pro 401 805,68 Kč s příslušenstvím

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala uložení povinnosti žalovanému zaplatit částku 401 805,68 Kč s příslušenstvím (výrok I.) a uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalovanému náhradu nákladů řízení 56 342,68 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku k rukám jeho právního zástupce (výrok II).

2. Takto rozhodl o žalobě, kterou žalobkyně požadovala, aby žalovaný jako ručitel uhradil závazek vzniklý z obchodního vztahu mezi žalobkyní a společností [právnická osoba]., IČO [IČO] (dále také i „dlužník“) podle rámcové smlouvy č. [č. účtu] ze dne [datum], kterou mezi sebou strany uzavřely ve spojení se smlouvami o podnikatelském nájmu věcí movitých ze dne [datum], ze dne [datum], ze dne [datum] a ze dne [datum], na podkladě kterých žalobkyně společnosti [právnická osoba] dodávala zboží a služby a pronajala jí movité věci. Uvedený závazek byl zajištěn ručitelským prohlášením žalovaného, a to v celkové výši 401 805,68 Kč. Žalobkyně v žalobě tvrdila, že předmětná částka představuje vyúčtování ceny dodaného zboží a nájemného za movité věci na základě uvedené rámcové smlouvy a následných objednávek, přičemž společnost [právnická osoba] pohledávku žalobkyni uhradila, avšak až po zahájení insolvenčního řízení dne [datum] na jeho majetek. Proto byla žalobkyně insolvenční správkyní vyzvána k vrácení této platby do majetkové podstaty dlužníka a učinila tak dne [datum]. Žalobkyně proto tvrdila, že závazek nadále trvá a žalovaný je povinen jej jako ručitel uhradit, když je zjevné, že dlužník tak neučiní, neboť na něj byl prohlášen konkurz dne [datum]. Pohledávka žalobkyně vůči dlužníkovi, kterou do insolvenčního řízení přihlásila byla v insolvenčním řízení zjištěna ve výši 420 709,07 Kč.

3. Žalovaný namítl, že dlužník všechny faktury řádně uhradil, a závazek tudíž zanikl jeho splněním. Uvedl, že předmětná úhrada dlužníka ve výši 401 805,68 Kč ve prospěch žalobkyně nebyla právním úkonem neúčinným ve smyslu § 111 zák. č. 182/2006 Sb., insolvenčního zákona (dále také jen „i. z“), neboť byla činěna v rámci běžných úkonů při provozu podniku (dlužníka) a byla nutná k realizaci jediného probíhajícího projektu. Rozporoval proto jak tvrzenou neúčinnost tohoto právního úkonu, tak povinnost žalobkyně peněžní prostředky vracet. Současně namítl, že výzva směřující vůči ručiteli byla učiněna předčasně.

4. Soud prvního stupně po provedeném dokazování, které učinil zejména z listinných důkazů (rámcové smlouvy, faktur, dodacích listů, smluv o podnikatelském nájmu movitých věcí, výzev insolvenční správkyně, potvrzení o vrácení plateb do majetkové podstaty, výpisů z obchodního rejstříku) a z výslechu svědků, v odůvodnění svého rozhodnutí podrobně zrekapituloval jednotlivá stanoviska účastníků v průběhu řízení a poté popsal skutkový stav, který z provedených důkazů zjistil. Tento uvedl pod body 29 až 32 odůvodnění rozsudku. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobkyně dodala společnosti [právnická osoba]. zboží a poskytla jí nájem movitých věcí v celkové hodnotě 401 805,68 Kč. Dodané zboží i pronajaté movité věci byly bez výjimky použity k realizaci zakázky „Instalace fotovoltaických výroben elektrické energie na vybraných objektech [právnická osoba]. 2023“, což byla jediná zakázka, kterou tato společnost v dané době realizovala. Společnost [právnická osoba]. tyto závazky uhradila v období od [datum] do [datum], tedy po zahájení insolvenčního řízení dne [datum], jež se jí týkalo. Žalobkyně následně na základě výzvy insolvenční správkyně dlužníka uvedené finanční prostředky vrátila do majetkové podstaty dlužníka dne [datum]. Žalobkyně přihlásila svou pohledávku do insolvenčního řízení, přičemž tato byla správkyní konkurzní podstaty zjištěna ve výši 420 709,07 Kč. Ostatně skutkové okolnosti nebyly mezi účastníky řízení sporné.

5. Zjištěný skutkový stav soud prvního stupně posoudil podle § 2079, § 2316, § 2018 o. z. a § 111 odst. 1, 2 zák. č. 182/2006 Sb., insolvenční zákon. Soud prvního stupně se podrobně zabýval otázkou, zda úhrady ve výši žalované částky provedené dlužníkem po zahájení insolvenčního řízení představují úkony neúčinné ve smyslu § 111 i. z. Dospěl k závěru, že v posuzované věci šlo o úkony nutné k provozování podniku v rámci obvyklého hospodaření podle § 111 odst. 2 i. z., neboť dodaný materiál a pronajaté movité věci byly nezbytné k provedení probíhající zakázky, která byla v té době jedinou zakázkou při podnikatelské činnosti dlužníka. Soud prvního stupně proto uzavřel, že úhrady nepředstavovaly právní jednání neúčinné. Soud prvního stupně také s odkazem na v rozhodnutí citovanou judikatury dovolacího soudu vysvětlil, která plnění lze považovat za úkony v rámci obvyklého hospodaření, a to zejména ta, bez nichž by podnik nemohl vykonávat svoji činnost, a jejichž provedení nevede k neodůvodněnému zmenšení majetkové podstaty, jestliže se jedná o běžný a nutný provozní výdaj. Neshledal proto důvod domnívat se, že úhrady dlužníka byly neúčinné, a uzavřel, že závazek dlužníka byl splněn řádně a včas. Za tohoto zjištění současně uzavřel, že nenastala podmínka ručení podle § 2018 o.z., neboť ručitel plní až tehdy, neplní-li dlužník, k čemuž v namítané věci nedošlo.

6. O náhradě nákladů řízení soud prvního stupně rozhodl podle § 142 odst. 1 o. s. ř., když přiznal žalovanému, který byl zcela úspěšný, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 56 342,68 Kč představující zaplacený soudní poplatek 20 091Kč, mimosmluvní odměnu advokáta podle § 6, § 7 ve spojení s § 11 odst. 1 vyhl. č. 177/1996 Sb., advokátní tarif za 4 úkony právní služby po 9 940 Kč – převzetí a příprava věci, vyjádření k žalobě a 2x účast na jednání dne [datum] a [datum], včetně přináležející náhrady hotových výdajů á 450 podle § 13 odst. 1, 4 cit. vyhl., cestovní náhrady za dvě realizované cesty k specifikovaným jednáním á 2 502,10 Kč na trase [Jméno advokáta C] a zpět, tj. 145 km, při průměrné spotřebě 8,9 l/100 km, opotřebení automobilu 5,80 Kč/km a ceně benzínu 35,80 Kč/l podle vyhlášky č. 475/2024 Sb., ve znění pozdějších předpisů, náhradu za promeškaný čas v souvislosti s ústními jednáními á 1 200 Kč podle § 14 cit. vyhl. za osm započatých půlhodin po 150 Kč, to vše zvýšené o daň z přidané hodnoty 9 778,48 Kč (21%).

7. Proti rozsudku soudu prvního stupně podala žalobkyně včasné a přípustné odvolání, přičemž soudu prvního stupně vytýkala nesprávné právní posouzení věci. Žalobkyně namítala, že soud prvního stupně nepřiléhavě posoudil účinky plateb učiněných dlužníkem ve vztahu k žalobkyni v období od [datum] do [datum] ve výši 401 805,68 Kč, a nepatřičně tak uzavřel, že tyto úhrady nepředstavují právní jednání neúčinné podle § 111 i. z. Žalobkyně zdůraznila, že veškeré závazky dlužníka vznikly uzavřením kupních a nájemních smluv před [datum], tj. před zahájením insolvenčního řízení, přičemž dlužník byl podle § 111 odst. 1 i. z. oprávněn plnit peněžité závazky vzniklé před zahájením insolvenčního řízení pouze v rozsahu a za podmínek stanovených insolvenčním zákonem (což uvedená platba nenaplňovala). Žalobkyně rozporovala závěr soudu prvního stupně, že se na provedené úhrady vztahovala výjimka podle § 111 odst. 2 i. z. týkající se úkonů nutných k provozu podniku v rámci obvyklého hospodaření, jelikož zaplacení závazků vzniklých před [datum] nelze považovat za úkony nezbytné k dalšímu provozu podniku dlužníka. Argumentovala, že opačný výklad je v rozporu s účelem insolvenčního řízení podle § 1 i. z., tedy dosažení co nejvyššího a zásadně poměrného uspokojení věřitelů. Žalobkyně dále upozornila, že neúčinnost plateb podle § 111 odst. 3 ve spojení s § 111 odst. 1 věta druhá i. z. nastává přímo ze zákona, přičemž se odkázala na judikaturu Nejvyššího soudu, konkrétně rozhodnutí ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka], z něhož vyplývá, že právní jednání odporující omezením vyplývajícím z účinků zahájení insolvenčního řízení jsou neúčinná bez potřeby konstitutivního rozhodnutí. S odkazem na tuto judikaturu žalobkyně zdůraznila, že byla povinna vrátit přijaté platby od dlužníka na výzvu insolvenční správkyně do majetkové podstaty dlužníka, což učinila dne [datum]. Její pohledávka za dlužníkem byla následně zjištěna při přezkumném jednání dne [datum] ve výši 420 709,07 Kč, tj. závazky dlužníka vůči ní splněny nebyly a nastupuje proto povinnost plnění žalovaného, jakožto ručitele. Žalobkyně také nesouhlasila se závěrem soudu prvního stupně, že její výzva žalovanému, jakožto ručiteli, ze dne [datum] byla předčasná. Uvedla, že na majetek dlužníka byl již dne [datum] prohlášen konkurs, a proto podle § 2021 odst. 1 věta druhá o. z. nebylo nutné, aby byl dlužník před zahájením řízení vyzván k plnění. Soud prvního stupně proto pochybil, pokud takovouto předčasnost dovodil. Žalobkyně shrnula, že závěr soudu prvního stupně o splnění dluhu dlužníkem je nesprávný, neboť provedené platby byly právními úkony neúčinnými, žalobkyně je musela vrátit do majetkové podstaty a žalovaný jako ručitel je povinen závazky dlužníka uhradit.

8. Žalovaný k odvolání uvedl, že žalobkyně pouze opakuje argumenty uplatněné již před soudem prvního stupně, aniž by předložila jakákoliv nová tvrzení či důkazy, které by zpochybnily či vyvrátily skutkové závěry, k nimž soud prvního stupně dospěl, zejména závěr o tom, že platby dlužníka učiněné v období od [datum] do [datum] představovaly úkony nutné k provozování podniku v rámci obvyklého hospodaření ve smyslu § 111 odst. 2 i. z. Žalovaný zdůrazil, že žalobkyně v odvolání výslovně uplatňuje pouze odvolací důvod značící nesprávné právní zhodnocení, avšak nikterak nenapadá skutkový stav zjištěný soudem prvního stupně. Za situace, kdy žalobkyně nenapadá skutkové závěry, které soud prvního stupně učinil, nelze podle žalovaného dospět k jinému právnímu hodnocení, než ke kterému dospěl soud prvního stupně, když správně aplikoval § 111 odst. 2 i. z.

9. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek i řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212 o. s. ř., § 212a o.s.ř.) a dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně není opodstatněné.

10. Soud prvního stupně rozhodl o věci na základě skutkového stavu, který podrobně popsal v odstavci 7 až 20 svého rozsudku, na který odvolací soud pro stručnost svého odůvodnění odkazuje. Tento považuje odvolací soud za správně zjištěný a úplný (tedy pro rozhodnutí o věci postačující), když ani účastníci řízení proti němu neměli námitek. Věc pak posoudil správně i po stránce právní, citujíc odpovídající zákonná ustanovení a relevantní judikaturu vyšších soudů. Právní zhodnocení soudu prvního stupně spočívá na skutkovém zjištění, že uvedená platba směřovala k úhradě dluhu ze závazku související se zakázkou, kterou dlužník v době před zahájením insolvenčního řízení, a i poté realizoval, přičemž se jednalo v té době o jeho jedinou zakázku. Tomuto závěru soudu prvního stupně podle odvolacího soudu nelze ničeho vytknout. Odvolací soud proto v zásadních bodech odkazuje na výstižné právní odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a doplňuje následující: právní úkon, jímž dlužník poruší pravidla formulovaná v § 111 odst. 1 i. z. (aniž by šlo o případ, kdy to dovoluje § 111 odst. 2 i. z.) bude zásadně právním úkonem, kterým dlužník zkracuje možnost věřitelů nebo zvýhodňuje některého věřitele na úkor jiných. Pro účely posouzení, zda jde o neúčinný právní úkon ve smyslu § 111 odst. 1 a 3 i. z. není významné, zda se takto věřiteli dostane na úkor ostatních věřitelů vyššího uspokojení, než by mu jinak náleželo v konkursu. Podstatné je, že šlo o právní úkon, který není podřaditelný některé z výjimek nastavených v § 111 odst. 2 i. z. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2018, sen. zn. 29 ICdo 108/2016).

11. Rozsah a podmínky, za kterých je dlužník oprávněn plnit peněžité závazky vzniklé před zahájením insolvenčního řízení, a které mají být stanoveny insolvenčním zákonem, určuje § 111 odst. 2 i. z. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne [datum], sen. zn. [spisová značka] vysvětlil, že § 111 odst. 1 věty druhé i. z. pak pro dobu od okamžiku, kdy nastaly účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení, omezuje dlužníka i potud, že peněžité závazky (dluhy) vzniklé před zahájením insolvenčního řízení je oprávněn plnit jen v rozsahu a za podmínek stanovených tímto zákonem (tedy jen tehdy, když to insolvenční zákon dovolí). Z § 111 odst. 2 i. z. pak plyne, že insolvenční zákon vymezil dva okruhy pohledávek: 1) pohledávky, jejichž úhrada je nutná ke splnění povinností stanovených zvláštními právními předpisy, k provozování závodu v rámci obvyklého hospodaření, odvracení hrozící škody, plnění zákonné vyživovací povinnosti a o úhradu nutnou ke splnění procesních sankcí a 2) pohledávky za majetkovou podstatou nebo pohledávky jim na roveň postavené. Z pohledávek, jejichž úhrada je nutná je dlužník oprávněn hradit jen ty, kde úhrada naplní hypotézu dané normy, tedy půjde o úhradu nutnou ke splnění povinností stanovených zvláštními právními předpisy, k zajištění provozování závodu v rámci obvyklého hospodaření, o úhradu nutnou k odvracení hrozící škody, k plnění zákonné vyživovací povinnosti a o úhradu nutnou ke splnění procesních sankcí. Podmínka nutnosti znamená existenci zřetelné příčinné souvislosti mezi provedenou úhradou a účelem úhradou sledovaným a insolvenčním zákonem předjímaným (bez provedené úhrady by nastal následek, jemuž má úhrada bránit). Insolvenční zákon tedy v tomto případě předpokládá selektivní hrazení jen některých ze stejných pohledávek stejného druhu.

12. Úkony, které dlužník učinil po zahájení insolvenčního řízení nepodléhají úpravě obsažené v § 240 až 242 i. z., ale právní úkony mají být poměřovány úpravou obsaženou v § 111 i.z. Při posouzení, v jakém režimu insolvenčního zákona má být zkoumána neúčinnost právního úkonu je určující, kdy projev vůle dlužníka skutečně vyvolal právní následek (tj. jde o okamžik, kdy právní úkony nabyl právní účinnosti). Soud prvního stupně tak správně posoudil, že v posuzovaném případě projev vůle dlužníka směřoval k zániku povinnosti splnit dluh (závazek) a lze mu tedy odporovat. Dlužník po zahájení insolvenčního řízení je oprávněn hradit i závazky (dluhy) vzniklé před zahájením insolvenčního řízení (nikoli jen po jeho zahájení), ovšem, jak již bylo výše vysvětleno, pouze v rozsahu a za podmínek stanovených insolvenčním zákonem.

13. Soud prvního stupně se proto zaměřil na to, zda jde o výjimku vyplývající z § 111 odst. 2 i. z. -plnění peněžitého závazku, které lze podřadit pod provozování závodu v rámci obvyklého hospodaření, neboť dlužník i po zahájení insolvenčního řízení je oprávněn nadále provozovat závod, zajišťovat jeho chod a za tím účelem plnit peněžité závazky vzniklé před zahájením insolvenčního řízení, neboť provoz závodu není možný bez vytvoření nezbytných podmínek, tedy bez možnosti úhrady materiálů, energií a služeb s provozem spojených. K vyslovení neúčinnosti právního jednání dlužníka spočívající v uhrazení fakturované částky za dodávku zboží a pronájem věcí movitých v žalované výši učiněné v období od [datum] do [datum], tj. po zahájení insolvenčního řízení tak bylo zásadní posoudit, zda uvedené právní jednání bylo uskutečněno v souladu s § 111 odst. 2 i. z., na což se soud prvního stupně patřičně zaměřil. Soud prvního stupně na základě zjištěného skutkového stavu pak správně posoudil, že uvedená platba, kterou dlužník učinil po zahájení insolvenčního řízení, avšak před tím, než byl insolvenčním soudem zjištěn úpadek dne [datum], spadá pod § 111 odst. 2 i. z.

14. Poskytnuté plnění, vyplývá z výše specifikované rámcové smlouvy ze dne [datum], která byla uzavřena mezi žalobkyní a dlužníkem a na základě které se žalobkyně zavázala dlužníkovi poskytnout (dodat) zboží a umožnit pronájem movitých věcí, aby tento mohl následně realizovat zakázku spjatou s podnikatelskou činností dlužníka. Tedy jinak řečeno, v posuzované věci bylo prokázáno, že žalovaná na základě uzavřené rámcové smlouvy mezi žalobkyní a společnostní [právnická osoba]. si zapůjčila movité věci a dále si od žalobkyně nechala dodat zboží související s její podnikatelskou činností – realizace zakázky na [právnická osoba]. Jinak řečeno, napadená platba dlužníka byla realizována vůči žalobkyni v období, kdy dlužník i po zahájení insolvenčního řízení pokračoval v provozování své činnosti se kterou platba souvisela. Odvolací soud proto souhlasí se soudem prvního stupně v závěru, že ze strany dlužníka se jednalo o právní jednání nutné k provozování závodu v rámci obvyklého hospodaření, neboť úhrada dodaného materiálů a úhrada za zapůjčení movitých věcí sloužila k tomu, aby dlužník mohl pokračovat ve své činnosti na jeho v té době jediné zakázce.

15. Ohledně provozování závodu v rámci obvyklého hospodaření platí, že i po zahájení insolvenčního řízení se musí jednat u dlužníka o pokračující provozování závodu, je-li dlužník, který je podnikatelem, tohoto schopen a zároveň bude tato činnost výhodná pro věřitele v tom smyslu, že povede k většímu uspokojení jejich pohledávek. Tento předpoklad byl podle odvolacího soudu naplněn, protože bylo zjištěno, že dlužník realizoval uvedenou zakázku v rámci své podnikatelské činnosti i poté, co bylo insolvenční řízení zahájeno, když zakázka byla ukončena v červnu 2024 a plnění, které dlužník získal za realizaci této zakázky bylo vyplaceno do majetkové podstaty dlužníka (čemuž odpovídá vyšší možnost uspokojení pro věřitele).

16. Odvolací soud proto dospěl ke stejnému právnímu závěru jako soud prvního stupně, že jednání dlužníka spočívající v zaplacení peněžitých závazků vzniklých před zahájením insolvenčního řízení nelze považovat za neúčinné, neboť se jedná o plnění, na které se vztahuje výjimka vyplývající z § 111 odst. 2 věty první i. z. V souvislosti s touto úvahou, byl správný i závěr soudu prvního stupně, že dlužník tím, že uhradil žalobkyni žalovanou částku, splnila svůj dluh řádně a včas. Žalobkyně naopak nebyla povinna danou částku vracet do majetkové podstaty dlužníka a měla případně vyčkat podání odpůrčí žaloby insolvenční správkyní. Pokud zanikla pohledávka jejím splněním, neaktivuje se ve smyslu § 2018 o. z. povinnost ručitele k její úhradě, tedy i tento závěr soudu prvního stupně obstojí jako správný.

17. Odvolací soud proto rozsudek soudu prvního stupně o věci samé jako věcně správný podle § 219 o. s. ř. potvrdil, a to včetně správného nákladového výroku.

18. Protože žalovaný byl v odvolacím řízení zcela úspěšný, je žalobkyně povinna podle ust. § 224 odst. 1 ve spojení s ust. § 142 odst.1 o.s.ř. mu nahradit účelně vynaložené náklady řízení, které sestávají z odměny advokáta ve výši 19 880 Kč za 2 úkony právní služby po 9 940 Kč (vyjádření k odvolání a účast na jednání před odvolacím soudem dne [datum]) podle § 6 odst. 1, § 7, § 8 odst. 1 a § 11 odst. 1 písm. g), k) vyhl. č. 177/1996 Sb. o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), paušální náhrady hotových výdajů ve výši 900 Kč za 2 úkony právní služby á 450 Kč podle § 13 odst. 1, 4 advokátního tarifu ve znění účinném od [datum], náhrady cestovních výdajů 1 303,30 Kč podle vyhl. č. 573/2025 Sb. v souvislosti s jednáním u odvolacího soudu dne [datum] na trase [adresa] a zpět, celkem 145 km, ceně paliva 34,70 Kč/l, průměrné spotřebě 8,9 l/100 km a ceně za opotřebení vozidla 5,90 Kč/km, náhrady za promeškaný čas ve výši 1 200 Kč podle § 14 odst. 1 písm. a), odst. 3 advokátního tarifu ve znění účinném od [datum] v souvislosti s cestou k tomuto jednání (8 započatých půlhodin á 150 Kč) a daně z přidané hodnoty ve výši 4 889,50 Kč (21 %) z uvedených částek. Jejich zaplacení odvolací soud uložil neúspěšné žalobkyni ve lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku podle § 211 a § 160 odst. 1 část věty před středníkem o. s. ř., k rukám právního zástupce žalované podle § 149 odst. 1 o. s. ř.