o zaplacení částky 28 128,10 Kč s příslušenstvím

1. Soud prvního stupně shora označeným rozsudkem rozhodl tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 28 128,10 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně od 7. 11. 2024 do zaplacení (výrok I.) a náklady řízení ve výši 17 367 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II.).

2. Takto rozhodl o žalobě, kterou se žalobce domáhal na žalované úhrady částky 28 128,10 Kč s příslušenstvím jako doplatek pojistného plnění za pronájem náhradního vozidla po dobu opravy jeho automobilu [podezřelý výraz], RZ [SPZ] (dále také jen “automobil” nebo “vozidlo”), a to od [datum] do [datum], v důsledku dopravní nehody ze dne [datum], kdy škůdce měl motorové vozidlo pojištěno u žalované. Žalobce tvrdil, že náklady na pronájem náhradního vozidla činily celkem 39 689,94 Kč, z nichž žalovaná uhradila pouze 10 819 Kč odpovídající pěti dnům pronájmu náhradního vozidla po odpočtu pevných nákladů 206 Kč, tudíž požadoval doplatek 28 128,10 Kč za dalších třináct dnů pronájmu (po odečtení pevných nákladů 530,40 Kč).

3. Žalovaná žalobní nárok neuznala a namítala, že pronájem náhradního vozidla po dobu 18 dnů nebyl účelný, neboť oprava vozidla podle fakturace trvala pouze 4 hodiny čistého času. Žalovaná při stanovení doby potřebné pro opravu také zohlednila technologické přestávky při schnutí laku 24 hodin a prostoje při práci až 2 hodiny a dospěla proto k závěru, že vozidlo žalobce mohlo být opraveno nejpozději třetí den po jeho odevzdání do servisu, k čemuž přičetla další dva dny a uzavřela, že obvyklá doba opravy je 5 dnů. Odkázala také na rozsudek Městského soudu v Praze ze dne [datum], č. j. 20 Co 310/2015-90, kde byla řešena obdobná věc. Navrhla zamítnutí žaloby, když uvedenou částku připadající na pronájem náhradního vozidla po dobu pěti dnů žalobci uhradila.

4. Soud prvního stupně na základě nesporných tvrzení účastníků a po provedeném dokazování, které učinil zejména z listinných důkazů (faktury, smlouvy o pronájmu, korespondence účastníků), dospěl ke skutkovému závěru, že žalobce se dne [datum] stal účastníkem dopravní nehody, kterou zavinil řidič vozidla pojištěného u žalované. Žalobce žalované předložil rozpočet opravy v celkové výši 40 521,23 Kč vč. DPH ze servisu [právnická osoba], IČO: [IČO], na který však žalovaná dopisem ze dne [datum] reagovala sdělením, že cenu podle rozpočtu lze určit maximálně ve výši 21 609 Kč bez DPH. Následně žalobce dopisem ze dne [datum] odkázala na své smluvní servisy. Žalobce si dne [datum] sjednal opravu v servisu [právnická osoba], který je smluvním partnerem žalované; oprava měla být zahájena [datum] a skončena [datum]. Oprava byla ukončena dne [datum] a žalobce si téhož dne automobil vyzvedl. Servis na vozidle pracoval čtyři hodiny čistého času a cena opravy činila celkem 51 474 Kč. Žalovaná tuto částku žalobci jako pojistné plnění proplatila. Žalobce si na dobu od [datum] do [datum] pronajal náhradní vozidlo srovnatelných parametrů za částku 39 689,94 Kč. Žalovaná následně žalobci za pronájem náhradního vozidla vyplatila pojistné plnění ve výši 10 819 Kč, které odpovídá nájemnému za pět dní po odečtení pevných nákladů. Žalobce tento postup u žalované opakovaně reklamoval a poté ji k vyplacení žalované částky vyzval předžalobní výzvou.

5. Zjištěný skutkový stav soud prvního stupně právně posoudil podle § 6 odst. 2 písm. b) a § 9 odst. 1, 2 zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla, § 2 odst. 3, § 5 odst. 1, § 6 odst. 1, § 2758 odst. 1, § 2811, § 2861 odst. 1, § 2894, § 2910, § 2951, § 2952 zák. č. 82/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen “o. z.”). Podle soudu prvního stupně nebylo mezi účastníky řízení sporu o tom, že žalovaná je povinna poskytnout žalobci plnění za pronájem vozu, ani to, že žalobcem pronajatý automobil svými parametry odpovídal jeho vozidlu. Rozporná byla účelnost doby pronájmu. Soud prvního stupně přitakal žalované, že doba opravy automobilu žalobce (18 dní) nebyla dobou přiměřenou, když reálně neodpovídala době skutečné opravy, tj. kdy na automobilu bylo skutečně pracováno 4 hodiny čistého času + prostoje + technické přestávky. Doba, po kterou bylo vozidlo umístěno v autoservisu nebyla přiměřená poškození vozidla, což by mohlo podle soudu prvního stupně zakládat neúčelnost nákladů vynaložených na pronájem vozidla po dobu opravy poškozeného vozidla. Soud prvního stupně však přihlédl k další významné okolnosti, kterou bylo, že žalobce od počátku aktivně komunikoval s žalovanou, a ověřoval si, jakým způsobem má při likvidaci způsobené škody postupovat. Soud prvního stupně zdůraznil, že žalobce si nechal zpracovat cenovou nabídku 40 521,23 Kč vč. DPH na opravu jeho vozidla v obvykle užívaném autoservisu. Žalovaná však žalobci sdělila, že při kalkulaci pojistného formou rozpočtu dospěla k nákladům na opravu ve výši 21 990 Kč. Žalobce tak v důsledku informací o odhadovaných nákladech na opravu s opravou vyčkával, a nakonec si opravu dne [datum] objednal u smluvního partnera žalované. Nebyl sice prokázán jednoznačný závazný pokyn žalované, aby žalobce využil jejího smluvního servisu, avšak tato jej na smluvní servisy směřovala a u žalobce to mohlo vyvolat obavy, že mu v opačném případě bude kráceno pojistné plnění, tj. že by oprava poškození neměla stát více než 21 609 Kč bez DPH. Žalovaná proto vyvolala v žalobci dojem, že jím zajištěná oprava vozidla je nepřiměřeně drahá, když vystupovala ve svém oboru jako profesionál, proto žalobce souhlasil s podmínkami žalované a využil tak jejího smluvního servisu. Soud prvního stupně v důsledku uvedeného uzavřel, že žalobce postupoval hospodárně a v dobré víře, když využil smluvní servis žalované, přičemž žalovaná se podstatným způsobem podílela na tomto jeho rozhodnutí. Podle soudu prvního stupně by tak bylo v rozporu s dobrými mravy, aby žalobce byl nucen nést náklady na náhradní vozidlo za dobu delší než 5 dní. Protože náklady na pronájem náhradního vozidla činily 39 689,94 Kč, bylo podle soudu prvního stupně třeba odečíst pevné náklady ve výši 736,40 Kč (tj. částku, kterou žalobce ušetřil neužíváním svého vozidla po danou dobu), a žalobci tak náleží částka ve výši 38 947,10 Kč. Jelikož žalovaná uhradila žalobci 10 819 Kč, je opodstatněná ještě částka 28 128,10 Kč.

6. O nákladech řízení rozhodl soud prvního stupně podle § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že žalobci, který měl ve věci plný úspěch, přiznal jejich náhradu ve výši 17 367 Kč, sestávající ze zaplaceného soudního poplatku 1 407 Kč, odměny advokáta ve výši 13 560 Kč podle § 6 odst. 1, § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu za 6 úkonů právní služby po 2 260 Kč – převzetí a příprava zastoupení, předžalobní výzva, sepsání žaloby, vyjádření ze dne [datum] a 2x účast na jednání, to vše s přináležející náhradou hotových výdajů ve výši 2 200 Kč podle § 13 odst. 4 cit. vyhlášky ve znění účinném do 31. 12. 2024 a od 1. 1. 2025 za 2 úkony á 300 Kč a 4 úkony á 450 Kč. Naopak soud prvního stupně nepřiznal žalobci náhradu za úkon – vyjádření z [datum], kde žalobce pouze shrnul své procesní stanovisko a za další poradu s klientem dne [datum], neboť tuto žalobce nárokoval až poté, co již soud ve věci rozhodl. Tyto vyjmenované úkony soud prvního stupně neshledal jako účelně vynaložené.

7. Proti rozsudku soudu prvního stupně podala žalovaná včasné a přípustné odvolání. Rozhodnutí vytýká nesprávné právní posouzení věci a nesprávné skutkové závěry. Žalovaná především namítá, že soud prvního stupně sice uznal, že doba opravy vozidla v délce 18 dnů neodpovídá rozsahu poškození ani skutečnému času prací (4 hodiny čistého času plus technologické přestávky), přesto přiznal žalobci náhradu nákladů na pronájem náhradního vozidla za celou dobu opravy. Podle žalované byla účelná doba opravy maximálně 5 dnů, což odpovídá mechanickým pracím (1,7 hod.), lakování (2,3 hod.), technologické přestávce na schnutí laku (24 hod.) a přiměřeným prostojům. Žalovaná zdůraznila, že poškozený nárazník mohl být opraven tak, aby vozidlo bylo předáno žalobci nejpozději dne [datum]; žalovaná tuto dobu nad rámec navýšila o další dva dny a uznala pojistné plnění za 5 dnů pronájmu, což je odpovídající. Žalovaná dále vytkla soudu prvního stupně, že přiznal žalobci nárok na plnění za celou dobu opravy na základě "dalších významných skutkových okolností", které však podle žalované nebyly prokázány. Soud prvního stupně uvedl, že žalobce aktivně komunikoval se žalovanou a že žalovaná jej směřovala na své smluvní servisy, a to dopisem ze dne [datum]. Podle žalované však žalobce nedoložil žádnou komunikaci před [datum], kdy vozidlo předal do servisu; ve spise se nachází pouze e-maily z [datum], které se týkají délky opravy. Dopis ze dne [datum] byl podle žalované pouhou reakcí žalované na žádost žalobce týkající se dalšího postupu, a obsahoval pouze informaci, že seznam smluvních servisů je dostupný na webových stránkách žalované. Žalovaná žalobce nenutila, aby odevzdal automobil do smluvního servisu žalované, ostatně soud prvního stupně sám připustil, že nebyl prokázán závazný pokyn žalované k využití smluvního servisu. Přesto z této neexistující komunikace soud prvního stupně dovodil rozhodující vliv žalované na volbu servisu, potažmo na délce opravy.

8. Žalovaná proto nesouhlasila s tvrzením soudu prvního stupně, že by se zásadním způsobem podílela na rozhodnutí žalobce zvolit smluvní servis žalované, a odmítla závěr, že by její postup byl v rozporu s dobrými mravy. Podle žalované pouze poskytla obecné informace a nemohla ovlivnit délku opravy, která závisela výhradně na servisu. Žalovaná odvolacímu soudu navrhla, aby rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že se žaloba v celém rozsahu zamítá a žalované se přiznává náhrada nákladů řízení před soudy obou stupňů.

9. Žalobce nesouhlasil s odvolací argumentací žalované; má za to, že soud prvního stupně se se všemi námitkami žalované řádně vypořádal a rozsudek je po skutkové i právní stránce správný. V řízení bylo prokázáno, že rozhodnutí svěřit vozidlo k opravě smluvnímu servisu žalované nebylo svobodnou volbou žalobce, ale důsledkem nastavení podmínek ze strany žalované, která nejprve podhodnotila náklady na opravu u nesmluvního servisu (sdělení ze dne [datum]) a následně doporučila opravu u svého smluvního partnera (dopis ze dne [datum]). Žalobce postupoval v souladu s pokyny žalované i jejího smluvního servisu, předal vozidlo v předem sjednaném termínu ([datum]) a vyzvedl jej ihned po oznámení dokončení opravy, tedy dříve, než byl původně avizovaný termín smluvním servisem. Žalobce nemohl ovlivnit délku opravy, a proto nelze přenášet odpovědnost za její trvání na něj. Náklady na pronájem náhradního vozidla byly účelně vynaložené, neboť žalobce vozidlo užíval pouze po dobu, kdy nemohl objektivně užívat své vlastní vozidlo. Postup žalované, která svým jednáním upřednostnila smluvní servis a následně odmítla plnit náklady na náhradní automobil v plné výši, je v rozporu s dobrými mravy (§ 6 odst. 1 o. z.) a s povinností pojistitele nahradit škodu podle § 6 odst. 2 písm. b) zákona č. 168/1999 Sb. a § 2951 a § 2952 o. z. Tento závěr odpovídá i judikatuře Nejvyššího soudu, např. rozhodnutí ze dne 29.5.2025, sp. zn. 25 Cdo 1685/2024, která potvrzuje nárok na náhradu účelně vynaložených nákladů na pronájem náhradního vozidla, a rozhodnutí sp. zn. 25 Cdo 4868/2014, které zdůrazňuje povinnost pojistitele respektovat volbu poškozeného, pokud jednal v souladu s pokyny pojistitele. Z uvedených důvodů žalobce navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek potvrdil a přiznal žalobci náhradu nákladů odvolacího řízení.

10. Protože účastníci řízení souhlasili s projednáním a rozhodnutím o odvolání žalované bez nařízení jednání (§ 101 odst. 3 za použití § 211 o. s. ř.), postupoval odvolací soud podle § 214 odst. 3 o. s. ř., odvolací jednání nenařizoval a přistoupil toliko k veřejnému vyhlášení rozsudku podle § 156 odst. 1 o. s. ř.

11. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek soudu prvního stupně včetně řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212, § 212a o. s. ř.), a dospěl k závěru, že odvolání žalované není důvodné.

12. Soud prvního stupně úplně a správně zjistil skutkový stav, který je pro rozhodnutí o věci postačující, a věc posoudil správně i po stránce právní, citujíc odpovídající zákonná ustanovení. Soud prvního stupně se správně zaměřil na zjištění, zda žalobcem vynaložené náklady na zapůjčení náhradního vozidla byly účelně vynaložené. Mezi účastníky řízení nebylo sporu o tom, že žalobce si zapůjčil náhradní odpovídající vozidlo, a že cena za den pronájmu daného vozidla byla cenou obvyklou, tj. přiměřenou. Otázkou právního posouzení zůstalo, zda doba, po kterou bylo náhradní vozidlo užíváno (resp. doba opravy poškozeného vozidla) byla dobou odpovídající. Jinak řečeno, zda doba opravy odpovídala poškození vozidla žalobce.

13. U nákladů na pronájem náhradního vozidla vychází rozhodovací praxe soudů z toho, že tyto náklady musí být účelné a nezbytné, a tedy musí být skutečně v příčinné souvislosti se škodní událostí: řešení otázky, zda náklady na nájem náhradního vozidla byly nutné a účelné, závisí na posouzení konkrétních okolností případu. Délka nutné doby se automaticky nerovná době do poskytnutí pojistného plnění, nýbrž se vzhledem ke konkrétním skutkovým okolnostem (stav vozu, rozsah opravy, existence tzv. totální škody) posuzuje, po jak dlouhou dobu bylo obstarání náhradního vozidla nutné a účelné, se zřetelem na postup obvyklý při řešení následků obdobných nehod. Hledisko účelnosti tedy zahrnuje jak srovnatelnou kvalitu náhradního vozu, tak dobu, po kterou je opodstatněno jeho využití (viz rozsudek Nejvyššího soudu z 11. 2. 2021, sp. zn. 25 Cdo 2015/2019). Poškozený má právo na náhradu nákladů účelně vynaložených na vypůjčení či pronájem vozu (zejména po dobu opravy vlastního motorového vozidla, je-li skutečně opravováno); tato náhrada zásadně nesmí přesahovat obvyklou cenu pronájmu obdobných aut v daném místě a čase. Skutečnou škodu, spočívající v nákladech na vypůjčení náhradního vozu, jež převyšují náklady na provoz vlastního vozu, je odpovědný subjekt povinen nahradit jen v rozsahu, v jakém náklady byly vynaloženy nutně a účelně na vypůjčení (nájem) náhradní věci, odpovídající věci poškozené. I u srovnatelného náhradního vozidla platí, že rozsah náhrady, k níž je škůdce povinen, je omezen hlediskem účelnosti. Výši náhrady škody, za níž škůdce odpovídá, je třeba stanovit s ohledem na obvyklé ceny pronájmu obdobných osobních aut v daném místě a čase; výše náhrady není totiž dána částkou skutečně vyplacenou v jakékoliv výši, ale výší částky účelně vynaložené (viz usnesení Nejvyššího soudu z 11. 6. 2020, sp. zn. 25 Cdo 4308/2019).

14. Soud prvního stupně ve smyslu výše sděleného patřičně posoudil, že doba, po kterou bylo vozidlo žalobce opravováno, nebyla přiměřená, a to vzhledem k rozsahu poškození vozidla. Z provedeného dokazování vyplynulo, že čistá doba opravy vozu čítala tři dny, resp. lze souhlasit s celkovou dobou pěti dnů, jak ji stanovila žalovaná. Při tomto zjištění by pak byl odpovídající závěr, že by žalobce měl nárok na náhradu účelně vynaložených nákladů na pronájem náhradního vozidla pouze za prvních pět dnů, když za další dny se již nejednalo o náklady účelné, jak ostatně sdělil soud prvního stupně. Nicméně soud prvního stupně se správně zabýval i tím, zda tu nejsou důvody zvláštního zřetele hodné, pro které by žalobci daný nárok svědčil; a tedy na podkladě shora uvedeného správně přihlédl ke všem okolnostem posuzovaného případu. Odvolací soud je zajedno se soudem prvního stupně, že ze strany žalované sice nevzešel žádný závazný pokyn k tomu, aby žalobce využil za účelem opravy smluvní servis žalované, avšak z chování (jednání) žalované, mohl žalobce důvodně nabýt přesvědčení, že pokud nevyužije smluvního servisu žalované, bude mu náhrada za opravu jeho automobilu krácena. Tohoto přesvědčení mohl žalobce nabýt ze sdělení žalované, která dospěla k nákladům na opravu formou rozpočtu 21 609 Kč bez DPH, když žalobce si nechal zpracovat cenovou nabídku u svého autoservisu, který běžně využíval a která zněla na částku 40 521,23 Kč, tedy, že žalovanou propagované částky 21 609 Kč lze dosáhnout, pokud využije k opravě automobilu smluvního servisu žalované. O uvedeném přesvědčení žalobce svědčí i to, že následně s opravou vozidla vyčkával (na pokyn žalované ohledně dalšího postupu), aby jej pak až dne [datum] umístil do jejího smluvního servisu (na který žalovaná odkazovala), tedy po více jak jednom roce poté, co došlo k dopravní nehodě, resp. co si nechal zpracovat nabídku na opravu od svého autoservisu. Uvedená chronologická časová osa svědčí o tom, že žalobce z důvodu obavy o proplacení celé částky za kompletní opravu vozidla, zvolil raději smluvní servis žalované, na který ostatně i sama žalovaná odkazovala. Není logické, pokud by žalobce nebyl přesvědčen o vázanosti postupu podle sdělení žalované, aby s opravou vyčkával celý rok a nemohl tak užívat k osobní potřebě svůj automobil. Jinak řečeno, pokud by měl za to, že má využít svého autoservisu, jistě by tak učinil ihned poté, co mu tento zpracoval cenovou nabídku na opravu.

15. V této souvislosti je třeba zmínit i to, že žalobce je v uvedeném závazkovém vztahu spotřebitelem, tedy slabší stranou. Žalovaná tak má, jakožto podnikatel povinnost informovat jasným a srozumitelným způsobem, což platí i v případě, kdy jde o závazek žalované vzniklý z pojistné smlouvy uzavřené se škůdcem (tedy nejenom v souvislosti s uzavřením pojistné smlouvy). Rozhodovací praxe k náhradě škody obecně vychází ze snahy chránit poškozeného jako slabší stranu sporu a z toho, že je-li „někdo nezaviněně poškozen, měl by to co nejméně pocítit“. Limity tohoto přístupu vyplývají i z účelu systému povinného ručení, který slouží k ochraně poškozených při dopravních nehodách a jehož prostřednictvím mají být likvidovány náklady vynaložené na odstranění vzniklé újmy (materiální i imateriální). Tento systém primárně chrání poškozené, potažmo i viníky nehod, kteří následně nemusí hradit škody zcela z vlastních finančních prostředků. Na druhou stranu však nelze připustit, aby byly účelovým navyšováním nákladů na odstraňování škod čerpány finanční prostředky, které by při poctivém jednání čerpány nebyly (viz nález Ústavního soudu z 14. 2. 2018, sp. zn. IV. ÚS 2043/17).

16. Podle přesvědčení odvolacího soudu tak neobstojí argumentace žalované, že žalobce nebyl povinen se jejím sdělením řídit a že ničeho v tomto směru (stran opravy a servisu) nenařizovala. Toto tvrzení je sice pravdivé, avšak, pokud ze svého silnějšího smluvního postavení neurčitě žalobce informovala a vyvolala v něm dojem, že mu bude uhrazena oprava jeho vozidla jen do výše 21 609 Kč bez DPH, je logické, že žalobce raději zvolil smluvní servis žalované (kde byl přesvědčen, že mu budou uhrané veškeré náklady na opravu, resp., že tyto nepřesáhnou žalovanou avizovanou částku). Pokud za popsané situace žalobce využil smluvní servis žalované, nelze mu dávat k tíži, že doba opravy v něm čítala tolik dní, tedy, že byla nepřiměřená rozsahu poškození vozidla. Jestliže smluvní servis žalované postupuje takto nehospodárně a žalovaná na něj přesto odkazuje (resp. jej doporučuje – zmiňuje), je na ní, aby také náklady na takto nepřiměřenou dobu opravy nesla. Pakliže se jedná o její smluvní autoservis, musí se z pozice smluvního partnera domluvit na vhodných podmínkách realizace oprav, tedy, aby doba opravy byla i pro žalovanou akceptovatelná. Pokud dané nelze zajistit, tak žalovaná nemá poškozené na své smluvní servisy odkazovat nebo veškeré náklady na takto dlouhotrvající (neúčelnou) opravu hradit.

17. Odvolací soud také poukazuje na to, že žalobce ve svém postupu při řešení škodní události neučinil ničeho nesprávně či nevhodně. Naopak nechal si zpracovat cenovou nabídku ve svém autoservisu a poté, co mu žalovaná sdělila, že tyto náklady nehodnotí jako účelné, resp. sdělila mu svůj výpočet účelných nákladů na opravu, využil žalobce jejího smluvního autoservisu (v domnění, že náklady na opravu budou nižší a budou mu v celé výši uhrazeny). Poté přivezl poškozený automobil ve smluvený den do této opravny a rovně v den, kdy byla oprava ukončena si vozidlo vyzvedl. Náhradní automobil pak užíval jen po tuto dobu opravy. Žalobci tudíž nelze ničeho vytknout a jeho chování je třeba hodnotit jako příkladné.

18. Podle názoru odvolacího soudu bylo proto i na žalované, aby i ona v rámci řešení předmětné pojistné události jednala příkladně; neměla v žalobci svým jednáním vyvolat dojem, že jím zvolený autoservis (oprava) je drahá a nebude proto v plné výši refundována. Není podstatné, jak již odvolací soud naznačil výše, že žalovaná žalobci nedala jednoznačný pokyn, že má využit její smluvní servis, ale skutečnost, že v žalobci mohla vyvolat (vyvolala) obavu o neuhrazení plné škody. Pokud takto postupovala, jakožto silnější smluvní strana, uzavřel soud prvního stupně správně, že byly naplněny podmínky zvláštního zřetele vhodné, a proto povinna žalobci nahradit náklady na náhradní automobil po celou dobu, kdy byl automobil žalobce u opravce.

19. Ze všech popsaných důvodů dospěl odvolací soud k závěru, že soud prvního stupně rozhodl ve věci samé věcně správně a nepochybil ani při rozhodování o náhradě nákladů řízení. Odvolací soud proto podle § 219 o. s. ř. napadený rozsudek soudu prvního stupně v celém rozsahu potvrdil.

20. O nákladech odvolacího řízení rozhodl odvolací soud podle § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., kdy neúspěšné žalované uložil povinnost nahradit žalobci náklady odvolacího řízení. Náklady odvolacího řízení činí částku 2 710 Kč představující odměnu advokáta ve výši 2 260 Kč podle § 6 odst. 1, § 8 odst. 1, § 11 odst. 1 písm. k) vyhl. č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, za úkon právní služby po 2 260 Kč – vyjádření k odvolání s přináležející náhradou hotových výdajů 450 Kč podle § 13 odst. 1, 4 advokátního tarifu ve znění účinném od 1. 1. 2025.

21. O lhůtě k plnění rozhodl odvolací soud podle § 211 a § 160 odst. 1 část věty před středníkem o. s. ř.

22. O povinnosti žalované zaplatit náklady řízení k rukám právní zástupkyně žalované bylo rozhodnuto podle § 211 a § 149 odst. 1 o. s. ř.