pro [část Prahy] dne [datum rozhodnutí], č. j. 21 C 403/2020-101,

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně rozhodl, že z exekuce, vedené proti povinnému [příjmení] [jméno] [příjmení], k uspokojení pohledávek oprávněné [právnická osoba], soudním exekutorem Mgr. [jméno] [příjmení], Exekutorský úřad Šumperk, pod sp. zn. [spisová značka], je vyloučena tiskárna Epson [příjmení] [příjmení] [jméno] [číslo], zapsaná jako položka [číslo] přílohy protokolu o soupisu movitých věcí ze dne [datum]. Žalované uložil zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů řízení [částka].

2. Podle odůvodnění se žalobkyně domáhala vyloučení věci uvedené ve výroku napadeného rozsudku z exekuce ve výroku specifikované. Tvrdila, že předmětná tiskárna není vlastnictvím povinného, ale je v jejím výlučném vlastnictví, které nabyla na základě kupní smlouvy ze dne [datum] od prodávajícího [webová adresa] a. s . Žalovaná navrhla zamítnutí žaloby s tvrzením, že vlastnické právo žalobkyně k tiskárně nebylo věrohodně prokázáno.

3. Žalobkyně podala včasný návrh na vyškrtnutí věci ze soupisu u soudního exekutora, který návrh zamítl usnesením, žalobkyni doručeným dne [datum]. Žaloba byla podána [datum], tedy ve lhůtě dle § 68 odst. 4 zák. č. 120/2001 Sb.

4. Uplatněný návrh soud posoudil dle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, § [číslo], § [číslo], § 976, § [číslo], § [číslo], § 555 odst. 2 zák. č. 89/2012 Sb., dle § 267 o. s. ř. a dle § 68 zák. č. 120/2001 Sb. Z provedeného dokazování vyplynulo, že jako kupující byla na účtence přikoupit tiskárny dne [datum] uvedena žalobkyně, a nákup tiskárny byl v odpovídající částce zanesen jako výdaj do jejího účetního deníku. To, že se tiskárna v době soupisu movitých věcí nacházela v bytě, ve kterém fakticky bydlel povinný, a ke kterému žalobkyně neměla žádný vztah a nenacházela se zde ani její provozovna, nemá žádný vliv na posouzení vlastnictví tiskárny. Ze sdělení soudního exekutora ze dne [datum] vyplynulo, že sídlo žalobkyně je delší dobu opuštěné. Z výpovědi V. [příjmení] vyplynulo, že jednatelé firem běžně pracují z domova (dle soudu je to zcela běžná praxe). Z videozáznamu exekutora dále vyplývá, že byt [ulice], kde má sídlo žalobkyně, byl v době pořizování soupisu movitých věcí neobývaný, byl částečně vyklizený, neboť se tam chystala rekonstrukce. Pokud žalovaná tvrdila, že nákup tiskárny žalobkyní byl pouze zastřeným právním jednání, a tiskárnu ve skutečnosti nabyl povinný, činila tak pouze na základě domnělé nečinnosti žalobkyně. I v případě, že by žalobkyně skutečně žádnou činnost nevykonávala, neznamenalo by to, že si nemohla pro svoji potřebu tiskárnu pořídit. Soud tedy nevzal za prokázané, že se ve věci jednalo o zastřené právní jednání. K tvrzené otázce nečinnosti žalobkyně zjistil, že ta v letech 2019 a 2020 dosáhla tržeb pohybujících se okolo [částka], v roce 2020 dosáhla kladného výsledku hospodaření. Neobstála ani námitka žalované, že tiskárna nebyla dostatečně identifikována, že tedy není zřejmé, zda jde o jednu a tutéž tiskárnu. Totožnost naopak vyplývá z prodejního dokladu, zápisu v peněžním deníku a ze soupisu movitých věcí provedených exekutorem.

5. Majetek obchodních korporací je striktně oddělený od majetku jejích společníků, nelze tedy postihovat majetek obchodní korporace pro dluhy jejího společníka, a to ani v případě, že jde o společníka jediného. Žalobkyně prokázala, že tiskárnu nabyla do svého vlastnictví, nebylo prokázáno, že by následně toto právo bylo převedeno na jinou osobu. Z tohoto důvodu soud žalobě vyhověl.

6. O náhradě nákladů řízení rozhodl dle procesního úspěchu žalobkyně ve věci dle § 142 odst. 1 o. s. ř. a přiznal jí náklady řízení spočívající v zaplaceném soudním poplatku a nákladech za právní zastoupení.

7. Proti rozsudku podala žalovaná včas odvolání. V jeho následném odůvodnění uvedla, že je přesvědčena o tom, že napadené rozhodnutí je věcně nesprávné. Soudu vytýkala nesprávné zjištění skutkového stavu a nesprávné právní závěry. Dle žalované se soud dostatečně nezabýval totožností předmětné movité věci, resp. jeho závěry v tomto směru nejsou správné. Z dosud provedeného dokazování nelze bez jakýchkoliv pochybností uzavřít, že se jedná o totožnou věc. I ze svědecké výpovědi povinného výslovně vyplynulo, že žalobkyně vlastnila více tiskáren, případně že povinný nedokáže tiskárnu, kterou odvážel z místa sídla žalobkyně specifikovat. Tuto okolnost žalovaná považuje za principiální. Soud se s ní dosud dostatečně nezabýval a nevypořádal vzniklé pochybnosti. Dle žalované předmětná movitá věc dosud nebyla jednoznačně identifikována. Rovněž se soud dostatečně nezabýval místem faktického zajištění předmětné věci nebo jejím charakterem, a s tím souvisejícím kontextem. Skutečnost, že věc byla zajištěna v místě faktického bydliště povinného, přispívá k domněnce o tom, že tato ve skutečnosti potřebám žalobkyně nesloužila. Závěr soudu, že předmětná movitá věc byla v místě faktického bydliště povinného, neboť v sídle žalobkyně probíhala (případně měla probíhat) rekonstrukce je neúplné. A to i proto, že soud odmítl bez jakéhokoliv zdůvodnění provést další dokazování, které by spolehlivě prokázalo nebo naopak vyvrátilo záměr o realizaci rekonstrukce sídla žalobkyně. V dané souvislosti je dle žalované zásadní, zda žalobkyně v rozhodné době fakticky vykonávala činnost. Ostatně je (také) poměrně obecnou praxí, že bývá nakupované zboží tzv.„ na firmu“, ačkoliv ve skutečnosti potřebám firmy neslouží. Závěrem vznesla žalovaná výhrady vůči nákladovému výroku, neboť podle ní není na místě aplikace § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalovaná nezavinila pojetí předmětné movité věci do soupisu, to je výlučně v gesci soudního exekutora. Nelze jí také klást k tíži, s ohledem na uvedený kontext věci, tedy známé výsledky exekučního řízení, zaujetí jejího postoje v řízení o návrhu žalobkyně na vyškrtnutí předmětné movité věci ze soupisu, a její právní názor, že předložená účtenka, na níž byla jako osoba kupující uvedena žalobkyně, nepostačuje k prokázání vlastnického práva žalobkyně. Navrhla zrušení napadeného rozsudku a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení, případně jeho změnu a zamítnutí žaloby.

8. Žalobkyně ve svém vyjádření vyvracela argumentaci v odvolání uvedenou. V řízení prokázala, že předmětnou tiskárnu nabyla do svého vlastnictví, současně nebylo prokázáno, že by následně vlastnické právo bylo převedeno na jinou osobu. Neobstojí námitka žalované, že tiskárna nebyla dostatečně identifikována, protože její totožnost vyplývá z prodejního dokladu, zápisu v peněžním deníku a soupisu movitých věcí provedených exekutorem. K tvrzení žalované, že nákup tiskárny byl pouze zastřeným právním jednáním, ve skutečnosti, že jí nabyl povinný, bylo pouze úvahou žalované o domnělé nečinností žalobkyně. I kdyby však žalobkyně skutečně žádnou činnost nevykonávala, neznamenalo by to, že si nemohla tiskárnu pro své potřeby pořídit. Žalovaná opakuje argumentaci, kterou uplatnila již před soudem prvního stupně a se kterou se soud v napadeném rozsudku vypořádal. Její teze jsou pro meritum věci zcela irelevantní, vesměs jde o účelové spekulace, nebo o překroucené skutečnosti. Zásadní v řízení bylo zjistit, kdo je vlastníkem věci, která se navrhuje vyloučit z exekuce, což soud prvního stupně korektně učinil. Žalobkyně nabyla vlastnické právo předmětné tiskárně dne [datum] na základě kupní smlouvy od prodávajícího [webová adresa] a. s . K prokázání vlastnictví navrhla provést důkaz daňovým dokladem, který je současně záručním a dodacím listem. Na rozdíl od běžných účtenek je žalobkyně v předmětném daňovém dokladu uvedena jako kupující. Důkaz o nabytí vlastnického práva žalobkyní byl předložen. Poukázala na to, že odvolací argumentace žalované neodpovídá odvolacím důvodům podle § 205 odst. 2 písm. c), d), e), g) o. s. ř., jak je žalovaná vymezila. Neprovedení navrhovaných důkazů soud zdůvodnil jejich nerelevantností a nadbytečností. Poukázala na to, že je obchodní společností fungujícím více než deset let, průběžně podniká. K otázce množství tiskáren ohledně výpovědi V. [příjmení] uvedla, že tento vypověděl pouze to, že v průběhu té doby tiskáren měla společnost více, což je zcela standardní situace, neboť se jedná de facto o spotřební zboží. Navrhla potvrzení napadeného rozsudku jako věcně správného, včetně přiznání náhrady nákladů řízení.

9. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek, včetně řízení předcházejícího jeho vyhlášení (§ 205, § 205a, § 212 o. s. ř.), a odvolání neshledal důvodným.

10. Soud prvního stupně založil své rozhodnutí na dostatečně zjištěném skutkovém stavu na základě toho, co účastníci uvedli, a co vyšlo provedeným dokazováním najevo. Není důvodná odvolací námitka žalované, že nebyla ztotožněna předmětná tiskárna, která byla zahrnuta do soupisu soudního exekutora. Její identita vyplývá právě z jejího zápisu do soupisu, k ní také žalobkyně vedla prokazování svého vlastnictví. Toto nepochybně prokázala účetním dokladem, kde je výslovně uvedena jako kupující. Tento údaj odpovídá i zaznamenáním této finanční transakce do jejího účetního deníku. Jiná tiskárna v soupisu soudního exekutora není, ostatně účastníci nic takového ani netvrdili. Rovněž tak není důvodná odvolací námitka, že vlastnictví žalobkyně je zpochybněno tím, že tiskárna se nacházela v bydlišti povinného. Ani žalovaná nezpochybňovala, že prostory žalobkyně v době soupisu nebyly užívány z důvodu přípravy rekonstrukce. Její faktická realizace či nikoliv, není pro zjištění vlastnictví sporné tiskárny v souzené věci právně významná. Stejně tak správně soud prvního stupně zhodnotil to, že se vlastnictví žalobkyně nemusí nutně nacházet vždy pouze jen v jejích prostorách. Je zcela standardní, že movité věci obdobného charakteru běžně jsou užívány mimo prostory vlastníka např. při práci zaměstnance z domova. Nejedná se tedy rozhodně o skutečnost, která by měla jakýkoliv vztah k otázce vlastnictví. Rovněž tak úvaha o zastřeném právním úkonu byla pouze subjektivní úvahou žalované, že je„ zcela běžný“ takovýto postup. Není důvod polemizovat s tímto názorem žalované, v souzené věci však není uplatnitelný, neboť soud rozhoduje pouze na základě v řízení prokázaných skutečností, nikoliv na základě jejich zpochybnění subjektivní (a nijak prokázanou) úvahou některého z účastníků řízení.

11. Nedůvodnou odvolací soud shledal i obranu žalované ve vztahu k nákladům řízení. Uplatněný nárok žalobkyní byl řešen soudem v klasickém sporném řízení, tedy postup při rozhodování o náhradě nákladů řízení podléhá podmínkám § 142 o. s. ř. Jakýkoliv výklad, proč žalovaná nesouhlasila s vyškrtnutím věci ze seznamu soudního exekutora, případně sporovala vlastnictví žalobkyně v souzené věci, je pro rozhodnutí o náhradě nákladů řízení zcela bezvýznamné, resp. je zásadní pro posouzení úspěchu či neúspěchu ve věci.

12. S odkazem na výše uvedené, když pochybení nebylo shledáno ani ve výroku o náhradě nákladů řízení, byl napadený rozsudek jako věcně správný dle § 219 o. s. ř. potvrzen.

13. Žalobkyně byla plně procesně úspěšná i v odvolacím řízení, dle § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. jí přísluší náhrada nákladů odvolacího řízení ve výši [částka] (2 úkony právní služby po [částka], 2× paušální náhrada hotových výdajů po [částka] a 21 % DPH [částka] z odměny advokáta, dle vyhl. č. 177/1996 Sb.).