pro [část Prahy] dne [datum rozhodnutí], č. j. 11 C 209/2011-391,

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně ve výrocích I. – IV. zamítl žalobu, kterou se žalobkyně a) - c) domáhaly proti žalované zaplacení částky [částka] spolu s příslušenstvím, výrokem IV. zamítl žalobu, kterou se žalobce d) domáhal zaplacení proti žalované [částka] spolu s příslušenstvím. Výrokem V. uložil žalobcům zaplatit žalované na náhradu nákladů řízení [částka]; výrokem VI. žalobcům uložil zaplatit České republice na účet soudu prvního stupně náklady řízení ve výši [částka].

2. Žalobci se proti žalované domáhali zákonné jednorázové náhrady za škodu usmrcením s původním tvrzením, že ke smrti jejich příbuzného [jméno] [příjmení] došlo v důsledku protiprávního jednání žalované tak, že nemocnice mu nešetrným způsobem sdělila velice závažnou a navíc chybnou diagnózu, nijak nereagovala na vývoj jeho psychického stavu a nezabránila mu v opuštění areálu, ačkoliv jevil známky závažné duševní poruchy. Poté, kdy vyšlo najevo, že se pan [jméno] [příjmení] ztratil, neposkytla žádnou součinnost při pátrání po něm, naopak v něm žalobcům i bránila. Od svého tvrzení, že žalovaná při poskytování zdravotní péče panu [příjmení] nepostupovala lege artis v průběhu řízení ustoupili.

3. Ve věci soud rozhodl rozsudkem ze dne [datum], který byl zrušen usnesením Městského soudu v Praze ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 55 Co 334/2016- 220. Po následném řízení, když soud vycházel ze závazného právního názoru odvolacího soudu, rozhodl dalším rozsudkem ze dne [datum], který byl potvrzen usnesením (správně má býti rozsudkem) Městského soudu v Praze ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 55 Co 407/2018-310.

4. Oba rozsudky byly zrušeny rozsudkem Nejvyššího soudu ČR č. j. 25 Cdo 3245/2019-354, ze dne [datum rozhodnutí].

5. Soud odkázal na již provedené dokazování, které pro stručnost v odůvodnění rozsudku neopakoval. Vyšel ze zjištěného skutkového stavu, ze znaleckého posudku znaleckého ústavu 3. lékařské fakulty UK ze dne [datum], doplněného výslechem pověřeného zpracovatele prof. MUDr. [jméno] [příjmení], CSc., že lékaři při samotné léčbě zemřelého postupovali lege artis a nedopustili se žádného pochybení. Dne [datum] cca od 10 hodin začali zemřelého postrádat jeho příbuzní, od personálu nemocnice dostávali zprvu informace, že je na odborném vyšetření. Až kolem 13.00 hodin se nemocnice také aktivně zapojila do pátrání po něm. Přes policejní pátrání i pátrání organizované příbuznými zemřelého, byl tento nalezen mrtev až dne [datum] poblíž areálu nemocnice. Měl u sebe náramek z nemocnice s DG 406, což znamená záchvaty grand mal (diagnóza velkého epileptického záchvatu). Policie na základě ohledání místa činu ani na základě následné provedené pitvy nezjistila cizí zavinění na smrti zemřelého. Ten zemřel na následky podchlazení a vyčerpání organismu. Datum úmrtí zemřelého bylo soudem určeno na [datum] usnesením téhož soudu ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [spisová značka], ve spojení s rozsudkem ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [spisová značka].

6. Po právní stránce soud uplatněný nárok s odkazem na § [číslo] odst. 3 a § 3079 odst. 1 zák. č. 89/2012 Sb., hodnotil dle zák. č. 40/1964 Sb. Odkázal na podmínky § 420 tohoto zákona, ve vztahu k povinnosti žalované (NS ČR sp. zn. 25 Cdo 5030/2007), a dále na zák. č. 20/1966 Sb. V dalším odkázal na závěry zrušujícího rozsudku Nejvyššího soudu ČR, z nichž většinu přecitoval do napadeného rozhodnutí: NS ČR sp. zn. 25 Cdo 2144/2015, sp. zn. 25 Cdo 1427/2011, sp. zn. 25 Cdo 552/2014, sp. zn. 25 Cdo 2824/2012, sp. zn. 25 Cdo 695/2012.

7. Na rozdíl od odvolacího soudu při jeho předchozím rozhodnutí, který spatřoval porušení prevenční povinnosti žalované v tom, že její zdravotnický personál neměl dne [datum] dopoledne přehled o tom, kde se dotyčný nachází, aniž by bylo zřejmé, zda se tato povinnost odvíjí již od obecné povinnosti nemocnice poskytovat léčebnou péči, či ze specifických okolností vyžadujících potřebu přijmout nějaká mimořádná opatření ve vztahu k zemřelému [jméno] [příjmení], Nejvyšší soud ČR vyslovil jiný právní závěr. Zákonným úkolem nemocnice v rozhodné době bylo poskytovat ambulantní a lůžkovou základní a specializovanou diagnostickou a léčebnou péči, jejíž součástí jsou i nezbytná preventivní opatření dle § 35 odst. 3 zákona o zdraví lidu. Tomu odpovídá i úprava § 23 zák. č. 48/1997 Sb., podle nějž, vyžaduje-li to zdravotní stav pojištěnce, poskytne se mu hrazená péče formou péče ústavní. Samotné vyšetřovací a léčebné výkony měly být podle předpisů účinných v rozhodné době poskytovány na základě souhlasu nemocného. Již za této právní úpravy bylo na svobodném rozhodnutí dotyčného, zda a v jaké míře se podrobí určitým medicínským výkonům (NS ČR sp. zn. 30 Cdo 1197/2010). Z citovaných zákonných ustanovení vyplývá, že léčebná péče v nemocnicích nezahrnuje jen přímo medicínské postupy, ale je souhrnným označením i pro další imanentní náležitosti hospitalizace, zejména pobyt v nemocnici jako takový. Z rozhodovací praxe Ústavního soudu se podává, že je třeba respektovat vůli nemocného a šetřit jeho práva (ÚS ČR sp. zn. IV. ÚS 639/2000, sp. zn. II. ÚS 2843/18). Nemůže-li provozovatel nemocnice nikoho nutit léčbě, tedy i k pobytu na lůžku či k řádnému dostavení se na plánované vyšetření, nejedná-li se o některou ze zákonných výjimek, lze jen stěží požadovat, aby průběžně kontroloval, zda ji pacient důsledně dodržuje, případně jej přimět přes jeho vůli, rozhodne-li se vzdálit. Prevenční povinnost provázející poskytování léčebné péče při dobrovolné hospitalizaci by se měla vztahovat především k jejímu řádnému zajišťování, nikoliv k dozoru nad tím, nakolik se jí dotyčný rozhodne podřídit.

8. Samotné vzdálení se z příslušného oddělení, nemusí automaticky znamenat riziko újmy na životě či zdraví nemocného, a to ani za chladného počasí; pacient se může pohybovat v budovách nemocnice, může být vyzvednut svým známým, může od něj převzít ošacení a podobně. Tyto podstatné momenty mohou být pro personál nemocnice, zvláště jedná-li se o rozsáhlejší nemocniční komplex, prakticky nezjistitelné. V případě chování zemřelého pacienta i incidentu, který předcházel jeho odchodu z nemocnice je zřejmé, že nemocnice neporušila svou prevenční povinnost. Na oddělení mu byla zajištěna řádná péče, její podstupování bylo na bázi svobodné volby pacienta. Není v silách nemocnice monitorování volného pohybu jednotlivého pacienta po odděleních, případně vzdálení se z oddělení. Pacienti nemají povinnost zdržovat se ve svých pokojích, mohou si dojít zakouřit, jít se projít, mimo oddělení se mohou setkat s rodinou. Nelze uzavřít, že by zdravotnický personál žalované pochybil a porušil svoji prevenční povinnost. Rovněž nepochybil ani pracovník ochranky, když nechal pacienta opustit nemocnici, jelikož neměl žádné oprávnění posuzovat zdravotní (duševní) stav pacienta, ani žádné oprávnění či povinnost pacientovi v odchodu z nemocnice zabránit. Z těchto důvodů soud neshledal naplnění čtyř podmínek odpovědnosti za škodu dle § 420 zák. č. 40/1964 Sb., neshledal porušení žádné právní povinnost žalovanou, proto žalobu zamítl.

9. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl dle § 142 odst. 1 o. s. ř., a tuto přiznával procesně úspěšné žalované, když vycházel z hodnoty uplatněné částky žalobou.

10. O náhradě nákladů řízení státu rozhodl dle § 148 odst. 1 o. s. ř. dle stejného principu, náklady státu představují svědečné přiznané svědku [jméno] [příjmení] ve výši [částka] a [částka] za znalečné přiznané znaleckému ústavu Univerzita [ulice] v [obec], 3. lékařská fakulta, dále znalečné přiznané témuž ústavu za účast u jednání. Z celkové výše nákladů státu [částka] žalobci uhradili zálohu ve výši [částka], výrokem soudu jim byla uložena povinnost zaplatit zbývající částku.

11. Proti rozsudku podali žalobci včas odvolání. V jeho následném odůvodnění namítli nepřezkoumatelnost rozsudku pro nesrozumitelnost a nedostatek důvodů. Namítli, že provedené důkazy vztahující se k jiným (původně tvrzeným) pochybením nemocnice, jak byly hodnoceny ve zrušeném rozsudku, soud v odůvodnění pro nadbytečnost neuvedl. Žalobci se nikdy ve svých tvrzeních neomezovali na to, že by spatřovali pochybení žalované jen v tom, že nechala posouzení zdravotního stavu pana [příjmení] na pracovníkovi ostrahy. Důkazy, ze kterých soud při svém rozhodnutí vycházel, označili za nedostatečné. Po zrušení původního rozsudku rozsudkem Nejvyššího soudu ČR ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 25 Cdo 3245/2019-345, soud doplnil dokazování a provedl důkaz účastnickou výpovědí žalobkyně b), důkaz výpovědí žalovaného d) – (myšleno zřejmě žalobce d), dále výpovědí svědkyně [jméno] [příjmení] Tyto provedené důkazy soud zcela opomněl uvést, tedy jak je hodnotil a jaká skutková zjištění z nich učinil. Za této situace odvolacímu soudu nezbývá, než napadený rozsudek dle § 219a odst. 1 písm. b) zrušit a věc vrátit soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Dále poukázali na ustanovení § 205 odst. 2. o. s. ř., zejména na § 157 odst. 2 o. s. ř., který uvádí, jakým způsobem má být rozsudek odůvodněn.

12. V dalšímu obsahu odvolání opakovali svá tvrzení, která uplatnili již při podání žaloby. Zejména se námitky vztahovaly k časové posloupnosti zjištění nepřítomnosti zemřelého v nemocnici Na [obec] a dalšímu následnému postupu. Zdůraznili, že v projednávané věci záleží na tom, zda žalované byly nebo měly být včas známy konkrétní faktory, pro něž by bylo třeba zakročit a přijmout mimořádná opatření týkající se sledování pacienta či dozoru nad ním. Úkolem soudu tedy bylo zjistit, zda žalované v době, kdy mohla účinně zasáhnout, byly známy takové okolnosti, pro které mohla a měla učinit mimořádná opatření. Žalobci jsou přesvědčeni, že v průběhu řízení tato skutečnost byla dostatečně prokázána, že tyto okolnosti existovaly a žalované byly známy, resp. měly být známy. Poukázali na to, že žalovaná měla v péči neurologického pacienta po prodělaném epileptickém záchvatu; dosud nebyla známá diagnóza ani příčina záchvatu, proto bylo třeba provést další vyšetření; pacient nebyl přítomen na ranní vizitě; nedostavil se na plánované vyšetření; okolo desáté hodiny manželka pacienta volala a sdělovala žalované, že jí nebere telefon a ona se chce informovat, kde je, což nikdo na oddělení nevěděl; ještě okolo 13.00 opět manželka pacienta sdělila, že se stále nemůže s manželem spojit, protože jí nebere telefon. Každá z těchto jednotlivých dílčích okolností by sama o sobě nemusela zavdávat příčinu po zahájení pátrání po panu [příjmení], pokud ovšem nastaly všechny současně, muselo být zdravotnickému personálu zřejmé, že nejde o běžné vzdálení se z oddělení a že je třeba situaci řešit, k čemu však bohužel nedošlo. Další obsah odvolání opět spočíval v popsání skutkového stavu, viděno očima žalobců. Závěrem odkázali na interní předpis žalované, podle kterého bylo jasně a konkrétně stanoveno, jak má zdravotnický personál postupovat v případě svévolného opuštění oddělení pacientem (tedy ve zcela totožném případě), a to včetně povinnosti prohledat oddělení a hlásit věc ostraze. Nic z tohoto zdravotnický personál žalované nedodržel s výjimkou informování PČR. K tomu však došlo až po zásahu rodiny, tedy se značným zpožděním. Dle žalobců se jednalo o závažné porušení interního předpisu, když se zdravotnický personál neřídil pokyny svého zaměstnavatele. Navrhli zrušení napadeného rozsudku a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení, případně změnu napadeného rozsudku tak, aby jejich žalobě bylo vyhověno.

13. Žalovaná v písemném vyjádření k odvolání poukázala na nálezy Ústavního soudu ČR a judikaturu Nejvyššího soudu ČR, že není povinností soudu za každou cenu podrobně komentovat každý provedený důkaz a vyjadřovat se k němu za situace, kdy rozhodnutí soudu se o takový důkaz neopírá a není jako podklad pro rozhodnutí relevantní. Námitky vznesené v odvolání jsou totožné, které žalobci uvedli již v původním řízení. I vyjádření k odvolání reagovalo na již zjištěný stav v průběhu prováděného dokazování, jak soudem prvního stupně, tak soudem odvolacím. Pan Jakl v předmětné době neměl diagnostikovanou epilepsii, a i kdyby ji diagnostikovanou měl, takový pacient není psychicky nemocný, jde o chorobu neurologickou a není důvod jej omezovat na svobodě, nebo nějak kontrolovat jeho chování. V předmětné době neexistovalo zákonné vodítko, jak má postupovat zdravotnický personál v případě, že je podezření, že pacient svévolně opustil lůžkové zdravotnické zařízení. Není povinností, ale ani není v možnostech ošetřujícího personálu, zejména při současných personálních poměrech ve zdravotnictví, aby zdravotní sestry, případně lékaři, jakkoliv pátrali po pacientovi, který svévolně opustil nemocnici. Jedinou možností je případ ohlásit, pokud je podezření, že by mohlo dojít k ohrožení života či zdraví pacienta, nebo jiných osob, Policii ČR, což zdravotnický personál učinil ve 13 nebo ve 14 hodin.

14. I kdyby bylo možné dovodit, že zdravotnický personál mohl reagovat dříve, rozhodně by zde neexistovala příčinná souvislost mezi údajně opožděnou reakcí a úmrtím pana [příjmení]. To, že se pan [příjmení] naprosto nečekaně rozhodl opustit nemocnici a tím ohrozit svůj život, nebylo možno rozumně předvídat ani z jeho předchozího chování, zvláště v době, kdy u něho byl pracovník ostrahy, a pacient se choval klidně a nezavdal příčinu k nějakému zákroku, který by ho omezoval na svobodě. Na rozdíl od legislativy v době, kdy došlo k předmětné události, v současné době platný zákon o zdravotních službách a podmínkách jejich poskytování [číslo] Sb., v § 45 odst. 4 stanoví, jak má postupovat poskytovatel zdravotních služeb, pokud pacient svévolně opustil zdravotnické zařízení lůžkové péče. Jedná se, ovšem pouze o případy, kdy přerušením poskytování zdravotních služeb je vážně ohroženo zdraví nebo život pacienta nebo třetích osob. I z tohoto pozdějšího zákonného ustanovení, které ovšem v předmětné době nebylo v platnosti, je zřejmé, že ošetřujícímu personálu v takovém případě nezbývá nic jiného, než tuto skutečnost sdělit osobám blízkým a Policii ČR. V daném případě blízké osoby samy zjistily, že se pan [příjmení] nenalézá ve svém pokoji, a patrně ani na oddělení a v nemocnici a zdravotnický personál tuto skutečnost Policii ČR ohlásil. Vlastní pátrání po pacientovi již nenáleží lékařům ani zdravotním sestrám, i když mohou samozřejmě učinit přiměřená opatření ke zjištění, kde se pacient nachází. Pokud se však nachází mimo nemocnici, nezbývá než předat případ osobám blízkým a Policii ČR, což se v dané situaci stalo. Žalovaná zejména poukázala na to, že neexistuje příčinná souvislost v dané věci, protože v okamžiku, kdy pacient nemocnici opustil, již nebylo v možnostech zdravotních sester a lékaři tomuto zabránit, a je velmi pravděpodobné, že ani dřívějším oznámením jeho odchodu Policii ČR, by se nepodařilo jeho úmrtí zabránit. To dokazuje zejména to, jak obtížné bylo vypátrat, kde se nalézá. Nejsou dány důvody pro právní odpovědnosti žalované, odvolání tedy není důvodné. Navrhla potvrzení napadeného rozsudku.

15. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek, včetně řízení předcházejícího jeho vyhlášení (§ 205, § 205a, § 212 o. s. ř.), a odvolání neshledal důvodným.

16. Soud prvního stupně založil své rozhodnutí na dostatečně zjištěném skutkovém stavu vzhledem k tomu, co účastníci řízení uvedli a co vyšlo provedeným dokazováním najevo. Ve věci bylo opakovaně rozhodováno, jak soudem prvního stupně, tak soudem odvolacím, když oba podřízené soudy byly nadále vázány závazným právním názorem Nejvyššího soudu ČR. V řízení bylo prokázáno nesporně, že při poskytování lékařské péče žalovaná postupovala lege artis. Žalobci v řízení tvrdili, že by žalovaná, ovšem měla znát psychický stav zemřelého pana [příjmení] a dle tohoto postupovat. Pokud by k takovémuto pochybení nemocnice došlo, nepochybně by se odrazilo v závěru znaleckého posudku, neboť v takovém případě by nemohl být lékařský postup lege artis. Žalobci tvrdí, že zemřelý [jméno] [příjmení] byl hospitalizován po prodělaném epileptickém záchvatu. V řízení bylo prokázáno, že epilepsie jako onemocnění u něj prokázána nebyla, přístup zdravotnického personálu k němu byl tedy zcela standardní (pacient nebyl na uzavřeném oddělení a nebylo tedy právem nemocnice ho jakkoliv v jeho pohybu omezovat). Odvolací argumentace žalobců směřující k nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku není důvodná. V tomto je správná obrana žalované poukazující na standardní judikaturu NS ČR i Ústavního soudu, že soud v odůvodnění napadeného rozsudku, které nepochybně musí splňovat podmínky § 157 odst. 2 o. s. ř., se nemusí vypořádávat se všemi důkazy, které k návrhu účastníků provede, jestliže jejich zjištění nemohou představovat podklad pro meritorní rozhodnutí. Napadený rozsudek tedy odvolací soud shledal jako přezkoumatelný.

17. Důvodná v řízení je i obrana žalované spočívající v tom, že v řízení nebyla prokázána příčinná souvislost mezi smrtí pana [jméno] [příjmení] a jeho opuštěním nemocnice. Je třeba přisvědčit i tomu, že toto je dokladováno skutečností, že přestože jeho rodinný příslušníci zjistili, že se na neurologickém oddělení žalované nenachází, že věc byla ohlášena již prakticky po pěti hodinách Policii ČR, se jeho tělo podařilo nalézt až po 12 dnech. V řízení nebylo prokázáno další tvrzení žalobců, že by zemřelému měla být sdělena velmi závažná diagnóza, která navíc nebyla správná. V rámci podaného odvolání na toto sice žalobci odkazují, v průběhu celého řízení, však k tomuto nenavrhli žádný důkaz, z lékařské dokumentace, ze znaleckého posudku, nic takového nevyplývá, výtka v tomto smyslu, že by soud prvního stupně neprovedl řádné dokazování, proto nemůže být důvodná.

18. Odvolací soud uzavřel, že soud prvního stupně se správně vypořádal s posouzením otázky, zda žalovaná zanedbala svoji prevenční povinnost ve vztahu k zemřelému pacientovi, a to i s ohledem na tehdy platný interní předpis. K této situaci se zcela jednoznačně Nejvyšší soud ČR vyjádřil v tom smyslu, že při krátkodobém opuštění pacientem lůžkového oddělení, u kterého není objektivní důvod předpokládat, že by toto opuštění mohlo znamenat ohrožení jeho života či zdraví, nelze dovozovat porušení této odpovědnosti, která navíc by v rámci příčinné souvislosti měla za následek smrt tohoto pacienta O odvolací soud proto napadený rozsudek ve výrocích I. - IV. jako věcně správný dle § 219 o. s. ř. potvrdil.

19. Při vyhlášení rozsudku došlo ke zjevné nesprávnosti v tom, že bylo uvedeno, že se napadený rozsudek potvrzuje pouze ve výroku I. Všechny výroky I. – IV. rozhodovaly o stejném nároku všech čtyř žalobců, tedy vlastní rozhodnutí bylo věcně správné. Nepřesně pak byly očíslovány výroky V. a VI. Tuto zřejmou nesprávnost soud tímto postupem dle § 164 o. s. ř. opravuje.

20. Při rozhodování o náhradě nákladů řízení soud vyšel v principu ze správné úvahy aplikace § 142 odst. 1 o. s. ř., když žalovaná byla v řízení plně procesně úspěšná. [jméno] žalovaná v rámci odvolacího jednání připustila, že soud nevycházel ze správné výše předmětu řízení, když uplatněný nárok není věcnou škodou, ale nemajetkovou újmou. Bez ohledu na toto, odvolací soud shledal podmínky pro aplikaci § 150 o. s. ř. O tomto možném postupu řádně žalovanou poučil, která vyjádřila nesouhlas s odkazem na to, že její odpovědnost ve věci není dána, tedy na nedůvodnost žaloby. Odvolací soud však přihlédl k charakteru řízení, když v souzené věci se jedná o lidskou tragédii, která se nepochybně promítla do života všech žalobců, a v tomto spatřuje důvody zvláštního zřetele hodné. Rovněž tak přihlédl k tomu, že jedním ze žalobců je dosud nezletilá dcera zemřelého, a považuje za správné nezatěžovat dítě těmito náklady. Z uvedených důvodů změnil výrok o náhradě nákladů řízení dle § 221a o. s. ř. tak, že žalované odepřel právo na náhradu nákladů řízení před soudy všech stupňů. Dle stejného principu pak rozhodl i o náhradě nákladů státu, který rovněž dle stejného zákonného ustanovení změnil.

21. O náhradě nákladů odvolacího řízení bylo rozhodnuto dle § 224 odst. 1 a § 150 o. s. ř. opět z důvodu výše uvedených.