pro [část Prahy] dne [datum rozhodnutí], č. j. 31 C 1/2021-69, ve znění usnesení ze dne [datum],

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně výrokem I. žalované uložil povinnost písemně se omluvit žalobkyni ve lhůtě 15 dnů doporučeným datovaným podpisem oprávněné úřední osoby a otiskem úředního razítka opatřením dopisem znění:

Omluva advokátce Mgr. [jméno] [příjmení], narozené [datum]:

Česká republika – Ministerstvo spravedlnosti se Vám omlouvá za [příjmení] nedůvodné, to je nezákonné trestní stíhání pro údajný přečin ublížení na zdraví, které bylo vedeno u Policie České republiky, SKPV Obvodního ředitelství Policie [obec] I, pod sp. zn. KRPA [číslo] KAP a poté u Obvodního soudu pro Prahu 1, pod sp. zn. [spisová značka], ačkoliv se nejednalo o trestný čin, čímž bylo neoprávněně zasaženo do Vašeho osobního a profesního života a do Vašeho základního práva na ochranu osobní cti a dobré pověsti a bylo porušeno [příjmení] základní právo nebýt trestně stíhán, jinak, než z důvodů a způsobem, které stanoví zákon.

2. Výrokem II. Soud žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni [částka] spolu se zákonným úrokem. Výrokem III. žalobu o [částka] zamítl.

3. Soud založil své rozhodnutí na nesporné skutečnosti týkající se trestního stíhání žalobkyně, která v hlavním líčením, kterým byl projednáván rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 sp. zn. 2 T 93/2019 ze dne 26. 11. 2019, byla zproštěna obžaloby. Proti usnesení se odvolal státní zástupce, na základě jeho odvolání Městský soud v Praze usnesením sp. zn. 44 To 22/2020 rozsudek soudu prvního stupně zrušil a rozhodl o postoupení věci k projednání Úřadu městské části [obec a číslo], neboť žalovaný skutek není trestným činem, ale mohl by být posouzen jako přestupek. Řízení o přestupku vedené Úřadem městské části [obec a číslo], bylo usnesením tohoto úřadu ze dne [datum] zastaveno dle § 7 odst. 1 písm. b) zák. č. 251/2016 Sb., neboť odpovědnost za přestupek zanikla dnem [datum], protože věc v zákonné lhůtě projednána nebyla. Trestní řízení proti žalobkyni bylo uvedeno pro jednání, kterého se měla dopustit tak, že jinému v úmyslu ublížit mu na zdraví napadla poškozeného [příjmení] [jméno] [jméno], poté, kdy on si vzal do ruky svůj mobilní telefon za účelem pořízení fotodokumentace tak, že k němu přistoupila, chytila ho oběma rukama za palec pravé ruky a škubla jím, čímž mu způsobila zlomeninu báze proximálního článku palce pravé ruky s posunem úlomků, toto zranění si vyžádalo lékařské ošetření a léčení po dobu pěti týdnů. Poškozený byl omezen v úchopové funkci palce pravé dominantní ruky při běžných činnostech, stejně jako i držení a psaní po dobu několika týdnů. K jednání došlo při místním ohledání dne [datum] ke škodě advokáta Mgr. Ing. [jméno] [jméno].

4. Po právní stránce soud uplatněný nárok posoudil dle § 1 odst. 1, § 5, § 31a odst. 1, 2 zák. č. 82/1998 Sb., dále podle Listiny základních práv a svobod článku 8 a 10. Žalobkyně se na žalovanou obrátila dle § 14 zák. [číslo] dne [datum] a uplatnila nárok na přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve formě omluvy a finančního zadostiučinění ve výši [částka]. Žalovaná konstatovala vydání nezákonného rozhodnutí, přesto žalobkyně podala žalobu, kde požadovala omluvu a finanční satisfakci. Dle § 118a o. s. ř. byla soudem vyzvána žalobkyně, aby tvrdila prokázanou újmu, která by odůvodňovala přiznání jiného zadostiučinění, než konstatování, že k porušení práva došlo a omluvy. Soud dospěl k závěru, že konstatování porušení práva není postačující morální satisfakcí, že přiznání omluvy je zcela na místě a text omluvy koresponduje s popsaným skutkovým dějem a je přiléhavý a dostačující. Takovouto formu satisfakce neshledal za postačující. Po zvážení všech okolností dospěl k závěru, že je namístě žalobkyni přiznat finanční satisfakci ve výši [částka]. Vyšel z toho, že žalobkyně je dlouholetou advokátkou, která má a musí mít čistý morální a profesní kredit. Tento byl zpochybněn tím, že na ni bylo podáno trestní oznámení, probíhala řada výslechů na policii, hlavní líčení u Obvodního soudu pro Prahu 1 a u Městského soudu v Praze. Soudu je známo, že na elektronických deskách u soudu jsou vedena jména obžalovaných. V případě, že jméno žalobkyně takto bylo zveřejněno, byla dotazována různými osobami, co se vlastně stalo, zda je tam jako advokátka nebo obžalovaná. Své klienty informovala o tom, že je proti ní zahájeno trestní stíhání a může být vedeno řízení o pozastavení výkonu funkce advokátky. Provedeným dokazováním bylo zjištěno, že klienti, kteří byli jejími dlouholetými klienty (i jiní) jí vypověděli plnou moc, ovšem jen přechodně, a poté se k ní vrátili. Žalobkyně začala pochybovat o smyslu své práce, o smyslu práce policie, justice, a poté dospěla k závěru, že svoji kariéru ukončí. Prokázala, že se i nadále účastní schůzek a jednání spolku [příjmení], který se zabývá spory ve smyslu zák. č. 82/1998 Sb., tedy potencionálními nezákonnými rozhodnutími nebo nesprávným úředním postupem. V tomto spolku působí jako poradkyně. V případě, že je třeba podat ve věcech dovolání k Nejvyššímu soudu, činí i toto zcela bezplatně.

5. Nárok uplatněný o dalších [částka] soud jako důvodným neshledal.

6. Proti rozsudku výroku I., a výroku o náhradě nákladů řízení žalovaná podala včas odvolání. Soudu vytýkala nesprávná skutková zjištění, neboť to, že profesní i morální kredit žalobkyně byl zpochybněn, nevyplývá z provedeného dokazování. Ve věci vyslechnutí svědci nikterak profesní ani morální kredit žalované (myšleno zřejmě žalobkyně) nezpochybnili, a to ani v době nezákonného trestního stíhání. Naopak o ní všichni hovořili s patřičným respektem, když například svědek [příjmení] výslovně uvedl, že ve spolku [příjmení] si jí váží, váží si jejího morálního kreditu, a dokonce jí nabízeli členství, což ona odmítla, neboť si chtěla uchovat nezávislost jako advokátka. Rozporovaný skutkový závěr nelze vyvodit ani z účastnické výpovědi žalobkyně, která sama výslovně uvedla pouze narušení vztahů se svými klienty, případně z její strany nepříjemně vnímané jednání na zasedání představenstva České advokátní komory, ovšem zpochybnění procesního ani morálního kreditu neuvedla. Vyslovila i nesouhlas se závěrem soudu, že„ došlo objektivně k dehonestaci žalobkyně před profesní veřejností“. Představenstvo České advokátní komory je tvořeno právními profesionály, kteří jak po teoretické, tak praktické stránce jsou náležitě seznámeni s trestním řízením a je jim dobře známa presumpce neviny a nutnost jejího dodržování. Ostatně výkon advokacie žalobkyni pozastaven nebyl. Tento postoj představenstva České advokátní komory, které postupovalo dle § 9 odst. 2 písm. a) zák. č. 89/1996 Sb., uzavřel, že předmětný trestný čin spáchán nebyl, že další výkon advokacie ze strany žalobkyně neohrožuje důvěru v řádný další výkon advokacie. To jasně deklaruje, že o profesním odsudku žalobkyně v očích členů představenstva České advokátní komory nemůže být řeč. Jediným důkazem, který by mohl prokázat její profesní dehonestaci, vyplýval pouze z její účastnické výpovědi, kde sice uvedla, že informování klientů o jejím trestním stíhání jí bylo nepříjemné a že několik jejích dlouhodobých klientů jí dočasně vypovědělo plnou moc. Na základě takovýchto tvrzení však nelze uzavřít skutkový závěr o její dehonestaci, zvláště v situaci, kdy zůstává pouze v rovině jejího vlastního tvrzení bez podpory dalších důkazů. Žalobkyně ani nespecifikovala dotyčné klienty, u nichž k dočasnému vypovězení plné moci mělo dojít. [jméno] uvedla, že důvod, proč jí byla plná moc vypovězena, nebyl uveden. Rovněž tak zůstalo pouze v rovině tvrzení jejího vlastního, že„ trpěla nespavostí, bolestmi hlavy a psychickými problémy“, takovéto tvrzení nebylo podloženo např. lékařskými zprávami. Nebyla tak prokázána příčinná souvislost daných problémů s předmětným nezákonným trestním stíháním.

7. Dle žalované peněžité zadostiučinění ve smyslu § 31a zák. č. 82/1998 Sb. nemělo být žalobkyni vůbec přiznáno. V tomto žalovaná odkázala na judikaturu NS ČR např. sp. zn. 30 Cdo 2830/2011. Za daný údajný trestný čin žalobkyni hrozil maximálně trest odnětí svobody ve výši tří let. Trestním příkazem vydaným již zhruba 2,5 měsíce po zahájení trestního stíhání jí byl uložen pouze peněžitý trest ve výši [částka] s náhradním trestem odnětí svobody v délce šesti měsíců. Pokud žalobkyně v řízení uváděla své obavy o nemožnost úhrady peněžitého trestu a s tím spojené riziko výkonu náhradního trestu odnětí svobody, žalovaná uvedla, že má značné pochybnosti o tom, že by daná částka byla pro žalobkyni jako osobu aktivně vykonávající advokacii, a to i v době trestního stíhání, nad její finanční možnosti. Žalobkyně ani nedoložila žádné důkazy, které by dokládaly její finanční situaci znemožňující plnění peněžitého trestu. Podtrhla, že celková délka trestního stíhání činila pouhých sedm měsíců, což vzhledem k povaze věci nelze považovat za jakkoliv nepřiměřené. Opakovala, že dle ní již učiněné konstatování porušení práva v poměrech k posuzované věci je zcela dostatečné. Poukázala i na to, že soud při svém rozhodnutí vůbec nepřihlédl k tomu, že v rámci trestního řízení a ani navazujícího přestupkového řízení nebylo nikdy vyvráceno, že by žalobkyně spáchala skutek, který jí byl kladen v trestním řízení za vinu, a to potyčku o mobilní telefon mezi ní a právním zástupcem protistrany při místním šetření. I Městský soud v Praze ve svém rozhodnutí ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka], kterým byla trestní věc žalobkyně postoupena do přestupkového řízení, sám uvedl, že:„ Jednání obžalované dle odvolacího soudu nemůže být trestným činem z důvodů uvedených shora. Přesto jednání obžalované nebylo správné v tom, že na místě svévolně zamezovala poškozenému k pořizování fotodokumentace, dotýkala se jeho osoby a jeho mobilního telefonu, a toto jednání by mohlo být dle svědeckých výpovědí charakterizováno jako přetahování se o mobil.“ Z toho vyplývá, že žalobkyně svým chováním během místního šetření, se chovala s ohledem na léta praxe v advokacii, přinejmenším zcela neprofesionálně a způsobem zakládajícím minimálně občanskoprávní delikt, pokud ne přímo přestupek. Odkázala na rozhodnutí NS ČR sp. zn. 30 Cdo 2256/2011 vyjadřujícímu se k § 31a odst. 2 zák. č. 82/1998 Sb., že v případě náhrady nemajetkové újmy je třeba přihlédnout při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění i k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo, ale naopak je třeba chování poškozeného, který ke vzniku nemajetkové újmy přispěl, zohlednit; bude-li zjištěno, že se poškozený dopustil jednání, pro které byl následně trestně stíhán, nepovede to sice k závěru o tom, že si trestní stíhání zavinil a tím pádem k absenci odpovědnosti státu za poškozenému trestním stíháním vzniklou újmu, ale půjde o důležitou okolnost pro stanovení formy, a případně výši odškodnění nemajetkové újmy. Toto je dalším důvodem, proč soud prvního stupně svým rozhodnutím pochybil. Dále soudu vytkla, že dle rozhodnutí NS ČR sp. zn. 30 Cdo 1747/2014 bylo povinností soudu při určení výše odškodnění, toto stanovit v souladu s tzv. srovnávací judikaturou, soud však žádné takové srovnání neučinil.

8. K uplatněnému nároku na formu omluvy žalovaná citovala doslovně své stanovisko ze dne [datum], které porušení práva žalobkyně konstatovalo. Takto uplatněný nárok žalobkyně byl tedy již zkonzumován. Navrhla změnu napadeného rozsudku tak, že ve věci samé se žaloba zamítá a žalobkyně je povinna zaplatit jí náhradu nákladů řízení.

9. Žalobkyně ve vyjádření k odvolání v první řadě poukázala na to, že Mgr. [jméno] [příjmení] není v žádném případě právním zástupcem žalované, ale dle § 21a odst. 2 o. s. ř. je pouze pověřeným zaměstnancem příslušné organizační složky státu. Již toto samo vypovídá o míře sebevědomí žalované.

10. Podané odvolání označila za nedůvodné, neboť je založeno na zlehčování nepříznivé její životní situace, ve které se jako advokátka, tj. osoba veřejně činná nedobrovolně ocitla. Odkázala na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 453/03. V dalším odkázala na judikaturu Nejvyššího i Ústavního soudu. Ve vztahu k přiznané výši náhrady nemajetkové újmy upozornila, že tato výše není dána žádným exaktním pravidlem, ale soudy při jejím určení postupují dle § 31a odst. 2 věty druhé zák. č. 82/1998 Sb. Jedná se o právní normu s relativně neurčitou hypotézou, která přenechává soudu prostor pro jeho uvážení podle všech zpravidla jedinečných okolností, toho kterého případu. V procesním právu se pak nachází pravidlo výrazu v § 136 o. s. ř., podle kterého lze-li výši nároku zjistit jen s nepoměrnými obtížemi nebo nelze-li ji zjistit vůbec, určí jí soud podle své úvahy. Připomněla nálezovou judikaturu Ústavního soudu, která je žalované nepochybně známa, a který v posledních měsících a letech opakovaně vyjádřil pochybnosti o výši přiznávaných náhrad nemajetkové újmy obecně (sp. zn. I. ÚS 4293/18). Výše zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu musí být spravedlivá (NS ČR sp. zn. 30 Cdo 3269/2009). Žalobkyně přisouzenou částku [částka] s příslušenstvím považuje za přiměřenou a spravedlivou, odpovídající všem okolnostem projednávané věci na základě skutkového stavu, jak byl prokázán provedenými důkazy a jak byl zjištěn soudem prvního stupně.

11. To samé pak platí o tzv.„ omluvě“ zaslané žalobkyni až po podání žaloby, a teprve v reakci na podanou žalobu, která se však vůbec neshoduje s žalobkyní nárokovaným zněním písemné omluvy. Je sice pravdou, že žalovaná ukončila mimosoudní projednání žádosti žalobkyně svým stanoviskem, to však bylo doručeno právnímu zástupci žalobkyně více než 4 měsíce po uplynutí zákonné šestiměsíční lhůty pro předběžné projednání nároku a teprve více než 4 měsíce po podání žaloby. O tom, že by se žalovaná„ dobrovolně“ žalobkyni„ omluvila“, proto nemůže být ani řeč. Stanovisko žalované ze dne [datum] nebylo ničím jiným, nežli„ spěšnou reakcí“ na podanou žalobu, kdy do té doby byla žalovaná zcela pasivní a nečinná a vyčkávala, zda žalobkyně nárok uplatní u soudu nebo ne, a jestli mezitím nedojde k promlčení. Navrhla potvrzení napadeného rozsudku jako věcně správného.

12. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek, včetně řízení, které předcházelo jeho vyhlášení (§ 205, § 205a, § 212 o. s. ř.) a shledal odvolání důvodné do výroku o věci samé, a částečně do výroku o náhradě nákladů řízení.

13. Zamítavý výrok III. odvoláním napaden nebyl, samostatně tak nabyl právní moci (§ 206 odst. 2 o. s. ř.), nebyl proto předmětem přezkumu odvolacím soudem.

14. Skutkový stav o nezákonném trestním stíhání žalobkyně byl mezi účastníky nesporný. Rovněž tak bylo v řízení prokázáno, že žalovaná z tohoto důvodu konstatovala porušení práva žalobkyně dopisem ze dne [datum] doručeným jejímu právnímu zástupci. Žalovaná v odvolání důvodně namítla, že soud se nijak nevypořádal s tím, že skutek, pro který bylo zahájeno trestní stíhání žalované, se skutečně stal. Ostatně v průběhu celého řízení tuto skutečnost nepopřela ani žalobkyně. Dále bylo v řízení prokázáno, že nedošlo k pozastavení její činnosti advokátky, že po celou dobu trestního stíhání, které trvalo sedm měsíců, svojí činnost vykonávala, sama navíc zdůraznila, že pracovala i v té době pro spolek [příjmení] tím, že např. vyhotovovala dovolání lidem nezákonně stíhaným, a to bezplatně. Rovněž tak je třeba přisvědčit odvolatelce, že v řízení bylo prokázáno výslechy svědků, že po celou dobu stíhání žalobkyně ji hodnotili jako velmi kvalitní dámu s vybraným chováním. Žalobkyně byla poučena dle § 118 o. s. ř., k prokázání skutečnosti, jakým způsobem do jejího osobního, profesního a rodinného života trestní stíhání zasáhlo. [jméno] skutečnost, že jí byla daná situace nepříjemná je přirozená, žalovaná tedy adekvátně postupovala konstatováním porušení práva žalobkyně. Žalobkyní uplatněný nárok ve výši [částka] plus jiný text omluvy při posouzení celkového prokázaného skutkového stavu, není důvodný. Soud v napadeném rozhodnutí také nijak neodůvodnil, z jakého důvodu dospěl k závěru, že žalobkyni má být poskytnuta omluva pouze v tom textu a znění, kterého se žalobkyně domáhala. Představa žalobkyně, že musí být jejímu návrhu vyhověno, není správná. Odvolatelce je dále třeba přisvědčit v tom, že žalobkyně, která se odkazovala na svoji bezúhonnost a dlouholetou výbornou činnost v advokacii, neuvedla žádné konkrétní tvrzení, a to přes soudem poskytnuté poučení dle § 118a o. s. ř. Tvrzení, že někteří její dlouholetí klienti jí dočasně vypověděli plnou moc, kterou poté obnovili, zůstalo tedy osamoceno v rovině jejího tvrzení. Tvrzení žalobkyně, že soudem uložený jí trest peněžitý ve výši [částka] byl pro ni existenčně likvidační, je v logickém rozporu s tím, že pracovala jako advokátka po celou dobu, pro spolek [příjmení] dokonce bezplatně. Konkrétní skutečnosti ke svým majetkovým poměrům žalobkyně v řízení vůbec neuvedla, pouze je z provedeného dokazování jasné, že je vdaná. V případě jakékoliv ekonomické újmy by jistě splňovala podmínky pro uplatnění nároku na přiznání sociálních dávek, což neučinila, když takový nárok by nepochybně příslušel i jejímu manželovi. [příjmení] o starého manžela je zcela normální ve slušných rodinách. Zák. [číslo] Sb. je předpisem, jehož smyslem je poskytnout satisfakci za nemajetkovou újmu při splnění v něm uvedených podmínek. Není předpisem, který má sloužit komukoliv k získání finančního prospěchu. Odvolací soud uzavřel, že satisfakce poskytnutá žalovanou formou konstatování porušení práva žalobkyně je přesně odpovídající § 31a tohoto zákona. Subjektivní nesouhlas žalobkyně s takto poskytnutou satisfakcí není právně relevantní.

15. Z výše uvedených důvodů odvolací soud dle § 220 odst. 1 o. s. ř. změnil napadený rozsudek ve výroku o věci samé I. tak, že žalobu v plném rozsahu zamítl.

16. O náhradě nákladů řízení odvolací soud rozhodl dle § 224 odst. 2 a § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalobkyní uplatněný nárok byl důvodný, když i žalovaná shledala porušení práva na straně žalobkyně; satisfakci za nemajetkovou újmu však poskytla až po podání žaloby. Žalobkyni tak přísluší náhrada nákladů řízení před soudy obou stupňů ve výši [částka] (v řízení před soudem I. stupně pět úkonů právní služby po [částka], pět paušálních náhrad hotových výdajů po [částka], zaplacený soudní poplatek [částka]; oproti tomu nárok žalované za řízení II. stupně za tři paušální náhrady hotových nákladů po [částka] dle vyhl. č. 177/1996 Sb.) Náhrada nákladů za uplatnění nároku u žalované vylučuje zák. č. 82/1998 Sb. Jako neúčelné náklady žalobkyně odvolací soud posoudil její opakované repliky, které pro rozhodnutí nebyly potřebné.