pro [část Prahy] dne [datum rozhodnutí], č. j. 26 C 166/2021-55,

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně výrokem I. uložil žalované zaplatit žalobkyni [částka] s příslušenstvím, výrokem II. zamítl žalobu o [částka] s příslušenstvím. Výrokem III. žalované uložil zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů řízení [částka] k rukám jejího právního zástupce.

2. Podle odůvodnění uplatnila žalobkyně proti žalované nárok na zaplacení částky [částka] s příslušenstvím s tvrzením, že jako spotřebitelka zahájila [datum] řízení před finančním arbitrem, vedeném pod sp. zn. FA/SR/ZP [číslo]. Předmětem řízení vedeném proti [právnická osoba] bylo vydání bezdůvodného obohacení z neplatné smlouvy investičního životního pojištění. Prvoinstanční řízení před finančním arbitrem bylo ukončeno nálezem ze dne [datum], kdy finanční arbitr určil neplatnost předmětné pojistné smlouvy ze dne [datum] a uložil [obec] pojišťovně zaplatit žalobkyni [částka] s příslušenstvím, ve zbytku návrh žalobkyně zamítl. Proti tomuto nálezu podala žalobkyně námitky, o nichž finanční arbitr rozhodl dne [datum], a nález ze dne [datum] změnil. Rozhodnutí bylo dne [datum] žalobkyni doručeno, čímž bylo pravomocně skončeno. Žalobkyně s rozhodnutím finančního arbitra nesouhlasila, podala žalobu na přezkum jeho rozhodnutí podle § 244 a násl. o. s. ř. Řízení před finančním arbitrem trvalo od [datum] do [datum], tedy 36 měsíců a 4 dny. Žalobkyně svůj nárok odůvodnila odkazem na § 6 odst. 1, 3 zák. č. 82/1998 Sb.

3. Žalovaná nárok žalobkyně neuznala a navrhla zamítnutí žaloby s tím, že již v rámci předběžného projednání nároku na náhradu škody konstatovala porušení práva, a za toto porušení práva se žalobkyni omluvila. Konstatování porušení práva je plnohodnotnou formou zadostiučinění předpokládanou zákonem (§ 31a odst. 2), a žalovaná tuto pokládá za dostačující.

4. Po provedeném důkazním řízení listinami, které účastníci řízení žádným způsobem nesporovali, vyšel soud ze skutkových zjištění, která hodnotil dle § 1 odst. 1, § 13, § 22 odst. 1 § 31a odst. 1, § 32 odst. 3 zák. č. 82/1998 Sb. Konstatoval, že byla naplněna podmínka předběžného uplatnění nároku dle § 14 odst. 3 zák. č 82/1998 Sb. Řízení před finančním arbitrem nahrazuje sporné řízení před soudem (§ 1 odst. 1 zák. č. 229/2002 Sb.), kdy finanční arbitr rozhoduje o subjektivních právech spotřebitele a instituce. Řízení před finančním arbitrem se týká majetkových práv a má přímý dopad do majetkové sféry účastníka, proto na ně dopadá čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. V dalším odkázal na stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia NS ČR sp. zn. Cpjn 206/2010.

5. Lhůtu pro nalézací řízení před arbitrem stanoví § 15 odst. 1 zák. č. 229/2002 Sb., podle kterého arbitr rozhoduje bez zbytečného odkladu nálezem, nejdéle však do 90 dnů od shromáždění všech podkladů nutných pro rozhodnutí. Předmětné řízení před arbitrem bylo zahájeno [datum] a pravomocně skončeno dne [datum], trvalo tedy 3 roky a 10 dnů. Tuto dobu soud zhodnotil jako nepřiměřeně dlouhou a neodpovídající době, kterou by bylo možné u tohoto typu řízení rozumně očekávat. Dospěl k závěru, že nemajetková újma žalobkyni vznikla, dosáhla takové intenzity, že její nahrazení jiným způsobem (omluva) se jeví jako zcela nedostačující. Opětovně v tomto soud odkázal na stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia NS ČR sp. zn. Cpjn 206/2010. Opakoval dále svůj závěr, že na dané řízení dopadá čl. 6 odst. 1 Úmluvy a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.

6. Při stanovení výše finanční kompenzace přihlédl k okolnostem případu dle § 31a odst. 3 zák. č. 82/1998 Sb. Při výpočtu částky vycházel ze základní částky výše zadostiučinění [částka] za každý rok řízení, když zohlednil to, že jakékoliv řízení vždy nějakou dobu trvá, proto za první dva roky přiznal částku poloviční - 2 × [částka]. Základní částku za dobu řízení [částka] dle této úvahy zvýšil o 10 %, neboť řízení trvalo více než tři roky, současně ji ponížil o 10 % s ohledem na složitost věci a její projednávání na dvou stupních. Samo řízení soud hodnotil jako standardní, když však finanční arbitr řešil obdobné případy v řádu desítek věcí, což je soudu známo z jeho úřední činnosti, proto tuto částku korigoval snížením o dalších 10 %. Žalobkyně přispěla k průtahům řízení tím, že její návrh nebyl perfektní a musela ho na výzvu doplňovat. V postupu finančního arbitra nečinnost neshledal, arbitr postupoval plynule a reagoval na vývoj procesní situace. S ohledem na komplexní posouzení situace nebylo řízení extrémně dlouhé tak, aby toto bylo nutno zohledňovat úpravou základní částky. Na základě těchto závěrů soud základní částku [částka] sníženou o 20 % na částku [částka] žalobkyni v řízení jako důvodnou přiznal. Ve zbytku, žalobu zamítl, a to včetně návrhu na přiznání úroku z prodlení již od [datum], neboť tento nárok žalobkyni přísluší s ohledem na dobu, kdy uplatnila svůj nárok u žalované až od [datum].

7. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl dle § 142 odst. 3 o. s. ř., neboť žalobkyně měla neúspěch v poměrně nepatrné části sporu, ovšem rozhodnutí záviselo na úvaze soudu.

8. Proti rozsudku, pouze výroku I., podala žalovaná včas odvolání. Poukázala na to, že při jednání dne [datum] vznesla námitku promlčení, a tuto opřela o usnesení Městského soudu v Praze ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 11 Co 398/2012-58, ve kterém Městský soud v Praze v analogicky totožné věci posuzoval doručení plné moci žalobce v rámci předběžného projednání nároku dle zákona o náhradě škody, resp. na základě výzvy žalované k předložení plné moci na zastupování, Městský soud v Praze posuzoval počátek běhu šestiměsíční lhůty k předběžnému projednání nároku. Uvedla, že šestiměsíční lhůta počíná běžet žalované až ve chvíli, kdy žalobce doručí žalované mimo samotný návrh také platnou plnou moc k zastupování. Část tohoto usnesení v odvolání citovala. Z citovaného usnesení vyplynulo, že teprve doručením platné plné moci je návrh na zahájení řízení kompletní a bezvadný, a žalované tak teprve tímto počíná běžet šestiměsíční lhůta k projednání návrhu. Současně je zřejmé, že se toto dotýká také běhu promlčecí doby dle § 32 odst. 3 zák. č. 89/1998 Sb. V odvolání dále rekapitulovala průběh řízení před finančním arbitrem. Dle žalované byl bezvadně nárok uplatněn až dne [datum], tedy cca 9 měsíců od vydání rozhodnutí finančního arbitra, a nárok na náhradu škody je v tomto případě proto promlčen. Touto námitkou, vznesenou v řízení se soud nezabýval ani v ústním odůvodnění vyhlášení rozsudku ani v rámci odůvodnění v písemném vyhotovení. Dále vyjádřila své výhrady k procentuální úpravě základní částky odškodnění ze strany soudu, neboť dle žalované celková doba řízení s ohledem na všechny okolnosti nebyla extrémně dlouhá. Navrhla změnu napadeného rozsudku tak, že se žaloba zamítá.

9. Žalobkyně ve vyjádření k odvolání vyvracela argumentaci tam uvedenou. Poukázala na zjevné nepochopení obsahu usnesení MS v [obec], č. j. 11 Co 398/2012-58 žalovanou. Z tohoto usnesení totiž jednoznačně vyplývá, že podstatné pro uplatnění nároku na náhradu škody, a tím i zastavení běhu promlčecí lhůty je, zda byla žádost podána v zákonné lhůtě. Nepředložení řádné plné moci k žádosti v kontextu obsahu uvedeného usnesení, nemůže mít za následek promlčení nároku, ale pouze přerušení řízení do doby uplynutí zákonné lhůty k předběžnému projednání nároku ze strany žalované, pokud by se sama nevyjádřila před uplynutím této lhůty. V souzené věci tedy nárok žalobkyně nemůže být promlčen. Rozhodnutí finančního arbitra bylo vydáno [datum], nárok na náhradu škody byl uplatněn [datum], tedy v zákonné šestiměsíční době. Žalobkyně speciální plnou moc žalované doložila k její výzvě dne [datum], tedy v zákonné šestiměsíční lhůtě, kdy je zastaven běh promlčení. Žalovaná se k nároku závazně vyjádřila po předložení plné moci a před podáním žaloby ve věci vyrozuměním ze dne [datum]. Navrhla potvrzení napadeného výroku jako věcně správného a přiznání jí náhrady nákladů řízení.

10. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek v rozsahu vymezeném odvoláním (§ 205, § 205a, § 212 o. s. ř.), a odvolání neshledal důvodným.

11. Odvoláním nebyl napaden zamítavý výrok II., který tak samostatně nabyl právní moci (§ 206 odst. 2 o. s. ř.), nebyl tak předmětem přezkumu odvolacím soudem.

12. Soud prvního stupně své rozhodnutí založil na dostatečně zjištěném skutkovém stavu, který ani mezi účastníky nebyl sporný, neboť vycházel z průběhu řízení před finančním arbitrem, které zahájila žalobkyně. Proti tomuto skutkovému stavu nevznesla žádnou námitku ani žalovaná. Její námitka spočívala pouze v právním hodnocení včasnosti uplatněného nároku žalobkyní, tedy zda nárok žalobkyně byl promlčen či nikoliv v době uplatnění jejího nároku. K tomuto odvolací soud podotýká, že rovněž bylo postaveno skutkově najisto, že žalovaná nárok žalobkyně uznala, a nemateriální újmu, která žalobkyni vznikla nepřiměřenou délkou řízení, odškodnila formou konstatováním porušení práva a omluvou. [jméno] žalovaná poukázala na to, že tato forma odškodnění nemateriální újmy je zcela rovnocenná s dalšími zákonem uvažovanými formami odškodnění. Z uvedeného tedy vyplývá, že v rámci řízení vznesená námitka promlčení za situace, kdy žalovaná sama dobrovolně plnila a uznala nárok žalobkyně za oprávněný, není důvodná. V tomto odvolací soud přisvědčuje argumentaci žalobkyně v řízení předloženou, která ostatně koresponduje i s vlastním postupem žalované. Zásadní pro včasnost uplatnění nároku je skutečnost, že účastník vyzve žalovanou k dobrovolnému plnění v rámci předběžného projednání nároku, které musí předcházet případnému soudnímu řízení. Současné doložení plné moci s tímto uplatněním není bezpodmínečně nutné, žalobkyně ji následně včas doložila.

13. Soud prvního stupně správně uzavřel, že s ohledem na délku řízení, kterou zákon uvažuje v časové délce maximálně 90 dnů, při přesahu tří let tak, že je namístě poskytnout relutární formu odškodnění. Tento závěr odvolací soud shledal správným. Soud vyšel ze standardního postupu při odškodňování tohoto nároku, správně i odkázal na stanovisko NS ČR sp. zn. Cpjn 206/2010. Rovněž korekce soudem prvního stupně provedená, kdy zohlednil jak podíl žalobkyně na délce řízení, tak i postup finančního arbitra v souladu s kritérii § 31a odst. 3 zák. č. 82/1998 Sb., přiměřeně hodnotí průběh daného řízení, je odpovídající. Odvolací soud neshledal žádné důvody, pro které by takováto korekce měla být nějakým způsobem měněna.

14. S odkazem na výše uvedené, když pochybení nebylo shledáno ani ve výroku o náhradě nákladů řízení, byl napadený rozsudek, včetně výroku o náhradě nákladů řízení jako věcně správný dle § 219 o. s. ř. potvrzen.

15. Žalobkyně byla plně procesně úspěšná v odvolacím řízení a dle § 224 odst. 1 o. s. ř. jí přísluší náhrada nákladů tohoto řízení ve výši [částka] (dva úkony právní služby po [částka], 2x paušální náhrada hotových výdajů po [částka], cestovné [obec] [obec] a zpět [částka], náhrada za ztrátu času [částka] a 21% DPH [částka] dle vyhl. č. 177/1996 Sb.).