o 20 226 894 Kč s příslušenstvím

1. Žalobkyně podala včasné odvolání proti rozsudku, kterým soud I. stupně žalobu zamítl a uložil jí zaplatit žalované náklady řízení. Vytýkala soudu, že věc nesprávně právně posoudil a výklad použité judikatury vede k nespravedlivým důsledkům a popření práva na odškodnění.

2. Průtahy v řízení byly způsobeny rozhodnutími o přerušení řízení, přičemž žalobkyně neměla prostředky, jak dosáhnout jejich zrušení či změny (§ 65 a násl. s. ř. s.). Nezákonnost těchto rozhodnutí dovodil až správní soud v rámci žaloby proti nečinnosti (rozsudek Městského soudu v [adresa] sp. zn. [spisová značka]). Soud I. stupně nesprávně dovodil, že po dobu přerušení lhůty pro vydání správního rozhodnutí neběží, ačkoli přerušení řízení bylo nezákonné. Nejvyšší správní soud v rozšířeném senátu ve věci č. j. [spisová značka] zaujal názor, že není možné připustit, aby správní orgány mohly svou případnou nečinnost eliminovat zneužitím institutu přerušení správního řízení. Nelze proto ponechat bez přezkoumání, zda přerušení řízení není nedůvodné nebo účelové. Takový výklad by umožňoval státu zbavit se objektivní odpovědnosti za způsobenou majetkovou újmu ve smyslu čl. 36 odst. 3 listiny a toto právo by bylo vyprázdněno.

3. Nesprávně také dovodil, že šlo o řízení zvláště složitá s prodlouženou lhůtou k rozhodnutí o 30 dnů, ačkoli šlo o standardní čtvrtletně opakované žádosti. Judikatura aplikovaná soudem I. stupně se týká skutkově odlišné věci, kdy nedůvodnost přerušení řízení nebyla zjištěna přímo v rámci správního řízení. Nárok bylo možno posoudit i podle jiných zákonných ustanovení, neboť k opožděnému rozhodnutí o žádostech došlo z důvodu nezákonných rozhodnutí o přerušení řízení. To soud neučinil a restriktivním výkladem zákona dospěl k odepření spravedlnosti.

4. Žalovaná navrhla rozsudek jako správný potvrdit. Poukázala na závěry nejvyššího soudu v této věci, kdy po dobu přerušení správního řízení lhůty k vydání rozhodnutí neběží a délku zákonné lhůty pro rozhodnutí je soud oprávněn si posoudit sám. Tyto závěry soud I. stupně respektoval. Žaloba byla podána na základě tvrzení o nepřiměřené délce správních řízení, nikoli z jiného důvodu. Při řádném stanovení lhůt pro vydání rozhodnutí je správný závěr soudu I. stupně, že škoda (vyčíslená žalobkyní k 15. 4. 2019) žalobkyni vznikla v případě příspěvku za 4 čtvrtletí r. 2018 ještě v době řádného běhu řízení a za další čtvrtletí (1. a 2. r. 2019) před zahájením řízení o těchto příspěvcích, tudíž případné průtahy nemohly být příčinou škody.

5. Odvolací soud přezkoumal rozsudek včetně řízení, které jeho vydání předcházelo, dle §§ 212, 212a odst. 1, 5 o. s. ř. a shledal jej správným.

6. Soud I. stupně ve věci rozhodoval poté, co jeho předchozí rozsudek potvrzený zdejším soudem byl zrušen (stejně jako rozsudek potvrzující) rozsudkem Nejvyššího osudu ČR č. j. [spisová značka] z 15. 5. 2024. Nejvyšší soud zaujal názor, že soudy jsou vázány rozhodnutím správního orgánu o přerušení řízení, přičemž nejsou oprávněny zkoumat důvodnost přerušení řízení a hodnotit jeho důvodnost. To mohou činit jen v případě nároku na náhradu újmy způsobené nezákonným rozhodnutím o přerušení řízení (tedy nikoli v případě škody způsobené nesprávným úředním postupem). Nic na tom nemění ani případné rozhodnutí v rámci opatření proti nečinnosti; lhůta k vydání rozhodnutí neskončí dříve než 15 dnů od data kdy byla vyslovena nedůvodnost přerušení řízení.

7. Jak správně uvádí žalovaná, nejvyšší soud také uvedl, že lhůtu pro vydání správního rozhodnutí je soud oprávněn stanovit sám (přičemž to má řádně odůvodnit). Nejvyšší soud však také odkázal na závěr své ustálené judikatury (rozsudek velkého senátu sp. zn. 31 Cdo 1791/2011) podle něhož k založení odpovědnosti státu za škodu (majetkovou újmu) může dojít v případě existence průtahů (období nečinnosti), nikoli z důvodu nepřiměřené délky řízení. Je tedy třeba zkoumat, zda v řízení došlo k neodůvodněné nečinnosti správního orgánu, nedodržení lhůt pro vydání rozhodnutí stanovených pro správní řízení.

8. Soud I. stupně učinil ve věci dostatečná skutková zjištění odpovídající provedenému dokazování a jeho náležitému zhodnocení a tako jsou pro právní posouzení věci dostačují. Odvolací soud proto vychází ze skutkových závěrů soudu I. stupně, když neshledal, že by bylo třeba některý z důkazů opakovat či dokazování doplňovat.

9. Odvolací soud shledal správným také právní posouzení věci soudem I. stupně, které respektuje právní názor soudu dovolacího a kterým jsou soudy v tomto řízení vázány. To dopadá především na argumentaci žalobkyně o nedůvodnosti přerušení řízení. Žalobkyně neuplatnila v koncentrační lhůtě nárok z důvodu nezákonného rozhodnutí o přerušení řízení.

10. Vyšel především ze závěru, že odpovědnost státu za škodu (majetkovou újmu) způsobenou nesprávným úředním postupem ve správním řízení může být dána v případě, že škoda vznikla v důsledku průtahů v řízení (nevydání rozhodnutí v zákonné lhůtě), nikoli toliko v souvislosti s nepřiměřenou délkou řízení. Správně se proto zaměřil na běh lhůt pro vydání rozhodnutí v jednotlivých řízeních.

11. Zákonná lhůta pro vydání rozhodnutí stanovil z důvodů, které i podle odvolacího soudu přiléhavě zdůvodnil, na 60 dní, přičemž –mimo jiné- vycházel i ze závěrů správního soudu uvedených v rámci rozhodování o žalobě proti nečinnosti.

12. Tato lhůta však byla ovlivněna především rozhodnutími o přerušení řízení. V této souvislosti vycházel jak z toho, že důvodnost přerušení řízení mu nepřísluší posuzovat, tak ze závěrů komentářové literatury a rozhodnutí správních soudů o tom, od kdy lhůta pro vydání rozhodnutí neběží. Zejména pak poukázal na to, že lhůta neběží v případech některých překážek v řízení již od okamžiku, kdy se taková překážka objeví, tedy i dříve, než bylo vydáno rozhodnutí o přerušení řízení. Takovou překážkou je i situace, kdy je prověřováno, zda v souvislosti s podanou žádostí nedošlo k naplnění skutkové podstaty trestného činu a probíhá prověřování orgány činnými v trestním řízení.

13. V daném případě bylo podáno trestní oznámení vůči žalobkyni pro podezření z trestného činu dotačního podvodu 29. 1. 2019 a k vydání rozhodnutí o odložení věci došlo 21. 5. 2020 (právní moc 24. 8. 2020).

14. Na základě takto stanovených parametrů soud I. stupně posuzoval, zda správní orgán rozhodl a vyplatil žalobkyni příspěvek v zákonných lhůtách.

15. V případě prvního řízení tak dospěl k závěru, že v něm došlo k nesprávnému úřednímu postupu překročením lhůty k rozhodnutí a výplatě příspěvku o 19 dní. V druhém případě došlo k dílčímu průtahu při rozhodování odvolacího správního orgánu (o cca 1,5 měsíce), avšak vzhledem k urychlenému rozhodnutí orgánu I. stupně a výplatě příspěvku nakonec z hlediska celkové délky řízení správní orgány rozhodly a příspěvek vyplatily včas. Obdobně to platí též pro třetí posuzované řízení. Tyto závěry soud I. stupně podrobně odůvodnil a odvolací soud se s nimi plně ztotožňuje.

16. Soud I. stupně tak shledal, že v prvním a druhém řízení došlo k dílčím průtahům (nevydání rozhodnutí v zákonné lhůtě) ve třetím k nesprávnému úřednímu postupu vůbec nedošlo. U druhého řízení byl příspěvek vyplacen včas, tudíž tvrzená škoda, které se měla odvíjet právě od výpadku příjmu žalobkyně z tohoto příspěvku a vznikat na jaře 2019 nemohla být v příčinné souvislosti s průtahem v řízení. U prvního řízení došlo v důsledku dílčího průtahu v rozhodování správních orgánů k zpoždění výplaty příspěvku o 19 dní, přičemž k výplatě mělo dojít 17. 4. 2020 a došlo k ní 6. 5. 2019. I zde je tedy soud I. stupně dovodil, že mezi tímto nesprávným úředním postupem a tvrzenou škodou žalobkyně nebyla prokázána příčinná souvislost. A to i proto, že tvrzená škoda měla vznikat v r. 2019 zatímco škodní událost nastala až v r. 2020.

17. I tyto závěry shledává odvolací soud správnými. Žalobkyně tvrdí, že očekávala výplatu příspěvku za 4. čtvrtletí r. 2018 v průběhu dubna 2019 a k omezení rozsahu své podnikatelské činnosti došlo, jak tvrdí, na přelomu března, resp. dubna 2019. Řízení přitom bylo přerušeno již 15.3.2019. Musela tedy vědět, že k výplatě dojde později, přičemž vzhledem k přerušení kvůli podezření z trestné činnosti bylo namístě předpokládat, že toto potrvá, dokud nebude [orgán] věc prošetřena, tedy možná i po delší dobu. I zde tedy k tvrzené škodě (nabíhající i dále v r. 2019) došlo dříve, než měl být příspěvek vzhledem k průběhu řízení a zákonným lhůtám vyplacen. Tedy ani zde není příčinná souvislost mezi opožděnou výplatou příspěvku a vznikem škody.

18. Bylo věcí žalobkyně, aby počítala s tím, že v jednotlivých případech může dojít z různých důvodů k pozdější výplatě příspěvku a jako obezřetný podnikatel s nikoli zanedbatelným obratem si měla vytvořit pro tyto případy dostatečné kapitálové zajištění své činnosti. Jestliže, jak naznačuje, bylo její podnikání financováno v podstatné míře právě z průběžně vyplácených příspěvků, aniž by si rezervy pro případ dílčího výpadku takového příjmu vytvořila, šlo o financování blízké principu “ze dne na den”. Nutnost omezení činnosti tak je nutno přičíst právě jejímu nedostatečnému financování z vlastních zdrojů či zdrojů mimo oblast státní podpory.

19. Rozsudek je tedy věcně správný, včetně výroku o nákladech řízení. Proto jej odvolací soud podle § 219 o. s. ř. potvrdil.

20. Žalovaná byla v odvolacím řízení úspěšná, má proto vůči žalobkyni právo na náhradu nákladů v něm vzniklých podle § 142 odst. 1 o. s. ř. Jde o odměnu za 2 úkony právní služby nezastoupeného účastníka podle § 151 odst. 3 o. s. ř. (vyjádření k odvolání, účast u jednání).