pro [část Prahy] dne [datum rozhodnutí], č. j. 8 C 177/2016-294,

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu o určení, že výlučným vlastníkem budovy bez č. p. nebo evidenčního, jiná stavba, postavená na pozemku parc. [číslo] [číslo] v k. ú. [část obce], která je zapsaná v katastrálním území Dubeč, obec Praha, okr. hlavní město Praha, na [list vlastnictví] u Katastrálního úřadu pro hlavní město Prahu, Katastrální pracoviště Praha, je Hlavní město Praha, [ulice a číslo], [obec a číslo], svěřená správa nemovitostí ve vlastnictví obce Městská část [obec] – [část obce], se sídlem [adresa], a že žalovaný je povinen stavbu vyklidit do tří dnů od právní moci rozsudku. Žalobkyni uložil zaplatit žalovanému na náhradu nákladů řízení [částka].

2. Žalobkyně se domáhala určení vlastnictví věci specifikované ve výroku napadeného rozsudku s tvrzením, že žalovanému dlouhodobě pronajímá nemovité věci na základě nájemních smluv za účelem provozu mysliveckého spolku. Areál tvoří pozemek parc. [číslo] zastavěná plocha a nádvoří o výměře 73 m², jehož součástí je budova [adresa], pozemek parc. [číslo] zahrada, pozemek parc. [číslo] zastavěná plocha, nádvoří, na němž se nachází myslivecká chata, vše v k. ú. [část obce], obec Praha, zapsané na [list vlastnictví], vedené Katastrálním úřadem pro hl. m. [část Prahy]. K těmto nemovitostem je evidováno vlastnické právo pro obec hl. m. [obec], správa nemovitostí je svěřena žalobci. Na pozemku žalobce parc. [číslo] se nachází myslivecká chata vybudovaná na základě souhlasu žalobce a za jeho finanční prostředky jako součást objektu chaty při její rekonstrukci. Protiprávním jednáním žalovaného, který byl pověřen rekonstrukcí a následnou kolaudací provedené rekonstrukce, byla myslivecká chata zkolaudována jako samostatná stavba a žalovaný se nechal zapsat do katastru nemovitostí jako její vlastník. Žádným právním titulem nedisponuje.

3. Žalovaný se žalobou nesouhlasil. Namítl, že zápis v katastru nemovitostí je správný, neboť předmětnou nemovitost postavil na základě stavebního povolení, řádně jí kolaudoval, a následně tato byla zapsána do katastru nemovitostí jako vlastníka.

4. Po provedeném dokazování listinami a výslechy svědků soud vzal za prokázaný následný skutkový stav. Rozsudkem téhož soudu sp. zn. 8 C 8/92 bylo rozhodnuto o nevydání pozemku [jméno] [příjmení], když tento pozemek původně jako trest propadnutí majetku za tehdy trestný čin opuštění republiky, se stal vlastnictvím státu. Na předmětném pozemku hospodařil místní národní výbor. Když původní vlastník byl v roce 1991 rehabilitován, požádal o restituci majetku, které nebylo vyhověno. [příjmení] smlouvou ze dne [datum] převedl právní předchůdce žalobkyně právo hospodaření na žalovaného, nemohly tedy nastat okolnosti § 1 odst. 1 zák. č. 172/1991 Sb., tedy majetek nemohl přejít do vlastnictví obce. Pravděpodobně z důvodu personálního propojení došlo mezi mysliveckým sdružením a místním národním výborem k dohodě, že místní národní výbor zakoupí a zaplatí tesko stavbu, myslivecké sdružení dodá„ práci“. V řízení bylo prokázáno, že tesko stavbu zaplatil a zakoupil právní předchůdci žalobkyně. Místní národní výbory fungovaly jako složky státu, takže hospodařily se státním majetkem, a po vzniku obcí přecházel tento majetek na jednotlivé obce, nejprve zákonem č. 172/1991 Sb. za předpokladu, že tento majetek splnil všechny zákonné podmínky, tj. fakticky mimo jiné s ním hospodařila daná obec. V tomto případě se tak nestalo, neboť právo hospodaření právní předchůdce Městské části [obec a číslo] – [část obce] převedl na žalovaného, tudíž majetek do vlastnictví obce nepřešel. Novelizací tohoto zákona zákonem č. 173/2012 Sb. (§ 8), byla stanovena obcím povinnost, pokud vlastnické právo, které na obce přešlo podle § 1, 2, 2a nebo 2b tohoto zákona, a není dosud zapsáno v katastru nemovitostí, nejpozději do [datum] uplatnit návrh vůči katastrálnímu úřadu, nebo podat žalobu na určení vlastnického práva u soudu. V daném případě se tak v uvedené lhůtě nestalo. Pokud by obec nesplnila tuto povinnost dnem [datum], takový majetek přešel zpět na stát. V projednávané věci žalobce ani netvrdil ani neprokazoval splnění této podmínky. V řízení bylo prokázáno, že návrh katastrálnímu úřadu byl podán až dne [datum]. Vzhledem k tomu, že se jednalo o prekluzivní lhůtu, i pokud by tyto pozemky přešly do vlastnictví žalobkyně, což však v řízení nebylo prokázáno, nedodržením této lhůty přešly zpět na stát. Žalovaný následně s tímto majetkem hospodařil, užíval jej, investoval do něj, staral se a platil údržbu. [ulice] chata byla postavena na základě hospodářské smlouvy ze dne [datum], ve které je uváděn místní národní výbor jako investor, a ve které bylo dohodnuto, že dodavatelem stavby bude žalovaný. Žalovaný po celou dobu působil jako dodavatel stavby. Z důvodu restitučního sporu vedeného do roku 1995, kdy bylo rozhodnuto, že pozemek parc. [číslo] v k. ú. [část obce] nebude vydán restituentovi, nebylo možné podat návrh na vydání kolaudačního rozhodnutí, které bylo proto vydáno až posléze. Ani tato skutečnost neprokazuje, že žalobkyně s majetkem k rozhodnému datu hospodařila. Žaloba je žalobou na určení vlastnického práva, že žalobkyně je vlastníkem předmětné nemovitostí. V projednávané věci bylo prokázáno, že vlastníkem předmětné nemovitosti není, soud tedy neřešil otázku, zda je jejím vlastníkem žalovaný, neboť toto nebylo předmětem sporu. S ohledem na tento závěr se soud nezabýval okolnostmi podstatnými pro posouzení běhu vydržecí lhůty na straně žalovaného. Soud proto žalobu zamítl.

5. O náhradě nákladů řízení rozhodl podle procesního úspěchu žalovaného dle § 142 odst. 1 o. s. ř., a tuto mu přiznal za právní zastoupení.

6. Proti rozsudku podala žalobkyně včas odvolání. V jeho následném odůvodnění namítla, že napadené rozhodnutí je nepřezkoumatelné, neboť soud používá v odůvodnění rozsudku pojmy jako nemovitosti, pozemky, myslivecká chata, chata, a to aniž by specifikoval, o jaké nemovitosti či stavby se jedná. Není tak jasné, zda se soud vůbec zabýval předmětem řízení. Dále soud nepřihlédl k jím tvrzeným skutečnostem a označeným důkazům, ačkoliv nebyly splněné předpoklady podle § 118b o. s. ř. Soud se nezabýval tím, že budova bez čísla popisného a evidenčního, jiná stavba, nacházející se na pozemcích parc. [číslo] parc. [číslo] v k. ú. [část obce], která je předmětem sporu, nikdy nebyla odevzdána do trvalého užívání žalovanému, a to ani hospodářskou smlouvou ze dne [datum], ani žádnou jinou smlouvou. Celý areál, tj. pozemky parc. [číslo] [číslo] [číslo] [číslo] v k. ú. [část obce], včetně budovy [adresa], nacházející se na pozemku parc. [číslo] v k. ú. [část obce], přešel na základě zákona č. 172/1991 Sb. do vlastnictví obce - Hlavní město Praha, se svěřenou správou těchto nemovitostí ve vlastnictví obce pro žalobkyni. Od roku 1991 je zapsána žalobkyně v katastru nemovitostí jako vlastník těchto nemovitostí. Stavba, která je předmětem tohoto řízení, nebyla zapsána v katastru nemovitostí a jako nemovitost neexistovala. Soud na str. 12 rozsudku jako skutkové zjištění uvedl, že hospodářskou smlouvou ze dne [datum] právní předchůdce žalobkyně právo hospodaření (trvalého užívání) převedl na žalovaného, a dovozuje z toho, že nemovitosti nepřešly do vlastnictví obce. Přitom nerespektuje skutečnosti žalobkyní uváděné, že předmětem tohoto řízení je pouze stavba bez čísla popisného nebo evidenčního, jiná stavba, postavená na pozemku parc. [číslo] v k. ú. [část obce] a pozemku parc. [číslo] v k. ú. [část obce], a že tato stavba nikdy nebyla v trvalém užívání žalovaného. Na tuto skutečnost žalobkyně opakovaně poukazovala. Z hospodářské smlouvy ze dne [datum] naopak vyplynulo, že předmětná stavba byla realizována místním národním výborem za účelem uspokojování veřejných potřeb občanů obce, tzn., že tuto stavbu realizovala pro obecní účely v rámci plnění svých úkolů. Opakovala, že celý areál přešel na základě zák. č. 172/1991 Sb. do vlastnictví obce Hlavní město Praha, se svěřenou správou těchto nemovitostí ve vlastnictví obce pro žalobkyni. Ta je od roku 1991 zapsána jako vlastník nemovitostí. Dále namítla, že i pokud by nebyly splněné podmínky přechodu vlastnictví uvedeného areálu na ní, jak žalovaný namítal, tyto nemovitosti (předmětné pozemky) k okamžiku vydání rozhodnutí vydržel, a odkázala na § 1095 zák. č. 89/2012 Sb. V rozporu s těmito skutečnostmi soud na str. 6 rozsudku uvedl, že zjistil z výpisu katastru nemovitostí, že k předmětným nemovitostem je zapsán jako vlastník žalovaný. V tomto opakovala, že v rozhodnutí nejsou identifikovány konkrétní nemovitosti a stavby, o kterých se soud zmiňuje. Dále soud nepřihlédl k jí tvrzeným skutečnostem, že v době přechodu majetku státu na obec, sporná stavba byla pouze souborem movitých věcí zakoupených MNV pro realizaci stavby (tesko domek) a investovaných peněžních prostředků na výstavbu, a jako nemovitost vznikla až dokončením stavby kolaudací v roce 1995 a následně zápisem do katastru nemovitostí v roce 1997. Při přechodu majetku ze státu na obce dle zák. č. 172/1991 Sb. byla předmětná chata souborem movitých věcí a dalších práv a závazků a na obec přišla dle § 1 odst. 1 tohoto zákona. V daném okamžiku stavba nebyla dokončena a nebyla v katastru nemovitostí zapsána ani jako rozestavěná stavba. Žalobkyně je vlastníkem celého areálu od roku 1991, je i vlastníkem pozemku parc. [číslo] v k. ú. [část obce], na kterém byla sporná stavba postavena. S ohledem na aktuální pravidla zavedená zák. č. 89/2012 Sb., podle kterých je stavba součástí pozemku, je i vlastníkem předmětné stavby; žalovaný se nikdy nestal a ani nemohl stát jejím vlastníkem. V dalším obsahu odvolání žalobkyně již opakovala skutečnosti uvedené v jeho úvodu. V závěru pak soudu vytýkala nesprávnou aplikaci § 8 odst. 1 zák. č. 172/1991 Sb. Soud dospěl k závěru, že žalobkyně ohledně sporu neuplatnila návrh u katastru nemovitostí, ani nepodala žalobu na určení vlastnického práva u soudu ve stanovené lhůtě do [datum]. Dospěl k nesprávnému závěru, že nedodržením uvedené lhůty přešel předmět sporu zpět do vlastnictví státu. Uvedené ustanovení, však v daném případě nelze aplikovat, neboť toto se týká pouze nemovitostí, a jak již odvolatelka uvedla, v době přechodu vlastnického práva na obec se jednalo o movitou věc a jako nemovitost vznikla až dokončením stavby v roce 1995, a to výstavbou provedenou a dokončenou žalobkyni s využitím movitých věcí, které dle § 1 odst. 1 zák. č. 172/1991 Sb. do vlastnictví přešly. Ustanovení nelze aplikovat i proto, že toto ustanovení řeší vztah mezi státem na jedné straně a obcí jako nabyvatelem majetku na straně druhé. V dané věci se však o žádný spor mezi žalobcem a státem nejedná. K této argumentaci použila odvolatelka již několikrát opakovanou argumentaci v odvolání obsaženou. Závěrem uvedla, že při řádném postupu věcí (tj. bez protiprávního jednání žalovaného) by byl žalovaný (zřejmě omyl odvolatelky) po dokončení stavby – sporné budovy nacházející se na pozemcích parc. [číslo] parc. [číslo] v k. ú. [část obce], zapsán do katastru jako její výluční vlastník (žalovaný byl investorem a stavebníkem stavby). Žalovaný si stavbu přisvojil, aniž by na to měl právo, a žalobkyně opět odkázala na předchozí argumentaci. Stav, ve kterém stát nefiguruje a který nastal, až po termínech rozhodných pro přechod vlastnictví ze státu na obce zákon č. 172/1991 Sb. nelze aplikovat, tedy odkaz na § 8 odst. 1 zákona je nepřípadný. Navrhla změnu napadeného rozsudku tak, aby bylo žalobě vyhověno.

7. Žalovaný v písemném vyjádření k odvolání vyvracel argumentaci tam uvedenou. Nesouhlasil s tím, že by soud nesprávně zjistil skutkový stav. Soud provedl všechny navržené důkazy řádně, a vůbec všechny ve věci dostupné důkazy a zjištěný skutkový stav odpovídá jejich obsahu. Vypořádal se přitom i se všemi skutečnostmi tvrzenými oběma účastníky. Žalobkyní uváděné námitky byly uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně, jsou obsaženy v jeho vyjádření, a pouze se opakují. Vyslovil souhlas, že předmětem řízení o určení vlastnictví je pouze budova bez čísla popisného a čísla evidenčního, jiná stavba, postavená na pozemcích parc. [číslo] parc. [číslo] v k. ú. [část obce], a nikoliv ostatní nemovitosti tvořící tzv. myslivecký areál, tj. pozemky parc. [číslo] včetně budovy [adresa] na pozemku [číslo] tamtéž. Žalobkyně v odvolání na jedné straně namítá, že nelze na spornou budovu, bezezbytku aplikovat to samé, co platí pro ostatní nemovitosti. S tímto žalovaný souhlasí. V protikladu této námitce však současně žalobkyně uvádí, že soud se nezabýval skutečností, že tzv. myslivecký areál na žalobkyni přešel na základě zák. č. 172/1991 Sb. Pokud je dle žalobkyně třeba odlišit, a nelze směšovat spornou budovu a ostatní nemovitosti tzv. mysliveckého areálu, pak skutečnost, že žalobkyně je v katastru nemovitostí vedena jako vlastník ostatních nemovitostí, je ve vztahu k předmětu sporu zcela irelevantní. Není důvodná námitka, že se soud nezabýval skutečností, že ostatní tzv. myslivecký areál na žalobkyni přešel na základě zák. č. 172/1991 Sb. Je nepřípadná proto, že soud se naopak důkladně tímto přechodem zabýval, a to včetně s kooperací s Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových. Zabýval se touto otázkou do té míry, že v rámci řízení (i když tyto nemovitosti nebyly předmětem řízení) vyslovil soud názor, že i u těchto nemovitostí je jejich přechod ze státu na obec pochybný. To, že ostatní tzv. myslivecký areál je nyní v katastru nemovitostí zapsán vlastnicky na obec, neznamená, že na ni přešel dle zák. č. 172/1991 Sb. po právu, a že skutečným vlastníkem není dále stát. Zápis do katastru nemovitostí pro žalobkyni nevypovídá nic o tom, zda je vlastníkem sporné budovy, která z hlediska zápisu do katastru měla jiný osud. Takto to soud správně také posoudil, naopak v rámci řízení při podrobném zkoumání této otázky, bylo zjištěno, že jsou zde pochybnosti o správnosti zápisu vlastnictví žalobkyně k ostatnímu majetku. Žalobkyně si je tohoto vědoma, z opatrnosti proto své vlastnictví k ostatním nemovitostem tvořícím tzv. myslivecký areál pro jistotu odvozuje od institutu vydržení. Tento institut zásadně selektivně používá ve svůj prospěch, úplně stejnou situaci na straně žalovaného zpochybňuje. Žalobkyně uvádí, že obec je od roku 1991 zapsána jako vlastník, a že stát toto nezpochybnil, a proto bez ohledu na to, zda byly splněné zákonné podmínky přechodu majetku státu na obec, nelze její vlastnictví z důvodu vydržení zpochybnit. Žalovaný k tomu uvádí, že pro něj platí totéž. Jako vlastník předmětu sporu je zapsán od roku 1997 v katastru nemovitostí. O jeho vlastnictví nebylo pochyb až do podání žaloby žalobkyní po 19 letech od tohoto zápisu. Po celou dobu s předmětnou stavbou nakládal jako s vlastní, aniž to žalobkyně jakkoliv zpochybnila. Pokud tedy platí určitá pravidla pro žalobkyni, stejná musí logicky platit i pro žalovaného, tedy že ještě před podáním žaloby (v roce 2007 po uplynutí 10 let), své vlastnictví vydržel a nelze ho nijak zpochybnit. Výklad hospodářské smlouvy ze dne [datum] žalobkyní je v rozporu s jejím zněním a s okolnostmi jejího vzniku, jak vyplývá z textu smlouvy samotné a z provedeného dokazování. Je pravdou, že stát tehdy přispěl prostřednictvím MNV na stavbu tím, že zakoupil materiál- tesko budovu. To žalovaný nikdy nepopíral, nikdy netvrdil, že po dokončení stavba mu byla předána samostatnou smlouvou do trvalého užívání. Smlouva o trvalém užívání byla uzavřena jedna, a to na celý areál. Stavba ovšem nikdy nebyla v trvalém užívání MNV. [ulice] smlouva z [datum] uvádí jako budoucího uživatele stavby a provozovatele stavby myslivecké sdružení [část obce]. Obsahuje závazek MNV (tj. státu) předat objekt budoucímu uživateli Mysliveckému sdružení [část obce], který ho bude užívat, smlouva obsahuje závazek nejdéle do 15 dnů od jejího odevzdání předložit provozovateli/uživateli/zpracovaný návrh hospodářské smlouvy o převodu správy národního majetku. [ulice] povolení ze dne 18. 6. 1985, č. j.: 121/85/Ma, proto bylo vydáno stavebníkovi: Mysliveckému sdružení [obec a číslo] – [část obce] (předchůdce žalovaného), který je uveden jako adresát tohoto rozhodnutí. V hospodářské smlouvě z [datum] nebyl žalovaný v roli prostého dodavatele stavby„ na zakázku“ pro další potřeby MNV. Naopak smlouva respektovala postavení žalovaného jako společenské organizace, dřívější příspěvek MNV v podobě bezplatného předání chaty ze svého majetku reflektovala, proto se výstavba děje pro žalovaného jeho vlastním přičiněním (prací, materiálem, prostředky) pro jeho potřeby a v jeho režii. [příjmení] [jméno] se omezila pouze na dodání tesko stavby jako reciprocity za dříve od žalovaného získanou tzv. starou mysliveckou chatu. Žalovaný byl stavebníkem, bylo mu vydáno stavební povolení, on pro sebe nechal zpracovat projektovou dokumentaci, rozhodoval o konečné podobě stavby podle jeho potřeb. Tehdy platný hospodářský zákoník měl pro dnešní smlouvu o dílo vlastní úpravu dodavatelsko – odběratelských vztahů. Žalovaný, resp. jeho předchůdce, nebyl žádný dodavatel. Byla to společenská organizace dle § 97 hospodářského zákoníku – myslivecké sdružení. Předmětem činnosti nebylo dodávat stavby (dnešní terminologií podnikat), pouze vyvíjet činnost pro uspokojování společenských potřeb svých členů a vytvářet vlastní majetek dle § 100 hospodářského zákoníku z příspěvků členů a z vlastní činnosti. Text hospodářské smlouvy je zcela konzistentní s tvrzením žalobkyně, které bylo potvrzeno výpověďmi svědků a rovněž listinnými důkazy, že příspěvek státu prostřednictvím MNV v podobě tesko materiál k výstavbě předmětné stavby byl protiplněním za tzv. starou chatu mysliveckého sdružení, kterou sdružení poskytlo bezplatně pro potřeby MNV v roce 1988. Naprosto to vylučuje, že by to byl MNV, kdo se stavbou po jejím dokončení měl hospodařit, a také se stavbou nikdy fakticky hospodařit nezačal. To zcela vylučuje přechod tohoto majetku dle zák. č. 172/1991 Sb. ze státu (MNV) na obec, což se týká právě předmětu sporu.

8. Dalším argumentem odvolatelky bylo, že stavba, která je předmětem sporu, byla k rozhodnému dni podle zák. č. 172/1991 Sb., tj. k datu [datum], pouze souborem movitých věcí. Na přechod věcí z vlastnictví státu do vlastnictví obcí dle § 1 zákona se dle žalovaného vztahují stejná pravidla, jak pro věci movité, tak nemovité. Sporná stavba, ale byla věcí nemovitou k rozhodnému dni, což bylo v řízení prokázáno. Stavba jako věc v právním smyslu nevzniká až dnem kolaudace, resp. dnem zápisu do katastru nemovitostí, jak uvádí žalobkyně. Dle ustálené judikatury je okamžik vzniku stavby jako věci okamžik, kdy je stavba vybudována do takového stadia, od něhož počínaje všechny další stavební práce směřují již k dokončení takto druhově i individuálně určené věci, a tímto okamžikem je okamžik, kdy je jednoznačně a nezaměnitelně patrno, alespoň dispoziční řešení prvního nadzemního podlaží (NS ČR sp. zn. 22 Cdo 2534/2020). Žalobkyně tvrdí, a v řízení bylo prokázáno, že k rozhodnému datu [datum] a k účinnosti zákona dne [datum] předmětná stavba splňovala uvedené podmínky, dokonce byla dokončena, byť nebyla kolaudována a zapsána v katastru nemovitostí. Jako důkaz v tomto označil brožuru: Program oslav 900 let [část obce] z roku 1988. V ní je uvedeno, že [datum] se koná den otevřených dveří mysliveckého sdružení, a že bude zajištěno malé myslivecké občerstvení. Předmětem otevřených dveří byla právě předmětná stavba. Také sama žalobkyně uvádí ve svých vyjádřeních ze [datum], že rekonstrukce celého areálu probíhala v roce 1985 - 1988, v roce 1989 uplatnil předchozí vlastník restituční nárok, a spor trval do roku 1995. Do té doby nebylo možné objekt zkolaudovat, na nemovitosti vázla v katastru plomba. [jméno] tedy žalobkyně potvrzuje dokončení stavebních prací v roce 1988. Do skončení soudního řízení, týkajícího se uplatněného restitučního nároku, nemohla být kolaudace provedena, proto žalovaný zahájil kolaudační řízení až v době, kdy na základě rozsudku Obvodního soudu [obec a číslo] v roce 1994 byl restituční nárok zamítnut. [ulice] úřad nicméně vyžadoval až pravomocné skončení soudního sporu, k čemuž došlo až v roce 1995 na základě potvrzujícího rozsudku Městského soudu v Praze. Oba rozsudky byly provedeny k důkazu soudem prvního stupně. Tím je vysvětlována časová prodleva mezi dokončením stavby a kolaudací, což však nic nemění na skutečnosti, že k rozhodnému dni stavba byla věcí v právním smyslu. Pokud by soud měl přistoupit na argumentaci žalobce, že se jednalo jen soubor movitých věcí, pak žalobkyně pořídila ze všeho, co dnes tvoří spornou budovu pouze tesko materiál jako movitou věc. Ostatní součásti stavby pořídil svým nákladem žalovaný, tesko materiál byl následně žalovaným zpracován a zabudován do stavby. Jeho zpracováním vznikla nová věc, stavba a tesko jako původní movitá věc přestala zpracováním a zabudováním do stavby žalovaného existovat jako taková ke dni podání žaloby. I kdyby tedy žalobkyně byla vlastníkem tesko materiálu jako movité věci, protože na ní dnem účinnosti zákona č. 172/1991 Sb. přešla, nebyla by jejím vlastníkem ke dni podání žaloby, neboť došlo k jejímu zpracování do věci jiné. Zpracuje-li někdo cizí věc a vytvoří z ní věc jinou, je jejím vlastníkem.

9. K námitce žalobkyně, že v dané věci nelze použít § 8 zák. č. 172/1991 Sb. odkázal na to, že předmětná stavba byla k rozhodnému dni bez pochyb nemovitostí. Toto ustanovení nebylo součástí zákona ke dni jeho účinnosti [datum], ale bylo do zákona doplněno pozdější novelou a rozhodné datum pro uplatnění tohoto ustanovení bylo stanoveno na [datum]. K tomuto datu byla stavba, která je předmětem sporu, již bezpochyby nemovitostí, byla kolaudována jako nemovitost a jako nemovitost zapsána v katastru nemovitostí. Tedy argument, že toto ustanovení se na předmětnou stavbu nevztahuje, protože to není nemovitost, je zcela lichý. Stejně tak lichý je argument, že se jedná o dvoustranný vztah mezi státem a obcí. Zákon jako právní norma má obecnou působnost, působí vůči všem. Ustanovení jasně, říká, že:„ Pokud vlastnické právo, které na obec přešlo podle § 1, 2, 2a nebo § 2b zákona, není dosud zapsáno v katastru nemovitostí, je obec povinna nejpozději do [datum] uplatit návrh vůči katastrálnímu úřadu, nebo podat žalobu na určení vlastnického práva u soudu. Nesplní-li obec tuto svou povinnost, považuje se den [datum] za den přechodu vlastnického práva na stát.“. Není v tomto případě rozhodné, zda sporná stavba byla k rozhodnému datu zapsána dále na stát nebo na někoho jiného. S tím naopak zákon počítá a obcím proto ukládá dvojí postup. Pokud by měl platit výklad žalobce, muselo by příslušné ustanovení zákona znít jinak. Zcela nadbytečná, aby byla varianta„ podat žalobu na určení vlastnického práva u soudu.“. Tento restriktivní výklad ustanovení žalobkyní je zcela účelový. Dle žalovaného na tento případ § 8 zákona dopadá zcela beze zbytku. Žalobkyně si tohoto ustanovení byla dle žalovaného velmi dobře vědoma, ale opožděně. Návrh na zápis (neúspěšný) katastrálnímu úřadu učinila až dnem [datum], a když byl návrh neúspěšný, podala žalobu na určení vlastnického práva proti žalovanému do konce až [datum]. Tím si žalobkyně zapříčinila, že pokud vůbec nabyla vlastnictví k předmětné stavbě od státu, pak nastal dnem [datum] zpětný převod vlastnictví na stát. Toto ustanovení jednoznačně vylučuje vlastnické právo žalobkyně k předmětu sporu. Otázku, zda byly původně splněné podmínky přechodu ze státu na obec dle zák. č. 172/1991 Sb. činí nadále irelevantní. Konečně žalovaný odkázal na další ustanovení zák. č. 172/1991 Sb., konkrétně novely provedené zák. č. 114/2000 Sb., a zák. č. 277/2002 Sb., které stanovily zásadu, že i kdyby majetek splňoval podmínky pro přechod na obec podle původního znění zák. č. 172/1991 Sb., ale do [datum] nabyl tento majetek někdo jiný než obec, na obec tento majetek nepřechází, i kdyby jinak byly splněny všechny podmínky zákona pro přechod. Navrhl potvrzení napadeného rozsudku.

10. Žalobkyně se k vyjádření k odvolání vyjádřila, v tomto vyjádření jen opakovala argumentaci uplatňovanou v podaném odvolání. Shodně, tak se ve vyjádření k vyjádření vyjádřil i žalovaný, a i on opakoval svoji argumentaci, včetně rekapitulace provedeného dokazování.

11. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek, včetně řízení předcházejícího jeho vyhlášení (§ 205, § 205a, § 212 o. s. ř.), a odvolání neshledal důvodným.

12. Soud založil své rozhodnutí na dostatečně zjištěném skutkovém stavu na základě toho, co účastníci řízení uvedli a co vyšlo provedeným dokazováním najevo. Ze zjištěného skutkového stavu vycházel i soud odvolací. Není důvodná odvolací námitka žalobkyně, že rozsudek je nepřezkoumatelný z toho důvodu, že soud v napadeném rozhodnutí opakuje slova jako nemovitosti, budova, stavba, není tedy zřejmé, zda vůbec rozhodoval o předmětu sporu. V souzené věci již soud prvního stupně rozhodl rozsudkem ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 8 C 177/2016-137, který byl usnesením odvolacího soudu ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 55 Co 189/2019-184, zrušen právě proto, že odůvodnění prvního rozhodnutí nebylo dostatečně určité právě k předmětu sporu. Předmětem sporu je určení vlastnictví k budově bez č. p. nebo evidenčního, jiná stavba, postavená na pozemku parc. [číslo] na pozemku parc. [číslo] v k. ú. [část obce]. K tomuto předmětu sporu následně také soud zaměřil své dokazování. Byla to naopak žalobkyně, která zahlcovala řízení prokazováním svého vlastnictví k dalším nemovitostem v tzv. mysliveckém areálu, ačkoliv tyto nemovitosti nebyly vůbec předmětem řízení a tvrzení k nim uváděná byla tedy nadbytečná. Naléhavý právní zájem žalobkyně na určení v souzené věci vycházel z toho, že tvrdila své vlastnictví k předmětu sporu, vlastnické právo však v katastru nemovitostí je vedeno pro žalovaného. V řízení nebylo sporné, že žalovanému bylo vydáno stavební povolení k této budově, budova byla jím kolaudována, a po podání návrhu na vklad do katastru nemovitostí, byl tento vklad v jeho prospěch proveden. Na žalobkyni tedy bylo, aby v řízení prokázala své vlastnické právo, leželo na ní důkazní břemeno. Mezi účastníky nebyl sporný skutkový stav týkající se toho, že žalovaný disponoval do roku 1987 1988„ starou mysliveckou chatou“, kterou bezplatně poskytl právnímu předchůdci žalobkyně (MNV). Na vypořádání tohoto vztahu právní předchůdce (MNV) poskytl žalovanému tesko materiál ke zbudování nové„ myslivecké chaty“ s tím, že další náklady, včetně práce ponese žalovaný. Ohledně tohoto byla uzavřena hospodářská smlouva dne [datum], která se týká výstavby budovy, která je předmětem sporu. Touto smlouvou se žalovaný zavázal v rámci akce„ Z“ zajistit stavbu společenského objektu NF v celkové hodnotě [částka], plánované náklady brigádní výpomoci v hodnotě [částka]. Investor se zavázal zajistit hrubou stavbu a zavázal se k odevzdání a převzetí do 15 dnů od odevzdání stavby provozovateli – dodavateli zpracovaný návrh hospodářské smlouvy k převodu správy národního majetku. Žalobkyně v řízení tvrdila, že po celou dobu stavěla spornou budovu ona, a po jejím dokončení, ke kterému mělo dle žalobkyně dojít kolaudací, a následným vkladem do katastru nemovitostí, byla vlastníkem po celou dobu ona. Ke svému tvrzení, jakým způsobem budovou po jejím dokončení užívala, neuvedla nic, pouze poukazovala na to, že budova byla neustále ve výstavbě. V řízení bylo prokázáno, že tato výstavba skončila již v roce 1988, po tomto datu žalobkyně své užívání budovy netvrdila, a v řízení bylo prokázáno, že to byl žalovaný, kdo s ní nakládal a hospodařil. Tvrdila, že žalovaný zneužil své pověření k tomu, aby protiprávním jednáním získal stavební povolení, protiprávně byla k jeho návrhu kolaudována a posléze byl proveden vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí. V řízení bylo prokázáno, že k oslavám devítistého výročí, první písemné zmínky o [část obce], v roce 1988 byla budova dokončena. Žalobkyně v řízení netvrdila ani neprokazovala, že by následně od tohoto data budovu jakýmkoliv způsobem užívala, celé její tvrzení směřovalo k celému areálu jako celek, když toto se skládá z několika nemovitostí, součástí jedné z nich je i budova [adresa]. Jak již bylo, ale uvedeno, tyto nebyly předmětem souzené věci. Byla to tedy žalobkyně, která směšovala v řízení právo ke sporné budově s dalšími nemovitostmi, což sama vytýká nedůvodně soudu. Své vlastnictví žalobkyně odvíjela od § 1 zák. č. 172/1991 Sb., kterým přešlo vlastnictví státu na ni jako obec. Dle jejího tvrzení tehdy sporná budova ještě neexistovala, jednalo se pouze o movitou věc. Tento její právní názor není správný. Nemovitost se nestává věcí v právním slova smyslu ani kolaudací ani vkladem vlastnictví do katastru nemovitostí, jedná se o nemovitost již tehdy, dosáhne-li stavba minimálně prvního nadzemního podlaží, jak vyplývá z ustálené judikatury. Jestliže navíc již v roce 1988 stavba fakticky existovala, což v řízení bylo prokázáno brožurou obce Dubeč, ve které byla tato budova avizována v souvislosti s podáváním občerstvení, nepochybně již byla stavbou a dle tehdejších právních předpisů nemovitou věcí. V řízení dále bylo prokázáno, že ohledně celého areálu byl veden restituční spor původním vlastníkem, a to od roku 1989 až do jeho pravomocného skončení v roce 1995. Po celou tuto dobu s ohledem na to, že v katastru nemovitostí byla plomba, nebylo možné vést vkladové řízení. I tato skutečnost byla v řízení prokázána, tedy že kolaudační a následně vkladové řízení bylo ze strany žalovaného zahájeno bezprostředně v souvislosti se skončením tohoto sporu. Žalobkyně žádné vkladové řízení v té době nezahájila, ačkoliv jak již bylo uvedeno, se jednalo o nemovitou věc, která v katastru nemovitostí zapsána dosud nebyla. Od doby kolaudace stavby byla žalobkyně nečinná, i dle jejího tvrzení se jednalo o nemovitost, k níž uplatňuje v řízení své právo. Soud se zabýval při posouzení nároku žalobkyně podmínkami zák. č. 172/1991 Sb., a vyšel správně z § 8 odst. 1 tohoto zákona (po novele zák. č. 173/2012 Sb.). V řízení bylo nesporné, a žalobkyně ani nezpochybňovala, že do [datum] nepodala návrh katastrálnímu úřadu na zápis svého vlastnického práva, ani ve stejné lhůtě žalobu na určení vlastnictví. Předmětná žaloba byla podána proti žalovanému až v květnu 2016. Dne [datum] rovněž po lhůtě stanovené zákonem podala katastrálnímu úřadu„ žádost o změnu (opravu) zápisu v katastru nemovitostí dle § 8 zák. č. 3444/1992 Sb.“. Tomuto návrhu nebylo vyhověno, když katastrální úřad pro takový postup důvod neshledal. Bez ohledu na to tento návrh byl podán po uplynutí lhůty [datum]. Za této situace se žalobkyně nemůže úspěšně domáhat určení svého vlastnického práva. V řízení nijak neprokazovala, že by do dne podání žaloby užívání budovy žalovaným jakýmkoliv způsobem zpochybňovala.

13. Přestože zbytek tzv. mysliveckého areálu nebyl předmětem řízení, veškerá argumentace žalobkyně, nebo téměř veškerá, se vztahuje pouze k tomuto vlastnictví. Žalovaným toto vlastnictví zpochybňováno nijak nebylo, ostatně není žalobcem nesoucímu důkazní břemeno. V průběhu řízení pouze zpochybnil splnění podmínek zák. č. 172/1991 Sb. ve vztahu k ostatnímu majetku v tomto areálu, což v rámci provedeného dokazování potvrdil i Úřad pro věci majetkové ve svém vyjádření ze dne [datum] s tím, že stát se svého majetku, případně bude domáhat. Ostatní majetek však nebyl předmětem tohoto řízení, proto odvolací soud provedené dokazování v tomto smyslu nijak nehodnotí, když z něj ostatně ani soud prvního stupně nevycházel a svůj právní závěr založil na jiných základech.

14. S ohledem na svůj právní názor se soud prvního stupně nezabýval hodnocením tvrzeného vydržení ze strany žalobkyně. Odvolací soud, neboť souhlasí s právním závěrem soudu prvního stupně, toto nehodnotil rovněž, když toto vydržení tvrdila žalobkyně k věcem, které nebyly předmětem řízení. Je třeba však přisvědčit žalovanému, že pokud žalobkyně při zpochybňování nabytí vlastnictví ostatního majetku zákonem č. 172/1991 Sb., poukazovala na své vydržení (jestliže nebyly splněné podmínky tohoto zákona), musí totéž platit i pro budovu, kterou kontinuálně po dobu téměř 20 let a nepochybně v dobré víře užíval žalovaný, vedený jako katastrální vlastník. Ve prospěch žalovaného bylo vydáno stavební povolení, kolaudační rozhodnutí i byl proveden vklad do katastru nemovitostí.

15. S odkazem na výše uvedené, když pochybení nebylo shledáno ani ve výroku o náhradě nákladů řízení, byl napadený rozsudek jako věcně správný dle § 219 o. s. ř. potvrzen.

16. Žalovaný byl procesně úspěšným i v odvolacím řízení, přísluší mu dle § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. náhrada nákladů tohoto řízení ve výši [částka] (2× úkon právní služby po [částka], 2× paušální náhrada hotových výdajů po [částka], 21 % DPH z odměny advokáta [částka], dle vyhl. č. 177/1996 Sb.).