pro [část Prahy] j. 13 C 46/2017-184 z [datum rozhodnutí],

1. Žalovaná podala včasné odvolání proti rozsudku, kterým jí soud I. stupně uložil zaplatit žalobci [částka] s 8,05% úrokem z prodlení od [datum] do zaplacení a náklady řízení, jakož i náklady státu. Navrhla rozsudek změnit, žalobu zamítnout a dle toho rozhodnout též o nákladech řízení.

2. Namítala, že předmětem žaloby bylo vydání bezdůvodného obohacení, avšak soud rozhodl o náhradě za věcné břemeno – aniž došlo ke změně žaloby. To je v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 3258/2020. Dále, že se soud nezabýval otázkou, zda žalobci vůbec vzniklo omezení, které je třeba kompenzovat, když ochranné pásmo jej nijak neomezuje a tudíž nejde o takovou intenzitu, která by vyžadovala náhradu za omezení vlastnického práva. K tomu poukázala na rozsudky Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1022/2014 a 22 Cdo 367/2012 a další. Tyto rozsudky se sice týkaly ochranného pásma letiště, avšak ve věci sp. zn. 28 Cdo 5820/2016 tyto závěry aplikoval Nejvyšší soud i v případě náhrady dle § 59a vodního zákona. Dále poukázala na rozhodnutí ve věci sp. zn. 28 Cdo 729/2019.

3. Náhrada byla také stanovena nesprávně jen na základě závěrů znalce. Podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 5820/2016 však otázka výše náhrady nepřísluší znalci, nýbrž soudu. Znalecký posudek může být jen podkladem k určení hodnoty pozemku či výši obvyklého nájmu. Náhradu musí stanovit soud na základě úvahy zohledňující všechny konkrétní okolnosti případu, kupříkladu intenzitu restrikce, délku jejího trvání, podmínky nabytí zatíženého pozemku, skutečnost, zda restrikce existovala již v době převodu vlastnického práva, jakož i předpokládaný vliv omezení na tržní cenu nemovitosti. Tím se soud I. stupně nezabýval. Znalec namísto omezení práva žalobce (jež mu nevzniklo) počítal s užitkem žalovaného. Pozemky nabyl žalobce již v době, kdy se v nich nacházely vodovodní řady. Pozemek [číslo] v k. ú. [část obce] znalec ocenil na [částka], ačkoli jej žalobce prodal za cenu [částka] Vodovodní řad neovlivnil cenu při prodeji tohoto pozemku.

4. Žalobce poukázal na to, že znalecký posudek stanovil ocenění k datu [datum], avšak podle judikatury Nejvyššího soudu (sp. zn. 22 Cdo 2125/2020 a další) by mělo být ocenění stanoveno k okamžiku rozhodování soudu, alespoň k r. 2020. V tomto by měl být revizní znalecký posudek doplněn. Nesprávný je závěr, že žalobci žádná ztráta při využití pozemku nevzniká. V rozsahu ochranného pásma vodovodního řadu žalobce nemůže pozemek užívat, neboť při jakékoli poruše či havárii vodovodu hrozí výkopové práce. Žalovaná přitom požívá výhod z omezení vlastnického práva žalobce, aniž by za to cokoli hradila. Výše náhrady by proto měla být spíše vyšší, než stanovil znalecký posudek. K tomu poukázal na rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 3581/2020.

5. Je pravdou, že judikatura uvádí, že stanovení přiměřené kompenzace za omezení vlastnického práva je otázkou právní. Nepřísluší proto znalci, ale soudu. Soud však přitom mimo jiné vychází z posouzení obvyklé ceny za zřízení služebnosti. Soud I. stupně pak hodnotil nejen znalecké posudky, ale v rámci toho též další kriteria pro stanovení výše náhrady, zejména intenzitu omezení práva, okolnosti nabytí vlastnictví. Výši náhrady chápal zejména jako hodnotu služebnosti - užitek oprávněné korespondující s povinností vlastníka strpět na svém pozemku vodní dílo. To zohlednil též revizní znalecký posudek a rozhodnutí soudu, které z něj vychází, je v souladu s judikaturou. Soud zohlednil i kriteria uváděná příkladmo v rozsudku 28 Cdo 5820/2016 včetně okolností nabytí pozemku a možného rozporu požadavku s dobrými mravy. Navrhl rozsudek potvrdit.

6. Žalovaná navrhla doplnit dokazování o ocenění náhrady k [datum], jelikož věcné břemeno vzniklo ze zákona k tomuto datu. Nesouhlasila se názorem žalobce, že soud čerpaje z posudku tak zohlednil i další kriteria výše náhrady podle judikatury. Poukázala na rozsudek nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 213/2021, podle něhož primárně soud vychází ze skutkových okolností případu a posuzuje intenzitu naplnění jednotlivých kriterií. K těm se dále vyjádřila. Omezení vlastnického práva měl tvrdit a prokazovat žalobce a měl o tom být také soudem poučen, k čemuž ovšem nedošlo.

7. Odvolací soud přezkoumal rozsudek dle § 212, § 212a odst. 1, 5 o. s. ř., přičemž dokazování ještě doplnil.

8. Nejprve se však z důvodu hospodárnosti řízení zabýval námitkou žalované, že soud rozhodl o jiném nároku, než jaký žalobce uplatňoval (vydání bezdůvodného obohacení x náhrada za umístěné vodní dílo na pozemku). Odvolatelce lze dát za pravdu v tom, že jde o rozdílné nároky a jí citovaná judikatura vyžaduje mezi nimi rozlišovat, a to zejména s ohledem na různý skutkový základ těchto nároků. Dovodila také v některých citovaných případech, že jestliže se žalobce domáhal vydání bezdůvodného obohacení, nebylo možno bez změny žaloby a skutkových tvrzení mu přiznat požadovaný nárok jako náhradu za omezení vlastnického práva. Lze také souhlasit s tím, že žalobce původně v žalobě užil termín vydání bezdůvodného obohacení.

9. Soud není vázán účastníkovým právním náhledem na uplatněný nárok. Může jej tedy posoudit jinak, než účastník. Je ovšem vázán účastníkovými skutkovými tvrzeními (nedojde-li v tomto směru ke změně žaloby) a posuzuje, pokud budou tvrzení prokázána, zda, popř. z jakého právního důvodu má účastník na plnění právo. V tomto případě žalobce od počátku z hlediska skutkového tvrdil, že v jeho pozemcích v uvedeném rozsahu je veden vodovodní řad žalované a je omezen jak tím, tak ochranným pásmem tohoto vodního díla, pročež požaduje náhradu za toto. Vymezil tedy skutkově svůj nárok tak, že je podřaditelný právě pod ust. § 59a zákona č. 254/2001 Sb., vodní zákon, [účinnost]. Stejně posoudil tuto otázku též soud I. stupně. Případy, na které poukazuje odvolatelka, řešené judikaturou, se týkaly odlišné situace, kdy z hlediska skutkového žalobce nepožadoval jednorázovou náhradu za omezení vlastnického práva, nýbrž podíl na výsledcích hospodaření na vodním díle umístěném na jeho pozemku. Žalobce sice zde původně náhradu požadoval za vymezené období, to ovšem není na překážku vyhovění nároku, má-li náhrada povahu plnění jednorázového.

10. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu I. stupně, vůči kterým v zásadě nebylo námitek, tyto odpovídají provedenému dokazování a jeví se jako dostačující k právnímu posouzení věci. Výjimkou a v odvolacím řízení sporovanou byla otázka úplnosti revizního znaleckého posudku z hlediska okamžiku ocenění výše náhrady a následně - to již ovšem v rámci právního posouzení věci – též otázky jeho použitelnosti jako takové pro rozhodnutí.

11. Z hlediska data, k němuž měl být ocenění provedeno, by odvolací soud považoval za optimální a odpovídající, stejně jako žalovaná, okamžik vzniku věcného břemene a nároku na náhradu za tím způsobené omezení vlastnického práva, tedy [datum]. Judikatura Nejvyššího soudu ČR, na kterou poukazuje žalobce, však se kloní k tomu, že ocenění by mělo být provedeno v cenách účinných k okamžiku rozhodnutí soudu. Jakkoli zde přebírá metodu používanou typicky při zrušení a vypořádání spoluvlastnictví, uvádí, že tyto závěry se uplatní i na nároky jako je tento. Zároveň ovšem judikatura požaduje zohlednění řady okolností konkrétního případu, mezi nimiž jmenuje na jednom z předních míst též délku trvání restrikce. Oba tyto závěry plynou z rozhodnutí sp. zn. 22 Cdo 2125/2020, kde ovšem Nejvyšší soud kromě obecného požadavku na aktuální ocenění výslovně uvádí, že náhrada má být stanovena vzhledem k době, kdy omezení vlastnického práva trvalo. To proto, že i v uvedeném případě došlo k tomu, že žalobce v průběhu řízení jeden z pozemků prodal.

12. Daný případ je skutkově komplikovanější, neboť žalobce pozemek v [část obce] prodal v prosinci 2019, zatímco pozemek na [část obce] vlastní nadále. Revizní znalecký posudek stanovil náhradu za zatížení části pozemku věcným břemenem k okamžiku výzvy žalobce k plnění, tedy k prosinci 2016. Jak již uvedeno výše, je referenčním kritériem cena pozemku resp. výše nájemného (jak uvádí judikát výše uvedený) a stejně uvádí i judikát Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 5280/2016. Má-li pak náhrada být stanovena vzhledem k době, kdy omezení trvalo (přičemž náhrada má povahu závazkového vztahu, tzn., nepřechází na nového vlastníka pozemku – judikát Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 95/2021), nelze jako referenční kritérium vzít ocenění k tomuto datu.

13. U pozemku na Černém [obec] ovšem bylo třeba provést ocenění jakožto referenční hledisko ve světle uvedené judikatury k okamžiku rozhodování soudu, tedy prosinci 2021. Proto odvolací soud doplnil dokazování výslechem zpracovatele revizního posudku, který uvedl, že v dalších letech by výše cena pozemku byla vždy o 2,4% vyšší (v letech 2017, 2018) a v dalších letech by došlo k nárůstu vždy o 2- 4 % ročně. Odvolací soud proto vychází z toho, že výše ocenění tohoto pozemku (v rozsahu dotčeném věcným břemenem) by se takto zvyšovala, tzn. o 2 x 2,4% (2017, 2018) a poté o 3 x 3% (2019, 2020, 2021). Jelikož jde o referenční kritérium, přičemž konkrétní výši náhrady stanoví soud s přihlédnutím k řadě dalších kriterií vystihujících okolnosti případu, považoval za dostatečné stanovit další navyšování ceny s ohledem na odhad znaleckého ústavu, v případě rozmezí pak v průměrné hodnotě.

14. Tomu tedy odpovídá u pozemku v [část obce] referenční hodnota [částka], u pozemku na Černém [obec] hodnota [částka].

15. Jinak, jak již uvedeno výše, vychází odvolací soud ze skutkových zjištění soudu I. stupně. Ten sice stanovil výši náhrady za omezení vlastnického práva výslovně podle revizního znaleckého posudku, nicméně zjistil též všechny další pro stanovení výše náhrady významné okolnosti konkrétního případu.

16. Pokud jde o nabytí pozemků a jeho okolnosti, nebylo zjištěno, že by žalobce při něm věděl o existenci vodního díla v pozemcích. Toto kritérium tedy nemůže nijak ovlivnit výši náhrady ve smyslu jejího snížení. Podle judikátu 22 Cdo 2125/2020 ostatně taková vědomost nemůže bez dalšího vyloučit vznik nároku, neboť„ nárok vzniká ze zákona – jinak by povinný byl zbaven zákonné povinnosti, ač bylo v jeho prospěch založeno omezení vlastnického práva. Tato vědomost může výši náhrady omezovat pouze výjimečně, pokud by i ostatní okolnosti odůvodňovaly závěr, že je třeba náhradu odepřít, zpravidla proto, že újma již byla kompenzována jiným způsobem a je přijatelné, že vlastníku vodního díla nebude povinnost ukládána.“

17. Stejně tak nebylo zjištěno, že by pozemky nabyl se spekulativním cílem a nelze ani dovodit, že by jeho požadavek byl v rozporu s dobrými mravy. V tomto směru žalovaná žádné konkrétní argumenty nevznesla (s výjimkou tvrzení, že žalobci žádná újma nevznikla).

18. Významný kriteriem, k němuž ostatně převážně odkazuje žalovaná, je právě otázka intenzity restrikce, tedy posouzení do jaké míry je/byl žalobce ve svém vlastnickém právu věcným břemenem omezen. Soud správně vycházel jen z té výměry pozemků, která je/byla dotčena věcným břemenem. Žalovaná staví svou argumentaci na tvrzení, že žalobce na pozemcích nehospodaří, nevyužívá je, tudíž mu omezení nevzniká. Oba pozemky jsou evidovány jako orná půda, fakticky jde o doprovodnou zeleň komunikace I. třídy (pozemek v k. ú. [část obce]) resp. nelesní krajinu (nelesní porosty dřevin). Tvrzení žalované by tak bylo relevantní v případě, že by žalobce požadoval náhradu škody - např. ušlý zisk – z důvodu omezení. Zde ovšem jde o zákonné věcné břemeno s omezením vlastníka na neurčitou dobu, a to i do budoucna. Jakkoli skutečný stav pozemků nenasvědčuje tomu, že by bylo možné je bez dalšího využívat jako ornou půdu, je nepochybné, že žalobce je/byl existencí věcného břemene omezen, neboť kdykoli hrozí riziko, že bude potřeba provádět údržbu či opravy vodovodního řadu s nutností využít k tomu pozemek a s pochopitelným ohrožením případné zemědělské produkce. Žalobce tedy je/byl omezen v záměrech využití pozemků především tímto způsobem. Jinak mu uložení vodovodního řadu v dostatečné hloubce pod zemí samo o sobě újmu nepůsobí. Zároveň je třeba, jak také uvedl znalecký ústav - zohledňovat prospěch žalované z věcného břemene. Nelze tedy akceptovat tvrzení žalované, že žalobci žádná újma nevznikla a nemá nárok na žádnou náhradu za omezení vlastnického práva. Újma žalobce z hlediska intenzity restrikce je ovšem nižší, než v případech, kdy žalobce např. nemůže pozemek užívat vůbec (např. pro zatopení vodním dílem). Odvolací soud dospěl k závěru, že toto kriterium by mělo vést ke snížení náhrady (referenční hodnoty) o 25% u obou pozemků.

19. Dalšími kriterii, které zde odvolací soud považuje za relevantní, jsou délka trvání restrikce a vliv omezení na cenu nemovitosti. U pozemku v k. ú. [část obce] není trvání restrikce nijak časově omezeno, a jelikož nedošlo k jeho prodeji nelze zatím dovodit, že omezení vlastnického práva nebude mít vliv na jeho cenu. Jelikož nejde o pozemek břemenem nezatížený, lze předpokládat, že cena tím může být ovlivněna směrem dolů.

20. U pozemku v k. ú. [část obce] je situace v tomto odlišná. Žalobce jej v prosinci 2019 prodal, tudíž délka trvání restrikce vůči němu byla omezena jen na necelých 6 let. Toto kriterium má podle odvolacího soudu přibližně poloviční váhu oproti kriteriu intenzity restrikce. Při prodeji bylo zatížení pozemku věcným břemenem zohledněno, ale nemělo vliv na výši kupní ceny. I toto kriterium odvolací soud zohlednil jako poloviční váhy oproti kriteriu intenzity restrikce.

21. Žádné další okolnosti případu, které by měly ovlivnit výši náhrady, odvolací soud neshledal. Vychází proto z toho, že namístě je žalobci přiznat u pozemku v k. ú. [část obce] 75% referenční hodnoty, tj. [částka] a u pozemku z v k. ú. [část obce] 50% referenční hodnoty, tj. [částka].

22. K námitce, že poskytnutí náhrady je v rozporu s dobrými mravy je namístě uvést, že omezení vlastnického práva tu existovalo, resp. existuje, není nevýznamné a žalované z něj vzniká prospěch, zatímco žalobci újma. Nejde přitom o skutkový stav srovnatelný s případy, na které poukazovala žalovaná. Rozpor s dobrými mravy odvolací soud rozhodně neshledává.

23. Proto odvolací soud rozsudek ve výroku I. podle § 220 odst. 1 písm. b) o. s. ř. změnil tak, že co do částky [částka] s úrokem z prodlení žalobu zamítl, ve zbylé části jej jako správný dle § 219 o. s. ř. potvrdil.

24. V tomto směru má písemné vyhotovení rozsudku povahu opravného usnesení ve smyslu § 164 o. s. ř., neboť při přípravě výroku došlo k dílčím početním chybám.

25. Vzhledem ke změně rozsudku rozhodl odvolací soud znovu o nákladech řízení před soudem I. stupně spolu s náklady řízení odvolacího. Nadále se přitom uplatní závěr soudu I. stupně, že na žalobce tu třeba hledět jako na plně úspěšného, protože výše plnění závisela na úvaze soudu a znaleckém posudku.

26. Náklady žalobce před soudem I. stupně sestávají ze soudního poplatku [částka], nákladů na posudek ústavu [právnická osoba] [částka] a z nákladů právního zastoupení. Náklady revizního znaleckého posudku ponese žalovaná, tudíž zálohu složenou žalobcem bude třeba mu vrátit, tzn., že do jeho nákladů se počítat nebude. Náklady právního zastoupení sestávají z odměny advokáta počítané z konečné hodnoty náhrady ([částka]) tzn. [částka] za úkon právní služby a paušální náhrady hotových výdajů po [částka] za úkon.

27. V řízení před soudem I. stupně považuje odvolací soud za účelné všechny úkony vyjmenované v rozsudku uvedeného soudu, s výjimkou„ přípravy doplněni repliky“ z [datum]. Je třeba poukázat na to, že občanské soudní řízení je vázáno zásadou přímosti a ústnosti, nejde o řízení korespondenční. Jestliže samotná replika provedená z iniciativy účastníka je na hraně účelnosti (protože ji měl tento účastník přednést při jednání soudu), pak její doplňování se jeví jako zjevně neúčelné, protože svou argumentaci měl účastník sepsat a podat najednou, nikoli po částech.

28. Odměna počítaná za 10 úkonů v plné výši a 2 v poloviční činí [částka], paušální náhrady [částka]. V prvním stupni tak celkem činí výše účelných nákladů žalobce [částka].

29. V odvolacím řízení jde již jen o náklady právního zastoupení – odměnu advokáta a paušální náhrady, a to ve stejné výši za úkon, jako před soudem I. stupně. Poskytnuty byly 3 úkony právní služby (vyjádření k odvolání, účast u dvou jednání) v plné výši, celkem tyto náklady činí [částka].

30. Náklady žalobce před soudy obou stupňů činí [částka]. Jelikož při přípravě výroku do šlo jednak k početní chybě související s výší nároku (viz výše), jednak ke zjevné chybě písařské (opomenuta jednička na začátku, tudíž mylně vyhlášena částka [částka]), má i v této části písemné vyhotovení rozsudku povahu opravného usnesení.

31. Odvolací soud také změnil výrok o nákladech státu. V odvolacím řízení žádné další nevznikly (ústav další náklady neúčtoval), vliv nemá ani změna výroku ve věci samé (s ohledem na to, že výše plnění závisela na úvaze soudu a znaleckém posudku). Soud I. stupně, však nesprávně vycházel z toho, že v rozsahu složené zálohy náklady uhradil žalobce. To však není správně, neboť šlo pouze o zálohu, žalobce byl plně úspěšný, tudíž se mu tato záloha vrátí a celé náklady státu uhradí žalovaná.