pro [část Prahy] dne [datum rozhodnutí], č. j. 30 C 166/2021-34,

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně výrokem I. uložil žalované zaplatit žalobkyni [částka] spolu s příslušenstvím od [datum] do zaplacení, výrokem II. zamítl žalobu o [částka] spolu s příslušenstvím a výrokem III. uložil žalované zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení [částka].

2. Mezi účastníky bylo nesporné, že žalobkyně předběžně uplatnila u žalované nárok, který je předmětem řízení podáním dne [datum], šestiměsíční lhůta dle § 15 odst. 2 zák. č. 82/1998 Sb. uplynula [datum]. Řízení o žádosti žalobkyně o přiznání úroku z neoprávněného jednání správce daně trvalo čtyři roky a šest měsíců. Žalobkyně uplatnila nárok na odškodnění [částka] za rok, první dva roky ve výši jedné poloviny. Vzhledem k celkovému zatížení řízení mimořádným průtahem požadovala navýšení uplatněné částky [částka] o dalších 20 %, tj. celkem uplatnila [částka] s příslušenstvím.

3. Soud vyšel ze zjištěného skutkového stavu o průběhu předmětného daňového řízení, který mezi účastníky nebyl sporný. S přihlédnutím k judikatuře NS ČR nejprve soud zvažoval, zda ve vztahu k předmětnému správnímu řízení se lze zabývat otázkou přiměřenosti jeho celkové délky, nebo zda na ně dopadají Čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, garantující právo na projednání věci v přiměřené lhůtě. Zabýval se aplikovatelností tohoto článku. V daňovém řízení se jedná o vertikální vztah mezi jednotlivcem a státem, vykazující znaky mocenského rozhodování státu. [příjmení] záležitosti tvoří součást tvrdého jádra výsad veřejné moci, když veřejný charakter vztahu mezi daňovým poplatníkem a daňovým úřadem převládá. Pokud jde, však o přiznání úroku ve smyslu § 254 zák. č. 280/2009 Sb., kdy stát přijímá platby a nedoplatky či vyplácí přeplatky, přičemž řízení o žádosti o úrok již není nalézacím správním řízením, ale převažuje soukromoprávní charakter, když dle Čl. 11 odst. 5 Listiny stát může omezit základní právo vlastnit majetek uložením daní. Žalobkyni je však třeba přisvědčit, že na řízení zahájené její žádostí o přiznání úroků z neoprávněného jednání správce daně dle § 254 zák. č. 280/2009 Sb., lze aplikovat Čl. 6 odst. 1 Úmluvy, neboť se konkrétně jedná o rozhodování státu o majetku žadatele. Uvedené řízení spadá pod ochranu čl. 38 odst. 2 Listiny, je tedy možné aplikovat stanovisko NS ČR sp. zn. Cpjn 206/2010. Soud po provedeném dokazování vyšel z názoru, že celková délka řízení čtyři a půl roku je zcela zjevně nepřiměřená pro tento typ řízení, a neodpovídá době, kterou by bylo možné u tohoto typu řízení rozumně očekávat. K porušení práva na přiměřenou délku řízení dochází tehdy, jestliže řízení trvá nepřiměřeně dlouhou dobu, a to bez ohledu na to, zda v daném případě byly zaznamenány průtahy ze strany příslušného orgánu (NS ČR sp. zn. 30 Cdo 1382/2014, sp. zn. 30 Cdo 2577/2016). Soud vyšel z toho, že se jedná o jedno řízení před správním orgánem a soudem, neboť orgány a soudy rozhodovaly o jednom a témže nároku žalobkyně, je tedy nepřiléhavá nedůvodná námitka promlčení nároku žalobkyně. Usnesení Nejvyššího správního soudu ČR ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací], bylo právnímu zástupci žalobkyně doručeno dne [datum], žaloba byla podána v dané věci dne [datum].

4. Po právní stránce soud nárok posoudil dle § 32 odst. 1, § 31a odst. 1, 2, 3, § 13 odst. 1, § 22 odst. 1 zák. č. 82/1998 Sb. Dospěl k závěru, že v dané věci není dostačující satisfakcí konstatování porušení práva žalobkyně ani omluva, neboť újmu, kterou utrpěla nelze charakterizovat jako nepatrnou či nízkou. Soud tedy jako přiměřenou částku žalobkyni přiznal [částka] za rok probíhajícího řízení, za první dva roky ve výši jedné poloviny, a dále [částka] za každý jednotlivý měsíc začínajícího pátého roku, neboť zákonná procesní lhůta byla násobně překročena. Soud neshledal důvody pro snížení této částky ani pro její navýšení. Význam řízení pro žalobkyni nelze považovat za významný, jde o řízení standardní, které žalobkyni významně neohrozilo v jejím osobním, rodinném či existenční postavení; řízení nebylo složité. Vzhledem k tomu, že žalovaná žalobkyni nic nezaplatila, lhůta k plnění uplynula již [datum], čímž se dostala do prodlení s placením přiznané částky, soud proto žalobkyni přiznal i úroky z prodlení dle § 1970 zák. č. 89/2012 Sb., ve výši stanovené nař. vl. č. 351/2013 Sb.

5. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl dle § 142 odst. 2 o. s. ř., když posoudil rozsah úspěchu a neúspěchu obou účastníků, a vyšel z tarifní hodnoty [částka].

6. Proti rozsudku podaly odvolání obě strany. Odvolání žalobkyně směřovalo do výroku o náhradě nákladů řízení, když soudu vytýkala nesprávný postup dle § 142 odst. 2 o. s. ř. Odkázala na ústavní nález sp. zn. I. ÚS 42/16, který přijal závěr, že ve sporech o přiměřené zadostiučinění dle § 31a zák. č. 82/1998 Sb. je třeba rozlišovat mezi posuzováním samotné existence nemajetkové újmy způsobené při výkonu veřejné moci, tedy základu nároku, a rozhodováním o konkrétní výši přiměřeného zadostiučinění. Rozhodování o této výši splňuje obecné podmínky aplikace § 136 o. s. ř., představuje tedy úvahu soudu ve smyslu tohoto ustanovení. Žalobce nemůže být sankcionován v rámci náhrady nákladů řízení za ne zcela přiléhavý odhad výše budoucího nároku.

7. Dále žalobkyně namítla nesprávnost výroku II. rozsudku. Namítala, že správní řízení bylo zatíženo mimořádným průtahem, což potvrdil i soud ve svém rozhodnutí. Poukázala na to, že nečinnost Finančního úřadu pro hl. m. [část Prahy] které se žalovaná doznala, spočívala v extrémně jednoduchému úkonu předání odvolání žalobkyně nadřízenému orgánu spolu se spisem. Skutečnost, že již desítky let daňové právo nestanoví lhůty pro vydání rozhodnutí o odvolání je terčem letité kritiky Nejvyššího správního soudu. V tomto odkázala na jeho závěry a na rozsudek NSS ČR č. j. [číslo jednací]. Absence lhůty pro vydání rozhodnutí o odvolání je mezerou v právu ústavních rozměrů a evidentně není v souladu s požadavkem spravedlivé rovnováhy mezi obecným zájmem na placení daní a imperativem ochrany základních práv a svobod. Tzv.„ pravou mezeru v právu“ je třeba odstranit i v daňovém řádu analogií a aplikovat do lhůty podle § 71 odst. 3 správního řádu, v tomto odkázala na odbornou literaturu. Daňový řád v § 99 vylučuje podpůrné použití správního řádu pro daňové řízení. V takovém případě je nutno vzniklou mezeru v zákoně vyřešit pomocí analogie iuris, tedy podle obecných zásad daného právního odvětví, a daňové řízení je svou povahou zvláštním druhem správního řízení (NSS ČR č. j. [číslo jednací]). Vyloučení použití zásady analogie legis by bylo za existence ZSDP odůvodněno absencí jakékoliv lhůty pro vydání rozhodnutí správce daně. Daňový řád, na rozdíl od zák. č. 337/1992 Sb. obsahuje 30 denní lhůtu pro vydání rozhodnutí o posečkání podle § 156 odst. 3, proto je navrhovatelka toho názoru, že by bylo možné eventuálně lhůtu pro vydání odvolání odvodit od ní. Zdůraznila výjimečné postavení rozhodnutí rozšířeného senátu NSS ČR, které má ve smyslu usnesení tohoto senátu č. j. [číslo jednací], obdobnou povahu jako normotvorba. S ohledem na tyto závěry předání odvolání se spisem nadřízenému orgánu, kdy se jedná o úkon zvláště jednoduchý, by měl být ve smyslu § 71 správního řádu učiněn bezodkladně, což značí nejdéle do dvou dnů, když pro složité úkony vymezuje § 71 správního řádu lhůtu 30 dnů. K významu řízení pro žalobkyni zjistil soud prvního stupně, že v důsledku nečinnosti daňových orgánů došlo k prekluzi práva na úrok z neoprávněného jednání správce daně dle § 254 daňového řádu, takže dopad nečinnosti správce daně na žalobkyni byl zásadní. Délka řízení před daňovými orgány činila od [datum] do [datum], byla tak překročena 77 ×. Za této situace se domnívá, že požadavek na zvýšení odškodnění o 20 % je při tak excesivně významném překročení lhůt pro úkon správního orgánu důvodným. Navrhla změnu napadeného výroku tak, aby žalobě bylo i v tomto rozsahu vyhověno.

8. Žalovaná napadenému rozhodnutí vytýkala absenci řádného odůvodnění právního stavu, který se následně promítl v nesprávném právním posouzení věci. Soud vycházel jednostranně při posouzení sporu jen z tvrzení žalobkyně, na něm postavil svou právní argumentaci. Argumentaci k povaze daňového řízení ve vztahu k aplikaci Čl. 6 úmluvy si„ vypůjčil“ z podání žalobkyně, se všemi negativními dopady do sféry žalované. Uvedla, že daňové řízení je správní řízení sui generis, na které nedopadají ustanovení zák. č. 500/2004 Sb., včetně ustanovení o lhůtách a zásadách. [příjmení] kontrola není řízením vůbec. [příjmení] kontrola je postupem správce daně, jehož účelem je zjistit nebo prověřit základ daně a jiné okolnosti rozhodné pro správné stanovení daně. Ústavní soud ČR v nálezu sp. zn. II. ÚS 334/02 charakterizoval zprávu o daňové kontrole tak, že ji nelze pokládat za rozhodnutí, ale za pouhý podklad pro případné vydání rozhodnutí v následném daňovém řízení. [příjmení] kontrola je svou povahou procesem kontrolním, nikoliv rozhodovacím, jedná se o postup bez přímé vazby na správní řízení. Nejvyšší soud ČR ve svém rozhodnutí konstatoval, že daňové řízení se dotýká ústavním pořádkem garantovaného práva na informační autonomii jednotlivce, a proto jde o řízení, jehož předmětem je základní právo a svoboda. Právo na informační autonomii osvětluje nález ÚS ČR sp. zn. IV. ÚS 29/05. Zda v daňovém řízení (v některém řízení uvedeném v hlavě IV daňového řádu, nikoliv během daňové kontroly) může dojít k zásahu do základních práv a svobod, je otázkou, na kterou dosud nedal jednoznačně a paušálně platnou odpověď ani nález„ ÚS 20“, který se primárně však zabýval právem na informace podle [číslo] Listiny, ani recentní judikatura. Zdůraznila, že ani zcela aktuální nález sp. zn.„ ÚS 22“ otázku zásahu do základních práv aplikováním postupu a řízení ze strany orgánů finanční zprávy uspokojivým způsobem nevyřešil.

9. Dále žalovaná namítla, že soud zcela ignoroval důkazy, které nechala založit do spisu v den konání soudního jednání. Jednalo se o ústavní stížnost evidovanou pod [číslo jednací] ze dne [datum rozhodnutí] a podnět k předložení věci velkému senátu nejvyššího soudu evidovaný pod [číslo jednací] ze dne [datum rozhodnutí]. Oba tyto důkazy byly předloženy žalovanou před nastoupením účinků koncentrace řízení a bylo povinností soudu se s nimi vypořádat. Žalovaná si je ovšem vědoma, že na základě předložených důkazů a tvrzením není povinností soudu návrhu automaticky vyhovět. Opomenutím však nalézací soud dává najevo svou ignoranci a nezájem na řádném zjištění skutkového stavu. Dále se vyjádřila k podaným ústavním stížnostem a k judikatornímu vývoji. Závěrem ke způsobu přiznání zadostiučinění soudu vytýkala, že se nezatěžoval s odůvodněním svých závěrů, když pouze konstatoval, že konstatování porušení práva ani omluva není dostačující satisfakcí, neboť újmu, kterou poškozená žalobkyně utrpěla nelze charakterizovat jako nepatrnou či nízkou. Stanovisko lze aplikovat pouze na řízení o penále, o které v řízení nejde, případná nemateriální újma by musela být žalobkyní prokazatelně doložena, což se nestalo. Případné zadostiučinění by bylo možné současně přiznat pouze za konkrétní průtah, nikoliv však za nepřiměřenou délku řízení en block. V případě morální satisfakce lze za dostačující považovat omluvu, která je všeobecně uznávaným satisfakčním právním prostředkem a v tomto odkázala na judikaturu vyšších soudů. NS ČR ve svém stanovisku s přihlédnutím k judikatuře ESLP stanovil kritéria, podle níž by měla být přiznaná částka přiměřeného zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení, která dále rozvedla.

10. Žalovaná je přesvědčena, že podmínky pro přiznání zadostiučinění za tvrzenou nepřiměřenou délku řízení naplněny nebyly, přesto se z procesní opatrnosti k této otázce vyjádřila. Došla k závěru, že částka by měla být snížena z titulu složitosti o - 50 %, neboť věc měla pro žalobkyni malý význam, a o dalších 40 % snížena z titulu počtu stupňů správních a soudních orgánů, když věc byla projednávána ve čtyřech stupních. Na základě tohoto modelu by měla být konečná výše přiznané částky [částka]. Uvedla dále, že délka řízení trvala 50 měsíců, kdy by soudem uvažovaná základní částka představovala [částka]. Navrhla změnu výroku I. tak, aby žaloba byla zamítnuta a žalované přiznána náhrada nákladů řízení před soudy obou stupňů.

11. Žalobkyně ve vyjádření k odvolání žalované poukázala na to, že v daném případě se jedná o soukromoprávní řízení, neboť žalobkyni vznikla nemajetková újma tím, že daňové orgány nepřiměřeně dlouho rozhodovaly o její žádosti o přiznání úroků z neoprávněného jednání správce dle § 254 zák. č. 280/2009 Sb., což je paušalizovaným odškodněním dle daňového řádu. Odškodňovací řízení je tak řízením, kdy daňové orgány tak dlouho otálely s předáním úroku vzniklého ze zákona do dispozice žalobkyně, až se tento prekludoval. Jedná se o stejný typ řízení, o kterém ústavní soud pojednal v nálezu ze dne [datum], sp. zn. IV. ÚS 2404/21 a shledal, že je pod ochranou Čl. 38 Listiny. Soud vyšel z toho, že význam řízení pro žalobkyni byl v řízení standardní, proto vyšel z nejnižší možné sazby pro odškodnění ve výši [částka] ročně. Je vyloučeno, jak navrhuje žalovaná, podruhé zohlednit standardnost řízení tím, že takto stanovené odškodnění dále sníží o 50 %, stejně tak je vyloučeno snížení o 40 % z titulu počtu stupňů soudních a správních orgánů, protože žalobkyně se nedopustila žádného obstrukčního jednání, kterým by zapříčinila prodloužení řízení. V případě žalobkyně navíc nelze říci, že se jednalo o jednu věc, která prošla čtyřmi stupni státních orgánů veřejné moci. Šlo jen o řízení o úroku podle § 254 daňového řádu, které daňové orgány odmítaly řádně provést, žalobkyně je k tomu musela přimět žalobou proti nečinnosti, v níž se meritorní otázky, zda má být úrok přiznán a v jaké výši vůbec neřešil. Finanční úřad pro hl. m. Prahu zapříčinil průtah v řízení o délce dva roky a tři měsíce tím, že odvolání žalobkyně nepředal nadřízenému orgánu. To svědčí o skutečnosti, že tento úřad se nevěnoval případu žalobkyně s náležitou péčí. Odškodnění jí náleží, i kdyby celková délka řízení nebyla nepřiměřená, jak konstatoval ESLP § 86 v rozsudku ze dne [datum] [firma] proti Polsku, kde tento závěr vyslovil o průtahu v délce 1,5 roku. Navrhla zamítnutí odvolání žalované a přiznání náhrady nákladů odvolacího řízení.

12. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek, včetně řízení předcházejícího jeho vyhlášení (§ 205, § 205a, § 212 o. s. ř.), a důvodným neshledal odvolání žádného z účastníků.

13. Soud prvního stupně založil své rozhodnutí na dostatečně zjištěném skutkovém stavu na základě toho, co účastníci v řízení uvedli, a co vyšlo provedeným dokazováním najevo. Základ nároku uplatněný žalobkyní byl mezi účastníky nesporným, neboť vycházel z délky řízení zahájeného podáním odvolání žalobkyně proti rozhodnutí, kterým se žalobkyně domáhala úroků z prodlení. Bylo prokázáno, že její odvolání nebylo předloženo nadřízenému orgánu po dobu delší než dva roky, žalobkyně podala žádost dne [datum], tato byla zamítnuta [datum]. Odvolání žalobkyně podala dne [datum], příslušné finanční ředitelství bylo nadále nečinné. Dne [datum] podala žalobkyně žalobu proti nečinnosti žalovaného u Městského soudu v Praze, domáhala se soudní ochrany proti nečinnosti odvolacího finančního ředitelství v řízení o odvolání dle § 79 a násl. zák. č. 150/2002 Sb. Namítala, že odvolací finanční ředitelství stále o jejím odvolání nerozhodlo, přestože od jeho podání uplynuly více než dva roky. Proti rozhodnutí Krajského soudu v Brně o žalobě na ochranu proti nečinnosti, který žalobu odmítl pro nepřípustnost z důvodu nesplnění podmínky bezvýsledného vyčerpání prostředku ochrany proti nečinnosti, podala žalobkyně kasační stížnost, o které rozhodl NSS rozsudkem č. j. [číslo jednací], a napadené usnesení krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k novému řízení. Dne [datum] žalobkyně vzala svoji žalobu zpět, Krajský soud v Brně řízení zastavil a přiznal jí náhradu nákladů řízení. Žalobkyně vzala podanou žalobu zpět v důsledku pozdějšího chování žalovaného odvolacího finančního ředitelství. Lhůta, kterou je tedy třeba zvažovat, jako délku řízení je třeba uvažovat od podání žádosti dne [datum] do [datum], tj. zpětvzetí žaloby ze strany žalobkyně zpět. Bez ohledu na to, že řízení dále ještě probíhalo o náhradě nákladů řízení, žalobkyně již nemohla být v právní nejistotě, jakým způsobem řízení dopadne, když odškodnění za nemajetkovou újmu je právě odškodněním za právní nejistotu účastníka o výsledku řízení. Celková délka řízení tedy byla tři roky a devět měsíců. Není důvodná odvolací námitka žalované, že nemateriální újmu musí účastník řízení prokazovat, resp. není povinností ji prokazovat v případě, že nároku se domáhá z důvodu nepřiměřené délky řízení, neboť tato se předpokládá. Argumentace v tomto směru přednesená ze strany žalované se vztahuje k jinému typu nároku dle zák. č. 82/1998 Sb. Odvolací soud také souhlasí s uvažovanou částkou [částka] za rok trvání řízení, první dva roky v rozsahu jedné poloviny, a z toho titulu je přiměřená částka zadostiučinění [částka] Odvolací soud souhlasí se závěrem soudu prvního stupně, že řízení bylo pro žalobkyni standardní, nejsou dány důvody pro snížení uvažované částky, jak žalovaná se domáhá. Argumentace žalobkyně, že k prekluzi jejího nároku na úroky došlo v důsledku nesprávného postupu finančního ředitelství, neobstojí, neboť jí nic nebránilo prekluzi zabránit podáním žaloby na plnění, bez ohledu na absenci do té doby nevydaného rozhodnutí o jejím odvolání. Případně tak vznikla žalobkyni věcná škoda, kterou nelze ovšem„ nahradit“ přiznáním finančním plněním za nemateriální újmu spočívající v nepřiměřeně dlouhé době řízení. Vzhledem k tomu, že celkové řízení bylo vyvoláno nečinností ze strany žalované na úkor žalobkyně, nemůže se žalovaná úspěšně domáhat snížení přiznávané náhrady ve svůj prospěch z důvodu vlastního porušení práva.

14. Odvolací soud také souhlasí se závěrem, že na daný případ dopadá zák. č. 82/1998 Sb., a to s odkazem na Čl. 6 odst. 1 Listiny. V daném případě se nejednalo o daňovou kontrolu, v tomto žalovaná argumentuje zcela nepatřičně. V řízení se jednalo o uplatněný majetkový nárok ze strany žalobkyně vůči příslušné složce státu, tedy o soukromoprávní vztah. Nemůže ani obstát argumentace, že pro své rozhodování daňový úřad nemá stanovenou žádnou lhůtu, nemůže tedy za její délku být žádným způsobem sankcionován. V tomto je třeba zcela přisvědčit argumentaci ze strany žalobkyně, neboť ad absurdum by takovýto výklad ze strany žalované mohl znamenat, že by bylo rozhodnutí možné vydat až v řádu třeba desetiletí. Takový postup je zcela protiústavní, když je třeba každému účastníku řízení, a to i při jednání s finančním ředitelstvím, případně jinými finančními orgány státu garantovat přiměřená práva, stejně jako v jiných řízeních typu správního, i když daňové řízení samo o sobě správním řízením jako takovým není.

15. S odkazem na výše uvedené, když odvolací soud jako přiměřenou shledal částku nižší než soud prvního stupně, změnil napadený výrok I. tak, že žalobu zamítl dle § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. o [částka] s příslušenstvím, a ve zbytku ho jako věcně správný dle § 219 o. s. ř. potvrdil. Vzhledem k tomu, že neshledal důvody pro navýšení uplatněného nároku dle § 219 o. s. ř. potvrdil jako věcně správný výrok II. rozsudku.

16. Důvodné byly odvolací námitky žalobkyně vznesené k náhradě nákladů řízení, když soud vycházel z § 142 odst. 2 o. s. ř. Správně v případě, že uznal nárok žalobkyně jako důvodný, měl aplikovat § 142 odst. 3 o. s. ř., neboť výše přiznaného nároku závisela na úvaze soudu. Tarifní hodnota v daných sporech se stanoví dle § 9 odst. 4 vyhl. č. 177/1996 Sb., tj. [částka] za úkon právní služby. Za řízení před soudem prvního stupně žalobkyni náleží náklady řízení celkem [částka], a to [částka] za zaplacený soudní poplatek, [částka] za 4 úkony právní služby, [částka] za 4 paušální náhrady hotových výdajů po [částka] a 21 % DPH [částka] Náklady za řízení před soudem druhého stupně představují dva úkony právní služby po [částka] - [částka] a 2× [částka] paušální náhrada hotových výdajů, k tomu 21 % DPH [částka], celkem [částka]. Náhrada nákladů řízení před soudy obou stupňů představuje [částka] dle vyhl. č. 177/1996 Sb. Výrok o náhradě nákladů je odůvodněn § 224 odst. 2 o. s. ř.