pro vydání pozemků a zaplacení 5 996 146 Kč s příslušenstvím

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně výrokem I. zamítnul žalobu na uložení povinnosti žalované převést na žalobce pozemky v k. ú. [adresa] obec [adresa] p. č. [číslo] orná půda, p. č. [číslo] orná půda, vše zapsané na LV č. [číslo], vedeném u Katastrálního úřadu pro [adresa], katastrální pracoviště [adresa] (dále také jen „Pozemky 1“) na uložení povinnosti žalované zaplatit žalobci 5 991 790 Kč s příslušenstvím za pozemky v Katastru nemovitostí [adresa], obec [adresa] p. č. [číslo] ostatní plocha, p. č. [číslo] ostatní plocha a p. č. [číslo] zastavěná plocha a nádvoří, všechny zapsané na LV č. [číslo], vedeném u Katastrálního úřadu pro [adresa], katastrální pracoviště [adresa] (dále také jen Pozemky 2“) a na uložení povinnosti žalované zaplatit žalobci náklady za zpracování znaleckého posudku na ocenění Pozemku 2 a výrokem II. uložil žalobci zaplatit žalované náklady řízení 552 921,60 Kč a vedlejšímu účastníkovi na straně žalované 473 932,60 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku k rukám jejich právních zástupců.

2. Rozhodl tak o žalobě, poté, co soud prvního stupně připustil v průběhu řízení k návrhu žalobce, její změnu, kterou žalobce požadoval jednak vrácení Pozemků 1 a jednak finanční náhradu za Pozemky 2 pro porušení pravidel veřejné podpory žalovanou (když původně žalobou požadoval stejný nárok z titulu porušení smlouvy o bezúplatném převodu uvedených pozemků žalovanou). Žalobce tvrdil, že v případě, kdy tyto Pozemky byly na žalovanou bezúplatně převedeny smlouvou ze dne 7. 7. 2023 (tj. jednalo se o majetek ve vlastnictví státu), jsou tím naplněny znaky poskytovatele veřejné podpory podle čl. 107 odst. 1 Smlouvy o fungování Evropské unie (dále také jen „SFEU“) a pokud je žalovaná komerčně využívá, porušila tím povinnosti, resp. opatření zakládající veřejnou podporu. Podle žalobce je třeba za komerční využití tohoto majetku považovat provozování stravování pro veřejnost v prostorách Mateřské a základní školy [adresa] (dále také jen „škola“), které žalovaná nechala na Pozemcích 2 vystavět a kterou provozuje vedlejší účastník, stejně tak pronájem sportovních zařízení (tělocvična) či provozování parkování na části Pozemku 2, který je využíván i jako zázemí pro mateřskou a základní školu (zahrada a parkoviště). Vzhledem k opakovanému vznesení námitky promlčení nároku ze strany žalované a vedlejšího účastníka v případě, kdy žalobní nárok žalobce žádal z důvodu porušení povinnosti vyplývající ze smlouvy o bezúplatném převodu (v podobě změny územně plánovací dokumentace či změny rozhodnutí o umístění stavby), přistoupil žalobce ke změně žaloby, neboť v případě nároku z titulu porušení pravidel veřejné podpory, námitku promlčení vznést nelze.

3. Žalovaná a vedlejší účastnice na straně žalované nesouhlasili s tím, že by žalovaná měla porušit podmínky bezúplatného převodu. Nad to je nárok žalobce promlčen, resp. došlo k prekluzi nároku žalobce na vrácení pozemků převedených na žalovanou bezúplatně, neboť podle zák. č. 325/2023 Sb., kterým se mění zák. č. 503/2012 Sb. o Státním pozemkovém úřadu a o změně některých souvisejících zákonů (dále také jen zák. o SPÚ), ve znění pozdějších předpisů, který nabyl účinnosti ke dni 1. 1. 2024, zde byla uvedená 10 letá lhůta zkrácena na lhůtu 5 let a počíná běžet dnem vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí ve prospěch nabyvatele. Tento zákon je retroaktivní a působí tak na smlouvy uzavřené před nabytím novely zákona o SPÚ, tedy i na předmětnou smlouvu. Tato smlouva byla uzavřena dne 7. 7. 2003 a ke vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí došlo dne 5. 4. 2004. Nárok žalobce proto nemohl vůbec vzniknout, neboť doba podle § 8 odst. 5 zák. o SPÚ uplynula dne 7. 7. 2008, tedy přede dnem podání žaloby 10. 5. 2023, tj. 9 let poté, co byl proveden vklad vlastnického práva k Pozemkům ve prospěch žalované. Podle žalované a vedlejšího účastníka tak došlo k prekluzi nároku žalobce na vrácení Pozemků, kdy povinnost žalobce vracet pozemky zcela zanikla.

4. K veřejné podpoře žalovaná a vedlejší účastník sdělili, že mateřská a základní škola a jejich zázemí na Pozemcích 2 je převážně financovaná z veřejných zdrojů a nejedná se tak o opatření zakládající veřejnou podporu (i podle zprávy [orgán]. U Pozemků 1 by mj. muselo být prokázáno narušení vnitřního trhu Evropské unie s členskými státy. Tento pozemek je v návrhovém horizontu územního plánu veden jako zastavitelná plocha VV – veřejné vybavenosti, tedy umožňuje výstavbu jen občanského vybavení, které je nekomerčního charakteru a slouží ve veřejném zájmu jako součást veřejné infrastruktury (plochy jsou určeny pro stavby a zařízení jako např. školy, zdravotní služby, sociální zařízení, kulturní zařízení apod), tedy ani provoz takovýchto zařízení nemůže vnitřní trh EU narušovat. Ani v tomto případě se o veřejnou podporu nejedná.

5. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobce a žalovaná uzavřeli dne 7. 7. 2002 smlouvu o bezúplatném převodu na podkladě které byly Pozemky 1 a Pozemky 2 převedeny bezplatně do vlastnictví žalované, s vkladem vlastnického práva do katastru nemovitostí 5. 4. 2004. Vedlejší účastník má svěřenou správu nemovitostí ve vlastnictví obce. V roce 2022 se žalobce písemně obrátil na žalovanou s žádostí o zpětný bezúplatný převod Pozemků 1, vzhledem k tomu, že změnou územního plánu č. [číslo] schválenou dne 26. 3. 2010 a č. [číslo] schválenou dne 10. 9. 2020 došlo k porušení podmínek bezúplatného převodu pozemků. U Pozemků 2 pak žalobce žádal finanční náhradu ve výši podle cenových předpisů platných ke dni uzavření smlouvy o převodu pozemků, neboť u něj došlo k zastavění stavbami a není proto možné jej vrátit zpět. Žalovaná nejprve žádala o prodloužení lhůty k vyjádření, následně, požadavek žalobce odmítla z důvodu promlčení nároku z důvodu rozporu s dobrými mravy (žalobce se svého požadavku domáhá po 20 letech od uzavření smlouvy). U Pozemků 1 (par. č. [číslo] a par. č. [číslo]) byly žalovanou schváleny změny územně plánované dokumentace z dosavadního vymezení orná půda na plochy veřejného vybavení (z pozemku par. č. [číslo] byly geometrickým plánem odděleny 3 části – poz. par. č. [číslo], par. č. [číslo] – zázemí pro MŠ a ZŠ a poz. par. č. [číslo] – budova MŠ a ZŚ). Na těchto vydělených Pozemcích 2 je postavena MŠ a ZŠ [adresa] a pozemek je částečně využit jako zázemí těchto objektů, a to parkoviště a zahrada.

6. Soud prvního stupně vzal dále za prokázané, že v objektu Mateřské a základní školy [adresa] se nachází stravovací zařízení, jehož provozovatelem je tato mateřská škola, která byla zřízena jako příspěvková organizace. Cena stravování činí v návaznosti na věk dítěte od 34 Kč do 56 Kč (MŠ a ZŠ) a 40 Kč pro zaměstnance školy. Stravování je pak přístupné pouze zaměstnancům a žákům mateřské a základní školy, veřejnosti přístupné není. Sportovištěm, resp. tělocvičnou Mateřská a základní škola [adresa] nedisponuje (využívá jiné sportovní zázemí). Podle [orgán] (dále také jen [orgán]), na dotaz žalobkyně, zda v případě bezúplatného převodu pozemků ve prospěch žalované a jejich následného využití pro objekt mateřské a základní školy a zázemí pro tyto objekty (zahrada, parkoviště), se jedná o veřejnou podporu (a měla by být uvedeno do souladu s pravidly veřejné podpory), tento sdělil, že musí být kumulativně naplněny čtyři kritéria, aby se o veřejnou podporu jednalo (viz § 107 odst. 1 SFEU). Z rozhodovací praxe orgánů EU pak vyplývá, že vzdělávání organizované v rámci státního vzdělávacího systému a převážně financované a kontrolované státem představuje nehospodářskou činnost. Podpora mateřské, základní, střední a vysoké školy zřizovaných v souladu se zákonem č. 561/2004 Sb. (školský zákon) veřejnoprávními subjekty, která plyne na jejich hlavní činnost, nepředstavuje veřejnou podporu.

7. Právně věc soud prvního stupně posoudil podle § 8 odst. 1, 2, 3, 4 a 5 zák. o SPÚ ve spojení s čl. II. písm. a), b) přechodných ustanovení zák. č. 325/2023 Sb. a dále podle čl. 87 odst. 2, 3 Smlouvy o založení Evropského společenství, resp. č. 107 odst. 2, 3 SFEU.

8. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobce se nároku na zpětné vydání Pozemků 1 a vyplacení finanční náhrady za Pozemek 2, jež již nelze vydat, nemůže s ohledem na novelu zák. č. 503/2012 Sb. o SPÚ, domáhat, neboť došlo k jeho prekluzi, když předmětná novela dopadá i na smlouvu ze dne 7. 7. 2003 uzavřenou mezi žalobcem a žalovanou. Ke vkladu vlastnického práva žalované došlo k 5. 4. 2004 a žaloba byla podána až dne 10. 5. 2023, tedy po uplynutí zákonné pětileté lhůty.

9. Stran tvrzeného porušení veřejné podpory (tím, že byl pozemek převeden na žalovanou a tato má v objektech MŠ a ZŠ provozovat komerční činnost), soud prvního stupně nejprve obecně vysvětlil principy veřejné podpory a poté posoudil, že se o veřejnou podporu v tomto konkrétním případě nejedná, a to zejména s odkazem na zásady týkající se veřejné podpory uvedené ve stanovisku [orgán] a rovněž na zjištění, že parkoviště školy není komerčně provozováno, slouží pouze pro účely školy o obdobně tak školní jídelna, která je financována z veřejných prostředků. Rovněž sportoviště se pak na dotčených pozemcích nenachází, tudíž nemohlo docházet k jeho komerčnímu využití.

10. O nákladech řízení rozhodl soud prvního stupně s odkazem na § 142 odst. 1 o. s. ř. a uložil žalobci nahradit jak žalované, tak vedlejšímu účastníku náklady řízení vyčíslené podle vyhlášky č. 177/1996 Sb. o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif).

11. Proti rozsudku podal žalobce včasné a přípustné odvolání, ve kterém namítal, že soud prvního stupně řízení zatížil vadou a rovněž, že jeho rozsudek je nepřezkoumatelný. Prvotně žalobce sdělil, že byť soud prvního stupně připustil změnu žaloby spočívající na principu porušení pravidel veřejné podpory, právně uzavřel, že na základě změny zákona o SPÚ a přechodných ustanovení je nárok žalobce promlčen, ačkoli na tomto žalobce svou žalobu již nestavěl. Soud prvního stupně dále neúplně zjistil skutkový stav a tím věc i nesprávně právně posoudil, neboť žalovaná porušila pravidla veřejné podpory, již změnou územně plánovací dokumentace, kdy převedené pozemky upotřebila pro zcela jiné účely, než pro které byly žalobcem převedeny, kdy na nich byly vystavěny objekty MŠ a ZŠ a parkoviště a zejména jídelna je provozován pro veřejnost pod záštitou školy, což je komerčním využitím. Dále žalobce namítal, že přestože předložil důkazy týkající se webových stránek školy, kde tato nabízí veřejnou inzerci prodeje jídel pro širokou veřejnost se zcela odlišnou cenou stravování než pro své žáky a zaměstnance, soud prvního stupně tyto důkazy vůbec nepřipustil. Naopak listiny, které soud prvního stupně provedl nevypovídají nic o faktickém stavu věci, neboť se jedná o interní dokumenty školy. Je proto evidentní, že žalobce v minulosti bezúplatně převedl svůj majetek na žalovanou a tato jej využila zcela jiným způsobem než z důvodu, pro který na ni byl převeden.

12. Žalovaná se vyjádřila k odvolání žalobce tak, že jednak neporušila podmínky předmětné smlouvy o bezúplatném převodu, neboť na základě územně plánovací dokumentace platné ke dni jejího uzavření, byly pozemky určeny k zastavění veřejně prospěšnou stavbou nebo stavbou pro bydlení a tento účel je zachován, kdy mezi veřejně prospěšné stavby jsou zařazeny např. stavby pro školství. Nárok žalobce na vrácení nemovitosti, potažmo finanční náhradu však z důvodu retroaktivní novely č. 325/2023 Sb. zanikl po uplynutí doby 5 let od provedení vkladu do katastru nemovitostí a k této námitce soud prvního stupně správně přihlédl. Žalovaná dále sdělila, že ač byla žaloba původně založena na porušení § 8 zák. o SPÚ (tj. podmínek bezúplatného převodu) a tuto žalobce z důvodu promlčení nároku změnil, soud prvního stupně se zabýval i tím, zda došlo k porušení pravidel veřejné podpory, ač mu o tom nepřísluší rozhodovat. Správně pak soud prvního stupně uzavřel, že nebylo zjištěno, že by provoz mateřské a základní školy byl komerčního charakteru, tedy, že by uvedené objekty sloužily za účelem generování zisku. Naopak využitím pozemků žalovaného pro provoz mateřské a základní školy, je provoz veřejně prospěšného školského zařízení. Jestliže pozemky jsou využívány pro veřejné vzdělání, které je převážně financováno z veřejných zdrojů, nejedná se v posuzovaném případě o opatření zakládající veřejnou podporu a soud prvního stupně rozhodl zcela patřičně. Nad to, i kdyby bylo zjištěno, že za účelem financování hlavní veřejně prospěšné činnosti (školská činnost), je provozována vedlejší činnost komerčního charakteru (provozování jídelny pro veřejnost), nelze ji ani v takovém případě považovat za činnost komerčního využití, a tedy veřejnou podporu narušující hospodářskou soutěž.

13. Vedlejší účastnice na straně žalované ve svém vyjádření k odvolání využila v podstatě stejnou argumentaci jako žalovaná, tedy, že změna územního plánu posílila veřejně prospěšný účel využití pozemků k výstavbě Základní a mateřské školy [adresa] a jejího provozního zázemní, tedy nebyl porušen § 8 odst. 1 zák. o SPÚ týkající se bezúplatného převodu Pozemků. Soud prvního stupně také správně uzavřel, že žádný z definičních znaků veřejné podpory nebyl naplněn. Rovněž učinil patřičné zjištění, že školní jídelna není provozována jako podnikatelský subjekt, ale jako součást veřejné školy, jejímž hlavním účelem je zajištění školního stravování. Nebylo zjištěno, že by škola generovala zisk mimo rámec veřejné služby. Tedy popsaná činnost nenaplňuje znaky hospodářské činnosti a nemůže být považována za komerční podnikání ani z pohledu českého práva ani z pohledu práva unijního.

14. Odvolací soud přezkoumal napadené rozhodnutí i řízení, které mu předcházelo podle § 212 a § 212a zák. č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř.) a dospěl k závěru, že odvolání žalobce není důvodné.

15. S žalobcem lze souhlasit potud, že se soud prvního stupně nadále zabýval jeho nárokem na vrácení nemovitosti a vydání finanční náhrady pro porušení § 8 zák. o SPÚ, ač tak již činit neměl. Vzhledem k tomu, že žalobce z důvodu, že je jeho žalobní nárok podle čl. II přechodných ustanovení zák. č. 325/2023 Sb. prekludován, změnil svou žalobu a uvedený nárok požadoval z titulu opatření zakládající veřejnou podporu, a protože soud prvního stupně připustil dne 3. 12. 2024 změnu žaloby, bylo nadbytečné se nárokem žalobce zabývat i z hlediska nároku, který byl uplatněn prvotně. Pokud jde o změněný nárok, soud prvního stupně provedl dokazování pro věc v dostatečném rozsahu a správně věc posoudil i po stránce právní. Odpovídajícím způsobem vysvětlil problematiku veřejné podpory, tj. jaká pravomoc náleží vnitrostátním soudům (co jsou oprávněny posuzovat), a to i s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 1341/2012 Sb. (pokud soud prvního stupně uvedl spisovou značku 23 Cdo 2341/2012, jedná se o zjevnou nesprávnost, pozn. odvolacího soudu) a rovněž to, co je ve smyslu unijního práva třeba považovat za veřejnou podporu a jaké orgány hrají v oblasti veřejné podpory zásadní roli a jak je tomu v České republice. Pro stručnost svého odůvodnění proto odvolací soud odkazuje na odstavec 24 napadeného rozhodnutí.

16. Jak správně vyložil soud prvního stupně, vnitrostátní soudy mohou toliko posuzovat (mají pravomoc), zda se jedná o veřejnou podporu a zda byla porušena notifikace veřejné podpory podle čl. 108 odst. 3 SFEU. Výjimkami z oznamovací povinnosti pak jsou: 1) nejedná se o veřejnou podporu, 2) veřejná podpora spadá pod výjimku podle Nařízení Komise EU č. 651/2014, kterým se v souladu s čl. 107 a 108 Smlouvy prohlašují určité kategorie podpory za slučitelné s vnitřním trhem, tzv. GBER a 3) jde o podporu de minimus. V případě, že vnitrostátní soud dospěje k závěru, že o veřejnou podporu nejde nebo, že nebyla porušena oznamovací povinnost, nutně to musí vést k zamítnutí žaloby. Tedy před tím, než vnitrostátní soud posoudí, zda došlo k porušení oznamovací povinnosti, musí nejprve učinit závěr, zda lze poskytnuté prostředky vůbec považovat za veřejnou podporu. Úloha vnitrostátního soudu tak závisí na předmětném opatření podpory a na tom, zda bylo opatření řádně oznámeno a schváleno Evropskou komisí. Vnitrostátní soudy pak mohou zasáhnout v případech, kdy orgán členského státu udělil podporu, aniž dodržel povinnost pozastavit výkon opatření; tato situace může nastat, pokud podpora nebyla oznámena vůbec (jestliže se oznamuje), nebo státní orgán podporu poskytl před schválením Evropské komise. V řízení pak jsou vnitrostátní soudy oprávněny rozhodovat o následcích porušení povinnosti neoznámení státní podpory Evropské komisi (tj. např. o vrácení takovéto podpory). Naproti tomu [orgán] posuzuje slučitelnost veřejné podpory se společným trhem a jeho fungováním podle čl. 87 odst. 2, 3 Smlouvy o založení Evropského společenství, resp. s čl. 107 odst. 2, 3 SFEU; zde nemají vnitrostátní soudy pravomoc rozhodovat.

17. Vnitrostátní soudy před tím, než posoudí, zda došlo k porušení oznamovací povinnosti podle čl. 108 odst. 3 SFEU, musí nejprve učinit závěr, zda lze poskytnuté finanční prostředky vůbec považovat za veřejnou (státní) podporu (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 1341/2012). Soud prvního stupně proto nepochybil, pokud se zaměřil na posouzení otázky, zda v posuzovaném případě se vůbec o veřejnou podporu jedná, když k takovémuto výkladu je na podkladě shora uvedeného nadán. Při zjištění, zda je určité opatření veřejnou (státní) podporou podle čl. 107 SFEU musí být kumulativně naplněny tyto podmínky: a) je poskytována členským státem z veřejných prostředků, tj. státních zdrojů, b) zvýhodňuje určité podniky, výrobu určitého zboží, poskytování určitých služeb nebo odvětví, tj. je selektivní, d) dané opatření narušuje nebo hrozí narušení hospodářské soutěže a e) zda jím byl ovlivněn ochod mezi členskými státy. Pokud některý znak chybí, nejde o veřejnou podporu a není třeba její notifikace. Naopak, pokud jsou naplněny všechny kritéria, představuje opatření veřejnou podporu, která je podle čl. 107 odst. 1 SFEU v zásadě zakázána. Čl. 87 odst. 2 a 3, resp. 107 odst. 2 a 8 SFEU pak stanoví řadu podmínek, podle kterých veřejná podpora je či může být považována za slučitelnou s vnitřním trhem, a mohla by být tudíž [orgán] povolena, která, jak již bylo vysvětleno výše má výhradní pravomoc prohlásit veřejnou podporu za s vnitřním trhem slučitelnou.

18. Soud prvního stupě s odkazem na provedené dokazování správně uzavřel, že o veřejnou podporu se v posuzovaném případě nejedná. Také procesně postupoval správně, pokud ve věci již neprováděl další dokazování, jak namítal žalobce (zejména webovými stránkami školy k provozu školní jídelny, tedy v zásadě ke komerčnímu využívání předmětných pozemků), neboť by další dokazování nemohlo ve věci přinést nic nového, zejm. jiný právní závěr (viz dále). Ve smyslu sdělených atributů, které představují veřejnou podporu, z nich v posuzovaném případě byla splněna toliko podmínka ad a), tj. že veřejná podpora, v tomto případě bezplatným převedením uvedených pozemků, byla žalované poskytnuta ze státních zdrojů, neboť předmětné pozemky byly ve vlastnictví státu. Další podmínky veřejné podpory již zcela absentují a již z tohoto důvodu je třeba uzavřít, jak správně učinil soud prvního stupně, že se o veřejnou podporu nejedná.

19. I kdyby bylo prokázáno, že v Mateřské a základní škole [adresa] jsou nabízeny obědy široké veřejnosti, pouze tato skutečnost neznačí a ani nemůže založit naplnění všech znaků veřejné podpory, neboť by uvedené opatření (státní podpora) neznamenala selektivní podporu, v tomto případě poskytování služeb, neměla by potenciál narušit hospodářskou soutěž a nemohl by jí být ovlivněn obchod mezi členskými státy. Ostatně žalovaná konkrétní tvrzení stran naplnění veřejné podpory vyjma toho, že škola postavená na Pozemcích 2 nabízí ve své jídelně obědy i pro širokou veřejnost, popř. že je možné komerční využití parkoviště školy a její tělocvična, ani neuváděla. Odvolací soud na tomto místě připomíná, že Pozemky 2 jsou využívány pro objekt školy (ZŠ i MŠ). V případě provozování činnosti – prodávání obědů veřejnosti, nemůže být hovořeno o komerčním využití daného pozemku, neboť by se i v takovém případě jednalo o provoz činnosti, kterou činí neziskový subjekt – škola za účelem financování své hlavní činnosti (vzdělávání), tj. činnost za účelem financování provozu školského zařízení. Ostatně tento závěr vyplývá i ze stanoviska [orgán], který sdělil, že případné financování z jiných zdrojů než z veřejných, tj. i z vlastní vedlejší činnosti, darů apod. není považováno za porušení veřejné podpory. Uvedená činnost (i kdyby byla prokázána) také nemá znaky hospodářské činnosti, tedy nelze o ní hovořit jako o komerčním podnikání (jiná situace by např. byla, pokud by na pozemku bylo postaveno obchodní centrum). Obdobné by platilo i pro případný provoz (pronájem) parkoviště a tělocvičny (ani tato skutečnost nebyla v řízení prokázána).

20. Soud prvního stupně vhodně vyhodnotil, v souladu s citovanou judikaturou, že pakliže nebyl naplněn kompletní definiční znak veřejné podpory, tj. hospodářská činnost (tedy její tržní základ), selektivní výhoda a dopad na obchod mezi členskými státy, je na místě žalobní žádání zamítnout.

21. Náklady řízení soud prvního stupně přiznal v souladu s § 142 odst. 1 o. s. ř., neboť žalovaná a vedlejší účastnice byli ve sporu zcela úspěšní. Odvolací soud se však již neztotožnil s úvahou o účelnosti a výši těchto nákladů.

22. Prvotně odvolací soud nesouhlasí s odvolací argumentací žalobce, že měl být aplikován § 150 o. s. ř., když žalovaná jednala v rozporu s dobrými mravy tím, že opakovaně žalobce ujišťovala, že nebyly porušeny důvody, pro které nabyla předmětný majetek a tím, že vyhýbavě reagovala na výzvy žalobce k navrácení nemovitosti a finanční náhrady. V tomto tvrzeném jednání odvolací soud důvody zvláštního zřetele hodné, jak předvídá § 150 o. s. ř., nespatřuje. Skutečnost, že protistrana tvrdí (a na tom byla založena i procesní obrana žalované), že k porušení smlouvy o bezúplatném převodu nedošlo, nepředstavuje rozpor s dobrými mravy, resp. využití mimořádného institutu, kterým § 150 o. s. ř. bezesporu je, neboť důvody pro jeho aplikaci musí být objektivního rázu.

23. Podle přesvědčení odvolací soudu však u určení výše nákladů je třeba použít měřítko jejich účelnosti. Odvolací soud vyšel z předpokladu, že pokud v konkrétní projednávané věci není prokázaný opak, nelze shledat náklady vynaložené žalovanou na zastoupení advokátem jako náklady vynaloženými účelně (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 13. 8. 2012, sp. zn. II. ÚS 2396/09, nález Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2010, sp. zn. III. ÚS 2984/09 a rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 13. 3. 2014, sp. zn. I. ÚS 2310/13, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. dubna 2016, sp. zn. 28 Cdo 4774/2015). Odvolací soud si je vědom toho, že Ústavní soud zároveň ve svých rozhodnutích týkajících se otázky zastupování advokátem orgánů státní správy, statutárních měst a obcí, upozornil, že při aplikaci uvedeného stanoviska je třeba vždy přihlédnout ke konkrétním okolnostem případu, neboť si lze představit, že předmětem sporu může být i právní problematika, která přímo nesouvisí s oblastí spravovanou účastníkem řízení, případně se jedná o právní problematiku velmi specializovanou, obtížnou, dosud neřešenou či s mezinárodním prvkem, vyžadující znalosti cizího práva, jazykové znalosti apod. Jen v takových (zcela výjimečných) případech lze shledat postup orgánu státní správy, který zvolí pro své zastupování advokáta, který se na danou problematiku specializuje, za adekvátní (nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 195/11).

24. S ohledem na konkrétní okolnosti případu, kdy v podstatné části řízení se jednalo o porušení podmínek bezúplatného převodu nemovitostí z vlastnictví státu do vlastnictví obce, je žalovaná bezesporu osobou touto problematiku znalou, neboť ve své praxi je často účastna těchto kontraktů, potažmo právních problémů na ně nasedajících. Ani v případě změny žaloby, tedy tím, co bylo žalobcem stran veřejné podpory tvrzeno, pak odvolací soud neshledal, že by se jednalo o problematiku natolik obtížnou, že by nebyl sto jí pojmout právní aparát žalované, tedy, že by vyžadovala specializované služby advokáta. Obdobně smýšlí odvolací soud i u vedlejší účastnice, která ve sporu „toliko“ podporuje hlavního účastníka řízení, v tomto případě žalovanou a může tak využít dobrodiní v podobě argumentace a právního rozboru účastníka hlavního; ani u vedlejší účastnice proto nebylo účelné, aby si pro řízení zvolila zástupce z řad advokátů. Odvolací soud tak dospěl k závěru, že žalované i vedlejší účastnice náleží náhrada nákladů nezastoupeného účastníka.

25. Náklady řízení před soudem prvního stupně představují:

- v případě žalované částku 4 200 Kč podle § 1, 3 písm. a), b), c) vyhlášky č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle § 151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle § 89a exekučního řádu za celkem 14 úkonů v paušální výši á 300 Kč - písemné vyjádření k žalobě ze dne 17. 6. 2023, vyjádření ve věci samé ze dne 25. 9. 2023, vyjádření ve věci samé ze dne[Anonymizováno]10. 11. 2023, vyjádření k změně žaloby ze dne 19. 6. 2024, vyjádření ve věci samé ze dne 21.11. 2024, závěrečný návrh ze dne 9. 12. 2024 a 4x příprava na jednání včetně účasti na jednání dne 19. 9. 2024, dne 10. 10. 2024, dne 26. 11. 2024 a dne 3. 12. 2024. Jako zcela neúčelný hodnotil odvolací soud úkon – vyjádření a zpětvzetí návrhu na přerušení řízení ze dne 15. 1. 2024 a vyjádření ze dne 16. 5. 2024, neboť se nejednalo o podání obsahující výlučně argumentaci ve věci samé (a ani nebylo činěno na výzvu soudu), příp. žalovaná opakovala již svou předchozí vyjádřenou argumentaci.

- v případě vedlejší účastnice 4 200 Kč za celkem 14 úkonů v paušální výši á 300 Kč – vyjádření k žalobě ze dne 7. 8. 2024, vyjádření ve věci samé k výzvě soudu ze dne 9. 10. 2023 a ze dne 14. 5. 2024, replika ze dne 13. 6. 2024, vyjádření ke změně žaloby z 19. 11. 2024, závěrečný návrh ze dne 9. 12. 2024 a 4x příprava na jednání včetně účasti na jednání dne 19. 9. 2024, dne 10. 10. 2024, dne 26. 11. 2024 a dne 3. 12. 2024.

26. Odvolací soud proto rozsudek soudu I. stupně ve výroku ad I. o věci samé jako věcně správný podle § 219 o. s. ř. potvrdil a v nákladovém výroku ad II. jej podle § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř změnil jen tak, že výše nákladů činí 4 200 Kč jak ve vztahu k žalované, tak ve vztahu k vedlejší účastnice, jinak jej jako správný potvrdil.

27. O nákladech odvolacího řízení rozhodl odvolací soud podle § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., kdy uložil žalobci zaplatit jak žalované, tak vedlejší účastnice náklady odvolacího řízení, neboť tito byli zcela úspěšní. Náklady odvolacího řízení představují pro každého částku 900 Kč podle § 1, 3 písm. a), b), c) cit. vyhlášky za 3 úkony á 300 Kč – vyjádření k odvolání, příprava na odvolací jednání a účast na jednání před odvolacím soudem dne 28. 5. 2024.

28. O lhůtě k plnění rozhodl odvolací soud podle § 211 a § 160 odst. 1 část věty před středníkem o. s. ř.

29. O povinnosti žalobce zaplatit náklady řízení k rukám právních zástupců žalované a vedlejší účastnice bylo rozhodnuto podle § 211 a § 149 odst. 1 o. s. ř.