pro [část Prahy] dne [datum rozhodnutí], č. j. 17 C 52/2018-195,

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně žalované uložil zaplatit každému ze žalobců [částka] spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně od [datum] do zaplacení (výroky I., II.). Výrokem III. zamítl žalobu v rozsahu, kterou se účastníci domáhali každý dalších [částka] s příslušenstvím. Výrokem IV. uložil žalobcům zaplatit žalované společně a nerozdílně náklady řízení ve výši [částka], výrokem V. přiznal opatrovnici žalobkyně b) odměnu za zastupování ve výši [částka].

2. Podle odůvodnění se žalobci domáhali proti žalované zaplacení pro každého [částka] s příslušenstvím z titulu zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu dle zákona 82/1998 Sb. Žalobci dne [datum] u MÚ v [obec] podali návrh na obnovu kolaudačního řízení ve věci stavby oplocení a terénních úprav na pozemku p. č. 1963 a 1963 v k. ú. [obec]. Důvodem návrhu bylo, že měli být účastníky kolaudačního řízení, přesto s nimi stavební úřad jako s účastníky nejednal. Obnova řízení byla pravomocně povolena k [datum]. Nemajetková újma žalobců spočívá v tom, že sousedova stavba, která byla postavena v rozporu s projektovou dokumentací, zasahuje na jejich pozemek, a tak je přímo omezuje ve vlastnickém právu k předmětnému pozemku. Dne [datum] u žalované uplatnili nárok na zadostiučinění ve výši pro každého [částka] z titulu nepřiměřeně dlouhého řízení.

3. Žalovaná se žalobou nesouhlasila a navrhla její zamítnutí, s tím, že v řízení o návrhu na povolení obnovy řízení se nerozhoduje o soukromoprávních právech či závazcích, není zde možné aplikovat čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

4. Na základě sdělení předběžného právního názoru soudu ohledně otázky aplikace čl. 6 Úmluvy na danou věc žalobci vzali zpět částečně žalobu v rozsahu [částka] pro každého. Nadále požadovali odškodnění pouze za průtahy ve správním řízení, které trvalo celkovou dobu celkem 52 měsíců. Každý ze žalobců požadoval zaplacení částky [částka].

5. Následně žalobci opět požadovali změnit žalobní petit zpět na částku [částka] s příslušenstvím pro každého z nich. S ohledem na ukončené dokazování, koncentraci řízení a již pravomocné částečné zastavení řízení ohledně tohoto nároku soud změnu žalobního petitu nepřipustil.

6. V průběhu řízení účastníci učinili nesporným průběh správního řízení o obnově kolaudačního řízení tak, jak je zachycen ve správních spisech. Soud rekapituloval průběh správního řízení a nárok žalobců posoudil dle § 13 odst. 1, § 14 odst. 3, § 31a zák. č. 82/1998 Sb. Dospěl k závěru, že v řízení před správními orgány nebyly dodrženy lhůty pro vydání rozhodnutí ve smyslu § 71 správního řádu, podle kterého je správní orgán povinen vydat rozhodnutí bez zbytečného odkladu, a pokud nelze rozhodnutí vydat bezodkladně, je povinen vydat ho nejpozději do 30 dnů od zahájení řízení, k nimž se připočítává doba až 30 dnů, je-li třeba nařídit ústní jednání nebo místní šetření, dále doba nutná k provedení dožádání ke zpracování znaleckého posudku nebo k doručení písemnosti do ciziny. Bylo prokázáno, že žalobci projednání svého návrhu opakovaně urgovali, soud proto shledal ve věci vedené správním orgánem nedůvodné průtahy. V daném případě bylo právo žalobců na přiměřenou délku předmětného správního řízení porušeno již trváním nepřiměřeně dlouhé doby, přičemž není rozhodné, zda došlo ke konkrétním průtahům či nečinnosti správních orgánů. Na základě toho dospěl k závěru, že je třeba aplikovat čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy o lidských právech, neboť tento nelze interpretovat tak, že se týká výlučně průběhu řízení zahájeného před soudem. Odkázal na rozhodnutí Ústavního soudu ČR sp. zn. II. ÚS 570/20, který dovodil existenci práva na projednání věci bez zbytečných průtahů ve vztahu ke správním řízením, jejichž předmětem je základní právo nebo svoboda. Shodně pak uzavřel NS ČR rozhodnutím sp. zn. 31 Cdo 2402/20.

7. Při posuzování přiměřenosti délky správního řízení z hledisek okolností případu, tj. složitosti věci, chování žalobců a významu řízení pro žalobce soud shledal, že žalovanou poskytnuté zadostiučinění v podobě konstatování porušení práva nelze považovat za dostatečné, a je namístě žalobcům poskytnout i přiměřené finanční zadostiučinění. Při stanovení výše vycházel ze stanoviska NS ČR sp. zn. Cpjn 206/2010. Základní odškodnění za dobu v trvání 53 měsíců činí [částka] ročně s tím, že částka odškodného za první dva roky činí [částka] ročně. Žalobcům tedy pro každého je přiměřená částka v základní výši [částka]. Z důvodu skutkové a procesní složitosti odškodnění snížil o 10 %. Z obsahu správního spisu nevyplynulo, že by žalobci činili účelová či obstrukční podání, čímž by mařili postup správních orgánů. Postup správních orgánů ohodnotil snížením o 10 %, neboť řízení probíhalo ve dvou stupních soustavy, když proběhnuvší soudní řízení nebylo započítáno s ohledem na částečné zpětvzetí žaloby. Význam předmětu řízení pro žalobce soud hodnotil jako běžný, neboť v řízení nebyla prokázána hloubka zásahu či ovlivnění životní situace žalobců nepřiměřenou délkou daného řízení. Oba žalobci vystupovali v řízení ve shodě, soud proto zohlednil i tzv. sdílenou újmou a z tohoto důvodu snížil částku přiznaného zadostiučinění o 20 %. Výše přiznaného zadostiučinění, snížená o 40 %, tak pro každého z nich ze žalobců činí [částka]. Za oprávněný shledal i nárok na přiznání úroku z prodlení, když žalovaná se v prodlení ocitla uplynutím šestiměsíční lhůty ve smyslu § 15 odst. 1 zák. č. 82/1991 Sb., a tato počala běžet od [datum].

8. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl dle § 142 odst. 2 o. s. ř. s ohledem na částečný úspěch žalobců, na původně požadovanou částku [částka] a přiznanou částku [částka], což činí úspěch žalobců v rozsahu 20 % a neúspěch 80 %. Podle poměrného úspěchu žalobců přiznal procesně úspěšnější žalované náhradu nákladů řízení dle vyhl. č. 254/2015 Sb.

9. Ustanovené opatrovnici [příjmení] [jméno] [příjmení] přiznal odměnu za zastupování žalobkyně b), když opatrovnice jí byla ustanovena dle § 29 odst. 3 o. s. ř., neboť žalobkyně se nemohla ze zdravotních důvodů, nikoliv jen po přechodnou dobu účastnit řízení.

10. Proti rozsudku podali odvolání všichni účastníci. Žalobce a) v odvolání opakoval stručně průběh správního řízení s tím, že toto se řešilo od [datum] stavebním úřadem jako nepovolená stavba a žalobci byli v dobré víře a souhlasili s tím, že se tato nepovolená stavba nemusí zcela odstranit, pokud soused na svém pozemku postaví opěrnou zeď podle jimi odsouhlasené projektové dokumentace. O stavební povolení soused zažádal dne [datum], podmínky takto získaného stavebního povolení nedodržel ve více ukazatelích a kromě jiného se ukázalo, že stavba je nezanedbatelnou částí na jejich pozemku. [ulice] úřad bez jejich účasti dne [datum] stavbu zkolaudoval. Od té doby usilovně se snaží o zjednání nápravy a podstatou úsilí je odstranění neoprávněné stavby z jejich pozemku, což trvá v současné době přes dvacet let. V řízení postupně probíhala různá správní a soudní řízení. Zpočátku nebylo jasné, zda se celá věc může posuzovat jako jeden celek nebo bude nutné právně řešit samostatně jednotlivá řízení, o čemž neměl jasno ani soud v roce 2019. Proto nárok uplatnili tehdy, jakmile bylo pravomocně ukončeno každé dílčí související správní řízení. Soudu vytýkal, že každý ze žalobců poslal soudu samostatně závěrečný návrh, na jejichž obsah soud nereagoval, ani se nezmínil, že mu došly. Obsah zaslaných závěrečných návrhů je pro řízení zcela zásadní, a jejich ignorování představuje jasné a hrubé porušení ústavního práva na spravedlivý proces. Odvolací soud požádal, aby k obsahu ignorovaných závěrečných návrhů přihlédl. K přiznané výši zadostiučinění namítl, že zpětvzetí žaloby obou žalobců dne [datum] byl neúčinný procesní úkon, proto výpočet musí vycházet z celé délky řízení za období od [datum] do [datum]. Nelze odhlížet od toho, že ve správním řízení bylo rozhodováno o základním právu nebo svobodě žalobců, proto je povinnost obecných soudů zohlednit celkovou délku řízení, jež teprve ve svém souhrnu vedlo k realizaci základního práva (ÚS ČR sp. zn. II. ÚS 570/20). Projednávaná žaloba nepokrývá první dva roky, po které se věc ve správním řízení řešila, proto jim přiznaná náhrada není ve své sazbě úplná. Výpočet provedený soudem označil za chybný s tím, že trvá na výpočtu, který zaslal v závěrečném návrhu. Navrhl zrušení výroku III. a IV. napadeného rozsudku a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení, případně změnu napadeného rozsudku tak, aby závěreční návrhu obou žalobců bylo vyhověno.

11. Odvolání žalobkyně b) bylo obsahově prakticky totožné s obsahem odvolání žalobce a). Soudu především namítala nesprávnou výši zadostiučinění v penězích, resp. jeho neoprávněné zkrácení. Přiznané zadostiučinění označila za nepřiměřeně nízké, neboť soud nezohlednil dostatečně všechny posuzované věci a nevypořádal se s argumenty obou žalobců. Potvrdila, že skutkový stav a průběh předmětného správního řízení nebyl mezi účastníky sporný. Je skutečností, že žalobci v návaznosti na nesprávné poučení ze strany soudu vzali svoji žalobu částečně zpět. Předmět řízení je však i nadále vymezen částkou [částka] pro každého z účastníků. Z jejich tvrzení, stejně tak jako z jejich závěrečných návrhů však vyplývá, že tuto částku požadují jako přiměřené zadostiučinění za celou délku řízení, nikoliv pouze v části trvající 53 měsíců. S ohledem na celkovou délku předmětného správního řízení by žalobcům náležela náhrada nemajetkové újmy až [částka] pro každého, žalobci však při svém výpočtu zohlednili skutečnost, že se jedná o jejich sdílenou újmu. Při určování výše přiměřeného zadostiučinění se vychází z částky [částka] [částka] až [částka] za rok řízení, soud ve svém rozhodnutí nezdůvodnil, proč vycházel z částky [částka] ročně za jeden rok trvání řízení. Rovněž pak vyslovila nesouhlas se snížením uvažované částky. Nesouhlasila s tím, že soud považoval správní řízení za neobvykle procesně složité, dle ní se jednalo o standardní správní řízení, které mělo být skončeno v přiměřené době. V důsledku flagrantních pochybení správních orgánů a jejich úředníků došlo k porušení základního práva žalobců na projednání věci bez zbytečných průtahů. [jméno] skutečnost, že řízení probíhalo na dvou stupních soustavy, nemůže být sama o sobě důvodem pro snížení částky odškodného. Naopak v případě, že procesní právní předpisy počítají s dvoustupňovým řízením, je nutné považovat řízení před oběma stupni této soustavy za zcela běžné a i takové řízení by mělo být skončeno v přiměřené lhůtě. V případě žalobců došlo k zásahu do jejich základního práva vlastnit majetek dlouho před obdobím, který je součástí projednávané žaloby a zásah do jejich práva trvá dodnes. Soud tedy pochybil při posuzování otázky významu řízení pro žalobce, když z řízení vyplynulo, jakým způsobem předmětné správní řízení zasahovalo, a jeho výsledky nadále zasahují do běžného života žalobců. Pro snížení základní výše náhrady nemajetkové újmy celkem o 40 % nebyly dány předpoklady. Navrhla zrušení napadeného rozsudku a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

12. Žalovaná ve svém odvolání rovněž rekapitulovala průběh řízení a připomněla, že smyslem poskytnutí přiměřeného zadostiučinění podle § 31a odst. 3 zák. č. 89/1991 Sb. je odškodnění újmy vzniklé účastníku řízení v důsledku nepřiměřeně dlouho trvající nejistoty ohledně jejího právního postavení, nikoliv k sankcionování státu, že k nepřiměřené délce řízení došlo (NS ČR sp. zn. 30 Cdo 1313/2010). Dle žalované všechny skutečnosti potvrzují, že nemajetková újma ve výši přiznané soudem žalobcům vzniknout nemohla. Jejich nemajetková újma podle nich spočívá v tom, že sousedova stavba, která byla postavena v rozporu s projektovou dokumentací, zasahuje na jejich pozemek a tak je přímo omezuje v jejich vlastnickém právu. Tím, že byla provedena v rozporu se stavební dokumentací, brání jim v současné době altán na sousedním pozemku výhledu z domu a dále vlastník sousedního pozemku neoprávněně navýšil terén, na němž postavil betonový základ pro plot. V rámci kolaudačního řízení měla být v souladu se stavebním zákonem posouzena předmětná stavba a možnost povolení jejího užívání. Žalobci by byli vedlejšími účastníky řízení ve smyslu § 27 odst. 2 správního řádu. Výsledkem uvedeného řízení by pak bylo rozhodnutí o tom, zda vlastníkovi sousedního pozemku bude nebo nebude povoleno užívání předmětné stavby. To však dle názoru žalované nemohlo zasáhnout do osobní sféry žalobců v té míře, že by jim byla způsobena nemajetková újma. Zřejmým cílem žalobců bylo rozhodnutí o tom, že sousední stavba zasahuje na jejich pozemek, tedy odstranění této stavby, přičemž tohoto cíle nemohli v řízení o obnově kolaudačního řízení, ani v případném obnoveném kolaudačním řízení dosáhnout. Při stanovení výše zadostiučinění soud vycházel ze stanoviska NS ČR sp. zn. Cpjn 206/2010. Žalobcům pak přiznal [částka] ročně za dobu 53 měsíců, celkovou částku pak korigoval dle kritérií zákona. Ke složitosti řízení NS ČR v rozsudku sp. zn. 30 Cdo 675/2013 uvedl, že„ složit řízení zahrnuje ve své konkretizaci jednak počet instancí, v nichž byla věc řešena a dále složitost věci samé o sobě, tedy nároky skutkové i právní a procesní“. [ulice] řízení lze obecně považovat za složité, i předmětné řízení bylo složité, nikoliv banální, jak uvádí žalobci. Přiznaná základní částka by proto z tohoto důvodu měla být pokrácena minimálně o 20 % s ostatními kritérii § 31a, tak jak je soud stanovil, vyslovila souhlas. Poukázala na konstantní judikaturu k dané problematice např. na rozhodnutí NS ČR sp. zn. 30 Cdo 4336/2010, podle kterého je účelem náhrady nemajetkové újmy způsobené nepřiměřeně dlouhým řízením kompenzace stavu nejistoty, do níž byl poškozený v důsledku nepřiměřeně dlouhého řízení uveden a byl tak udržován, odškodnění je tedy újma způsobená ohledně výsledků řízení s ním souvisejícím právním postavení poškozeného. Význam řízení předmětu pro žalobce lze tedy hodnotit jako běžný, zejména proto, že po celou dobu řízení postupem nijak nebyli bezprostředně omezeni či ovlivněni při výkonu svého vlastnického práva, ani žádným jiným způsobem nebyly řešeny jejich jiné soukromoprávní poměry. Řízením o obnově mělo být rozhodnuto o tom, zda vlastníkovi sousedního pozemku bude nebo nebude povoleno užívání předmětné stavby. Výsledek tohoto řízení není obligatorní podmínkou zahájení řízení o odstranění nepovolené stavby nebo podání návrhu k soudu na řešení otázky neoprávněné stavby. Dále soudu vytýkala, že se nijak nevypořádal s poskytnutím morální omluvy v podobě konstatování porušení práva a omluvy ze strany Ministerstva pro místní rozvoj, které byl původně žalováno. Navrhla zrušení napadeného rozsudku a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení, případně jeho změnu tak, aby byla přiměřeně snížena výše přiznaného zadostiučinění tak, aby částka skutečně odpovídala konkrétním okolnostem daného případu.

13. Žalobkyně b) ve svém vyjádření k odvolání žalované uvedla, že z něj nevyplývají jakékoliv konkrétní skutečnosti, které by svědčily o tom, že rozhodnutí soudu je nesprávné. Žalovaná pouze obecně uvádí, že žalobcům nemohla vzniknout nemajetková újma, resp. újma, která by vyžadovala finanční kompenzaci, neboť předmětné řízení nemohlo zasáhnout do jejich osobní sféry natolik závažným způsobem, protože se jednalo„ pouze“ o řízení o povolení užívání stavby na sousedním pozemku. S tímto názorem nelze souhlasit, když újma žalobců spočívá především v nepřiměřené délce řízení. Tato je pak umocněna okolnostmi, které jsou popsány podrobně v odvolání žalobkyně b) a v předchozích vyjádřeních žalobců. Tato újma spočívá v osobních útrapám v souvislosti s kolaudací nepovolené stavby, v pocitech bezmoci a frustrace s vědomím, že při využití legálních prostředků obrany proti stavbě na sousedním pozemku cestou veřejného práva se nepodařilo neoprávněné stavbě ani jejímu užívání ze strany vlastníka sousedního pozemku zabránit. Dle žalobkyně soudem přiznané zadostiučinění je nepřiměřeně nízké, neboť soud nezohlednil dostatečně všechny posuzované okolnost a řádně se nevypořádal s argumenty žalobců. Jakékoliv další krácení peněžité náhrady nemajetkové újmy či nepřiznání jakékoliv peněžité náhrady, jak ve svém odvolání navrhuje žalovaná, by bylo v rozporu se zákonem i judikaturou NS ČR. Navrhla potvrzení výroku I. a II. rozsudku.

14. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek, včetně řízení předcházejícího jeho vyhlášení (§ 205, § 205a, § 212 o. s. ř.), neshledal důvodná na odvolání žalobců ani žalované.

15. Soud prvního stupně založil své rozhodnutí na dostatečně zjištěném skutkovém stavu a tomu, co vyšlo v průběhu řízení najevo. Účastníci nesporovali průběh správního řízení, od kterého žalobci odvíjejí svůj nárok. Rovněž je nepochybné, a ze spisu se podává, že žalobci výslovně vzali částečně zpět žalobu každý o [částka]. V tomto rozsahu také řízení bylo částečně zastaveno. Není zřejmé, z čeho odvozují žalobci, že se jednalo o neúčinné právní jednání, když tento úkon učinili výslovně při jednání soudu a žalována b) při tomto jednání byla zastoupena ustanoveným opatrovníkem – advokátem. Soud prvního stupně se v odůvodnění napadeného rozsudku také řádně vypořádal s tím, že nepřipustil další změnu žalobního petitu, resp. rozšíření žaloby na částku [částka] pro každého z účastníků, a to s ohledem na pravomocné zastavení řízení ve výše uvedeném rozsahu, a dále s ohledem na rozsah již provedeného dokazování. Žalobci také zcela konkrétně specifikovali délku řízení, za kterou se domáhají poskytnutí satisfakce, a to za řízení trvající 53 měsíců. Na tomto nemůže nic změnit jejich závěrečný návrh, jehož obsahem je, že si tuto svoji specifikaci„ rozmysleli“. Soud prvního stupně při svém rozhodování vychází z žaloby ve znění případných schválených změn. Musí postavit své rozhodnutí na zjištěném skutkovém stavu po provedeném dokazování, a tento právně posoudit. V tomto smyslu odvolací argumentace žalobců je zcela nedůvodná, řízení nebylo postiženo žádnou vadou a nedošlo k žádnému zkrácení jejich ústavního práva. Naproti tomu není důvodná ani odvolací argumentace žalované, že se soud nevypořádal s tím, že žalobcům již bylo poskytnuto zadostiučinění formou konstatování práva a omluvy, neboť s tímto se soud zcela výslovně vypořádal tak, že toto zadostiučinění s ohledem na zjištěný skutkový stav není dostatečné, a je namístě žalobcům přiznat zadostiučinění formou finanční náhrady. Pokud soud vycházel z výše náhrady ve výši [částka] za jeden rok řízení (první 2 roky v rozsahu jedné poloviny), odpovídá tato výše zcela standardní výši a je i v souladu se stanoviskem NS ČR sp. zn. Cpjn 206/2010. Přiznání roční výše přesahujícím tuto částku náhrady přichází v úvahu pouze ve zvláště výjimečných případech, což případ žalobců nesplňuje.

16. Při rozhodování o výši náhrady formou finančního zadostiučinění vycházel soud ze správné doby s ohledem na konkretizovaný nárok žalobců 53 měsíců při roční částce [částka]. Jím stanovená základní částka [částka] pro každého ze žalobců je tomu odpovídající. [jméno] žalobci uznali sdílenou újmu v rozsahu 20 %, tuto shledal za odpovídající i soud prvního stupně a ponížil o ni základní částku. Správně pak význam řízení pro žalobce hodnotil jako standardní, tedy význam se nepromítl ani do navýšení ani pro snížení částky. Snížení o dalších 10 % složitost řízení s ohledem na řízení před dvěma stupni soudní soustavy je rovněž zcela přiměřené, když, jak správně odkázala žalovaná je i v souladu s judikaturou NS ČR. Přiměřená je i další částka snížení o 10 % za skutkové procesní složitosti řízení. Přiznaná částka ve výši [částka] pro každého ze žalobců je zcela odpovídající konkrétnímu řízení ve smyslu § 31a odst. 3 zák. č. 82/1998 Sb., a to včetně úroku z prodlení dle § 15 odst. 1 zák. [číslo] S. Soud prvního stupně se konkrétně nevyjádřil k výroku III., kterým žalobu částečně zamítl, toto však logicky vyplývá z přiznané výše náhrady z celkového uplatněného nároku a k tomu danému odůvodnění.

17. Vzhledem k tomu, že odvolací soud neshledal pochybení v napadeném rozhodnutí ve věci samé, ani ve výrocích o náhradě nákladů řízení, napadený rozsudek dle § 219 o. s. ř. jako věcně správný potvrdil.

18. Procesní úspěšnost účastníků v odvolacím řízení byla rovnocenná, proto o náhradě nákladů odvolacího řízení bylo rozhodnuto dle § 224 odst. 1 a § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že nebyla přiznána žádnému z nich.