pro [část Prahy] dne [datum rozhodnutí], č. j. 43 C 137/2021-104,

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal, aby žalované byla uložena povinnost poskytnout mu zadostiučinění ve formě omluvy ve znění:„ Ministerstvo spravedlnosti ČR, jednající za Českou republiku jakožto orgán spravující Centrální registr oznámení, se tímto omlouvá [jméno] [příjmení] za porušení jeho práva na ochranu soukromí, jímž došlo tím, že byla plošně zveřejněna oznámení, která [příjmení] [příjmení] podal podle zákona č. 159/2006 Sb., o střetu zájmů, ve znění pozdějších předpisů.“, jež podepíše osoba oprávněná jednat za žalovanou. Dále soud zamítl žalobu o [částka] a žalobci uložil zaplatit žalované náklady řízení ve výši [částka].

2. Zjištěný nesporný skutkový stav soud posoudil, a odkázal na nález ústavního soudu Pl. ÚS 38/17, když byla přezkoumávána ústavní konformnost zákona o střetu zájmů. Nález byl vyhlášen [datum] a zrušil § 14b odst. 1 písm. a), b) a c) zák. č. 159/2006 Sb., a dále na stanovisko pléna sp. zn. Pl ÚS- st [číslo], [číslo] Sb. Ze strany žalované byl vytvořen dálkový neomezený přístup ze strany veřejnosti, ústavní soud shledal uvedený postup jako nepřiměřený zásah do soukromí a právní úpravu označil za protiústavní. Plošným zveřejňováním oznámení o majetku, která u žalobce byla zveřejněna od podání oznámení do listopadu 2020, bylo narušeno jeho soukromí, čímž mu byla způsobena nepatrná újma, kterou by pociťovala každá jiná rozumně uvažující osoba. Soud dále odkázal na nález ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 3073/20, a na rozsudek NSS ČR č. j. [číslo jednací]. Uplatněný nárok neshledal důvodný z důvodu nesplnění podmínky existence odpovědnostního titulu ve smyslu § 13 odst. 1 zák. č. 82/1998 Sb.

3. Žalovaná postupovala v souladu se zákonem a nelze jí v tomto nic vytýkat, neboť ministerstvo spravedlnosti jako orgán spravující centrální registr oznámení dle zákona o střetu zájmů, nebyl oprávněn sám zhodnotit, zda je zákon (či jeho části) v souladu s ústavním pořádkem či nikoliv. Uvedený závěr potvrdil NS ČR v rozsudku sp. zn. 30 Cdo 1321/2019, který dovodil, že postup dle zákona, který byl teprve následně shledán protiústavním, není nesprávným úředním postupem ve smyslu § 13 odst. 1 zák. č. 82/1998 Sb. O takový případ se jedná v souzené věci. Z toho důvodu žalobu zamítl, a nad rámec uvedl, že u žalobce absentuje tvrzená nemajetková újma.

4. Proti rozsudku podal žalobce včas odvolání. Předeslal, že rozhodnutí soudu fakticky„ vypíná“ ústavně zaručená práva, jichž se žalobce v žalobě dovolává. Dle něj soud zavádějícím způsobem interpretuje různá rozhodnutí Ústavního soudu či Nejvyššího správního soudu, která ovšem neřeší podstatu této právní věci. Práva, která mu zakládá ústavněprávní pořádek ČR, nepokládá za práva zdánlivá, ale za práva skutečná, v případě, kdy jsou porušena, může o jejich ochranu usilovat před nezávislými i nestrannými soudy. Připomněl odvolacímu soud, oč v celé kauze novely [číslo] 2017 Sb. – zákona o střetu zájmů šlo. Tato právní úprava platila od okamžiku nabytí účinnosti zákona až do vydání nálezu Ústavního soudu pod sp. zn. Pl. ÚS 38/17, došlo ke zcela zásadní změně tehdejší právní úpravy, kdy stát zřídil Centrální registr oznámení, v němž začal zveřejňovat plošně a přímým způsobem (tj. že kdokoliv měl k informacím v takovém registru přístup) informace soukromé povahy (citlivé osobní údaje), které povinné osoby do registru musely vkládat. Do září 2017 byla úprava zcela odlišná, pro komunální prostor spočívající v povinnosti uložit příslušné oznámení u tajemníka úřadu a podaná oznámení se poskytovala na základě individuálních žádostí. Vyzdvihl v odvolání nosné části plenárního nálezu, konkrétně ocitoval bod 117, a dále poukázal na rozsudek NSS sp. zn. [spisová značka]. Vyjádřil zásadní nesouhlas se skutkovým závěrem soudu prvního stupně, že míra intenzity zásahu v porovnání s účelem a cílem, která podaná oznámení sledují, nepostačuje pro závěr, že„ stát odpovídá pro porušení práva na soukromí a práva na informační sebeurčení za nemateriální újmu, která žalobcům v souvislosti s postupem žalované aplikace účinnou právní normou v rozhodném období vznikla“. Takový závěr je ve světle uvedeného nálezu Ústavního soudu, ale i masivního odporu ze strany komunálních politiků zcela nepatřičný. Uvedl, že z rozsudku vyplývá nejedna„ palčivá“ otázka. Zejména, zda jsou ústavně zaručená práva reálnými právy, vymahatelnými, přímo aplikovatelnými, nebo je lze úpravou jednoduchého práva fakticky popřít, resp. jejich obsah vyprázdnit, a to dokonce tak, že nespadají pod rámec soudní ochrany. Dále, zda stojí princip legality nad přirozenými právy člověka, jinými slovy, zda jsou ústavně zaručená práva podřízena bez dalšího zákonné úpravě, dále, kdo nese odpovědnost za porušení ústavně zaručeného práva, pokud se fyzická osoba rozhodne svého ústavně zaručeného práva dovolat i přes výslovnou zákonnou úpravu a Ústavní soud skutečně napadený zákonný předpis v klíčové části zruší, nebo připouští skutečně ústavní pořádek ČR neodpovědnost státu; a zda v případě, kdy dochází ke zrušení zákonné úpravy pro rozpor s ústavním pořádkem a je odložena vykonatelnost nálezu, tzn., že neústavní úpravu lze i nadále aplikovat a nedochází tím k porušení ústavních práv osob. Dále položil otázku, že pokud žalovaná byla schopna učinit opatření k umožnění přístupu k podaným oznámením, jen na základě individuální žádosti k datu [datum], proč tak neučinila již bez zbytečného prodlení po vydání nálezu Ústavního soudu. V dalším obsahu odvolání jinou formou opakoval předestřenou problematiku. Navrhl změnu napadeného rozsudku tak, aby bylo žalobě zcela vyhověno.

5. Žalovaná ve vyjádření k odvolání vyvracela argumentaci tam uvedenou. Ztotožnila se se závěrem soudu prvního stupně, že při vedení Centrálního registru oznámení podle zákona o střetu zájmu vystupovala ve vztahu k žalobci v pozici svrchovaného nositele veřejné moci při výkonu veřejnoprávních pravomocí. Stejně postupoval soud správně, když nárok žalobce neposoudil podle obecné občanskoprávní úpravy odpovědnosti jako ochranu osobnosti. Odkázala na rozhodnutí NS ČR sp. zn. 31 Cdo 3916/2020, podle kterého nároky spadající pod zákon č. 82/1998 Sb., nelze uplatnit z titulu ochrany osobnosti podle občanského zákoníku. V dané věci ze strany žalované nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu, není tedy dán odpovědnostní titul jako jedna z podmínek pro odpovědnost žalované za škodu. Žalovaná je v souladu se zásadou legality státní moci vázána zákonem, dokud je platný a účinný. Ústava ani jiný právní předpis jí nedovoluje jako orgánu moci výkonné v oblasti střetu zájmu posoudit soulad aplikovaného zákona s ústavním pořádkem, a pro případ, že dojde k závěru o jeho protiústavnosti, zákon neaplikovat. V pozici orgánu moci výkonné se nemohla dopustit nesprávného úředního postupu tím, že před vyhlášením příslušného nálezu Ústavního soudu ve Sbírce zákonů postupovala zcela v intencích tehdy platného a účinného zákona o střetu zájmů a činila, tak s ohledem na legitimní cíl v podobě kontroly veřejných funkcionářů ze strany veřejnosti. Skutečnost, že dne [datum] (v době odložené vykonatelnosti derogačního nálezu) omezila dálkový přístup do Centrálního registru oznámení, sama o sobě nezakládá, že by žalovaná před tímto datem jednala nesprávně. Učinila tak proto, že veřejní funkcionáři nepodávali oznámení dle zákona o střetu zájmů, neboť dle rozhodnutí NSS sp. zn. [spisová značka] nemohli být za neplnění této své zákonné povinnosti sankcionováni. Byla motivována výlučně tím, aby byla oznámení veřejných funkcionářů i nadále řádně podávána a byl tak zajištěn legitimní cíl kontroly činnosti veřejných funkcionářů ve smyslu zákona o střetu zájmů, který byl shledán jako ústavně souladný. Za nesprávný označila názor žalobce, že nárok na poskytnutí omluvy a finančního zadostiučinění za nemajetkovou újmu mu vyplývá z přímé aplikovatelnosti čl. 7 či čl. 10 Listiny základních práv a svobod. Příslušná ustanovení nejsou přímo aplikovatelná v tom smyslu, že by sama o sobě zakládala nárok žalobce na náhradu škody bez ohledu na úpravu zák. č. 82/1998 Sb. Správný závěr soudu prvního stupně o podřazení žalobou uplatněných nároků zák. č. 82/1998 Sb. je podpořen zejména nálezem Ústavního soudu ČR ze dne [datum], sp. zn. IV. ÚS 3076/20. Žalobce v odvolání opakovaně konstatuje porušení svých ústavou zaručených práv přijetím zák. č. 14/2017 Sb., který byl v části shledán v rozporu s ústavním pořádkem. Uvedla k tomu, že dle nálezu pléna ÚS ČR sp. zn. Pl. ÚS 36/08 legislativní činnost nepředstavuje nesprávný úřední postup a z legislativní činnosti nevzniká právo na náhradu škody. Odpovědnost za výkon legislativní činnosti, tj. za přijetí zákona, který bude posléze shledán protiústavní, je politická. Ve vztahu k závažnosti žalobcem tvrzené újmy uvedla, že Ústavní soud v příslušném nálezu uzavřel, že zásah do práva na informační sebeurčení ve formě povinnosti poskytnout informace o majetku, příjmech a závazcích, které jsou obsahem oznámení podle zákona o střetu zájmů, obstojí v testu proporcionality, neboť tato povinnost obecně sleduje legitimní cíl kontroly činnosti veřejných funkcionářů. Navrhla potvrzení napadeného rozsudku jako věcně správného.

6. Na vyjádření žalované k odvolání reagoval žalobce replikou, ve kterém zopakoval svoji dosavadní argumentaci a odkázal na rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva, v některých případech, které považuje za srovnatelné se souzenou věcí.

7. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek, včetně řízení předcházejícího jeho vyhlášení (§ 205, § 205a, § 212 o. s. ř.), a odvolání neshledal důvodným.

8. Rozhodné skutečnosti zjistil soud I. stupně z provedeného dokazování správně a v dostatečném rozsahu. V tomto směru ostatně ani odvolatel neměl výhrady. Proto z takto zjištěného skutkového stavu vychází i soud odvolací.

9. Soud I. stupně také věc správně právně posoudil. Přiléhavě popsal legislativní úpravu, podle které žalovaná měla postupovat, včetně přezkumu její ústavnosti nálezem Ústavního soudu ČR sp. zn. Pl. ÚS 38/17 a účinnosti tohoto nálezu. Pro věc klíčové pak jsou jeho závěry, že nárok spadá do režimu zákona č. 82/98 Sb., tedy jej nelze posuzovat podle obecných předpisů o ochraně osobnosti (soukromí) a že nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu.

10. Z obsahu žaloby a zčásti i odvolací argumentace je zřejmé, že žalobce se cítí dotčen v právu na informační sebeurčení již tím, že povinnost v zákoně uvedených veřejných funkcionářů uvést širší údaje o sobě (zejména majetkové), jakož i povinnost žalované je evidovat a umožnit k nim přístup třetím osobám, byla vůbec zákonem stanovena a měla působit zásah do jeho práva od září 2017 do listopadu 2020. Pokud jde o samotnou zákonnou povinnost funkcionáře oznámit zákonem požadované údaje i povinnost žalované tyto evidovat a umožnit třetím osobám k nim přístup, nebyla ani po přezkumu Ústavním soudem dotčena. V tomto směru tedy zákon prošel testem ústavnosti. V této souvislosti je namístě uvést, že Ústavní soud posuzuje zákon i z hlediska Čl. 10 ústavy, tedy z hlediska souladu s mezinárodními smlouvami, jimiž je ČR vázána, přičemž ačkoli zde zákon zasahuje do jednoho ze základních lidských práv a svobod (Čl. 10 odst. 3 Listiny základních práv a svobod), neshledal, že by tyto povinnosti byly v rozporu s mezinárodními úmluvami, jichž se žalobce v rámci odvolání dovolával. V tomto směru tedy nutno poukázat na to, že samo přijetí zákona Parlamentem České republiky nespadá pod úpravu zákona č. 82/98 Sb. a z tohoto titulu ve spojení s tvrzenou neústavností zákona, nelze podle uvedeného zákona požadovat náhradu škody či újmy. Tím obecně není dotčeno právo dotčených subjektů na takovou náhradu v případě škody vzniklé dodržením povinností uložených zákonem, který byl posléze shledán protiústavním.

11. V daném případě tedy lze tvrzenou újmu žalobce shledávat toliko v tom, že v daném období byl přístup k evidovaným údajům umožněn komukoli bez podání žádosti a identifikace své osoby. Soud I. stupně se proto správně zabýval především nárokem žalobce v tomto směru, neboť (protiústavní) umožnění přístupu k údajům by již spadalo pod pojem nesprávného úředního postupu ve smyslu uvedeného zákona.

12. V této souvislosti ovšem (bez zřetele k rozhodujícím závěrům ohledně důvodnosti nároku) je vhodné uvést, že tvrzená újma žalobce na právo informačního sebeurčení spočívá v převážné míře již v tom, že vůbec byl povinen údaje poskytovat a třetí osoby k nim měly přístup, což však se ani po nálezu Ústavního soudu nezměnilo a samotná tato povinnost je ústavně konformní.

13. Žalobce by tak mohl být co do základu nároku (v rozsahu výše zmíněném) úspěšný jen v případě, že by bylo možno dovodit, že postup žalované v období před vydáním nálezu sp. zn. Pl. ÚS 38/17 i po něm, až do [datum] bylo nesprávný (odporující zákonu či jeho ústavně konformní aplikaci). I s touto otázkou se soud I. stupně vypořádal správně, přičemž zejména ohledně možnosti správního orgánu posuzovat si sám otázku ústavnosti zákona i ohledně účinků nálezu Ústavního soudu rušícího určité ustanovení zákonnosti je jeho argumentace zcela správná a lze na ni pro stručnost odkázat.

14. Námitky vznášené odvolatelem se vztahují k právně filosofické otázce účinků protiústavnosti určitého ustanovení zákona, zejména z hlediska zpětných účinků. Odvolatel logicky správně poukazuje na to, že bylo-li určité ustanovení zrušeno jako protiústavní, muselo tyto atributy mít i v době před derogačním rozhodnutím. Pokud ovšem by se tento názor plně prosadil, vedl by zpravidla k právě opačným účinkům, než k těm, jichž se v zásadě dovolává – tedy k vládě práva, principu legality a právní jistoty. Nikdo by si totiž nemohl být jist, zda jeho chování v souladu se zákonem nebude následně v důsledku zjištěné protiústavnosti užité právní normy zpochybněno, nestane se nezákonným, a to zpětně s možnými nežádoucímu právními důsledky. To by nutně vedlo k tomu, že by obezřetné subjekty samy byly nuceny zvažovat, zda jimi užitá norma nebude v budoucnu shledána protiústavní a podle toho jednat či raději vůbec nejednat. Důsledkem by nebylo posílení právní jistoty, nýbrž pravý opak, a to s významnými společensko-právními i hospodářskými dopady.

15. Uvedenou otázkou se opakovaně zabýval i Ústavní soud České republiky ve své judikatuře. Odvolatel správně poukazuje na nález sp. zn. Pl. ÚS 15/09, podle něhož„ stanovení pozdějšího dne zrušení napadeného ustanovení zákona nemůže vést k závěru, že obecné soudy musejí uvedené ustanovení aplikovat v rozsahu, na který dopadá derogační důvod, pokud by v důsledku takové aplikace mohlo dojít k zásahu do základního práva nebo svobody účastníka řízení“. Nález ovšem byl vydán ve specifické situaci, kdy účastník řízení se před obecnými soudu domáhal popření otcovství po uplynutí tehdy platné zákonné popírací doby, když o tom, že není otcem, se dozvěděl až následně. Přestože vedl ke zrušení § 57 odst. 1 zákona o rodině až k [datum], pro daný případ (či případy obdobné) Ústavní soud dovodil, že soudy jsou povinny neaplikovat uvedenou (dosud platnou) lhůtu, nýbrž věcně posoudit žalobu, i když bude podána po jejím uplynutí.

16. K tomu je namístě doplnit, že nález tuto povinnost, aplikovatelnou i na jiné obdobné případy běžícího řízení s možným zásahem do základního práva a svobody, ukládal soudům, nikoli dalším orgánům. Takový závěr učinil též Nejvyšší správní soud v rozsudku ve věci sp. zn. [číslo jednací], na který správně soud I. stupně odkázal.

17. K uvedené otázce zaujal stanovisko i sám ústavní soud pod Pl. ÚS-st. [číslo] v němž uvedl, že platí zásada, že jestliže se právní předpis ruší, stává se tak vždy až ode dne, který Ústavní soud v nálezu určí (jinak dnem publikace nálezu ve Sbírce zákonů) a po dobu případného odkladu vykonatelnosti nálezu se na napadenou právní úpravu hledí jako na ústavně souladnou a v tomto směru jsou orgány veřejné správy povinny takovou úpravu aplikovat (bod 18. odůvodnění). Výjimkou, jsou řízení, v nichž dochází k přezkumu ústavnosti zákonů či jiných právních předpisů a nosné důvody zrušujícího nálezu mají význam pro posouzení projednávané ústavní stížnosti, kde je ústavní soud povinen k již přijatému derogačnímu nálezu přihlédnout (bod 20. odůvodnění).

18. Jelikož o takový případ zde nešlo, byl postup žalované po vydání zrušujícího nálezu (před jeho účinností) správný. O nesprávný úřední postup se ve světle tohoto výkladu mohlo jednat od [datum], kdy se žalovaná rozhodla z důvodu motivace funkcionářů podávat přiznání k tomu, že bude respektovat dopad nálezu již před jeho účinností. Uvedený postup ovšem nemohl být na újmu práv žalobce, neboť směřoval právě k splnění jeho požadavku ztížení přístupu k údajům. Samotná trvající evidence a dostupnost údajů na základě žádosti pak nebyla protiústavní předtím ani potom. Vlastní obsah argumentace žalobce spočívá ve výtce činnosti zákonodárného orgánu státu, která, jak již bylo uvedeno, není nesprávným úředním postupem.

19. Soud I. stupně tedy rozhodl o nárocích žalobce správně. A protože nepochybil ani ve výroku o nákladech řízení mezi účastníky, odvolací soud rozsudek dle § 219 o. s. ř. potvrdil.

20. Žalovaná byla procesně úspěšná i v odvolacím řízení, přísluší jí tak náhrada nákladů řízení dle § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 ve výši 300 Kč (paušální náhrada 300 Kč dle vyhl. č. 254/2015 Sb.).