pro [část Prahy] dne [datum rozhodnutí], č. j. 43 C 313/2020-54,

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně výrokem I. zastavil řízení o úrok 10,13 % ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení, z částky [částka] spolu s úrokem z prodlení 10 % ročně od [datum] do zaplacení a o [částka] z titulu smluvní pokuty. Výrokem II. žalované uložil zaplatit žalobkyni [částka] spolu s příslušenstvím od [datum] do zaplacení. Výrokem III. zamítl žalobu o [částka] spolu s příslušenstvím a výrokem IV. rozhodl o nepřiznání náhrady nákladů řízení žádnému z účastníků.

2. Podle odůvodnění se žalobkyně domáhala proti žalované zaplacení částky [částka] s příslušenstvím s odkazem na smlouvu o úvěru [číslo] na základě které žalované poskytla úvěr [částka], žalovaná se zavázala úvěr a úrok z něj splatit ve 24 měsíčních splátkách ve výši [částka], počínaje prosincem 2018. Žalovaná neplnila řádně podmínky smlouvy a ocitla se v prodlení s úhradou splátek. Ke dni podání žaloby žalovaná dlužila na nové jistině [částka], smluvní pokutu [částka], náhradu vzniklých nákladů v souvislosti s prodlením [částka], z úroků za poskytnutí úvěru odpovídající zbývající dlužné původní jistině úvěru [částka] od [datum] do zaplacení. Požadovala úrok v nominální roční úrokové sazbě 90,81 %, což dle žalobkyně odpovídá efektivní úrokové sazbě dle smlouvy (139,98 % ročně). Dle žalobkyně sjednaný úrok odpovídající nominálnímu úroku nelze považovat za nepřiměřený, neboť odpovídá judikatorně uznávanému čtyřnásobku obvyklému úroku nebankovních subjektů ve výši 15 - 35 % ročně.

3. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila.

4. Usnesením ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 43 C 313/2020-28, po částečném zpětvzetí žaloby, bylo řízení zastaveno ohledně úroku ve výši 10,13 % za z částky [částka] za dobu od [datum] do zaplacení, ohledně částky [částka] s 10 % úrokem ročně od [datum] a ohledně částky [částka], zastaveno dle § 96 odst. 1, 2 o. s. ř.

5. Soud po provedeném dokazování vyšel ze zjištěného skutkového stavu, že dne [datum] uzavřeli účastníci smlouvu o úvěru [číslo] na základě které byl žalované poskytnut úvěr ve výši [částka], žalovaná se zavázala vrátit částku spolu s úrokem sjednaným ve výši efektivní úrokové sazby 139,98 % ročně v 24 měsíčních splátkách po [částka], vždy do každého 25. dne v měsíci, počínaje prosincem 2018 Celkem měla žalobkyni vrátit [částka]. Pro případ prodlení s úhradou kterékoliv splátky nebo její části v délce 30 dnů se zavázala zaplatit žalobkyni smluvní pokutu ve výši [částka], splatnou do 10 dnů, náklady související s prodlením ve výši [částka], splatných ve stejné lhůtě. Žalovaná úvěr řádně nesplácela, před podáním žaloby zaplatila [částka]. Pro prodlení s úhradami splátek po dobu delší než 65 dnů došlo automaticky k datu [datum] k zesplatnění úvěru. Po zesplatnění úvěr uhrazen nebyl, žalobkyně proto požadovala zaplacení smluvní pokuty ve výši 0,1 % denně z dlužné částky, s tím, že souhrn uplatněných pokut nesmí přesáhnout součin čísla 0,5 a celkové výše úvěru, nejvýše však [částka]. Ze zpráv bank soud zjistil, že maximální výše úroků z poskytnutých úvěrů se v rozhodném období pohybovala okolo 15 %.

6. Po právní stránce soud uplatněný nárok posoudil dle § [číslo], § [číslo], § 419, § 420, § [číslo] a násl, dále § 588 a 580 zák. č. 89/2012 Sb. Odkázal na judikaturu NS ČR sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, a rozsudky Městského soudu v Praze č. j. 30 Co 61/2019-90, č. j. 17 Co 271/2020-112, 30 Co 61/2019-90, na rozsudek SD EU C [číslo], C [číslo], C [číslo]. Žalobkyně jako poskytovatel úvěrů, tedy profesionál, uzavírá smlouvy o úvěru s ujednáním o úrocích obdobně vysokých a jejich výši obhajuje tím, že je nebankovním subjektem, a že ve výši úroku zohledňuje rizikovost úvěrů. Jednotlivá ujednání smlouvy o úvěru tvořila jeden celek. Žalobkyně by, dle posouzení soudu bez ujednání o neobvykle vysokých úrocích, smlouvu se žalovanou neuzavřela, neboť na sjednávání nepřiměřeně vysokých úroků je založený její obchodní model. Tím vyvažuje své podnikatelské riziko nevrácení části úvěrů, když jejími klienty jsou z povahy věci subjekty s horší platební morálkou, kterým by banky úvěr možná ani neposkytly. Předmětná smlouva o úvěry je z důvodu sjednání zjevně nemravného úroku absolutně neplatná dle § 588 zák. č. 89/2012 Sb. jako celek. Nelze v takovém případě přistoupit ani k moderaci sjednaného úroku dle ustanovení § 577 téhož zákona. K neplatnosti je dle § 588 zák. č. 89/2012 Sb., soud povinen přihlédnout i bez návrhu, tedy i bez ohledu na pasivitu ze strany žalované. Při vědomí, že na právní jednání je vždy třeba nahlížet spíše jako na platné, než jako neplatné (§ 574 zák. č. 89/2012 Sb.), je však v dané situaci nepoměr vzájemného plnění smluvních stran natolik závažný a očividný, že je třeba princip autonomie vůle smluvních stran korigovat zásadou ochrany dobrých mravů. Závěr o neplatnosti smlouvy není založen na § 1813 zák. č. 89/2012 Sb., neboť toto ustanovení nelze aplikovat na ujednání o ceně.

7. Pokud jde o původně požadovanou jistinu úvěru dle § 2993 zák. č. 89/2012 Sb., plnila-li strana bez platného závazku, má právo na vrácení svého plnění. Bylo-li plněno z obou stran, každá ze stran může požadovat na vydání svého plnění druhou stranou. Stejné platí i v případě, že byl závazek zrušen. Žalobkyni vzniklo právo na vrácení částky [částka], kterou plnila žalované bez platného právního závazku. Žalovaná zaplatila částku [částka], zbývá tedy uhradit [částka]. V tomto rozsahu soud žalobě vyhověl, včetně příslušenství pohledávky dle § 1970 zák. č. 89/2012 Sb. a nař. vl. č. 351/2013 Sb. (výrok II.).

8. Ve zbytku žalované částky ohledně neplatně sjednaného úroku z úvěru, smluvních pokut a nedoložených nákladů na jejich vymáhání v souvislosti s prodlením, soud žalobu výrokem III. jako nedůvodnou zamítl.

9. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto dle § 146 odst. 2, a § 142 odst. 2 o. s. ř.

10. Proti rozsudku, pouze výroku III., podala žalobkyně včas odvolání. Upřesnila, že odvolání podává pouze v tom rozsahu, ve kterém soud nepřiznal částku [částka] – přirostlý úrok k jistině ke dni zesplatnění přepočítaný na 20 % ročně spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně od [datum] do zaplacení, a úrok ve výši 20 % ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový úrok dosáhne částky [částka]. Odvolání není podáno v rozsahu převyšujícím sjednaný úrok 20 % ročně. Dále je odvolání podáno do částky odpovídající rozdílu mezi původně žalovanou dlužnou jistinou úvěru vyčíslenou ke dni zesplatnění úvěru a částkou odpovídající bezdůvodnému obohacení. Dále odvolání bylo podáno do nepřiznaných smluvních pokut ve výši [částka] spolu se zákonným úrokem z prodlení, nepřiznaných nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením žalované výši [částka] a smluvní pokuty ve výši [částka]. Dle žalobkyně byl úrok sjednán v zákonných limitech, nebyl tedy důvod ho ani částečně nepřiznat. Žalobkyně odkázala na rozsudek Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 8 Co 36/2018 s upozorněním na rozsudek NS ČR sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, podle které ho je nepřiměřenou a tedy odporující dobrým mravům zpravidla taková výše úroků, která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček. Nejvyšší soud v tomto vyzdvihl, že má být přihlédnuto k nejvyššímu úrokovým sazbám. Úvěr byl poskytován v listopadu 2018 a při respektování této zásady měl být úrok posuzován v kontextu se sazbou 24,14 % ročně. V takovém případě činí původně sjednaná sazba 90,81 % ročně pouze 3,76 násobku nejvyšší úrokové sazby uplatňované bankami při poskytování úvěrů nebo půjček, za nepřiměřenou jsou současnou judikaturou považovány sazby, které převyšují obvyklou míru až čtyřnásobně. Vyslovila tedy nesouhlas s tím, že by sazba ročního úroku 90,81 % měla být nepřiměřená. V odvolání dále odkázala na rozhodnutí Městského soudu v Praze, č. j. 35 Co 249/2018-491, č. j. 62 Co 371/2020-205 a doložila tabulku k prokázání svého tvrzení. Žalobkyně je nebankovní institucí, a tam je obvyklé, že se úroková míra pohybuje ve vyšším rozmezí. Žalobkyně přesvědčena, že údaje o úrokových sazbách Arat, ze kterých vycházel soud, nepodávají přesné informace, ale i tak sjednaná úroková sazba odpovídá přípustnému násobku dle judikatury Nejvyššího soudu ČR. Dále se odvolatelka vyjádřila obecně k výši úrokové sazby a k aplikaci § 1813 zák. č. 89/2012 Sb., k § [číslo] téhož. Vyslovila nesouhlas s názorem soudu prvního stupně, že úvěrová smlouva je neplatná jako celek pro rozpor sjednaného úroku s dobrými mravy. Při takovéto úvaze by teoreticky to znamenalo nezákonné určení množstevního rozsahu, samo o sobě by však nezakládalo neplatnost právního jednání. Odkázala na rozhodnutí NS ČR sp. zn. 30 Cdo 1653/2009, podle kterého nelze vyloučit, že okolnost hrubého nepoměru plnění jedné ze stran k tomu, co poskytla druhá strana, může ve spojitosti s dalšími okolnostmi každého případu naplňovat znaky jednání, které již koliduje s dobrými mravy, sama o sobě však takováto okolnost absolutní neplatnost právního úkonu ve smyslu § 39 občanského zákona nemůže založit. V souvislosti s tím odkázala na to, že uvedený judikovaný názor se projevil i v ustanovení § 1793 zák. č. 89/2012 Sb., kdy je evidentní, že právní řád explicitně počítá s existencí platného právního jednání, které je ztíženo„ pouze tou vadou“, že plnění jedné smluvní strany je v hrubém nepoměru s plněním druhé smluvní strany. S odkazem na § 2393 a § 1802 zák. č. 89/2012 Sb. vyslovila názor, že není možné úrok zcela zamítnout, a nepřiznat žádný, soud má vždy posuzovat alespoň přiznání obvyklého úroku. Soud sám uzavřel, že mezi účastníky byla uzavřena smlouva o úvěru dle § 2395 zák. č. 89/2012 Sb., úroková sazba by tak měla být přiznána v každém případě v celém rozsahu. Přesto v konkrétní věci žalobkyně požaduje pouze úrok ve výši 20 %.

11. Žalovaná v souladu se zásadou autonomie vůle se rozhodla uzavřít se žalobkyní takovouto smlouvu za podmínek v ní uvedených, ačkoliv v případě nesouhlasu s jednotlivými ujednáními, se mohla rozhodnout tak, že smlouvu neuzavře a požádá o poskytnutí peněžních prostředků jinou osobu. Dle odvolatelky nelze pojímat ochranu spotřebitele jako nejvyšší právní princip, který je možné aplikovat zcela neomezeně. Není možné zanedbávat zásadu proporcionality, když se opírá o jedinou (dílčí) zásadu občanského práva, tedy ochranu spotřebitele. Je třeba vycházet i z jiných obecně platných zásad, např. zásady právní jistoty, či zásady stanovené v čl. 2 odst. 4 Ústavy, podle kterého může každý občan činit, co není zákonem zakázáno, nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá.

12. K nároku na nepřiznané smluvní pokuty a náklady související s prodlením dlužníka uvedla, že je nutné zohlednit, že žalobkyně žádala pouze smluvní pokutu za prodlení se splácením splátek ve výši 0,1 % denně z dlužné částky. Dle § 122 odst. 1 písm. c) zák. č. 257/2016 Sb. platí, že věřitel může pro případ prodlení spotřebitele s plněním dluhu vyplývajícího ze smlouvy o spotřebitelském úvěru sjednat mimo jiné smluvní pokuty, dle § 2 a § 3 pak platí, že tato nesmí přesáhnout 0,1 % denně z částky, ohledně, které je spotřebitel v prodlení. Uplatněné smluvní pokuty tak byly v souladu se zákonem. Právo na ni by bezpochyby vzniklo a byly by požadovány v případě běžící pokuty jen do doby podání žaloby. K nepřiznání práva na náhradu účelně vynaložených nákladů odkázala na § 122 odst. 1 písm. a) zákona o spotřebitelském úvěru s tím, že případná kumulace úroku z prodlení a smluvní pokuty není v rozporu s judikaturou NS ČR sp. zn. 23 Cdo 1599/2010. Soudu dále vytýkala, že vůbec nereflektoval nové instituty v občanském zákoníku a posoudil chybně celou smlouvu jako neplatnou z důvodu neplatnosti ujednání o smluvním úroku.

13. Navrhla změnu napadeného výroku tak, žalovaná je povinna zaplatit jí [částka] spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně od [datum] do zaplacení, dále částku [částka] a úrok 20 % ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový úrok dosáhne částky [částka]. V souvislosti s tím navrhla i změnu výroku o náhradě nákladů řízení.

14. Žalovaná se odvolání nevyjádřila.

15. Odvolací soud přezkoumal napadené usnesení v rozsahu vymezeném odvoláním, včetně řízení, které předcházelo jeho vyhlášení (§ 205, § 205a, § 212 o. s. ř.), a odvolání neshledal důvodným.

16. Odvoláním nebyly napadené výroky I. a II., které tak samostatně nabyly právní moci (§ 206 odst. 2 o. s. ř.), nebyly tak předmětem přezkumu odvolacím soudem.

17. Soud vyšel z dostatečně zjištěného skutkového stavu, který nebyl mezi účastníky sporný ve vztahu k uzavření smlouvy o úvěru dne [datum], kterou žalované byl poskytnut úvěr ve výši [částka] s tam sjednanými podmínkami. Žalovaná nezpochybňovala to, že úvěr nebyl řádně splácen. Soud prvního stupně se správně zabýval platností uzavřené smlouvy s ohledem na to, že se jedná o smlouvu svým charakterem spotřebitelskou. Vyšel ze zjištění, že před poskytnutím úvěru žalobkyně prověřila úvěruschopnost žalované a zjistila, že tato má průměrný měsíční čistý příjem [částka] z důchodu, splácí [částka] [právnická osoba], její náklady na bydlení činí [částka], při výdajích životního minima [částka] s rezervou [částka], má měsíční volné zdroje [částka] (hodnocení klienta). Správně také smlouvu posoudil dle § 2395 a násl. zák. č. 89/2012 Sb. Absolutní neplatnost smlouvy shledal s ohledem na posouzení mravnosti ve smyslu § 580 a § 588 zák. č. 89/2012 Sb., když v posuzovaném případě byl sjednán úrok v efektivní sazbě 139,98 % ročně, což odpovídá nominální úrokové sazbě 90,81 % ročně. Tato sazba mnohonásobně v době uzavření smlouvy převyšovala úrokovou sazbu spotřebitelských úvěrů poskytovaných bankami v době blízké uzavření této smlouvy, když soud na základě prokazovaného skutkového stavu, z něhož vychází i odvolací zjistil, že např. [právnická osoba] poskytovala pro výši úvěru 20 - [částka] úrok 14,6 %, [právnická osoba] u spotřebitelských úvěrů 9,24 %, konkrétně pro úvěr ve výši [částka] 15,23 %. Důvodně zde soud odkázal na rozhodnutí Městského soudu v Praze sp. zn. 21 Co 1484/2004, sp. zn. 22 Co 197/2019. Odvolací argumentaci žalobkyně, že charakter smlouvy„ spotřebitelské“, tedy ochrana spotřebitele při uzavírání smluv nemůže být výlučným a jediným kritériem pro posouzení její platnosti, resp. neplatnosti, považuje odvolací soud za zcela účelovou. Ostatně sama žalobkyně se v průběhu řízení, včetně podaného odvolání odkazovala na to, že je poskytován úvěr z její strany subjektům, které by jinak běžný úvěr od banky nedostali. Tím si kryje své riziko pro případné nesplácení těchto poskytnutých úvěrů. V rámci podaného odvolání dokonce netrvala na přisouzení celé částky, kterou žalovala.

18. Je tedy zřejmé, že naopak spotřebiteli je v takovém případě třeba poskytnout právní ochranu, když žalobkyně poskytla úvěr za sjednaný úrok v rozsahu (sama uvádí) v rozsahu 3,75 násobku běžných úroků, přitom se dovolává toho, že není v rozporu s dobrými mravy, protože nedosahuje hranice čtyřnásobku. Každá souzená věc se ovšem posuzuje individuálně. Nelze opomenout ani to, že kromě takto vysokého úroku svůj závazek žalobkyně zajistila smluvními pokutami a náklady na vymáhání opožděné platby. Soud prvního stupně v tomto konstatoval správně, že žádné takovéto náklady žalobkyně neprokáže, když je ani netvrdila, a neprokázala. Její případná představa, že jí tento nárok vzniká uzavřením smlouvy s uvedeným obsahem se spotřebitelem, nemůže jako odvolací námitka obstát. Soud při posouzení smlouvy jako absolutně neplatné rozhodl správně o vrácení vzájemného plnění každé ze smluvních stran, které stíhá pouze žalovanou, a to včetně zákonného úroku z prodlení, tak jak správně rozhodl v nenapadeném výroku II.

19. Výše uvedený právní závěr vysvětluje, a odůvodňuje závěr odvolacího soudu, který neshledal v napadené části rozsudku (výrok III.) pochybení. Toto neshledal ani ve výroku o náhradě nákladů řízení, proto rozsudek dle § 219 o. s. ř. jako věcně správný potvrdil.

20. Žalovaná byla plně procesně úspěšná v odvolacím řízení a přísluší jí náhrada nákladů tohoto řízení v paušální výši [částka] dle vyhl. č. 254/2015 Sb.