o zaplacení 146 262 Kč

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni 146 262 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I.) a povinnost zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení 72 262,03 Kč k rukám její právní zástupkyně do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II.).

2. Takto rozhodl o žalobě, kterou se žalobkyně domáhala na žalované náhrady škody z důvodu postupu [orgán], která poškodila dveře bytu č. [číslo] na adrese [adresa], který je ve vlastnictví žalobkyně, a to při domovní prohlídce konané dne 13. 4. 2023 na základě příkazu soudce Obvodního soudu pro [adresa], směřované vůči [jméno FO], alias [jméno FO] (dále také jen „nájemce“), coby osobě podezřelé z páchání trestné činnosti drogového charakteru. Žalobkyně na opravu uvedených dveří vynaložila částku 146 262 Kč.

3. Žalovaná s žalobou nesouhlasila s tím, že není dána odpovědnost státu za škodu, když žalobkyně nejednala v souladu se zásadou prevence a pronajala byt takovéto osobě. Žalobkyně by se pak svého nároku měla primárně domáhat proti škůdci, tj. uživateli bytu.

4. Soud prvního stupně na podkladě dokazování uzavřel, že žalobkyně pronajala osobě označené jako [jméno FO] byt č. [číslo] na adrese [adresa], jehož je vlastnicí. Na základě příkazu soudce Obvodního soudu pro [adresa] v rámci zahájeného trestního stíhání proti skupině osob pro zločin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a jedy, usnesením [orgán] ze dne 20. 3. 2023, se v předmětném bytě dne 13. 4. 2023 konala domovní prohlídka, při které došlo ze strany [orgán] k poškození domovních dveří od bytu. Za opravu poškozených dveří pak žalobkyně uhradila žalovanou částku.

5. Po právní stránce soud prvního stupně věc posoudil s odkazem na § 95 odst. 1 zák. č. 273/2008 Sb. o Policii České republiky (dále také jen „ZoPČR“) a § 2219 odst. 1 o.z. , § 2900 o.z., § 2918 o. z., § 2916 o. z, § 1872 odst. 1 o. z. a § 1876 odst. 1 věta prvá o. z. a shledal odpovědnost žalované za škodu, když současně nebyly zjištěny okolnosti, které by mohly být přičítány k tíži žalobkyně. Soud prvního stupně současně zdůraznil objektivní odpovědnost státu, tudíž neshledal důvodnou argumentaci žalované, aby primárně žalobkyně svůj nárok uplatňovala u osoby, která nutnost domovní prohlídky vyvolala, v tomto případě nájemce bytu. Soud prvního stupně odkázal na solidární odpovědnost žalované a nájemce bytu, přičemž zdůraznil, že žalobkyně si může vybrat proti komu uplatní nárok na náhradu předmětné škody. Také nevzal v potaz, že by škoda měla být ponížena o částku 30 850 Kč představující jistotu, kterou nájemce bytu uhradil při podpisu nájemní smlouvy žalobkyni, jakožto pronajímatelce, když žalovaná nemůže s úspěchem vznést námitku započtení, neboť takováto námitku náleží toliko nájemci.

6. O nákladech řízení rozhodl soud prvního stupně s odkazem na § 142 odst. 2 o.s.ř. podle poměru úspěchu a neúspěchu ve věci a přiznal převážně úspěšné žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 72 262,03 Kč podle § 6, § 7, § 11 a § 13 odst. 4 vyhl. č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif).

7. Žalovaná napadla rozsudek soudu I. stupně odvoláním. Hlavní odvolací námitku bylo, že žalobkyně při pronajímání bytu nepostupovala s opatrností a obezřetností, kterou by bylo třeba v dnešní době očekávat, a tedy v daném případě byl naplněn liberační důvod uvedený v § 95 odst. 1 ZoPČR, když žalobkyně měla trvalý pobyt na stejné adrese a nevšimla si vyšší spotřeby vody a zápachu z rostlin. Žalobkyně s ohledem na její dosažené vysokoškolské vzdělání je vzdělanější než většina běžných lidí, a proto by se od ní dala předpokládat zvýšená opatrnost při pronájmu bytu. Podle žalované tak v tomto konkrétním případě došlo k prolomení objektivní odpovědnosti státu. Naposledy žalovaná zmínila to, že pokud žalobkyně inkasuje ročně nájem z daného bytu 287 000 Kč musí uzavřít nájemní smlouvu tak, aby tato pokryla rozsah škod, které může nájemce způsobit (vyváženost rizik). Žalobkyně však inkasovala finanční platby za pronájem nemovitosti, aniž by se reálně o svůj majetek zajímala. Současně žalovaná namítala, že při určení výše škody, by měla být zohledněna jistota, kterou nájemce při uzavření nájemní smlouvy ve prospěch žalobkyně uhradil.

8. Žalobkyně ve vyjádření k odvolání navrhla potvrzení napadeného rozsudku, neboť k poškození dveří bytu došlo v přímé příčinné souvislosti se zásahem [orgán] a došlo tak k naplnění všech předpokladů odpovědnosti státu za škodu. Žalobkyně ničeho nezanedbala a neměla žádný důvod dedukovat, že dochází ze strany nájemců k páchání trestné činnosti (byt byl pronajat dvěma dospělým s dvěma dětmi, nájemné bylo vždy řádně hrazeno, ostatní nájemníci v domě si na ně nestěžovali), tudíž nelze na žalobkyni přenášet rizika spojená s odhalováním trestné činnosti. Nebylo tak důvodu, aby žalobkyně vstupovala do bytu, nad to může být toto právo realizováno jen při existenci konkrétního důvodu (typicky oprava) a vyžaduje předchozí oznámení nájemci. Je více než pravděpodobné, že by nájemci pozůstatky své protiprávní činnosti stejně odstranili. Ani dosažené vzdělání žalobkyně nezakládá vyšší míru preventivní povinnosti, než jak vyplývá z obecného standardu. Rovněž nelze po žalobkyni požadovat, aby sama vstupovala do bytu, v němž by existovalo důvodné podezření na přítomnost ozbrojených osob (když do bytu následně vstoupila za pomoci násilného otevření dveří sama [orgán]). Složená jistota pak slouží výlučně k zajištění nároku vyplývající z nájemního vztahu, nikoli k náhradě škody způsobené třetí osobou, tedy žalovanou.

9. Odvolací soud přezkoumal napadené rozhodnutí soudu prvního stupně včetně řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212, § 212a odst. 1 a 5 o. s. ř.), a poté shledal, že odvolání žalované není důvodné.

10. Vzhledem k tomu, že žalobkyně souhlasila s rozhodnutím věci bez nařízení jednání a žalovaná za použití § 101 odst. 3 o. s. ř. rovněž, když se na výzvu odvolacího soudu ve stanovené lhůtě nevyjádřila, postupoval odvolací soud podle § 115a o. s. ř. a věc rozhodl, aniž by nařizoval jednání.

11. Odvolací soud podotýká, že soud prvního stupně správně zjistil skutkový stav, ostatně proti tomuto odvolání žalované nesměřovalo.

12. Soud prvního stupně také posoudil věc správně i po stránce právní. Se zcela vyčerpávajícím právním hodnocením a právní argumentací soudu prvního stupně se odvolací soud plně ztotožňuje a pro stručnost svého rozhodnutí na ni v hlavních bodech odkazuje.

13. K jednotlivým odvolacím námitkám žalované, uvádí odvolací soud následující: soud prvního stupně správně zhodnotil s poukazem na jím citovanou judikaturu Nejvyššího soudu a s ohledem na procesní obranu žalované, kterou použila i ve svém odvolání, tj. že žalobkyně měla primárně svůj nárok na náhradu škodu uplatnit vůči nájemci, který svou protiprávní činností vstup [orgán] do bytu ve vlastnictví žalobkyně vyvolal, že tato není opodstatněná. Nejvyšší soud ve svém rozsudku ze dne 10. 3. 2023, sp. zn. 30 Cdo 1083/2022 (v tomto případě se jednalo o obdobný případ, jak správně sdělil soud prvního stupně ve svém rozhodnutí) vysvětlil, že § 95 odst. 1 ZoPČR stanoví jeden z případů uvedených v § 2895 o. z., kdy povinnost škůdce vzniká bez ohledu na jeho zavinění (objektivní odpovědnost). Stát takto obecně odpovídá za škodu způsobenou [orgán], jestliže vznikla v souvislosti s plněním jejích úkolů, a to i když [orgán] postupovala v souladu se zákonem. Tato odpovědnost však nevznikne, jde-li o škodu způsobenou osobě, která svým protiprávním jednáním oprávněný a přiměřený zákrok vyvolala (tj. liberační důvod). V případě, že zákon o [orgán] neobsahuje zvláštní právní úpravu (např. promlčení nebo rozsah nahrazované nemajetkové újmy), uplatní se obecná úprava obsažená v zákoně č. 89/2012 Sb. (občanský zákoník).

14. Nejvyšší soud dále uzavřel, že ze znění § 95 odst. 1 věta za středníkem ZoPČR a dále i z jeho rozsudku ze dne 8. 3. 2022 sp. zn. 30 Cdo 2249/2020 vyplývá, že jediným liberačním důvodem z objektivní odpovědnosti státu za škodu způsobenou [orgán] v souvislosti s plněním jejích úkolů je, že škoda byla způsobena osobě, která svým protiprávním jednáním oprávněný a přiměřený zákrok [orgán] vyvolala. Žalobkyni proto ve smyslu § 95 odst 1 ZoPČR postačilo tvrdit a prokazovat, že se konala domovní prohlídka a že jí v příčinné souvislosti s její realizací vznikla škoda, což ostatně tvrdila a zároveň prokázala. Naplnění liberačního důvodu podle § 95 odst. 1 části věty za středníkem ZoPČR shledal odvolací soud, ostatně jako soud prvního stupně, vyloučeným, neboť žalobkyně nepochybně není osobou, jíž by mohlo být možné přičítat k tíži ve zkoumaných souvislostech, jakékoli protiprávní jednání. Úvaha žalované o „lehkovážném“ jednání žalobkyně, že pronajala byt osobě, která prováděla předmětnou protiprávní činnost a s tím uvedené tvrzení, že si měla všimnout vyšší spotřeby vody nájemcem či zápachu z pěstovaných rostlin, by podle odvolacího soudu mohla být opodstatněná snad jen za předpokladu, že by žalobkyně věděla (měla a mohla vědět), že daný nájemce využívá byt jako indoor pro pěstování konopí. To však jen ze skutečnosti, že tento měl vyšší spotřebu vody vydedukovat nelze. Zápach z rostlin by pak mohl být nepochybným indikátorem závěru o pěstování této rostliny, avšak, pokud žalobkyně tvrdila, že zápach necítila, zůstalo uvedené jen v rovině tvrzení a nebylo žádným způsobem žalovanou prokázáno. Žalobkyně by tedy musela vědět či mít povědomí, že pronajímá byt osobě, která zde hodlá vykonávat protiprávní činnost (pěstovat konopí), což žalovaná ani netvrdila. V této souvislosti odvolací soud připomíná, že břemeno tvrzení a břemeno důkazní je v tomto případě (při naplnění liberačního důvodu) na žalované.

15. Jestliže žalobkyni byla škoda způsobena v souvislosti s konanou domovní prohlídkou a žalovaná spatřuje jako liberační důvod to, že žalobkyně byt přenechala nájemci, který v něm pěstoval konopí a v této souvislosti byl podezřelý z páchání trestné činnosti, nemůže realizace základního práva – realizace vlastnictví představovat protiprávní jednání. Tedy skutečnost, že žalobkyni přenechala byt do užívání uvedenému nájemci může sice představovat „lehkovážné jednání“, avšak rozhodně nepředstavuje jednání protiprávní. Nemůže se proto jednat o liberační důvod podle § 95 odst. 1 věta za středníkem ZoPČR. Toliko tedy závěr odvolacího soudu k možnému prolomení jediného liberačního důvodu týkající se objektivní odpovědnosti žalované podle § 95 odst. 1 ZoPČR. Tato odvolací námitka žalované je tudíž nepřípadná a bez významu, když na ní soudem prvního stupně aplikovaná právní norma v § 95 ZoPČR nestojí.

16. Zároveň odvolací soud dodává, že pokud žalovaná poukazovala na to, že žalobkyně pronajala byt nájemci, který byl stíhán pro závažný trestný čin a vůči němuž byl oprávněný a přiměřený služební zákrok [orgán] (domovní prohlídka) veden, pokouší se tak rozšiřovat dopad liberačního důvodu podle § 95 odst. 1 věta za středníkem ZoPČR nejen na protiprávní jednání přímo poškozené (v daném případě žalobkyně), ale i na protiprávní jednání další osoby (nájemce), na které se však tento liberační důvod vůbec nevztahuje (srov. také usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 3819/2018). Ani v tomto případě proto není opodstatněná argumentace žalované týkající se prolomení objektivní odpovědnosti státu.

17. K žalované tvrzené primární odpovědnosti nájemce bytu, jakožto osoby, proti níž byl veden [orgán] zákrok, odvolací soud sděluje, jak správně citoval soud prvního stupně z výše uvedeného rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2022, sp. zn. 30 Cdo 2249/2020, týkající se vzájemné odpovědnosti žalované a nájemce bytu, že je potřeba postupovat podle obecné úpravy, konkr. § 2915 a násl. o. z.; odpovědnost státu, tedy žalované, nelze vyloučit pouhým poukazem na odpovědnost jiného subjektu, v tomto případě nájemce, neboť při škodě způsobené více subjekty, dává obecná úprava přednost společné a nerozdílné odpovědnosti vůči poškozenému. Liberačním důvodem, jak bylo vysvětleno výše, není, že by nájemce za danou škodu případně odpovídal. Poměr obou odpovědností by byl záležitostí až v případě vzájemného vypořádání škůdců, která však nebyla předmětem podkladového odpovědnostního řízení a není tak pro posuzovaný spor relevantní. Z povahy věci není rovněž vyloučeno, aby se náhrady škody, kterou je žalovaná ve smyslu § 95 ZoPČR povinna žalobkyni uhradit, tato domáhala vůči nájemci.

18. Na této premise stojí i názor odvolacího soudu, že nelze v posuzované věci v rámci částky představující škodu zohlednit nájemcem uhrazenou jistotu, neboť se ve smyslu výše uvedeného jedná o zcela jiný nárok /ze závazkového (nájemního) vztahu/, který nelze v tomto řízení vypořádat. Nad to je třeba zdůraznit, že žalovaná odpovídá za škodu, kterou žalobkyni svým zásahem způsobila. Tuto (skutečnou) škodu pak představuje částka, kterou musela žalobkyně vynaložit na opravu zničených dveří od předmětného bytu. Jedná se proto o škodu, za kterou odpovídá žalobkyni žalovaná podle výše uvedeného zákonného ustanovení, nikoli nájemce bytu. Z povahy věci tudíž nelze do této škody započítávat částku (jistotu), kterou žalovaná nedisponuje.

19. Závěrem odvolací soud doplňuje, že soud prvního stupně správně zjistil i výši škody, kterou žalovaná, resp. [orgán] žalobkyni svým jednáním způsobila; ani v tomto případě však žalovaná proti stanovené škodě ve svém odvolání ničeho nenamítala.

20. Soud prvního stupně přiznal správně žalobkyni náklady řízení v souladu s § 142 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 146 odst. 2 věta prvá o. s. ř., podle poměru úspěchu a neúspěchu ve věci, neboť žalobkyně zavinila částečné zastavení řízení a ve zbytku požadovaného nároku pak byla úspěšná. Odvolací soud se ztotožnil i s výší tarifních hodnot, ze kterých soud prvního stupně náhradu nákladů řízení vypočetl. Nesouhlasí však s úkonem právní služby ze dne 23. 10. 2024, který soud prvního stupně žalobkyni přiznal jako úkon účelně vynaložený, neboť se jedná toliko o písemné vyčíslení nákladů řízení ze strany právního zástupce žalobkyně, což nelze kvalifikovat ve smyslu § 11 odst. 1, 2 advokátního tarifu jako úkon právní služby. V této souvislosti lze zmínit, že i v advokátní praxi může jít o úkony, resp. činnosti, které účtovatelné nejsou. Takové činnosti vykonává advokát zdarma (resp. v rámci svých „režijních nákladů), a účtuje-li odměnu mimosmluvní, nemůže za ně účtovat ani požadovat žádné částky (srov. Kovářová, D. a kol. Advokátní tarif. Odměna advokáta. Komentář Wolters Kluwer, Praha 2016, § 11).

21. Náklady řízení se proto skládají z mimosmluvní odměny advokáta 31 280 Kč podle § 7 bod 5, § 8 a § 11 odst. 1 písm. a), d), g) advokátního tarifu za 4 úkony právní služby á 7 820 Kč (počítáno z tarifní hodnoty 167 463 Kč; do částečného zpětvzetí žaloby z 30. 8. 2024) – příprava a převzetí věci, sepsání předžalobní výzvy, sepsání žaloby a účast na jednání 30. 8. 2024, s přináležející náhradou hotových výdajů á 300 Kč podle § 13 odst. 1, 4 advokátního tarifu, tedy celkem 32 480 Kč. Jelikož žalobkyně vzala svou žalobu dne 30. 8. 2024 co do částky 21 201 Kč zpět, je třeba vycházet z toho, že v této fázi řízení měla úspěch v 87,34 % a žalovaná v 12,66 %. Od úspěchu žalobkyně je nutné odečíst úspěch žalované, tj. žalobkyni náleží náhrada nákladů řízení v rozsahu 74,68 %, což činí 24 256,06 Kč. V další části řízení pak byla žalobkyně již zcela úspěšná a náleží jí proto plná náhrada nákladů řízení, která se skládá z mimosmluvní odměny advokáta ve výši 13 960 Kč podle § 7 bod 5, § 8 a § 11 písm. g) cit. vyhl. za 2 úkony právní služby á 6 980 Kč (počítáno z tarifní hodnoty 146 262 Kč) – účast na jednání dne 23. 10. 2024 a 23. 4. 2025 a náhrady hotových výdajů á 300 Kč a á 450 Kč podle § 13 odst. 1, 4 advokátního tarifu ve znění účinném do 31. 12. 2024 a od 1. 1. 2025, tedy celkem 14 710 Kč. K těmto uvedeným částkám 24 256,06 Kč a 14 710 Kč je třeba připočíst daň z přidané hodnoty 8 182,87 Kč (21 %), jíž je právní zástupkyně žalobkyně plátcem a soudní poplatek ve výši 7 314 Kč (počítáno z částky 146 262 Kč, v níž byla žalobkyně plně úspěšná). Náklady řízení před soudem prvního stupně tak činí celkem částku 54 462,93 Kč.

22. Odvolací soud proto rozsudek soudu prvního stupně ve výroku ad I. o věci samé jako věcně správný podle § 219 o. s. ř. potvrdil a v nákladovém výroku ad II. jej podle § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř změnil jen tak, že výše nákladů řízení činí 54 462,93 Kč, jinak jej jako správný potvrdil.

23. O nákladech odvolacího řízení rozhodl odvolací soud podle § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., když žalobkyně byla za odvolacího řízení zcela úspěšná. Náklady odvolacího řízení představují částku 8 990,30 Kč představující odměnu advokáta ve výši 6 980 Kč podle § 6 odst. 1, § 7 bod 5, § 8 odst. 1, § 11 odst. 1 písm. k) advokátního tarifu za 1 úkon právní služby po 6 980 Kč – vyjádření k odvolání s přináležející náhradou hotových výdajů 450 Kč podle § 13 odst. 1, 4 advokátního tarifu ve znění účinném od 1. 1. 2025 a daní z přidané hodnoty 1 560,30 Kč.

24. O lhůtě k plnění rozhodl odvolací soud podle § 211 a § 160 odst. 1 část věty před středníkem o. s. ř.

25. O povinnosti žalované zaplatit náklady řízení k rukám právní zástupkyně žalobkyně bylo rozhodnuto podle § 211 a § 149 odst. 1 o. s. ř.