Rozhodnutí 55 CO 151/2022-32

1. Napadeným usnesením soud prvního stupně žalovanému uložil vyklidit bytovou jednotku [číslo] byt, vymezenou budově [adresa] stojící na pozemcích parc. [číslo] v k. ú. [část obce], obec Praha a předat tuto bytovou jednotku žalobci. Žalovanému uložil povinnost zdržet se dalšího rušení držby předmětné bytové jednotky, a zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení [částka].

2. Podle odůvodnění se žalobce domáhal ochrany před vypuzením z držby s tím, že je nájemcem předmětného bytu, který mu byl přidělen již v roce 1981 jako byt stabilizační. Dne [datum] dostal od předchozího vlastníka, Bytového družstva [příjmení] [číslo], [obec a číslo], výpověď z nájmu předmětného bytu, v souladu s § 712 odst. 5 občanského zákona, mu náležela bytová náhrada, a to přístřeší. Rozsudkem téhož soudu ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 27 C 30/2020-71, mu byla uložena povinnost předmětnou bytovou jednotku vyklidit do 15 dnů po zajištění přístřeší. Soud se však v rámci rozhodnutí nezabýval tím, koho tíží povinnost mu přístřeší zajistit. Žalovaný se však rozhodl nečekat, než bude proveden výkon rozhodnutí, a dne [datum] vypáčil dveře a následně vtrhl do bytu žalobce. Odvezl část bytového zařízení, veškeré věci domácnosti a osobní potřeby. Rozbité dveře bytu nahradil novými, včetně nové zámkové vložky, aby žalobci znemožnil přístup do bytu. Přivolaná hlídka policie dala za pravdu žalovanému, že je vlastníkem bytu, a proto má právo do bytu žalobce vniknout. Výzvou z [datum] vyzval žalovaného k okamžitému předání klíčů od bytu, a rovněž k tomu, aby zpět do bytu převezl veškeré zařízení domácnosti, které z bytu odvezl.

3. Po provedeném dokazování soud uzavřel, že žaloba byla podána důvodně a v zákonné lhůtě. Žalobce předložil listinné důkazy k prokázání důvodnosti jím podaného návrhu, soud vzal za prokázané, že dnem [datum] je datovaná výpověď z nájmu předmětného bytu, adresovaná žalobci právním předchůdcem žalovaného. Rozsudkem téhož soudu č. j. 27 C 30/2020-71, soud uložil v tomto řízení žalobci vyklidit předmětný byt do 15 dnů po zajištění přístřeší. Rozsudkem téhož soudu sp. zn. 17 C 7/2014 ze dne [datum rozhodnutí] byla zamítnuta žaloba na určení neplatnosti výpovědi z nájmu, rozsudek byl potvrzen rozsudkem odvolacího soudu č. j. 53 Co 393/2019-233.

4. Uplatněný nárok soud posoudil dle § 1007 odst. 1 zák. č. 89/2012 Sb., § [číslo] odst. 1 a dále § 107 odst. 2 a § 108 odst. 1 téhož zákona (zcela zjevná nesprávnost). Protiprávním jednáním žalovaného bylo zasaženo do práv žalobce, a to předmětný byt užívat do doby, než mu bude zajištěno přístřeší. Soud poznamenal, že smyslem žaloby zrušené držby není ochrana práva, ale pokojného stavu. Soud proto nezjišťuje, zda se jedná o držbu řádnou, poctivou nebo pravou. Tyto zásadní předběžné otázky řeší až v následném peritorním řízení, které je vyvoláno žalovaným – především na ochranu jeho vlastnického práva. Žalobce byl oprávněn předmětný byt užívat do doby, než mu bude zajištěno přístřeší jako bytová náhrada dle zák. č. 40/1964 Sb. Žalovaný, byť vlastník předmětného bytu, omezil právo žalobce předmětný byt užívat tím, že sám, aniž by vyčkal provedení výkonu rozhodnutí soudem či na základě nařízené exekuce, přistoupil ke svévolnému vyklizení žalobce z předmětného bytu. Z tohoto důvodu žalobě vyhověl.

5. O náhradě nákladů řízení rozhodl dle § 142 odst. 1 o. s. ř. podle procesního úspěchu žalobce ve věci.

6. Proti rozsudku podal žalovaný včas odvolání. Soudu vytýkal, že ve věci nenařídil jednání nebo si alespoň nevyžádal jeho vyjádření. Možnost vyjádřit se k žalobnímu návrhu mu neměla být odepřena. Pokud by tak soud učinil, zjistil by, že v žalobním návrhu žalobce uvedl jen část skutečností a dokumentů, která jsou pro rozhodnutí relevantní, a podstatné skutečnosti zamlčel. Soud vůbec nezjišťoval, zda k zajištění přístřeší skutečně došlo, tj. zda tato jediná podmínka, kterou v odůvodnění uvádí, splněna byla či nebyla. Pokud by tak učinil, zjistil by, že k zajištění přístřeší žalobci došlo dokonce několikrát, že žalobce ve skutečnosti neusiluje o řádný výkon práva, nýbrž o co nejdelší možnost bezplatného užívání bytu žalovaného. Žalobce přestal být nájemcem bytu žalovaného v únoru [rok], přesto v něm v rozporu s vůlí vlastníka až do února [rok] setrvával, nehradil žádný nájem, nehradil poplatky za služby spojené s užíváním bytu, a byt dlouhodobě devastoval a ničil. Úvaha soudu prvního stupně je chybná již v tom, že k nařízení exekuce na vyklizení předmětného bytu by nemohlo dojít, pokud by žalovaný v rámci exekučního návrhu neosvědčil, že přístřeší zajistil. K přezkumu splnění povinnosti obstarat přístřeší tak již došlo při samotném zahájení exekuce na vyklizení bytu. Žalobce v rámci exekučního řízení opakovaně vznášel a stále vznáší účelové návrhy na zastavení, přerušení či odklad exekuce. I v rámci těchto návrhů namítal údajné nesplnění povinnosti zajistit přístřeší, s čímž se vypořádal, jak Obvodní soud pro Prahu 9 v usnesení č. j. [číslo jednací], tak odvolací soud usnesením č. j. 55 Co 342/2021-89. Oba soudy konstatovaly splnění podmínky zajištění přístřeší ze strany žalovaného. Doslova uvedly, že oprávněný povinnému zajistil přístřeší opakovaně, nejprve v r. [rok] v ubytovně na [část obce], v únoru 2021 pak v ubytovně [právnická osoba], kde možnost ubytování trvá. V exekučních řízeních proběhlo standardní dokazování, zatímco v tomto řízení žalovaný neměl možnost se ani vyjádřit.

7. Dále popsal chronologicky vývoji situace vztahující se k předmětnému bytu. V rámci exekučního řízení, při zamítnutí návrhu žalobce (povinného) na zastavení řízení, bylo konstatováno splnění povinnosti přístřeší obstarat. Žalobce měl tedy zajištěno přístřeší v roce [rok], [rok] i [rok], soud při svém rozhodnutí založil toto na jediném věcném argumentu, když vycházel výlučně z tvrzení žalobce, který však již byl před samotným podáním žaloby vyvrácen v rámci přezkumu jinými senáty Obvodního soudu pro Prahu 9 i odvolacího Městského soudu v Praze. Dále namítl, že v daném případě není splněna podmínka ochrany pokojného stavu, který má být typicky žalobou zrušené držby ochraňován. Ani ze strany žalobce se nejednalo o řádnou držbu ve smyslu § 991 zák. č. 89/2012 Sb., ani poctivou držbu ve smyslu § 992 a ani o pravou držbu ve smyslu § 993 a násl. téhož. V dané věci ani nešlo o pokojný stav. Ten je definován jako stav, který je subjekty mlčky či výslovně akceptován a není (nebyl) jimi žádným způsobem zpochybňován, tzn., že jde o určitou dobu trvající stav, který není nikým rušen a ani nikoho neruší. Žalobce dobře ví, že od února 2014 užívá předmětný byt bez právního důvodu a rovněž ví, že nejpozději po vynesení rozsudku Městského soudu v Praze ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 51 Co 351/2020-107, má povinnost předmětný byt vyklidit. Rovněž dobře ví, že je proti němu vedena exekuce, a že v rámci exekučního řízení soudy obou stupňů přezkoumaly jeho námitku nezajištění přístřeší. Na tento případ dle žalovaného není žaloba na ochranu před vypuzením z držby vůbec aplikovatelná. Ta předpokládá zafixování určitému stavu do doby, než bude finálně rozhodnuto o samotných právech účastníků, což se však již v této věci stalo. Veškerá relevantní práva k předmětné bytové jednotce, jsou již pravomocně soudy postavena najisto.

8. Napadené rozhodnutí má mít dočasnou povahu, není ale jasné, jaké konečné rozhodnutí by v této věci mělo následovat. Napadené usnesení de facto nefixuje dočasně pokojný stav, nýbrž je jím na nejasně dlouhou dobu fixován již více než 8 let trvající protiprávní stav, který výrazně majetkově žalovaného poškozuje a ze kterého žalobce dlouhodobě v rozporu s dobrými mravy majetkově benefituje. Odůvodnění napadeného usnesení navozuje dojem, že okamžikem zajištění přístřeší by měly důvody pro vydání napadeného usnesení odpadnout. Co vše dělat v situaci, kdy zajištění přístřeší již opakovaně došlo a usnesení bylo vydáno až ex post? K vydání napadeného usnesení vůbec nemělo dojít, neboť se jedná o institut, který má dopadat na jinou procesní situaci. Upozornil na širší kontext dané věci, který popsal. Žalovanému po dobu téměř osmi let vznikala nedobytná pohledávka na nájemném, je ještě nucen hradit za žalobce všechny úhrady do SVJ a další související platby. Celková dlužná částka tak přesahuje [částka] [anonymizováno] Kč, žalobce přitom tento dluh nikdy neuhradí. Naopak ve svých návrzích na zastavení exekuce argumentuje svou nemajetností. Žalobce je osobou, proti které je dlouhodobě vedeno několik exekucí (i ve prospěch žalovaného), své závazky nesplácí a spoléhá na to, že jako osoba formálně nemajetná je fakticky nepostižitelný. Žalobce jedná v rozporu s dobrými mravy a nutí třetí osoby, aby nesly náklady na uspokojování jeho bytových potřeb.

9. Nově nyní začal argumentovat svým špatným zdravotním stavem, a to v okamžiku, kdy mu bylo exekučním soudem uloženo byt vyklidit. Svědectvím sousedů lze snadno prokázat, že prakticky denně řídí osobní motorové vozidlo (samozřejmě registrované na jinou osobu) a vede naprosto normální život. Žalobce rovněž nikde neuvádí popis stavu předmětného bytu. Předmětný byt nejenže nijak neudržoval, nýbrž ho doslova vybydlel, žalovaný dlouhodobě do svého bytu přístup neměl, informace o jeho skutečném stavu sbíral postupně a dlouho. Odkázal na 7 fotografií interiéru bytu pořízených při vyklizení. Totální devastace bytu je zjevná na první pohled. Byt je neobyvatelný, ze stěn padá obložení, podlahy jsou zničené, balkon je doslova kompletně pokrytý decimetry ptačího trusu atd. Jen rekonstrukce bytu žalovaného bude stát stovky tisíc korun, které mu žalobce nikdy neuhradí. Napadené usnesení se mimo jiné snaží zafixovat stav, který znamená prohlubování devastace nemovitého majetku žalovaného, přičemž případná náhrada způsobené majetkové újmy ze strany žalobce vůbec nepřipadá pro jeho nemajetnost úvahu. V jeho případě jsou přítomny právě i z důvodu akutní devastace předmětné bytové jednotky v jeho postupu okolnosti vylučující protiprávnost. Odkázal na § 2906 zák. č. 89/2012 Sb., upravující krajní nouzi, z něhož vyplývá, že krajní nouze je možná i v případech, kdy jde pouze o odvrácení přímo hrozícího nebezpečí škody. K vyvolání tohoto nebezpečí, ale nesmí dojít ze strany toho, kdo škodu odvrátil, což je v daném případě splněno. Žalovaný ke dni vyklizení získal dostatek poznatků o tom, že jeho majetek je ničen a devastován a nebyl povinen toto dále strpět, přičemž jeho postup splňoval, jak požadavek subsidiarity, tak požadavek proporcionality, které zákon i judikatura pro aplikaci krajní nouze vyžadují. Z doložených fotografií je zjevné, že napadené usnesení je navíc nevykonatelné, neboť byt je v důsledku jeho vybydlení žalobcem zcela neobyvatelný. Nesplňuje základní hygienické požadavky a hygienické právní normy, v současnosti ho nelze vůbec používat k bydlení, a to až do doby provedení alespoň částečné rekonstrukce. Navrhl změnu napadeného usnesení tak, že se žaloba zamítá, případně jeho zrušení a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

10. Žalobce ve svém vyjádření odvolání označil za nedůvodné. Setrval na tvrzení, že jednoznačně prokázal existenci držby, jakož i svémocné rušení této držby žalovaným, ke kterému došlo v sobotu dne [datum]. Žalobce byt užívá již od roku 1984, a za celou tuto dobu pronajímatel neprovedl v bytě žádnou potřebnou rekonstrukci, a to ačkoliv již v roce 2005 požadoval po pronajímateli provést alespoň částečnou rekonstrukci bytu. K tomu účelu byl i vypracovaný znalecký posudek, jehož objednatelem byl žalobce, pronajímatel však rekonstrukci bytu provést odmítl. Pokud žalovaný ospravedlňuje své tvrzení důvodem krajní nouze, kterou zakládá na vybydlení bytu, je tomu tak proto, že neprovedl rekonstrukci bytu, ale k tomu nepotřeboval vypáčit dveře bytu, násilně do něj vniknout a žalobce z bytu vypudit. Argumentace krajní nouzi je absurdní. Rovněž je zcela nepravdivé tvrzení, že pro žalobce bylo zajištěno přístřeší. Právě proto, že přístřeší nebylo zajištěno, podal žalobce dne [datum] návrh na zastavení výkonu rozhodnutí dle § 344 odst. 3 o. s. ř. Obvodní soud pro Prahu 9 tak bude činit potřebná skutková zjištění, co se týče zajištění přístřeší pro žalobce. Žalobce trvá na tom, že mu nevznikla povinnost byt vyklidit, tak jak mu bylo uloženo pravomocným rozsudkem soudem prvního stupně ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 27 C 30/2020, neboť soud rozhodl, že byt musí vyklidit do 15 dnů od zajištění přístřeší. Žalovaný účelově zaměňuje pojmy zajištění ubytování a možnost ubytování. Žalovaný neustále tvrdí, že v ubytovně [právnická osoba] ubytování trvá. Nepochybně trvá možnost ubytování téměř ve všech ubytovacích zařízeních v [obec]. Jiná věc je zajištění ubytování, k čemuž je nutné uzavřít nájemní smlouvu ve prospěch žalobce. Nic takového žalovaný neučinil, a ani to nikdy netvrdil. Námitkou k zajištění přístřeší se bude zabývat soud prvního stupně v rámci exekučního řízení. Dále navrhl, aby soud v souladu s § 178 o. s. ř. nepřihlížel k námitkám žalovaného o právu k držbě. Žalobce dále poukázal na to, že skutečnosti uváděné v odvolání jsou novými skutečnostmi, ke kterým odvolací soud přihlížet nemůže. Žalovaný nepopírá existenci držby, jakož ani nepopírá, že došlo k jejímu svémocnému rušení. Česká republika je demokratický právní stát, nedobrovolné vyklizení bytu může provést pouze soudní exekutor v rámci výkonu rozhodnutí.

11. Odvolací soud přezkoumal napadené usnesení, včetně řízení, které předcházelo jeho vyhlášení (§ 205, 205a, 212 o. s. ř.), a odvolání shledal důvodným.

12. Odvolateli je třeba přisvědčit v tom, že soud prvního stupně založil své rozhodnutí na zcela nedostatečně zjištěném skutkovém stavu. O daném předmětu řízení je možno sice rozhodnout bez nařízení jednání, ovšem pouze za situace, že soud má pro své rozhodnutí opatřené dostatečné podklady. V situaci, kdy žalovaný o probíhajícím řízení vůbec nevěděl, nemohl se k žalobě vyjádřit, skutečnosti, které uváděl v odvolacím řízením byly tedy jeho prvním vyjádřením ve věci. Tento, případně nesprávný postup soudem prvního stupně, byl tak odvolacím soudem napraven. Skutečnosti, které žalovaný uváděl, tedy existence exekučních řízení, jsou pro rozhodnutí ve věci podstatné. Je třeba mu přisvědčit v tom, že bez zajištění přístřeší pro žalobce, by nebyl s návrhem na nařízení exekuce úspěšný. Jde o zásadní argument vyvracejícím opačné tvrzení žalobce. Je zcela mylná a zkreslená představa žalobce, že mu nebylo zajištěno přístřeší tím, že žalovaný pro něj neuzavřel nájemní smlouvu. Zajištěním přístřeší je třeba rozumět to, že žalobci je umožněna a zajištěna možnost uzavřít nájemní smlouvu. Z nájemní smlouvy jsou zásadně zavázány smluvní strany, tedy žalobce musí pro své bydlení uzavřít vlastní nájemní (nebo jinou) smlouvu. Pokud žalovaný mu toto umožnil, což v daném řízení prokázal, splnil tak svoji zákonnou povinnost. Žalobce ani nezpochybňuje, že po celou dobu v bytě neplatí vůbec nic, nezpochybnil ani stav bytu, jak byl žalobcem popsán. Jeho argumentace, že pronajímatel neprováděl žádnou rekonstrukci bytu, není důvodná. Zásadně je to nájemce, který si provádí běžnou údržbu bytu, včetně drobných oprav. Rekonstruovat byt ve prospěch nájemce, kterým ovšem žalobce dlouhou dobu není, není povinností pronajímatele. Naopak je povinností toho, kdo byt užívá, ho užívat řádně tak, aby nedocházelo ke škodám, a zejména za své bydlení také platit. Je tedy zřejmé, že žalobce postupuje po celou dobu v rozporu s dobrými mravy, nerespektuje zákon ani soudem mu uložené povinnosti. Sám se však práva snaží ve svůj prospěch dovolat, přestože ho sám porušuje na úkor druhého. V tomto je až absurdní jeho argumentace tím, že Česká republika je právní stát. Tato skutečnost je nepochybná, zahrnuje však v sobě zejména to, že její občané jsou povinni chovat se v souladu se zákonem. Soud své rozhodnutí opřel o § 1007 odst. 1 o. s. ř., zcela opomněl však jeho odst. 2. V odůvodnění napadeného usnesení odkazuje zcela nesmyslně na § 107 odst. 2, jedná se však zřejmě o písařskou chybu, neboť se má správně jednat o § 1007 odst. 2 zák. č. 89/2012 Sb. Právě tento druhý odstavec legalizuje vypuzení z držby v případě, když druhá strana odepře plnit, když někdo brání výkonu práva, nebo již nedbá povinnosti zdržet se nějakého konání. O takovouto situaci se nepochybně jedná v souzené věci. Na straně žalobce se jedná zjevně o nepravou držbu. Rovněž je třeba přisvědčit odvolateli i v tom, že § 1007 zák. č. 89/2012 Sb. na konkrétní skutkovou situaci nedopadá. Ochrana držby je institutem, jehož smyslem je zajistit klidový stav mezi účastníky do doby, než jsou jejich právní vztahy postavené najisto. Veškeré právní vztahy mezi účastníky však byly v minulosti vyřešeny, a do budoucna již není co řešit. Napadeným usnesením tedy soud de facto pokryl protiprávní jednání ze strany žalovaného, které je v rozporu s § 8 zák. č. 89/2012 Sb., neboť ze strany žalobce se zcela nepochybně jedná o zneužití práva, takové chování pak nepožívá právní ochrany. Nemůže proto žalobce být ani úspěšný v souzené věci. Z uvedených důvodů odvolací soud napadené usnesení změnil dle § 220 odst. 1 o. s. ř. tak, že žalobu v plném rozsahu zamítl.

13. S ohledem na změnu napadeného rozhodnutí rozhodl sám o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů dle § 224 odst. 2 a § 142 odst. 1 o. s. ř., tuto přiznal procesně úspěšnému žalovanému ve výši [částka] ([částka] zaplacený soudní poplatek, tři úkony právní služby po [částka], tři paušální náhrady hotových výdajů po [částka], 21% z odměny advokáta [částka], dle vyhl. č. 177/1996 Sb.).