o vyklizení bytu

1. Napadeným rozsudkem soud I. stupně rozhodl o povinnosti žalovaného 1) a žalovaného 2) vyklidit bytovou jednotku číslo [číslo] o velikosti 2+kk o výměře 50 m², nacházející se v 1. patře, 2. nadzemní podlaží domu č. p. [číslo] bytového domu, kterého je součástí pozemku parcelní číslo [číslo] a [číslo], katastrální území [adresa], obec [adresa], zapsaných na LV [číslo], vedených Katastrálním úřadem pro [veřejnoprávní korporace], katastrální pracoviště [adresa], na adrese [adresa] a tuto zcela vyklizenou bytovou jednotku předat žalobkyni do 6 měsíců od právní moci tohoto rozsudku (výrok I.) a žalobkyni ve vztahu k žalovanému 1) a žalovanému 2) náhradu nákladů řízení nepřiznal (výrok II).

2. Rozhodl tak o žalobě, kterou se žalobkyně vůči žalovaným domáhá vyklizení bytové jednotky č. [číslo] o velikosti 2+kk, výměře 50,4 m² nacházející se v 1.[Anonymizováno]patře (2. NP) domu č. p. [číslo] na pozemcích par. č. [číslo] a [číslo] v k. ú. [adresa], na adrese [adresa] (dále také jen byt č. 4). Žalobkyně toleruje užívání předmětného bytu žalovanými v důsledku rozhodnutí Obvodního soudu pro [adresa] ze dne 10. 3. 2020, č. j. [spisová značka] a navazujících rozhodnutí, kdy byl zamítnut návrh právní předchůdkyně žalobkyně, resp. žalobkyně na vyklizení bytu č. 4 tzv. „pro tentokrát“, když bylo soudy konstatováno, že právní předchůdkyně žalobkyně se vůči žalovaným zachovala v rozporu s dobrými mravy. Žalovaní však své postavení zneužívají a hradí neúměrně nízkou úhradu za užívání bytu. Za své bydlení hradí částky, jejichž výši si sami stanovili, konkrétně od listopadu 2014 částku 4 111 Kč včetně záloh na služby a od ledna 2023 částku 7 326 Kč včetně záloh na služby, přičemž nájemné obvyklé v daném místě a čase se pohybuje ve výši 14 500 Kč (žalovaní tak žalobkyni za dobu od konce roku 2014 do konce roku 2021 způsobili škodu ve výši 1 193 914 Kč). Žalobkyně se s nimi pokusila dohodnout, žalovaní však jakékoliv mimosoudní řešení věci odmítají.

3. Žalovaní s žalobou nesouhlasili, nadále se považují za řádné nájemce původního bytu č. 6 v 1. NP domu č. p. [číslo] v ulici [adresa] 4 (dále také jen byt č. 6), když právo užívat tento byt na ně přešel po smrti jejich matky. Žalovaní se v důsledku rekonstrukce bytu č. 6 přestěhovali do bytu č. 4, který měli po dobu této rekonstrukce podle pokynu právní předchůdkyně žalobkyně, resp. žalobkyně užívat. Následně jim však žalobkyně oznámila, že při rekonstrukci došlo k zániku bytu č. 6 a tento byl rozdělen na samostatné byty. Tímto postupem žalobkyně jednala v rozporu s dobrými mravy, jak ostatně uznaly i soudy. Žalovaní mají za to, že ke skončení nájemního vztahu nedošlo, a i nadále proto hradí nájemné a služby ve výši v jaké je hradily v bytě č. 6 podle posledního evidenčního listu (se zohledněním, že byt. č. 4 nemá radiátory). Žalovaní v domě žijí 60 let, nadále se chtějí vrátit do svého původního bytu č. 6. Po celou dobu hradí regulované nájemné a ke vzniku dluhu na něm proto nemohlo dojít.

4. Soud I. stupně ve věci rozhodl již druhým rozsudkem, když rozsudkem ze dne 18. 10. 2023, č. j. 7 C 300/2022–110 ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 21. 2. 2024, č. j. [spisová značka] žalobu na vyklizení zamítnul. Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 8. 1. 2025, č. j. [spisová značka] uvedené rozsudky zrušil a vrátil věc soudu I. stupně k dalšímu řízení. Ve svém odůvodnění sdělil, že předpokladem vyhovění opětovně podané žalobě o vyklizení je závěr, že se od minula (tj. od předešlého rozhodnutí, kterým byla žaloba na vyklizení zamítnuta pro „tentokrát“) podstatně změnily původní okolnosti nebo přistoupily nové okolnosti, rozhodné pro závěr, že opětovný požadavek na vyklizení již nadále nepředstavuje zjevné zneužití práva z důvodu porušení korektivu dobrých mravů. O podstatnou změnu musí jít nejen z hlediska jejího trvání v čase, ale též z hlediska kvantitativních a kvalitativních (tj. je nutné se zabývat otázkou, zda se změnily poměry účastníků a zda tato změna je podstatná a zda (nově) odůvodňuje vyhovění žalobě, včetně zohlednění pouhého plynutí času).

5. Soud I. stupně po provedeném dokazování dospěl k závěru, že žalobkyně je vlastníkem stavby č. p. 802, na adrese [adresa]. Žalovaní byli původně nájemci bytu č. 6 v prvním nadzemním podlaží, který na ně přešel po smrti jejich matky. Předchůdkyně žalobkyně podala soudu žalobu na přivolení soudu k výpovědi z nájmu bytu s tím, že byt, stejně jako celý dům, v němž se byt žalovaných nacházel vyžaduje opravy. Předchůdce žalobkyně nabídl žalovaným možnost náhradního bydlení v bytě č. 4 v prvním nadzemním podlaží stejného domu, který obývají dodnes. Při rekonstrukci původního bytu, v němž žalovaní dříve bydleli, zde byly vytvořeny 3 samostatné bytové jednotky, mající odlišnou dispozici i výměru, než měl byt původní. Právní předchůdkyně žalobkyně se soudně domáhala vyklizení žalovaných ze současně užívaného bytu a rozhodnutím soudu I. stupně ze dne 10. 3. 2020, č. j. [spisová značka] ve spojení s rozsudkem odvolacího soudu č. j. [spisová značka] ze 17. 9. 2020 bylo uloženo žalovaným byt vyklidit. Tento rozsudek byl zrušen v dovolacím řízení rozsudkem Nejvyššího soudu ČR č. j. [spisová značka] z 22. 2. 2022 s právním názorem, že vyklizovací žaloba měla být zamítnuta na základě porušení korektivu dobrých mravů. Žalobkyně svým nepoctivým jednáním zavinila, že žalovaným zanikl právní titul, neboť při rekonstrukci zničila předmět nájmu; jednalo se tak o zjevné zneužití práva odůvodňující zamítnutí žaloby. Následně Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem č. j. [spisová značka] z 2. 6. 2022 potvrdil rozsudek soudu I. stupně jímž byla žaloba na vyklizení žalovaných z bytu zamítnuta, přičemž respektoval právní názor Nejvyššího soudu ČR, jímž byl vázán. Před podáním žaloby žalobkyně předložila žalovaným návrh na uzavření nájemní smlouvy a způsob řešení historických dluhů a také navrhovala, že pomůže žalovaným vyřídit příspěvek na bydlení. Žalovaní deklarovali ochotu k jednání, navrhli výši nájemného a záloh, které by pro případ uzavření nájemní smlouvy k bytu č. 4 byli ochotni hradit. Ve vztahu k minulým dluhům, trvaly na nulové variantě (poté znovu zjišťovala, zda nedošlo ke změně postoje u žalovaných). Žalovaní pobírají důchod, jsou nositeli průkazu ZTP/P III. stupně. Majetek vyšší hodnoty nemají, jejich zdravotní i majetkový stav je bez výrazných změn, oproti době minulé. Za užívání bytu včetně služeb hradili v roce 2022 částku 4 111 Kč a od ledna 2023 do března 2025 částku 7 326 Kč. Obdobné byty o srovnatelné výměře v daném domě žalobkyně pronajímala v roce 2024 za částku 14 000 – 15 000 Kč měsíčně. Pro dvě osoby činila záloha na služby v roce 2024 částku 3 300 Kč – 3 400 Kč měsíčně.

6. Tato skutková zjištění soud I. stupně právně hodnotil podle § 2210 odst. 3 o. z., § 2226 o. z. a § 8 o. z. za použití přechodných ustanovení § 3074 odst. 1 o. z. Soud I. stupně veden závazným právním názorem Nejvyššího soudu vyšel z toho, že není na místě přezkoumávat, zda jsou splněny předpoklady pro vyklizení a přezkoumávat zjištění, zda nájem skončil, když v rámci rekonstrukce došlo k zániku předmětu nájmu bytu č. 6 a tím i zániku odvozeného titulu užívání bytu č. 4. Zaměřil se proto na posouzení, zda od posledního rozhodnutí ve věci o vyklizení došlo k takové změně poměrů, že opětovný požadavek na vyklizení vyjádřený touto žalobou již nepředstavuje zjevné zneužití práva a není již na místě aplikovat § 2 odst. 3 o. z.

7. Soud I. stupně zhodnotil majetkové a osobní poměry obou účastníků, kdy přihlédl k tomu, že majetkové poměry žalovaných se od minulého rozhodnutí ve věci, tj. 1. 7. 2022 výrazně nezměnily. Tito nadále pobírají starobní důchod, který je automaticky valorizován, jsou držitelé průkazu III. stupně ZTP/P a nemají výraznější movitý ani nemovitý majetek. Žalobkyně je pak osobou, která pronajímá byty v předmětném domě v rámci své podnikatelské činnosti za účelem zisku. Rovněž tak uzavřel, že intenzita zásahu v minulosti vůči žalovaným se oslabuje již samotným během času. Žalovaným nikdy nesvědčilo vlastnické právo k žádné z bytů. Naopak dochází k zvyšování intenzity zásahu do vlastnického práva žalobkyně, která nemůže svobodně určit, jak bude užívat svůj majetek a je odkázána na svévoli žalovaných ohledně placení za užívání bytu a služeb. Přihlédl také k tomu, že žalovaní i nadále od posledního rozhodnutí platí částky, které neodpovídají tržnímu ani obvyklému nájemnému a na tom nemůže ničeho změnit ani skutečnost, že v souvisejících řízeních, které se mezi účastníky řízení dále vedou (žaloba na vydání bezdůvodného obohacení) bude zjištěno, že žalovaným povinnost na doplatek nevznikla. Tento zjištěný stav podle soudu I. stupně zasahuje do vlastnických práv současné žalobkyně.

8. Soud I. stupně také vzal v úvahu jednání právní předchůdkyně žalobkyně, která nastalou situaci zavinila. Zvažoval tak lhůtu 10 let, kterou zákonodárce stanovil jako objektivní promlčecí lhůtu. Ta se i v daném případě jeví jako dostatečnou, aby zhojila nejškodlivějších následky jednání právní předchůdkyně žalobkyně. K okolnosti běhu času pak podle přesvědčení soudu I. stupně přistoupily i další okolnosti podporující závěr, že již není na místě odepřít vlastnickému právu žalobkyně právní ochranu, a to, že se žalobkyně pokusila s žalovanými o komplexní narovnání, avšak tito nevykazují téměř žádnou snahu řešení situace, neboť nadále nereflektují předchozí sdělení soudů, že užívají byt bez právního důvodu. Nechtějí akceptovat aktuální stav trhu s nájemním bydlením a skutečnost, že kdyby se právní předchůdkyně žalobkyně nedopustila onoho amorálního jednání, nejspíše by v bytě již nebydleli. Žalovaní z nastalé situace aktuálně neproporčně těží, když mají zajištěné bydlení a nehradí za ně odpovídající nájemné. Tedy po dobu delší než deset let, odmítají nalézt smírné řešení. Soud I. stupně proto dospěl k závěru, že intenzita zásahu do práv žalovaných v roce 2013 má vzhledem k běhu času klesající charakter, a naopak dochází k výraznějšímu zásahu do práv žalobkyně, proto již nejsou dány okolnosti, pro které by vyklizení žalovaných představovalo výkon práva v rozporu s dobrými mravy.

9. Soud I. stupně stanovil pariční lhůtu v délce šesti měsíců, když obecná patnáctidenní lhůta je nepřiměřeně krátká. Žalovaní tak po tuto dobu budou mít dostatek času na případné srovnání faktického stavu se stavem právním a uzavřít s žalobkyní nájemní smlouvu, popř. si zajistit jiné bydlení.

10. Výrok o nákladech řízení odůvodnil soud I. stupně podle § 150 o. s. ř., kdy přihlédl k majetkovým a sociálním poměrům žalovaných a také k tomu, že v době podání žaloby nebyly ještě podmínky pro její vyhovění splněny, tyto nastaly až s odstupem dvou a půl roku, tj. k datu vyhlášení rozhodnutí. Soud I. stupně zohlednil i to, že žalobkyně je podnikající subjekt se značným nemovitým majetkem a uvedeným rozhodnutím nebude zatížena nadmíru přiměřenou, a proto žalobkyni náhradu nákladů řízení nepřiznal.

11. Proti rozsudku do obou jeho výroků podali žalovaní včasné a přípustné odvolání. Poukázali na nesprávné právní posouzení věci soudem I. stupně, kdy nesouhlasí se závěrem, že by plynutím času došlo ke zhojení porušení dobrých mravů, jehož se dopustila právní předchůdkyně žalobkyně. Také od doby posledního rozhodnutí o žalobě na vyklizení nedošlo k žádné podstatné změně poměrů, která by mohla odůvodnit závěr, že vyklizení bytu je nyní opodstatněné či v souladu s dobrými mravy. Žalovaní znovu ve svém odvolání podrobně popsali anabázi jejich případu v souvislosti s předešlým užíváním bytu č. 6, následně bytu č. 4 a s chováním právní předchůdkyně žalobkyně, jež bylo v rozporu s dobrými mravy (jak potvrdila i soudní rozhodnutí). Soud I. stupně v podstatě ve svém rozhodnutí podle přesvědčení žalovaných nezjistil žádnou konkrétní změnu poměrů od doby posledního rozhodnutí, přičemž plynutí času nelze chápat jako změnu poměrů, když Nejvyšší soud ve svém zrušujícím rozhodnutí jasně uvedl, že tato musí být nejen časová, ale především kvalitativní a kvantitativní. Zda tedy nastaly nové skutkové okolnosti oproti poslednímu rozhodnutí ve věci žaloby na vyklizení, která byla zamítnuta pro tentokrát. Soudem I. stupně stanovená desetiletá lhůta, po jejímž uplynutí by mělo dojít k „promlčení“ dobrých mravů, nemůže nahradit jejich nájemní právo na dobu neurčitou, které měly k bytu č. 6 a které jim bylo nezákonně odebráno. Takto by bylo zjevné bezpráví legitimizováno jen proto, že uplynul čas, a to i přesto, že jeho negativní důsledky – zejména ztráta bydlení – trvají. Ze skutečnosti, že strany nebyly schopny uzavřít dohodu, která by byla přijatelná pro obě strany, nelze dovozovat neochotu žalovaných jednat. Také žalobkyní podané dvě žaloby na vydání bezdůvodného obohacení vůči žalovaným povede ke zhojení případné majetkové újmy, kterou žalobkyně tvrdí (ať již žalobkyně bude uspokojena zcela či částečně). Pokud by tyto žaloby byly zamítnuty, bude naopak deklarováno, že žádné bezdůvodné obohacení nevzniklo a žalobkyně újmu neutrpěla. V obou případech tedy existuje rámec k řešení vzniklého stavu, který tak činí požadavek na vyklizení zcela nepřiměřeným. Pokud soud I stupně dovozuje, že setrvání žalovaných v bytě za nižší než tržní nájemné, samo o sobě představuje nepřiměřený zásah do práv žalobkyně, ignoruje nejen původ této situace (způsobné právní předchůdkyní žalobkyně), ale také skutečnost, že žalobkyně využívá jiné právní cesty k nápravě (žaloby na vydání bezdůvodného obohacení). Žalovaní také poukázali na to, že jejich vyklizení by pro ně mělo fatální následky – faktickou ztrátu domova – zvláště s přihlédnutím k jejich věku a životní situaci. Žalovaným s ohledem na jejich vysoký věk a závažné zdravotní postižení (držitelé průkazu ZTP/P III. stupně), kdy mají omezenou schopnost zajistit si alternativní bydlení hrozí reálně bezdomovectví. Žalovaní nemají jiný zdroj příjmů než starobní důchod, nevlastní žádný majetek, nemají úspory a jejich život je závislý na dostupnosti základních sociálních a zdravotních služeb v místě jejich současného bydliště. Jakékoli vystěhování by pro ně znamenalo nejen ztrátu domova, ale také nemožnost reálně zvládnout existenční náklady spojené s hledáním nového bydlení (a stěhování). Také v jejich věku a s jejich zdravotním stavem by opuštění známého prostředí znamenalo nejen výrazný psychický zásah, ale také reálné zdravotní riziko. Navrhli, aby v odvolacím řízení byl napadený rozsudek zrušen a vrácen soudu I. stupně k dalšímu řízení.

12. Žalovaná podala proti výroku I. týkající se pariční lhůty a proti výroku II. o nákladech řízení včasné a přípustné odvolání. Pakliže soud I. stupně dospěl k závěru, že výkon práva žalobkyně požadující vyklizení žalovaných z bytu č. 4 není rozporný s dobými mravy, není důvodu žalovaným poskytnout lhůtu k vyklizení v délce 6 měsíců. Žalobkyně nadále nese trest v souvislosti s jednáním právní předchůdkyně žalobkyně, ačkoli stávající výkon práva žalobkyně již nenese prvky postupu v rozporu s dobrými mravy. Nastane tak obdobná situace, jako na základě rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 9. 2020, č. j. [spisová značka], kdy žalovaní neučinili ničeho, aby si našli jiné bydlení a ani nekontaktovali žalobkyni za účelem uzavření nájemní smlouvy. Vyčkali toliko uplynutí dané šesti měsíční pariční lhůty a poté podali návrh na zastavení a odklad exekuční řízení, které byla žalobkyně donucena podat. Ačkoli je pak žalovanými argumentováno jejich věkem, aktivně se účastní všech soudních jednání a pokud chtějí, jsou schopni si věci zařídit, jak potřebují. Toto tedy není důvod k prodloužení pariční lhůty nad lhůtu zákonnou. Žalobkyně nesouhlasila ani s nákladovým výrokem, kdy popsala majetkovou situaci žalovaných (která je jí známa v souvislosti s jednotlivými soudními spory, které s žalovanými vede a v nichž je opakovaně řešeno osvobození od soudních poplatků žalovaných, které bylo i v některých případech odejmuto, dále žalobkyně zmiňovala dědické řízení, exekuční řízení, v němž byly zjištěny finanční prostředky na účtech žalovaných apod.), ze které je zřejmé, že jejich poměry nikdy nebyly a žalobkyně předpokládá, že ani nadále nejsou mizivé a že tito se neocitají ve stavu opravdové hmotné nouze. Závěrem žalobkyně sdělila, že vzhledem k tomu, že podaná žaloba byla důvodná, má mít právo na náhradu nákladů řízení v plné výši.

13. Žalovaní se vyjádřili k odvolání žalobkyně a znovu zdůraznili, že došlo k násilnému vystěhování z jejich původní bytové jednotky, a že nenesou, byť i částečnou vinu za ztrátu nájemního práva. Znovu zopakovali argumenty a vysvětlení, která uváděli již ve svém odvolání. Naposledy se ztotožnili se se závěry soudu I. stupně stran stanovení delší pariční lhůty a rozhodnutí o nákladech řízení, když nesouhlasili s argumentací žalobkyně.

14. Odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu I. stupně v celém rozsahu, včetně řízení, které jeho vydání předcházelo podle § 212, § 212a odst. 1, 5 o. s. ř. a dospěl k závěru, že odvolání žalovaných ani žalobkyně není důvodné.

15. Odvolací soud vycházel ze skutkových zjištění soudu I. stupně, přičemž dospěl k závěru o nutnosti zopakovat dokazování podle § 213 odst. 2 o. s. ř. předpisem nájemného a služeb platným od 1. 1. 2012, ze kterého vzal za zjištěné, že započitatelná plocha bytu č. 6 byla 89,200 m². V roce 2010 činilo nájemné 107,870 Kč za m² pro byt č. 6. Od 1. 1. 2012 činilo pro tento byt nájemné 11 410 Kč měsíčně. Cílová hodnota měsíčního nájemného při zvýšení podle zák. č. 107/2006 Sb. činila od 1. 1. 2012 částku 127,550 Kč za m² (maximální navýšení o 18,244 %). Zálohy na služby od 1. 1. 2012 byly 865 Kč měsíčně, celkem proto čítala měsíční platba částku 12 275 Kč.

16. Soud I. stupně se správně podle závazného právního názoru Nejvyššího soudu vyjádřeném v jeho zrušujícím rozhodnutí ze dne 22. 2. 2022 zabýval otázkou, zda od poslední žaloby na vyklizení bytu došlo k podstatné změně poměrů, ať již na straně žalovaných či na straně žalobkyně. Tento dospěl ke správným skutkovým závěrům, které posoudil správně i po stránce právní, byť s určitými připomínkami, které k tomu odvolací soud níže zaujímá. Jak již bylo v tomto řízení, tak v prvotním řízení o vyklizení postaveno najisto, žalovaným svědčilo legitimní nájemní právo k bytu č. 6 ve stejném domě, z něhož byli násilně vyklizeni zcela svévolně pod záminkou rekonstrukce bytu. Tento byt nebyl pouze rekonstruován, nýbrž zcela dispozičně změněn na více bytových jednotek a předmět nájmu svědčící žalovaným zanikl. Žalovaným k bytu svědčilo právo nájmu na dobu neurčitou, toto právo zaniklo v souvislosti se zánikem bytové jednotky č. 6, čímž zanikl i právní titul k užívání bytu č. 4 coby bytu náhradního. Odvolací argumentací žalovaných se proto odvolací soud v tomto směru již nezabýval. Obdobně tak tvrzením žalovaných, že v bytě č. 4 nemají topení, neboť tito nainstalování topného tělesa žalobkyni neumožnili. Pokud si za stav bytu bez topení žalovaní mohou sami, těžko lze danou skutečností v rámci řízení argumentovat a stěží ji zohledňovat v jejich prospěch.

17. Lze souhlasit se závěrem soudu I. stupně, že na straně žalovaných od doby minulého rozhodnutí o žalobě na vyklizení nedošlo k výrazné změně poměrů (pobírají nadále invalidní důchod, jsou držitelé ZTP/P III. stupně a jejich zjištěný zdravotní stav se nezměnil). Také na straně žalobkyně je situace stejná, kdy tato je právnickou osobou, která v uvedeném domě pronajímá byty za účelem generování zisku. Odvolací soud rovněž sdílí úvahu soudu I. stupně, že již prostým plynutím času (za přistoupení dalších skutečností) dochází k obroušení (zmírnění) zmíněného jednání právní předchůdkyně žalobkyně, které bylo rozporné s dobrými mravy. Zůstává otázkou po jak dlouhou dobu lze žalovaným jejich ochranu přiznat, k čemuž směřuje právě zodpovězení, zda došlo k podstatné změně poměrů na straně účastníků či nikoli, tj. že se podstatně změnily původní okolnosti či přistoupily nové okolnosti, které mohou mít vliv na závěr, že opětovný požadavek žalobkyně na vyklizení, již nepředstavuje zjevné zneužití práva podle § 8 o. z. z důvodu porušení korektivu dobrých mravů podle § 2 odst. 3 o. z. Soud I. stupně správě vypozoroval, že další skutečností, tj. změna poměrů, která k prostému plynutí času přistoupila je, že žalovaní nereflektují žádné vstřícné kroky ze strany žalobkyně, resp. se ani nesnaží pro dobu budoucí o řešení stávajícího stavu (tj. o dohodu o nájemném a s tím související uzavření nájemní smlouvy; vyřešení nedoplatku na nájemném a službách, když žalobkyně nabízí částečné odpuštění historicky vzniklého dluhu). Naopak z jejich jednání je patrná snaha protiprávní jednání právní předchůdkyně žalobkyně nadále využívat, a to i přes vyjevený názor soudů, že byt užívají bez právního důvodu. Je třeba v tomto směru kvitovat snahu žalobkyně, která žalovaným nabízí možnost uzavření nájemní smlouvy (částečné odpuštění dluhu, možnost osazení bytu topením) a s tím spojené vyřízení příspěvku na bydlení na příslušném úřadě tak, aby důchod žalovaných, jak správně podotknul soud I. stupně, který je valorizován, spolu s příspěvkem na bydlení postačil k úhradě obvyklého nájmu za užívání předmětné bytové jednotky, a žalovaným by zbylo i na nutné výdaje na domácnost a další věci osobní potřeby. Tedy samotný zakonzervovaný postoj žalovaných v poměrech nájemného, jež hradili v roce 2012 se na tomto místě jeví jako kontraproduktivní, nepřispívající k vyřešení stávající situace, když na straně žalobkyně, je vidno, že by situaci ráda změnila. Tuto skutečnost soud I. stupně správně vyhodnotil jako změnu poměrů od minulého rozhodnutí, když žalobkyně se snažila od té doby nabízet žalovaným řešení, jež nemají snahu ani částečně reflektovat. V této souvislosti je odvolací soud přesvědčení, že nelze „zmrazit“ výši nájemného z roku 2012 (jak požadují žalovaní), k čemuž měla přispět právě uvedená a žalobkyní navržená řešení.

18. Odvolací soud dále souzní s úsudkem soudu I. stupně, že žalobkyni v souvislosti s uvedenou bytovou jednotkou může potenciálně ucházet zisk (tj. bez ohledu na skutečnost, jak dopadnou řízení o bezdůvodném obohacení – zda v nich žalobkyně bude úspěšná či nikoli), když pronájem bytů v daném domě je předmětem její podnikatelské činnosti. Soud I. stupně správně vyšel z toho, že nájemné za pronájem obdobných bytů v domě je podstatně vyšší (v roce 2024 se pohybovalo mezi 14 000 – 15 000 Kč), než které žalovaní od roku 2014, resp. od ledna 2023 ve výši 7 326 Kč měsíčně, včetně úhrad spojených s užíváním bytu hradí (6 461 Kč nájem a 865 Kč zálohy na služby). Odvolací soud v této souvislosti zejména zdůrazňuje (odhlédnuto od nízké úhrady samotného nájemného, kdy v této souvislosti žalovaní nadále pociťují křivdu v důsledku jednání právní předchůdkyně žalobkyně), že žalovaní si takto samovolně snížili, resp. stanovili i výši úhrad spojených s užíváním bytu. Tato platba však s prostým nájemným nemá žádnou souvislost a odvíjí se od jiných parametrů, resp. nemá s protiprávním jednáním právní předchůdkyně žalobkyně souvztažnost. Jde o úhrady za služby, které žalovaní v souvislosti s užíváním bytu odebírají a které poskytují další subjekty (např. osvětlení společných prostor, vodné a stočné, svoz odpadu, ohřev vody, údržby a opravy, úklid domu). Minimálně v této části úhrad, lze konstatovat, že žalobkyně žalované dotuje, když výše záloh na služby se v roce 2024 pohybovaly od 3 300 -3 400 Kč měsíčně a žalovaní hradí 814 Kč měsíčně. Oproti minulému řízení, se proto minimálně stran částek na úhradu služeb spojených s užíváním bytu žalovanými navyšuje majetková ztráta žalobkyně. Tedy i v případě úhrady nižších částek za nájem a úhrady spojené s užíváním bytu žalovanými, soud I. stupně správně uzavřel, že došlo ke změně poměrů, když danou skutečností se soudy v předcházejícím řízení o žalobě na vyklizení ani nezabývaly.

19. Odvolací soud však nesouhlasí s posouzením soudu I. stupně týkající se uplynutí doby deseti let od vzniku předmětné události, jež založila rozpor s dobrými mravy, což má být doba dostatečná k odstranění nejškodlivějších následků, když toto poměřil desetiletou promlčecí dobou, čímž v zásadě mělo dojít k „promlčení“ dobrých mravů. Jak naznačil Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí, je třeba přihlédnout k plynutí času, což je jedno z kritérií nikoli však jediné; rozhodně uplynutí desetileté doby bez přistoupení dalších okolností nelze vyhodnotit tak, že by došlo k promlčení protiprávního jednání právní předchůdkyně žalobkyně.

20. Odvolací soud se pak v souvislosti s plynutím času zaměřil ještě na další skutečnost. Je zjevné, že na podkladě posledního evidenčního listu, žalovaní na nájemném za užívání bytu č. 6 ještě před jeho zánikem v důsledku rekonstrukce hradili od 1. 1. 2012 částku 11 410 Kč měsíčně, resp. 127,550 Kč za m², tedy hypoteticky by žalovaní za užívání bytu č. 4 v roce 2012 při rozloze 50,400 m² hradili na nájemném částku 6 428,52 Kč. Podle předpisu nájemného pak od 1. 1. 2012 došlo k jednostrannému navýšení nájemného podle zák. č. 107/2006 Sb. s maximální přírůstkem o 18,244 %, jednalo se o tzv. deregulaci nájemného, jež skončila k 31. 12. 2012. Od 1. 1. 2013 se pak přešlo na tzv. „tržní nájemné“ podle § 696 odst. 1 obč. zák., resp. podle § 2249 odst. 4 o. z. Jde o nájemné, které je obvyklé v daném místě a čase za obdobný byt, které by bylo dosaženo mezi pronajímatelem a nájemcem na volném trhu, bez jakékoli regulace, za běžných podmínek v místě a čase obvyklých. Odvolací soud proto vyšel z toho, že podle posledně jmenovaného zákonného ustanovení nesmí součet všech zvýšení nájemného přesáhnout 20 % za poslední 3 roky. Při této úvaze to značí, že žalovaným mohlo[Anonymizováno]být podle uvedeného zákonného ustanovení žalobkyní zvýšeno nájemné o 20% za období od 1. 1. 2015 do 31. 12. 2017, což by činilo nájemné ve výši[Anonymizováno]13 692 Kč měsíčně (byt č. 6) a ve výši 7 714,20 Kč měsíčně (byt č. 4), od 1. 1. 2018 do 31. 12. 2020 ve výši 16 430 Kč měsíčně (byt č. 6) a ve výši 9 257 Kč měsíčně (byt č. 4), od 1. 1. 2021 do 31. 12. 2023 ve výši 19 716 Kč měsíčně (byt č. 6) a ve výši 11 108 Kč měsíčně (byt č. 4) a naposledy v období od 1. 1. 2024 do 31. 12. 2026 nájemné ve výši 23 659 Kč měsíčně (byt č. 6) a ve výši 13 329,70 měsíčně (byt č. 4). Z popsaného poznatku je evidentní, že pakliže by právní předchůdkyně žalobkyně nepostupovala protiprávně, museli by žalovaní minimálně od roku 2021, resp. od roku 2024 vynaložit na nájemném za užívání bytu č. 4 měsíčně částku, kterou žalobkyně aktuálně požaduje a kterou hradí nájemci obdobných bytů ve stejném domě. U bytu č. 6 by tato částka byla již nepoměrně vyšší a žalovaní s ohledem na jejich tvrzení stran majetkových poměrů by ji zřejmě ani hradit nemohli, tedy s největší pravděpodobnostní by v bytě č. 6 stejně již nebydleli (ač na tom stále trvají). Odvolací soud je tudíž závěru, že i tato skutečnost ve spojení s plynutím času je podstatnou změnou poměrů a přispěla k tomu, že žalovaným již nelze v souvislosti s dotčeným protiprávním jednáním právní předchůdkyně žalované poskytnout ochranu stran požadovaného vyklizení.

21. Pro úplnost odvolací soud dodává, že jestliže žalovaní argumentovali svým zdravotním stavem, konkrétně tím, že v domě bydlí již 60 let a také jeho výhodným umístěním při dosahu lékařské péče a dalších sociálních služeb, tak veškeré tyto namítané skutečnosti soud I. stupně správně reflektoval v poskytnutí delší lhůty pro vyklizení bytu. Soud I. stupně odpovídajícím způsobem poukázal na to, že tato doba je dostatečná k tomu, aby si žalovaní obstarali jiné bydlení, přičemž podle názoru odvolacího soudu i v jiných lokalitách ([místo] a okolí) bude zcela jistě dobrá dostupnost jak lékařské péče, tak dalších služeb, které mohou žalovaní využívat. Popřípadě, jak naznačil soud I. stupně, bude tato doba dostatečná pro to, aby žalovaní uzavřeli s žalobkyní nájemní smlouvu. Za posledně popsané situace by pak otázka dobré dostupnosti lékařské péče a dalších služeb byla již bezpředmětná.

22. K odvolací námitce žalobkyně, co do určené délky pariční doby, odvolací soud uvádí, že je potřeba zohlednit, jak vhodně učinil soud I. stupně, jednak věk žalovaných a jednak jejich zdravotní stav a sociální potřeby, aby měli dostatek času na zajištění nového bydlení a faktickou realizaci přestěhování. Jinými slovy to znamená, že i když soud I. stupně žalobě vyhověl, tedy dospěl k závěru, že již požadavek žalobkyně na vyklizení bytu není rozporný s dobrými mravy, měla by být žalovaným ulehčena jejich situace poskytnutím delší pariční doby pro splnění jejich povinnosti, a to v souladu s § 160 odst. 1 věty za středníkem o. s. ř.

23. Správně soud I. stupně také posoudil otázku náhrady nákladů řízení, když aplikoval § 150 o. s. ř., neboť i když byla žalobkyně v řízení plně úspěšná, jsou zde takové okolnosti, pro které obstojí závěr, že jí náklady řízení nebudou přiznány. Je nutné přihlédnout, jak učinil soud I. stupně, k majetkovým, sociálním a osobním poměrům jak žalovaných, tak žalobkyně. Ohledně poměrů žalovaných odkazuje odvolací soud na skutečnosti uvedené v předešlém odstavci, žalobkyně je pak právnickou osobou, která svým podnikáním generuje zisk, tudíž se jí nepřiznání nákladů řízení výrazně po majetkové stránce nedotkne. U žalovaných by to pak mohlo představovat citelný zásah. Rovněž soud I. stupně správně zohlednil počátek tohoto řízení, jehož předmětem je vyklizení žalovaných a s tím související s dobrými mravy rozporuplné jednání právní předchůdkyně žalobkyně a posouzení situace, zda uvedený stav nadále trvá, když v posuzovaném řízení bylo až na základě provedeného dokazování zjištěno, že tomu tak již není. Tyto všechny úvahy soud I. stupně správně promítl do nákladového výroku, kterým žalobkyni náhradu nákladů řízení nepřiznal, byť byla v řízení zcela úspěšná.

24. Napadené rozhodnutí je proto věcně správné a odvolací soud jej potvrdil postupem podle § 219 o. s. ř. v celém rozsahu, včetně správného akcesorického výroku o nákladech řízení.

25. Jiná situace než před soudem I. stupně je, pokud se týká rozhodnutí o nákladech řízení, u soudu odvolacího. Na tomto místě je třeba zdůraznit, že žalovaní již úvahu soudu I. stupně o stávající situaci týkající se žaloby na vyklizení a její důvodnosti znali v souvislosti vydáním napadeného rozhodnutí. Tudíž, pokud proti němu podali odvolání, museli počítat i s možností jejich neúspěchu, která má svůj odraz v náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud proto přiznal zcela úspěšné žalobkyni podle § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. náklady odvolacího řízení, které se skládají z mimosmluvní odměny advokáta ve výši 4 600 Kč podle § 7 bod 5, § 8 a § 9 cit. vyhl. (2 úkony právní služby á 2 300 Kč – vyjádření k odvolání a účast na odvolacím jednání), z náhrady hotových výdajů ve výši 900 Kč podle § 13 odst. 1, 4 cit. vyhl. (2 úkony á 450 Kč – vyjádření k odvolání a účast na odvolacím jednání) a z náhrady DPH (21%) ve výši 1 155 Kč.

26. Pro úplnost odvolací soud dodává, že na soudu I. stupně nyní bude, aby rozhodl o přiznání odměny a nákladů ustanoveného zástupce žalovaným za odvolací řízení, když tito byli zastoupeni advokátem [tituly před jménem] [jméno FO] jako ustanoveným zástupcem, jehož hotové výdaje a odměnu za zastupování platí podle § 140 odst. 2 o.s.ř. stát (rozhodnutí o přiznání této odměny a náhrady hotových výdajů a jejich výplata ustanovenému zástupci náleží soudu I. stupně).