o 33 626 960 Kč s příslušenstvím

1. Žalobkyně podala včasné odvolání do rozsudku, kterým soud I. stupně zamítl žalobu o zaplacení 33 626 960 Kč s příslušenstvím.

2. Namítala především, že žalobkyně na základě předchozího rozhodnutí dovolacího soudu doplnila svá tvrzení o podstatě nároku a soud I. stupně, poté co rozhodl o změně žaloby, původní vadné právní posouzení překvalifikoval na nárok ze smlouvy. Na základě toho pak dospěl k nesprávnému právnímu názoru o uplynutí promlčecí doby, když vycházel z toho, že k uplatnění nároku u soudu došlo až po změně žaloby. Tento názor je nesprávný, neboť odstranění vad žad žaloby (které zmínil I dovolací soud) má ten důsledek, že nastává fikce, že žaloba byly bezvadná již na začátku. I dovolací soud vycházel z toho, že jde o nárok ze smlouvy. Jde stale o stejný skutek V tomto směru poukázala na judikaturu jak k otázce účinků původní žaloby po odstranění vad, tak ohledně jednoty skutku. Soud take porušil zákaz překvapivých rozhodnutí, když o tom žalobyni nepoučil.

3. Závěr o změně žaloby k datu podání z 25.2019 je nesprávný. V žalobě uvedl, že hradila vyšší cenu nafty, ale ve vyjádření z 26.9.2016 uvedla, že odebraná nafta byla hrazena zápočtem žalované. Neuváděla, že by platila za odběr nafty žalované. Jde tedy o stale stejný skutek.

4. Dále namítala, že soud neprovedl důkaz výslechem svědka [jméno FO], který vyloučil, že by uzavřel ústní smlouvu. Navrhla rozsudek zrušit a vrátit věc soudu I. stupně k dalšímu řízení, zejména provedení důkazu svědka [jméno FO] a důkazů pžedložených žalobkyní.

5. Žalovaná uvedla, že žalobkyně nesprávně interperetuje rozsudek dovolacího soudu. Ten uvedl, že je nutno postavit najisto, jaký nárok a skutek má být předmětem řízení, s tím, že zřejmě jde o nárok ze smluvního titulu. Žalobkyně toto postavila najisto až po rozhodnutí dovolacího osudu k výzvě soudu. Nejvyšší soud tak při nejasnosti o povaze nároku nemohl posuzovat případné promlčení. V žalobě žalobkyně uváděla, že šlo o plnění bez právního důvodu a zmiňovala toliko smlouv na nákup nafty. Ani ve smlouvě o postoupení pohledávky z 14.8.2014 nebylo uvedeno, že by šlo o nárok na zaplacení služeb (mělo jít o pohledávku z titulu dodatku č. 1 k Rámcové kupní smlouvě). Obdobně to bylo uvedeno v předžalobní výzvě. Na existenci smlouvy o přepravě poukázala až žalovaná ve vyjádření k žalobě v květnu 2017. I poté žalobkyně v podání z 6.11.2017 uvedla, že faktury za provedenou přepravu (nejnovější bezdůvodné obohacení mělo být v dubnu 2013) není schopná identifikovat. Z toho vyplývá, že faktury neměla k disposici, tyto nemohl být přípohou smlouvy o postoupení pohledávky a pohledávka za přepravu postoupena nebyla. Až později (vloni) žalobkyně uvedl, že předěmtem žalobyx je plnění ze smlouvy o přepravě, které navíc spočítala v jiné výši. Proto, zejména z důvodu nedostatku aktivní legitimace žalobkyně a promlčení nároku, navrhla rozsudek jako správný potvrdit.

6. Odvolací soud nznovu pořezkoumal rozsudek podle §§ 212, 212a odst. 1, 5 o.s.ř. vycházeje z obsahu spisu i závěrů dovolacího soudu v této věci a dospěl k závěru o věcné správnosti rozsudku, jakkoli některým výhradám žalobkyně lze dát za pravdu.

7. Vyšel přitom ze skutkových závěrů soudu I. stupně, které jsou sice neúplné, nicméně dostačující pro závěr o tom, že žalobu bylo namístě zamítnout z důvodu promlčení tvrzeného nároku.

8. Značná část dokazování a odůvodnění rozsudku se týká otázky, zda se žalované podařilo prokázat uzavření dohody mezi její předchůdkyní ([právnická osoba]) a žalovanou ohledně oprávnění žalované účtovat vůči cenám za přepravu prováděnou předchůdkyní žalobkyně pro období od 17.9.2012 do 28.4.2013 vyšší cenu nafty, než byla půvopdně sjednána. Tuto otázku zodpověděl soud I. stupně na základě zhodnocení provedeného dokazování záporně. Tento závěr sám o osobě je ve prospěch argumentace žalobkyně. Její námitka o nezohlednění výpovědi svědka [jméno FO], který byl vyslechnut dožádaným soudem a přepis jeho výpovědi je ve spise, je tedy důvodná, ale nejde o vadu, která by mohla ovlivnit výsledek rozhodnutí v její prospěch, pakliže soud shledal i tak, že uzavření dohody o vyšších cenách nafty prokázáno nebylo (tím spíše, že žalobkyně uvádí, že ani tento svědek uzavření tvrzené dohody nepotvrdil).

9. Dalším problémem, který ovšem nutno přičíst právě žalobkyni, je nedostatek konkrétních skutkových tvrzení o vzinku nároku její právní předchůdkyně. Nejvyšší soud ČR v rozsudku č.j. 27 Cdo 1717/2023-458 mimo jiné uvedl, že chybí tvrzení (a ta je třeba doplnit) o tom, na základě, čeho vznikly společnosti [právnická osoba] pohledávky na zaplacení ceny za přepravu [co, kdy a kam přepravovala, z čeho plyne výše ceny za přepravu a v jaké výši tato cena nebyla uhrazena („zapravena“) zápočtem]. A to s tím, že projednáním a rozhodnutím věci za situace, kdy žaloba (včetně jejích doplnění) byla pro absenci vylíčení všech rozhodujících skutečností nepro-jednatelná, odvolací soud zatížil řízení vadou, jež měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.

10. Soud I. stupně se tuto vadu pokusil odstranit, avšak žalobkyně žádná další konkrétní skutková tvrzení neuvedla a důkazní návrhy v tomto směru nedoplnila. Žaloba tak stojí na výsledném tvrzení, že předchůdkyně žalobkyně prováděla na základě smlouvy pro žalovanou autodopravu, přičemž za období od 17.9.2012 do 28.4.2013 jí nebyla výsledně uhrazena žalovaná částka, protože žalovaná měla nedůvodně oproti nároku předchůdkyně žalobkyně započíst rozdíl v ceně za odebranou naftu, ačkoli zvýšení ceny nafty pro toto obodobí nebylo uejdnáno. V případě striktního převzetí závěrů dovolacího soudu by tato situace musela vést k zamítnutí žaloby pro nedostatek tvrzení popř. neprokázání shora uvedeného výsledného tvrzení.

12. Odvolací soud má za to, že soud nepochybil, pokud se zabýval námitkou možného promlčení tvzreného nároku, aniž by jeho vznik byl dostatečně konkrétně tvrzen a prokázán. Judikatura připouští, aby i v takových případech z důvodu procesní ekonomie mohl soud žalobu zamítnout na základě důvodné námitky promlčení, jakkoli je existence nároku popuze tvrzena (nikoli zjištěna). K tomu lze odkázat na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ve věci sp.zn. 25 Cdo 862/2006.

11. Důvodnou není námitka žalobkyně o překvapivosti rozhodnutí soudu I. stupně, jelikož k otázce změny skutkových tvrzení žalobkyně se již vyjádřil odvolací soud v předchozím rozhodnutí, na nutnost upřesnit skutková tvrzení poukazoval též nejvyšší soud a nakonec i výzva soudu I. stupně. Námitka promlčení byla vznesena, žalobkyně o ní věděla, tudíž tu nebyl žádný další důvod ji poučovat, když důvodem takového poučení je zamezit situaci, aby žalobce v důsledku jiného právního posouzení neprohrál spor jen proto, že na takové posouzení nemohl reagovat, doplnit či opravit svá trvrzení, popř. navrhnout k jejich prokázání dosud nenavrřené důkazy.

12. Odvolací soud nepřisvědčil ani námitkce žalované o nedostatku aktivní věcné legitimace žalobkyně. Postoupení (tvzrené) pohledávky bylo v průběhu řízení doloženo a není rozhodné, nehrozí-li nebezpečí záměny, jak si strany pohledávku skutkově vymezily, popřípadě jaký měly právní názor na ni, pakliže je zřejmé, o jakou (tvzrenou) pohledávku jde.

13. Výhrady žalobkyně k otázce promlčení nátoku stojí na dvou argumentačních pilířích. První (a stěžejní) spočívá v tom, že mělo jít stále o stejný nárok a doplnění nepřesných či neúplných tvrzení nemá povahu změny žaloby, nýbrž odstranění vad žaloby, přičemž jsou-li tyto vady odstraněny, účinky původní žaloby (v opraveném znění) zůstávají zachovány včetně zastavení běhu promlčecí doby. K tomu odkázala na judikaturu Nejvyššího soudu ČR i soudu ústavního, zejména i k otázce totožnosti skutku.

14. Odvolacímu soudu je známa uvedená (konstantní judikatura) a nemá nikterak v úmyslu se od ní odchýlit, což neučinil ani soud I. stupně. Tato judikatura dopadá na situaci, kdy neúplná žaloba po stránce skutkové dovozuje uplatněný nárok ze “stejného příběhu” (jak uvádí ústavní soud) a její doplnění nemá povahu změny tohoto příběhu na příběh jiný. Oním příběhem se míní vylíčení základních skutečností, z nichž se dovozuje vznik uplatněného nároku (základní skutkový stav, který při určitém právním posouzení odůvodňuje uplatněný žalobní petit). Zpřesnění tohoto skutkového stavu není změnou žaloby. Je-li však následně při stejném žalobním petitu uveden jiný (odlišný) skutkový stav, jde o změnu žaloby v jejím skutkovém základu. I v tomto směru jde o konstantní judikaturu (např. rozohdnutí Nejvyššího soiud ČR ve věcech sp.zn.29 Odo 247/2001 publikované v časopisu Soudní judikatura pod č. 192, ročník 2002, 21 Cdo 2502/2000 publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č 21, ročník 2003.

15. Na tuto skutkovu změnu žaloby poukázal odvolací soud již ve svém předchozím rozhodnutí: Předchůdkyně žalobkyně skutečně uplatnila v žalobě stejný požadavek, jako ten, o kterém soud rozhodl, ovšem na základě jiného skutkového tvrzení. Původně tvrdila, že žalované uhradila v předmětném období (od 28. 8. 2012 do 28. 4. 2013) žalovanou částku jakožto rozdíl mezi fakturovanou cenou odebrané nafty a cenou sjednanou ve smlouvě, aniž by k tomu byl právní důvod, tedy jako nárok na vydání bezdůvodného obohacení. V podání na č. l. 91 však uvedla, že faktury ve výši žalované částky neuhradila a že o uvedenou částku jí bylo ze strany žalované zkráceno plnění za provedenou přepravu započtením pohledávek z uvedených faktur. Jde o skutkovou změnu žaloby, o které měl soud rozhodnut. Jinými slovy, původní žaloba stála na trvzení, že předchůdkyně žalobkyně poskytla žalované plnění, na které nebyl právní nárok (a žádá jeho vrácení), nový stuktový stav je ten, že předchůdkyně žalobkyně poskytla žalované přepravní služby, které žalovaná neuhradila. Soud I. stupně také následně o této změně žaloby rozhodl.

16. Nic na tom nemění námitka žalobkyně, že v žalobě nepoužila slova placena, ale slovo “hrazena”, když význam se jeví jako stejný. Žalobkyně ostatně ani nyní neuvádí, co tedy mínila jiného slovem “hrazena”. V každém případě stála původní žaloba na tvrzení, ža předchůdkyně žalobkyně poskytla žalované plnění za vyšší cenu nafty, na které neměla žalovaná mít nárok.

17. Druhá část argumentace žalobkyně pak namítá, že (jakkoli o změnu žaloby nešlo), případná změna skutkových tvrzení byla uplatněna již dříve než v podání na č.l. 91 z 26.9.2017. V tomto směru soud I. stupně věc nehodnotil. Z obsahu spisu vyplývá, že v podání z 26.9.2016 na č.l. 9 se žalobkyně vyjádřila na základě výzvy soudu k zaplacení soudního poplatku ze žaloby a doložení fakturované nafty tak, že strany započaly jednat, tudíž žádá o poskytnutí lhůty, uvedla, jak bude prokazovat množství odbrané nafty a na okraj, na konci, zmiňuje, že “odebraná nafta byla hrazena vzájemným zápočtem”. Tato poslední slova jsou nejasná, nekonkrétní, o změnu skutkových tvrzení v podobě tvrzení nároku za provedenou přepravu se rozhodně nejedná.

18. Ve spise je dále podání došlé 19.4.2017 v němž se uvádí, že žalobkyně zasílá soupis faktur o tankování včetně sumy, kterou žalovaná fakturovala, která měla být fakturována a vyčíslený rozdíl. Dále je uvedeno, že žalovaná za tankování vystavila jednorázový doklad a zároveň provedla jednostranný zápočet k fakturám za provedené přepravy. Teprve z tohoto podání lze dovodit, že vztahy mezi firmami byla složitější, než se uvádí v žalobě, poprvé se hovoří (obecně) o prováděné přepravě. O změnu žaloby z hlediska skutového vymezení nároku za prováděnou přepravu však ani zde nejde. Tento dopis ostatně neposlal ani zástupce tehdejší žalobkyně, ani její statutární organ, nýbrž účetní. Jeho účelem nebyla změna žaloby, nýbrž doložení fakturace žalované a vyčíslení tvrzeného rozdílu.

19. Soud I. stupně správně posoudil I otázku uplynujtí promčecí doby. Jelikož mělo jít o plnění závazku obchodní povahy mezi podnikateli, řídila se tato doba obchodním zákoníkem a byla čtyřletá. Žalobkyně neuvedla, jaké konkrétní přepravy, kdy a v jakých cenách její předchůdkyně uskutečnila a fakturovala žalované. Je však zřejmé, že ktomu muselo dojít dříve, než došlo k fakturaci a započtení tvrzených nároků žalované v podobě ceny za odebranou naftu. Jak správně uvádí soud I. stupně, poslední z těchto faktur byla splatná 17.5.2013, tudéž nejpozději k tomuto datu musely být splatné též faktury předchůdkyně žalobkyně za přepravu. Žaloba byla sice podána 27.8.2016, avšak ohledně jiného skutku, který již není předmětem řízení a ze změně žalobních skutkových tvrzení, jež jsou podkladem stávající žaloby, došlo až 26.9.2017, tedy po uplynutí promlčení doby. Námitka žalované vznesená již 5.3.2018 tak je důvodná. Jak správně uvádí žalovaná, nezabýval se jí v předchozím rozhodnutí nejvyšší soud vzhledem k nejasnostem o skutkovém základu žaloby.

20. Soud I. stupně tedy nepochybil, když z tohoto důvodu žalobu zamítl a odvolací soud rozsudek v této části jako správný podle § 219 o.s.ř. potvrdil.

21. Výrok o nákladech řízení shledal odvolací soud správným jen z zčásti, neboť soud I. stupně sice správně stanovil výši odměny advokáta za úkon právní služby, nezabýval se však účelností provedených úkonů. Zásada, že úspěšný účastník má právo na náhradu nákladů řízení účelně vynaložených k uplatńování či bránění práva (§ 142 odst. 1 o.s.ř. dopadá I na náklady právního zastoupení.

22. Odvolací soud vyšel ze stejné výše odměny advokáta za úkon právní služby (57 780 Kč) a shledal účelnými 14 úkonů právní služby (převzetí zastoupení, poradu s klientem v září 2016, vyjádření k žalobě z května 2017, účast u jednání dubnu 2018 přesahující 2 hodiny, vyjádření a doplnění důkazních návrhů z března 2018, účast u jednání v červnu a říjnu 2018, otázky na svědka – podání k výzvě soudu, účast u jednání v říjnu 2019, listopadu 2021, u předchozího odvolacího jednání, u jednání v únoru 2025 a zývěrečné vyjádření z listopadu 2025). Účelnými nejsou vyjádření na předžalobní výzvu, porady v říjnu 2018, sdělení z ledna 2018 (adresy svědků) duplicitní vyjádření z března 2028, a další podání, která nahrazovala povětšinou to, co mělo být uvedeno u jednání soudu, popř. měla jen technickou/administrativní povahu (označení důkazů, zaslání dokumentů) či nahlížení do spisu.

23. Celková výše odměny v řízení před soudem I. stupně činila 13,5x57.780, -Kč (u podání s otázkami na svědka je odměna poloviční), k tomu bylo přičteno 13 paušálních náhrad po 300, -Kč a jedna po 450, -Kč a 21% DPH, což dohromady činí 949.099,80 Kč. Odvolací soud proto rozsudek v nákladovém výroku podle § 220 odst. 1 písm. a) o.s.ř. změnil.

24. Žalovaná měla ve věci samé v odvolacím řízení plný úspěch, proto odvolací soud uložil žalobkyni podle § 142 odst. 1 o. s. ř. povinnost nahradit jí náklady v něm vzniklé. Sestávají z odměny advokáta ve stejné výši za 3 úkony (vyjádření k odvolání, účast u 2 jednání), 3 paušálních náhrad po 450 Kč a 21% DPH. Jelikož odvolací soud přehlédl vyjádření k odvolání a přivyhlášení rozsudku počítal jen se dvěma úkony právní služby, má toto písemné vyhotovení rozsudku též povahu opavného usnesení této zjevné chyby podle § 164 o.s.ř.