pro [část Prahy] j. 28 C 150/2018–119 z [datum rozhodnutí],

1. Žalobci podali včasné odvolání proti rozsudku, kterým soud I. stupně jejich žalobu zamítl a uložil jim zaplatit žalované náklady řízení.

2. Namítali, že soud nesprávně posoudil otázku povahy správního řízení, v němž došlo k nesprávnému úřednímu postupu. Určení povahy pozemní komunikace správním orgánem má dopad do vlastnického práva žalobců s ohledem na to, že z povahy pozemní komunikace vyplývá i rozsah jejího užívání a přístupnost veřejnosti, tudíž omezuje vlastnická práva vlastníka komunikace. V tomto poukázali na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 1752/2020. Odškodnění v takových řízeních dochází i v jiných případech. K žádosti o rozhodnutí ohledně povahy komunikace byli prakticky vyzváni Městským úřadem ve Valašském Meziříčí. Jde o jiné řízení než řízení o odstranění stavby, jak dále rozvedli. Řízení o odstranění stavby navíc může skončit pro žalobce i nepříznivě. Nesprávný je závěr, že žalobcům v důsledku nepřiměřené délky řízení nevznikly žádné negativní následky. Jelikož jsou žalobci nuceni k ochraně svých práv vést ještě další řízení, jejich újma se násobí. Soud též nezohlednil vady předmětného řízení, na které rovněž poukazovali. Průtahy v řízení již přesáhly 10 let a rovněž soudní řízní již trvá přes 3 roky. Navrhli proto rozsudek změnit a žalobě vyhovět.

3. Žalovaná navrhla rozsudek potvrdit. Poukazovala na to, že rozporovala aplikaci čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod na daný případ a soud I. stupně se s tím ztotožnil. Žalobci měli svou újmu tvrdit prostřednictvím konkrétních skutkových okolností. Podle jejich tvrzení újma spočívala ve stejných okolnostech, jako v řízení o odstranění stavby, přičemž za újmu v řízení o odstranění stavby již byli odškodněni. Tvrzené následky tak nesouvisí s předmětným řízením.

4. Žalobci v replice uvedli, že dopad a okolnosti újmy v řízení opakovaně tvrdili a soud je k doplnění nikdy nevyzýval. Argumentace žalované, že újma vzniklá v jiném řízení vylučuje vnik újmy v předmětném řízení, není správná a směřuje k tomu, aby žalovaná těžila ze svého porušení práva. Mezi újmou v prvním a druhém řízení je rozdíl a více řízení v podstatě újmu ještě zvyšuje.

5. Odvolací soud přezkoumal rozsudek včetně řízení, které jeho vydání předcházelo, dle §§ 212, 212a odst. 1, 5 o. s. ř. a shledal, že je věcně správný.

6. Vyšel přitom ze skutkových zjištění soudu I. stupně, jež odpovídají provedenému dokazování a pro právní posouzení se jeví jako dostačující. Odvolatelé v tomto směru neměli zásadní výhrady.

7. Z těchto zjištění vyplývá, že žalobci jsou účastníky správního řízení, v němž se domáhali podáním z [datum] u správního orgánu vydání deklaratorního rozhodnutí o určení právního vztahu dle § 124 správního řádu ve věci rekonstrukce polní cesty [příjmení] a Pavlicovo, přičemž toto řízení nebylo do [datum] skončeno. Toto podání podali žalobci a) a b), žalobce c) se stal účastníkem správního řízení v r. 2012.

8. Zjistil dále, že žalobci se v jiném správním řízení zahájeném [datum], jež nebylo k okamžiku rozhodnutí soudu I. stupně skončeno domáhají odstranění stavby„ komunikace [jméno]“, která se nachází na jejich pozemcích a má jít o stavbu nepovolenou a neoprávněnou.

9. Po právní stránce soud I. stupně dovodil, že řízení, v němž se žalobci domáhají deklaratorního rozhodnutí, se jeví jako zbytečné, když nastolenou otázku si mohl a případně měl posoudit správní orgán sám v rámci řízení o odstranění stavby. Neměli tak na vyřešení této otázky právní zájem, řízení je bezpředmětné a tvrzená újma je důsledkem řízení o odstranění stavby. Není tu tedy příčinná souvislost s nepřiměřenou délkou tohoto (bezpředmětného) řízení.

10. Odvolací soud shledal, že právní závěry soudu I. stupně jsou sice převážně výstižné, avšak samy o sobě pro právní posouzení žaloby jako nedůvodné nepostačí.

11. V obecné rovině je zřejmé, že žalobcům jde o ochranu jejich vlastnického práva, jež má být rušeno tím, že na jejich pozemku byla – jak tvrdí – vybudována nepovolená a neoprávněná stavba pozemní komunikace. Odstranění této stavby se domáhají v dříve zahájeném a neskončeném řízení před správním orgánem. Za újmu nepřiměřenou délku uvedeného řízení byli odškodněni. Soud I. stupně podle všeho správně dovodil, že předmětné správní řízení nemělo pro žalobce význam, jelikož v něm posuzovanou otázku si mohl správní orgán vyřešit v řízení o odstranění stavby sám. Z toho dovodil nedostatek příčinné souvislosti mezi újmou žalobců a předmětným správním řízením. Tento poslední závěr nepovažuje odvolací soud za zcela správný.

12. Újma, jež měla vzniknout žalobcům v předmětném řízení má dle jejich tvrzení být způsobena jeho nepřiměřenou délkou. Obecně platí, že jde-li o nepřiměřenou délku soudního řízení, újma (spočívající zejména v nejistotě o výsledku řízení) se dle § 31a odst. 3 zákona č. 82/98 Sb. předpokládá a není třeba ji prokazovat. K tomu lze odkázat např. na stanovisko Nejvyššího soudu ČR publikované pod [číslo] ročníku 2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.

13. Zde ovšem jde o správní řízení, kde se předpoklad újmy vzniklé nepřiměřenou délkou řízení neuplatní generálně, ale jen v určitých případech. Tento závěr zaujal Nejvyšší soud v rozhodnutí ve věci sp. zn. 30 Cdo 344/2014 publikovaném pod [číslo] ročníku 2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek:„ Závěr, že nepřiměřená délka správního řízení způsobila účastníkům řízení nemajetkovou újmu, je dán, jestliže v posuzovaném správním řízení jde o spor o právo nebo závazek, který je opravdový a vážný, rozhodnutí má přímý vliv na existenci, rozsah nebo způsob výkonu daného práva/závazku, jestliže má toto právo/závazek základ ve vnitrostátním právu a je soukromoprávní povahy. Nejsou-li splněny tyto předpoklady, pak na dané správní řízení čl. 6 odst. 1 Úmluvy nedopadá.“

14. V takovém případě nelze aplikovat stanovisko R 58/2011 ohledně předpokladu újmy a ohledně práva na přeměřenou délku řízení jako celku. Ústavní soud ČR následně dovodil, že musí jít o základní právo či svobodu chráněné Listinou základních práv a svobod.

15. Odvolací soud se ztotožňuje se soudem I. stupně v tom, že předmětné řízení bylo v kontextu dané situace pro žalobce v zásadě bezvýznamné. Především však je názoru, že uvedené řízení (na rozdíl od řízení o odstranění stavby), nesplňuje výše zmíněné podmínky opravdovosti a vážnosti, nevztahuje se k právu soukromému a nejde v něm o základní právo či svobodu. Určení charakteru komunikace správním orgánem má veřejnoprávní povahu a může ovlivnit toliko to, jak popř. v jakém rozsahu může veřejnost komunikaci užívat, resp. též na to, kdo komunikaci vlastní a spravuje. Na soukromoprávní (vlastnický) vztah žalobců k pozemku, na němž je stavba umístěna nemá vliv a samotnou komunikaci, o jejíž užívání může v řízení jít, nevlastní. Nešlo tedy o řízení spadající pod čl. 6 Úmluvy.

16. Žalobci se dovolávají rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 1752/2020. V něm ovšem byla řešena jiná situace. Nepřiměřenou délkou bylo postiženo řízení o zdržení se užívání (zásahů) do účelové komunikace. Nešlo tedy o správní řízení o určení povahy komunikace jako v tomto případě, nýbrž o ochranu vlastnického práva. Šlo tedy o řízení zjevně spadající pod čl. 6 Úmluvy. Byla tu též jiná skutkové situace. V tomto případě je vlastnické právo žalobců k pozemku omezeno stavbou komunikace a jde v něm jen o určení povahy komunikace (což může mít vliv na způsob a rozsah užívání komunikace), ale nikoli na vlastnické právo žalobců k pozemku, jež bude dotčeno stavbou v každém případě (nedojde-li k jejímu odstranění). V případě uvedeného judikátu nešlo o stavbu na cizím pozemku, nýbrž o situaci, kdy samotný povrch pozemku byl užíván jako účelová komunikace, tudíž šlo přímý zásah do vlastnického práva tímto užíváním.

17. K rozhodnutí Ústavního soudu ČR sp. zn. IV. ÚS 2800/16 lze uvést, že v něm došlo ke zrušení rozsudku odvolacího soudu z důvodu, že tento se nevypořádal s otázkou, zda šlo o nárok spadající pod čl. 6 odst. 1 Úmluva a výslovně uvedl, že tím nijak nepředjímá konečný výsledek řízení. S odvolateli lze souhlasit v tom, že ohledně části nároku za dřívější dobu řízení uzavřela Česká republika s žalující stranou smír se závazkem poskytnout konkrétní plnění v penězích, to však odvolací soud nijak nezavazuje v této věci, tím spíše, že i v uvedeném řízení byla skutková situace odlišná (žalobkyně se domáhala určení povahy komunikace proto, že chtěla tuto užívat k přístupu na své pozemky).

18. Za této situace bylo na žalobcích, aby svou újmu tvrdili a prokázali, jak správně namítá žalovaná. Ti namítali zejména omezení svého vlastnického práva existující a užívanou komunikací, dále poukazovali na svůj věk a stupňující se frustraci z délky řízení včetně nejistoty o jeho výsledku. Omezení vlastnického práva je dáno tím, že na pozemku žalobců stojí komunikace, tudíž tato podstatná újma je způsobena především tímto, a nesouvisí s řízením o určení povahy komunikace jako takové. Stejně tak jejich věk s řízením nesouvisí (vliv by mohl mít z hlediska hodnocení významu řízení, pokud by žaloba co do základu byla důvodná). Nejistota o výsledku řízení a frustrace z jeho délky, jsou újmami jinak předpokládanými tam, kde jde o řízení spadající pod čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Jakkoli lze žalobcům uvěřit v tom, že takovouto újmu pociťují, je zřejmé, jak již dovodil soud I. stupně, že tomu tak bude z důvodu nepřiměřené délky řízení, které skutečně problematiku může vyřešit, tedy řízení o odstranění stavby. Příčinná souvislost mezi tímto (v zásadě zbytečným) řízením a tvrzenou újmou prokázána nebyla a nelze ji dovodit ani z konceptu žalobců v duchu myšlenky„ čím více řízení, tím více újmy“, pakliže další řízení nemají pro vyřešení základního problému význam.

19. Odvolací soud proto shodně se soudem I. stupně nepovažuje žalobu za důvodnou. Jelikož správně bylo rozhodnuto též o nákladech řízení, rozsudek dle § 219 o. s. ř. potvrdil.

20. Jelikož byla žalovaná úspěšná též v odvolacím řízení, uložil odvolací soud žalobcům zaplatit jí náklady řízení v něm vzniklé. Ty jsou dány paušální částkou za úkon [částka] a sestávají z 3 úkonů: vyjádření k odvolání, příprava k jednání a účast u jednání.