dlouhodobý negativní postoj, tudíž, nejsou dány podmínky pro přiznání výživného pro nerozvedenou ani rozvedenou manželku. V řízení bylo prokázáno, že na nezletilém spáchala trestnou činnost, i když bylo trestní stíhání zastaveno pouze z důvodu její nepříčetnosti. Jednala tak proti zájmům nezletilého, neboť mařila jeho kontakt s žalovaným, jakožto otcem po dlouhou dobu; zavlekla jej do Indonésie, kde jej nechala bez přímé rodičovské péče. V rámci řízení žalobkyně jednala obstrukčně, uplatňuje i řadu šikanózních návrhů proti žalovanému. Ostatně to bylo důvodem, proč soud v předchozím, a i v tomto řízení uzavřel, že jakékoli přiznání výživného pro její osobu by bylo v rozporu s dobrými mravy. Naposledy žalovaný poukázal na to, že majetkové poměry žalobkyně, která v době před a po rozvodu manželství disponovala dvěma byty v [adresa] (v jednom z nich i převážnou dobu bydlela s minimálními náklady a druhý byt společně s garážovým stáním pronajímala) svědčí o tom, že poměry žalobkyně neodůvodňují nárok na výživné vůči žalovanému. Stejně tak žalovaný hradil veškeré náklady spojené s výživou nezletilého [jméno FO], přičemž žalobkyně se na těchto nákladech nikterak nepodílí a doposud neuhradila ničeho na dlužném či běžném výživném, ačkoli k tomu byla zavázána posledním opatrovnickým rozsudkem (rozsudek Obvodního soudu pro [adresa] ze dne 28. 6. 2023, č. j. [spisová značka] ve spojení s rozsudkem Městského soudu v [adresa] ze dne 19. 6. 2024, č. j. [číslo].

10. Odvolací soud přezkoumal napadené rozhodnutí i řízení, které mu předcházelo podle § 212 a § 212a zák. č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř.), a to po zjištění, že odvolání žalobkyně je přípustné, uplatněné včas, naplňuje požadavky § 205 odst. 1 o. s. ř. a obsahuje důvody stanovené v § 205 odst. 2 o. s. ř. natolik, aby bylo zřejmé, čeho se žalobkyně domáhá a proč. Odvolací soud pak doplnil dokazování v potřebném rozsahu (§ 213 a § 213a o. s. ř.).

11. Z rozsudku Městského soudu v [adresa] ze dne 19. 6. 2024, č. j. [číslo] odvolací soud zjistil, že mj. byla žalobkyni, jakožto matce, uložena povinnost přispívat na výživu nezletilého [jméno FO] s účinností od 1. 1. 2020 do 31. 12. 2022 částkou 2 500 Kč měsíčně a od 1. 1. 2023 částkou 3 000 Kč měsíčně, vždy do každého 5. dne v měsíci, za které je výživné hrazeno, k rukám otce (žalovaného). Současně byl stanoven nedoplatek na tomto výživném za dobu od 1. 1. 2020 do 30. 6. 2024 ve výši 144 000 Kč, jež měla žalobkyně uhradit do 3 měsíců od právní moci rozsudku, k rukám otce a naposledy byla žalobkyně zbavena rodičovské odpovědnosti a byl jí zakázán styk s nezletilým [jméno FO]. Majetkové poměry žalobkyně odvolací soud zhodnotil jako dostatečné, kdy tyto jsou dány jednak invalidním důchodem a jednak dílčím příjmem z pronájmu nemovitosti, tj. 12 000 Kč měsíčně, tudíž od data 1. 1. 2020 je žalobkyně schopna přispívat na výživu nezletilého [jméno FO] částku 2 500 Kč a od 1. 1. 2023 částku 3 000 Kč. V rámci řízení ve věci o svéprávnosti matky vedené u Obvodního soudu pro [adresa], pod sp. zn. [spisová značka] byl zpracován znalecký posudek ze dne 6. 2. 2023 na osobu žalobkyně, ze kterého bylo zjištěno, že žalobkyně trpí paranoidní poruchou osobnosti, která není vinou nezájmu matky a její vnitřní motivace kompenzována léčbou. Tato pak ovlivňuje žalobkyni ve schopnostech fungování v rodinných záležitostech a omezuje její potřeby rozpoznat potřeby dítěte a vzít je v potaz, a to zejména jsou-li v rozporu s její potřebou plynoucí ze struktury její osobnosti a dlouhodobého negativního postoje vůči otci nezletilého, tj. žalovanému.

12. Po takto doplněném řízení odvolací soud shledal, že odvolání žalobkyně není důvodné.

13. Zásadní procesní pochybení soudu I. stupně, jak ve svém odvolání namítala žalobkyně, odvolací soud nezjistil. Soud prvního stupně správně posoudil, že žádost žalobkyně o odročení nařízeného jednání na den 17. 4. 2024 nebyla ani důvodná a ani včasná. Žalobkyně tuto svou žádost zaslala soudu I. stupně těsně před nařízeným jednáním, ostatně, jako již v předešlých případech, tedy nemůže jít o žádost včasnou, když navíc doložila svůj požadavek na odročení lékařskými zprávami z data 22. 3. 2024 a 5. 4. 2024. Je tedy evidentní, že o odročení jednání mohla požádat nepochybně dříve. Důvodná pak nemohla být žádost žalobkyně o odročení jednání pro její aktuální nepříznivý zdravotní stav, když jedna předložená lékařská zpráva byla více jak měsíc stará a z druhé se pak podávalo, že žalobkyně má mít klidový režim po dobu 1 týdne, což k datu konání ústního jednání již naplněno bylo. Ani jedna z lékařských zpráv nehovoří o tom, že by žalobkyně byla v pracovní neschopnosti a že by se jednání před soudem I. stupně nemohla účastnit. Jelikož se v průběhu řízení jednalo o běžnou praxi žalobkyně, správně soud prvního stupně vyhodnotil, že chování žalobkyně (žádost o odročení jednání) je obstrukčního charakteru a soud I. stupně tak nepochybil, jestliže konal jednání v její nepřítomnosti.

14. Stejně popsaným způsobem postupovala žalobkyně i v rámci odvolacího řízení, v souvislosti s odvolacím jednáním nařízeným na den 9. 4. 2025. I v tomto případě žalobkyně zaslala odvolacímu soudu den před konáním jednání žádost o jeho odročení a doložila potvrzení o dočasné neschopnosti uchazeče o zaměstnání, lékařské zprávy z 4. 3. 3025 a 18. 3. 2025 a výměnný poukaz k odbornému vyšetření ze dne 4. 4. 2025. Zároveň žalobkyně opětovně požádala o osvobození od soudních poplatků a ustanovení advokáta pro řízení. Z těchto listin odvolací soud zjistil, že žalobkyně je od 7. 6. 2024 v pracovní neschopnosti s povolenými vycházkami od 12 hod. do 18. hod. Vzhledem k tomu, že odvolací jednání bylo nařízeno v 13 hod., ničeho žalobkyni nebránilo se jednání v době povolených vycházek účastnit. Pokud ošetřující lékař rozhodl o dočasné pracovní neschopnosti žalobkyně plnit povinnosti uchazeče o zaměstnání s tím, že je schopna absolvovat každodenní vycházky v rozsahu 6 hodin, nelze než dovodit, že aktuální zdravotní stav žalobkyni neznemožňoval se dostavit k odvolacímu soudu a účastnit se jednání v rozsahu cca půl hodiny. Z lékařských zpráv sice vyplývá, že žalobkyně má zhoršený zdravotní stav a trpí určitými obtížemi v oblasti zad a horních končetin (prstů), avšak z nich neplyne, že by se žalobkyně pro své obtíže, se kterými navštěvuje lékaře, nemohla účastnit soudního jednání. Pokud žalobkyně odvolacímu soudu předložila výměnný poukaz na vyšetření, je zde uvedeno, že žalobkyně není schopna ze zdravotních důvodů přípravy a účasti na soudních jednáních, kdy toto bylo sepsáno lékařem, avšak z tohoto poukazu se současně podává, že uvedené bylo učiněno na výslovnou žádost žalobkyně (která to požadovala) tedy nikoli z důvodu, že by účast na soudním jednání její zdravotní stav skutečně neumožňoval, a že by to nedoporučil lékař. I v tomto případě odvolací soud shledal, že se jedná o stále stejné konání žalobkyně, které nelze označit jinak než účelové a obstrukční, když nadále argumentuje svým nepříznivým zdravotním stavem, pro který se nemůže účastnit jednání (a to shodně jako i v předešlých řízeních), ačkoli nic takového z lékařských zpráv nevyplývá. Odvolací soud proto neshledal důvod pro odročení odvolacího jednání a jednal podle § 101 odst. 3 o. s. ř. v nepřítomnosti žalobkyně.

15. Odvolací soud také nerozhodoval o opakovaném návrhu žalobkyně na osvobození od soudních poplatků a ustanovení zástupce pro řízení, když o shodném návrhu bylo naposledy rozhodnuto dne 21. 1. 2025 tak, že řízení o tomto návrhu bylo zastaveno z důvody věci rozhodnuté, když žalobkyně k tomuto návrhu dokládala neaktuální listiny z roku 2024, které měly uvedené tvrzení žalobkyně prokazovat; jde tak o úkon žalobkyně zjevně obstrukčního charakteru, ke kterému odvolací soud ve smyslu § 41a odst. 3 o. s. ř. již nepřihlédl.

16. K věci samé odvolací soud sděluje, že soud prvního stupně se správně nejprve zabýval tím, zda nejde o věc již pravomocně rozhodnutou týkající se nároku žalobkyně na výživné pro nerozvedenou manželku z důvodu již vydaného rozhodnutí o výživném pro předcházející období na podkladě rozsudku Obvodního soudu pro [adresa] ze dne 23. 11. 2016, č. j. [spisová značka] ve spojení s rozsudkem Městského soudu v [adresa] ze dne 13. 6. 2019, č. j. [spisová značka] a dospěl i ke správnému závěru, že tomu tak není. Protože žalobkyně podala nový návrh na přiznání výživného pro nerozvedenou manželku za další období s odkazem na skutečnost, že byla vyřazena z evidence uchazečů o zaměstnání k datu 28. 8. 2018 a byl jí přiznán invalidní důchod prvního stupně, jedná se na straně žalobkyně o změnu poměrů, která mohla mít na majetkové a osobní poměry žalobkyně vliv.

17. Odvolací soud obecně sděluje, že manželé mají zákonné právo na zásadně stejnou životní úroveň. Nutno však zdůraznit, že „zásada stejné životní úrovně neznamená mechanickou rovnost mezi manžely, kterou by bylo možno vyvozovat jen z jejich výdělků. I pro vyživovací povinnost podle § 697 o. z. platí § 913 o. z., podle něhož při určení výživného soud přihlédne k odůvodněným potřebám oprávněného, jakož i ke schopnostem a možnostem povinného. Má-li soud rozhodovat o výživném mezi manžely podle uvedených zákonných hledisek, pak nestačí zjistit jen výši příjmů manželů, ale je třeba zjišťovat v jednotlivém případě nejen osobní, rodinné a majetkové poměry každého z nich, ale i konkrétní míru potřeb danou povahou práce, způsobem života, zdravotním stavem každého z manželů, popřípadě jinými závažnými okolnostmi“ (NS ČSR Cpj 36/77, Rc 3/1978; obdobně I. ÚS 2822/16). Soud by měl při svém rozhodování o výši výživného nepochybně zohlednit také péči o rodinnou domácnost a osobní péči o její členy (vyživovací povinnost lze plnit nejen v penězích, ale také v naturální podobě).

18. Vyživovací povinnost mezi manžely je sice vzájemná, avšak nikoli podmíněná ve smyslu vázanosti na dřívější nebo budoucí plnění vyživovací povinnosti druhým manželem (tj. není zde sledována důsledná reciprocita). Nepochybně mohou nastat situace, kdy ten, kdo by měl plnit svou zákonnou vyživovací povinnost, ji odmítá plnit proto, že oprávněný se vůči němu zachoval hrubě nevděčně, amorálně, ba přímo protiprávně (ať už např. v podobě nactiutrhání, pomluv, svévolného opuštění rodinné domácnosti, verbálních útoků a jiného hrubého chování či domácího násilí atp.), což může být důvodem nepřiznání výživného manželovi, kterému by jinak takovýto nárok vznikl.

19. S odkazem na výše uvedené proto odvolací soud sdílí závěr soudu I. stupně, že nárok žalobkyně na výživné pro nerozvedenou manželku ve smyslu § 697 o. z. není důvodný, neboť jeho přiznání by bylo nadále, tj. od doby rozhodnutí Městského soudu ze dne 13. 6. 2019, č. j. [spisová značka] v rozporu s dobrými mravy. Od data rozhodnutí odvolacího soudu, který danou skutečnost s ohledem na negativní a nestandardní chování žalobkyně vůči žalovanému konstatoval, se totiž ničeho nezměnilo. Žalobkyně i nadále chová negativní vztah k žalovanému, jak uzavřel soud I. stupně na podkladě rozsudku o rozvodu manželství a jak vyplývá i ze zjištění znalců, kteří vypracovali znalecký posudek na žalobkyni v rámci řízení o svéprávnosti žalobkyně a ze kterého se jednoznačně podává negativní vztah k žalovanému, minimálně ještě k datu zpracování tohoto znaleckého posudku 6. 2. 2023. Tento negativní vztah je patrný i z písemného projevu žalobkyně v rámci podaného odvolání, neboť v souvislosti s žalovaným hovoří o sexuálním obtěžování ve vztahu k nezletilému synovi nebo o tom, že se jej nezletilý bojí, nebo také, že žalovaný nezletilého obelhává.

20. Naposledy je třeba podle odvolacího soudu vnímat i to, že nezletilý byl svěřen do výlučné péče žalovaného a žalobkyně byla zbavena rodičovských práv a byl jí s nezletilým zakázán styk. Současně jí bylo vyměřeno výživné, které však žalobkyně na nezletilého nehradí a dluh na tomto výživném byl k datu 30. 6. 2024 již bezmála 144 000 Kč. I takovéto jednání a postoj žalobkyně ve vztahu k nezletilému, resp. žalovanému, když je to pouze žalovaný, který osobně pečuje o nezletilého a plně tak (vzhledem k nehrazení výživného žalobkyní) zajišťuje jeho výchovu a výživu, je třeba z hlediska nároku na výživné pro nerozvedenou manželku chápat jako rozporné s dobrými mravy. Vyjádřený závěr soudu I. stupně o rozporu s dobrými mravy pro který nelze žalobkyni výživné pro nerozvedenou manželku přiznat, proto obstojí.

21. Stejně tak je správný názor soudu I. stupně, že žalobkyně v rámci řízení ani netvrdila, natož prokazovala (když byla soudem I. stupně poučena podle § 118a o. s. ř.), že její osobní, majetkové a finanční poměry jsou takového charakteru, že má nárok na výživné za dobu trvání manželství, tj. od 1. 3. 2021 do 28. 2. 2022. V této souvislosti odvolací soud připomíná, že řízení o výživném mezi manžely je zásadně řízením sporným. Povinnost tvrzení a povinnost důkazní a korelující břemena v tomto sporu proto nese primárně žalobkyně, která musí tvrdit rozhodné skutečnosti ohledně hmotné a kulturní úrovně obou manželů a zároveň označit důkazy, které uvedená tvrzení mají prokazovat.

22. Nad rámec rozhodného a pro úplnost, odvolací soud dodává, že rozsudkem Obvodního soudu pro [adresa] ze dne 28. 6. 2023, č. j. [spisová značka] ve spojení rozsudkem Městského soudu v [adresa] ze dne 19. 6. 2024, č. j. [číslo] bylo žalobkyni na nezletilého stanoveno výživné 2 500 Kč od 1. 1. 2020 a od 1. 1. 2023 ve výši 3 000 Kč, když Městský soud v [adresa] jako soud odvolací k datu svého rozhodnutí 19. 6. 2024 vyšel z majetkových a osobních poměrů žalobkyně s tím, že tato pobírá invalidní důchod a dále příjem z pronájmu nemovitosti, celkem 12 000 Kč, má jednu vyživovací povinnost (o nezletilého dlouhodobě nepečuje, nestýká se s ním a neposkytuje mu ničeho nad rámec výživného), je vlastnicí nemovitostí a s tím spojeného možného příjmu z nich. Je proto zjevné, že majetkové, osobní a finanční poměry žalobkyně neodůvodňují závěr pro přiznání výživného pro dobu do rozvodu manželství.

23. Stejně odvolací soud přisvědčil odpovídajícímu závěru soudu I. stupně o tom, že žalobkyni nenáleží ani výživné pro dobu po rozvodu manželství. Soud prvního stupně správně odkázal na nutnost kumulativního splnění dvou podmínek ve smyslu § 760 odst. 1 o. z., a to, že rozvedený manžel není schopen sám se živit a že tato neschopnost tkví v manželství nebo v souvislosti s ním, což v rámci řízení před soudem I. stupně nijak nevyšlo najevo. Nad to, jak správně argumentoval soud I. stupně, s ohledem na nepřítomnost žalobkyně při jednání konaném dne 17. 4. 2024 jí v tomto směru nemohl poskytnout potřebná poučení podle § 118a odst. 1, 3 o. s. ř. I zde je správná úvaha soudu I. stupně, že pakliže je v rozporu s dobrými mravy nárok žalobkyně na výživné pro nerozvedenou manželku, tím spíše musí být v případě nároku na výživné pro dobu po rozvodu manželství, kde podmínky pro jeho přiznání jsou přísnější, protože manželé již netvoří příbuzenský svazek.

24. Náklady řízení soud prvního stupně přiznal správně v souladu s § 142 odst. 1 o. s. ř., neboť žalovaný byl ve sporu zcela úspěšný, odvolací soud se však již neztotožnil s výší těchto nákladů, jak ji soud prvního stupně vyčíslil. Náklady řízení žalobce činí částku 69 454 Kč představující mimosmluvní odměnu advokáta 55 900 Kč podle § 6 odst. 1, § 7 bod 6, § 8 odst. 2, § 11 odst. 1 písm. a), d), g) vyhl. č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif) za 5 úkonů právní služby á 11 180 Kč (počítáno z tarifní hodnoty 720 000 Kč, tj. 12 000 Kč x 12 měs. x 5) – převzetí a příprava zastoupení, vyjádření k žalobě a 3x účast na jednání dne 28. 4. 2023, dne 12. 7. 2923 a dne 17. 4. 2024), s přináležející náhradou hotových výdajů 1 500 Kč (á 300 Kč) podle § 13 odst. 1 a 4 cit. vyhl. a daní z přidané hodnoty 12 054 Kč (21 %).

25. Odvolací soud oproti soudu I. stupně neshledal jako účelně vynaložené úkon právní služby: porada s klientem přesahující jednu hodinu dne 27. 4. 2023, dne 10. 7. 2023 a dne 15. 4. 2024 a vyjádření k výzvě soudu dne 29. 5. 2023, dne 25. 7. 2023 a dne 27. 9. 2023. Pokud jde o porady s klientem odvolací soud dodává, že se nejednalo o věc nikterak složitou, která by zasloužila konání tří porad, nad to přesahujících jednu hodinu. Také zdůrazňuje, že v podstatě stejná věc, tj. se stejným skutkovým základem byla předmětem řízení, jež se týkalo výživného na nerozvedenou manželku (sp. zn. [spisová značka]), tudíž právní zástupce žalovaného byl s věcí již dostatečně a dobře obeznámen. Konání těchto porad proto odvolací soud neshledává jako účelné. U úkonů v podobě vyjádření k výzvě soudu odvolací soud dodává, že se jednalo toliko o sdělení právního zástupce žalovaného, které důkazy mají být provedeny, dále sdělení spisové značky a naposledy se vyjadřoval k žádosti žalobkyně o odročení jednání (tento poslední úkon nebyl činěn na výzvu soudu), tedy v podstatě šlo o jednovětná sdělení, nemající povahu úkonu právní služby. V této souvislosti lze zmínit, že i v advokátní praxi může jít o úkony, resp. činnosti, které účtovatelné nejsou. Takové činnosti vykonává advokát zdarma (resp. v rámci svých „režijních nákladů), a účtuje-li odměnu mimosmluvní, nemůže za ně účtovat ani požadovat žádné částky (srov. Kovářová, D. a kol. Advokátní tarif. Odměna advokáta. Komentář Wolters Kluwer, Praha 2016, § 11.

26. Odvolací soud proto rozsudek soudu I. stupně ve výroku ad I. o věci samé jako věcně správný podle § 219 o. s. ř. potvrdil a v nákladovém výroku ad II. jej podle § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř změnil jen tak, že výše nákladů činí 69 454 Kč, jinak jej jako správný potvrdil.

27. O nákladech odvolacího řízení rozhodl odvolací soud podle § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., kdy uložil žalobkyni nahradit žalovanému náklady odvolacího řízení, neboť žalovaný byl zcela úspěšný. Náklady odvolacího řízení představují částku 28 144,60 Kč představující odměnu advokáta ve výši 22 360 Kč podle § 6 odst. 1, § 7 bod 6, § 8 odst. 2, § 11 odst. 1 písm. g), k) vyhl. č. 177/1996 Sb. za 2 úkony právní služby po 11 180 Kč – vyjádření k odvolání a účast na odvolacím jednání dne 9. 4. 2025 s přináležející náhradou hotových výdajů 900 Kč (á 450 Kč) podle § 13 odst. 1, 4 advokátního tarifu ve znění účinném od 1. 1. 2025 a daní z přidané hodnoty 4 884,60 Kč (21 %).

28. O lhůtě k plnění rozhodl odvolací soud podle § 211 a § 160 odst. 1 část věty před středníkem o. s. ř.

29. O povinnosti žalobkyně zaplatit náklady řízení k rukám právního zástupce žalovaného bylo rozhodnuto podle § 211 a § 149 odst. 1 o. s. ř.