o odvolání žalobkyně i žalované proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne [datum rozhodnutí] č. j. 14 C 31/2020-116,

1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala po žalované náhrady škody ve výši [částka] a náhrady nemajetkové újmy ve výši [částka] z titulu nesprávného úředního postupu spočívajícího v nepřiměřené délce řízení vedeného u Okresního soudu v Berouně pod sp. zn. 4 C 350/2002. V řízení, které trvalo 16 let a 9 měsíců, vystupovala v procesním postavení žalobkyně, žaloba, podaná [datum], směřovala proti Zemědělskému družstvu [obec] a předmětem žaloby bylo zaplacení částky [částka] z titulu vypořádání restitučního nároku na mrtvý a živý inventář. Okresní soud v Berouně sice nejprve vydal předběžné opatření, kterým zemědělskému družstvu zakázal dispozici s majetkem, avšak poté po dobu 14 měsíců nevydal platební rozkaz, přestože to žalobkyně navrhovala. V únoru 2004 bylo řízení přerušeno z důvodu prohlášení konkurzu na zemědělské družstvo, v řízení se pokračovalo po skončení konkurzu v r. [rok] a řízení skončilo až v roce [rok]. Žalobkyně svou pohledávku přihlásila do konkurzu, v jehož rámci byla pohledávka uspokojena pouze co do částky [částka]. Žalobkyně měla za to, že pokud by Okresní soud v Berouně vydal platební rozkaz před prohlášením konkurzu na zemědělské družstvo, byla by její pohledávka uspokojena, neboť byla zajištěna předběžným opatřením. V důsledku průtahů v řízení se tak své pohledávky nedomohla a vznikla jí škoda ve výši, v níž nebyla pohledávka v konkurzním řízení uspokojena. Zároveň jí v důsledku nepřiměřeně dlouhého řízení vznikla nemajetková újma.

2. Žalovaná navrhla žalobu zamítnout s tím, že v posuzovaném řízení nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu, neboť s ohledem na složitost konkurzního řízení, po jehož trvání bylo posuzované řízení přerušeno, je třeba délku obou řízení považovat za přiměřenou. Pokud jde o náhradu škody, namítala dále, že nebyla prokázána příčinná souvislosti mezi tvrzeným nesprávným úředním postupem a vznikem škody, neboť je pouhou spekulací, zda mohlo být posuzované řízení pravomocně skončeno před prohlášením konkurzu na zemědělské družstvo. K náhradě nemajetkové újmy dále namítala, že význam předmětu řízení byl pro žalobkyni snížený, neboť byla uspokojena co do zanedbatelné částky.

3. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni na nemajetkové újmě částku [částka] se zákonným úrokem z prodlení od [datum] do zaplacení, do 15 dnů od právní moci rozsudku; co do částky [částka] se zákonným úrokem z prodlení od [datum] žalobu zamítl (výrok I.). Výrokem II. zamítl žalobu o náhradu škody ve výši [částka] se zákonným úrokem z prodlení z této částky od [datum]. Výrokem III. rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

4. Soud prvního stupně vyšel ze skutkových zjištění podrobně rozvedených v písemném odůvodnění napadeného rozsudku, na něž odvolací soud pro stručnost odkazuje. Na jejich základě vzal za prokázané, že řízení vedené u Okresního soudu v Berouně pod sp. zn. 4 C 350/2002 bylo zahájeno dne [datum rozhodnutí], žalobkyně v něm vystupovala v procesním postavení žalobkyně. Dne [datum] byl prohlášen konkurz na majetek žalovaného u Krajského soudu v Praze pod č. j. 40 K 54/2003 a řízení u Okresního soudu v Berouně bylo proto přerušeno. V konkurzu se dostalo žalobkyni uspokojení pohledávky ve výši [částka] dne [datum]. Konkurz byl pravomocně ukončen ke dni [datum] a v přerušeném řízení bylo pokračováno. Dne [datum] byl vydán rozsudek, který byl k podanému odvolání zrušen, a následně bylo řízení zastaveno z důvodu ztráty způsobilosti být účastníkem řízení na straně žalovaného. Věc byla pravomocně ukončena ke dni [datum].

5. Po právní stránce odkázal soud prvního stupně na příslušná ustanovení zák. č. 82/1998 Sb. Pokud jde o délku posuzovaného řízení, uvedl, že řízení sice trvalo 15 let, avšak ve vztahu k žalobkyni je podstatná jeho část od [datum], kdy bylo řízení zahájeno, do [datum], kdy obdržela plnění v rámci konkurzního řízení, neboť od té doby již nemohla očekávat, že by byla její pohledávka dále uspokojena a posuzované řízení již probíhalo pouze formálně. Takovouto délku řízení považoval soud prvního stupně za nepřiměřenou, přičemž s ohledem na délku řízení téměř 15 let žalobkyni podle náleží finanční zadostiučinění. Při výpočtu výše peněžitého zadostiučinění vyšel soud z částky [částka] za každý rok trvání sporu (s výjimkou prvních dvou let, kdy se přiznává částka poloviční), základní částku určil ve výši [částka], kterou snížil o 50% z důvodu složitosti konkurzního řízení (pro velký počet věřitelů), o dalších 30% pro nízký význam řízení pro žalobkyni (neboť se jednalo o konkurzní řízení, v němž byla žalobkyně uspokojena zanedbatelnou částkou) a dospěl ke konečnému zadostiučinění ve výši [částka].

6. Naproti tomu nárok na náhradu majetkové újmy není dle soudu prvního stupně dán, neboť neshledal příčinnou souvislosti mezi tvrzeným nesprávným úředním postupem a vznikem škody. Podle jeho názoru není zřejmé, zda charakter nároku žalobkyně, kterého se v posuzovaném řízení domáhala, umožňoval vydání platebního rozkazu a už vůbec není postaveno najisto, zda by vydaný platební rozkaz, případné jiné meritorní rozhodnutí, nabylo právní moci ještě před prohlášením konkurzu na majetek žalovaného, to s ohledem na skutkovou a právní složitost věci; přitom doba řízení od jeho počátku do prohlášení konkurzu činila pouhých 14 měsíců.

7. O nákladech řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 2 o. s. ř., s tím, že úspěch obou účastníků byl pouze částečný.

8. Proti tomuto rozsudku podaly obě účastnice včasné a přípustné odvolání.

9. Žalobkyně se odvolala proti zamítavé části výroku I, proti výroku II. a výroku o nákladech řízení. Pokud jde o nárok na náhradu nemajetkové újmy, nesouhlasila s názorem soudu prvního stupně, že význam předmětu řízení byl pro žalobkyni snížený. Naopak, s ohledem na to, že se jednalo o řízení restituční, bylo třeba shledat význam předmětu řízení zvýšený. K tomu žalobkyně odkázala na judikaturu Nejvyššího soudu, podle které nelze restituční řízení stavět na roveň běžnému majetkoprávnímu sporu a soudy jsou povinny jednat tak, aby bylo řízení co nejrychleji skončeno pravomocným rozhodnutím. Význam předmětu řízení pro žalobkyni ilustruje skutečnost, že se žalobkyně ve svém pokročilém věku aktivně účastní soudního řízení. Žalobkyně rovněž odmítla názor soudu prvního stupně, že v konkurzním řízení nehraje stěžení roli soudce. Naopak je to soudce, kdo vykonává dohled a schvaluje jednotlivé úkony správce konkurzní podstaty. V předmětném konkurzním řízení soudce 19x rozhodl o prodloužení lhůty správci konkurzní podstaty, tedy sám umožňoval správci prodlužovat řízení. Od roku [rok] správce konkurzní podstaty pouze žádal o prodloužení lhůty, o poskytnutí odměny nebo zálohy a podával zprávy o průběhu konkurzu, nevykonával však žádnou činnost, která by vedla k rychlému ukončení konkurzu. Soudce měl podle žalobkyně vést správce konkurzní podstaty k tomu, aby konkurz probíhat rychle a efektivně, takovou snahu však nevyvinul. Dobu konkurzu pak nelze považovat za kritérium složitosti posuzovaného řízení; naopak posuzované řízení vůbec složité nebylo, o čemž svědčí vydaný rozsudek pro uznání. Zejména však měl být vydán nejpozději do 30 dnů platební rozkaz, tak jak žalobkyně navrhovala. Pokud jde o náhradu škody, nesouhlasila žalobkyně se závěrem soudu prvního stupně, že nebyla dána příčinná souvislost mezi nesprávným úředním postupem a vznikem škody. Délka řízení do doby vyhlášení konkurzu činila 14 měsíců, což je dost dlouhá doba, aby žalobkyně svůj nárok vymohla nebo jej zajistila soudním či exekutorským zástavním právem; nadto byl její nárok zajištěn předběžným opatřením na nemovité věci. Pokud by soud postupoval, jak měl, měla by žalobkyně velkou šanci se svého nároku domoci. Žalobkyně navrhla, aby odvolací soud změnil napadené rozhodnutí tak, že žalobě plně vyhoví.

10. Žalovaná své odvolání směřovala proti výrokům I. a III. napadeného rozsudku. Měla za to, že délka konkurzního řízení, po jehož trvání bylo předmětné posuzované řízení přerušeno, byla přiměřená jeho složitosti, kdy se jednalo o konkurz zemědělského družstva, bylo zde větší množství konkurzních věřitelů a incidenčních sporů a rozsáhlejší zpeněžování značné majetkové podstaty a na straně soudu nebyly žádné průtahy. Délka samotného posuzovaného řízení, bez jeho přerušené části, pak rovněž nebyla nepřiměřená a řízení samotné lze považovat za vykazující určitou dávku složitosti, neboť bylo projednáváno na dvou stupních soudní soustavy. Soud pak nesprávně posoudil význam předmětu řízení pro žalobkyni. V rámci souvisejícího konkurzního řízení byla žalobkyně uspokojena pouze co do částky [částka], tedy co do zanedbatelné výše vzhledem k přihlášené částce, tedy význam konkurzního řízení pro žalobkyni byl zcela zásadně snížený, tudíž ani v případě existence nesprávného úředního postupu by nebylo na místě přiznání peněžitého zadostiučinění. Uvedené lze podle žalované obdobně aplikovat i na posuzované nalézací řízení, kdy po prohlášení konkurzu na žalovaného ztratilo posuzované řízení pro žalobkyni z převážné části význam, neboť nemohla očekávat uspokojení svého nároku v podstatné výši. Žalovaná soudu prvního stupně vytýkala i nesprávně zjištěnou délku posuzovaného řízení, které netrvalo 15 let, ale 14 let a 7 měsíců. V důsledku toho pak došlo k nesprávnému určení základní částky. Soud prvního stupně dále nesprávně vypočtenou základní částku nesprávně snížil, neboť snížením o 80% se dojde k částce [částka], nikoliv k částce [částka]. Žalovaná navrhla, aby odvolací soud změnil napadený rozsudek tak, že žalobu v celém rozsahu zamítne.

11. Žalobkyně se ve vyjádření k odvolání žalované vyjádřila tak, že setrvala na svém názoru, že posuzované řízení nebylo nikterak složité a měla za to, že ani konkurzní řízení nebylo složité a bylo nedůvodně prodlužováno. Žalobkyně nesouhlasila ani s tím, že prohlášením konkurzu ztratilo posuzované řízení pro žalobkyni význam. Žalobkyně v této souvislosti zdůraznila, že se jednalo o nápravu křivd, které na rodině žalobkyně způsobilo tehdejší socialistické zřízení, a nemohla se tedy ztotožnit s názorem žalované, že tomu tak snad nebylo. Snížený význam pak žalovaná pouze obecně tvrdila, nijak jej však neprokazovala. Žalobkyně opětovně poukázala na to, že i ve věku 86 let a o francouzských holích se dostavuje k soudu, a to proto, že je pro ni předmět řízení velmi důležitý.

12. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek včetně řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212, § 212a odst. 1 a 5 o. s. ř.), a dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně je částečné důvodné, zatímco odvolání žalované opodstatněno není.

13. Pokud jde o nárok na náhradu škody, provedl soud prvního stupně dokazování v rozsahu potřebném pro rozhodnutí věci, z provedených důkazů vyvodil odpovídající skutková zjištění a věc v zásadě i správně právně posoudil. Odvolací soud souhlasí s názorem soudu prvního stupně, že není dána příčinná souvislost mezi žalobkyní tvrzeným nesprávným úředním postupem a vznikem škody jako jedním ze základních předpokladů odpovědnosti státu za škodu podle § 13 odst. 1 zák. č. 82/1998 Sb.

14. Podle § 172 odst. 1 o. s. ř. soud může i bez výslovné žádosti žalobce a bez slyšení žalovaného vydat platební rozkaz, je-li v žalobě uplatněno právo na zaplacení peněžité částky a vyplývá-li uplatněné právo ze skutečností uvedených žalobcem.

15. Soud může platební rozkaz vydat tehdy, vyplývá-li uplatněné právo (na zaplacení peněžité částky) ze skutečností uvedených žalobcem. Skutková tvrzení žalobce tedy musí odůvodňovat to, čeho se domáhá. Uplatněné právo vyplývá ze skutečností uvedených žalobcem pouze v případě, že jejich posouzení samo o sobě vede k právnímu závěru o důvodnosti žalobního návrhu, tedy že žaloba je důvodná v plném rozsahu (viz odůvodnění Rc 65/2005).

16. V daném případě má odvolací soud shodně se soudem prvního stupně za to, že nárok žalobkyně na zaplacení částky [částka] z žaloby neplynul. Žalobkyně v žalobě uvedla, že má vůči žalovanému pohledávku ve výši [částka], představující majetkový podíl podle zák. č. 42/1992 Sb. a že tuto částku žalovaný žalobkyni dluží, s tím, že její nárok plyne z judikatury Nejvyššího soudu. Z uvedeného není zřejmé, že by žalobkyně (a na jakém základě) byla osobou oprávněnou ani jak dospěla k výši svého nároku; nelze tak uzavřít, že by z žalobkyní v žalobě tvrzených skutečností její nárok vyplýval. Shodný názor měl ostatně i Okresní soud v Berouně, který žalobkyni při jednání dne [datum] poučil o tom, jak žalobu doplnit, tak aby byla projednatelná. Okresní soud v Berouně proto postupoval v souladu s občanským soudním řádem, když platební rozkaz v posuzované věci nevydal. Odvolací soud se shoduje se soudem prvního stupně i v tom, že i pokud by do doby prohlášení konkurzu bylo vydáno meritorní rozhodnutí, není zřejmé, zda by nabylo právní moci a zda by byl nárok žalobkyně před zahájením konkurzního řízení uspokojen.

17. Z výše uvedeného lze dále učinit závěr, že se Okresní soud v Berouně tím, že nevydal platební rozkaz, nedopustil nesprávného úředního postupu, neboť, jak shora vysvětleno, předpoklady pro vydání tohoto typu rozhodnutí nebyly splněny. Nelze pak ani uzavřít, že řízení mělo (a mohlo) být pravomocně skončeno do 14 měsíců od jeho zahájení, a to s ohledem na předmět sporu, kterým byla úprava majetkových vztahů a vypořádání majetkových nároků v družstvu. Absentuje zde tedy i další předpoklad pro vznik odpovědnosti státu za škodu, a to existence odpovědnostního titulu.

18. Odvolací soud dále sdílí názor soudu prvního stupně, že řízení vedené u Okresního soudu v Berouně pod sp. zn. 14 C 31/2020 bylo nepřiměřeně dlouhé. Uvedené řízení bylo zahájeno dne [datum] a pravomocně bylo skončeno dne [datum], v období od [datum] do [datum] bylo řízení přerušeno z důvodu prohlášení konkurzu na žalovaného. V souladu s judikaturou Nejvyššího soudu je třeba zabývat se tím, zda do celkové doby lze započítávat i dobu, po níž bylo řízení přerušeno, a to z toho pohledu, zda délka vedlejšího řízení není nepřiměřená z důvodů přičitatelných státu, tj. došlo-li ve smyslu § 13 odst. 1 věta druhá a třetí zák. č. 82/1998 Sb. k porušení práva účastníků řízení (do jehož skončení bylo primární řízení přerušeno) na projednání věci v přiměřené lhůtě (viz např. rozsudky Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 1320/2011, sp. zn. 30 Cdo 1437/2019, sp. zn. 30 Cdo 2405/2020). Odvolací soud souhlasí se závěrem soudu prvního stupně, že konkurzní řízení bylo nepřiměřeně dlouhé. Ve smyslu ustálené judikatury Nejvyššího soudu k porušení práva na přiměřenou délku řízení totiž dochází i tehdy, jestliže řízení jako takové trvá nepřiměřeně dlouhou dobu, a to bez ohledu na to, zda v jeho průběhu došlo k průtahům ze strany příslušného orgánu či nikoliv (viz např. stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. Cpjn 206/2010). K porušení práva žalobkyně na projednání věci v přiměřené lhůtě a zároveň k naplnění nesprávného úředního postupu, na který dopadá § 13 odst. 1 věta třetí zák. č. 82/1998 Sb., tedy může dojít již jen z důvodu samotné nepřiměřené délky posuzovaného řízení. Trvalo-li konkurzní řízení od prohlášení konkurzu do doby jeho pravomocného skončení (neboť až poté mohl Okresní soud v Berouně pokračovat v řízení) téměř 14 let, má odvolací soud, přestože v řízení nedošlo k průtahům, je třeba jeho délku zcela jednoznačně hodnotit samu o sobě jako již nepřiměřenou. Přitom odvolací soud přihlédl ke konkrétním okolnostem tohoto sporu, jako je počet přihlášených pohledávek a věřitelů a větší rozsah zpeněžované podstaty; měl však za to, že tyto okolnosti nebyly natolik extrémní, aby odůvodňovaly dosaženou délku řízení.

19. Délku konkurzního řízení je třeba započíst do celkové doby řízení, tudíž je třeba vyjít z toho, že posuzované řízení ve vztahu k žalobkyni trvalo od [datum] do [datum], tedy 16 let a 9 měsíců. Odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně vyšel z celkové délky posuzovaného řízení, když neshledal důvod pro to, aby od doby částečného uspokojení pohledávky v konkurzním řízení již k dalšímu trvání posuzovaného řízení nepřihlížel, neboť i po zrušení konkurzu na majetek žalovaného Okresní soud v Berouně nárok žalobkyně projednal a žalobě vyhověl rozsudkem pro uznání.

20. Pokud jde o formu odškodnění, ustálená judikatura vychází z premisy, že újma vzniklá následkem porušení práva účastníka řízení na projednání věci v přiměřené lhůtě se odškodňuje především v penězích, neboť k případnému zadostiučinění ve formě konstatace porušení práva lze přistupovat jen za zcela výjimečných okolností, typicky byl-li význam předmětu řízení pro poškozeného nepatrný. O takovou situaci se však v posuzovaném řízení, s ohledem na to, že šlo o restituční spor, zjevně nejedná, a tak o jiné formě satisfakce, než náhradě relutární, nebylo možné uvažovat. I v tomto směru lze tedy považovat závěr soudu prvního stupně za správný.

21. Při určení přiměřené výše peněžitého zadostiučinění vyšel odvolací soud, stejně jako soud prvního stupně a ostatně jako sama žalobkyně ze základní částky [částka] [anonymizováno] za každý rok řízení (za současného snížení uvedené částky za prvé dva roky na polovinu) a základní výši odškodnění nemajetkové újmy stanovil částkou [částka]. Tuto částku pak bylo dále třeba modifikovat v závislosti na zjištěných okolnostech případu podřaditelných pod skutečnosti zmíněné v § 31a odst. 3 zák. č. 82/1998 Sb. (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 4889/2009). Odvolací soud se nejprve zabýval významem předmětu posuzovaného řízení pro žalobkyni a dovodil, že pokud jde o druh sporu, lze shledat zvýšený význam s ohledem na charakter sporu jako sporu restitučního, kterým měly být napraveny křivdy z minulosti. Zároveň však bylo nutno přihlédnout k tomu, že 14 měsíců po zahájení restitučního sporu došlo k prohlášení konkurzu na majetek žalovaného, v jehož rámci přihlásilo své pohledávky více než 70 věřitelů. Za této situace muselo být žalobkyni zřejmé, že se nejspíše svého nároku nedomůže v plné výši, ale že naopak částka, která jí může být přiznána, bude řádově nižší. Po zhodnocení obou uvedených skutečností dospívá odvolací soud k závěru, že pro význam předmětu řízení pro žalobkyni není na místě základní částku ani zvýšit ani snížit. Dále se odvolací soud zabýval otázkou složitosti řízení a dovodil, že je třeba se zabývat nejen složitostí posuzovaného řízení, ale že je třeba zohlednit i složitost souvisejícího konkurzního řízení, jehož délka zásadním způsobem ovlivnila délku řízení posuzovaného. V posuzovaném řízení se neprojevila složitost skutková, právní ani procesní, není tudíž na místě z tohoto důvodu základní částku upravovat. Za skutkově i procesně složité však odvolací soud, shodně se soudem prvního stupně, považuje řízení konkurzní, a to z důvodů, které ve svém rozhodnutí uvedl soud prvního stupně. Stejně jako nalézací soud má odvolací soud za to, že z tohoto důvodu je na místě základní částku snížit o 50 %. Další důvody pro snížení či zvýšení základní částky odvolací soud neshledal. Žalobkyni tedy náleží peněžité zadostiučinění v rozsahu 50% základní částky, tj. [částka]. Soud prvního stupně žalobkyni přiznal [částka] s příslušenstvím, žalobkyni náleží dalších [částka] s příslušenstvím.

22. Vzhledem k výše uvedenému tedy odvolací soud podle § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. částečně změnil napadený rozsudek ve výroku I. o věci samé tak, že žalovanou zavázal k úhradě částky [částka] se zákonným úrokem z prodlení od [datum] do zaplacení, přičemž ve zbytku zamítavé části výroku I., tedy ohledně částky [částka] s příslušenstvím, ve vyhovující části výroku I. a v zamítavém výroku II. byl rozsudek soudu prvního stupně jako správný potvrzen (§ 219 o. s. ř.).

23. Protože odvolací soud svým rozhodnutím změnil výrok o věci samé, byl nucen v souladu s § 151 odst. 1 a § 224 odst. 1, 2 o. s. ř. rozhodnout nejen o náhradě nákladů odvolacího řízení, ale znovu i o nákladech řízení vedeného před soudem prvního stupně. V obou případech odvolací soud vyšel z aplikace § 142 odst. 2 o. s. ř., neboť každá účastnice měla úspěch ohledně jednoho nároku a za této procesní situace bylo na místě rozhodnout, že žádný účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.