pro [část Prahy] dne [datum rozhodnutí], č. j. 26 C 239/2021-97

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu o [částka] a poskytnutí omluvy, která by měla být doručena žalobci, podepsána oprávněnou osobou jednat za žalovanou ve znění:„ Ministerstvo spravedlnosti ČR, jednající za Českou republiku, jakožto orgán spravující centrální registr oznámení se tímto omlouvá [jméno] [příjmení] za porušení jeho práva na porušení soukromí, jímž došlo tím, že byla plošně zveřejněna oznámení, která [jméno] [příjmení] podal podle zákona č. 159/2006 Sb., ve znění pozdějších předpisů.“. Žalobci soud uložil zaplatit žalované náklady řízení ve výši [částka].

2. Proti tomuto rozsudku podal žalobce včas odvolání a namítal v něm, že rozhodnutí soudu„ vypíná“ ústavně zaručené jeho právo a samu podstatu právního státu. Namítl, že soud prvního stupně zavádějícím způsobem interpretuje různá rozhodnutí Ústavního soudu či Nejvyššího správního soudu, která ovšem neřeší podstatu této právní věci. Připomněl odvolacímu soudu, oč v celé kauze novely [číslo] 2017 Sb., šlo. Poukázal na to, že právní úprava zveřejňování soukromých informací o žalobci provedená novelou zákona o střetu zájmů umožnila anonymní přístup k podaným oznámením, která se týkala i komunálních funkcionářů. Tím bylo zásadně zasaženo jeho právo na soukromí, a potažmo i bezpečí funkcionářů – na rozdíl od úpravy dosavadní. Význam práva na soukromí zdůraznil i Ústavní soud ČR v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 38/17, včetně závěru, že při větší šíři osob, jež se mohou s údaji (zejména o majetku) seznamovat, může veřejný funkcionář pociťovat intenzivnější zásah do soukromí. Ústavní soud shledal, že přímé zveřejnění údajů z registru oznámení není potřebné pro dosažení legitimního cíle a porušil právo na soukromí – na informační sebeurčení dle [číslo] odst. 3 Listiny základních práv a svobod. Zrušil § 14 b odst. 1 písm. f) zák. č. 159/2006 Sb. Nejvyšší správní soud ČR v rozsudku sp. zn. [spisová značka] dovodil, že protiústavnost uvedeného ustanovení brání tomu, aby správní orgány sankcionovali porušení povinnosti zrušeným ustanovením založené, a to i v době před nabytím vykonatelnosti nálezu.

3. Poukazoval na judikaturu Ústavního soudu o právu jednotlivce, zda, v jakém rozsahu a za jakých okolností, mají být informace z jeho soukromí zpřístupněny jiným subjektům (Pl. ÚS 24/10) i o odlišnosti ochrany soukromí u majetku, resp. platů veřejných funkcionářů. Při běžném zveřejnění údajů neexistují záruky související s dalším nakládáním s poskytnutými údaji, ale jsou možné při poskytování údajů na žádost. Dále položil otázky související zejména s popřením ústavně zaručeného práva, jež se podávají z napadeného rozsudku. Jestliže parlament přijme zákon popírající základní práva a svobody, je nutno k tomu přihlížet bez zřetele na odloženou vykonatelnost nálezu ústavního soudu (Pl. ÚS 15/09). Odložená účinnost měla význam pro Parlament ČR, nikoli pro úřady. Judikatura Ústavního soudu ČR ohledně účinků derogačního nálezu nijak nezpochybňuje, že neústavnost zrušené normy tu byla po dobu účinnosti normy. To respektuje i Nejvyšší správní soud v odvolatelem citovaných rozhodnutích. Právo žalobce na informační sebeurčení bylo porušováno po dobu 3 let od účinnosti zákona č. 14/2017 Sb. a zcela neakceptovatelně i po zveřejnění derogačního nálezu v březnu [rok]. Nelze se odvolávat na to, že újma vznikla při legislativní činnosti, za kterou stát neodpovídá. Navrhl rozsudek změnit a žalobě vyhovět anebo zrušit a vrátit věc soudu I. stupně k dalšímu řízení.

4. Žalovaná uvedla, že je povinna řídit se zákonem dokud je platný a účinný a není oprávněna posuzovat jeho soulad s ústavním pořádkem. To přísluší dle čl. 95 odst. 2 Ústavy soudům. Respektování zákona nemůže být nesprávným úředním postupem. Ústavní soud odložil vykonatelnost nálezu (kterým zrušil ust. § 14b odst. 1 písm. a/-c/) k [datum]. Podle stanoviska pléna ústavního soudu sp. zn. Pl ÚS-st [číslo] se po dobu odkladu vykonatelnosti hledí na„ napadenou“ právní úpravu jako na ústavně souladnou a orgány veřejné správy jsou povinny ji aplikovat. Uvedl také, že zrušení právní úpravy ještě neznamená revizi individuálních právních aktů založených na aplikaci neústavního předpisu. Judikatura, kterou argumentuje žalobce, dopadá na posuzování ústavnosti derogovaných norem před účinností derogačního nálezu soudy, avšak nikoli orgány moci výkonné. Jinak by ostatně možnost odkladu vykonatelnosti nálezu ústavního soudu pozbyla smyslu.

5. Okolnost, že od [datum] omezila dálkový přístup do Centrálního registru oznámení, vysvětlila tím, že veřejní funkcionáři již nepodávali oznámení, neboť dle rozhodnutí Nejvyššího správního soudu sp. zn. [spisová značka] nemohli být za to sankcionováni a bylo tím sledováno, aby funkcionáři nadále oznámení podávali. Nároky z porušení čl. 7 či 10 Listiny základních práv a svobod nejsou přímo aplikovatelné a nutno je podřadit zákonu č. 82/98 Sb. Žalobce však svůj nárok koncipuje fakticky tak, že jej odvozuje z legislativní činnosti. To však zákon neumožňuje, jak dovodil např. Ústavní soud ČR v nálezu Pl. ÚS 36/08. Kromě toho, i po přezkumu Ústavním soudem zůstala zákonná povinnost podávat oznámení funkcionářům zachována a zachována byla i možnost nahlížet do Centrálního registru oznámení (na základě žádosti). Konečně, žalobce netvrdil, že by mu vznikla nějaká konkrétní újma, vadil mu samotný princip oznámení. Navrhla proto rozsudek potvrdit.

6. Odvolací soud přezkoumal rozsudek dle §§ 212, 212a odst. 1, 5 o. s. ř. a shledal, že odvolání není důvodné.

7. Rozhodné skutečnosti zjistil soud I. stupně z provedeného dokazování správně a v dostatečném rozsahu. V tomto směru ostatně ani odvolatel neměl výhrady. Proto z takto zjištěného skutkového stavu vychází i soud odvolací.

8. Soud I. stupně také věc správně právně posoudil. Přiléhavě popsal legislativní úpravu, podle které žalovaná měla postupovat, včetně přezkumu její ústavnosti nálezem Ústavního soudu ČR sp. zn. Pl. ÚS 38/17 a účinnosti tohoto nálezu. Pro věc klíčové pak jsou jeho závěry, že nárok spadá do režimu zákona č. 82/98 Sb., tedy jej nelze posuzovat podle obecných předpisů o ochraně osobnosti (soukromí) a že nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu.

9. Z obsahu žaloby a zčásti i odvolací argumentace je zřejmé, že žalobce se cítí dotčen v právu na informační sebeurčení již tím, že povinnost v zákoně uvedených veřejných funkcionářů uvést širší údaje o sobě (zejména majetkové), jakož i povinnost žalované je evidovat a umožnit k nim přístup třetím osobám, byla vůbec zákonem stanovena a měla působit zásah do jeho práva od září [rok] do listopadu [rok]. Pokud jde o samotnou zákonnou povinnost funkcionáře oznámit zákonem požadované údaje i povinnost žalované tyto evidovat a umožnit třetím osobám k nim přístup, nebyla ani po přezkumu Ústavním soudem dotčena. V tomto směru tedy zákon prošel testem ústavnosti. V této souvislosti je namístě uvést, že Ústavní soud posuzuje zákon i z hlediska Čl. 10 ústavy, tedy z hlediska souladu s mezinárodními smlouvami, jimiž je ČR vázána, přičemž ačkoli zde zákon zasahuje do jednoho ze základních lidských práv a svobod (Čl. 10 odst. 3 Listiny základních práv a svobod), neshledal, že by tyto povinnosti byly v rozporu s mezinárodními úmluvami, jichž se žalobce v rámci odvolání dovolával. V tomto směru tedy nutno poukázat na to, že samo přijetí zákona Parlamentem České republiky nespadá pod úpravu zákona č. 82/98 Sb. a z tohoto titulu ve spojení s tvrzenou neústavností zákona, nelze podle uvedeného zákona požadovat náhradu škody či újmy. Tím obecně není dotčeno právo dotčených subjektů na takovou náhradu v případě škody vzniklé dodržením povinností uložených zákonem, který byl posléze shledán protiústavním.

10. V daném případě tedy lze tvrzenou újmu žalobce shledávat toliko v tom, že v daném období byl přístup k evidovaným údajům umožněn komukoli bez podání žádosti a identifikace své osoby. Soud I. stupně se proto správně zabýval především nárokem žalobce v tomto směru, neboť (protiústavní) umožnění přístupu k údajům by již spadalo pod pojem nesprávného úředního postupu ve smyslu uvedeného zákona.

11. V této souvislosti ovšem (bez zřetele k rozhodujícím závěrům ohledně důvodnosti nároku) je vhodné uvést, že tvrzená újma žalobce na právo informačního sebeurčení spočívá v převážné míře již v tom, že vůbec byl povinen údaje poskytovat a třetí osoby k nim měly přístup, což však se ani po nálezu Ústavního soudu nezměnilo a samotná tato povinnost je ústavně konformní.

12. Žalobce by tak mohl být co do základu nároku (v rozsahu výše zmíněném) úspěšný jen v případě, že by bylo možno dovodit, že postup žalované v období před vydáním nálezu sp. zn. Pl. ÚS 38/17 i po něm, až do [datum] bylo nesprávný (odporující zákonu či jeho ústavně konformní aplikaci). I s touto otázkou se soud I. stupně vypořádal správně, přičemž zejména ohledně možnosti správního orgánu posuzovat si sám otázku ústavnosti zákona i ohledně účinků nálezu Ústavního soudu rušícího určité ustanovení zákonnosti je jeho argumentace zcela správná a lze na ni pro stručnost odkázat.

13. Námitky vznášené odvolatelem se vztahují k právně filosofické otázce účinků protiústavnosti určitého ustanovení zákona, zejména z hlediska zpětných účinků. Odvolatel logicky správně poukazuje na to, že bylo-li určité ustanovení zrušeno jako protiústavní, muselo tyto atributy mít i v době před derogačním rozhodnutím. Pokud ovšem by se tento názor plně prosadil, vedl by zpravidla k právě opačným účinkům, než k těm, jichž se v zásadě dovolává – tedy k vládě práva, principu legality a právní jistoty. Nikdo by si totiž nemohl být jist, zda jeho chování v souladu se zákonem nebude následně v důsledku zjištěné protiústavnosti užité právní normy zpochybněno, nestane se nezákonným, a to zpětně s možnými nežádoucímu právními důsledky. To by nutně vedlo k tomu, že by obezřetné subjekty samy byly nuceny zvažovat, zda jimi užitá norma nebude v budoucnu shledána protiústavní a podle toho jednat či raději vůbec nejednat. Důsledkem by nebylo posílení právní jistoty, nýbrž pravý opak, a to s významnými společensko-právními i hospodářskými dopady.

14. Uvedenou otázkou se opakovaně zabýval i Ústavní soud České republiky ve své judikatuře. Odvolatel správně poukazuje na nález sp. zn. Pl. ÚS 15/09, podle něhož„ stanovení pozdějšího dne zrušení napadeného ustanovení zákona nemůže vést k závěru, že obecné soudy musejí uvedené ustanovení aplikovat v rozsahu, na který dopadá derogační důvod, pokud by v důsledku takové aplikace mohlo dojít k zásahu do základního práva nebo svobody účastníka řízení“. Nález ovšem byl vydán ve specifické situaci, kdy účastník řízení se před obecnými soudu domáhal popření otcovství po uplynutí tehdy platné zákonné popírací doby, když o tom, že není otcem, se dozvěděl až následně. Přestože vedl ke zrušení § 57 odst. 1 zákona o rodině až k [datum], pro daný případ (či případy obdobné) Ústavní soud dovodil, že soudy jsou povinny neaplikovat uvedenou (dosud platnou) lhůtu, nýbrž věcně posoudit žalobu, i když bude podána po jejím uplynutí.

15. K tomu je namístě doplnit, že nález tuto povinnost, aplikovatelnou i na jiné obdobné případy běžícího řízení s možným zásahem do základního práva a svobody, ukládal soudům, nikoli dalším orgánům. Takový závěr učinil též Nejvyšší správní soud v rozsudku ve věci sp. zn. [číslo jednací], na který správně soud I. stupně odkázal.

16. K uvedené otázce zaujal stanovisko i sám ústavní soud pod Pl. ÚS-st. [číslo] v němž uvedl, že platí zásada, že jestliže se právní předpis ruší, stává se tak vždy až ode dne, který Ústavní soud v nálezu určí (jinak dnem publikace nálezu ve Sbírce zákonů) a po dobu případného odkladu vykonatelnosti nálezu se na napadenou právní úpravu hledí jako na ústavně souladnou a v tomto směru jsou orgány veřejné správy povinny takovou úpravu aplikovat (bod 18. odůvodnění). Výjimkou, jsou řízení, v nichž dochází k přezkumu ústavnosti zákonů či jiných právních předpisů a nosné důvody zrušujícího nálezu mají význam pro posouzení projednávané ústavní stížnosti, kde je ústavní soud povinen k již přijatému derogačnímu nálezu přihlédnout (bod 20. odůvodnění).

17. Jelikož o takový případ zde nešlo, byl postup žalované po vydání zrušujícího nálezu (před jeho účinností) správný. O nesprávný úřední postup se ve světle tohoto výkladu mohlo jednat od [datum], kdy se žalovaná rozhodla z důvodu motivace funkcionářů podávat přiznání k tomu, že bude respektovat dopad nálezu již před jeho účinností. Uvedený postup ovšem nemohl být na újmu práv žalobce, neboť směřoval právě k splnění jeho požadavku ztížení přístupu k údajům. Samotná trvající evidence a dostupnost údajů na základě žádosti pak nebyla protiústavní předtím ani potom.

18. Soud I. stupně tedy rozhodl o nárocích žalobce správně. Protože nepochybil ani ve výroku o nákladech řízení mezi účastníky, odvolací soud rozsudek dle § 219 o. s. ř. potvrdil.

19. Jelikož byla žalovaná úspěšná i v odvolacím řízení, uložil odvolací soud žalobci uhradit jí v něm vzniklé paušální náklady za jeden úkon – vyjádření k odvolání - [částka] dle vyhl. č. 254/2015 Sb.