o 18 363 Kč s příslušenstvím

1. Soud prvního stupně shora označeným rozsudkem zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal na žalované zaplacení částky 18 363 Kč s příslušenstvím (výrok I.) a současně uložil žalobci povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 13 975,50 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám právního zástupce žalované (výrok II.).

2. Takto rozhodl o žalobě na vydání bezdůvodného obohacení v žalované výši, jež mělo vzniknout z důvodu absolutní neplatnosti pojistné smlouvy uzavřené mezi účastníky dne 31.8.2004. Žalobce tvrdil, že smlouva neobsahovala ujednání o výši rizikového pojistného ani o poplatkové struktuře, což způsobuje její absolutní neplatnost.

3. Žalovaná navrhla zamítnutí žaloby, tvrdila, že smlouva byla uzavřena platně, kdy žalobce byl informován o všech podstatných skutečnostech týkajících se předmětu pojistné smlouvy a s tím souvisejících poplatků. Žalovaná také vznesla námitku promlčení v subjektivní promlčecí lhůtě a částečné promlčení nároku i v objektivní promlčecí době.

4. Soud prvního stupně po provedeném dokazování, které učinil z listinných důkazů (pojistná smlouva, pojistné podmínky, návrhy na změnu smlouvy, konverze smlouvy včetně modelace, korespondence účastníků) zjistil skutkový stav, který popsal v odstavci 3 až 28 odůvodnění rozsudku. Soud I. stupně skutkově uzavřel, že mezi účastníky řízení byla uzavřena pojistná smlouva dne 31.8.2004 s počátkem pojištění od 10. 10. 2004, jejímž předmětem bylo životního pojištění (tzv. životní pojištění [název]), s měsíčním pojistným ve výši 660 Kč. Pojistná částka pro případ smrti činila 30 000 Kč s trváním pojištění do 60 let věku a umístěním pojistného do fondů ve výši 100 % do fondu smíšeného. Nebylo prokázáno, že by součástí pojistné smlouvy byl sazebník poplatků. Pojistná smlouva fungovala na bázi, že žalovaná rozdělila finanční fond na části, jednotky stejné hodnoty tzv. podílové jednotky do kterých bylo formou pojistného investováno /čl. 4 písm. a) Speciálních pojistných podmínek upravující nákup a prodej podílových jednotek (dále také jen “SPP”)/. V čl. 10 písm. a), čl. 15 písm. c) a čl. 17 písm. b) SPP bylo stanoveno, že hodnota podílových jednotek bude v průběhu pojištění snižována o různé poplatky (zde uvedené) a to včetně správního poplatku souvisejícím s administrativními a správními náklady na řízení finančního fondu. Žalobce v průběhu pojistné doby navrhoval změnu frekvence hrazení pojistného a dne 12. 12. 2019 požádal o konverzi pojistné smlouvy (převod stávajícího životního pojištění [název] na životní pojištění [název]; pojistná částka měla činit 30 000 Kč měsíčně, výše pojistného za rizikové pojistné 6 Kč měsíčně a za investiční pojistné 654 Kč měsíčně). K datu 13. 2 2019 v souvislosti s konverzí pojistné smlouvy byla upravena výše pojistné částky na 10 000 Kč, investičního pojistného ve výši 400 Kč měsíčně a rizikového pojistného 0 Kč. Součástí konverze byla srovnávací modelace jak pro stávající pojistné, tak pro nové pojistné (přehled podílových jednotek, vývoj odkupného, pojistné krytí do budoucna, kolik bude zaplaceno na pojistném a kolik z toho bude účtováno na poplatcích, včetně znázornění grafu). Následně byly žalobci vystavovány pojistky (pro každý rok) z nichž vyplývaly sjednané pojistné produkty (rok 2019 až 2023). Žalobce požádal dne 15. 4. 2024 o ukončení pojistné smlouvy a žalovaná mu uhradila odkupné 103 337 Kč. Následně vyzval žalobce žalovanou k vydání bezdůvodného obohacení pro neplatnost pojistné smlouvy.

5. Zjištěný skutkový stav soud prvního stupně posoudil podle ustanovení § 39, § 788 odst. 1, § 451 a § 107 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále také jen obč. zák.), za použití § 3028 zák. č.89/2012 Sb., občanský zákoník (dále také jen “o.z.”). Soud prvního stupně také vycházel z judikatury Nejvyššího soudu (např. rozsudek velkého senátu sp. zn. 31 Cdo 1566/2017) a z nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 2127/21, přičemž dovodil, že pojistné smlouva je absolutně neplatná, když z ní nevyplývá, jaká část stanoveného pojistného (600 Kč) připadá na pojistnou ochranu ve vztahu k pojištění pro případ smrti a jaká část na investování. Rovněž soud prvního stupně shledal, že ve smlouvě chybí informace o poplatkové struktuře (tj. určení počátečních, správních i inkasních nákladů na smlouvu/měsíčně). Podle soudu prvního stupně pak nestačí, že sazebník poplatků, z něhož měla vyplývat výše rizikového pojistného a dalších poplatků měla být k nahlédnutí v sídle žalované; to neosvědčuje, že by byl žalobce skutečně se sazebníkem seznámen. Soud prvního stupně pak uzavřel že ujednání o rizikovém pojistném a strhávaných poplatcích má vliv na ujednání o pojistném a je neoddělitelné od ostatního obsahu smlouvy. Jedná se tak o podstatnou náležitost pojistné smlouvy a pokud toto ujednání chybí, je smlouva neplatná jako celek. Neplatnost pojistné smlouvy pak podle přesvědčení soudu prvního stupně nemůže zhojit ani její pozdější změna. Dále soud prvního stupně dovodil neplatnost pojistné smlouvy i z důvodu, že žalobce neobdržel od žalované informace o povaze rizik investičních fondů a došlo tak ke klamavému opomenutí. V této souvislosti soud prvního stupně odkázal na rozhodnutí Soudního dvora EU – rozsudek ze dne 2. 2. 2023 ve věci K. D. vs. Towarystwo Ubezpieczeň Z S.A., sp. zn. C – 208/21. Podle soudu prvního stupně pro absolutní neplatnost pojistné smlouvy vzniklo na straně žalované bezdůvodné obohacení. Vzhledem k vznesené námitce promlčení, dospěl soud prvního stupně k závěru o promlčení nároku na vydání bezdůvodného obohacení, neboť žalobce mohl nejpozději při konverzi smlouvy dne 12.2.2019 zjistit skutečnosti rozhodné pro posouzení neplatnosti pojistné smlouvy, neboť s ohledem na nastíněnou modelaci vývoje v této konverzi si mohl učinit závěr o tom, že s pojistnou smlouvou je něco v nepořádku. Od tohoto data počala žalobci plynout subjektivní dvouletá promlčecí doba a s ohledem na datum podání žaloby, je jeho nárok promlčen.

6. O nákladech řízení soud prvního stupně rozhodl podle § 142 odst. 1 o. s. ř. a přiznal procesně úspěšné žalované právo na náhradu nákladů řízení ve výši 13 975,50 Kč, zahrnující odměnu advokáta za pět úkonů právní služby á 1 860 Kč s přináležející náhradou hotových výdajů á 450 Kč a DPH 2 425,50 Kč (21 %); s povinností žalobce uhradit tuto částku k rukám právní zástupkyně žalované.

7. Proti rozsudku soudu prvního stupně podal žalobce včasné a přípustné odvolání, přičemž rozhodnutí vytýká nesprávné právní posouzení věci, zejména ohledně počátku běhu subjektivní promlčecí doby. Žalobce namítal, že soud prvního stupně nesprávně dovodil jeho vědomost o neplatnosti pojistné smlouvy již při konverzi pojistné smlouvy dne 12.2.2019, ačkoliv podle ustálené judikatury Ústavního soudu (např. nález sp. zn. III. ÚS 2127/21) je rozhodný okamžik, kdy se oprávněný skutečně dozví, že došlo k bezdůvodnému obohacení a kdo se na jeho úkor obohatil. Žalobce zdůraznil, že konverze ani modelace pojištění tuto vědomost neprokazují, neboť jde o nezávazné dokumenty a právní vadu neplatnosti smlouvy nemohl jako průměrný spotřebitel rozpoznat bez odborné pomoci. Tuto vědomost žalobce získal až po konzultaci se svým právním zástupcem. Soud prvního stupně podle žalobce vycházel z pouhé dedukce, nikoli z prokázané skutečnosti. Žalobce také zdůraznil, že je třeba rozlišovat mezi obohacením a bezdůvodným obohacením, tj. i kdyby při sjednávání změny pojistné smlouvy skutečně seznal, že se na jeho úkor žalovaná obohatila, neznamená to, že věděl, že se jedná o bezdůvodné obohacení na základě neplatných ujednání (nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2425/23). Pokud by žalobce věděl o neplatnosti pojistné smlouvy již v roce 2019 není zřejmé, proč by v ní nadále pokračoval až do roku 2024 a poskytoval tak žalované další platby z bezdůvodného obohacení.

8. Dále žalobce sdělil, že soud prvního stupně nesprávně odmítl zkoumat zneužívající povahu smluvních ujednání (§ 56 obč. zák.), ačkoliv tato povinnost vyplývá z unijního práva (Směrnice 93/13/EHS) a judikatury SDEU (např. C‑243/08, C‑472/10), jakož i z nálezů Ústavního soudu (Pl. ÚS 45/17). Žalobce tvrdí, že napadená ujednání o rizikovém pojistném a poplatcích jsou neurčitá, netransparentní a způsobují významnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran, čímž naplňují znaky zneužívajících klauzulí. Soud prvního stupně tímto postupem porušil zásady ochrany spotřebitele a rozhodl v rozporu s judikaturou vyšších soudů. Žalobce odkazuje i na aktuální rozhodovací praxi odvolacích soudů a SDEU (např. C‑630/23), která potvrzuje povinnost přezkumu i u ujednání, jež jsou neplatná z jiného důvodu. Z uvedených důvodů žalobce navrhl odvolacímu soudu, aby napadený rozsudek změnil tak, že žalované uloží povinnost zaplatit žalobci žalovanou částku s příslušenstvím a náhradu nákladů řízení, případně aby rozsudek zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

9. Žalovaná s odvolacími důvody nesouhlasila, a naopak se ztotožnila se závěry soudu prvního stupně. Zdůraznila, že soud prvního stupně správně dovodil počátek běhu subjektivní promlčecí doby nejpozději k datu konverze pojistné smlouvy dne 12.2.2019, neboť v uvedené době byl žalobce seznámen s detaily pojištění včetně výše rizikového pojistného a poplatků. Podle této si mohl žalobce učinit úsudek o ekonomickém výsledku pojistně investičního záměru a od tohoto okamžiku se proto odvíjela subjektivní promlčecí doba. Dále uvedla, že nárok žalobce je částečně promlčen i v objektivní promlčecí lhůtě, přičemž odkázala na rozhodovací praxi Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, která vylučuje aplikaci přísné judikatury SDEU na smlouvy o investičním životním pojištění. K námitce žalobce ohledně zneužívajících ujednání žalovaná uvedla, že jejich přezkum byl nadbytečný, neboť soud již shledal smlouvu neplatnou pro absenci ujednání o výši rizikového pojistného, a chybějící ujednání proto nelze podrobit testu přiměřenosti podle § 56 obč. zák., resp. směrnici Rady 93/13/EHS z 5. 4. 1993. Z uvedených důvodů žalovaná navrhla odvolacímu soudu, aby napadený rozsudek potvrdil.

10. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek soudu I. stupně včetně řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212, § 212a o. s. ř.), a dospěl k závěru, že odvolání žalobce není důvodné.

11. Soud prvního stupně úplně a správně zjistil skutkový stav, který je pro rozhodnutí o věci postačující, a věc posoudil správně i po stránce právní, citujíc odpovídající zákonná ustanovení a relevantní judikaturu vyšších soudů. Odvolací soud se ztotožňuje se závěrem soudu prvního stupně o absolutní neplatnosti předmětné pojistné smlouvy. V pojistné smlouvě nebylo jednak určeno, jaká část hrazeného pojistného připadá na pojistnou ochranu ve vztahu k pojištění pro případ smrti a jaká část na investování a jednak nebyla jasně a určitě (srozumitelně) stanovena výše poplatků, které měly být hrazeny snížením počtu akumulačních podílových jednotek na účtu pojistníka (žalobce). Výše, resp. způsob podílu na výnosu peněz žalobce investovaných do vybraného podílového fondu se sjednáním oprávnění pojistitele snižovat kapitálovou hodnotu o blíže neurčené (nespecifikované) poplatky, jakožto náklady, je zcela neurčitý, tj. nebyla jasně sjednána výše pojistného plnění. Soud prvního stupně proto správně dovodil, že ve smlouvě schází informace o poplatkové struktuře, a tedy tím o pojistném, jakožto podstatné náležitosti pojistné smlouvy. Obdobně tak správně posoudil, že nepostačující je odkaz žalované na možnost se seznámit se sazebníkem poplatků v sídle žalované, když toto nepredikuje, že by se žalobce skutečně při uzavření pojistné smlouvy se sazebníkem poplatků seznámil.

12. V obecné rovině lze konstatovat, že ujednání stran pojistné smlouvy nemusejí být obsažena pouze v samotném textu dokumentu označeném jako „pojistná smlouva,” ale mohou být obsažena i v jiných dokumentech, typicky pojistných podmínkách. Ani poplatky nemusí být sjednávány pouze pevnou částkou, nýbrž i vzorcem, do kterého lze dosadit předem známé veličiny a bez jakýchkoliv pochyb přesnou výši poplatku vypočíst. V případě investičního životního pojištění, které přinejmenším ve významné části není určeno na krytí proti pojistnému nebezpečí, ale plní v podstatě investiční či spořící funkci, je pro smluvní strany a jejich práva a povinnosti zcela zjevně podstatné, zda částka hrazená na tento účel představuje investici či úsporu v plné výši, nebo zda je z ní hrazena úplata pojistiteli za navázání a utvoření tohoto smluvního poměru (poplatky); a pokud taková úplata hrazena je, což je samozřejmě v tomto typu případů obvyklé, tak kolik činí.

13. Odvolací soud proto vzal za správný závěr soudu prvního stupně, že výši této úplaty (poplatku) seznat nelze a jejich výše tak byla v okamžiku uzavření smlouvy žalobci neznámá; obdobně tak výše rizikového pojistného, což činí smlouvu absolutně neplatnou.

14. Soud prvního stupně rovněž přiléhavě posoudil, že neplatnost smlouvy nemohla zhojit ani učiněná konverze smlouvy ze dne 12. 12. 2019, neboť neplatné jednání nelze konvalidovat. V popsaném případě pak šlo o změnu mezi účastníky řízení uzavřené smlouvy o životním pojištění, nikoli o faktické uzavření smlouvy nové, jak rovněž správně dovodil soud prvního stupně.

15. Pokud soud prvního stupně dovodil neplatnost pojistné smlouvy, dospěl i k patřičnému právnímu závěru o tom, že žalobci svědčí nárok na vydání bezdůvodného obohacení ve smyslu § 451 o násl. obč. zák., když vzhledem k datu uzavření pojistné smlouvy je třeba za použití § 3028 odst. 3 zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále také jen o. z.) postupovat podle zák. č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen obč. zák.). Soud prvního stupně se rovněž vhodně z důvodu hospodárnosti řízení prvotně zabýval vznesenou námitkou promlčení. I v tomto případě je podle § 3036 o. z. třeba postupovat podle § 107 obč. zák. U této právní úpravy se právo na vydání plnění z bezdůvodného obohacení promlčí ve dvouleté subjektivní lhůtě a v tříleté objektivní promlčecí lhůtě. Z hlediska posouzení počátku běhu dvouleté subjektivní promlčecí lhůty je pak v souladu s ustálenou judikaturou vyšších soudů rozhodný okamžik, kdy se oprávněný v konkrétním případě skutečně dozví o tom, že došlo na jeho úkor k získání bezdůvodného obohacení a kdo takovéto plnění získal. Platí tedy, že byla-li majetková hodnota nabyta v souladu se smlouvou, která je absolutně neplatná, odvíjí se běh subjektivní promlčecí doby od okamžiku, kdy se ochuzený dozvěděl o skutečnostech, jež uvedenou neplatnost zakládají (srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 9. 6. 2004, sp. zn. 26 Cdo 1161/2003, ze dne 30. 9. 2009, sp. zn. 25 Cdo 3306/2007, nebo jeho usnesení ze dne 27. 3. 2007, sp. zn. 33 Odo 306/2005, ze dne 17. 9. 2012, sp. zn. 28 Cdo 1957/2012). Tedy oprávněný musí mít všechny relevantní skutečnosti pro uplatnění jeho práva u soudu. Není přitom rozhodné, že měl již dříve možnost dozvědět se skutečnosti, na jejich základě si mohl učinit úsudek o vzniku bezdůvodného obohacení a jeho výši, ani, že se oprávněný o svém právu nedozvěděl vlastním zaviněním. Vědomost oprávněného, o tom, že se na jeho úkon někdo obohatil a o tom, v čí prospěch k tomuto obohacení došlo, musí být skutečná, prokázaná, nikoliv jen předpokládaná. Takovouto vědomostí není znalost právní kvalifikace, nýbrž vědomost o všech skutkových okolnostech, ze kterých lze dovodit odpovědnost za bezdůvodné obohacení (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 3 2016, sp. zn. 28 Cdo 5328/2015). Počátek běhu subjektivní promlčecí doby (u neplatných pojistných smluv) nemůže být bez dalšího určen pouze podle okamžiků uzavření smlouvy a plateb pojistného. Ty jsou samy o sobě objektivními okolnostmi, které o subjektivní vědomí o bezdůvodném obohacení nevypovídají (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 5. 2022, sp. zn. III. ÚS 2127/2021).

16. Odvolací soud proto sdílí úvahu soudu prvního stupně, že žalobce mohl subjektivní vědomost z níž dovozuje neplatnost pojistné smlouvy získat k datu 12. 2. 2019, kdy mezi smluvními stranami došlo ke konverzi pojistné smlouvy, tedy k dohodě o její změně s tím, že stávající investiční životní pojištění žalobce ([název]) bylo převedeno na investiční životní pojištění [název] Součástí této konverze byla modelace vývoje hodnoty podílových jednotek, výše odkupného, poplatků a celkové částky zaplacené na pojistné v čase. Na podkladě těchto informací žalobce prokazatelně musel získat subjektivní vědomost o skutkových okolnostech, tedy vědomost o nákladovosti a o ekonomické nevýhodnosti sjednaného pojištění, tedy, že s pojistnou smlouvou je něco v nepořádku (pro tento závěr je pak nerozhodné, že nastíněná modelace byla nezávazného charakteru). Žalobce nemusel mít konkrétní povědomí o neplatnosti pojistné smlouvy, resp. neplatných smluvních ujednáních, nýbrž postačilo, že smlouva se z laického pohledu jevila jako “zvláštní”, neboť, jak již bylo uvedeno výše, není podstatná právní kvalifikace, nýbrž skutkové okolnosti (srov. nález Ústavního soudu ze dne 10. 5. 2022, sp. zn. III. ÚS 2127/21). Od tohoto okamžiku tak žalobci počala běžet subjektivní promlčecí doba a obstojí proto závěr soudu prvního stupně, že tato žalobci marně uplynula ke dni 12. 2. 2021, neboť svůj nárok uplatnil žalobou došlou soudu prvního stupně až dne 29. 11. 2024. Žalobci pak nic nebránilo, aby svůj nárok uplatnil dříve, přičemž ani žalovaná mu v tom nevytvořila žádnou překážku; ostatně žalobce dané ani netvrdil (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 7. 2023, sp. zn.[Anonymizováno]33 Cdo 2020/2023). Objektivní a subjektivní promlčecí doby počínají, běží a končí nezávisle na sobě, přičemž platí, že skončí-li běh jedné z nich, právo se promlčí, a to i vzdor tomu, že oprávněnému ještě běží druhá promlčecí doba (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2017, sp. zn. 28 Cdo 1421/2015, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29.10.2024, č.j. 33 Cdo 3113/2023-233 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2010, sp. zn. 28 Cdo 3148/2009).

17. Odvolací soud pak nad rámec rozhodného dodává, že pokud soud prvního stupně dospěl k závěru o tom, že pojistná smlouva je absolutně neplatná pro absenci ujednání o konkrétní výši rizikového pojistného a poplatcích, bylo by již nadbytečné pro tento přijatý závěr se zabývat, zda ujednání jsou neplatná z důvodu, že jsou sto nastolit nerovnováhu v právech a povinnostech a tedy podrobit je testu přiměřenosti podle § 56 odst. 1 obč. zák., resp. Směrnice Rady, neboť pokud takovéto ujednání nebylo obsahem dané smlouvy, těžko jej lze podrobit přezkumu z hlediska jeho přiměřenosti (srov. Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2023, sp. zn. 33 Cdo 499/2023).

18. Ze všech popsaných důvodů dospěl odvolací soud k závěru, že soud prvního stupně rozhodl ve věci samé věcně správně a nepochybil ani při rozhodování o náhradě nákladů řízení. Odvolací soud proto podle § 219 o. s. ř. napadený rozsudek soudu prvního stupně v celém rozsahu potvrdil.

19. O nákladech odvolacího řízení rozhodl odvolací soud podle § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., kdy uložil neúspěšnému žalobci uložil povinnost nahradit žalované náklady odvolacího řízení. Náklady odvolacího řízení činí částku 5 590,20 Kč představující odměnu advokáta ve výši 3 720 Kč podle § 6 odst. 1, § 8 odst. 1, § 11 odst. 1 písm. k), g) vyhl. č. 177/1996 Sb. za 2 úkony právní služby po 1 860 Kč – vyjádření k odvolání a účast na odvolacím jednání dne 22. 11. 2025, s přináležející náhradou hotových výdajů 900 Kč (á 450 Kč) podle § 13 odst. 1, 4 advokátního tarifu ve znění účinném od [datum] daní z přidané hodnoty 970,20 Kč (21%), jíž je právní zástupkyně žalované plátcem.

20. O lhůtě k plnění rozhodl odvolací soud podle § 211 a § 160 odst. 1 část věty před středníkem o. s. ř.

21. O povinnosti žalované zaplatit náklady řízení k rukám právní zástupkyně žalované bylo rozhodnuto podle § 211 a § 149 odst. 1 o. s. ř.