pro [část Prahy] j. 14 C 1/2021-145 z [datum rozhodnutí],

1. Žalobce i žalovaná podali včasná odvolání proti rozsudku soudu I. stupně. Žalobce napadl zamítavý výrok (II.) v rozsahu částky [částka] s úrokem z prodlení, žalovaná vyhovující výrok (I.).

2. Žalobce uvedl, že respektuje zamítavý výrok ohledně částky [částka] (týkající se zadostiučinění za nezákonné trestní stíhání) vzhledem k závěru o promlčení nároku. Náhrada za nepřiměřenou délku trestního řízení však byla stanovena nepřiměřeně nízce. Soud nevysvětlil, proč vycházel ze základní částky [částka] za rok. Délka řízení byla násobně delší, než okolnosti případu vyžadovaly. Proto by měla být v horní hranici. Stejně tak měl být zohledněn charakter řízení (trestní) a základní náhrada měla být navýšena o 30 %: z důvodu postupu orgánu veřejné moci (15%) a významu řízení pro žalobce (15%). Soud neprovedl navržené důkazy k zásahu do zdraví, soukromí a rodinného života žalobce, aniž by to odůvodnil. Stejně tak nebylo na místě snižovat náhradu z důvodu dřívějšího trestního stíhání a výkonu trestu odnětí svobody žalobce. Nebyl důvod toto zohledňovat a argumentovat rozporem s obecně sdílenou představou spravedlnosti. To by bylo možné zohlednit v případě zadostiučinění za samotné stíhání. Navrhl rozsudek změnit tak, že kromě částky přiznané výrokem I. by mu mělo být dále přiznáno [částka].

3. Žalovaná podala odvolání do vyhovujícího výroku. Dostačující je zde konstatování porušení práva, finanční zadostiučinění by bylo v rozporu s obecně sdílenou představou spravedlnosti vzhledem k trestní minulosti žalobce, kterou popsala. Soud nehodnotil složitost řízení a případný podíl žalobce na jeho délce. Navrhla v této části rozsudek změnit a žalobu zamítnout.

4. Odvolací soud přezkoumal rozsudek dle §§ 212, 212a odst. 1, 5 zákona č. 99/63 Sb., občanský soudní řád, v platném znění (dále„ o. s. ř.“) a shledal, že odvolání žalované není důvodné, odvolání žalobce jen zčásti.

5. Vyšel přitom ze skutkových zjištění soudu I. stupně, který provedl ve věci dostatečné dokazování a zjistil z něj správně a v dostatečném rozsahu rozhodné skutečnosti. Namítá-li žalobce neprovedení dalších navržených důkazů, soud I. stupně nepochybil. Tyto důkazy totiž byly navrženy a vztahovaly se ke skutkovým tvrzením ohledně nemajetkové újmy vzniklé samotným trestním stíháním, tedy nikoli k dopadům délky řízení do života žalobce. Uvedený nárok však nemohl být soudně uspokojen z důvodu promlčení.

6. Ztotožnil se se soudem I. stupně též v závěru, že šlo o nepřiměřenou délku řízení. Příčinou této nepřiměřené délky řízení však nebyly jen dílčí průtahy v řízení způsobené soudy, ale také složitost řízení. Jednak složitost skutková/důkazní, kdy bylo zapotřebí posudku znaleckého ústavu a dokazování bylo ovlivněno potíži se zajištěním účasti spoluobviněného, jednak procení složitost spočívající v tom, že řízení probíhalo opakovaně před soudy dvou stupňů. Žalobce se na délce řízení nepodílel. Přes tyto závěry se odvolací soud ztotožňuje s tím, že za nepřiměřenou délku řízení je namístě poskytnout žalobci zadostiučinění v penězích.

7. Tento závěr však soud I. stupně neodůvodnil zcela přesvědčivě. Smyslem je odškodnění újmy, nicméně úvaha o„ nápravě“ důsledků nesprávného úředního postupu do té míry, aby se poškozený přestal cítit poškozeným, je problematická. Sám žalobce požadoval z tohoto důvodu zadostiučinění přes [částka] [anonymizováno] Kč. Jiní poškození v jiných věcech požadují leckdy i vyšší částky. Soud mu však tuto částku nepřiznal, podobně jako i částky požadované jinými nejsou soudy automaticky přiznávány. Jde totiž o hledisko zcela subjektivní. Je třeba vyjít z objektivního pohledu, tedy jaké zadostiučinění by bylo přiznáno v rámci judikatury s přihlédnutím k zákonným hlediskům uvedeným v § 31a odst. 3 zákona č. 82/98 Sb. Délka řízení i jeho význam, neboť šlo o řízení trestní s žalobcem v pozici obžalovaného, však jasně svědčí pro zadostiučinění v penězích.

8. Odůvodnění je však rozporné v dalším závěru. Soud na jedné straně uvádí, že zadostiučinění nemá být v rozporu s obecně sdílenou představou spravedlnosti (jako argument pro krácení zadostiučinění o 50 %, protože žalobce byl v minulosti již trestně stíhán, odsouzen a vykonal trest odnětí svobody). Na druhé uvádí, že„ není tím subjektem, kterému by se mělo dostat zadostiučinění v peněžní formě“. Přesto zadostiučinění přiznal. Jeví se, že soud v otázce, zda lze přiznat zadostiučinění v penězích za nepřiměřenou délku trestního stíhání i osobě dříve trestané, neměl jasno. Tímto směrem také míří odvolací argumentace žalované. Ostatně ani otázku obecně sdílené představy spravedlnosti soud více nerozvedl, ačkoli za ni lze považovat jak„ hlas lidu“, často ve smyslu„ oko za oko, zub za zub“, jako názor leckdy převažující, anebo hlas poučené a uvážlivé veřejnosti.

9. Dřívější trestní stíhání, odsouzení i výkon trestu odnětí svobody může nepochybně ovlivnit hodnocení významu řízení pro účastníka, zejména však v otázce zadostiučinění za samo nezákonné trestní stíhání/odsouzení/výkon trestu. Na přiměřenou délku soudního řízení má však právo každý, bez ohledu na jeho minulost, dokonce i bez ohledu na to, zda byl stíhán důvodně či nikoliv. Kromě toho, žalobce byl za dřívější trestní jednání již potrestán, trest vykonal a není namístě jej takto nepřímo trestat opětovně. Odvolací soud neshledal, že by z tohoto důvodu mělo být peněžité zadostiučinění kráceno či dokonce nepřiznáno. Lze akceptovat toliko závěr, že s ohledem na trestní minulosti žalobce nebyl význam předmětného řízení pro něj zvýšený, ale standardní, čemuž odpovídá základní roční částka zadostiučinění [částka].

10. Odvolací soud proto vychází z toho, že základní výše zadostiučinění, kterou soud správně stanovil, by měla být snížena o 2x 20 %. Jednou pro skutkovou a důkazní složitost věci, jež nepochybně prodloužila objektivně potřebnou dobu pro skončení řízení, jednak z důvodů procesní obtížnosti, jak uvedeno výše. Na duhou stranu bylo namístě zvýšit zadostiučinění z důvodu postupu orgánu veřejné moci (dílčích průtahů popsaných soudem I. stupně) o 15%.

11. Výše zadostiučinění by tak měla činit [částka] Odvolací soud proto potvrdil výrok I. rozsudku dle § 219 o. s. ř. jako správný a zčásti změnil zamítavý výrok II. dle § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. v rozsahu [částka] s příslušenstvím, jinak jej jako správný v rozsahu dotčeném odvoláním potvrdil.

12. Vzhledem k částečné změně rozsudku bylo třeba, aby odvolací soud znovu rozhodl o nákladech řízení před soudem I. stupně spolu s náklady řízení odvolacího. Vyšel z toho, že v řízení prvostupňovém nevzniklo žádnému z účastníků právo na jejich náhradu. Žalobce byl sice ohledně jednoho nároku zcela neúspěšný, ovšem uspěl částečně s nárokem druhým, přičemž výše zadostiučinění tu závisela na úvaze soudu, což znamená, že se ohledně tohoto nároku na žalobce hledí jako na plně úspěšného. Obě strany byly tedy částečně úspěšné, aniž by bylo možno kvantifikovat poměr úspěchu a neúspěchu.

13. V odvolacím řízení je třeba na žalobce hledět jako na plně úspěšného, jelikož výše plnění závisela na úvaze soudu. Má proto dle § 142 odst. 3 o. s. ř. vůči žalované právo na náhradu nákladů.

14. Ty sestávají z odměny za 3 úkony právní služby advokáta (podání odvolání, vyjádření k odvolání žalované, účast u jednání) s odměnou [částka] za úkon, 3 paušálních náhrad hotových výdajů po [částka] a nákladů cesty advokáta k soudu a zpět. Tyto náklady sestávají z náhrady za zmeškaný čas dle § 14 vyhl. č. 177/96 Sb. ve výši [částka], a nákladů cestovného vozem v doložené výši [částka] (dle vyhl.č. 511/2021 Sb.). K veškerým nákladům přičtena 21% DPH, jelikož advokát je jejím plátcem.