pro [část Prahy] dne [datum rozhodnutí], č. j. 14 C 61/2021-115,

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně uložil žalované zaplatit žalobci a) [částka] s příslušenstvím ve výši 8,05 % od [datum] do zaplacení; výrokem II. žalované uložil zaplatit žalobci b) [částka] spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % od [datum] do zaplacení; a výrokem III. uložil žalované zaplatit žalobcům na náhradu nákladů řízení [částka].

2. Podle odůvodnění uplatnili žalobci nárok na náhradu majetkové újmy v režimu zák. č. 82/1998 Sb. Byli účastníky několika soudních řízení proti [právnická osoba] (CYPRUS) LIMITED, společnosti založené a registrované na Kypru pod [číslo] [příjmení] [příjmení], 2nd floor, [příjmení] 70, Nikosie, Kyperská republika. V řízením soud nařizoval předběžná opatření k návrhu této společnosti vedeném pod sp. zn. 53 Cm 95/2005 jako žalobkyní o vydání akcií emitovaných žalobcem 2) v této věci. Žalobci 2) byly předběžnými opatřeními ukládány povinnosti podle § 76 odst. 2 o. s. ř. jako„ někomu jinému než účastníku řízení“. Všechna nařízená předběžná opatření zanikla, neboť předmětné řízení bylo Městským soudem v Praze zastaveno ve smyslu § 77 odst. 1 písm. b) o. s. ř., návrhu ve věci samé nebylo vyhověno. Oběma žalobcům vzniklo právo na náhradu škody. Žalobci zahájili včas a řádně soudní řízení dle § 77a odst. 2 o. s. ř., v řízeních byli úspěšní, domohli se soudních rozhodnutí, kterými jim byla přiznána náhrada újmy. Žalobci vyzvali Městský soud v Praze k vyplacení jistot dne [datum], Městský soud v Praze vydal usnesení o vydání těchto jistot až [datum] k uspokojení práv obou žalobců, rozhodnutí soud konkretizoval pod bodem 1. rozsudku písmeny a) - f). Usnesení nabyla právní moci [datum]. Žalobci se opakovaně domáhali vyznačení právní moci těchto usnesení, k tomu však došlo až [datum]. Ještě však před vyznačením právní moci usnesení jim byl doručen přípis Městského soudu v Praze ze dne 25. 5. 2020, č. j. 53 Cm 95/2005-2681, obsahující sdělení, že výplata částek podle uvedených usnesení nemůže být provedena, neboť k soudu složené jistoty byly v mezidobí složiteli v tomto řízení vráceny. Uplatněná náhrada škody tak představuje jim vzniklou újmu z titulu přiznaných rozhodnutím Městského soudu v Praze, neboť se jedná o nesprávný úřední postup.

3. Žalovaná s žalobou nesouhlasila, za nesporné označila uplatněný nárok žalobce a) i žalobce b) ve výši částek uplatněných předmětnou žalobou z titulu nesprávného úředního postupu Městského soudu v Praze v řízení, vedeném pod sp. zn. 53 Cm 95/2005. Konstatovala, že v tomto řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu dle § 13 zák. č. 82/1998 Sb., ostatní podmínky pro přiznání náhrady škody však splněny nebyly. Lze konstatovat, že s odkazem na § 13 předmětného zákona došlo k nesprávnému úřednímu postupu Městského soudu v Praze v řízení sp. zn. 53 Cm 95/2005, neboť došlo k vyznačení doložky právní moci na usnesení o vrácení jistot, tyto jistoty byly vráceny v daném řízení i přesto, že usnesení nenabyla právní moci, neboť tato byla doručena pouze složiteli, nikoliv i těm, kteří byli předběžným opatřením dotčeni. Stále však žalobci měli možnost vymáhat vydání předmětných částek po žalobci v tamním řízení.

4. Soud uplatněný nárok posoudil dle § 1 odst. 1, § 5, § 13 zák. č. 82/1998 Sb. po provedeném dokazování a na soudem konstatovaném zjištěném skutkovém stavu.

5. Uzavřel, shodně se žalovanou, že dle § 13 zák. č. 82/1998 Sb. došlo k nesprávnému úřednímu postupu Městského soudu v Praze v řízení pod sp. zn. 53 Cm 95/2005, neboť došlo k vyznačení doložky právní moci na usnesení o vrácení jistot a jistoty tomu, kdo je složil, čili žalobci (v tamním řízení) byly vráceny i přesto, že usnesení nebyla v právní moci. V řízení bylo prokázáno, že žalobci uplatnili úspěšně svůj nárok na náhradu škody, a v tomto smyslu také Městský soud v Praze rozhodl a vydal usnesení, na která se žalobci odvolávali. [příjmení] také bylo, že finanční prostředky složené navrhovatelem v řízení 53 Cm 95/2005, které měly pokrývat případnou majetkovou škodu protistrany, byly složiteli vráceny bez právního důvodu, neboť usnesení o jejich vrácení nebylo řádně všem účastníkům doručena, tedy nebyly v právní moci. Soud tedy již dále těmito finančními prostředky nedisponoval. Porušil tak povinnost vyplývající mu z § 77a odst. 4 o. s. ř., nesplnil tak povinnost, kterou sám vyslovil v usneseních o vyplacení těchto jistot. Byl tím prokázán nesprávný úřední postup Městského soudu v Praze, který navzdory zákonu a svým vlastním pravomocným usnesením neuspokojil oprávněné nároky žalobců z jistot u něj složených (z důvodu, že se nesprávným úředním postupem o jistoty složené u něj připravil). Z tohoto důvodu žalobě jako důvodné vyhověl. Úrok z prodlení žalobcům přiznal od [datum], s ohledem na výzvu žalobců k zaplacení žalované částky dle § 513, dle § [číslo], § 1670 zák. č. 89/2012 Sb.

6. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl dle § 142 odst. 1 o. s. ř. podle plného procesního úspěchu žalobců ve věci.

7. Proti rozsudku podala žalovaná blanketní odvolání. V jeho následném doplnění soudu vytýkala, že nepřihlédl k jí tvrzeným skutečnostem. Setrvala na svém stanovisku, že nedošlo k naplnění zákonných podmínek pro založení odpovědnosti dle zák. č. 82/1998 Sb. Žalovaná se stále nachází v postavení tzv.„ posledního dlužníka“. Odkázala na konstantní judikaturu NS ČR, podle které lze nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím či nesprávným úředním postupem vůči státu úspěšně uplatnit pouze tehdy, jestliže poškozený nemůže dosáhnout uspokojení své pohledávky vůči tomu, kdo by k němu byl jinak povinen (NS ČR sp. zn. 30 Cdo 1840/2017, sp. zn. 25 Cdo 1404/2004, sp. zn. 28 Cdo 4230/2010, sp. zn. 28 Cdo 2153/2011). Primárním dlužníkem v předmětné věci tedy není stát reprezentovaný Městským soudem v Praze, ale navrhovatel předběžných opatření. Žalobci v řízení netvrdili ani nedoložili, že by se snažili domoci uspokojení svého nároku vůči navrhovateli, což bylo jejich povinností (NS ČR 28 Cdo 1512/2011). Pouze obecně uvedli, že žalobce v původním řízení zanikl. Toto blíže nespecifikovali ani nedoložili. Není tak zřejmé, zda např. původní žalobce nemá právního nástupce, zda žalobci uplatnili svoji pohledávku v rámci likvidace společnosti a eventuálně, s jakým výsledkem. Rovněž poukázala na možnost podání návrhu na opětovný zápis navrhovatele předběžných opatření do kyperského obchodního rejstříku ze strany žalobců jako věřitelů dle příslušných ustanovení kyperského zákona o společnostech. S tímto se soud v napadeném rozhodnutí nevypořádal. Žalovaná dále odkázala na rozhodnutí Městského soudu v Praze č. j. 22 Co 156/2022-69, který se právě k této otázce vyjádřil. Ten uzavřel, že žalobci jako věřitelé mohli a stále mohou dosáhnout obnovení zápisu navrhovatele předběžného opatření do kyperského obchodního rejstříku, a pokud tak neučinili, nelze to klást k tíži žalované. Z tohoto rozsudku žalovaná citovala.

8. Poukázala dále i na skutečnost, že se jednalo ve věci o osobní a majetkové propojení žalobců s kyperskou společností, která byla navrhovatelem předběžných opatření a kde žalobce a) byl/je činný v orgánech této společnosti a žalobce b) akcionářem této společnosti. Dle žalované tedy žalobcům muselo být v inkriminované době již známo, že jistoty složené v řízení vedeném u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 53 Cm 95/2005 byly na základě usnesení o vrácení jistoty vráceny navrhovateli předběžných opatření. Přes tuto skutečnost neučinili žádný krok k vymožení své pohledávky, proto v jejich postupu spočívajícím v přímém uplatnění náhrady škody po žalované, lze mít s ohledem na konkrétní okolnosti dané věci za to, že je zde dán rozpor s dobrými mravy.

9. Dále uvedla, že bylo zjištěno, že Městský soud v Praze vyplatil žalobci a) částku [částka] a žalobci b) částku [částka]. Dle sdělení právního zástupce žalobců na jednání soudu dne [datum] bylo žalobcům uhrazeno celkem [částka]. Soud se v napadeném rozsudku s touto situací nevypořádal, konkrétně zda žalobní nárok v určité části není uplatňován duplicitně. Nesouhlas žalovaná namítla i v části přiznaných úroků z prodlení s ohledem na to, že tyto byly přiznány již od [datum], odkázala na stanovisko NS ČR sp. zn. Cpjn 206/2010, podle kterého má poškozený právo na úrok z prodlení ode dne následujícího po uplynutí lhůty šesti měsíců poté, kdy nárok na náhradu uplatnil postupem dle § 14 zák. č. 82/1998 Sb. Žalobci svůj nárok uplatnili u žalované dne [datum], což účastníci v řízení učinili nesporným. V prodlení tak žalovaná mohla být až od [datum]. Namítla, že v řízení nebylo nijak zohledněno, že v průběhu řízení vzal žalobce a) částečně žalobu zpět o [částka] a o [částka] o náhradu nemajetkové újmy z titulu nepřiměřené délky řízení. V tomto rozsahu bylo řízení zastaveno částečně usnesením č. j. 14 C 61/2021-75. Navrhla změnu napadeného rozsudku tak, aby žaloba byla v plném rozsahu zamítnuta.

10. Žalobci ve vyjádření k odvolání vyvraceli argumentaci tam uvedenou. Zdůraznili, že v řízení před soudem prvního stupně byla prokázána existence pravomocných soudních rozhodnutí Městského soudu v Praze v řízení vedeném pod sp. zn. 53 Cm 95/2005, která byla v rozhodnutí citována, a také jaké konkrétní částky soud k uspokojení žalobců vyplatí. V řízení bylo rovněž prokázáno, že Městský soud v Praze, poté co předmětná usnesení nabyla právní moci, neplnil, a přiznané částky nevyplatil. Skutečnosti, že soud vydal rozhodnutí, podle kterých zaplatí v nich uvedenému účastníkovi uvedenou peněžní částku, ale po nabytí právní moci usnesení neplnil, ač plnit měl, a že žalobcům v příčinné souvislosti s tím vznikla škoda, je postačující pro věcnou správnost odvoláním napadeného rozsudku. Žalobcům vznikla nevyplacením peněžních částek uvedených v pravomocných usnesení škoda ve výši [částka] žalobci a) z titulu usnesení č. j. 53 Cm 95/2005-2622 a v případě žalobce b) ve výši odpovídající součtu nevyplacených peněžních částek uvedených konkretizovanými usneseními. Připomněli, že soud je svým usnesením vázán, jakmile ho vyhlásí, resp. jakmile je doručeno; a předmětná usnesení jsou v právní moci a jsou vykonatelná. Předmětem řízení mezi účastníky není přezkum správnosti těchto rozhodnutí, proto polemika žalované je od počátků nadbytečná. Předmětem řízení je vyřešit to, co se stalo po nabytí právní moci vydaných usnesení. I když, označili za nadbytečnou další argumentaci žalované, přesto na ni reagovali, s odkazem na § § 75b odst. 1, 77a odst. 1 o. s. ř. V řízení sp. zn. 53 Cm 95/2005 se navrhovatel domáhal nařízení celkem cca 30 předběžných opatření a s každým návrhem složil jistotu ve výši podle tehdy účinných předpisů. Řízení později bylo pravomocně zastaveno, v důsledku čehož nařízená předběžná opatření zanikla. Žalobci se domáhali náhrady škody u soudu ve lhůtě podle § 77a odst. 2 o. s. ř. a v těchto řízení proti navrhovateli uspěli. Dle téhož ustanovení odst. 4 se pravomocně přiznaná náhrada škody nebo jiné újmy, se uspokojí z navrhovatelem složené jistoty. Městský soud v Praze postupoval správně, když vydal usnesení, podle kterých v nich označené osobě po právní moci usnesení vyplatí tam uvedenou částku. Toto své usnesení však Městský soud porušil nevyplacením navrhovatelem složených jistot. Z dokazování v řízení není pochyb, že navrhovatel jistoty složil. Rozhodnutí vyšších soudů, na která žalovaná odkazuje, nejsou v dané věci přiléhavá, neboť žalobci se domáhají náhrady škody v příčinné souvislosti s postupem Městského soudu v Praze. Žalovaná je tedy jediným dlužníkem; nikoliv tedy oním tzv.„ posledním dlužníkem“. Nejsou proto správné úvahy žalované o tom, že žalobci se mají domáhat obnovení zápisu navrhovatele do kyperského obchodního rejstříku apod. I kdyby navrhovatel předběžných opatření„ obživl“, jeho povinnost nahradit žalobcům škodu nebo jinou újmu by byla jen v případě škody nebo jiné újmy, která by nebyla zajištěna složenou jistotou. Všechny v usnesení uvedené částky k vyplacení odpovídají navrhovatelem složeným jistotám. V řízení, na které se žalovaná odvolává, vedeném Městským soudem v Praze a rozsudku z [datum rozhodnutí], č. j. 22 Co 156/2022-69, jde o jiný skutkový stav, než se jedná v daném řízení. K namítaném„ personálním propojení“ žalobci připomněli, že navrhovatel vedl proti žalobci 2) soudní řízení o vydání akcií. Vztah tedy mezi nimi byl i s ohledem na jejich tehdejší procesní postavení antagonistický. Po dobu trvání soudního řízení žalobce 1) v procesním postavení žalovaného logicky neměl žádné informace o navrhovateli v procesním postavení žalobce nebo o jeho procesních postupech. Rovněž připomněli, že není pravdivé tvrzení, že by se proti navrhovateli nedomáhali náhrady škody. Odkázali na soudním řízení o náhradu škody, v nichž uspěli. K namítanému nesprávnému rozhodnutí o úrocích z prodlení, poukázali na to, že argumentace žalované se vztahuje pouze k nárokům vyplývajícím k nároku přiměřeného zadostiučinění z titulu délky řízení, nikoliv k věcné náhradě škody. Závěr soudu, že žalobcům náleží úrok z prodlení od [datum] je tedy odůvodněný a správný.

11. K námitce vztahující se k rozhodnutí o náhradě nákladů řízení uvedli, že zpět byla žaloba vzata o nárok vyplývající z nepřiměřené délky řízení, jednalo se tedy věcně o jiný předmět řízení, když nároky byly i jinak konkrétně vyčíslené ([částka], resp. [částka]). Je sice pravda, že se k tomuto se soud prvního stupně v napadeném rozhodnutí nevyjádřil, když řízení částečně zastavil, ale o náhradě nákladů řízení tam nerozhodl. I tak ovšem žalobci byli ve věci z větší části úspěšní, tedy dle § 142 o. s. ř. je podstatné, že náklady žalované jsou nepatrné a ani případné rozhodnutí o částečném úspěchu ve věci by se na něm neprojevilo.

12. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek, včetně řízení předcházejícího jeho vyhlášení (§ 205, § 205a, § 212 o. s. ř.), a odvolání neshledal důvodné.

13. Soud prvního stupně vycházel z dostatečně zjištěného skutkového stavu, který ostatně ani mezi účastníky nebyl sporný, tedy předmětem sporu bylo pouze právní posouzení nároku žalobců.

14. V rámci odvolacího řízení žalobci potvrdili, že skutečně jim prostřednictvím soudu byla vyplacena částka [částka] žalobci a) a částka [částka] žalobci b). Soudem byly vyplaceny peníze i jiným oprávněným účastníkům, kteří však v daném řízení nefigurují. Uplatněný nárok v souzené věci tyto platby zohlednil. Věc byla projednávána osobně s vedením Městského soudu v Praze, které se omluvilo za nesprávný postup úřední, když ovšem jediná možnost nápravy je žalobou na stát dle zák. č. 82/1998 Sb.

15. V řízení bylo prokázáno, což žalovaná nezpochybňovala, že v souvislosti s podanými návrhy na vydání předběžného opatření, navrhovatel složil v souladu se zákonem jistoty. Jednalo se o finanční částky, které dle § 75b o. s. ř. slouží pro ochranu protistrany v případě, že v důsledku vydaného předběžného opatření dojde ke škodě. Takovýmto plněním stát finančně vůbec zatěžován není. Rovněž bylo v řízení nesporné, že složené částky, které by postačovaly na úhradu uplatněného nároku v souzené věci, byly složiteli vráceny v rozporu se zákonem, neboť usnesení, které Městský soud v Praze v této věci vydal, bylo doručeno pouze složiteli, nikoliv protistraně sporu, jejíchž zájmů se rovněž rozhodnutí týkalo. Nenabylo tak právní moci. Následně pak Městský soud v Praze přiznal žalobcům v souzené věci nárok na náhradu škody proti složiteli – druhé straně sporu, což v řízení bylo pravomocnými rozhodnutími soudu prokázáno. Tato rozhodnutí však byla vydána až v roce [rok], ovšem složitel, jak vyplývá z obsahu spisu, již v roce 2016 právně zanikl. Žalovaná se v řízení brání tím, že sice je dána odpovědnost státu dle § 13 zák. č. 82/1998 Sb., za výše popsaný nesprávný úřední postup (ostatně finanční prostředky, které zůstaly v dispozici soudu, byly také vyplaceny z titulu náhrady škody), popírá však další podmínky, které jsou nezbytné pro odpovědnost státu. O jaké konkrétní podmínky se jedná, neuvedla ani před soudem prvního stupně ani v řízení odvolacím. Taková argumentace je nepřijatelná. Jestliže je dána odpovědnost žalované dle zák. č. 82/1998 Sb., ze zákona jsou s ní spojené povinnosti. V souzené věci byl prokázán nesprávný úřední postup Městského soudu v Praze, byla prokázána škoda na straně žalobců (vydaná usnesení Městského soudu v Praze) a stejně i příčinná souvislost mezi vznikem škody a nesprávným úředním postupem (protizákonné vrácení složených finančních prostředků složiteli).

16. Neobstojí ani obrana žalované s tím, že se na její straně jedná o postavení tzv.„ posledního dlužníka“. Žalovaná v souzené věci je jediným dlužníkem z důvodů výše uvedených. Byl to orgán státu, který disponoval finančními prostředky, které na základě pravomocných rozhodnutí soudu měly být poškozeným vyplaceny. Při dodržení zákonného postupu by státu vůbec žádná škoda nevznikla. Žalovaná, která flagrantně porušila povinnosti, se pak až absurdně brání tím, že to měli být žalobci, kteří se měli domáhat„ obživnutí“ své protistrany v řízení vedeném před Městským soudem v Praze pod sp. zn. 53 Cm 95/2005 na základě kyperského práva. Není důvodný ani její odkaz na rozhodnutí v jiné věci jiného senátu Městského soudu v Praze sp. zn. 22 Co 156/2002. Toto rozhodnutí bylo postaveno na zcela jiném skutkovém stavu; navíc rozhodnutí téhož soudu na téže úrovni nezakládá závaznost judikatorní. Rovněž tak případné osobní propojení žalobců se společností registrovanou na Kypru není pro posouzení nároku žalobců v souzené věci významná. Probíhající spor mezi nimi, ve kterém byla soudem vydána řada předběžných opatření, je důkazem, že ve shodě nepostupovaly. Ostatně ani žalovaná netvrdila, že v případě obnovení právní existence [právnická osoba] associates (Cyprus) limited na Kypru, jejím znovu zapsáním do kyperského obchodního rejstříku, by bylo reálné, aby jejich nárok, který vznikl pouze a jedině nesprávným úředním postupem Městského soudu v Praze byl uspokojen. Žalovaná tedy nepopírá nesprávný úřední postup, jedná se o orgán státu vybavený profesním aparátem, oproti tomu na žalobce klade nároky vysoké odbornosti a nepochybně také velkých finančních nároků. Právě zájem poškozených nesprávným úředním postupem je chráněn zák. č. 82/1998 Sb.

17. Není důvodná ani odvolací námitka vztahující se k datu, od kterého soud přiznal právo na úroky z prodlení. V tomto je třeba žalobcům přisvědčit, že žalovaná zaměňuje nárok vyplývající z náhrady nemajetkové újmy za nárok vyplývající z věcné škody, jak je tomu v souzené věci. Uplatnění nároku u žalované předžalobní výzvou bylo v řízení postaven rovněž najisto.

18. Pochybení odvolací soud neshledal ani ve výroku o náhradě nákladů řízení. Je skutečností, že žalobci vzali zpět žalobu o částky [částka] a [částka], kterých se domáhali z titulu náhrady nemajetkové újmy za nepřiměřeně dlouhé řízení, a soud se k této problematice výslovně nevyjádřil. Argumentace žalobců je správná v tom smyslu, že jejich úspěch ve věci z titulu náhrady věcné škody je natolik výrazný, že náhrada nákladů řízení, příslušející žalované dle § 146 odst. 3 o. s. ř. je zcela marginální.

19. S odkazem na výše uvedené byl napadený rozsudek dle § 219 jako věcně správný potvrzen.

20. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto dle § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř, tato byla přiznána plně procesně úspěšným žalobcům za jim vzniklé náklady za právní zastoupení ve výši [částka] (odměna advokáta za dva úkony právní služby pro žalobce a/po [částka], pro žalobce b/ po [částka] – oboje kráceno o 20% pro zastupování dvou účastníků; dvě paušální náhrady hotových výdajů po [částka]; 21% DPH z odměny advokáta [částka], vše dle vyhl. č. 177/1996 Sb.).