Rozhodnutí 55 CO 146/2022-128

1. Napadeným rozsudkem soud I. stupně zamítl žalobu, aby žalované byla uložena povinnost vyklidit bytovou jednotku [číslo] o velikosti 2+1 ve druhém podlaží v budově [adresa], stojící na pozemku [číslo], obec Praha, katastrální území Vršovice, na adrese [adresa]. Výrokem II. soud uložil žalobkyni povinnost nahradit žalované náklady řízení [částka] do tří dnů od právní moci rozsudku.

2. Žalobkyně se v řízení domáhala vůči žalované vyklizení bytu s tvrzením, že původní nájemce bytu zemřel a nájem nepřešel na žalovanou jako dceru nájemce, neboť ta nebyla členem domácnosti, nežila s ním ke dni smrti v předmětném bytě a nesplnila tak podmínky pro přechod nájmu dle ustanovení § 2279 odst. 1 občanského zákoníku.

3. Soud I. stupně ve věci provedl dokazování a mimo jiné zjistil, že vlastníkem předmětného bytu je Hlavní město Praha, přičemž svěřená správa nemovitostí ve vlastnictví obce náleží žalobkyni a z dědického spisu po zemřelém Ing. [jméno] [příjmení], sp. zn. [spisová značka], vedeného Obvodním soudem pro Prahu 10, bylo zjištěno, že bylo potvrzeno dědické právo jedinému dědici zemřelého, jímž je žalovaná.

4. Tyto skutečnosti soud I. stupně právně hodnotil dle § 2282 a § 2283 platného občanského zákoníku. Vyšel ze zjištění, že po úmrtí nájemce bytu Ing. [jméno] [příjmení] dne [datum] nedošlo k přechodu nájmu bytu na členy nájemcovy domácnosti dle § 2279 odst. 1 občanského zákoníku a nájem tak přešel dle § 2282 občanského zákoníku na nájemcova dědice, jímž je žalovaná. Jedná se o přechod nájmu ze zákona nastávající nezávisle na vůli pronajímatele či dědice nájemce. S ohledem na to, že nájemní vztah nebyl před podáním žaloby ani v průběhu řízení, až do skončení rozhodnutí soudu žádným způsobem ukončen, nájemní právo žalované trvalo i ke dni rozhodování soudu. Žaloba o vyklizení bytu, byla proto jako nedůvodná zamítnuta a o nákladech řízení bylo rozhodnuto dle zásady úspěchu ve věci.

5. Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně včas odvolání, v němž zejména namítala, že rozhodnutí soudu je v rozporu se zásadou o dobrých mravech, neboť při výkladu práva, který zvolil soud I. stupně by žalovaná jako dědička nájemce měla víc práv, než členové nájemcovy domácnosti ve smyslu § 2279 občanského zákoníku. Členové domácnosti z dikce zákona, musí splnit řadu podmínek, zatímco pro přechod nájmu na dědice zákon žádné obdobné podmínky nestanovuje. Takový výklad zákona je rozporný se zásadou o dobrých mravech. Nesouhlasila ani s tím, aby jí byla uložena povinnost nahradit protistraně náklady řízení.

6. Žalovaná se k odvolání žalobkyně písemně vyjádřila. Odkázala na to, že rozhodnutí soudu I. stupně je věcně správné. Žalobkyně sama ve vztahu k žalovaná postupovala vědomě a cíleně v rozporu s platnými právními předpisy, přičemž nevzala v úvahu, že žalovaná je osoba pokročilého seniorského věku a brání jí v řádném užívání předmětného bytu. Svým postupem žalobkyně porušuje platné právo, pro což lze najít dvě vysvětlení. Buď se jedná o nekompetentnost úředníků či volených zástupců nebo vědomé protiprávní jednání, jehož cílem je zabránit žalované v realizaci jejích práv. Žalobkyně navíc nevrátila žalované přeplatky z vyúčtování služeb za poslední tři roky. Navrhla, aby v odvolacím řízení byl napadený rozsudek potvrzen.

7. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek z podnětu odvolání žalobkyně, včetně řízení, které jeho vydání předcházelo dle § 212, § 212a odst. 1, 5 o. s. ř. a odvolání neshledal důvodným.

8. Odvolací soud vycházel ze skutkových zjištění soudu I. stupně, aniž shledal důvody pro opakování či doplnění dokazování. Skutkový stav věci byl obvodním soudem zjištěn v dostatečném rozsahu.

9. Občanský zákoník v platném znění, jež se na právní vztah účastníků vztahuje (zákon č. 89/2012 Sb.) převzal konstrukci, dle níž přecházejí práva a povinnosti z nájmu na nájemcova dědice, přičemž každá ze stran, tedy pronajímatel i nájemce má právo nájem vypovědět ve zkráceném výpovědní době, která plyne z ustanovení § 2283 odst. 1 zákona. Dle tohoto ustanovení pronajímatel může nájem vypovědět bez uvedení důvodů s dvouměsíční výpovědní dobou do tří měsíců poté, co se dozvěděl, že nájemce zemřel, že práva a povinnosti z nájmu na člena nájemcovy domácnosti nepřešla a kdo je nájemcovým dědicem nebo kdo spravuje pozůstalost. Stejná lhůta svědčí i nájemcově dědici dle odst. 2 citovaného ustanovení. Je tak zcela zřejmé, že situace v daném případě je poměrně jednoduše řešitelná. To by ovšem žalobkyně jako správce majetku Hlavního města Prahy musela reagovat včas a ve smyslu ustanovení § [číslo] odst. 2 v zákonné lhůtě nájem žalované vypovědět.

10. Tato zákonná úprava je zcela přehledná a jednoznačná a nevyvolává nerovnost ve vztazích mezi pronajímatelem a dvěma skupinami nájemců. Jestliže žalobkyně se dovolávala zásady o dobrých mravech, tak ani neuvedla, jakým způsobem předmětné rozhodnutí tuto zásadu porušuje či jakým způsobem měla jednat v rozporu s touto zásadou žalovaná. Tyto své výtky žalobkyně nijak blíže nerozvedla. Kromě tohoto obecného tvrzení, již neuvedla žádný jiný důvod, pro který by měla být napadené rozhodnutí změněno či zrušeno.

11. S ohledem na to, že napadený rozsudek je ve výroku o věci samé i v akcesorickém výroku o nákladech řízení věcně správný, byl potvrzen podle ustanovení § 219 o. s. ř. v obou napadených výrocích

12. Výrok o náhradě nákladů odvolacího řízení vyplývá z ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř. za použití § 224 odst. 1 o. s. ř. Žalovaná byla i v odvolacím řízení zastoupena obecným zmocněncem a ve smyslu § 151 odst. 3 o. s. ř. jí náleží náhrada nákladů v paušální výši stanovená vyhláškou č. 254/2015 Sb. Jedná se o náhradu za 2 úkony (vyjádření k odvolání a účast u odvolacího jednání) po [částka], celkem [částka].