o 81 537,88 Kč s příslušenstvím

1. Účastníci podali včasná a přípustná odvolání proti rozsudku, kterým soud I. stupně uložil žalované zaplatit žalobci 81 537,88 Kč s úrokem z prodlení 12 % p. a. z 81 537,88 Kč od [datum] do zaplacení (I.) a nahradit žalobci náklady řízení 26 639,20 Kč (II.), obojí do tří dnů od právní moci rozsudku.

2. Žalovaná napadla rozsudek v celém rozsahu. Žalobce napadl rozsudek v rozsahu výroku II.

3. Žalovaná ve svém odvolání namítla, že napadený rozsudek nezohledňuje dostatečně specifika revolvingových úvěrů. Negativní důsledky nedostatečného posouzení úvěruschopnosti jsou diametrálně odlišné u hypotečních úvěrů oproti malým nehypotečním úvěrům. Ty obvykle činí jen jednotky tisíc korun, na rozdíl od hypoték, kde jde řádově o miliony korun. Posuzování přiměřenosti podmínek musí být adaptováno podle charakteru úvěru. Případný závěr o neplatnosti smlouvy musí zohledňovat, kdy se jedná o specifický produkt s rychlou splatností a kdy o dlouhodobý úvěr velkého objemu.

4. Soud I. stupně dostatečně nezohlednil, že žalobce byl řádně a včas seznámen s úvěrovými podmínkami, výší úrokové sazby, těmto podmínkám porozuměl a dobrovolně je akceptoval. Dále, že smlouva byla uzavřena písemně a obsahovala zákonné náležitosti (vč. výslovného uvedení úrokové sazby a modelového výpočtu výše splátek). Žalobce měl možnost se se smluvními podmínkami seznámit. Dále že žalobce úvěr opakovaně čerpal a řádně splácel. S odkazem na zásadu pacta sunt servanda žalovaná ještě namítla, že následné uvědomění si nevýhodnosti vysokého úroku (typicky poté, co se seznámí podmínkami obdobných produktů nabízených jinými poskytovateli) nemůže být samo o sobě důvodem neplatnosti smlouvy.

5. Úvěruschopnost žalobce byla posouzena na základě jeho čestných prohlášení, výpisů a interního skóringu, vč. pravidel DTI a výdajového paušálu. Výsledek posouzení nezavdal pochybnost o schopnosti žalobce úvěr splácet. O tom nejlépe svědčí i fakt, že žalobce oba úvěry vč. příslušenství zcela splatil.

6. Nešlo ani o případ zneužití nezkušenosti nebo zoufalé situace dlužníka. Žalobce nebyl osobou nezpůsobilou chápat smluvní ujednání, nejednal pod bezprostředním nátlakem nouze a žalovaná mu žádnou takovou tíseň nevytvářela.

7. Nevyšší soud opakovaně judikoval (např. [spisová značka], [spisová značka]), že rozpor smluvního ujednání s dobrými mravy nelze dovozovat mechanicky jen z číselného srovnání výše úroků s nějakou obvyklou sazbou, bez uvážení všech okolností konkrétního případu. Zdůraznil, že je nutné zkoumat důvody sjednání konkrétní výše úroků a okolnosti, jež k tomu vedly, stejně jako důsledky pro dlužníka. Samotná výše úroků nemůže být jediným důvodem neplatnosti.

8. Výši úroku zdůvodňovaly především krátkodobost úvěru, nízká jistina, fixní náklady spojené s úvěrováním a vyšší rizikovost klientely. Cílovou skupinou žalované byli typicky spotřebitelé, kteří nedosáhnou na bankovní úvěr. Tomu odpovídá i vyšší úroková sazba jako riziková přirážka. V souvislosti s posledně uvedeným žalovaná zdůraznila, že v České republice neexistuje cenový strop pro úroky za poskytnutí spotřebitelských úvěrů.

9. Závěry Nejvyššího a Ústavního soudu, na kterých soud I. stupně zakládal své právní posouzení, byly ke dni vyhlášení napadeného rozsudku již překonané a nereflektovaly aktuální právní úpravu spotřebitelského úvěru. Především to, že dle stávající úpravy je kladen důraz na prevenci, zejm. prostřednictvím dostatečného informování spotřebitele před uzavřením smlouvy a posuzováním jeho úvěruschopnosti.

10. K podpoře svých námitek žalovaná odkázala i na závěry přijaté Soudním dvorem Evropské unie ve věcech sp. zn. [hodnota], [hodnota].

11. Žalovaná navrhla napadený rozsudek změnit tak, že žaloba se zamítá a žalované přiznat náhradu nákladů účelně vynaložených v řízeních před oběma stupni. Případně napadený rozsudek zrušit a věc vrátit soudu I. stupně k dalšímu řízení.

12. Žalobce k odvolání žalované uvedl, že význam nižší jistiny úvěru ve vztahu k nákladům úvěrování byl v projednávané věci zeslaben výší částky (vlivem úrokové sazby), kterou měl žalobce z obou smluv nakonec uhradit. Oba úvěry nebyly bez dalšího ani krátkodobé, byly-li sjednány na 24 měsíců. To, že žalobce při sjednávání smluv stanovenou úrokovou sazbu akceptoval samo o sobě neznamená, že se úroková sazba svou výší zjevně dobrým mravům nepříčí. Totéž platí i ve vztahu k námitce žalované, že žalobce přeci oba úvěry řádně splatil. Ve vztahu k posouzení úvěruschopnosti žalobce setrvává na svém stanovisku, že k řádnému posouzení úvěruschopnosti žalobce nedošlo. Judikatura, na kterou žalovaná ve svém odvolání odkazuje, se vztahuje k sankci za prodlení a k poměrům projednávané věci tak nepřiléhá.

13. Ve svém vlastním odvolání žalobce namítl, že ve vyjádření z [datum] se vyjadřoval k důkazním návrhům žalované a k jejím námitkám o posuzování úvěruschopnosti uvedl relevantní právní argumentaci. Toto vyjádření bylo do DS soudu I. stupně doručeno [datum]. Jednání proběhlo až [datum]. Není tak pravdou, že náklady vynaložené při provádění vyjádření z [datum] nebyly účelné jen s odůvodněním, že vyjádření bylo provedeno bezprostředně před jednáním a že jeho obsah žalobce mohl přednést na posledně vzpomínaném jednání.

14. Dále žalobce namítl, že s účinností od [datum] byly zrušeny velké technické průkazy. Právní zástupce žalobce velkým technickým průkazem k vozidlu, které využil při cestě na jednání konané [datum] a zpět, vůbec nedisponuje. Soudu I. stupně však poskytl malý technický průkaz, který technické parametry vozidla, nezbytné k výpočtu náhrady cestovních výdajů obsahoval. Výše jejich náhrady tak mohla být soudem I. stupně určena a žalobci přiznána.

15. Žalobce navrhl napadený rozsudek ve výroku I. jako věcně správný potvrdit, ve výroku II. změnit tak, že žalovaná je povinna nahradit žalobci náklady řízení 37 277,50 Kč a žalobci přiznat náhradu nákladů účelně vynaložených v odvolacím řízení.

16. Odvolací soud přezkoumal nadepsanou věc v souladu s §§ 212 a 212a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a shledal odvolání žalované nedůvodným a odvolání žalobce částečně důvodným.

17. Při rozhodování odvolací soud vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem I. stupně.

18. Argumentace, kterou žalovaná ve svém odvolání nabídla, ve své většině nepřiléhá k nosným důvodům napadeného rozsudku. Soud I. stupně neodvozoval absolutní neplatnost úvěrových smluv od neposouzení úvěruschopnosti (nebo jejího nedostatku), lichevního jednání žalované nebo absence splnění zákonných náležitostí smluv a kontraktačního procesu (vč. poučení a informování žalobce), nýbrž od zjevné nemravnosti ceny sjednané za zapůjčení peněžních prostředků. V podrobnostech odvolací soud odkazuje na zjištění a závěry učiněné již v řízení před soudem I. stupně (srov. zejm. body 20., 21. a 24. odůvodnění napadeného rozsudku).

19. Odvolací soud neshledal, že by závěry přijaté ve věci sp. zn. [spisová značka] byly již překonány, naopak jsou v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu nadále stabilně přejímány. To dokládá m. j. i následná judikatura, která považovala za rozporné s dobrými mravy i smluvní úroky 120 % p. a. právě s odkazem na výše uvedený judikaturní základ ([spisová značka]).

20. Sjednanou výši úrokových sazeb nemohly zdůvodnit ani zvláštní okolnosti podnikání žalované, jak ostatně konstatoval již soud I. stupně (srov. body 22. a 23. odůvodnění napadeného rozsudku). Odvolací soud dodává pouze to, že vyšší rizikovost klientely žalované nemůže sama o sobě sloužit jako blanketní ospravedlnění libovolně vysoké odměny, když právě u spotřebitelských vztahů je třeba na korektiv dobrých mravů nahlížet jako na ochranu slabší strany před ujednáními, která se svou intenzitou jeví jako zneužívající.

21. Žalovanou namítané závěry Nejvyššího soudu se vztahovaly k přípustné výši smluvních úroků z prodlení v závazku mezi podnikateli. Předmětem projednávané věci však byl spor ze spotřebitelských smluv, kde prodlení s plněním jedné ze stran vůbec nenastalo. Je tak patrné, že judikatura, na kterou žalovaná odkazovala, k poměrům projednávané věci nepřiléhala.

22. Obdobné platí i ve vztahu k žalovanou předkládaným rozhodnutím Soudního dvora Evropské unie. Ta se vztahovala k otázkám evropského celního a spotřebitelského práva. Národních úprav důsledků zjevné nemravnosti právních jednání se jejich teze nedotýkají.

23. Se zřetelem k výše uvedenému odvolací soud napadený rozsudek ve výroku I. jako věcně správný potvrdil.

24. Odvolací námitky žalobce, směřující do výroku II. napadeného rozsudku, byly shledány důvodnými jen zčásti.

25. Jakkoli vyjádření žalobce z [datum] mohlo obsahovat hodnotnou argumentaci, nadále platí, že by bývalo účelnější jeho obsah přednést na jednání, které se mělo konat jen několik dní po jeho odeslání (nepočítaje v to víkendové dny). K tomu ostatně nakonec skutečně došlo. Bez významu není ani to, že soud I. stupně žalobce k provedení takového vyjádření vůbec nevyzýval.

26. V nepřiznání náhrady cestovních výdajů a promeškaného času však pochybení soudu I. stupně spatřovat lze.

27. Skutečnosti potřebné k ověření požadované výše náhrady cestovních výdajů skutečně bylo lze zjistit i z „malého“ technického průkazu. Pro výpočet amortizace a náhrady promeškaného času soud I. stupně znalost technických parametrů vozidla vůbec nepotřeboval. Jejich nepřiznání bylo nedůvodné bez dalšího.

28. Odvolací soud nepřehlédl ani to, že jednání před soudem I. stupně, konané [datum], přesáhlo dvě hodiny. Žalobci tak příslušela náhrada mimosmluvní odměny advokáta odpovídající dvěma úkonům právní služby. Přiznán byl však jen jednonásobek stanovené sazby.

29. Odvolací soud proto změnil napadený rozsudek ve výroku II. tak, jak je uvedeno ve výroku I. tohoto rozsudku.

30. Procesně úspěšnému žalobci vzniklo právo na náhradu nákladů účelně vynaložených k úhradě mimosmluvní odměny advokáta za účast na jednání před odvolacím soudem (4 380 Kč) a odvolání do výroku o náhradě nákladů řízení (770 Kč) a náhrady hotových (2 x 450 Kč) a cestovních výdajů advokáta (6 556,40 Kč), dohromady vč. DPH 15 253,50 Kč.

31. Při výpočtu sazby mimosmluvní odměny advokáta za odvolání do výroku o náhradě nákladů řízení odvolací soud vyšel z rozdílu mezi částkou původně přiznanou a částkou, o kterou žalobce v odvolání usiloval (37 277,50 + 26 639,20 = 10 638,30).

32. Náhradu nákladů vynaložených k úhradě mimosmluvní odměny advokáta za vyjádření k odvolání žalované odvolací soud žalobci nepřiznal, a to ze stejných důvodů, pro které žalobci nenáleží náhrada mimosmluvní odměny advokáta za vyjádření z [datum].