o odvolání žalobce proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací], po kasaci rozsudku Městského soudu v Praze ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací], rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací],

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal po žalované zaplacení částky [částka] s příslušenstvím (výrok I), a o povinnosti k náhradě nákladů řízení rozhodl tak, že žalobce je povinen na jejich náhradu zaplatit žalované částku [částka] do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II).

2. Takto bylo rozhodnuto o žalobě, kterou se žalobce domáhal po žalované zaplacení shora uvedené částky z titulu náhrady škody, která mu měla být způsobena nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce řízení o úschově, které bylo vedeno u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. [spisová značka]. Dle žalobních tvrzení bylo toto řízení zahájeno v červnu [rok] a pravomocně skončilo až po 13 letech, neboť předmět úschovy, tj. akcie [právnická osoba] [obec] a. s., o jejichž vydání žalobce usiloval, mu na základě příslušného výroku usnesení Okresního soudu v Olomouci ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací], který nabyl právní moci dne [datum], byly fakticky vydány až [datum]. Žalovaný nárok na náhradu škody žalobce vystavěl na tvrzení, že coby vlastník majoritního balíku akcií [právnická osoba] [obec] a. s. měl rozhodující vliv na rozhodování uvedené společnosti, který fakticky ztratil poté, co byl dne [datum] přepaden a při této příležitosti mu bylo odcizeno zhruba 7 000 ks akcií této společnosti. Uvedené akcie, konkrétně v množství 6 668 ks, byly sice následně orgány činnými v trestním řízení zajištěny, avšak z toho důvodu, že o jejich vydání kromě žalobce usilovaly i další subjekty, panovaly tedy pochybnosti o tom, kdo je jejich skutečným majitelem, došlo k jejich složení do zmíněné soudní úschovy. Vlivem uvedeného tudíž žalobce i pro období, než bylo pravomocně rozhodnuto o tom, že se mu uvedené akcie vydávají, ztratil rozhodující vliv na řízení předmětné společnosti, což mělo mimo jiné za následek, že dne [datum] byl v rámci konání náhradní valné hromady obchodní společnosti odvolán z funkce předsedy představenstva a posléze byl odvolán i z pozice ředitele společnosti, což by se dle žalobce nikdy nestalo, kdyby reálně disponoval všemi vlastněnými akciemi, tedy i těmi, které byly uloženy do úschovy u Okresního soudu v Olomouci. Žalobce tvrdí, že v důsledku odvolání z funkce předsedy představenstva společnosti, jakož i z pozice jejího ředitele mu byla způsobena škoda ve výši ušlého příjmu představovaného výší odměny předsedy představenstva v částce [částka] měsíčně a mzdy ředitele společnosti ve výši [částka] měsíčně, k níž kromě toho náležela ještě odměna ve výši dalších 40 %, tj. celkem [částka] hrubého měsíčně. Jelikož je žalobce přesvědčen o tom, že Okresní soud v Olomouci měl již ke dni zahájení řízení o úschově k dispozici veškeré podklady, na jejichž základě mu uvedené akcie mohly být v zásadě ihned vydány, avšak vlivem nepřiměřené délky řízení se tak stalo až dne [datum], požaduje po žalované zaplacení náhrady škody ve výši [částka], jež dle žalobních tvrzení odpovídá součtu zmíněného ušlého měsíčního příjmu za dobu od července [rok] do [datum] (zahrnující kromě jistiny [částka] též blíže nekonkretizované„ příslušenství“ ve výši [částka]).

3. Soud prvního stupně žalobu zamítl ze dvou podle jeho názoru rovnocenných důvodů, pro které žalobě nelze vyhovět, jednak z důvodu zjevného nedostatku příčinné souvislosti mezi žalobcem specifikovanou škodou a žalobcem tvrzeným nesprávným úředním postupem, jenž představuje jednu z obligatorních podmínek vzniku jakékoliv odpovědnosti za škodu, a dále též z důvodu žalovanou po právu vznesené námitky promlčení. Existenci předmětné příčinné souvislosti dle soudu prvního stupně vylučuje skutečnost, že žalobce měl možnost cestou pracovněprávního sporu docílit určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru ředitele společnosti a pro případ úspěchu žádat po společnosti [právnická osoba], popř. jejím právním nástupci (jako zaměstnavateli a primárním dlužníku) vyplacení mzdy, jejíž náhradu v této věci požaduje po státu. Žalovanou uplatněnou námitku promlčení shledal soud prvního stupně důvodnou s poukazem na zjištění, že o vydání předmětných akcií společnosti [právnická osoba] ze soudní úschovy k rukám žalobce bylo pravomocně rozhodnuto dne [datum], avšak nárok, který žalobce učinil předmětem tohoto řízení, byl (nejprve) předběžně uplatněn u žalované až dne [datum] a u soudu pak až dne [datum]. Z uvedeného lze tedy seznat, že žalobce svůj nárok uplatnil vůči žalované až po marném uplynutí zákonné tříleté subjektivní promlčecí lhůty, s níž ust. § 32 odst. 1 věta prvá zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále jen„ OdpŠk“), ve spojení s uplatněním námitky promlčení, spojuje zánik autoritativní vynutitelnosti práva. Implicitně přitom poukázal na závěry ustálené judikatury, které stanoví, že počátek běhu zmíněné subjektivní promlčecí doby se odvíjí od vědomosti poškozeného o tom, že mu škoda v určité výši vznikla a kdo za ni odpovídá. Za uvedený okamžik lze přitom považovat den, kdy nabyl právní moci výrok Okresního soudu v Olomouci o vydání předmětu úschovy žalobci, přičemž počítáno od tohoto data, poslední den zákonem stanovené subjektivní tříleté promlčecí doby připadl na pondělí dne [datum]. Protože však žalobce svůj nárok uplatnil (u žalované) až dne [datum], učinil tak až poté, co zmíněná promlčecí doba marně uplynula. O povinnosti k náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 1 o. s. ř. a soud prvního stupně přiznal žalované plnou náhradu všech účelně vynaložených nákladů řízení v souhrnné výši [částka].

4. Proti tomuto rozsudku podal žalobce včasné odvolání, neboť podle jeho názoru nemůže obstát ani jeden ze soudem prvního stupně učiněných závěrů, jimiž zdůvodnil zamítnutí žaloby. Příčinnou souvislost mezi uloupením zhruba 7 000 ks akcií [právnická osoba] [obec] a. s., resp. jejich následným zadržováním u Okresního soudu v Olomouci na straně jedné a vznikem jím tvrzené škody na straně druhé považuje za zcela zřejmou, evidentní, o níž není namístě pochybovat. Rovněž tak ani žalovanou vznesená námitka promlčení nebyla podle jeho názoru posouzena správně. Je sice pravdou, že o vydání akcií bylo pravomocně rozhodnuto dnem [datum], avšak podle jeho názoru o počátku běhu promlčecí doby lze uvažovat až od okamžiku, kdy mu tyto akcie byly fakticky vydány, tedy až ode dne [datum]. Teprve tehdy totiž byl schopen náležitě kvantifikovat výši škody, která mu v důsledku nepřiměřené délky namítaného řízení byla způsobena. Uvedené je dáno především povahou předmětných akcií, jejichž potenciál lze uplatnit jen za situace, pokud s nimi může také reálně nakládat. Žalobce se tedy domnívá, že soud prvního stupně se doposud s jím uplatněným nárokem řádně nevypořádal, a to nejen po stránce skutkové, ale i právní, a proto navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil zpět soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

5. Žalovaná v reakci na odvolání žalobce uvedla, že je i nadále přesvědčena o nedůvodnosti žaloby, a to jak z důvodu jí vznesené námitky promlčení, tak i z důvodu absence vztahu nezbytné příčinné souvislosti mezi žalobcem v této věci uplatněným nárokem na náhradu škody a tvrzeným nesprávným úředním postupem. Navrhla proto, aby odvolací soud napadený rozsudek jako věcně správný potvrdil.

6. Odvolací soud z podnětu podaného odvolání přezkoumal napadený rozsudek, včetně řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212, § 212a odst. 1, 5 o. s. ř.), a poté co žalobce doplnil svá skutková tvrzení v tom směru, že jak jeho mzda ředitele společnosti [právnická osoba], tak odměna předsedy představenstva téže obchodní společnosti byly splatné shodně vždy k 10. dni měsíce následujícího po měsíci, za který měly náležet, a dále zjistil, že žalobcem žalované„ příslušenství“ ve výši [částka] představuje kapitalizovaný úrok z prodlení vážící se k jednotlivým kalendářním rokům období [anonymizováno] [rok] až [datum] a že bez bližšího rozlišení je žalobcem za období od [datum] do [datum] z uvedeného titulu požadována částka [částka] (viz výpočet žalobce ze dne [datum], na č. l. 46 spisu), dospěl k závěru, že odvolání žalobce je třeba shledat zčásti důvodným, byť z jiných než žalobcem v odvolání uplatněných námitek.

7. V prvé řadě je třeba uvést, že soud prvního stupně zcela správně na daný případ aplikoval svou povahou speciální hmotněprávní úpravu odpovědnosti státu za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci nesprávným úředním postupem, neboť § 13 odst. 1 OdpŠk za nesprávný úřední postup považuje též porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě.

8. Protože žalovaná v řízení využila svého práva vznést námitku promlčení, k němuž se jinak z úřední povinnosti nepřihlíží, soud prvního stupně nepochybil, pokud se v rámci právního posouzení věci samé zabýval též důvodností uvedené námitky, neboť je-li uplatněna oprávněně, nelze již jen z tohoto důvodu, v rozsahu námitkou promlčení pokrytého žalobního nároku, žalobě vyhovět (z důvodu již zmíněného zániku autoritativní vynutitelnosti práva).

9. Podle § 32 odst. 1 OdpŠk se nárok na náhradu škody podle tohoto zákona promlčí za tři roky ode dne, kdy se poškozený dozvěděl o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá. Je-li podmínkou pro uplatnění práva na náhradu škody zrušení rozhodnutí, běží promlčecí doba ode dne doručení (oznámení) zrušovacího rozhodnutí.

10. Z ustanovení § 32 odst. 1 věty první OdpŠk i z konstantní judikatury Nejvyššího soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka], nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka]) vyplývá, že tříletá subjektivní promlčecí doba začíná běžet od okamžiku, kdy se poškozený dozvěděl o tom, že mu škoda v určité výši vznikla a že za ni odpovídá stát, že subjektivní promlčecí doba k uplatnění nároku na náhradu škody nemůže začít běžet dříve, než dojde ke vzniku škody (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka], dále rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka], uveřejněný pod [číslo] Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka]) a že při stanovení počátku běhu subjektivní promlčecí doby je třeba vycházet z prokázané vědomosti poškozeného o vzniklé škodě, nikoliv jen z jeho domnělé či předpokládané vědomosti o této škodě (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka], nebo ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka], uveřejněný pod [číslo] Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka]).

11. V případě, je-li uplatněna námitka promlčení ve vztahu k žalované pokračující škodě (ušlému výdělku), promlčecí doba k uplatnění nároku na náhradu pokračující nemajetkové újmy počíná podle § 32 odst. 3 OdpŠk běžet od každého dne (a pro každý den), ve kterém poškozený svou újmu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka], dále rozsudek téhož soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka], nebo ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka]). V této souvislosti je třeba připomenout, že judikatura Nejvyššího soudu se ustálila v závěru, že za samostatné nároky na náhradu škody je nutno považovat nároky z různých oddělitelných škodných událostí, byť k nim došlo mezi týmiž subjekty, a to i kdyby šlo o opakování téhož porušení právní povinnosti. Pro rozlišení, zda jde o jediný nedělitelný nárok na náhradu škody nebo o více samostatných nároků, je přitom rozhodující právě oddělitelnost škodných událostí. Škodu vznikající a narůstající pokračujícím porušováním téže právní povinnosti nelze považovat za předmět jediného nedělitelného nároku na náhradu škody, jenž by vznikal teprve od ukončení porušování právní povinnosti nebo od dovršení celkové škody, nýbrž je třeba v těchto případech rozhodovat o samostatných dílčích nárocích, pro jejichž vymezení je třeba zjistit časový průběh vzniku a narůstání škody (viz rozhodnutí bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka], publikovaného pod [číslo] ve Sbírce Soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1975, dále rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka]).

12. Jestliže žalobce vznik žalované škody odvozuje od skutečnosti, že akcie společnosti [právnická osoba] mu nebyly vydány„ ihned“, v důsledku čehož přišel o jím specifikované příjmy, pak z uvedeného plyne závěr, že o tom, že mu vzniká škoda, v jaké výši, a že za ni odpovídá stát, se žalobce dozvěděl již v okamžiku, kdy namísto vydání předmětných akcií byly tyto složeny do úschovy soudu. Tudíž, jak v této věci bylo již konstatováno Nejvyšším soudem v jeho kasačním rozsudku ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací], platí, že promlčecí dobu celého žalobcem specifikovaného nároku na náhradu škody není namístě odvíjet od právní moci konečného soudního rozhodnutí vydaného v předmětném řízení o úschově, tedy ode dne [datum], jelikož k promlčení žalobcova nároku na výplatu„ ušlého výdělku“ docházelo postupně vždy ode dne splatnosti jednotlivých částek. Okamžik fyzického předání akcií a datum vyznačení právní moci na rozhodnutí, jímž bylo rozhodnuto o vydání akcií žalobci, tudíž – jak rovněž bylo výslovně zmíněno v uvedeném kasačním rozhodnutí Nejvyššího soudu, jehož závěry jsou pro odvolací soud závazné - nejsou pro posouzení počátku běhu promlčecí doby podstatné. Vzhledem k výše uvedenému lze tak žalovaný nárok na náhradu škody v podobě ušlého výdělku považovat za promlčený v části týkající se měsíců [anonymizováno] [rok] až [anonymizováno] [rok] včetně, neboť uplatnil-li žalobce svůj nárok na náhradu žalované škody poprvé až formou předběžného uplatnění u žalované dne [datum], učinil tak po marném uplynutí zákonem stanovené promlčecí doby ve vztahu ke všem samostatným dílčím nárokům, jejichž splatnost nastala nejpozději do [datum], tedy včetně žalobcem uplatněného nároku na náhradu mzdy ředitele společnosti a odměny předsedy představenstva za měsíc [anonymizováno] [rok], které dle tvrzení žalobce byly splatné ke dni [datum], přičemž v důsledku toho pak zcela logicky tentýž závěr platí i pro následné uplatnění předmětného nároku u soudu, k němuž došlo až dne [datum].

13. S ohledem na shora uvedené lze tak pro důvodně vznesenou námitku promlčení bez dalšího shledat nedůvodným požadavek žalobce na zaplacení žalované jistiny ve výši [částka] a žalovaného kapitalizovaného úroku ve výši [částka], tedy v součtu požadavek na zaplacení částky [částka], včetně k této částce se vážícího žalovaného úroku z prodlení ve výši 9% ročně z této částky od [datum] do zaplacení.

14. Za námitkou promlčení nedotčený je tak třeba považovat požadavek žalobce na náhradu ušlé mzdy ředitele společnosti za období od [datum] do [datum] ve výši [částka] a na náhradu ušlé odměny předsedy představenstva společnosti za totéž období ve výši [částka], přičemž k uvedeným částkám byl odvolací soud nucen připočíst též částku [částka] představující část žalobcem nárokovaného„ příslušenství“ vztahující se bez bližšího rozlišení k období od [datum] do [datum], která nepochybně v jistém rozsahu bude rovněž dotčena žalovanou po právu uplatněnou námitkou promlčení, ovšem pro soudem prvního stupně zanedbané odstranění v tomto směru neurčité části žalobního nároku prozatím nelze s potřebnou jistotou dovodit, co se z uvedené částky váže k jednotlivým kalendářním měsícům uvedeného období. Žalobce v rámci odvolacího řízení nebyl schopen v tomto směru žalobní požadavek potřebným způsobem upřesnit, a proto bude na soudu prvního stupně, aby tuto vadu žaloby odstranil a napravil tak svůj předchozí laxní přístup při odstraňování vad žaloby. Kromě toho bude na soudu prvního stupně, aby se znovu zabýval důvodností námitkou promlčení nedotčené části žalobního nároku, který napadeným rozsudkem mimo jiné jako nedůvodný zamítl též s poukazem na nedostatek příčinné souvislosti, při jehož absenci skutečně nelze činit závěr o vzniku jakékoli odpovědnosti za škodu, nicméně v tomto rozsahu odvolací soud shledává jeho rozhodnutí nepřezkoumatelným pro nedostatek důvodů. Kromě toho, že soud prvního stupně v dané souvislosti zcela opomněl, že žalobcem nebyl uplatněn pouze požadavek na náhradu ušlé mzdy související s ukončením jeho pracovního poměru ve společnosti [právnická osoba] na pozici ředitele společnosti, ale též požadavek na náhradu ušlé odměny předsedy představenstva, přehlédl, že žalobce v průběhu řízení výslovně uvedl, že se zmíněnou obchodní společností vedl pracovněprávní spor ohledně neplatnosti výpovědi z pracovního poměru, v němž uspěl, a že uspěl i se svým požadavkem na náhradu mzdy, jejíhož vyplacení se již nedomohl z důvodu likvidace předmětné obchodní společnosti, pročež odůvodnění soudu prvního stupně o absenci příčinné souvislosti logicky nemůže obstát, ale především své rozhodování založil na nesprávném právním posouzení, neboť z ustálené soudní judikatury plyne, že odpovědnost státu za majetkovou škodu je nutno odlišit od odpovědnosti za porušení povinnosti vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě ve smyslu § 13 odst. 1 OdpŠk a z něj odvozovaného nároku na zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu dle § 31a téhož zákona. V případě nároku na náhradu majetkové škody totiž nesprávný úřední postup spočívá nikoli v nepřiměřené délce řízení jako celku, ale v průtazích v řízení (k tomu blíže viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka], publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod [číslo] dále usnesení téhož soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka], proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. II. ÚS 3631/13, nebo rozsudky Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka], ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka], ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka], proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. I. ÚS 3035/18, nebo ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka]), tedy existenci příčinné souvislosti je třeba zkoumat nikoli ve vztahu mezi tvrzenou škodou a nepřiměřenou délkou řízení jako celku, nýbrž mezi tvrzeným vznikem škody a neodůvodněnými průtahy přičitatelnými na vrub postupu soudního orgánu v žalobcem označeném řízení o úschově. V tomto směru soud prvního stupně žádné dokazování, natož pak právní posouzení neučinil.

15. Odvolací soud proto v zamítavém výroku o věci samé (výrok I) co do částky [částka] s 9% úrokem z prodlení ročně z této částky od [datum] do zaplacení rozsudek soudu prvního stupně jako správný potvrdil (§ 219 o. s. ř.) a ve zbylém rozsahu, představovaném částkou [částka] spolu úrokem z prodlení ve výši 9% ročně z této částky od [datum] do zaplacení uvedený výrok rozsudku soudu prvního stupně o věci samé podle § 219a odst. 1 písm. b) a odst. 2 o. s. ř. zrušil a věc vrátil zpět soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 221 odst. 1 písm. a) o. s. ř.) s tím, že v tomto směru si daná věc ještě vyžádá podstatné doplnění dokazování, k němuž odvolací soud - jako instance v zásadě přezkumná - není podle § 213 odst. 4 část věty za středníkem o. s. ř. oprávněn.

16. Na soudu prvního stupně nyní bude, aby na základě procesní aktivity účastníků řízení vedl dokazování k odvolacím soudem akcentovaným skutečnostem významným z hlediska náležitého právního posouzení žalobou uplatněného nároku a aby poté ve věci samé znovu rozhodl. V rámci nového meritorního rozhodnutí soud prvního stupně neopomene ve výroku o povinnosti k náhradě nákladů řízení zohlednit i náklady tohoto odvolacího řízení (§ 224 odst. 3 o. s. ř.).