Rozhodnutí 55 CO 166/2022-77

1. Citovaným rozsudkem soud I. stupně zamítl žalobu o zaplacení částky [částka] s příslušenstvím a uložil žalobci povinnost nahradit žalované náklady řízení [částka] do tří dnů od právní moci rozsudku.

2. Žalobce se podanou žalobou domáhal náhrady nemajetkové újmy v souvislosti s nesprávným úředním postupem státu, když mu dle jeho tvrzení neoprávněně nebyla poskytnuta informace dle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím a tato informace mu byla zpřístupněna až na základě rozhodnutí soudu.

3. Soud I. stupně, aniž se zabýval věcnou podstatou žalobního požadavku, žalobu zamítl z důvodu uplatněné námitky promlčení. Vycházel z toho, že žalobce se o nemajetkové újmě, jakož i o tom kdo za ní odpovídá, nejpozději dozvěděl v den, kdy mu byly poskytnuty předmětné informace, a řízení skončilo (dne [datum]). Od tohoto dne mu běžela šestiměsíční promlčecí lhůta dle § 32 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. v platném znění. Nárok navíc nebyl uplatněn dle § 14 odst. 1 u příslušného ústředního správního úřadu. Takové vadné uplatnění nároku nemohlo vyvolat účinky předpokládané zákonem, tedy včetně stavění promlčecí lhůty dle § 35 odst. 1 citovaného zákona. I kdyby soud posoudil uplatnění nároku u jiných, než k tomu příslušných úřadů, nemělo by to na promlčení nároku žádný vliv za situace, kdy žaloba byla podána u soudu dne [datum], tedy téměř dva roky od konce předmětného řízení. Žaloba byla proto zamítnuta, o nákladech řízení rozhodnuto dle úspěchu ve věci.

4. Proti tomuto rozsudku podal žalobce včas odvolání, v němž tvrdil, že svůj nárok uplatnil dle jeho názoru řádně a pokud v tomto postupu pochybil, měla být jeho žádost postoupena příslušnému správnímu úřadu. Soud nesprávně přiznal relevanci námitce promlčení, která byla vznesena v rozporu s dobrými mravy. Navrhl, aby v odvolacím řízení byl napadený rozsudek změněn a žalobě vyhověno.

5. K odvolání žalobce se žalovaná písemně vyjádřila, ztotožnila se se skutkovými i právními závěry soudu I. stupně a navrhla potvrzení rozsudku odvolacím soudem.

6. Odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu I. stupně v celém rozsahu, včetně řízení, které jeho vydání předcházelo dle § 212, § 212a odst. 1, 5 o. s. ř. a dovodil, že odvolání žalobce není důvodné.

7. Vycházel přitom ze skutkových zjištění soudu I. stupně, která jsou pro právní posouzení věci dostatečná.

8. V právním hodnocení věci nemá odvolací soud výhrad k tomu, jak věc posoudil soud I. stupně. Ve shodě i s žalovanou zůstává právní názor, že jen řádné uplatnění nároku postupem dle § 6 odst. 1 a § 14 odst. 1 zákona [číslo] může vyvolat účinky zákonem předpokládané, včetně stavění promlčecí doby. Za příslušný úřad bylo možno považovat v daném případě Ministerstvo financí. Žalobce si byl této skutečnosti nakonec sám vědom a na žalovanou se obrátil dne [datum], ovšem za situace, kdy mu již promlčecí doba uplynula [datum]. Žalobu u soudu podal až [datum], tedy prakticky dva roky od ukončení soudního řízení a poskytnutí informace. Uplatněný nárok je tak bezpochyby promlčen.

9. Odvolatel uplatnil v odvolacím řízení námitku, že námitka promlčení je v rozporu se zásadou o dobrých mravech. Taktomu může být dle judikatury ústavního soudu (rozhodnutí tohoto soudu sp. zn. II. ÚS 309/95, II. ÚS 2842/10 nebo Nejvyššího soudu České republiky (sp. zn. 25 Cdo 1839/2000, 28 Cdo 3100/2009, 26 Cdo 45/2010, 26 Cdo 1105/2015, 25 Cdo 960/2014 i rozhodnutí další). Tato rozhodnutí shodně uvádějí, že mohou výjimečně nastat situace, kdy námitka promlčení je výrazem zneužití práva vůči účastníkovi, vůči němuž by šlo o nepřiměřeně tvrdý postih. Jde o případy, kdy jde o účastníka, který marné uplynutí lhůty nezavinil a vůči němuž by byl zánik nároku nepřiměřeně tvrdým ve srovnání s charakterem uplatněného práva a důvody, pro které ho řádně neuplatnil, přičemž musí jít o okolnosti výjimečné intenzity. Přitom na jednání se znaky přímého úmyslu poškodit druhého účastníka námitkou promlčení je vždy třeba usuzovat z okolností, za kterých byla námitka uplatněna.

10. O takový excesivní případ však v daném případě nejde, námitka promlčení byla uplatněna za zcela standardních okolností a žalobce ve svém odvolání ani nenaznačil důvody, proč a na základě jakých okolností by bylo možno uvažovat o rozporu postupu žalované se zásadou o dobrých mravech. Naopak je třeba uvést, že dobrým mravům zásadně neodporuje, namítá-li někdo promlčení práva uplatňovaného vůči němu, neboť takový postup přispívá k jistotě v právních vztazích a je institutem zákonným, tedy použitelným ve vztahu k jakémukoliv právu, které se podle zákona promlčuje. Žalobce si svoji situaci zavinil sám vadným a pozdním uplatnění nároku u nepříslušného správního úřadu a postup žalované nebylo možno hodnotit jako prostředek umožňující poškodit žalobce ve formě zneužití svého práva namítat promlčení. Ze všech těchto důvodů odvolací soud postupoval dle § 219 o. s. ř. a věcně správný rozsudek soudu I. stupně v obou napadených výrocích potvrdil.

11. Výrok o náhradě nákladů odvolacího řízení vyplývá z ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř. za použití § 151 odst. 3 o. s. ř. a § 224 odst. 1 o. s. ř. Výše nákladů vyplývá z vyhlášky č. 254/2015 Sb., a to za 3 úkony právní služby – příprava k odvolacímu jednání, účast u jednání odvolacího soudu a písemné vyjádření k odvolání, celkem [částka].