pro [část Prahy] j. 21 C 52/2020-116 z 9. prosince 2021,

1. Žalobkyně podala včasné odvolání proti rozsudku soudu I. stupně, kterým byla žaloba o [částka] a omluvu zamítnuta a rozhodnuto o nákladech řízení. Namítala, že rozhodnutí soudu„ vypíná“ ústavně zaručené právo žalobce a samu podstatu právního státu. Poukázala na to, že právní úprava zveřejňování soukromých informací o žalobci provedená novelou zákona o střetu zájmů č. 14/2017 Sb. umožnila anonymní přístup k podaným oznámením, které se týkalo i komunálních funkcionářů. Tím bylo zásadně zasaženo právo na soukromí a potažmo i bezpečí těchto funkcionářů - na rozdíl od úpravy dosavadní. Význam práva na soukromí zdůraznil i Ústavní soud ČR v nálezu Pl. ÚS 38/17 včetně závěru, že při větší šíři osob, jež se mohou s údaji (zejména o majetku) seznamovat, může veřejný funkcionář také pociťovat intenzivnější zásah do soukromí. Ústavní soud shledal, že přímé zveřejnění údajů z registru oznámení není potřebné pro dosažení legitimního cíle a porušuje právo na soukromí - na informační sebeurčení dle čl. 10 odst. 3 Listiny. Došlo ke zrušení § 14b odst. 1 písm. a) – c) zákona č. 159/2006 Sb. Následně Nejvyšší správní soud v rozsudku sp. zn. 9 As 173/2020 z [datum rozhodnutí] dovodil, že protiústavnost uvedeného ustanovení brání tomu, aby správní orgány sankcionovaly porušení povinnosti zrušeným ustanovením založené, a to i v době před nabytím vykonatelnosti nálezu.

2. [jméno] žalovaná omezila přístup k oznámením již k [datum], je tedy otázkou, proč tak neučinila již po zveřejnění nálezu. Jestliže parlament přijme zákon popírající základní práva a svobody, je nutno k tomu přihlížet bez zřetele na odloženou vykonatelnost nálezu. Odložená účinnost měla význam pro Parlament ČR, nikoli pro úřady. Odkázala na judikaturu Ústavního soudu ČR ohledně účinků derogačního nálezu (nálezy Pl. ÚS 15/09, I. ÚS 3599/15 a Pl. ÚS 28/13) v tom směru, že neústavnost zrušené normy tu byla po dobu účinnosti normy. Zejména pak v případech, kdy důvodem derogace je zjištění, že aplikace zrušeného právního předpisu působí porušení základních práv jednotlivců. To respektuje i Nejvyšší správní soud v odvolatelkou citovaných rozhodnutích. Právo žalobkyně na informační sebeurčení bylo porušováno po dobu 3 let od účinnosti zákona č. 14/2017 Sb. a zcela neakceptovatelně i po zveřejnění derogačního nálezu v březnu 2020. Nelze se odvolávat na to, že újma vznikla při legislativní činnosti, za kterou stát neodpovídá. Navrhla rozsudek změnit a žalobě vyhovět anebo zrušit a vrátit věc soudu I. stupně k dalšímu řízení.

3. Žalovaná uvedla, že je povinna řídit se zákonem dokud je platný a účinný a není oprávněna posuzovat jeho soulad s ústavním pořádkem. To přísluší dle čl. 95 odst. 2 Ústavy soudům. Respektování zákona nemůže být nesprávným úředním postupem. Ústavní soud odložil vykonatelnost nálezu (kterým zrušil ust. § 14b odst. 1 písm. a/-c/) k [datum]. Podle stanoviska pléna ústavního soudu sp. zn. Pl ÚS-st [číslo] se po dobu odkladu vykonatelnosti hledí na napadenou právní úpravu jako na ústavně konformní a orgány veřejné správy jsou povinny ji aplikovat. Uvedla také, že zrušení právní úpravy ještě neznamená revizi individuálních právních aktů založených na aplikaci neústavního předpisu. Judikatura, kterou argumentuje žalobkyně, dopadá na posuzování ústavnosti derogovaných norem před účinností derogačního nálezu soudy, avšak nikoli orgány moci výkonné. Jinak by ostatně možnost odkladu vykonatelnosti nálezu ústavního soudu pozbyla smyslu.

4. Skutečnost, že od [datum] omezila dálkový přístup do Centrálního registru oznámení, vysvětlila tím, že veřejní funkcionáři již nepodávali oznámení, neboť dle rozhodnutí Nejvyššího správního soudu sp. zn. 9As 173/2020 nemohli být za to sankcionováni a bylo tím sledováno, aby funkcionáři nadále oznámení podávali. Nároky z porušení čl. 7 či 10 Listiny základních práv a svobod nejsou přímo aplikovatelné a nutno je podřadit zákonu č. 82/98 Sb. Přímo aplikovatelné z hlediska náhrady škody jsou ty nároky, o nichž to Listina výslovně uvádí (např. čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, nebo čl. 5 odst. 5 Úmluvy). Žalobce, svůj nárok fakticky odvozuje z legislativní činnosti – přijetí zákona č. 14/2017 Sb. To však zákon neumožňuje, jak dovodil např. Ústavní soud ČR v nálezu Pl. ÚS 36/08. Kromě toho, i po přezkumu ústavním soudem zůstala zákonná povinnost podávat oznámení funkcionářům zachována a zachována byla i možnost nahlížet do Centrálního registru oznámení (na základě žádosti). Žalobkyně netvrdila, že by jí vznikla nějaká konkrétní újma, ačkoli se tu újma nepresumuje. Navrhla proto rozsudek potvrdit.

5. Odvolací soud přezkoumal rozsudek dle §§ 212, 212a odst. 1, 5 o. s. ř. bez jednání dle § 214 odst. 3 o. s. ř. a shledal, že je správný.

6. Rozhodné skutečnosti zjistil soud I. stupně z provedeného dokazování správně a v dostatečném rozsahu. V tomto směru ostatně ani odvolatelka neměla výhrady. Proto z takto zjištěného skutkového stavu vychází i soud odvolací.

7. Soud I. stupně také věc správně právně posoudil. Přiléhavě popsal legislativní úpravu, podle které žalovaná měla postupovat, včetně přezkumu její ústavnosti nálezem Ústavního soudu ČR sp. zn. Pl. ÚS 38/17 a zhodnocení důsledků tohoto nálezu. Pro věc klíčové pak jsou jeho závěry, že nárok spadá do režimu zákona č. 82/98 Sb., tedy jej nelze posuzovat podle obecných předpisů o ochraně osobnosti (soukromí), přičemž proces normotvorby není nesprávným úředním postupem. Nejde o přímý nárok podle čl. 7 resp. 10 LZPS. když žádný závažný zásah do práv žalobkyně nebyl ani tvrzen.

8. Z obsahu žaloby a zčásti i odvolací argumentace je zřejmé, že žalobkyně se cítí dotčena v právu na informační sebeurčení již tím, že povinnost v zákoně uvedených veřejných funkcionářů uvést širší údaje o sobě (zejména majetkové), jakož i povinnost žalované je evidovat a umožnit k nim přístup třetím osobám, byla vůbec zákonem stanovena a měla působit zásah do jejího práva od září [rok] do listopadu [rok]. Samotná zákonná povinnost funkcionáře oznámit požadované údaje i povinnost žalované tyto evidovat a umožnit třetím osobám k nim přístup, však nebyla ani po přezkumu ústavním soudem dotčena. V tomto směru tedy zákon prošel testem ústavnosti. V této souvislosti je namístě uvést, že ústavní soud posuzuje zákon i z hlediska Čl. 10 ústavy, tedy z hlediska souladu s mezinárodními smlouvami, jimiž je ČR vázána. Ačkoli zde zákon zasahuje do jednoho ze základních lidských práv a svobod (Čl. 10 odst. 3 Listiny základních práv a svobod), ústavní soud neshledal, že by tyto povinnosti byly v rozporu s mezinárodní úmluvou, které se žalobkyně v rámci odvolání dovolává. V tomto směru tedy nutno poukázat na to že samo přijetí zákona Parlamentem České republiky nespadá pod úpravu zákona č. 82/98 Sb. a z tohoto titulu ve spojení s tvrzenou neústavností zákona nelze podle uvedeného zákona požadovat náhradu škody či újmy. Tím obecně není dotčeno právo dotčených subjektů na takovou náhradu v případě škody vzniklé dodržením povinností uložených zákonem, který byl posléze shledán protiústavním.

9. V daném případě tedy lze tvrzenou újmu žalobkyně shledávat toliko v tom, že v daném období byl přístup k evidovaným údajům umožněn komukoli bez podání žádosti a identifikace své osoby. Soud I. stupně se proto správně zabýval především nárokem žalobkyně v tomto směru, neboť (protiústavní) umožnění přístupu k údajům by již spadalo pod pojem nesprávného úředního postupu ve smyslu uvedeného zákona.

10. V této souvislosti ovšem (bez zřetele k rozhodujícím závěrům ohledně důvodnosti nároku) je vhodné uvést, že tvrzená újma žalobkyně na právu informačního sebeurčení spočívá v převážné míře již v tom, že vůbec byl povinna údaje poskytovat a třetí osoby k nim měly přístup, což však se ani po nálezu ústavního soudu nezměnilo a samotná tato povinnost je ústavně konformní.

11. Žalobkyně by tak mohla být co do základu nároku (v rozsahu výše zmíněném) úspěšná jen v případě, že by bylo možno dovodit, že postup žalované v období před vydáním nálezu sp. zn. Pl. ÚS 38/17 i po něm, až do [datum] byl nesprávný (odporující zákonu či jeho ústavně konformní aplikaci). I s touto otázkou se soud I. stupně vypořádal správně, přičemž zejména ohledně možnosti správního orgánu posuzovat si sám otázku ústavnosti zákona i ohledně účinků nálezu ústavního soudu rušícího určité ustanovení zákona je jeho argumentace zcela správná a lze na ni pro stručnost odkázat.

12. Námitky vznášené odvolatelkou se vztahují otázce účinků protiústavnosti určitého ustanovení zákona, zejména z hlediska zpětných účinků. Odvolatelka logicky správně poukazuje na to, že bylo-li určité ustanovení zrušeno jako protiústavní, muselo tyto atributy mít i v době před derogačním rozhodnutím. Pokud ovšem by se tento názor plně prosadil, vedl by zpravidla k právě opačným účinkům, než k těm, jichž se v zásadě dovolává – tedy k vládě práva, principu legality a právní jistoty. Nikdo by si totiž nemohl být jist, zda jeho chování v souladu se zákonem nebude následně v důsledku zjištěné protiústavnosti užité právní normy zpochybněno, nestane se nezákonným, a to zpětně s možnými nežádoucímu právními důsledky. To by nutně vedlo k tomu, že obezřetné subjekty samy byly nuceny zvažovat, zda jimi užitá norma nebude v budoucnu shledána protiústavní a podle toho jednat či raději vůbec nejednat. Důsledkem by nebylo posílení právní jistoty, nýbrž pravý opak, a to s významnými společenskoprávními i hospodářskými dopady.

13. Uvedenou otázkou se opakovaně zabýval i Ústavní soud České republiky ve své judikatuře. Odvolatelka správně poukazuje na nález sp. zn. Pl. ÚS 15/09, podle něhož„ stanovení pozdějšího dne zrušení napadeného ustanovení zákona nemůže vést k závěru, že obecné soudy musejí uvedené ustanovení aplikovat v rozsahu, na který dopadá derogační důvod, pokud by v důsledku takové aplikace mohlo dojít k zásahu do základního práva nebo svobody účastníka řízení“. Nález ovšem byl vydán ve specifické situaci, kdy účastník řízení se před obecnými soudy domáhal popření otcovství po uplynutí tehdy platné zákonné popírací doby, když o tom, že není otcem, se dozvěděl až následně. Přestože vedl ke zrušení § 57 odst. 1 zákona o rodině až k [datum], pro daný případ (či případy obdobné) ústavní soud dovodil, že soudy jsou povinny neaplikovat uvedenou (dosud platnou) lhůtu, nýbrž věcně posoudit žalobu, i když bude podána po jejím uplynutí.

14. K tomu je namístě doplnit, že nález tuto povinnost, aplikovatelnou i na jiné obdobné případy běžícího řízení s možným zásahem do základního práva a svobody, ukládal soudům, nikoli dalším orgánům. Takový závěr učinil též Nejvyšší správní soud v rozsudku ve věci sp. zn. 9 As 173/2020-32.

15. K uvedené otázce zaujal stanovisko i sám ústavní soud pod Pl. ÚS-st. [číslo] v němž uvedl, že platí zásada, že se jestliže se právní předpis ruší, stává se tak vždy až ode dne, který ústavní soud v nálezu určí (jinak dnem publikace nálezu ve Sbírce zákonů) a po dobu případného odkladu vykonatelnosti nálezu se na napadenou právní úpravu hledí jako na ústavně souladnou a v tomto směru jsou orgány veřejné správy povinny takovou úpravu aplikovat (bod 18. odůvodnění). Výjimkou jsou řízení, v nichž dochází k přezkumu ústavnosti zákonů či jiných právních předpisů a nosné důvody zrušujícího nálezu mají význam pro posouzení projednávané ústavní stížnosti, kde je ústavní soud povinen k již přijatému derogačnímu nálezu přihlédnout (bod 20. odůvodnění). Dále se k této otázce přiléhavě vyjádřil soud I. stupně v bodu 25. odůvodnění.

16. Jelikož o výše uvedený výjimečný případ zde nešlo, byl postup žalované po vydání zrušujícího nálezu (před jeho účinností) správný. O nesprávný úřední postup se ve světle tohoto výkladu mohlo jednat od [datum], kdy se žalovaná rozhodla z důvodu motivace funkcionářů podávat přiznání k tomu, že bude respektovat dopad nálezu již před jeho účinností. Uvedený postup ovšem nemohl být na újmu práv žalobkyně, neboť směřoval právě k splnění jejího požadavku ztížení přístupu k údajům. Samotná trvající evidence a dostupnost údajů na základě žádosti pak nebyla protiústavní předtím ani potom.

17. Soud I. stupně tedy rozhodl o nárocích žalobkyně správně. A protože nepochybil ani ve výroku o nákladech řízení mezi účastníky, odvolací soud rozsudek dle § 219 o. s. ř. potvrdil.

18. Jelikož byla žalovaná úspěšná i v odvolacím řízení, uložil odvolací soud žalobkyni uhradit jí v něm vzniklé paušální náklady za 1 úkon – vyjádření k odvolání (ve stejné výši, jako před soudem I. stupně).