o zaplacení 435 587Kč s příslušenstvím, k odvolání žalované proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 3. dubna 2025, čj. 12 C 330/2024-57, ve spojení s opravným usnesením ze dne 5. 5. 2025, č. j. 12 C 330/2024–66 a ze dne 31. 7. 2025, č. j. 12 C 330/2024–80,

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni 435 587 Kč s úrokem z prodlení ve výši 12,75 % od 23.10.2024 do zaplacení (výrok I.) a povinnost zaplatit žalobkyni k rukám její právní zástupkyně náklady řízení 72 284,90 Kč (výrok II).

2. Žalobkyně se domáhala žalované částky jako náhrady za bezdůvodné obohacení, kterého se dostalo žalované na úkor žalobkyně v období od 23. 10. 2021 do 23. 10. 2024 s tím, že užívá bez právního důvodu pozemek parc. č. [hodnota] v k. ú. [adresa] (dále také jen „pozemek“), který je vlastnictví [právnická osoba] a práva a povinnosti jeho vlastníka vykonává žalobkyně, na němž je umístěna stavba žalovaného č. p. [hodnota] v k. ú. [adresa], zapsáno na LV č. [hodnota] pro k. ú. [adresa], obec [adresa] u [Orgán veřejné moci] (dále také jen „budova“ nebo také „garáž“). O této skutečnosti mezi účastníky nebylo sporu. Historicky pak již byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobkyni bezdůvodné obohacení za užívání pozemku bez právního důvodu na podkladě rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 18. 12. 2017, č. j. 34 C 35/2017–177 ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 19. 4. 2018, č. j. 70 Co 110/2018–209 a usnesením Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2018, č. j. 28 Cdo 3847/2018–251, kterým bylo dovolání žalované odmítnuto.

3. Žalovaná založila svou obranu na tvrzení, že předmětný pozemek užívala 15 let v domnění, že jí patří, když budovu zakoupila na základě kupní smlouvy ze dne [datum], nicméně ani poté, co bylo postaveno najisto, že jí pozemek nepatří, s žalobou nesouhlasí. Žalovaná poukázala na to, že pochozí střechu garáží (budovy) užívají občané [adresa] jako cestu, tedy jako veřejnou komunikaci, zejména za účelem přístupu k přilehlému multifunkčnímu hřišti, které bylo nedaleko v roce 2020 otevřeno. Žalovaná nabídla budovu žalobkyni k prodeji, rovněž tak navrhla společný prodej předmětného pozemku i budovy třetí osobě, avšak žalobkyně takovéto nabídky vždy odmítla. Žalovaná proto považuje jednání žalobkyně ze jednání v rozporu s dobrými mravy.

4. Soud prvního stupně žalobě na podkladě provedeného dokazování, vyhověl s tím, že mezi účastníky nebylo sporu o tom, že stavba náležející žalované je postavena na pozemku ve vlastnictví Hlavního města Prahy spravovaném žalobkyní a takto byl pozemek žalovanou užíván i v rozhodném období. Námitky žalované stran užívání pochozí střechy budovy veřejností byly vyřešeny již ve shora uvedeném řízení týkající se vydání bezdůvodného obohacení za předcházející období, a to tak, že pochozí střecha garáží není pozemní účelovou komunikací ve smyslu zákona o pozemních komunikacích, a i kdyby tomu tak bylo, nešlo by o samostatnou stavbu v právním slova smyslu, kdy vlastníkem účelové komunikace by byla i nadále žalovaná. Věc posoudil po právní stránce s odkazem na § 2991 odst. 1, 3 zák. č. 89/2012j Sb., občanský zákoník (dále také jen „o.z.“). Výši bezdůvodného obohacení stanovil podle znaleckého posudku předloženém žalobkyní, jehož správnost nebyla v řízení zpochybněna. Příslušenství z dlužné částky přiznal žalobkyni podle § 1968 o. z. a § 1970 o. z. ve spojení s § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., kterým se určuje výše úroku z prodlení

5. O nákladech řízení rozhodl podle § 142 odst. 1 o. s. ř. a procesně úspěšné žalobkyni přiznal náhradu nákladů řízení spočívající v zaplaceném soudního poplatku 21 779,50 Kč a nákladů právního zastoupení za 4 úkony právní služby á 10 060 Kč s přináležející náhradou hotových výdajů 2x 300 Kč a 2x 450 Kč a 21 % DPH, celkem 72 284,90 Kč.

6. Proti tomuto rozsudku podala žalovaná včasné a přípustné odvolání do obou výroků, jímž brojila proti meritornímu rozhodnutí i proti výroku o nákladech řízení. K věci samé poukázala na skutečnosti mezi účastníky nesporné, vyjádřila však přesvědčení, že z provedeného dokazování vyplývá, že na střeše objektu (garáží) žalované se nachází pozemní účelová komunikace. Namítala, že je v podstatě rukojmím žalobkyně, neboť žádný z případných investorů nebyl ochoten objekt zakoupit bez toho, aniž by současně byl zakoupen pozemek, který spravuje žalobkyně a tato se společnému prodeji brání. Žalovaná žalobkyni opětovně po vydání napadeného rozsudku kontaktovala, avšak bezúspěšně. Taktéž nedopadla zdárně ani jednání účastníků ohledně koupi pozemku žalovanou. Žalobkyně od roku 2018 až do roku 2021 po žalované žádné úhrady nepožadovala (tyto by stejně podléhaly promlčení) a nyní tento svůj nárok uplatňuje jako odvetu v návaznosti na to, že žalovaná odmítla podepsat kupní smlouvu k pozemku žalobkyně za podmínek stanovených výhradně žalobkyní. Žalovaná již v rámci řízení před soudem prvního stupně napadala znalecký posudek předložený žalobkyní, který byl vyhotoven na základě srovnávací metody, ovšem znalec použil nemovitosti, které nejsou ani obdobné s nemovitostmi žalované ani žalobkyně, neboť jejich využitelnost, a tudíž také jejich hodnotu nesnižuje veřejná cesta na střeše. Žalovaná tak trvá na tom, že cesta, která vede přes její střechu je veřejnou komunikací, neboť je zjevně využívána širokou veřejností (skutečnost, že k blízkému multifukčnímu hřišti [adresa] vede i jiná cesta je irelevantní, neboť to nemění nic na faktu, že veřejností je cesta přes střechu budovy využívána). Ve znaleckém posudku také není zmínka o tom, jak stanovenou cenu ovlivňuje právě skutečnost, že na střeše budovy je veřejně užívaná komunikace, proto cena za užívání pozemku ve správně žalobkyně nebyla znaleckým posudkem stanovena správně. Naposledy žalovaná zmínila, že soud prvního stupně nesprávně rozhodl o nákladech řízení, neboť žalobkyně disponuje dostatečným aparátem s právním vzděláním bez nutnosti využít služeb advokátní kanceláře. Náklady na zastoupení advokátem proto nebyly vynaloženy účelně. Žalovaná navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

7. Žalobkyně ve vyjádření k odvolání uvedla, že tvrzení žalované o veřejném charakteru střechy budovy nezpůsobuje snížení hodnoty předmětného pozemku či budovy. Metodiku ve znaleckém posudku shledal soud prvního stupně jako relevantní a správnou. Stanovisko žalobkyně, že střecha není veřejnou komunikací vychází z platných znaleckých a evidenčních podkladů a je podpořena i závěry dřívějších soudních rozhodnutí. Pokud jde o žalovanou tvrzený rozpor s dobrými mravy, žalobkyně uplatnila svůj nárok na vydání bezdůvodného obohacení, jak sama uznala za vhodné, bez ohledu na dřívější nevyužívání tohoto práva. Sdělení žalované o porušení dobrých mravů žalobkyně se tak nezakládá na žádném skutkovém zjištění a nemá oporu ani v relevantní judikatuře. Není pravdou, že žalobkyně nechtěla jednat s žalovanou, ať již stran uzavření nájemní či kupní smlouvy k pozemku, neboť opakovaně nabízela žalované dohody, na které tato nereagovala nebo je odmítla. Zastoupení právním zástupcem pak žalobkyně považuje za jednoznačně účelné, neboť jde o dlouhodobý spor (s ohledem i na předcházející řízení), ve kterém bylo třeba posoudit nejen bezdůvodné obohacení žalované, ale i skutečnost, zda střecha budovy je veřejnou pozemní komunikací či tvrzení o porušování dobrých mravů.

8. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek i řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212 o. s. ř., § 212a o.s.ř.) a dospěl k závěru, že odvolání žalované je částečně opodstatněné.

9. Soud I. stupně rozhodl o věci na základě skutkového stavu, který podrobně popsal v odstavci 4 až 17 svého rozsudku a na které odvolací soud pro stručnost svého odůvodnění odkazuje. Tento považuje odvolací soud za správně zjištěný a úplný (tedy pro rozhodnutí o věci postačující) a věc posoudil správně i po stránce právní, citujíc odpovídající zákonná ustanovení. Mezi účastníky řízení nebylo sporné, že stavba, která je vlastnictvím žalované, se nachází na pozemku náležejícím vlastnicky Hlavnímu městu Praze, který spravuje žalobkyně, a že žalovaná v rozhodném (žalovaném) období užívala pozemek žalobkyně bez právního titulu, aniž by žalobkyni za jeho užívání něčeho hradila. Soud prvního stupně proto správně posoudil, že žalovaná užívá pozemek žalobkyně bez právního důvodu, tudíž nárok na úhradu částky odpovídající bezdůvodnému obohacení je opodstatněný.

10. Skutečnost, že by snad pochozí střecha garáže (budovy) byla veřejnou komunikací, byla provedeným dokazováním vyloučena, když sice prvotně [Orgán veřejné moci] ve svém sdělení z [datum] vyjadřoval domněnku, že se jedná o komunikaci účelovou a veřejně přístupnou, avšak jen proto, že se nenachází v uzavřeném prostoru a přístup k ní není nijak omezen s odkazem na § 7 odst. 1 zák. č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, avšak následně týmž orgánem v pozdějším sdělení bylo konstatováno že pochozí střechu nad objekty garážových stání nelze považovat za veřejnou komunikaci ve smyslu zák. č. 13/1997 Sb. s tím, že tamní speciální stavební úřad tyto pochozí střechy jako veřejné komunikace nepovoloval ani nekolaudoval.

11. K problematice kvalifikace určitého prostoru jako účelové komunikace se opakovaně vyjádřila judikatura vyšších soudů (např. v rozhodnutí sp. zn. [spisová značka]). Podle uvedeného rozhodnutí nelze na existenci účelové komunikace primárně usuzovat na základě tvrzení, že pozemek je nebo není veřejností využíván jako veřejně přístupný, nýbrž je třeba zkoumat, zda je dána nezbytnost přístupu k nemovitosti přes takový pozemek. Pochozí střecha budovy, je sice využívána některými chodci, ať již osobami přicházejícími do domu č.p. [hodnota] z té strany, které je odvrácena od přilehlé [adresa] (či odcházejícími) nebo i osobami mířícími na multifunkční hřiště [adresa] (podle tvrzení žalobkyně), avšak nejedná se o jediný možný přístup ke hřišti, jak ostatně sama žalovaná uváděla. Jde tedy spíše o další možnou příležitost přístupu k hřišti. Předmětnou pochozí střechu tudíž nelze považovat za účelovou komunikaci ve smyslu ust. § 7 odst. 1 zák. č. 13/1997 Sb. Nad to, i kdyby pochozí střecha byla takovouto komunikací, nešlo by o samostatnou věc z důvodu, že není oddělitelná od podkladu, na kterém se nachází, neboť se jedná o střechu garáže, která byla vyprojektována jako pochozí a následně i takto vystavěna.

12. Ostatně otázka, zda se jedná o veřejnou komunikaci ve smyslu citovaného zákona byla vyřešena již ve shora uvedeném řízení týkající se nároku na vydání bezdůvodného obohacení za předešlé období. Odvolací soud pak nemá důvodu se od tohoto závěru odchylovat.

13. Odvolací námitka žalované, že žalobkyně v období od roku 2018 do 2021 žádnou náhradu za užívání pozemku nepožadovala, není relevantní, neboť je čistě na vůli vlastníka pozemku, za jaké období bude náhradu za jeho užívání nárokovat. Rozhodně v tom nelze spatřovat na schválnost či odvetu za to, že žalovaná s žalobkyní neuzavřela kupní smlouvu na pozemek podle požadavku žalobkyně. Za opodstatněnou nelze považovat ani výtku žalované, že by žalobkyní uplatněný nárok neměl požívat soudní ochrany, když je v rozporu s dobrými mravy z důvodu, že žalobkyně s žalovanou neuzavřela žádnou z nabídnutých dohod, ať již kupní smlouvy na pozemek či společný prodej pozemku i budovy třetí osobě, neboť uzavření smlouvy je výsledkem procesu jednání mezi stranami, a pokud žalobkyni nabízené dohody či řešení nekonvenovaly, nelze ji do takovéhoto jednání s ohledem na autonomii vůle a práva nakládání se svým majetkem nutit či jí to klást k tíži. Takovýto postoj žalobkyně, kterým vyjadřuje své právo s nemovitou věcí nakládat podle své vůle, rozpor s dobrými mravy nezakládá. V této souvislosti žalovanou navržené důkazy v odvolacím řízení, jež mají prokazovat kontaktování žalobkyně po vyhlášení rozsudku soudem prvního stupně za účelem vyřešení věci (společný prodej nemovitosti), odvolací soud neprovedl s ohledem na shora vyjádřený právní názor a není jich ani třeba pro zjištění skutkového stavu věci.

14. Poslední žalovanou uplatněná námitka, týkající se znaleckého posudku, který předložila žalobkyně a ze kterého soud prvního stupně při stanovení výše bezdůvodného obohacení vyšel, také neobstojí. Je nutné podotknout, že znalec vycházel ze srovnávací metody a k ní použil objekty, které jsou srovnatelné, a to i místem a časem, jak vyplývá z tohoto znaleckého posudku (jednalo se převážně o objekty garáží na území [adresa]). Dlužno podotknout, že s ohledem na specifičnost daného objektu, je nepravděpodobné, že by totožný objekt v daném místě vůbec existoval. Tato skutečnost však není relevantní, když, jak bylo uzavřeno, se o veřejnou komunikaci na střeše budovy nejedná, tudíž nebylo třeba ke srovnání vybírat objekty mající pochozí střechu. Stran argumentace žalované, že znalecký posudek nezohlednil, že střecha garáže je veřejnou komunikací, což může podle žalované ovlivňovat cenu pozemku, odvolací soud znovu dodává, že se o veřejnou komunikaci nejedná, a i kdyby tomu tak bylo, není odvolacímu soudu jasné, jakým způsobem by tato pochozí střecha mohla snižovat cenu pozemku za jeho užívání.

15. Soud prvního stupně proto správně při stanovení ceny za užívání předmětného pozemku v uvedeném období vycházel z ceny obvyklé v daném místě a čase u srovnatelných nemovitostí, a to podle znaleckého posudku předloženého žalobkyní. Předmětný znalecký posudek, byť s jeho závěry žalovaná nesouhlasila, vyhovuje všem požadavkům na něj kladeným, neboť má všechny zákonem požadované náležitosti, netrpí vnitřními rozpory či jinými nedostatky a závěry v nich znalcem přijaté jsou náležitě a přesvědčivě odůvodněny. Pouhý nesouhlas se závěry uvedeného znaleckého posudku, ještě nezpůsobuje to, že by předmětný znalecký posudek uvedeným požadavkům nedostál, neboť od žalované se jedná pouze o polemiku s jeho závěry.

16. Odvolání žalované pak odvolací soud shledal důvodné ve výroku o nákladech řízení. Souhlasí tak s žalovanou, že žalobkyní vynaložené náklady na advokáta nelze považovat za účelné. Odvolací soud vyšel z předpokladu, že pokud v konkrétní projednávané věci není prokázaný opak, nelze shledat náklady vynaložené žalobkyní na zastoupení advokátem jako náklady vynaloženými účelně (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 13. 8. 2012, sp. zn. II. ÚS 2396/09, nález Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2010, sp. zn. III. ÚS 2984/09 a rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 13. 3. 2014, sp. zn. I. ÚS 2310/13, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. dubna 2016, sp. zn. 28 Cdo 4774/2015). Odvolací soud si je vědom toho, že Ústavní soud zároveň ve svých rozhodnutích týkajících se otázky zastupování advokátem orgánů státní správy, statutárních měst a obcí, upozornil, že při aplikaci uvedeného stanoviska je třeba vždy přihlédnout ke konkrétním okolnostem případu, neboť si lze představit, že předmětem sporu může být i právní problematika, která přímo nesouvisí s oblastí spravovanou účastníkem řízení, případně se jedná o právní problematiku velmi specializovanou, obtížnou, dosud neřešenou či s mezinárodním prvkem, vyžadující znalosti cizího práva, jazykové znalosti apod. Jen v takových (zcela výjimečných) případech lze shledat postup orgánu státní správy, který zvolí pro své zastupování advokáta, který se na danou problematiku specializuje, za adekvátní (nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 195/11).

17. S ohledem na konkrétní okolnosti případu, kdy v předmětném řízení šlo o nárok na vydání bezdůvodného obohacení (opakovaný), tedy věc nikterak skutkově či právně složitou, přičemž řešená otázka (nad rámec nároku na vydání bezdůvodné obohacení), zda se jedná o veřejnou komunikaci či nikoli a otázka dobrých mravů byla objasněna již v předešlém řízení týkající se bezdůvodného obohacení, neboť žalovaná v zásadě použila obdobnou argumentaci. Lze proto uzavřít, že se nejednalo o problematiku obtížnou, že by nebyl sto jí pojmout právní aparát žalované, tedy, že by vyžadovala specializované služby advokáta. Naopak podle odvolacího soudu jde v podstatě o běžnou právní agendu žalované (žaloby na vydání bezdůvodného obohacení).

18. Soud prvního stupně správně přiznal žalobkyni podle jejího plného procesního úspěchu ve smyslu § 142 odst. 1 o. s. ř. náhradu nákladů řízení, kdy odvolací soud ve smyslu shora uvedeného změnil nákladový výrok tak, že částka nákladů řízení, která náleží žalobkyni činí 22 979,50 Kč a sestává z paušální náhrady nezastoupeného účastníka ve výši 1 200 Kč podle § 1, 3 písm. a), b), c) vyhlášky č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle § 151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle § 89a exekučního řádu za 4 úkony á 300 Kč – převzetí a příprava věci, předžalobní upomínka, sepis a podání žaloby a účast na ústním jednání) a zaplaceného soudního poplatku 21 779,50 Kč.

19. Vzhledem k tomu, že při vyhlášení rozhodnutí odvolacího soudu došlo ve výroku II. k zřejmé nesprávnosti, když uvedená částka opomíjí žalobkyní zaplacený soudní poplatek za návrh na zahájení řízení ve výši 21 779,50 Kč (k tomu srov. R 37/1969, CH BECK, I díl, 7. vydání, str. 752), postupoval odvolací soud podle § 164 o. s. ř. a tuto zjevnou nesprávnost opravil přímo v dotčeném výroku svého rozsudku, aniž by již vydával samostatné opravné usnesení.

20. Odvolací soud proto rozsudek soudu I. stupně ve výroku ad I. o věci samé jako věcně správný podle § 219 o. s. ř. potvrdil a v nákladovém výroku ad II. jej podle § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř změnil jen tak, že výše nákladů činí 1 200 Kč; jinak jej potvrdil.

21. Protože žalobkyně byla v odvolacím řízení zcela úspěšná, je žalovaná povinna podle ust. § 224 odst. 1 ve spojení s ust. § 142 odst.1 o.s.ř. jí nahradit účelně vynaložené náklady tohoto řízení, které jsou tvořeny částkou 900 Kč jako paušální náhradou hotových výdajů podle § 1, 3 písm. a), b), c) vyhlášky č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle § 151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle § 89a exekučního řádu za 3 úkony – písemné vyjádření k odvolání žalované, příprava na jednání a účast na odvolacím jednání dne 8. 10. 2025.