o 134 106 Kč

1. Žalovaná podala včasné odvolání proti rozsudku, kterým jí soud I. stupně uložil zaplatit žalobkyni [částka] a náklady řízení. Navrhla rozsudek změnit tak, že žaloba se zamítá a žalované přiznat náhradu nákladů soudního řízení.

2. Namítala, že odůvodnění napadeného rozsudku neobsahovalo důvody pro nenaplnění předpokladů platného vydědění a v tomto ohledu je tak napadený rozsudek nepřezkoumatelný. Soud I. stupně nespecifikoval, které důvody vydědění nebyly naplněny, v jakém okamžiku došlo k jejich nenaplnění či přestaly být naplňovány a v čem mělo nenaplnění spočívat.

3. Zdůraznila, že podle závěrů, přijatých Ústavním soudem v nálezu z [datum], sp. zn. I. ÚS 295/10, je i u jednostranných právních úkonů, jakým je vydědění, potřeba respektovat na prvním místě projev vůle a poskytnout mu principiální ochranu. Na posuzování platnosti jednostranných právních úkonů je potřeba vztáhnout zásadu, podle které jsou-li možné dva opačné výklady, je potřeba upřednostnit ten, který neplatnost úkonu nezakládá. Nevedou-li důkazy k jednoznačným závěrům o neplatnosti úkonu, jímž došlo k vydědění, je potřeba poskytnout ochranu zůstavitelově vůli.

4. Z výše uvedeného však soud I. stupně při hodnocení provedených důkazů a při rozhodování nevyšel. Z účastnických výslechů a z výslechů svědkyně [jméno] a manžela žalobkyně bylo podle žalované možné zjistit dvě různé verze příběhu o vztazích mezi žalobkyní a zůstavitelem. Soud I. stupně se bez bližšího zdůvodnění přiklonil k verzi žalobkyně, i když podle žalované jsou obě verze co do jejich důkazní síly rovnocenné. V případě takto nejasného skutkového stavu, kdy o neplatnosti vydědění zjištěné skutečnosti jednoznačně nesvědčily, měl soud I. stupně žalobu zamítnout. Zůstavitel měl od roku 2004 šestnáct let na to, aby si vše rozmyslel a vydědění odvolal. Pokud tak neučinil, měl soud I. stupně respektovat jeho vůli a preferovat platnost vydědění žalobkyně. Má ovšem za to, že tvrzení žalobkyně o obnovení vztahů se zůstavitelem nebylo prokázáno.

5. Žalobkyně navrhla rozsudek jako správný potvrdit. Soud správně zjistil, že důvod k vydědění tu v době smrti zůstavitele nebyl, což je v souladu s judikaturou. Absence kontaktů v době předcházející sepsání listiny o vydědění byla zapříčiněna zejména matkou žalobkyně. Následně žalobkyně sama zůstavitele vyhledala, ten ji vedl k oltáři a pokračovaly kontakty. Není vinou žalobkyně, že zůstavitel opomněl změnit či odvolat svou závěť o které odvolatelka ani nevěděla.

6. Odvolací soud přezkoumal rozsudek dle §§ 212, 212a o. s. ř. a shledal odvolání důvodným.

7. Při rozhodování o odvolání odvolací soud vyšel v zásadě ze skutkového stavu, jak jej zjistil soud I. stupně (§ 213 odst. 1 o. s. ř.). Pokud jde o vztahy žalobkyně se zůstavitelem, lze jej shrnout takto:

Do roku 2010 žalobkyně se zůstavitelem v kontaktu nebyla. Jedinou výjimkou byla návštěva v době, kdy byla žalobkyně poprvé těhotná. Sama žalobkyně ve svém závěrečném návrhu z [datum] výslovně uznala, že v období po rozvodu jejích rodičů byl její kontakt se zůstavitelem prakticky nulový. Tvrzení, že žalobkyně vždy o zůstavitele projevovala zájem, udržovali společný běžný vztah, jaký má otec s dcerou, navštěvovali se a udržovali pravidelný kontakt tak bylo vyvráceno.

8. Zájem o zůstavitele žalobkyně neprojevovala 16 let svého dospělého života, tedy po větší část života zůstavitele zbývající po dni zletilosti žalobkyně. Do pořízení prohlášení o vydědění žalobkyně to bylo více než 10 let. Obě strany sporu jako jedinou výjimku uvedly návštěvu žalobkyně v době, kdy byla poprvé těhotná. Není tedy sporu o tom, že dříve uvedený nezájem žalobkyně o zůstavitele měl již ve chvíli pořízení prohlášení o jejím vydědění trvalý charakter.

9. Z obsahu spisu se nepodává, že by zůstavitel o kontakt s žalobkyní nestál nebo že by nezájem žalobkyně v rozhodné době (1994–2004) vlastním jednáním vyvolal.

10. Počínaje rokem 2010 se kontakt mezi žalobkyní a zůstavitelem obnovil. Argumentace žalované o nedostatečné intenzitě tohoto vztahu není významná z důvodů, uvedených dále.

11. Pro právní posouzení věci je významné dále zjištění, že zůstavitel nepřistoupil po roce 2010 ke zrušení prohlášení o vydědění žalobkyně.

12. Závěr soudu I. stupně o neplatnosti vydědění žalobkyně, není správný.

13. Soud I. stupně správně uvedl, že při dědění se použije právo platné v den smrti zůstavitele [§ 3069 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“)]. Zemřel-li zůstavitel po dni nabytí účinnosti tohoto zákona a odporuje-li jeho prohlášení o vydědění právním předpisům účinným v době, kdy bylo učiněno, považuje se za platné, vyhovuje-li tomuto zákonu (§ 3072 o. z.).

14. Zákonný důvod vydědění podle § 1646 odst. 1 písm. b) o. z. je naplněn, pokud nepominutelný dědic ví, že je potomkem zůstavitele, neprojevuje o zůstavitele opravdový zájem, toto neprojevování opravdového zájmu je trvalého charakteru a zůstavitel zájem neodmítá ani tento nezájem sám nevyvolal ([spisová značka]), resp. o zájem ze strany nepominutelného dědice stojí a jeho absenci pociťuje jako příkoří ([spisová značka]).

15. Závěr nejvyššího soudu aplikovaný soudem I. stupně, že v poměrech o. z. je k platnému vydědění nutné prokázat existenci zákonného důvodu vydědění až ke dni smrti zůstavitele (srov. např. [spisová značka]), nelze interpretovat tak, že zákonný důvod vydědění musí existovat po celou dobu zůstavitelova života až do jeho smrti, nýbrž tak, že k platnému vydědění postačí, je-li zákonný důvod vydědění dán (a prokázán) alespoň (nejpozději) ke dni smrti zůstavitele.

16. Byl totiž přijat v situaci, kdy v okamžiku pořízení prohlášení o vydědění zákonný důvod vydědění ještě dán nebyl, ale nastal později. Soud se proto musí zabývat existencí zákonných důvodů vydědění nepominutelného dědice nejen za dobu před pořízením prohlášení o vydědění, ale i poté (srov. např. také [spisová značka]). Fakticky tento výklad směřuje k podpoře záměru zůstavitele vydědit.

17. Zde jsme ovšem v situaci opačné, kdy zákonný důvod vydědění, který plně obstojí i za úpravy v o. z., byl v okamžiku sepsání listiny o vydědění (2004) dán.

18. Pokud důvod vydědění existoval v době pořízení prohlášení o vydědění, ale v době úmrtí již neexistuje, popřípadě zůstavitel nepominutelnému dědici jeho čin dokonce později odpustil, nemá toto vliv na platnost vydědění, neboť vydědění lze zrušit pouze zákonem vymezeným způsobem (§ 1647. In: MELZER, Filip, TÉGL, Petr a kol. Občanský zákoník § 1475-1720. 1. vydání. [adresa]: [právnická osoba]. Beck, 2024, s. 966, marg. č. [hodnota].). Tím se úprava o.z. liší od dřívější úpravy v zákonu č. 40/64 Sb. (obč. zák.).

19. Účinky platného vydědění nelze prolomit pouhou pozdější (tzn. po dni pořízení prohlášení o vydědění) změnou v chování vyděděného nepominutelného dědice. Tam, kde zůstavitel nepřistoupil ke zrušení prohlášení o vydědění v předepsané formě (§ 1649 odst. 1 o. z.), je ve sporu o povinný díl třeba vycházet z do té doby projevené vůle zůstavitele (srov. obdobně např. I. ÚS 295/10), bez ohledu na pozdější chování vyděděného nepominutelného dědice.

20. Podstatná část rozhodných skutečností, které strany sporu uvedly, a důkazů, které strany sporu označily, se vztahovaly k období po roce 2010. Ze správně zjištěného skutkového stavu bylo možné seznat, že se kontakt mezi žalobkyní a zůstavitelem v tomto období obnovil. Sama tato skutečnost však nemohla vést k odstranění účinků dříve platně pořízeného prohlášení o vydědění žalobkyně, neboť pro takový závěr chybí opora v hmotném právu. Nepřistoupil-li zůstavitel po roce 2010 sám ke zrušení prohlášení o vydědění žalobkyně předepsaným způsobem, nebyl závěr soudu I. stupně o důvodnosti žaloby, resp. neplatnosti vydědění žalobkyně, správný.

21. Se zřetelem k výše uvedenému odvolací soud napadený rozsudek změnil tak, jak je uvedeno ve výroku I. tohoto rozsudku [§ 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř.].

22. V řízení byla žalovaná plně úspěšná, tudíž má vůči žalobkyni právo na náhradu nákladů v něm vzniklých (§ 142 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 224 odst. 1 a 2 o. s. ř.). V prvním stupni žalované přísluší náhrada mimosmluvní odměny po [částka] [§ 7 bod 5. vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu (dále jen „a. t.“)] a hotových výdajů v paušální výši [částka] za 1 úkon právní služby (§ 14 odst. 4 a. t.) za 7 účelných úkonů právní služby (převzetí a příprava právního zastoupení dne [datum], vyjádření k žalobě z [datum], účast na jednáních dne [datum], [datum], [datum] a [datum], závěrečný návrh z [datum]. Účelným nebylo shledáno doplnění tvrzení a důkazů, jelikož tak mohla žalovaná učinit při jednáni. Nahlížení do spisu pak je součástí převzetí zastoupení.

23. V odvolacím řízení jde o odměnu za 2 úkony právní služby ve stejné výši (sepsání odvolaní a účast u jednání), 2 paušální náhrady hotových výdajů po [částka] a soudní poplatek z odvolání [částka]. Jelikož při vyhlášení rozsudku došlo k zjevné chybě v počtech, paušální náhrady byly počítány v nesprávné výši, má toto písemné vyhotovení rozsudku povahu opravného usnesení dle § 164 o. s. ř.