Rozhodnutí 55 CO 190/2022-364

Žalovaný podal včasné odvolání proti nákladovému výroku rozsudku soudu I. stupně. Namítal, že soud přiznal žalobkyni náklady za celkem 5 uváděných úkonů právní služby nesprávně. Ve dvou případech šlo o odvolání, jež bylo následně doplňováno. Zde bylo účelné přiznat odměnu jen za jeden úkon, neboť bylo povinností žalobkyně podat odvolání řádné a úplné. V dalších dvou případech šlo o úkony označené jako„ závěrečné shrnutí a vyčíslení nákladů řízení“. Za vyčíslení nákladů řízení účastníku nenáleží odměna, a pokud jde o„ závěrečné shrnutí“, v obou případech tak žalobkyně učinila až po přednesu závěrečné řeči, tedy šlo o úkonu bezpředmětné. Posledním úkonem bylo podání nazvané„ doplnění návrhu na provedení dokazování“ v němž žalobkyně pouze k důkazu dříve označenému uvedla, že rozsudek nabyl právní moci. Nešlo o úkon k výzvě soudu, nýbrž na základě lhůty dané soudem k možnému doplnění důkazních návrhů. Žalobkyni tak měly být přiznány náklady v nižší výši o 5 odměn ([částka]), 5 režijních paušálů ([částka]) a 21% DPH z tohoto ([částka]).

Žalobkyně navrhla rozsudek potvrdit jako správný. Doplnění odvolání bylo provedeno na výzvu soudu. Proto je o účelné úkony. Písemná vyjádření se týkala věci samé, tudíž i za ně odměna advokátu náleží.

Odvolací soud přezkoumal rozsudek v napadeném výroku, který má povahu usnesení, bez nařízení jednání dle §§ 212, 212a odst. 6 a 214 odst. 2 písm. e/ zákona č. 99/63 Sb., občanský soudní řád, v platném znění (dále jen„ o. s. ř.“) a shledal, že odvolání žalovaného je důvodné.

Podle § 142 odst. 1 o. s. ř. má úspěšný účastník proti účastníku neúspěšnému právo na náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva. Včasné odvolání je nepochybně úkonem účelným. Nelze však považovat za účelný postup, kdy účastník odvolání rozvíjí či doplňuje dalšími podáními, ačkoli měl a mohl svou argumentaci plně uplatnit již v prvním odvolání. Za doplňování odvolání, popř. odstraňování vad původního odvolání proto, bez zřetele k případné výzvě soudu k odstranění vad, další odměna advokátu nepřísluší. Podobně to platí u závěrečného vyjádření. Jestliže měl účastník možnost (které využil) se k věci na závěr vyjádřit při jednání, není účelným úkonem zasílat soudu následně ještě písemné shrnutí. Pokud pak jde o návrh na provedení důkazů, nejde o samostatný úkon právní služby. Z hlediska účelnosti i zde platí, že toto účastník mohl a měl učinit již v úvodu řízení. Šlo navíc o důkazní návrh již dříve uplatněný, nové bylo jen sdělení o nabytí právní moci rozhodnutí. To rovněž mohla žalobkyně učinit při jednání. Nešlo o vyjádření na výzvu soudu, nýbrž o využití lhůty k doplnění důkazů.

Odvolání je tedy plně důvodné a žalovaný také správně vyčíslil výši neúčelných úkonů. Odvolací soud proto dle § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. rozsudek v nákladovém výroku změnil odečtením hodnoty 5 úkonů právní služby a režijních paušálů a 21% DPH z toho.

Jelikož měl žalovaný s odvoláním plný úspěch, uložil odvolací soud dle § 142 odst. 1 o. s. ř. žalobkyni povinnost k náhradě nákladů v něm vzniklých. Jde o odměnu advokáta počítanou z předmětu odvolacího řízení ([částka]), jež činí [částka] a byla dle § 11 odst. 2 písm. c) vyhl. č. 177/96 Sb. krácena na polovinu, paušální náhradu hotových výdajů a 21% DPH.